Po delší době jsem v neděli opět byl v supermarketu. Otevřené jsou pouze dvě pokladny. Před nimi fronty skoro přes celou halu, asi 30 m. Ve frontách jsou převážně mladší lidé s jakoby lhostejnými pohledy. Snad už jsou duchem někde v přírodě, u vody nebo v zahradní restauraci. Venku je asi 27°C ve stínu. Nechci zbytečně stát v dlouhé frontě, počkám, až se zmenší, zatím si prohlédnu regály! Po očku sleduji dění u pokladen.
Podél front se za vozíkem plíží tříčlenná skupinka lidí, kteří se chovají, jako by fronty neviděli. Muž středního věku a dva mladí lidé, mladík a dívka. Zřejmě rodina. Dělají jako by si prohlíželi zboží v regálu, přitom se dostanou až k pokladně, kde se snaží vozík zasunout do jedné fronty. Dva zákazníci jim to nedovolí. Náhle se zvětšuje mezera. Třetím ve frontě je mladý muž, jenž skleněným pohledem hledí kamsi donekonečna a nezajímá ho, co se vedle něho a před ním děje. Starší muž, jemuž se tak lehce podařilo předběhnout dobrých padesát lidí, vítězoslavně se rozhlíží po okolí. Pokladní nespěchají. Ve frontě nikdo ani nehlesne, všichni nadále trpělivě čekají.
Tak mě napadlo, že se za těch dvacet let život trochu změnil. A nemyslím, že k lepšímu. Nedovedu si představit, že by se něco takového stalo před třiceti lety a nikdo z čekajících se neozval. Socializmus učil jinak lidi bojovat o místo na slunci. Tenkrát byly fronty všude. Své místo ve frontě si každý hlídal všemi silami a prostředky, protože se také mohlo stát, když přišel na řadu o jedno místo pozdě, že se na něj nedostalo. Fronty před Elektrou (televizory), železářstvím (jízdní kola, šicí stroje), Mototechnou (skoro na celý sortiment), Stavebninami (úplně všechno), drogerií (zubní pasty), papírnictvím (toaletní papír) atd. Elitní fronty stávaly za svítání (tak 2 hodiny před otevřením) před prodejnami Masny. Byly však doby, kdy první fronťáci před Masnu přicházeli večer a celou noc trpělivě čekali. O tom, jak se celou noc čekalo před prodejnami automobilů nebo před cestovními kancelářemi, by mohli vyprávět jiní. To se mě ještě netýkalo.
Byli i za socializmu lidé, kteří odmítali stát ve frontě, mnozí raději oželeli nějakou stokorunu, kterou strčili do kapsy vedoucímu prodejny, jenž jim potom pod pultem rezervoval třeba dvě roličky toaletního papíru. Fronty však měly svá pravidla, tam si byli všichni rovni, předbíhat se nesmělo. Výjimkou byli muži v prodejnách potravin, kteří si mohli bez čekání a protestů čekajících žen-frontových bojovnic koupit cigarety nebo láhev piva.
Zdá se, že nyní jaksi lidem chybí smysl pro dodržování a vymáhání nepsaných zaběhlých zákonů, který byl dřív vštěpován už ve škole, kde učitel měl pravdu za všech okolností. Mladí lidé dnes sice vystupují ve své generaci sebevědomě, ale po vstupu do života dospělých jsou překvapeni realitou, že nevědí, jak se i s ostrými lokty třeba vyrovnat s hierarchií pracoviště. Sklopí hlavy a bez protestu nechají na sobě štípat dříví. Jako ovce jdou k volbám a volí toho, koho jim nadřízení poradili volit. Pak jsou zděšeni z toho, co se děje, že ti politici, kterým pomohli k moci, právě svým voličům nejvíc vybírají kapsy, utahují opasky a rozbíjejí nosy. Ale to už jsou úvahy, které k frontám v supermarketu patří jen hodně vzdáleně. (M.Veselý, 17.7,2011)
Žádné komentáře:
Okomentovat