20.července 2011 za účasti desítek hostů byla v sídle Senátu odhalena socha svaté Anežky České. Stalo se to tak u příležitosti 800. výročí narození této světice. Dílo žáků kamenické a sochařské střední školy v Hořicích posvětil pražský arcibiskup Dominik Duka.
K Anežčině svatořečení došlo teprve v roce 1989, tedy ve chvíli, kdy se náš národ sjednotil, aby vyslovil své NE komunistickému režimu založenému na závisti a nenávisti.
Přitom stále platila a platí dnes i pro budoucnost Anežčina výzva jako vtesaná do skály dlátem pravdy: Nezájem o celek a hádky sobců ničí mou zem. Je to i naše zem. Na vás je rozhodnout, zda bude i vaší zemí. Je totiž možné ji přijmout jen jako nedělitelný celek a brát účast na její slávě či hanbě, velikosti stejně jako malosti, kráse či špíně tak, jak je dnes přinášíme do dějinného pokladu, který jsme zdědili. Vyčlenit se, nadřadit, odmítnout tuto celistvost znamená svou zemí pohrdnout a ztratit právo na vlast, která je domovem. Odvolání na literu, která v pase uvádí českou státní příslušnost, nebude na dějinném soudu nic platné.
Od doby, kdy žila, nás dělí osm století vývoje. Její svět a náš svět jsou nesmírně odlišné, ale mnohé, a dokonce to nejdůležitější, zůstalo stejné. Zůstal státní útvar a hranice naší vlasti, a jako tehdy tu žijí lidé, jejichž lidské vlastnosti, postoje a limity zůstaly beze změn. Ve své jednoduché podstatě jsou naše problémy a problémy Anežčiny doby stejné. Pro toto místo a toto auditorium je to nejlépe vidět na jejím postoji ke sporu Václava I. a Přemysla Otakara II. Otec a syn se dostali do sporu a nebyli s to ho rozumně vyřešit. Ambice a touha po vrcholné moci dvou lidí přivodila občanskou válku. Nepevnost vlády otevřela dveře k neslýchané hrabivosti, úchvatům a násilným činům, obratnému přebíhání z jedné strany na druhou. Vesnice byly opuštěné, žebráci bez domova byli na obtíž ve městech, lidé se báli. Narůstal hlad, protože neobdělaná pole nerodí. Vládla pěst a drzost, protože právní řád byl otřesen. Byly vyslovovány dalekosáhlé plány a argumenty evropského významu zakrývaly skutečný zájem: moc a zlato, stříbro a moc, moc zlata a zlatý lesk moci. Lidé trpěli a země ztrácela sílu a význam. Byla nebezpečně ohrožena vnitřním nepřátelstvím. Jedni i druzí se zapřísahali, že zem chrání, ale všichni ji ničili.
V této situaci vystoupila Václavova sestra a Přemyslova teta žijící v ústraní kláštera Na Františku a dojednala smír hlavních aktérů. Občanská válka skončila, do země se vrátil klid a prosperita. Lidé se svobodně nadechli. Jak toho mohla dosáhnout? Předně poznala pravdu: země trpí, protože lidé hledají jen svůj zájem. Za druhé proto, že v této velké pravdě byla nestranná. A konečně proto, že sice silně milovala svou vlast a zachovala si pevně tradici svého rodu, ale odešla z mocensko-vlastnického dvorského světa do oblasti světa služby a trvalých hodnot.
S jistou nadsázkou se dá říct, že Anežka vstoupila do občanské války beze zbraně a beze strachu. Nemohla totiž nic ztratit, protože už dávno nic neměla. Obavu měla za druhé. Sama se mohla obávat jen o svou čest a tu by ztratila, kdyby představitelům země neřekla pravdu.
Pro Anežčin příběh je v souvislosti s připomenutou pravdou třeba ještě něco dodat. Celá země byla ihned po její smrti přesvědčena, že Anežka je svatá. Žádost Elišky Přemyslovny, aby byla kanonizována, skončila nezdarem, protože ji nepodpořil její manžel. Hádali se. Návrh sester klarisek ztroskotal, protože ho podepřel generální představený řádu minoritů. Byl rozhádaný s papežem. Snahy z doby Karla IV. spláchla vlna husitských rozbrojů.
Bonum est … je dobré, že v roce svaté Přemyslovny Anežky pozvali senátoři tuto výsostně ušlechtilou ženu mezi sebe. Nejde ani tak o to, že tu nějaký čas bude stát socha mladého umělce, který pilnou, pevnou a zároveň jemnou rukou vydobyl z beztvárného kamene svou představu sv. Anežky. I to je ovšem poučné. Jde o to, že spolu s ní sem vstoupila nadčasová postava našich dějin se svou ideou, svým příkladem a nárokem. (jeden z projevů)
Žádné komentáře:
Okomentovat