Komunisti se nikdy nezmění.

Spousta slušných lidí opět s komunisty  sympatizovala, věřila, že komunisti se po 23 letech změnili. Ovšem to, jakým způsobem začali komunisti přestupovat zákony a začali zase propagovat zvrhlou marxistickou ideologii, odradilo  už před volbami mnoho lidí. Ostatní lidi si uvědomují jaká se stala chyba, když volili komunisty nikoli kvůli tomu, že si přejí jejich vládu, ale že chtěli dát po hubě arogantní vládě, která se svým chováním od komunistů moc neliší. Neopakuje se rok 1946?

23 let let po svržení vlády komunistů se radost z převratu rozplývá a rozplývá. Stále víc lidí projevuje obavy, že odchod komunistů byl jen přechodný, že si odpočinuli, naplnili kapsy a znovu pustili do boje o moc. Pondělní události na Národní třídě jen potvrdili, že komunisté jako vyznavači té nejodpornější závisti a touze po moci jsou pořád stejní, ať mají název jakýkoli.

Komunizmus, v podstatě odpor proti západní demokracii a křesťanské etice, má možná kořeny někde ve starověku. V českém středověku se projevil hlavně po Husově smrti, ale oficiální základy mu v druhé polovině 19. století dala sociální demokracie, která se ve své protikatolické a protišlechtické zášti neštítila přebírat výplody chorého Marxova mozku. Po vzniku Československa pouliční výtržnosti marxistického křídla sociální demokracie tak zesílily, že slušnější část socialistů se ho musela zbavit.

Nezanedbatelný vliv na prosperitu komunistů v Čechách je možné připsat takzvanému "Národní obrození" v 19. století, kdy v nesmírné touze po moci čeští politici a umělci byli ochotni se proti c.k. monarchii spojit třeba s čertem, v tomto případě s Ruskem. A vznik Československa v roce 1918 byl považován za předzvěst ruské bolševická revoluce, která oslnila české intelektuály, od Fučíka až po Seiferta. Nebýt v prosinci 1920 nekompromisního zásahu policie mohla se Praha s demokraticky zvolenou vládou rozloučit.

Neoficiálně se komunisté dostali k neomezené moci v roce 1945, oficiálně v roce 1948, ale jejich vzestup je mnohem starší. Mnoho nechybělo a ujali se vlády už v roce 1925, když ve volbách obdrželi jen o 0,5 procenta méně hlasů než vítězná Agrární strana. Otázka proč právě v českých zemích měli a mají komunisté tak ohromnou podporu, by zřejmě měla být předmětem hlubokého průzkumu psychologů.

Prvorepubliková vizitka československých komunistů se dá charakterizovat: demagogie, stávky, demonstrace, křik v hospodách, zneužívání a rozbíjení jakékoli veřejné akce. Prezident Masaryk jako nejvyšší autorita sice s komunizmem nesouhlasil, ale komunistickou stranu v podstatě chránil. Podle slov jeho syna Jana Masaryka: "táta denně měl na stole agrárnický návrh na zrušení KSČ , denně ho smetl se stolu."

Když se komunisté ujali moci, tak celých 40 let hlásali boj proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli. Tím vnějším nepřítelem byla západní demokracii, tím vnitřním odpůrci komunizmu. V tom se od starých komunistů současní demonstranti z Národní třídy vůbec neliší. A není podstatné, jestli jsou členy komunistické strany, nebo ne, nenávist vůči západní svobodě je v nich stejná jako byl před listopadem.(jiří Krž, 18.11.2008)