(Předcházející 1. část) Protižidovská kampaň také posloužila dělníkům v některých českých městech jako záminka k manifestacím za vyšší mzdy a k drancování židovských i křesťanských obchodů. Jméno Hrůzové bylo přetřásané všude, její smrt zásluhou novin vyvolala fantastické pověsti. Každá vražda, sebevražda, utopení i zmizení bylo vykládáno jako rituální dílo židů. Pozadu s nejhloupějšími a nejkřiklavějšími výplody nenávisti nezůstali ani nacionalističtí poslanci, kteří do prostoru sněmovny volali: „Všichni Židé musí být pobiti!“ „Vyhnat je!“ „Na šibenici s nimi!“ Vídeňského starostu Karla Luegera (pozdější velký vzor Adolfa Hitlera) situace nevyvedla z klidu, pouze prohlásil: „Je mi věru jedno, budou-li sťati nebo oběšeni.“
Soud s Hilsnerem byl zahájen 12.září 1899 ve staroslavném horním městě Kutné Hoře přičemž velkou část v hledišti zaujali novináři. Žalobu podal dr. Schneider-Svoboda, typický rakouský úředník s vizáží Franze Josefa I, jenž naprosto vážně věřil v rituální vraždu. Matku zavražděné Marii Hrůzovou zastupoval ambiciózní poslanec za radikální stranu a pozdější pražský primátor dr. Karel Baxa, obžalovaného Hilsnera dr. Zdenko Auředníček, který byl zcela přesvědčen, že jeho mandant rituální vraždu by nebyl schopen spáchat.
Obhajování Hilsnera vyneslo mladému advokátovi nesmírné obtíže v Praze, Polné, Kutné Hoře, Písku i jinde, mnohokrát musel utéci před rozvášněným davem, který mu spílal jako židovskému zaprodanci, nepomohla mu ani výsada obhájce. Kutnohorský soud i při nepřesvědčivých důkazech odsoudil Hilsnera k trestu smrti.
V době kutnohorského procesu uveřejnil profesor T. G. Masaryk první články, v nichž odsuzoval pověry o rituálních vraždách. Vyprovokoval ho k tomu jeho vídeňský posluchač Siegmund Münz otázkou: „Proč jsou české noviny antisemitské?“. C.a k. profesorovi čerta starého záleželo na nějakém Hilsnerovi, kterého ohodnotil slovy: „Je to ničema, jenž už dávno patřil do polepšovny,“ nebo na židovstvu, důvodem k angažovanosti byla možnost ukázat na nepochopitelné chování lidí a nesmyslnost celé kampaně, v níž se v hloupých výmyslech Češi s Němci předháněli. „Lid propadlý pověrám se nemůže nikdy osvoboditi,“ tvrdil Masaryk. Pomohlo mu, že v zápisech soudu objevil řadu nesrovnalostí; především přehlížení důkazů o škrcení Hrůzové, proříznutí hrdla bylo dodatečné, a povážlivé alibi jejího bratra Jana Hrůzy.
Masaryk, který poukázal v tisku na nutnou revizi procesu, si vysloužil těžké údery antisemitů. Když 16. listopadu 1899 přijel kočárem ke Klementinu, přivítal ho rozvášněný dav asi dvanácti set studentů řevem, boucháním a pískáním. Protože se situace opakovala i v následujícím období, musel všechny své přednášky zrušit. Napadení a zranění davem se nevyhnul ani na ulici. Svůj boj proti pověrám přesto nevzdal, i když za hranicemi získával větší respekt než v Čechách, kde byl terčem nevybíravých útoků novin, studentů i zmanipulované lůsy. Výsledek jeho nezměrného úsilí se dostavil v rozhodnutí kasačního soudního dvora, který kutnohorský rozsudek zrušil a nařídil nové vyšetřování a nové soudní projednání případu u krajského soudu v Písku. (Pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat