V
roce 1946 v Československu dosáhly protiamerické nálady takové intenzity, že
americký velvyslanec Steinhardt musel podat stížnost pražskému mininisterstvu
zahraničních věcí. Československý tisk byl naprosto zmámen Kremlem. Směrem k
Moskvě se klaněla i československá vláda, jejíž zástupci při mezinárodních
jednáních bezmyšlenkovitě hlasovali s delegáty sovětskými.
Je málo známo, že cestu k únorovému puči
komunistů pomáhali dláždit i sociální demokraté
a národní socialisté. Tyto dvě strany se předháněly v provádění
nejšpinavějších poválečných politických prací, jako bylo vyhánění sudetských
Němců a znárodňování. Teprve čas ukázal, že umělým zákazem pravicových stran,
především nejvlivnější prvorepublikové Agrární
strany, tyto dvě strany uškodily především samy sobě. Komunisti sice stavbu
cesty ke komunizmu kontrolovali, ale
jejich největším úkolem bylo posilování vlastních řad.
Zatímco Benešova prosovětská politika byla v
první řadě revanší za Stalinovu pomoc při vyhnání českých Němců,
nekomunistické strany se bály, že by komunisté vládli bez nich (což se skutečně
stalo po roce 1948). Už v roce 1941 politici Milada Horáková, Ludmila Jankovcová a Vladimír Krajina vypracovaly program "Za
svobodu." Jejich vizí byla demokracie hospodářská a sociální, která
zajistí demokracii politickou, vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost. Na konci
měl být komunizmus. V programovém prohlášení
národních socialistů bylo znárodnění dolů, energií, hutnického a těžkého
průmyslu, bank a lázní. Sociální demokraté měli v programu rychlé vytvoření
jednotné socialistické strany (Národní fronty), která bude garantem toho, že
Československo se stane republikou socialistickou. Prezident Beneš s těmito tezemi souhlasil,
věřil v to, že pod vedením Sovětského svazu diktatura proletariátu přejde k
svobodě politické, náboženské a duchovní.
Za
první republiky KSČ měla 27.000 členů, během deseti poválečných měsíců se
členská základna KSČ zvýšila na 1,007.834 členů. Gottwald samozřejmě využil
nacionalistického větru, který vyvolaly obě socialistické strany a začal také lidi lákat jako bojovník za
národní zájmy a demokracii. Jako odměnu za členství v KSČ sliboval vedoucí
místa na úřadech, v národních výborech i ve znárodněných podnicích, a hlavně
příděly ze znárodněného majetku. KSČ rovněž byla ochránkyní velkého množství
kolaborantů s nacizmem, z nichž se stávali nejaktivnější komunisté. Prosovětská
a prokomunistická nálada v Československu omámila nejen svázáckou generaci v
poválečných medií, ale i zkušené novináře včetně Ferdinanda
Peroutky, který o KSČ napsal: "... už
nejsou tou bývalou komunistickou stranou, která trpně prováděla pokyny
Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev
drobného, normálního českého člověka... už jenom nehlásí revoluci, nýbrž hlásí
se k svobodě, demokracii a humanitě."
Žádné komentáře:
Okomentovat