Historie života na kolejích (19).

Masarykův vagón.
(Předcházející část) Zevnějšek nenápadného temně modrého vagónu příliš nenaznačuje, že byl jako salónní vůz vyroben pro prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a že jeho cena (2,7 mil Kč) byla čtyřikrát vyšší než cena nejmodernějšího rychlíkového vozu.

Stavby vozu se ujala v roce 1928 smíchovská vagónka, která se stavbou salonních vozů pro hlavy korunované i nekorunované už měla určité zkušenosti, a také řadu uznání z různých konců světa.

Vůz pro prezidenta Masaryka byl pozoruhodný také tím, že vagónka ho vyrobila jako vůbec první vagón s celokovovou skříní - předtím byly vagóny dřevěné. Hned za ním následovala série celokovových spacích vagónů na export a rychlíkových vagónů pro ČSD.

Stavbu interiéru navrhl architekt Jonáš, jenž vycházel ze staršího salónního vozu Buštěhradské dráhy, přičemž se snažil vyhnout pompě tolik typické pro vídeňský dvůr. Vycházel z toho, že vůz je stavěn pro profesora Masaryka, jenž si vůbec nepotrpěl na okázalost, ale pohodlím nepohrdl. Vznikl tak praktický vůz s jednoduchým vybavením a ve slohu tehdy oblíbeného třetího baroka.

Prezidentova ložnice.

Stěny salónku jsou obloženy tmavou australskou třešní, římsy a nábytek z pařené hrušky, koberce jsou tmavé. Okna nejsou příliš velká, tapety a potahy jsou laděny do tmavozelené barvy. Mimo hlavního salónku v něm byly ložnice pánská a dámská, dva oddíly pro doprovodný personál, oddíl pro zavazadla, kuchyňka a toaleta - diskretně označená jako úborna.

V soupisu inventáře, jenž patřil k vagónu, bylo vedeno, mimo velbloudích přikrývek, nočníku, bedny na uhlí, hasícího přístroje a pětadvaceti klíčů, hlavně kuchyňské nádobí - některé stříbrné. Jeho výběr však byl více než skromný, mnohá současná hospodyně by s ním asi těžko vystačila, ovšem tehdejší hlava státu toho moc nepotřebovala.

Prezidentský vagón byl dán do provozu 17. února 1930. První cestu v něm vykonal sám Masaryk, když jím do Francie odvezl svého hosta profesora Marsdena. Krátce na to s ním cestoval do Hrušovan u Brna, na zámek v Židlochovicích. Další cestu uskutečnil do Topolčianek. Až do roku 1935 se cesty vagónu na letní sídla střídají se zkušebními jízdami do Plzně. Změna ve využití vagónu nastává poté, co se stal prezidentem Edvard Beneš.

Salón v prezidentském vagónu.

Prezident Beneš s ním poprvé jel v červnu 1936 do Bukurešti, v příštím roce nejdříve do Bělehradu, potom v květnu 1937 do Kaplice, Písku, Klatov a Strakonic. V červnu 1937 si jej k cestě do Užhorodu a Choustu půjčuje ministr železnic Rudolf Bechyně. V srpnu 1937 s ním prezident Beneš objíždí Moravu a Slezsko. 21. září 1937 byl vagón zařazen do vlaku, který z Prahy do Lán převážel rakev s ostatky prezidenta Masaryka. Hned po pohřbu vůz použil k cestě do Bratislavy ministerský předseda Hodža.

Na Nový rok 1938 jej ještě použil k cestě ze Sezimova Ústí do Prahy prezident Beneš, a tím prezidentskému vagónu služba pro první republiku skončila. Opravy a revize se protahovaly, vůz nebyl funkční ani 14.března 1939 při osudné cestě prezidenta Emila Háchy do Berlína. 19.dubna 1939 do Berlína už však protektorátního prezidenta vezl.

Během okupace vagón pendloval mezi Prahou a Lány, pouze v květnu 1942 si jej půjčil k cestě do Berlína zastupující českomoravský protektor Reinhard Heydrich. Jak je známo, zásluhou Kubišovy bomby byla to Heydrichova cesta Masarykovým vagónem první a poslední. V březnu a dubnu 1945 vykonal vůz záhadné cesty do Ostravy a do Brna - patrně se v něm někdo stěhoval před příchodem fronty.

Po skončení války vagón jel pro prezidenta Beneše do Blanska, v září na Slovensko a do Varšavy. V příštích dvou letech s ním Beneš jezdil do Topolčianek a do Tábora.

Po únorovém převratu byly i cesty prezidentského vozu zahrnuty do utajovací mánie. Až do prosince 1965, kdy v něm do Bratislavy cestovali David a Gromyko, ministři zahraničí ČSSR a SSSR, nejsou záznamy o cestujících. Je známo pouze, že prezidentský vagón se objevil v Berlíně, Brestu, Čopu, Sofii, Varně a Budapešti. V únoru 1954 byl v Římě a v září 1959 v Paříži.

Od počátku roku 1966 už vagón nebyl používán k dopravě osob, pouze byl přesunován po různých dílnách a nádražích. Na počátku roku 1969 mnoho nechybělo a Masarykův vagón skončil v železném šrotu, neboť byl oficiálně navržen k vyřazení. Zájem o něj jako o technickou památku nemělo ani Národní technické museum, avšak parta fandů železniční historie se našla v českovelenických železničních dílnách. Ti zabránili jeho zničení, vůz se jim prakticky tajně podařilo do Českých Velenic přesunout, potom opravit a uschovat. V současné době je prezidentský vagón atrakcí při slavnostech na různých českých nádražích. (Autor: Robert Fischer, 19.1.2007) (Pokračování)