Do roku 1920 národnost na Vitorazsku téměř nic neznamenala.

Zpět na předcházející stránku.

Když v roce 1920 bylo Vitorazsko (část) odebráno Rakousku a připojeno k Československu, měřilo 113 km²  a žilo na něm 10.990 obyvatel.

Kostel ve Dvorech nad Lužnicí (do roku 1945 obec Německé)

Jedná se zemědělsky málo úrodnou oblast, na které se střídají suché písky s podmáčeným jílem a rašelinou. Proto byly obhospodařované jen úrodnější pozemky v okolí vesnic. Na většině území jsou lesy, které před rokem 1945 patřily buď hraběti Mikuláši Palffymu (na pravém břehu Lužnice) nebo Egonu Fürsteinbergovi (na levém břehu).

Řeka Lužnice

Přestože Vitorazsko za monarchie bylo součástí Dolních Rakous, mluvilo tam velké množství rodin jen česky a děti zůstávaly českými. S otázkou, proč tomu tak bylo, když tam nebyla ani jedna česká škola, lámalo si mnoho lidí hlavu. Jedno vysvětlení podal v roce 1924 František Manina, učitel z obce Kunšach: „Že vitorazské obce zachovaly se nám ryze českými, možno děkovati jednak čilému styku s národně uvědomělým Suchdolem nad Lužnicí, jednak okolnosti, že české nevěsty měly u vitorazských ženichů přednost. Ti brali si zpravidla nevěsty ze sousedních obcí ryze českých, ze Suchdola, Klikova, Hranic, Hrdlořez, Cepu a odjinud. Tyto nevěsty a příští hospodyně houževnatě udržovaly český rodinný život a českou řeč.“ Může na tom být hodně pravdy, neboť bylo známo, že kvůli nezaměstnanosti a chudobě dívky z Vitorazska, po opuštění základní školy, ve velkém počtu odcházely jako služky do Vídně, kde se většinou provdaly a zůstaly natrvalo a vitorazským mužům nezbylo než „lovit v českých vodách.“

Věž kostela sv.Jana Křtitele v Krabonoši

Jestliže vitorazské vesnice před rokem 1920 byly prakticky české, o českém národním uvědomění se mluvit nedalo. Vitorazané se hlásili k té národnosti, která se jim momentálně jevila prospěšnější. Příkladem je sčítání obyvatelstva:

V roce 1880 se k české národnosti hlásilo 90,25 procent obyvatel.

V roce 1890 se k české národnosti nehlásil vůbec nikdo.

V roce 1900 se k české národnosti hlásilo 19,32 procent obyvatel.

V roce 1910 se k české národnosti nehlásil nikdo.

V roce 1921 se k české národnosti hlásilo 84,64 procent obyvatel.

Něco jiného bylo sčítání obyvatelstva, prováděné četnictvem, něco jiného chování lidí. Obyvatelstvo Vitorazska v 19. století sice mluvilo česky, na rozdíl od německy hovořícího českého měšťanstva v českých zemích, ale zřejmě vlivem prostředí se k české příslušnosti nehlásilo. Považovalo české prostředí za hospodářsky a kulturně méně vyspělé, v němž jsou jen malé šance se společensky prosadit. Proto se na Vitorazsku (ve Vídni a jinde v Rakousku, kde žily početné české menšiny) nesnažilo zřizovat české školy a české spolky, ale zapojovalo se do společenského života německého obyvatelstva.

Řeka v Nové Vsi nad Lužnicí.

Skutečné národnostní napětí mezi obyvatelstvem vypuklo na Vitorazsku až po roce 1920 a přičinila se o to také československá vláda, která okázale osidlovala Vitorazsko českým obyvatelstvem, pro které zakládala a za každou cenu udržovala české školy a podporovala český hospodářský i spolkový život. To se samozřejmě nemohlo líbit původnímu obyvatelstvu, které bojovalo s bídou stejně jako čeští osídlenci a muselo pro své školy shánět peníze i za hranicemi. A tak usilovalo o opětné připojení k Rakousku. O připojení k Hitlerově Třetí říši Vitorazané nestáli, jak ukázaly výsledky voleb v roce 1935, kdy ve vitorazských obcích skončila Henleinova SdP v poli poražených. V té době samozřejmě netušili, že prvním Hitlerovým velkým soustem bude v březnu 1938 právě Rakousko. Potom se i na Vitorazsku rozjela nacistická propaganda, takže voláním Vitorazanů po připojení k Třetí říši bylo myšleno připojení Vitorazska k Rakousku.