Neklidná Šumava: Kvilda

O prázdninách v roce 1959 v šumavské obci Kvilda (Aussergefild) (1.050 m n. m.) režisér Karel Kachyňa natáčel film „Král Šumavy.“ Těžko posoudit jestli tento film měl mimo propagace Pohraniční stráže přispět k propagaci Šumavy. Rozhodně se filmem podařilo oživit obec Kvildu.

Kvilda před rokem 1938

Po uvedení filmu „Král Šumavy“ do kin se do Kvildy, vesnice v hloubi šumavských kopců a lesů, vydával jeden autobusový zájezd za druhým. Lidé chtěli především vidět místa, kde se pohybovali hrdinové filmu v podání populárních herců, jako byli v té době Lukavský, Marvan, Vala, Brodský, Menšík, Švorcová, Havelková a další.

 

Jiří Vala a Jiřina Švorcová ve filmu Král Šumavy

V roce 1959 už Kvilda měla to nejhorší, co postihlo většinu pohraničních obcí, za sebou. Na rozdíl od stovek jiných vesnic, které zcela zanikly, se tehdejšímu režimu podařilo Kvildu udržet při životě. Období úpadku mělo jeden z vrcholů v letech 1953 a 1954, kdy se tam zdržovalo jen velmi málo lidí. Situaci začal řešit ÚV KSČ, který nechal přivézt 12 rodin z jižního Slovenska.

Noví osídlenci byli hned přijati do JZD, jež mělo 7 členů, kteří v něm však nepracovali, a nemělo žádnou půdu. V obci, kde v roce 1938 bylo 1.200 kusů skotu, v roce 1953 zbylo celkem 6 krav. Státní orgány nechaly přivézt krávy a začaly stavět kravín pro 100 kusů. Dále bylo přivezeno dalších 40 rodin osídlenců. Obyvatel však nepřibývalo, protože víc lidí pořád odcházelo, než přicházelo. Během školního roku přišlo do školy 19 nových žáků, ale 20 jich odešlo. Osídlenci nedokázali usušit seno, takže dobytek v zimě trpěl hladem a hynul.

Osada Kvilda byla založena okolo roku 1500 mezi šumavskými pustými pláněmi a rašeliništi, na křižovatce soumarských stezek. Její původní český název byl Gefilda. Kostel sv. Štěpána byl postaven v roce 1765, do současné podoby přestavěn po požáru v roce 1894. V 18. století zde začalo vyspělé lesní hospodářství a vysazování smrkových lesů. První škola byla postavena v roce 1810. Pošta byla na Kvildě od roku 1869, telegraf od roku 1896, telefon od roku 1928. Od roku 1909 zde byly povoleny 2 výroční trhy a 2 trhy na dobytek. Radnice byla postavena v roce 1912. Elektřinu Kvilda měla od roku 1920. 

Kostel svatého Štěpána

V roce 1930 měla Kvilda 1.129 obyvatel německé národnosti a 34 obyvatel národnosti české. Klub českých turistů postavil u Pramenů (Vltavy) turistickou ubytovnu (během nacistické okupace z ní byla věznice pro ruské zajatce). Ve 30. letech už bylo na Šumavě dobré autobusové spojení, Kvildou projížděly autobusy linek Vimperk – Bučina a Volary – Železná Ruda. Kvilda také měla pověst "rudého bodu Šumavy", protože byla jedinou šumavskou obcí, kde starostou nebyl henleinovec, ale sociální demokrat.

V květnu 1945 byla Kvilda osvobozena americkou armádou. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno do konce roku 1946. Místo něho přicházeli mladí lidé z měst, kteří podle poznámek českého učitele Slámy (žil na Kvildě od roku 1937) "chovali se jako dobytek." Obsadili usedlosti, ale nic nedělali, zvířata nekrmili, pole neobdělávali, budovy neopravovali, jen prodávali a vybíjeli dobytek. Rovněž národní správci, kteří obsadili obchody a podniky, žili z toho, co po Němcích zůstalo. Provozovny zanikaly jedna za druhou. Byly zničeny i dvě velké pily, které před válkou měly ke stovce zaměstnanců. V roce 1949 byla postavena nová státní pila, ale pro nedostatek zaměstnanců byla rozmontovaná a odvezena jinam. V roce 1950 byl důstojníky ze zeměměřického vojenského útvaru v Praze postaven v Kvildě na návsi pomník jako památka na osvobození Rudou armádou. 

Šumava

Státní orgány vsadily na zemědělství. Úpadkové JZD Kvilda v roce 1957 převzal Státní statek Vimperk. Součástí obce Kvilda se staly osady Modrava, Horská Kvilda a Filipova Huť. Už v roce 1960 však mezi těmito třemi vesnicemi a Kvildou byla vytvořena hranice Plzeňského a Jihočeského kraje, která trvá do současnosti. V témže roce byla na Kvildě dokončena stavba bytového domu se 16 byty. Velká část katastru byla zalesněna. Žít a pracovat v nejvýše položené české obci se lidem nechtělo, ale lákala je letní rekreace, takže přibývaly rekreační objekty podnikové i soukromé, i když nedaleko byl ostnatý drát, a hraniční pásmo střežila Pohraniční stráž. Asi polovina původních budov byla zbořena. V 80. letech minulého století kdosi, inspirován alpskými sedláky, přišel na to, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Zemědělské podniky z nížin, kde byl nedostatek píce, začaly na Šumavu dovážet dobytek, který od jara do podzimu, volně vypuštěný, vypásal louky v okolí Kvildy a ostatních horských obcí. 

Rodinný bunkr uhlobarona B. u Modravy

Po odchodu Pohraniční stráže po roce 1989 se některých šumavských pozemků a skromných ubytoven zmocnili velkoměstští podnikatelé, aby Šumavu využili pro zisk ze zimních radovánek městského obyvatelstva. Zřídili sjezdovky a přestavěli ubytovny na luxusní penziony, které svými cenami, společně s panovačnými strážci Národního parku a ochránci přírody, více odrazují slušné návštěvníky Šumavy, než lákají. Po odchodu vojáků, lesních a zemědělských dělníků se počet trvale žijícího obyvatelstva snížil na poválečnou úroveň. Obec Kvilda nyní má 160 obyvatel.

V 50. letech se půda stala zlou přítěží.

Zemědělství dnes na tom je špatně. Ačkoli je skoro 10 let po válce, pořád jsou předepisovány tak vysoké dodávky, že je zemědělci nemůžou splnit. Zemědělcům, kteří nesplní dodávky, nejsou povoleny domácí porážky prasat.

Zemědělská půda ztratila nejen cenu, ale stala se pro lidi velkou přítěží. Čím více půdy, tím hůř. Už dvakrát bylo u nás založeno JZD, ale vždycky se po několika týdnech rozpadlo. Soukromé hospodářství upadá taky. Obecní kovárna je zavřená, není kovář. Kováři jsou ve fabrikách a u státních statků, kde mají měsíční plat. Bez kováře je rolník vyřízen. Soukromé lesy byly zabrány a není kde koupit kousek prkna nebo trámku. Pily smějí prodávat jen podnikům a JZD.

Mladý hospodář se neožení, proto muži nechtějí hospodaření od starých rodičů přebírat. Žádné dívce se nechce do práce na poli nebo u krav, i vdané ženy nechávají usedlosti opuštěné a jdou raděj dělat do lesa nebo do města. Dnes má přednost pohodlí a měsíční plat, nikoli pole a dobytek.

Po mnoho let naši předci bojovali za zrušení poddanství. Teď není šlechta, je vláda dělníků, kteří mají dobré platy, dovolenou, nemocenskou, pojištění na pensi, i při dovolené dostávají plat. Zemědělec zase je ten poslední. Zdejší hospodář, který měl 9 hektarů, onemocněl a nemohl plnit dodávky a tak oznámil MNV, že zemědělský majetek předává do užívání. MNV souhlasil, přičemž uvedenému hospodáři poslal výměr, aby uvolnil byt a vystěhoval se, neboť byty jsou prý součástmi zemědělských závodů. Jiný utekl někam do pohraničí, chalupa se rozpadá, 5 ha pole leží ladem.

Sám hospodařím na 4 hektarech a na všem prodělávám. Což teprve ti co mají  10 nebo 15 ha. Ti mají jen dřinu. Koupil jsem sele 21 kg a zaplatil jsem 478 Kčs. Když jsem ho vykrmil na 110 kg a dal na povinnou dodávku, dostal jsem 600 korun. Výdělek byl 122 korun, což nestačilo ani na nemocenské pojištění 26 Kčs za měsíc. Přitom jako soukromý zemědělec jsem za odvoz do nemocnice, operaci slepého střeva a pobyt v nemocnici musel zaplatit, jako kdybych pojištění nikdy neplatil. Taková je spravedlnost vlády dělníků. (Vrba)

Zapsáno v roce 1954:

Neklidná Šumava. Větřní 1938

Ve dnech 17. až 19. února 2014 navštíví prezident Zeman jižní Čechy. Dvě podobné propagační návštěvy se uskutečnily před 2. světovou válkou.

V rámci návštěvy jižních Čech 17. května 1937 do německého okresu Český Krumlov zavítal prezident Edvard Beneš. Na programu byla také návštěva papírny „Ignác Spiro a synové" ve Větřní. Na prostranstvích u brány továrny už v 9 hodin čekaly děti z českých i německých škol z Větřní a okolních obcí. Příjezdová cesta byla lemována špalíry místního německého obyvatelstva, které prezidenta pozdravovalo.

 

Větřní: Kostel sv. Jana Nepomuckého z roku 1937. Architekt Foschum.

Škola ve Větřní byla po výstavbě v roce 1928 nejmodernější německou školou v ČSR (vybavení učeben, kabinety, tělocvična, hygienická zařízení, školní kuchyně, šatny se sprchami, školní hřiště atd.).

K hlavní bráně podniku "Ignác Spiro a synové", s obrovským československým státním znakem a nápisy „Vítáme vás“ a „Willkommen“, přijel prezident Beneš s manželkou před 11. hodinou. Přivítal je za správní radu průmyslníků Ing. Reiser, za továrnu vrchní ředitel Dr. Ing. Klement. Hanu Benešovou přivítaly dvě německé ženy a předaly jí kytice. Prezidentova návštěva v papírně trvala 15 minut.

Tehdy zřejmě sudetští Němci věřili, že Beneš jim pomůže k autonomii německých oblastí, jak to požadoval Henlein. K Hitlerovi do Německa se jim ještě nechtělo, spíš toužili po obnově Rakouské říše z dob Fratiška Josefa I. Na výhodné hospodářské a kulturní kontakty s alpskými zeměmi se nedalo ani po 20 letech zapomenout. Vize o návratu starého Rakouska jim však vzal Hitler v březnu 1938, když Rakousko obsadil. Nezbývalo než se přidat k davu a volat: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer!“

20.10.1938 Hitler v Českém Krumlově.

12. září 1938 v rozhlasovém projevu Hitler křičel o hrozném útisku Němců v Československu. Následovaly provokace ordnerů a dalších militantních skupin, které německé nacistické organizace, podle pokynů Reinharda Heydricha, v ČSR už od roku 1937 ilegálně zřizovaly. 13. září 1938 se v Českém Krumlově konala velká protičeskoslovenská manifestace. Policie účastníky rozehnala. Okamžitě se v německém tisku objevily informace o tom, jak Češi bijí pokojné německé obyvatelstvo včetně dětí, žen, bezmocných starců a invalidů. V okrese Český Krumlov bylo vyhlášeno stanné právo. Konrád Henlein prchl do Německa. 17. září 1938 je všemu německému obyvatelstvu na Českokrumlovsku nařízeno odevzdat všechny zbraně. Při mobilizaci 18. září 1938 němečtí muži neuposlechli, namísto do československé armády, utekli do lesů. Při zajišťování pořádku v německých obcích české policii pomáhali němečtí komunisté. Československá armáda zabrala koně německých sedláků, civilní německé obyvatelstvo muselo odevzdat radiopřijímače, motorová vozidla a jízdní kola a muselo jít kopat zákopy u Křenova a Domoradic.

Po podpisu Mnichovské dohody procházely obcemi Českokrumlovska „vítězné“ „Zelené gardy“ tj. němečtí muži, kteří při čs. mobilizaci prchli do lesů. Češi, Židé a němečtí komunisté (ve Větřní vyhrávali volby) prchali do českého vnitrozemí. 3. října 1938 vstoupila na Českokrumlovsko německá armáda, která rozdávala potraviny. Místní Němci „osvoboditele“ přivítali květinami a děkovali Vůdci, že je zbavil husitsko-komunistického útisku. Oblast byla připojena k župě Oberdonau.

20.10.1938 Hitler v Českém Krumlově

7. října přijel německý generál Brauchitsch, aby prohlédl úsek Český Krumlov – Rožmberk nad Vltavou. Byla to zřejmě příprava „velké“ návštěvy. Touto trasou, lemovanou špalíry nadšených obyvatel, přijel 20. října 1938 Adolf Hitler. Bez zastavení, za zvuku kostelních zvonů a houkání továrních sirén, dojel až do Českého Krumlova, kde v 11 hodin ho na náměstí čekaly vzorně seřazené německé vojenské jednotky a slavnostní uvítání. Odtud se Hitler vydal do Chvalšin, kde v hostinci na Horním náměstí poobědval s vojáky. Potom oficiálně odjel na horu Kleť, aby si prohlédl území, které získal.

Tady se informace rozcházejí. Podle jedné Hitler byl při pohledu z Kletě na České Budějovice rozmrzelý, že se mu nepodařilo k Německu připojit i Budějovickou kotlinu. Podle jiných zápisů byla ten den hustá mlha, takže Hitler na Kleť vůbec nejel, protože by nic neviděl. Do Krumlova se vrátil až v 16 hodin a pokračoval přes Větřní a Rožmberk do Lince.

Při zpáteční cestě prý Hitler byl nadšen údolím Vltavy a prohlásil, že úsek Český Krumlov – Rožmberk nad Vltavou patří k nejkrásnějším místům v Německu. Za necelé tři týdny, 8. listopadu 1938, došlo v mnichovském Městském pivovaru k atentátu na Hitlera. Zásluhou „Prozřetelnosti“, jak říkával, zůstal nezraněn. Bylo zabito 7 lidí, 63 bylo raněno.

Putim. Zajímavá ves.

Malebná vesnice Putim se nachází 4 km jižně od města Písek, na řece Blanici. Do povědomí české veřejnosti vstoupila jednak starou studentskou písní "Když jsem já šel tou Putimskou bránou", jednak dvěma literárními díly, která obě byla zfilmována. Jedná se o román Jindřicha Šimona Baara "Jan Cimbura" a o román Jaroslava Haška "Osudy dobrého vojáka Švejka." 

Putim je jednou z nejstarších vesnic v jižních Čechách, je starší než staré královské město Písek. Podle archeologického průzkumu uskutečněného v letech 1996 až 1998 zde bylo ve 2. století před Kristem sídliště keltské, ve 2. století po Kristu sídliště římské. 

Podle Augusta Sedláčka se jednalo o hojně navštěvovanou trhovou ves. První zmínka o existenci Putimi je na listině knížete Břetislava z roku 1205. Život v Putimi ovlivňovala řeka Blanice, přinášela užitek, ale i zkázu v podobě povodní. Největší zaznamenaná povodeň je z roku 2002. 

Farní dvoulodní kostel je zasvěcený svatému Vavřinci. Byl založen ve 13. století. Pod kostelní dlažbou jsou pohřbeni příslušníci rodu Radkovců z Mirovic a také někteří zdejší kněží. U kostela se nachází fara, která zde byla už ve 13. století. U kostela je hřbitov s kostnicí, ve které jsou uloženy kosti padlých ve válkách o rakouské dědictví, z poloviny 18. století. Na hřbitově jsou stále udržované hroby dvou lidí, kteří se zasloužili o věhlas Putimi. Je to hrob zdejšího faráře Josefa Baara, u něhož trávíval prázdniny jeho synovec J. Š. Baar, a hrob Jana Cimbury, o němž J. Š. Baar napsal slavný román. 

Zajímavými putimskými památkami jsou dva mosty přes ramena řeky Blanice. Klasicisní kamenný most pochází z roku 1864 a železný most z roku 1844. U řeky stojí budovy bývalého mlýna a bývalého pivovaru, jenž patřil městu Písek a vařilo se v něm pivo v letech 1727 až 1830. Mezi mosty je kaplička Jana Nepomuckého.

V uličce mezi kamenným mostem a návsí se nachází domek, který režiséru Karlu Steklému posloužil jako filmová četnická stanice, v níž byl zadržen a vyšetřován voják Josef Švejk. Skutečnost je taková, že v době, ve které se děj filmu „Osudy dobrého vojáka Švejka“ odehrává, v Putimi četnická stanice nebyla. Rovněž románový příběh hrdiny Baarova románu „Jan Cimbura“ je také značně nadsazený nad skutečností.

Železniční stanice Putim byla zřízena v roce 1875. V roce 1945 obcí procházela demarkační čára, část obce byla obsazena americkou armádou a část sovětskou. Na čáře stály vojenské hlídky, které obyvatele obce bez propustky do druhé zóny nepouštěly. V současnosti žije v Putimi okolo 500 obyvatel.

Neklidná Šumava. Prachatice 1945

Město Prachatice je nazýváno bránou Šumavy. Prachatice byly založeny v 11. století na rušné obchodní Zlaté stezce, kterou do Čech proudila především sůl, zpět do Bavor obilí - a snad i nějaké zlato. V Prachaticích byly solné sklady. Odkud byla sůl odvážena do Prahy a dalších vnitrozemských měst. 

Prachatice  od Jana Lucemburského dostaly zvláštní privilegium na obchod se solí. Tímto obchodem se zabývali především měšťané, jimž přinášel obrovské zisky. Mimo měšťanů a radnice měl v Prachaticích obchod (ungeltní) se solí i král. Královští úředníci sice věděli, že v Prachaticích unikají státu obrovské peníze, ale dlouho problém neřešili. Až král Ferdinand I. do obchodu se solí zasáhl. V roce 1548 zřídil jednu velkou solnici v Českých Budějovicích, druhou menší v Týně nad Vltavou. Bylo možné dopravovat sůl do Prahy po vodě, na vorech. Aby byla odebírána jen budějovická „císařská“ sůl, byly na řekách zablokovány brody, jimiž procházely cesty do Prachatic. Každý, kdo jel pro sůl, byl nasměrován do budějovické nebo do týnské solnice. V Prachaticích potom obchod se solí téměř ustal, měšťané přišli na mizinu a město zchudlo.

Šumava byla českým územím, na které hlavně po třicetileté válce nacházelo obživu německé obyvatelstvo. Až do 18. století byly národnostní spory ve střední Evropě neznámým jevem, protože převažovaly spory náboženské. Rovněž v Prachaticích převládlo německé obyvatelstvo, které až do roku 1935 mělo správu města. Po volbách v roce 1935 přešly Prachatice do českých rukou a starostou se stal Otto Chadraba. V říjnu 1938 se Prachatice staly opět německým městem. Čechů v něm zůstalo velmi málo. 

V roce 1945 se Šumava stala cílem ustupující německé armády, tudy bylo možné dostat se na německé území, dopravit tam uprchlíky ze Slezska, armádu i materiál německý či ukořistěný. Z Číčenic do Prachatic a Volar projížděly dlouhé těžké vlaky tažené třemi lokomotivami. V Prachaticích se usadil štáb jednotek SS, ve městě a okolí bylo asi 50.000 úprchlíků. Na počátku května 1945 město bylo plné vojska, tanků, motorových vozidel a jiné vojenské výzbroje. Na radnici vypukl spor mezi starostou Watzlawickem, který chtěl vydat město bez boje, a kreisleiterem NSDAP Grafem, který chtěl bojovat do posledního náboje. Trvale opilý Graf starostu obviňoval ze zrady. Navíc už v dubnu 1945 radní Ehehalt začal prostřednictvím děkana Hofmanna vyjednávat s ilegálním národním výborem. Ehehalt se snažil správu města vnutit Čechům, chtěje zřejmě se zbavit odpovědnosti za masakr, ke kterému by mohlo dojít. Jednání skončilo dohodou, že budou odstraněny všechny nálože, kterým Němci chtěli při odchodu město zničit. Ehehalt slíbil, že město předá nepoškozené. To také splnil. 

Do událostí zasáhli dva Suchardové, otec a syn, kteří 6. května 1945 odpoledne v uniformách československé armády se do města přeplněného německými vojáky dostali na motocyklu. Josef Sucharda šel sám jako velitel partyzánské jednotky do štábu SS, který sídlil ve škole, a žádal kapitulaci německé armády a složení zbraní. Byl zatčen a narychlo svolaný stanný soud ho odsoudil k trestu smrti. Národní výbor požádal o pomoc Američany, kteří už byly v prostoru Volar. Američané zahájili útok ve 21 hodin. V německém štábu vypukla panika, přičemž jeden z důstojníků umožnil Suchardovi nejen utéci, ale ještě mu dal náhradu za zcizený motocykl. Němci zjistili, že volná úniková cesta je na jih a během krátké chvíle jak vojsko a policie, tak civilní členové NSDAP Prachatice opustili. Město obsadila partyzánská jednotka (1.593 mužů) Josefa Suchardy. Správu města převzal Václav Pilát.

Spořádaný odsun německého obyvatelstva z Prachatic začal 3. března 1946 a trval do konce roku 1947. Na každý transport dohlížela americká armáda.

Partyzánská kultura 1945.

Bylo mi tehdy jedenáct let, moji sestře Gerlinde bylo sedm let a má matka Hermine Schwab byla v sedmém měsíci těhotenství. Sovětští vojáci byli už asi jeden týden v naší vesnici Horní Třešňovec (Ober-Johnsdorf) blízko Lanškrouna (Landskron). 

A protože mí prarodiče, Julius a Hermine Kreuzigerovi, měli nejen statek a hostinec, ale i řeznictví, tak můj dědeček musel porážet dobytek pro vojáky. Všechny mladé ženy, včetně mé matky, byly poschovávané, protože sovětští vojáci neustále znásilňovali ženy. Tudíž jsme my děti zůstávaly v domě našich prarodičů. Má babička byla velmi postižena, téměř zmrzačená artritidou a tak ji vojáci nechávali na pokoji.

Můj otec, Robert Schwab, nebyl povolán na vojnu během války kvůli problémům s nohama. Pracoval v Lanškrouně na radnici. Můj strýc, Reinhard Schwab, se právě vyučil mechanikem a pracoval v továrně taky v Lanškrouně. Naše rodiny necítily žádnou vinu na tom, že by nějak ublížily naším českým sousedům. Proto jsme nikam neutíkali, když přicházeli sovětští vojáci a čeští partyzáni.

Sedmnáctého května se situace zdála už téměř normální a tak můj otec a strýc odešli do Lanškrouna do práce. Později totéž ráno přijelo několik náklaďáků plných českých partyzánů a začali organizovat lidový soud. To jsme ovšem tehdy ještě nevěděli.

Čeští partyzáni objeli blízké vesnice a posbírali všechny muže ve věku od šestnácti do šedesáti, případně ještě starší, a pěšky je odvedli do Lanškrouna. Už během cesty je začali mlátit a střílet jim z pušek nad hlavami, aby je připravili na soud. Můj dědeček, Julius Kreuziger, kterému bylo tehdy šedesát pět let, byl také mezi těmi, kteří museli k soudu.

Brzo po poledni stovky mužů stály na náměstí a soud začal. Můj otec a strýc byli mezi souzenými. Také museli předstoupit před tribunál, byli celou tu dobu mláceni pažbami pušek a museli zdvihat paži a zdravit "Heil Hitler!" Jiní museli před těmito soudci kleknout a čeští partyzáni je kopali mezi nohy a sráželi je k zemí. Můj otec byl tak zmlácen pažbami pušek, že mu oči vyskočily z hlavy. Napůl mrtvý byl pak pověšen na lucernu na náměstí. Můj strýc Reinhard byl stejně tak zmlácen a pak, taktéž napůl mrtvý, byl vhozen do městské kašny, kde se utopil.

Později odpoledne soud pokračoval. Přes čtyřicet mužů leželo mrtvých na náměstí a nebo viseli z luceren. Němečtí muži, kteří nebyli zabiti, byli přes noc hlídáni, a soud pokračoval druhý den. 19. května byla mrtvá těla naházena na vozy a odvezena na hřbitov. Mezi těmi, co přišli k soudu přihlížet, bylo mnoho Čechů, kteří buď chtěli vidět "spravedlnost" a nebo jim bylo těch lidí líto. 

Můj strýc, Emil Pelzl, byl také mezi přítomnými na náměstí. A protože se můj dědeček a strýc Emil znali s mnoha českými zemědělci přes obchodování s dobytkem, tak byli - nezávislé na sobě - z náměstí odvedení českými sedláky a poslání domů s doporučením, aby se pár dní schovávali než všechna ta hrůza skončí. 

Mezitím na hřbitově museli jiní Němci vykopat hromadný hrob. Mrtvá těla byla do hromadného hrobu jednoduše vhozena a dále ponižována českými partyzány, kteří na mrtvá těla močili. (Hermine Hausner)

Část přednášky během semináře Society for German-American Studies a připojených institucí na St. Olaf College, New Ulm, Minnesota, 22.-25. března 1999. CS-magazin