"Zdímání hektarů podle Eura a podle AK.

Článek na portálu AK je výmluvný, statistika je neúprosná. Každému českému vlastenci se musí do oka vloudit slza. Zemědělec může jen bezmocně rozhodit ruce. I když by na orné půdě raději pěstoval jeteloviny, luskoviny, okopaniny a pícniny, i když by chtěl chovat mléčný skot, prasnice a ovce na vlnu, ale peníze jsou na prvním místě.

Proto se i zemědělec zbavuje zvířat, vyrábějících statková hnojiva, a plodin, které přispívají k úrodnosti půdy. Proto vystačí s obilninami a řepkou, případně, kvůli dotacím, s trvalými travními porosty a pastvou dobytka. Zastánci volného trhu jen potvrdí, že je to v pořádku. Neviditelná ruka trhu je podle nich nejlepší regulátor ekonomiky. Budiž! Proč však ta neviditelná ruka trhu funguje v každém státě EU jinak?

Jsou zde další skupiny obyvatel, samozvaných velkoměstských odborníků na přírodu, venkov a zemědělství, kteří jsou nadšeni tím, že mizí tovární komíny a chátrají prázdné tovární haly a v zelenající krajině se pasou koně a kozy. Jsou nadšeni tím, že si mohou na farmářských trzích koupit předražené potraviny, které prodejci obyčejně levně koupí v běžném obchodě.

Úpadek českého zemědělství jako výrobce potravin vidí především zemědělci-praktici. Ti zemědělci, kteří pamatují, co všechno česká pole a české stáje v minulosti dokázaly vyprodukovat a kolika lidem dokázaly dát práci. Jsou zde ještě ekonomové a politici, jimž zemědělská tradice nic neříká, doslova se radují z toho, že levné potraviny jsou dováženy ze zahraničí. Když je čeští zemědělci nedovedou levně a bez poškozování životního prostředí vyrobit.

Kdyby se AK byla schopna podívat do "zpětného zrcátka," možná by zjistila, že na tom, proč české zemědělství změnilo strukturu výroby a ustupuje od výroby potravin, podílí se i ona, mimo dalších zemědělských organizací, včetně organizace soukromých zemědělců ASZ. Tyto organizace se k zemědělství evropského rozměru (zemědělský závod do 20 ha) obrátily zády, na oltář Klausovy privatizace obětovaly organizovaný státní obchod zemědělskou produkcí. Neusilovaly ani o obnovení hospodářských a skladištních družstev. Bez společných organizací výkupu a služeb by zemědělci, drobní i velcí, těžko existovali v jakékoli zemi.

Polistopadové politické reprezentaci se zřejmě jednalo o ovládnutí venkova, svobodného sedláka panstvo odjakživa nenávidělo. Kolektivizací morálně zdevastované zemědělství bylo ideálním subjektem pro privatizaci, jíž se zabily dvě mouchy jednou ranou. Byla zachována velkovýroba a byl získán vesnický volič. Agrární strana, mající kdysi podporu všech skupin venkovského obyvatelstva, byla černou můrou už prvorepublikových městských politiků, od komunistů až po národní socialisty.

Snižování české zemědělské výroby by se dalo pochopit a omluvit, kdyby k němu stejně docházelo i v ostatních zemích Evropské unie. Problémy jsou všude, ale největší úpadek zemědělství se podle znalců projevuje v České republice a na Slovensku, tedy v zemích, kde v průměru jsou největší zemědělské podniky EU. Proč je tomu tak, je možná otázka nejen pro ekonomy, politology a historiky, ale také pro psychology. (F.Novotný, 13.5.2011)