Ukradli nám revoluci. (2).

(Předcházející 1. část) Václav Klaus má typickou vlastnost českého chytrolína, vždycky dovede chytit správný vítr. Neboli prosazovat jen ty záměry, které mu s jistotou mohou přinést prospěch. Sází jen na vítězství toho manšaftu, o kterém ví, že si vítězství bezpečně koupil.

Při privatizaci Klaus své bývalé kolegy z Prognostického ústavu postavil před neřešitelný problém. Oni neměli jakoukoliv možnost mu v jeho jednání zabránit. Nemohli přece předstoupit před národ a říci všem občanům, že to všechno Prognostický ústav ČSAV a UV KSČ naplánovaly, za podpory StB, dávno před 17. listopadem roku 1989.

Tragedií bylo odstavení Valtra Komárka. Byla zde určitá šance, že pod jeho vedením ta transformace proběhne podle dohodnutých pravidel a v právním rámci. Bohužel komunistickým favoritem na ministra financí byl Klaus. Toho prosadil Čalfa. Valtr Komárek už v roce 1992 zcela rezignoval a stáhl se do ústraní.

Celou akci, zvanou „Kupónová privatizace“, totálně využil Viktor Kožený se svojí „jistotou desetinásobku.“ Na Bahamy směřovala chvála Klausova: „Více takových Kožených!“ Narychlo se dotiskovaly kupónové knížky a lidé prodávali jako diví. Veksláci měli žně. Za neregistrovanou kupónovou knížku se tehdy platilo až dvacet tisíc.

Dva autentické výroky Václava Klause z té doby stojí za připomenutí.

1. Začátek roku 1990: „Něco jako národní majetek tady nikdy neexistovalo!“
2. Začátek akce, zvané Kupónová privatizace: „Vždycky jsme si říkali, že je to majetek nás všech. Teď si na to tedy vydáme papír.“

Na to, že si pan profesor sám sobě odporoval, celkem nezáleželo a nezáleží.

Těch prokázaných 34 miliard, které „odpluly“ s Viktorem Koženým (a s nimi odplula i celá československá námořní flotila!) bylo v rámci naplánovaných ztrát! Když se tehdy novináři ptali Václava Klause, jaký má názor na to, že zásluhou Viktora Koženého už nemáme námořní flotilu, tak jenom pozdvihl obočí: „My jsme měli nějaké námořní loďstvo?“

Investiční fondy měly působit jako správci majetku. Rozhodnutím ministra financí (Ing. Ivan Kočárník, ODS) se tyto fondy přetransformovaly na vlastníky majetku, svěřeného jim DIKy. Už nic nebránilo jejich rozkradení. Lidem, kteří uvěřili a těmto fondům svěřili své „akcie,“ zůstaly jen prázdné kupónové knížky s podpisem geniálního ekonoma Václava Klause. A protože se tak dělo podle zákona, stali se na jejich úkor z vybraných jedinců milionáři. Investiční fond Trend a jeho zakladatelé jsou toho typickým příkladem.

Podniky, které převedením až třetiny původní hodnoty na „akcie“ ztratily schopnost dále se rozvíjet, buď zanikly, nebo byly na příkaz „shora“ sanovány bankami. Místo toho, aby vytvářely zisk, byly dotovány vysáváním bank. Aby byl udržen sociální smír, byla uměle udržována zaměstnanost.

Už v roce 1995 bylo jasné, že tento způsob hospodaření vede zákonitě ke zhroucení celé ekonomiky státu. Vyrovnaný rozpočet byl udržován uměle tím, že do něj byly převáděny všechny rezervy. K tomuto účelu se do něj převedly také všechny přebytky z vybraného a nespotřebovaného důchodového pojištění. S důsledky tohoto kroku se potýkáme dodnes.

Přes toto všechno prohlásil Václav Klaus v roce 1996 transformaci za ukončenou. (Napodobil prezidenta Antonína Novotného, který v roce 1960 oznámil, že socializmus je vybudován.) Samozřejmě úspěšně! Klausova vláda končila v roce 1997 „úspornými balíčky“, propadem HDP na mínus 0,7% a ostudou. (Pokračování)

Zdroj: Jak se kalil kapitál.