V noci na 2. únor 1945 došlo v koncentračním táboře Mauthausen k masovému útěku. Zhruba 500 vězňů uniklo z bloku 20," píše linecký deník OÖN. Uvádí, že blok 20 byl od začátku blokem
smrti. Do roku 1943 sem byli
internováni nemocní vězni, od roku 1944 takzvaní K-vězni, kteří dostávali nepravidelně minimum stravy a museli spát na dřevěné podlaze. Přežívali tu jen několik týdnů. Písmeno „K"
znamenalo kulku, tedy smrt zastřelením. Jen od února 1944 do února 1945 tady zahynulo 5040 lidí. V roce 1945 tu žilo 570 K-vězňů, většinou ruských důstojníků.
Věděli, že na ně čeká smrt. Jedinou šanci
viděli v útěku. Plánovali jej už na 29. leden, ale esesáci to
odhalili a 25 mužů popravili. Tím se ale ostatní
nenechali odstrašit. Po půlnoci 2. února 1945 vyrazili okny z baráku a zaútočili na strážné na věžích kusy betonu, uhlí, ale i mýdla. Ti
odpověděli střelbou ze samopalů. Vězni se pokusili snížit
viditelnost pomocí hasicích přístrojů a začali přelézat dva a půl metru vysoké ploty zajištěné ostnatým drátem a
vysokým napětím. Přemohli hlídku na jedné z věží a ostřelovali získanou zbraní další. Z 570 vězňů dokázalo přinejmenším 419 z lágru uniknout. Další padli pod střelbou hlídačů, asi 70 jich bylo k pokusu
o útěk příliš slabých a bezprostředně poté je likvidovala SS.
Mnozí uprchlíci ale
v osmistupňovém mrazu a sněhu nedošli daleko a už po pár metrech zůstávali pozadu. Jiní běželi přímo do záhuby. V blízkém zámku Marbach byli
ubytováni důstojníci SS. Alarmováni sirénami a střelbou z tábora stříleli utíkající vězně přímo na louce u zámku.
Všude se střílelo, lidé se báli vyjít z domů, ale někteří byli stateční – selky pokládaly před dveře brambory a věšely tam prádlo, aby se mrznoucí vězni mohli obléct. Velitel lágru Franz Ziereis nechal rozhlásit, že uprchli těžcí zločinci, které je třeba ubít nebo zastřelit. Neměli být zajímáni, z toho by prý „neměl radost". Tak bylo obyvatelstvo zastrašeno – a
vyhecováno…Podle SS nebylo nalezeno asi 19 uprchlíků. Některé z nich zachránili sedláci v Gallneukirchenu a v Alberndorfu.
Vraždění uprchlíků se zúčastnili i civilisté, dokonce mladež Hitlerjugend. Mezi četnictvem
a „volkssturmem" byli aktivní
i pasivní. Stopy, zčásti krvavé, které vězni zanechávali ve sněhu, nahrávaly pronásledovatelům, a tak
byli téměř všichni uprchlíci dopadeni v okruhu osmi kilometrů.
Mrtví byli pokládáni na hromady a celé
dny ponecháni k odstrašení lidí, například za bývalou obecnou
školou v Riedu.
Z civilistů podílejících se na „honu na zajíce" bylo sovětskými orgány po válce 30 stíháno a čtrnáct odsouzeno k smrti,
případně přišlo o život v gulagu. Někteří spáchali sebevraždu.
Žádné komentáře:
Okomentovat