Beneš nabídl Československo Stalinovi.

22. října 1938 Edvard Beneš tajně odletěl s 10 000 dolary od sovětské NKVD (předchůdkyně KGB) letadlem Škodových závodů do Londýna.  Došlo tak na několik dní předtím šířený slogan o Benešových plánech: "Mám tajný plán - aeroplán."  Za co ty peníze dostal, se neví.

Po obsazením zbytku Čech a Moravy 15. března 1939 se Beneš dral na nejvyšší místo vedení zahraničního odboje s programem pomsty Mnichova (za odstoupení německých území, za samovolný rozpad republiky a zřízení Protektorátu). V Benešovi především kvasila pomsta za to, že byl přinucen k abdikaci.

Ve Francii, kde se československý zahraniční odboj nejdříve soustředil,  byla vzpomínka na Benešovy  před- a pomnichovské intriky stále živá a spojenectví s ním bylo nemyslitelné. 14. června 1940 Němci dobyli Paříž a těžiště odporu se přesunulo do Británie.

V řadě odbojářů z okupovaných států byl Beneš až na konci. Nedokázal vyhovět britským požadavkům na činnost sudetských Němců a Slováků v exilu a odmítal organizovat zpravodajské sítě a účinný domácí odboj v Protektorátu.

Beneš však měl úplně jinou prioritu. Orientaci na SSSR. Vpád německé armády na sovětské území 22. června 1941 mu poskytl novou příležitost. Stalin si s nějakou Benešovou legitimitou hlavu nelámal, hlavně že mu Beneš nabídl možnost po válce zakotvit ve středu Evropy. Stalin kývl na Benešovy požadavky a 18. července 1941 uzavřel s ním dohodu o uznání exilové Benešovy vlády. Britské vládě nezbývalo, než sovětského spojence následovat.

Benešovou hlavní londýnskou starostí byl poválečný návrat na Hrad. Nevěděl o jiné cestě než o napodobení Hitlerova národního socializmu. Jen Židy a cikány nahradil Němci a Maďary. Přes protesty Britů a dalších spojenců uzavřel Beneš se Stalinem 12. prosince 1943 smlouvu, podle které mu za pomoc při návratu na Hrad slíbil dvacetileté podřízení Československa sovětským potřebám.

Zdroj: BL

Intrikánství a lži Edvarda Beneše.

Intrikánství a lži Edvarda Beneše jednou musí v ČR být odsouzeny.

V roce 1993 podal Rudolf Dreithaler návrh na zrušení Benešova dekretu č. 108/1945 z důvodu, že Dr. Edvard Beneš nemohl ani jako soukromá osoba, ani jako prezident republiky Československé být nadán zákonodárnou pravomocí. 

Důvody, pro které plénum Ústavního soudu jeho návrh v roce 1995 zamítlo, nemají s právem nic společného. Odvozování legitimity londýnské vlády jen na základě kontinuity je směšné.

V sobotu 16. září 1938, vyslal prezident Edvard Beneš do Francie ministra Jaromíra Nečase s návrhem na odstoupení území obývaných Němci. "Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Čechoslováků,"  zněly Benešovy instrukce, "musí býti krajně tajně držen, nesmí býti nic publikováno. Neříci, že to pochází ode mne, tyto papíry zničit."

Nestalo se. Beneš později tvrdil, že Nečas jednal bez jeho vědomí. Vlastnoručně psané instrukce Beneše usvědčily ze lži.

Daladier po válce prohlásil, že tento Benešův návrh ho přesvědčil, že musí Hitlerovým požadavkům vyhovět. Francouzskou vládu k jednomyslnému souhlasu donutily fakta, že Beneš sám navrhoval vzdát se Sudet. "Bylo by asi lepší, kdybych návrh Prahy v předvečer mého odjezdu do Londýna neobdržel," vzpomínal po válce znechuceně Édouard Daladier.

Pro generace žijící za vlády komunistů byl mýtus mnichovské zrady základním prvkem národní identity a prezident Beneš přes všechny komunistické invektivy byl pro většinu národa posledním demokratickým prezidentem.

Rok 1989 nic nezměnil. Pod heslem nápravy některých křivd pak nová garnitura uvolňuje vše, co Beneš spolu s komunisty znárodnil k volnému rozkradení – a národ opět jásá nad tím posvícením. Takže se příště může prezidentem ČR stát jakýkoli intrikán a lhář - třeba slovenský - a národ ho bude nekonečně dlouho oslavovat jako demokrata.

Mnichovská konference

Beneš nabídl Československo Stalinovi.

Malý český Dr. Sorge?

V letošní roce uplyne 70 let od popravy doktora Richarda Sorgeho, nejslavnějšího sovětského špiona, který 15. června 1941 poslal z Japonska do Moskvy zprávu o tom, že bude SSSR napaden německými armádami. 

V pondělí 16. června 1941 se z pracovního pobytu v Königsteinu (Kralovci ve Východním Prusku) domů do Stradova u Českých Budějovice vrátil František Todenský, bývalý legionář a prvorepublikový četník. Todenský hned zašel k starostovi a řekl mu, aby se připravil na zhoršení životních podmínek, neboť do neděle vypukne válka mezi Německem a SSSR. Přítomný štábní strážmistr Marek pozvedl k přípitku, na vítězství ruských bratří, láhev s breberkou (meltou).

V sobotu 21. června 1941 německá armáda vpadla do SSSR. 

Malá chata, žádná chata.

Víkendové chaty mají kořeny v první republice. Chatařství pak zvlášť za Husákovy normalizace dosáhlo masového rozvoje. "Kdo si hraje, nezlobí," řekli si normalizátoři a propagovali stavbu chat. Hlavně, aby se lidé nezdržovali na náměstích a veřejně nekritizovali režim.

Pozemků na stavbu bývalo dost, protože  je měly  ve vlastnictví nebo bezplatném užívání socialistické organizace jako státní lesy, státní rybářství, státní statky, JZD, národní výbory apod. V nejhorším případě stačilo koupit (cena většinou 0,20 Kčs za metr2) několik čtverečních metrů na stavbu vlastní chaty a už se stavělo. O co méně stavebník zaplatil vlastníkovi za pozemek, o to více ho stály známosti na úřadech a v prodejnách stavebnin. Vyřizování "tlačenek" (jak kdysi zpívával Ivan Mládek) patřilo k pracovní náplni ředitelů, předsedů, náměstků a všech možných referentů.

Pokud se stavěly chaty někde na odlehlých pozemcích, které nikdo nevyužíval a kam nikdo nechodil, byla to téměř chvályhodná věc. Za komunistických vlád se dbalo téměř úzkostlivě na zachování zemědělské půdy, takže stavba chaty na poli byla věcí známostí, odvahy a peněz. Když se na poli postavila na černo, obyčejně "nikdo o ní nevěděl." Ti poctiví chataři se s vlastníky vyrovnali po roce 1989, ti ostatní se vyrovnávat nepotřebují, protože vědí, že většina vlastníků se kvůli několika metrům soudit nebude. Načerno postavenou stavbu žádný úřad zbourat nenechá.

České chatařství by bylo možné nazvat úchylným maloměšťáctvím. Tato sorta lidí neprospívá městu, které o víkendu bývá pusté, ani venkovu, protože chataři si tam počínají jako okupanti. Kde je postel chataře, tam nikdy už pole nebude. A nejen pole. Tam nemohla, a nemůže, vést dálnice, silnice ani železnice, u přilehlých vodních ploch musela být výška hladiny podle přání chatařů, v blízkosti nesmí být žádný průmysl ani větší pohyb osob. Pracující měli právo na odpočinek. Místnímu obyvatelstvu byl přístup zakázán.

Čím, kdo zachází, tím také schází. Tradiční chataři v českých zemích sice mají pořád silnou pozici, ale je možné, že časem se vyhubí sami. V poslední době začaly v chatařských oblastech růst novodobé hrady, několikapatrová letní sídla s garážemi, asfaltovými parkovišti, bazény, skluzavkami, jejichž majitelé si koupí nejen plochy polní a lesní, ale i pláže, na nichž se dříve slunily stovky lidí, a plochy vodní. Protože malé chaty také jako ubytovací prostory pro cizince majitelům vydělávají, nastávají obavy, že i tomuto podnikání přicházejí těžké chvíle. K tomu ještě úřednická vláda Rusnokova včas developerům nahrála snížením poplatků za výstavbu na orné půdě.

Podle komunistů Palachovi vyměnili hořlavinu.

Palachův pohřeb 25.ledna 1969 ještě proběhl důstojně, za spontánní účasti nepřehledných davů, ale už v neděli 26.ledna 1969 odpoledne bezpečnost rozehnala shromáždění studentů, kteří protestovali proti tomu, že z Václavského náměstí byla odstraněna pietní výzdoba.

Přestože v čele státu oficiálně byli stále muži Pražského jara 1968, zásah bezpečnosti byl jednou z předzvěstí toho, že zákeřně nastupující normalizace poměrů v zemi prakticky probíhá v režii někoho jiného, že bezpečnostní složky už dostaly nové velení.

Většina čelních politiků se k Palachově smrti vyjadřova zdrženlivě, neutrálně; o příčinách, které vedly k činu, mlčeli. Avšak komunistickému poslanci Vilému Novému (65) - do roku 1968 rektor Vysoké školy politické ÚV KSČ - byla hned v lednu 1969 situace jasná nad slunce: Nešlo o náhodu, ale o akci, kterou měl v zemi být vyvolán neklid.

Podle Nového byli za Palachovu smrt zodpovědni tito lidé: literát Pavel Kohout, šachista dr.Luděk Pachman, atlet-vytrvalec Emil Zátopek, publicista Vladimír Škutina a student filosofické fakulty Luboš Holeček. Tragikomická figura Vilém Nový na komunistických aktivech v severních Čechách tvrdil, že výše uvedení agenti imperialistů Palachovi vyměnili fakírskou chemikálii, která hoří "studeným" plamenem, za normální hořlavinu.

Ani jízlivé dotazy na ten záhadný studený oheň nevyvedly Viléma Nového z míry - přecházel je mlčením; místo toho "zasvěceně" informoval o ztrátách zbraní ze skladů Lidových milicí. Tato tvrzení, která poskytl i agentuře AFP, pak musel štáb uvedené ozbrojené složky KSČ pracně dementovat. Rovněž na šíření ilegálních novin Zprávy (vydávala sovětská armáda a tiskla v NDR) měl s.Nový svérázný názor: mělo být ukončeno zároveň se zastavením legálního dovozu západního tisku do Československa.

Výmysly Viléma Nového o studeném ohni působily už ve své době legračně, věřili jim snad jen nejkovanější komunisté a brzy se na ně zapomnělo, ale mouřenín vykonal svou povinnost; prošlapal kousek cesty Vasilu Bilakovi a Miloši Jakešovi a hlavně Gustávu Husákovi, jenž jako Brežněvův ministrant mohl ze sakristie vyhnat Dubčeka, a opět české i slovenské končiny dalších dvacet let zamořovat Marxovým a Leninovým kadidlem.(16.1.2007)

Živá pochodeň 16.1.1969

Nejdříve se o sebevražed-
ném pokusu objevila jen nepatrná zprávička. Smrt Jana Palacha je ještě dnes plná otazníků. Uspokojivých odpovědí se svět asi nikdy nedočká.

Čtvrtek 16. ledna 1969 byl docela všední obyčejný zimní den. Země se smiřovala s "internacionální pomocí pěti zemí Varšavské smlouvy", politické orgány vytrvale vydávaly jedno jalové prohlášení za druhým, ale mimo Františka Kriegra a Františka Vodsloně se nikdo z politiků nedokázal proti sovětskému diktátu postavit.

Průměrný občan si myslel své, nechtěl si připouštět depresi, která zemi po sovětské okupaci 21.srpna 1968 stále více svírala. Snažil se ignorovat přítomnost půl milionu sovětských vojáků a žit svým způsobem, vzpomínat na to nádherné jaro roku předchozího. Jak čas ukázal, chvilková posrpnová zatvrzelost se začala během krátké doby masově měnit na kutálení kuličky (Ze života hmyzu), na zbabělý útěk do chat a chalup.

16. leden 1969:
Již druhý den ve vesmíru kroužili dvě sovětské družice, v jedné byl kosmonaut Šatalov, v druhé Volynov, Jelisejev a Chrunov. Jak bylo v té době obvyklé, program sovětských kosmonautů byl i tentokrát utajen, ale očekávalo se, že se obě lodi spojí.
V Kolumbii se nepodařilo oddělit siamská dvojčata, čtyřiadvacet hodin po operaci obě děti zemřely.
V Paříži vyšla kniha Artura Londona "Doznání" - svědectví jedné z obětí pražského procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským.
Z domácích událostí asi byla nejzajímavější zpráva o odjezdu šťastných novomanželů Evy Pilarové a Jaromíra Majera do Brém a do Cannes, kde paní Eva měla společně Tomem Jonesem, Petulou Clarkem a dalšími hvězdami vystupovat na galakoncertu MIDEM.

Palachův čin veřejnost vzrušil a vyvolal řadu otázek. Kdo však předtím pozorně sledoval tisk, mohl tušit, že k nějaké tragické události dojde. Především mladí lidé nesli sovětskou okupaci mnohem hůře než generace starší. V prosinci 1968, měsíc před Palachovým činem, uveřejnil Mladý svět dopis pěti patnáctiletých chlapců:

"Nechceme tyto vánoce prožívat v ponížení, cenzuře a nátlaku. Proto jsme se rozhodli, že se na Štědrý den polijeme benzinem a zapálíme. Je nám líto našich rodičů, kteří se o nás obětavě starají, ale ať jim zodpovědí politikové - karieristé, kteří nejsou schopni zajistit nám slušnou budoucnost."

Není jasné, jestli vyhrůžka byla myšlena vážně nebo se redakci podařilo chlapce od činu odradit, na vánoce 1968 ještě žádná lidská pochodeň nevzplála. Až 16. ledna se na Václavském náměstí student Jan Palach polil hořlavinou a zapálil.

Přestože zásahem dispečera Dopravního podniku byl oheň okamžitě uhašen, student byl do nemocnice odvezen s těžkými popáleninami. Přes veškerou lékařskou péči Jan Palach skonal v neděli odpoledne. V údajném dopisu na rozloučenou svůj čin zdůvodnil jako protest proti cenzuře a proti šíření sovětsko-východoněmecké tiskoviny Zprávy.(15.1.2007)

Učitelovy zápisky z pohraničí. Rok 1946.

Zpět: Rok 1945.
"Více práce republice to je naše agitace, kolik klasů tolik hlasů, s námi nezabloudíte." Rok 1946 nazývám rokem manifestací. Už druhý rok se chystáme budovat republiku. Všichni mluví o práci, ale pracovat se nikomu nechce. Kvůli každé sebemenší události jsou svolávány schůze a manifestace. Řeční se, mává praporky, hraje hudba, ale továrny stojí, protože dělníci jsou na náměstích.

Podle pokynů okresu měla se v květnu škola, kterou na počátku roku navštěvovalo 9 chlapců a 14 děvčat, zapojit do veřejných oslav. Mělo to být mimo vyučovacích hodin předmětu politická výchova. Od 1. do 9. května proto byla škola vyzdobena vlajkami. 1. května Svátek práce, 3. května vzpomínka na oběti války, 5. května Pražské povstání, 8. května Osvobození, 10. května Svátek matek, 28. května 62. narozeniny prezidenta Beneše. Ve dnech 16. až 23. června byl vyhlášen "Týden dětské radosti." Školní rok byl 22. června zakončen poučením od člena SNB.  Na konci školního roku bylo ve škole 7 žáků a 10 žákyň.

Válečná zbořeniště straší kolemjdoucí. U silnic a cest stojí vraky tanků, děl, aut a motocyklů. V příkopech, v rybnících a v lesích se válejí pušky, granáty, pancéřové pěsti a různá munice, která pořád zabijí neopatrné děti i dospělé. Děti sbírají fůry starého papíru, ze kterého se místo učebnic a sešitů dělají volební plakáty a letáky. Manifestace stíhá manifestaci, řečníci špiní nejen politické odpůrce, ale kdekoho, včetně hrdinů a obětí světových válek. Ochraptělé projevy řečníků jsou přehlušovány potleskem zfanatizovaných davů.

Rychle osídlené pohraničí se začalo vylidňovat. Je možné, že za pár let budeme litovat, že jsme v zájmu národa vyhnali Němce. Spousta polí leží ladem, někteří osídlenci neznají zemědělské práce a většina neumí hospodařit, navíc tady žijí v nejistotě. Politické strany také odhánějí lidi od práce, jedna slavnost stíhá druhou a téměř každá je zakončena opilou taneční zábavou. V počtu oslav a tanečních zábav jsou nejpilnější komunisté. Nejvíc se jim povedla ta 14 dní před volbami do Národního shromáždění, před níž byly předány dekrety s osobním podpisem ministra zemědělství Ďuriše, že osídlenci jsou uživateli přidělených usedlostí. Ve skutečnosti jsou jen "přidělenci" neboli "národní krmiči dobytka za 50 korun týdně", jak o sobě říkají. Cenné věci z bytů rozprodali nebo spálili, zásoby obilí po Němcích spotřebovali. Dobytek nikdo nesmí oficiálně prodávat, všechno pořád patří Fondu národní obnovy.

Po volbách, konaných 26. května 1946, přišel z okresu příkaz, že v národních výborech musí být poměrné zastoupení politických stran stejné, jako je v Národním shromáždění*). Předsedou MNV tedy byl u nás zvolen komunista a zároveň hostinský. Při jedné taneční zábavě pořádané stranou KSČ byl hostinský obviněn, že pořadatelům ukradl peníze. Hostinský vytáhl revolver, který mu však ostatní komunisté zabavili. Potom vnikli do jeho bytu, vzali mu tam samopal, který zamkli do skříně v úřadovně MNV a zavolali SNB. Hostinský (předseda MNV) si pro něj došel, vypáčil skříň, takže po příchodu SNB tam samopal nebyl. Hostinský byl potom zbaven funkce předsedy MNV, vyloučen z KSČ, byla mu odebrána hospoda a přikázáno vystěhovat se z obce.

Není divu, že pohraničí zachvátilo opilství a násilí. Hádky a rvačky v hostincích i v domácnostech jsou na denním pořádku. Celý aparát SNB je bezmocný. Opilí jsou muži, ženy, učňové, výrostci i školní děti. Všechno je na příděl, jen alkohol se dá koupit volně. A je ho dost a je levný.

Mezi osídlenci jsou i slušní a poctiví lidé, ale je mnoho těch, kteří přidělenou usedlost vyrabují a přemístí se do druhé, pak třetí a další a pak zmizí. Jiní jsou zklamaní a touží vrátit se do chalup a deputátnických bytů ve vnitrozemí, které při vidině bohatství opustili. Jako chalupníci, čeledínové u sedláků, jako deputátníci a námezdní dělníci na velkostatcích byli bez starosti a za svou práci dostali plat.

V září 1946 do obce přišel dar organizace UNRRA: pět žoků s obnošeným prádlem a textilem. Nemělo to skoro žádnou hodnotu. Předseda MNV svolal do hasičské schráně zájemce, ale akce se mu vymkla z rukou. Vypukly boje. Lidi se rvali o spodky, kombiné, kravaty, klobouky, župany, blůzy, kabáty, šátky, šály, ponožky, manžety, náprsenky, čepice, dětské prádlo, svetry a jiný textil. Každý si toho chtěl nabrat co nejvíc, a tak se rvali o téměř každý kus, nikdo nechtěl povolit, některé kusy potrhali, jiné úplně přetrhli. Za rámusu a hlasitých nadávek si nakonec domů odnášeli jen pár nepoškozených kusů. Ve schráni zůstala hromada hadrů s předsedou MNV. Ještě dlouho potom na plotech a stromech na návsi vlály potrhané kusy prádla.

Vysvětlivky:
*) Byla povolena činnost čtyřem politickým stranám. Výsledky voleb v Čechách: 1. komunisté 43,25%, 2. národní socialisté 25,20%, 3. lidovci 16,27%, 4. sociální demokraté 14,96%. Komunisté zvítězili hlavně zásluhou hlasů z pohraničí, nejvíc hlasů (70,45%) dostali v okrese Tachov.

Učitelovy zápisky z pohraničí. Rok 1945.

Po více než třech měsících služby v obnovené Československé armádě jsem 21. srpna 1945 vysvlékl uniformu poručíka a hlásil se na nově zřízeném*) okresním úřadu v Jindřichově Hradci, kde mi bylo předáno pověření vykonávat správce školy v obci, která v měsíci červnu byla obydlena českými osídlenci.

Do 28. května 1945 v obci, do které jsem šel, žilo 348 německých obyvatel, ani jeden Čech. Tohoto dne ji opustila sovětská armáda, na což čekali partyzáni plukovníka Hobzy z Černovic u Tábora, kteří do vsi vpadli ve 14:30 hodin. Svolali zástupce všech domácností a oznámili jim, že za půl hodiny budou všichni obyvatelé obce vystěhováni. Můžou si na cestu vzít 30 kg zavazadel. Bylo ponecháno 31 lidí na krmení dobytka, ostatní byli vyhnáni**) do Rakouska. Protože v obci nebyl žádný Čech, předsedou revolučního národního výboru byl jmenován Němec Johann Pröll, od kterého mám trochu informací o dění ve vsi před válkou, během války i po ní. Do konce června ves byla osídlena 140 českými obyvateli. Ponechaní Němci, včetně prvního předsedy MNV Johanna Prölla, byli, už podle Benešových dekretů, odsunuti na podzim.

Do svého prvního poválečné působiště jsem se skrovným zavazadlem šel pěšky. Už pohled na první budovu na okraji obce mě udivil. Rozbitá okna a dveře, kol dokola nepořádek jako by před chvíli skončila děsivá vichřice. Podobně vypadaly i další budovy. Na vratech těch méně zpustošených bylo křídou napsáno "Zabráno Češi.". Prakticky na všech budovách byly stopy rabování. Hrozný byl pohled do světnic, které ještě před nedlouhou dobou dýchaly životem a teplem domova. Nábytek rozmlácený sekerami, slamníky a peřiny rozpárány a vysypány, pece na chleba a kachlová kamna zbořené, elektrické vedení vytrhané, všude plno peří, hadrů, papírů, knih, dopisů, novin. Dalším dokladem o "velké pracovitosti" osídlenců byly vytrhané podlahy a jámy a hromady zeminy. Ty byly všude, kde se dalo kopat. Na dvorech, zahradách, ve stodolách i na loukách. Jeden osídlenec prý našel 200 zakopaných masových konzerv, což u ostatních vyvolalo přesvědčení, že i další Němci zakopali poklady, někteří zlato.

Vydal jsem se do školní budovy. Stála uprostřed velké zahrady a z dálky vypadala pěkně. Z blízka však činila dojem, že právě přes ní přešla válečná fronta. Všechny dveře byly vypáčeny, okna vytlučena, vypínače a lampy vyrvány ze zdí, nábytek rozházen a rozlámán. Kabinet byl vykradený, obrazy, úřední knihy, učebnice, sešity a další školní předměty se válely po všech místnostech školy, po dvoře, zahradě a smetišti. Byly i ve studni. Byt správce školy byl rovněž vykraden. Co nešlo okamžitě ukrást, bylo rozlámáno. Pouze jedna leštěná skříň vypadala na možné použití, byla však ze všech stran prostřílena pistolí. Poklad byl hledán i ve spíži, kde všechny sklenice se zavařeninami byly naházené na podlahu. Na půdě školy byla pravá spoušť. Mezi hromadami sena a slámy byly peřiny snad z celé vsi, ale všechny rozřezané a z poloviny vysypané. V několikacentimetrové vrstvě peří se válely staré boty a mršiny koček a slepic. To doplňovaly roje blech. Podlaha školní třídy byla plná prachu a zaschlého bláta, lavice vypadaly stejně, otvory po ukradených kalamářích byly plné vší.

Oči se mi zalily slzami. Tak v takovémto prostředí mám děti vychovávat k čistotě tělesné i mravní.

Vysvětlivky:

*) Osídlovaných obcí v roce 1945 bylo v obnoveném jindřichohradeckém okrese šedesát. Všechny v létech 1938 až 1945 patřily do německého okresu Nová Bystřice. Město Jindřichův Hradec a zbytek jindřichohradeckého okresu (22 českých obcí) byly v roce 1938 připojeny k okresu Telč.

**) Na žádost jakéhosi Františka Strejčka Hobzovi partyzáni vybrali mezi Němci dva muže, odvedli je k lesu, kde je přinutili vykopat si hroby a pak je zastřelili. Druhý den popravili Johanna Stippela, který už byl vyhnán a pro něco se vrátil z Rakouska.

Pokračování: Rok 1946