Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pondělí 27. prosince 2010

Historie života na kolejích (22).

Železniční stanice.

(Předcházející část) Oficiálně v historii železniční dopravy první vlak tažený parní lokomotivou vyjel na trať Stockton - Darlingtown dne 25.září 1825. V prvopočátcích železniční dopravy jezdily vlaky volně jako kočáry, bez jakýchkoli předpisů a návěští. Když bylo třeba, aby vlak zastavil, vyběhl mu vstříc, před stanici, „pakr“ s černým praporkem.


Paříž-1895: Selhání brzd si vyžádalo život květinářky před nádražím,

Přes časté nehody panovaly dlouho primitivní poměry. Nejsilnějším signálem k vytvoření dopravních předpisů byla nehoda a těžká zranění mnoha lidí, k nimž zásluhou neopatrnosti anglického strojvůdce Johna Williamse došlo 7. července 1839, krátce po zahájení provozu na železniční trati Vídeň - Brno. Podle vypracovaných pravidel musel mezi jednotlivými vlaky být časový rozestup nejméně 10 minut. Tím ovšem nehody vyloučeny nebyly, doprava nadále byla nebezpečná, lidé se báli cestovat i těmi vlaky, které jezdily hodně pomalu.


Nádražní budovy v v Táboře se od dob, kdy tam byl vysazen z vlaku Švejk, téměř nezměnily.

Teprve s vynálezem telegrafu a telefonu byla umožněna rychlá komunikace mezi jednotlivými stanicemi, signalisty, hradlaři a pod. Z původního optického telegrafu byla na železnici využita ramenová signalizace (semafory). Návěstí, výměny a závory byly obsluhovány železničními zřízenci, kteří sloužili v domcích postavených před vjezdem do stanice, s výhledem na obě strany tratě. Hradlař dostával pokyny od výpravčího: příjezd vlaku do stanice byl oznamován dvěma údery zvonu, odjezd třemi ranami.



Výpravčí z roku 1929.

Největší zodpovědnost za spolehlivý a bezpečný provoz v železničních stanicích spočívala na dopravních úřednících - výpravčích. Výpravčí nosili červenou čepici, přednostové stanic čepici černou. Protože do poloviny dvacátých let 20.století neexistovalo na tratích centrální řízení provozu, záleželo na tom, jak se výpravčí ze sousedních stanic dohodli mezi sebou. Koncem dvacátých let se v ČSD začalo uvažovat o zavedení dispečerů, kteří by řídili provoz a byli nadřízeni všem výpravčím na trati.



Zaměstnanec ČSD za 1. republiky.

Výpravčí přijímal, po příjezdu vlaku, hlášení od vlakvedoucího, vypravoval vlaky a rozhodoval o křižování vlaků. Ve stanici měl k dispozici několik zřízenců, kteří se dorozumívali za pomoci praporků, píšťal, trubek a svítilen. V menších stanicích výpravčí zajišťovali i službu pokladní, telegrafní, informační, a také nákladní dopravu.



Staniční dopravní úřady podléhaly ředitelstvím drah, kterých v Československu bylo osm (čtyři pro Čechy, dvě pro Moravu a Slezsko a dvě pro Slovensko a Podkarpatskou Rus).(Pokračování)

Autor: Robert Fischer, 18.1.2007,

Žádné komentáře:

Okomentovat

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.