V roce 1937 jsem u
českokrumlovské správy silnic byl jmenován dozorcem. Při mobilizaci v roce 1938
jsem narukoval a 29. září jsem při přestřelce byl raněn. Do Českého Krumlova,
který dostal jméno Krumau an der Moldau, jsem se pak nevrátil, nýbrž jsem nastoupil
zaměstnání u Správy silnic v Českých Budějovicích, kde jsem působil až do 13.
dubna 1943, kdy jsem byl
českobudějovickým gestapem zatčen pro nepřátelskou činnost proti Říši. Se
mnou bylo zatčeno dalších 5 lidí.
U gestapa v Českých Budějovicích
pobyl jsem 5 dnů a byl podroben řadě výslechů za pomoci bití obuškem a
ustavičným stáním "nosem ke
zdi" (Nase an die Wand). Po 5 dnech byl jsem v počtu 600 vězňů
odtransportován do Malé pevnosti Terezín. Byl jsem tam jen 4 dny, a poznal
jsem, co dovedly nacistické bestie. Poznal jsem i velitele věznice Jakla,
zvaného Pinďa. Viděl jsem, jak každý den vozili ubité vězně z pracovního
komanda. Většinou to byli Židé.
Dne 22. dubna 1943 byl vypraven
transport asi 1.200 vězňů, z toho 50 žen, do Osvětimi v Polsku, do tzv.
koncentračního lágru. Na cestu každý dostal kousek chleba. Cesta trvala 24
hodin. Po příjezdu do Osvětimi zavedli nás pochopové SS do tábora, o němž
tvrdili, že je to převychovávací tábor. Prošli jsme hlavní bránou, na níž byl
nápis "Arbeit macht frei. Jedem das
seine," a zavedli nás mezi dva dřevěné baráky, kde jsme přenocovali
pod širým nebem. Pořád bez jídla. Druhý den nás pochopové zahnali do koupelny,
pod sprchy, kde na nás pouštěli střídavě horkou a studenou vodu. Po koupeli
dostal každý pruhované plátěné šaty a dřeváky a pak jsme jeden po druhém
chodili do „Schreibstubu“ pro číslo. Dostal jsem číslo 118.163, které mám
vytetované na levé ruce. Tím okamžikem jsem nebyl člověkem, stal jsem se číslem. Asi v 7. hodin
večer nás zahnali na karanténu do baráku, kde nás "štubovej" přivítal
klackem, kterým nás odpočítával. Večeře nebyla žádná. Ten "štubovej"
byl Němec, také vězeň, ale nepolitický, lupič odsouzený k 20 letům. Tyto lupiče
Hitlerovci používali pro funkce v táboře.
Vězni se dělili na několik druhů:
političtí s červeným trojúhelníkem na kabátě, banditi se zeleným, práce se
štítící s černým a židé se žlutou hvězdou.
Na karanténě jsem pobyl 14 dní a
prožil spoustu hladu, neboť jsme dostávali k snídani jen malý kousek chleba a
trochu černé kávy. V poledne misku "Eintopf," tj. řepu s brambory a
večer už nic.
Po 14 dnech jsem byl přidělen na
práci u komanda "Strassenbahn - Auschwitz." Komando sestávalo se z 50
vězňů různé národnosti. Pracovalo se na stavbě silnice od nádraží k Osvětimi.
Práce byla velmi těžká, jídla velmi málo, ohromná vedra, a celý den nic pít. K
tomu všemu samé bití, ponižování, nadávání. Neomezovalo se jen na bití, ale
také na zabití. Každý den "kápo" někoho utloukl. Osvětim byl tábor
vyhlazovací, kde se zabíjelo soustavně a lidé vyhladovělí, kteří nebyli již
schopni práce, byli posíláni do pobočného tábora Birkenau, který byl asi 1 km
vzdálen, a tam byli v plynových komorách usmrcováni. Viděl jsem, jak přijížděly
celé transporty židů, včetně žen a dětí, kteří byli hnáni surovým způsobem
přímo do Birkenau. V táboře se denně věšelo, čemuž jsme museli přihlížet. Pamatuji
si, jak jednoho večera věšeli 12 mladých statných Poláků, kteří se pokusili o
útěk. Když se hromadně prováděly vraždy, tekla krev rigolem přímo potůčkem.
Nelze vše popsat, čeho byli nacisti schopni a co jen jsem já na vlastní oči
viděl. V Osvětimi jsem pobyl do 20. srpna, kdy snad přišel nějaký befél, že
političtí vězni z Protektorátu mají být přemístěni do koncentračního tábora
Buchenwald.
Žádné komentáře:
Okomentovat