Krvavé drama v Římě.

V únoru 1976 z římské vojenské nemocnice OSP Militare del Celio zmizel německý válečný zločinec Herbert Kappler, odpykávající si v Itálii trest doživotního vězení. V roce 1947 byl odsouzen za organizování masakru 335 nevinných lidí v Ardeatinských jeskyních u Říma, přičemž osobně zabil nejméně deset lidí.

SS obersturmbannführer Herbert Kapler

Jakým způsobem k únosu Kapplera došlo, se nikdy nepodařilo zjistit. Za únosce se prohlásila jeho druhá manželka, zdravotní sestra, s níž se oženil v roce 1972 ve vězení, (tvrdila, že ho ve velkém kufru sama vynesla z nemocnice ) ale kriminalisté se shodli na tom, že na únosu se muselo podílet nejméně dvanáct lidí. Objevily se názory, že únos zosnovali Kapplerovi bývalí "druzi ve zbrani" z řad SS a gestapa. Brzy po únosu se zjistilo, že Kappler žije v dolnosaském městečku Soltau. Politická situace kolem Kapplera houstla v celé západní Evropě, ale vzhledem ke Kapplerově nemoci (rakovina) západoněmecká vláda ho odmítla zpět do Itálie vydat. Kappler zemřel dva roky po únosu, v únoru 1978.

Začalo to v poledne 23. března 1944 u stolu v restauraci Draher, kde obědval student medicíny Rosario Bentivegna, krycí jméno Paulo, s Carlou Capponiovou (1918 - 2000), krycí jméno Elena, a vědcem Guiuliem Cortinim a jeho manželkou. Měli k obědu karbanátky, pravděpodobně z masa koňského nebo psího, což ve válkou vyhladovělém Římě byl vrchol stravovacích možností. Obědvající čtveřici partyzánů původ masa nezajímal, byla příliš soustředěna na úkol, který ji toho dne odpoledne čekal. Po obědě odešli do sklepního úkrytu, kde je čekali Raul Falcioni a Guglielmo Blasi. Bentivega se převlékl do uniformy městského metaře a s uzavřeným vozíkem na odpadky se vydal na Via Marco Aurelio, ostatní ho z povzdálí sledovali, aby ho v případě nebezpečí kryli a aby z místa, kde k útoku na esesáky mělo dojít, odháněli civilisty.

Jedenáctá rota třetího praporu Bozenského pluku policie SS měla po Via Rasella projít ve 14 hodin, ale objevila se až před půl čtvrtou. Pochodující útvar tvořilo156 mužů a jeden obrněný vůz. V 15,30 si metař Bentivegna zapálil dýmku, přiložil ji k zápalné šňůře a rychle opouštěl metařský vozík. Ve chvíli, kdy zpívající nacistická jednotka kolem vozíku procházela, došlo k strašlivému výbuchu. Gigantická dvacetikilová nálož TNT, vyrobená fyzikem Cortinim, nemilosrdně SS-many trhala. 26 mužů zůstalo mrtvých na místě, dalších 16 zemřelo později, dalších 44 bylo vážně zraněno. Partyzáni unikli bez nehody. Zbývající vojáci a italští policisté, kteří se na místo dostavili, stříleli do oken okolních domů. Nevěděli, co výbuch způsobilo - metařský vozík byl zcela rozmetán - domnívali se že bomba byla vystřelena z některého domu.

Zakrátko po výbuchu se na místo dostavil silně opilý vojenský velitel Říma generál Kurt Mälzer, který předtím cosi oslavoval na nedalekém italském ministerstvu korporací. "Pomstu, pomstu za mé ubohé kamarády!" řval a vydal rozkaz pro dovoz výbušnin, jimiž měly být zapáleny a do povětří vyhozeny všechny domy v ulici. Dalo ostatním německým důstojníkům moc práce, než "tomu šílenci" záměr vymluvili.

V 16.15 byl o události informován Hitler, který se tak rozzuřil, že chtěl zničit celou římskou čtvrť a za každého mrtvého německého vojáka zastřelit padesát Italů. Akt pomsty byl nakonec zredukován velitelem 14. armády generálem Eberhardem von Mackensenem, který rozhodl, že za každého zabitého německého vojáka bude zastřeleno deset vězňů. Takoví, kteří byli odsouzeni k trestu smrti nebo se u nich dal trest smrti očekávat, a vězňové odsouzeni na doživotí. Celkem 280 lidí. Protože na následky zranění zemřeli další čtyři němečtí vojáci, byl počet vězňů určených k zastřelení zvýšen na 320.

Sestavením seznamu lidí, kteří měli být popraveni, byl pověřen velitel římské SD a gestapa SS-obersturmbannführer Herbert Kappler. Nebyl to však jednoduchý úkol, protože odsouzeni k smrti byli pouze tři lidé, odsouzeno do žaláře bylo pouze šestnáct lidí. Když k tomu Kappler přidal 57 židů a několik mužů pochytaných po výbuchu na ulici, měl jen 94 kandidátů smrti. Potom začal vybírat mezi neodsouzenými, podezřelými italskými vojáky a inteligenty, ale stále měl málo "todeskandidaten". Zbytek mu dodaly italské fašistické orgány. Konečný počet v seznamu byl 320 lidí. Potom Kappler svolal poradu důstojníků, kteří mu byli podřízeni, a oznámil jim, že vybrané osoby musejí být zastřeleny. "Střílet lidi musí všichni podřízení důstojníci, poddůstojníci i vojíni! Kdo odmítne, bude pohnán před tribunál SS."

Jako místo pro popravy byly vybrány nedávno objevené jeskyně na Via Ardeatina. Masakr začal 24. března 1944 v 16,30 hodin. Svázaní vězni byli po pěti lidech naháněni do temné jeskyně, kde za slabého svitu pochodně byli zezadu stříleni a házeni na hromadu. Vraždění skončilo po 20. hodině, ukázalo se, že bylo zabito celkem 335 nevinných lidí ve věku 14 až 75 let. Z nich deset Kappler přidal o své vůli, a pět dalších bylo zastřeleno "když už tam byli". Sotva padl poslední výstřel , nastoupili ženisti, kteří dvě hromady mrtvých těl zavalili vulkanickým pískem a podminovali přístupové chodby.

SS obergruppenführer Karl Wolff

Hned po masakru v Ardeatinských jeskyních přibyl do Říma Hitlerův zmocněnec pro Italii SS-obergruppenführer (generál) Karl Wolff, který konstatoval, že 335 popravených Italů jako pomsta nestačí, že několik římských čtvrtí, kde působí komunisté, musí být vystěhováno. Wolff tím chtěl vyřešit hlavně nedostatek pracovních sil na průmyslovém severu Itálie, který Německo chtělo držet za každou cenu. O jeho plánu byl informován ministr vnitra a velitel policie a SS Heinrich Himmler, který s vystěhováním Říma souhlasil. Ostatním vysokým německým důstojníkům, působícím v Itálii, se evakuace nelíbila, báli se spousty problémů.

Přestože Němci se masakrem nevinných lidí v jeskyních nechlubili, bylo několik svědků, kteří střelbu slyšeli, ale hlavním svědectvím byl pach mrtvol, který se v okolí jeskyň šířil. Už 27. března dva kněží, z katakomb sv.Calixta, zkoumali odkud pach vychází, 30. března několik kluků z chudinské čtvrti se k jeskyním vydalo hledat nějakou kořist. Našli dráty a roje much. Oba duchovní odehnali kluky a vydali se dovnitř, kde pod pískem objevili první těla. Zpráva se roznesla po Římě, a tak se o pátrajících duchovních dozvěděli i německé orgány, zatkli kněze a odpálením velkého množství výbušniny tunely k mrtvolám zasypali.

Řáděním nacistických orgánů byla přibrzděna činnost hlavních partyzánských organizací (GAP, PA a Bandiera Rossa), přesto do konce května provedly tři útoky. Zásluhou zrady partyzána Guglielmo Blasiho, který se živil jako zloděj a jemuž se pracovat na severu Itálie nechtělo, byli zatčeni hlavní aktéří útoku na jednotku SS, mimo Carly Capponiové (později komunistická poslankyně) a Rosaria Bentivegna, jejichž skutečná jména Blasi neznal. Zatčení partyzáni byli odsouzeni k trestu smrti. Popraveni naštěstí nebyli, tak jako nebyla dokončena evakuace některých římských čtvrtí, protože Řím 4. června 1944 osvobodila spojenecká vojska. (Zdroj: Robert Katz 1974, Jaroslav Riedl 1994)