Vražda Anežky Hrůzové v Polné (3).

(Předcházející) Průběh soudního jednání v Písku byl stejný jako v Kutné Hoře. Porota brala více na vědomí nátlak veřejnosti a antisemitů, vedených výše uvedeným redaktorem Huškem, než odbornou studii lékařské fakulty. Zase byl umlčen nebojácný dr.Auředníček, jenž požádal soud, aby byly zcela vypuštěny úvahy o rituální vraždě. Dvanáct porotců odsoudilo opět Hilsnera k trestu smrti provazem a k úhradě pohřebních, soudních a jiných nákladů. Dav před budovou soudu potom přivítal dr.Baxu bouřlivým „Nazdar!“, dr.Auředníčka musela při odchodu do hotelu chránit policie.

Četníci, kteří vraždu vyšetřovali.

Hilsner popraven nebyl, v červnu 1901 mu císař udělil milost, na svobodu se však dostal až v březnu 1918. Hilsnerův obhájce Auředníček byl v Čechách i nadále terčem útoků, ztratil klientelu i přátele, proto se odstěhoval do Vídně. Byl tak silně znechucen chováním českého obyvatelstva, že i po dvou desetiletích odmítl Masarykovu nabídku vrátit se do Prahy.

T. G. Masaryk v době procesu.

Hilsnerovým propuštěním a skutečností, že se bojovník proti rituálním pověrám stal prezidentem nově vzniklého státu, zmizela hilsneriáda ze stránek českých novin, namísto antisemitizmu náboženského za čas vyplul na povrch antisemitizmus národnostní. Českým nacionalistům po odtržení Prahy od Vídně narostla ramena. Terčem pražské nenávisti se stali čeští Němci. V Německu naopak obratně využil polenské vraždy pozdější válečný zločinec J.Streicher, vydavatel antisemitského časopisu Der Stürmer, k vyvolávání protižidovských kampaní, na jejichž koncích byly koncentrační a vyhlazovací tábory. Do Polné kdysi Židy hojně osídlené se z nich po skončení války nevrátil ani jeden.

Starosta Polné Sadil a radní Sedlák.

Leopold Hilsner, bezvýznamný človíček, byl sice popravený jen morálně, přesto bez důkazů, pouze na základě veřejného mínění. Uběhla léta, skutečnou pravdu si dávno vzali na věčnost aktéři událostí, svět převálcovaly dvě hrozné války, ale zůstali demagogové Huškové, prospěcháři Baxové, bezmocní Auředníčkové, moralizující Masarykové a soudci ovlivnění politikou či krvelačným davem. Bohužel ani v demokracii skutečná spravedlnost neexistuje, každá demokracie má své s chatrnými důkazy odsouzené Hilsnery, Kajínky, Hučíny.

Takto o polenské vraždě v roce 1937 informoval nacistický časopis Der Stürmer.

Tragédií je hlásání kolektivní viny rasy, národa, generace, kdy jsou trestáni naprosto nevinní lidé. Hilsnerův příběh by proto měl zůstat v povědomí všech generací jako vážné varování.