Osvobození jako účinná demonstrace Stalinovy moci

Budoucnost po květnu 1945 jsme prohráli sami. Naivita demokratů, mistrná demagogie komunistů a zejména selhání většiny umělců a intelektuálů, kteří se podporovali komunisty a Sovětský svaz.

Komunisté dodnes rádi argumentují obrovskými sovětskými ztrátami na životech, ale neřeknou, že ty milionové ztráty způsobil Stalin svým cynizmem a neschopností reagovat včas na německý útok. Když už Sověti hnali německá vojska zase zpátky, uplatňovali vojenskou doktrínu, v níž lidský život neznamená nic. Maršál Koněv je typickým symbolem tohoto pojetí, kdy mu nezáleželo na tom, o kolik tisíc lidí víc padne v té či oné operaci. Neúcta k lidskému životu v Rusku patřila vždy k normálnímu přístupu, a toho dokázali bolševici moc dobře využívat.

Československo po válce mělo „šanci" vyklouznout Stalinovi z pasti, protože nebylo v situaci třeba Východního Německa, Polska či Maďarska, které by mohly slovo okupace používat, kvůli tomu, jak se sovětské jednotky chovaly na jejich území. Od nás Sověti odešli. My jsme měli šanci, záleželo v ní na našich lidech, aby na to dokázali zareagovat. To se bohužel naší vlastní vinou nepovedlo. Nejen neinformovaní proletáři a vesničtí čeledínové, ale i mnoho spisovatelů, básníků, filozofů, vysokoškolských studentů si nechalo naprosto zatemnit mozek marxismem-leninismem.

Na Jaltě ani v Teheránu se o Československu nemluvilo. Tam si velmoci potichu rozdělovaly sféry vlivu v Evropě. Z prostého důvodu: Benešova exilová vláda hrála obojakou hru. Spolupráci se Západem brala jako formalitu, Východu se vnucovala.

Sověti vytušili českou slabost "kam vítr, tam plášť". Lidé v Čechách byli oslněni úspěchem Rudé armády a nechtěli vidět tehdejší civilizační rozdíl mezi Sověty a Západem. Náhle našimi největšími vzory byli hrdinové, pro které bylo normální znásilňovat ženy, pít vodku do němoty a zabavovat hodinky, jízdní kola a vše, co se líbilo. Prezident Beneš se opájel svým pofidérním úspěchem, jímž byly dekrety a vyhnání českých Němců, a podcenil komunizmus, který rychle zasáhl celou zemi.

Čas ukazuje, že tažení Rudé armády přes české území nebylo kvůli vítězství nad nacistickou říší, která byla v troskách tak jak tak, ale jako prostředek k získání území střední Evropy, a tím silnější pozice proti USA. A také jedna z posledních možností pořádně si zastřílet.

Hned v květnu 1945 se zde začala Rudá armáda zabydlovat. Zatímco americká armáda na jihozápadě od svého příchodu jasně naznačovala, pobyty ve stanech a školních budovách, že zde dočasně, Sověti hned po příchodu začali z nakradeného materiálu, aniž se někoho ptali a žádali o stavební povolení, budovat v lesích ubytovací zařízení. Zimu 1945-1946 však na českém území nestrávili, v listopadu odešli stejně jako Američané. Zřejmě vojáky Stalin více potřeboval doma, možná už tehdy byl přesvědčen, že Československo udrží pod křídly i bez armády. Potvrdilo to ostudné vítězství KSČ ve volbách 1946 a dobrovolné přimknutí země k Moskvě. 

 Brežněv v roce 1968 měl říct: „Jednou jsme tu zem dobyli a nemůžeme se jí vzdát. A je nám lhostejné, kdo tam bude žít. Jestli Češi, nebo nějaký jiný národ..." (ST)