Dolní Žďár, zajímavá obec.

Obec Dolní Žďár (455 m) se skrývá v mírném údolí řeky Nežárky, 6 km od okresního města Jindřichova Hradce. Po vyvýšenině nad jižním břehem Nežárky vede silnice z Jindřichova Hradce do Třeboně.

  První zmínka o Dolním Žďáru je  v dokumentu z roku 1411, v němž se jednalo o soudní spor o dědictví mezi bratry Oldřichem a Janem z Hradce. Poloha Jindřichova Hradce, v polovině cesty mezi Prahou a Vídní, asi byla také příčinou dvojjazyčného osídlení oblasti. V roce 1869 byly Dolní Žďár (Niedermühl) a Horní Lhota (Oberschlagles) spojeny v jednu obec, ve které převládalo německy hovořící obyvatelstvo. V roce 1929 měly tyto vsi celkem asi 400 obyvatel.

  

Převaha německého obyvatelstva byla příčinou, že po Mnichovské dohodě  od 2. října 1938 se Žďár, společně s dalšími obcemi v okolí Jindřichova Hradce, dostal do Německé říše, do okresu Nová Bystřice (Neubistritz). Brzy se ukázalo, že to pro obyvatelstvo žádná výhoda nebyla, vztahovala se na něj stejně přísná, nebo přísnější, válečná opatření jako v Protektorátě, navíc na mladé muže platila povinnost služby v německých vojenských složkách, odchod na frontu, někdy zranění a smrt. Kamenný pomník s Kristem na kříži a pěticípou hvězdou z roku 1970 oznamuje, že v Dolním Žďáru byl zajatecký tábor. Zajatci ovšem byli jako pracovní síly umisťováni do většiny sudetských obcí, aby nahradili místní muže sloužící v armádě. Koncem války přibyla povinnost ubytovat uprchlíky z východní fronty.  

  Rok 1945 přinesl nejen konec války, ale také násilí na civilním obyvatelstvu, vandalizmus a bezohlednou honbu za majetkem. Německy hovořící obyvatelstvo bylo vyhnáno, na jeho místo přišli osídlenci z vnitrozemí, z velké části dělníci z měst a vesnic, kteří zemědělství málo rozuměli, ani neznali skromný způsob života na vesnici. Tak jako v jiných vesnicích se mnozí osídlenci, z první vlny osidlování, se změnou života nedokázali vyrovnat a pohraničí brzy opouštěli. Teprve když přišli lidé s vážnými úmysly zde bydlet a pracovat, začala se obnovovat tradiční funkce zemědělské vesnice.

 Kolektivizace v padesátých letech byla pro nové hospodáře zklamáním ze ztráty majetku, i vysvobozením od starostí. Mechanizace zemědělství později způsobila snížení počtu pracovních sil a odchod lidí do měst. Opuštěné chalupy začaly sloužit jen rekreačním účelům. Blízkost Jindřichova Hradce, kde je možné lépe najít zaměstnání, se pro Dolní Žďár stala v současnosti výhodou, je určitou zárukou osídlení, lidí se nepotřebují stěhovat za prací.   

 Na pravém břehu řeky Nežárky, v polovině podlouhlé vesnice Dolní Žďár, stojí pečlivě udržovaná velká kaple, která slouží také jako koncertní síň. Půvab má stará architektura usedlostí z doby, kdy zde převažovala příhraniční česko-rakouská kultura. Atrakcí pro rekreanty je řeka Nežárka s jezy. Proto se zde objevují luxusní penziony. Ve Žďáru žije okolo 80 obyvatel. (R.Fischer)