Povraždění a vyhnaní obyvatelé zničené obce Lidice byli po válce žoviálním populistou Janem Masarykem nazýváni „naši svatí“. V tomto duchu byl budován lidický památník i nová obec pro přeživší. Nezměrná tragédie, která místní postihla, a étos, jejž kolem Lidic vytvořil exilový prezident Beneš, daly vzniknout mýtu, z nějž bylo vytěsněno vše, co se do něj nehodilo. Zapomenuta měla být jedna židovská obyvatelka Lidic udaná svou bytnou.
Pokud byla Židovka Štěpánka Mikešová v předvečer lidické tragédie udána svou českou bytnou – a archivní materiály tomu nasvědčují –, tato národovecká Benešova konstrukce se zhroutí. Zjištění, že „lidická žena“ Alžběta Doležalová 2. června 1942 na četnické stanici v Buštěhradě udala svou nájemnici Štěpánku Mikešovou, že zatajuje židovský původ, má údajně pro dnešní dobu stejně epochální význam jako spor o rukopisy pro 19. století. Lidice jsou zřejmě posledním českým národním mýtem, příběhem, v němž Češi jmenují jen nevinné oběti běsnícího nacistického režimu.
Štěpánka Mikešová se narodila v roce 1906 v rodině obchodníka Mořice Löwingera ve Ždánicích u Kyjova. V prosinci 1938 vystoupila z židovské obce, v únoru 1939 pojala za manžela úředníka z ministerstva zemědělství Františka Mikeše a v březnu se společně přestěhovali do Lidic, kde vystřídali několik podnájmů. S manželem se ještě téhož roku rozvedli, ale zřejmě šlo o fiktivní rozvod, který měl předejít propuštění Františka Mikeše ze státních služeb v důsledku jeho svazku s Židovkou.
František Mikeš však již 22. března 1942 zemřel v kladenské nemocnici. Jeho vdova byla 2. června 1942 odpoledne v Lidicích zatčena českými četníky, kteří ji po sepsání jejího majetku a dalších úředních procedurách předali téhož dne po 10. hodině večer kladenskému gestapu. Následně byla Štěpánka Mikešová deportována do Osvětimi, kde byla 17. srpna 1942 usmrcena.
V poválečných zmatcích Štěpánku Mikešovou v obnovovaných Lidicích nikdo nepostrádal, ani nepřipomínal. Vypadla z dějin natolik dokonale, že její jméno nebylo do současnosti zmíněno ani v lidickém památníku, jehož posláním je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejích občanů“.
V roce 2019 historik Vojtěch Kyncl hovořil v České televizi o zápisu Evžena Ressla z četnické stanice v Buštěhradě. Ressl napsal: "Dne 2. VI, 1942 odpoledne dostavila se na zdejší stanici Alžběta Doležalová, narozená 24.II.1904, manželka hutníka Josefa Doležala z Lidic čp. 93, která oznamovala, že u nich bydlící Štěpánka Mikešová jest židovského vyznání a dle nařízení německých úřadů se jako Židovka nehlásila. Poněvadž z policejních přihlášek nám bylo známo, že Mikešová jest římsko-katolického vyznání, odmítl jsem udání Doležalové jako pravdivé. Doležalová však na svém udání trvala, hrozila četníkům udáním na gestapu a dožadovala se zákroku proti Mikešové. Proto byl případ velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Vojtěchem Babbůrkem telefonicky ohlášen kladenskému gestapu, které si vyžádalo zjištění, zda byla Mikešová Židovkou..."
Četníci Ressl a Caba tedy u lidického starosty Františka Hejmy zjistili, že Mikešová skutečně byla Židovka, avšak byla pokřtěna v 9.2.1939 v Solivaru u Prešova, kde byla oddána s Františkem Mikešem, úředníkem ministerstva zemědělství. Když četníci Mikešovou zatkly a sepisovali její majetek, vztekala se a hrozila pěstí směrem k Lidicím a vyhrožovala, že se Lidicím a jejich obyvatelům pomstí, že na ni nikdy nezapomenou. Co Mikešová o Lidicích gestapu sdělila se asi nezjistí, ale mohl to být hlavní důvod, proč došlo k lidické tragédii.
Ressl po válce bez obav obvinil z udavačství Alžbětu Doležalovou, přestože věděl, že se z koncentračního tábora vrátila a mohla být s tímto obviněním konfrontována. Doležalová zemřela v prosinci 1946 a neexistuje žádný doklad, že by byla v této věci kdykoli vyslýchána, což se dá vysvětlit pouze tím, že se poválečné ministerstvo vnitra rozhodlo celý případ zamést pod koberec.
Zápis Evžena Ressla se dostává do pozice hodnověrného pramene, který nelze domněnkami vyvrátit. Pokud by si Ressl vymýšlel, hrozil by mu velmi vážný postih za křivou výpověď. Na základě podobných svědectví, navíc šlo o lidickou ženu jako symbolickou oběť nacizmu, se po válce běžně uděloval trest smrti.
Proč se po válce nikdo z Lidických o Mikešové, ženě, která s nimi více než tři roky žila a byla zatčena jen týden před zkázou obce, ani slovem nezmínil? „Zatímco pro komunisty byly Lidice po válce symbolem úpadku prvorepublikového společenského řádu a zrady západních mocností, kterou ještě podpořili oba letci RAF z Lidic, jimž byla dávána spoluvina na vyhlazení obce, národovci jednoduše spatřují v Lidicích národnostně homogenní obec, kterou Němci vyhladili jen proto, že byla česká.“ uvádí Kyncl.
Vše nasvědčuje tomu, že Benešův národovecký mýtus Lidic se v budoucnosti zhroutí, že budeme muset najít nějaký jiný způsob, jak kauzu integrovat do českých dějin.
Žádné komentáře:
Okomentovat