V šedesátých létech slušovické družstvo mělo ročně na tržbách milión korun. V roce 1989 rovných sedm miliard. Podle archivní výhledové analýzy tehdejšího Agrokombinátu (pokud by po listopadu 1989 nebyl cíleně zničen) by dnes hodnota produkce slušovického družstva přesahovala 100 miliard korun.
Slušovice byl pojem přesahující hranice kontinentu. Slušovicím se také říkalo "stát ve státě" a ten, kdo získal v tamním Jednotném zemědělském družstvu, později Agrokombinátu, zaměstnání, se pokládal za šťastlivce. Lidé tam pracovali jako šrouby, podle potřeby. Bez ohledu na soboty, neděle nebo svátky. Ale měli mzdy, o jakých se v mnoha jiných oborech ani nesnilo. Na každé volné místo čekal zástup zájemců. Bylo z čeho vybírat zaměstnance. Pro přijetí rozhodovala „baťovská“ kriteria, ochota dělat co nejvíc pro rozvoj podniku, nikoli politická příslušnost, vzdělání, věk, vzhled a jiné nesmysly současných „podnikatelů“.
Agrokombinát Slušovice hospodařil na 8.104 hektarech půdy, měl 3.260 zaměstnanců, vařil obědy pro 1.000 důchodců (za korunu denně), 240 traktorů a 260 nákladních aut, vyráběl počítače, zemědělské stroje, krmné koncentráty i mikroelektronická zařízení pro kontrolu a řízení výroby.
Už za největší slávy Slušovic byly po zemi šířeny legendy o nadpřirozených podnikatelských schopnostech tvůrce „slušovického zázraku“ Františka Čuby. Prý měl čisté ruce a čisté svědomí a nikoho se nebál. S odstupem dvou desetiletí tyto legendy přetrvávají a množí se, na obcházení zákonů a zneužívání těžkopádného politického systému se vzpomíná s úsměvem. Proti polistopadovému Klausovu bankovnímu socializmu ovšem byl Čuba břídil. Čubovi rozhodně nelze upřít manažerské schopnosti, ale nebylo pravdou, že sám řídil celý podnik, každého zaměstnance. Je zřejmé, že si dokázal vybírat dobré spolupracovníky, kteří podnik prakticky budovali a řídili. Mimo nich se jistě do kolchozu vloudila spousta prospěchářů, kteří využívali situace před i po listopadu 1989 k obohacení. Oni při rozebírání kolosu nejlépe věděli kam sáhnout.
Ke Slušovicím vede široká čtyřproudá cesta. Byla budovaná při příležitosti návštěvy Michaila Gorbačova. Je tedy stará víc než dvacet let, ale dodnes na ní není ani jediný výtluk nebo výmol. Je to jedno z mála dědictví "po Čubovi", které přežilo do dneška. Jinak chátrá všechno, co po Agrokombinátu a Čubovi zůstalo. „Čuba, to byl chlap. Ale musel pryč, těm novým překážel," říkají i dnes lidé ve Slušovicích. Shodují se v tom, že největší chybou slušovického Agrokombinátu byla úspěšnost. "Proto musel Čuba pryč. Zadupali ho do země a družstvo s ním."
Podle starosty města Františka Pavelky (KDU-ČSL) má František Čuba nesporné velké zásluhy o rozvoj regionu, ale život už je jinde. "Je jiná doba," říká. „Musí to jít i bez Čuby.“ (fn, 17.5.2011)
Slušovice fungovaly velmi slušně v prostředí socialismu, v němž měli spoustu výjimek a tým právníků, který je neustále obhajoval ve sporech. A držel nad nimi ruku jeden z nejschopnějších bolševických papalášů - Lubomír Štrougal. Díky tomu mohli sloužit jako vzorové družstvo.
OdpovědětVymazatOni směli nasadit vysoké mzdy, které jinde nebyly a být nesměly. Dokázali si dojednat zahraniční kontrakty, na které jiní nedosáhli.
V konkurenčním prostředí ztratili svoje výjimečné postavení, přinejmenším v PC a mikroelektronice, když padla obchodní omezení se západem.
Z větší části máte pravdu. Byl jsem v 80. letech ve Slušovicích na exkursi několikrát a viděl jsem, jak zaměstnanci tam pracují, až se z nich kouří. Byly tam jistě velké podvody, které však jsou dnes běžné (např nákup levného obilí a prodej za dotované ceny), tedy předběhli dobu. Již tehdy měli kamerový systém, sledovali dění na pracovištích - dneska je sledován každý a všude.
OdpovědětVymazat