Proč už se lidé na vsi nemají rádi?

Patrně od vzniku prvních českých osad až do poloviny devadesátých let 20. století byla většina vesnic zemědělských. Lidé se zabývali stejnou prací, měli tedy pochopení jeden pro druhého, tvořili prakticky jednotnou komunitu, které se noví lidé buď přizpůsobili, nebo se stali černými ovcemi a dříve nebo později vesnici sami dobrovolně opouštěli.



"Uvádí se, že po privatizaci a transformaci na počátku devadesátých ze zemědělství odešly dvě třetiny lidí. Vzhledem k tomu, že současné zemědělství je soustředěno do měst a centrálních obcí, z nichž hlavně pocházejí i zaměstnanci (včetně různých pseudozemědělců) současných zemědělských podniků, na malých vesnicích byl odchod lidí skutečně daleko drastičtější. Podle neoficiálního odhadu přestalo od roku 1989 v zemědělství pracovat 90 až 95 procent vesnického obyvatelstva."

Je paradoxem, že polistopadové změny nepřinesly rozpad socialistické velkovýroby, ale rozpad vesnických zemědělských komunit, které už za dob vlády komunistů sice měnily podobu, ale stále přetrvávaly jako důležité zdroje informací. Je zajímavé, že v tomto si byla nejméně polovina českých vesnic podobná.

Hlavními informačními centry na vesnici před rokem 1989 byly vesnické obchody, provozované družstvy Jednoty. Tam bylo rušno od časného rána, od šesti - sedmi hodin, kdy se začínalo prodávat. Nejdříve nakupovali lidé, kteří odcházeli do práce, po osmé se začaly trousit ženy, jimž skončila v živočišné výrobě první část směny (4 – 8 hod.). K nim se přidaly důchodkyně - a vesnický parlament začal jednat. Každá účastnice chtěla přispět nějakou informací, takže z dění ve vsi neuniklo téměř nic a pravidelnému důkladnému prokádrování se nevyhnul žádný obyvatel vesnice a okolí, od kojenců až po umírající kmety. Když měl nad obcí dohled šikovný okrskář VB, stačilo mu získat si důvěru zákaznic obchůdku, každý den zajít na chvilku a věděl o každém přestupku ještě dřív, než se stal.

Specifickým vesnickým centrem bývaly družstevní a statkové dílny. Ty vzhledem k nedostatku kvalitních zemědělských strojů a náhradních dílů byly důležitou součástí každého zemědělského podniku. Zaměstnání tam nacházeli nejen vyučení opraváři zemědělských strojů, automechanici, zámečníci a jiní lidé od černého řemesla, ale také traktoristé, jejichž stroj byl v opravě nebo pro ně nebyla práce na poli. Byli tam umisťováni také invalidé a praktikanti zemědělských škol.

Hlavní bodem denního programu opravářské dílny nebyly nástup nebo odchod z práce, ani výplata, ale svačina. Svačina byla pro každou dílnu posvátný rituál, který se jen málokomu podařilo přerušit. V době svačiny byl do příslušných mezí důrazně odkázán kdokoli. Svačina začínala prakticky už krátce po začátku směny v 7 hodin, kdy byl některý učedník nebo nejmladší zaměstnanec odeslán do obchodu pro salám a rohlíky. V 9 hodin zpravidla svačina začínala. Společně sedět v zašmírovaných montérkách u špinavého ponku nebo u rozviklaného stolu v umyvárně a rukama, vonícíma solvinou, krájet na papíru špalík salámu, to byl jedinečný zážitek. K tomu samozřejmě patřila diskuse, která se v případě potřeby, když někdo měl zajímavou informaci nebo hrozil nějaký problém, protáhla na hodinu, někdy až do poledne.

Nejstarším a nejdůležitějším informačním a kulturním centrem odjakživa bývala vesnická hospoda, která však už v dobách normalizačních začala na venkově ztrácet vedoucí postavení. Původní hospody, které rychtáři museli povinně zřizovat, byly určeny pro zemědělce, aby při džbáncích piva z panského pivovaru zapomínali na svá políčka a více mysleli na obec. Litry potu, ztracené při těžké práci na poli, byly i v kolektivizovaném zemědělství večer ve vesnických hospodách nahrazovány litry desetistupňového piva a jiných povzbuzujících tekutin. Podvečerní velký diskusní stůl patřil vytřeseným, zaprášeným a zašmírovaným mladším traktoristům, a důchodcům-brigádníkům, takže téma každodenních diskusí bývalo pracovní, převážně zemědělské.

V jedenadvacátém století zmizely malé vesnické krámky, zmizely opravářské dílny, zemědělství se stalo trpěnou formalitou, zůstaly jen hospody, které se starými vesnickými hospodami Jednoty mají jen hodně málo společného. Navštěvují je především vymydlení a značkově oblečení mladí lidé, jejichž diskusi nahrazuje zvonící, chrastící a rachotící mobily, hlasitá hudba nebo reklama na obrazovkách televizorů. Změna je i v konzumaci nápojů, desetistupňové pivo prý není pro novou generaci, mládí si libuje v ležáku a předraženém tvrdém alkoholu.

Maloměstský způsob života ovládá vesnice. Lidé se nepotkávají, nezdraví, soused nezná souseda. Kriteriem úspěšnosti na vesnici dávno už není největší počet pracovních jednotek nebo normalizační prase v mrazáku, ale počet drahých a naleštěných aut před domem a počet parabolických antén na střeše. Obecní záležitosti řeší starosta s jedním nebo dvěma radními, ostatní obyvatelé mají právo chodit k volbám a platit daně. S rozvojem informační a komunikační techniky mizí i na venkově přímé kontakty mezi lidmi, tradiční vesnické zemědělské a informační komunity se rozpadly. Likvidace zemědělského venkova samozřejmě těší městské pragmatiky, neboť se naskytují možnosti manipulovat vesnickým obyvatelstvem a spekulovat s půdou a vesnickými stavbami.

Bylo by možné nad odchodem zemědělství z českého venkova mávnout rukou, kdyby nebylo možné nahlédnout za hranice, kde zemědělci stále mají ve vesnicích rozhodující slovo, kde se vlády snaží zemědělské komunity na venkově za každou cenu udržet. Svou západoevropskou omezeností se o podporu venkova snaží i Evropská unie, ale bruselské peníze se přes pražského a krajského úředníka dostanou na místo určení jen výjimečně. Podle norem EU je v ČR venkov všechno, mimo Prahu. (M.Veselý, 25.4.2010)