Hned
po 28. říjnu 1918 byl za ohromného
jásotu a nadšení prohlášen samostatným stát československý. Bohužel, všeobecná
radost byla brzy zkalena mnohými nepřístojnostmi jak v ohledu politickém, tak i
v ohledu kulturním a náboženském.
Rozpoutaly se
marxisticko-nacionální revoluční vášně nasvědčující, že lid český nedospěl
ještě k úplnému pochopení samostatného státu. V mnohém ohledu tvořily se též
překotné zákony, které nebyly vhodné pro zdravý vývoj nového státu. Bohužel
tehdejší vůdcové, včetně Masaryka, se nechali unášet větrem populizmu. Následky
toho nese obyvatelstvo země dodnes.
Ukvapeným
zákonem bylo zrušení práv starousedlých na konci roku 1919. V důsledku toho
padla i povinnost těchto platit daň z obecních pozemků, obdělávat je a konat
bezplatně práce obecní, včetně veškeré dopravy materiálu, a zajišťovat stravu
pro chudé. Od roku 1920 se toto vše
platí z obecní pokladny. Určitou výjimkou byly bezplatné brigády za vlády
komunistů.
Starousedlými byli
nazývání poddaní sedláci, kteří z popudu vrchnosti část svých pozemků dali do
užívání obce, z nichž však stále platili daň. Většinou se jednalo o lesy,
pastviny a neúrodné močály, na kterých byly postaveny obecní rybníky. Náhradou
bylo například palivové nebo stavební
dřevo z obecního lesa (1 sáh ročně), ryby na vánoce a stelivo z rybníků.
Po roce 1848, když padlo poddanství, začaly o tyto pozemky spory mezi starousedlými a novými osadníky-domkáři, kteří žádali
rovnoprávnost při správě obce a při dělení výnosů z obecního majetku. Starousedlí proto usilovali o vrácení těchto
pozemků. Přestože zemské orgány se dělení obecní půdy snažily zabránit, v mnoha
obcích v druhé polovině 19. století k této restituci došlo. Kde rozdělení obecních pozemků
povoleno nebylo, může z nich dodnes obec těžit (pokud je dokáže využívat a
pokud nespoléhá jen na výnosy z daní a poplatků a na dotace).
Žádné komentáře:
Okomentovat