Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

úterý 9. dubna 2013

Vězeň, který přežil koncentrační tábor Osvětim. Protektorátní venkov 1945. (4).

Předcházející strana.
V roce 1937 jsem u českokrumlovské správy silnic byl jmenován dozorcem. Při mobilizaci v roce 1938 jsem narukoval a 29. září jsem při přestřelce byl raněn. Do Českého Krumlova, který dostal jméno Krumau an der Moldau, jsem se pak nevrátil, nýbrž jsem nastoupil zaměstnání u Správy silnic v Českých Budějovicích, kde jsem působil až do 13. dubna 1943, kdy jsem byl českobudějovickým gestapem zatčen pro nepřátelskou činnost proti Říši. Se mnou bylo zatčeno dalších 5 lidí.

U gestapa v Českých Budějovicích pobyl jsem 5 dnů a byl podroben řadě výslechů za pomoci bití obuškem a ustavičným stáním "nosem ke zdi" (Nase an die Hand). Po 5 dnech byl jsem v počtu 600 vězňů odtransportován do Malé pevnosti Terezín. Byl jsem tam jen 4 dny, a poznal jsem, co dovedly nacistické bestie. Poznal jsem i velitele věznice Jakla, zvaného Pinďa. Viděl jsem, jak každý den vozili ubité vězně z pracovního komanda. Většinou to byli Židé.

Dne 22. dubna 1943 byl vypraven transport asi 1.200 vězňů, z toho 50 žen, do Osvětimi v Polsku, do tzv. koncentračního lágru. Na cestu každý dostal kousek chleba. Cesta trvala 24 hodin. Po příjezdu do Osvětimi zavedli nás pochopové SS do tábora, o němž tvrdili, že je to převychovávací tábor. Prošli jsme hlavní bránou, na níž byl nápis "Arbeit macht frei. Jedem das seine," a zavedli nás mezi dva dřevěné baráky, kde jsme přenocovali pod širým nebem. Pořád bez jídla. Druhý den nás pochopové zahnali do koupelny, pod sprchy, kde na nás pouštěli střídavě horkou a studenou vodu. Po koupeli dostal každý pruhované plátěné šaty a dřeváky a pak jsme jeden po druhém chodili do „Schreibstubu“ pro číslo. Dostal jsem číslo 118.163, které mám vytetované na levé ruce. Tím okamžikem jsem nebyl člověkem, stal jsem se číslem. Asi v 7. hodin večer nás zahnali na karanténu do baráku, kde nás "štubovej" přivítal klackem, kterým nás odpočítával. Večeře nebyla žádná. Ten "štubovej" byl Němec, také vězeň, ale nepolitický, lupič odsouzený k 20 letům. Tyto lupiče Hitlerovci používali pro funkce v táboře.

Vězni se dělili na několik druhů: političtí s červeným trojúhelníkem na kabátě, banditi se zeleným, práce se štítící s černým a židé se žlutou hvězdou.

Na karanténě jsem pobyl 14 dní a prožil spoustu hladu, neboť jsme dostávali k snídani jen malý kousek chleba a trochu černé kávy. V poledne misku "Eintopf," tj. řepu s brambory a večer už nic.

Po 14 dnech jsem byl přidělen na práci u komanda "Strassenbahn - Auschwitz." Komando sestávalo se z 50 vězňů různé národnosti. Pracovalo se na stavbě silnice od nádraží k Osvětimi. Práce byla velmi těžká, jídla velmi málo, ohromná vedra, a celý den nic pít. K tomu všemu samé bití, ponižování, nadávání. Neomezovalo se jen na bití, ale také na zabití. Každý den "kápo" někoho utloukl. Osvětim byl tábor vyhlazovací, kde se zabíjelo soustavně a lidé vyhladovělí, kteří nebyli již schopni práce, byli posíláni do pobočného tábora Birkenau, který byl asi 1 km vzdálen, a tam byli v plynových komorách usmrcováni. Viděl jsem, jak přijížděly celé transporty židů, včetně žen a dětí, kteří byli hnáni surovým způsobem přímo do Birkenau. V táboře se denně věšelo, čemuž jsme museli přihlížet. Pamatuji si, jak jednoho večera věšeli 12 mladých statných Poláků, kteří se pokusili o útěk. Když se hromadně prováděly vraždy, tekla krev rigolem přímo potůčkem. Nelze vše popsat, čeho byli nacisti schopni a co jen jsem já na vlastní oči viděl. V Osvětimi jsem pobyl do 20. srpna, kdy snad přišel nějaký befél, že političtí vězni z Protektorátu mají být přemístěni do koncentračního tábora Buchenwald.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.