4. Zákaz pravicových stran. Hovořit o demokracii v letech 1945-1948 je obtížné.

Předcházející stránka

Na následujícím seznamu zakázaných stran jsou jen ty, které v letech 1935 - 1938 měly zástupce v Poslanecké sněmovně, avšak protivily se Dr. E. Benešovi. A tak byly v roce 1945 zakázány. Jenom vyloučené níže vyjmenované strany (i bez vítězné SdP /1.250.000 hlasů/) zastupovaly názory 4,272 mil. voličů. (Navíc byly ještě voliči stran, které se v roce 1935 do PS nedostaly). Vyřazené z voleb byly:

1.     Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární) /volby 1935: /1,176.620 hlasů/,

2.     Čsl. živnostenská obchodnická strana středostavovská /448.049 hlasů/,

3.      Autonomistický blok /564.273 hlasů/,

4.     Národní sjednocení /458.351 hlasů/,

5.     Krajinská křesťansko-sociální strana a maďarská národní strana /291.837 hlasů/,

6.     Národní obec fašistická /164.450 hlasů/

7.     Slovenská ludová strana /567.730 hlasů/

8.     Německá sociální demokracie /296.208 hlasů/

9.     Německá křesťansko-sociální strana /164.500 hlasů/

10.  Německý svaz zemědělců /139.876 hlasů/

Byly v rámci Národní fronty povolené toliko tři strany socialistického bloku, které v roce 1935 zastupovaly pouze 3,258.288 voličů:

1.    Komunistická strana Československa, /1935 /847.484 hlasů/

2.    Čsl. sociálně demokratická strana dělnická, /1,036.728 hlasů/

3.    Čsl. strana národně-socialistická /756.976 hlasů/

S nimi byla vzata na milost středová Československá strana lidová, (617.100 hlasů) zřejmě jen kvůli tomu, že její zástupci v roce 1935 pro Beneše jako prezidenta hlasovali. Na Slovensku přibyla Demokratická strana, založená v roce 1944.

Takovýmto omezením politických sil se Edvard Beneš pomstil prvorepublikovým oponentům, hlavně politikům agrární strany, zároveň si užíval toho, jak je davy oslavován na náměstích. Kvůli opakovaným mozkových příhodám a zásluhou masového tažení komunistů podařilo se Benešovi jen položit základy budoucího národně-socialistického totalitárního státu.

Únor 1948 byl nejen politickým krachem, ale hlavně vyvrcholením třiatřicetileté Benešovy duševní nemoci, úchylky projevující se naprostým nedostatkem lidskosti a notorickým intrikánstvím. K spolupráci Beneš dlouho využíval populárního Jana Masaryka, který zřejmě v březnu 1948 pochopil, že s Benešem se dostal do stejné pasti jako v roce 1938, tentokrát do komunistické, a spáchal sebevraždu.

 Volební vítězství Gottwaldových komunistů v roce 1946 možná zachránilo Československo před větší pohromou, než byl únorový převrat a čtyřicetiletá vláda komunistů. Pro Beneše jako chorobně ctižádostivého socialistu byl každý člověk jen bezvýznamný kus velkého stáda, nahraditelné kolečko v hodinkách, viděl jen poslušně jásající dav. 
Další stránka