Rudolf Beran, mučedník, který čeká na rehabilitaci.

Po skončení druhé světové války český venkov očekával, že bude obnovena Agrární strana a budou vyznamenáni její členové, kteří se zúčastnili protinacistického odboje.

Především se očekávalo, že budou oceněny zásluhy bývalého předsedy Agrární strany Rudolfa Berana, hlavně to, že se obětoval, stejně jako Hácha, a v době, kdy z okleštěného Československa jiní politici prchali před zodpovědností za hranice, se postavil do čela vlády a že i za okupace se zapojil do odboje, však byl ve středu 7.května 1941 v Praze zatčen a v Berlíně potrestán desetiletým nacistickým žalářem a pokutou 1 mil. korun. Pokutu jeho rodina zaplatila, když si většinu peněz musela vypůjčit.

Prošel 12 nacistických věznic. Z nacistického vězení byl kvůli nemoci, po výslechu u K.H.Franka, před vánocemi 1944 propuštěn do domácího vězení a zbytek nacistické okupace strávil na svém statku v Miloňovicích. Poválečné svobody si užíval jen krátce. 14. května 1945 do Beranova statku vtrhla Revoluční garda a Rudolfa Berana odvlekla znovu do vězení. Hned na to do Beranova statku vjel osobně komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš. Nechal svolat celou vesnici a začal rozdělovat společný majetek manželů Beranových. Nebylo to úplně zadarmo, podmínkou byl podpis členské přihlášky do KSČ.
Dvůr Beranova statku, kde 21. června 1945 Beranovy pozemky rozdával komunistický ministr zemědělství Ďuriš.

Někteří místní sedláci Ďuriše upozorňovali, že provádí nezákonnou věc, ministr je odbyl nějakými revolučními frázemi. V řadách chalupníků a domkářů zvítězil hlad po moci, majetku a půdě a Beranův majetek brali. Přitom to z velké části byli Beranovi dlužníci, neboť Beran za ně platil dluhy, aby se vyhnuli exekucím a nepřišli o chalupy.

Proti Ďurišovu řádění se nepostavila Firlingerova vláda, ovládaná komunisty, ani prezident Beneš, který podepisováním diskriminačních dekretů pomáhal Gottwaldovi rozšiřovat členskou základnu.

Ministr Ďuriš při přidělování zkonfiskovaného majetku.

Krádež Beranova majetku musela dodatečně být legalizována Národním soudem. Soud nebral ohled na žádné Beranovy zásluhy, včetně toho, že před nacisty ukryl (u sedláka Míška v Pracejovicích) archivy vlády a několika ministerstev, čímž byly před gestapem zachráněny stovky úředníků. Beranovi soud vyměřil 20 let vězení a ztrátu veškerého majetku, který však byl už dávno rozkraden. Protože spolumajitelkou statku byla i Beranova manželka, byla i ona postavena před soud, a aniž by jí byl prokázán jakýkoli trestný čin, byla odsouzena ke čtyřem letům vězení a ke ztrátě všeho majetku (v roce 1964 emigrovala do Kanady, kde ve věku 100 let zemřela při autonehodě).

Ostudou polistopadového režimu je, že do dnešních dnů nedokázal tohoto selského mučedníka rehabilitovat. Ani spolky zemědělců, které někdy až teátrálně oslavují Antonína Švehlu a selské oběti nezákoností padesátých let, se k Švehlovu nástupci Beranovi, který činnost Agrární strany prakticky řídil mnoho let už za Švehly (nemoc), nechtějí hlásit. Důvod je zřejmě jediný, a to, že by se muselo přiznat, že komunistické násilí nezačalo v únoru 1948, ale už v květnu 1945, a to za pomoci prezidenta Beneše, sociálních demokratů a národních socialistů, a za tichého přihlížení lidovců. Prolomením hranice 25. únor 1948 by samozřejmě bylo odhaleno, kolik dalších lidí bylo svévolně zabito, umučeno a zbaveno majetku. A mohlo by na povrch vyplout, kteří lidé se na těchto zločinech podíleli nebo kteří se neoprávněně dostali k ukradenému majetku. (M.Veselý 1.1.2010)