Kapr roste z dotací EU i z fosfátů.

„Vítám pokračování spolufinancování chovu sladkovodních ryb v letech 2014 až 2020. Velmi pozitivní je zaměření na inovace a transfer technologií a na udržitelný rozvoj akvakultury.“ Řekl nedávno ministr Bendl po jednání Rady pro zemědělství a rybářství v Bruselu. Upozornil také, že návrh nařízení, podobně jako návrh pro rozvoj venkova, na životní prostředí a podporu tzv. „zelené akvakultury“.

Objem finančních prostředků pro celý Evropský námořní a rybářský fond je celkem 6,5 miliardy EUR na období 2014 až 2020. Národní obálka pro ČR není dosud známa, ale Česko bude pro příští programovací období požadovat vyšší částku, než má k dispozici v současném období.

V roce 1928 byl na hrázi rybníka Svět v Třeboni slavnostně odhalen kamenný pomník Josefa Šusty st. (Jeho syn Josef Šusta ml. byl významným českým historikem, prezidentem Akademie věd). Šustova hlavní vědecká díla, Výživa kapra a jeho družiny rybničné z roku 1884 a Fünf Jahrhunderte der Techwirtschaft zu Wittingau (Pět století rybničního hospodářství v Třeboni) z roku 1898, byla velkolepými kulturními činy a dodnes jsou rybáři ctěna, i když za 100 let se z chovu ryb stala produkce ryb. Rybníky sice nadále vytvářejí romantický kolorit krajiny, ale staly se také obětí civilizace víc, než si většina obdivovatelů dokáže představit.

Jak by asi dnes byl Šusta spokojen s prostředím, v jakém ryby dnes vyrůstají? Co by říkal rybníkům, které jsou neustále na „vysoké vodě“ a které jsou naplněny rybami tak, že se voda téměř „vaří“? Určitě by nechápal, proč bahno na dně i těch největších a nejznámějších rybníků se složením podobá obsahu žump. Přestože kapři stráví hodně fosforu, dusíku a dalších chemických prvků, včetně těžkých kovů, v létě se voda zásluhou sinic zbarvuje do zelena. Šusta kdysi vycházel z poznatku, že hlavní stravou kapra jsou drobní živočichové, a tak by se asi divil, že dnes je to obilí nebo krmné směsi.

Josef Šusta jako ředitel schwarzenberského velkostatku v Třeboni se kdysi zaměřil zejména na zlepšení životního prostředí ryb. Bylo to zejména důkladné čištění rybníků, letnění a vápnění dna a hubení rákosin. Když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Před sto třiceti lety do rybníků stékala z polí a obcí maximálně močůvka. Ta než se několikacentimetrovými lučními stružkami do velkého rybníka dostala, rozlila se několikrát po loukách a trávy dusík využily.

Močůvku nyní vystřídaly odpadní vody z domácností. Větší obce sice mají čističky, ale stovky malých vesnic si to nemohou dovolit. Kolik domácností denně nepoužívá nějaké chemikálie, od mýdla, přes různé jary, čistící prostředky až po prášky na praní a léky? To vše se v nepatrných potůčcích stéká do vybetonovaných koryt, jimiž to bez zábran proudí do produkčních rybníků. Přidají-li se k tomu splachy z asfaltových silnic, cest, chodníků, parkovišť atd. a splachy hnojiv z polí, nezbývá než se divit, v čem ti kapři dokážou žít a co všechno kapři dokážou strávit. Musí se přizpůsobit – a člověk, který rybí maso konzumuje, také. Otázkou je, nepodřezává-li si pod sebou větev. Rybářství je výnosný podnik, podporovaný vládou i EU, tak je i pro ekology lepší mlčet a s čísly se nechlubit.