(Předcházející část) Po vytvoření Československé republiky v roce 1918 národnostní problémy nezmizely, naopak přibyly. Místo dvou národnostních stranických spekter: českého a německého, existovaly strany slovenské, maďarské, polské a jiných menšin. Sedm českých a slovenských stran se zúčastnilo všech voleb do parlamentu a obdrželo mandáty, čtyři německé a jedna maďarská se zúčastnily tří voleb a rovněž získaly místa v parlamentu.
Dalším významným rysem prvorepublikové politického systému byla relativní stabilita voličské podpory jednotlivých stran v české a slovenské části politického spektra. Prakticky jedinou opravdu výraznou změnou byl pokles volebního výsledku sociální demokracie mezi prvními a druhými volbami, ten byl ovšem způsoben rozpadem sociální demokracie a vznikem KSČ. V německém politickém spektru po nástupu Sudetoněmecké fronty došlo k velkému přelévání voličů.
Brzy po svém vzniku se v Agrární straně začalo vytvářet extrémní konzervativní křídlo prosazující velkovýrobu a bezohledné podnikání za pomoci velkokapitálu, na úkor malozemědělského venkova. Představitelem tohoto křídla byl Karel Prášek, jemuž rebelantství v roce 1909 vyneslo první vyloučení ze strany, ale později byl zase do strany přijat. V roce 1918 se Prášek stal ministrem zemědělství v první československé vládě, vedené Karlem Kramářem, a byl jim i v dalších dvou vládách Vlastimila Tusara, do roku 1920, kdy byl zvolen předsedou senátu.
Prášek se vydával za konzervativce upřednostňujícího na prvním místě zisk ("nestydím se za to" říkával), což samozřejmě znamenalo, že u něho hledali pomoc lidé z "šedé politické a hospodářské atmosféřy". Jako předseda Družstva hospodářských lihovarů se Prášek zapletl do podvodů s lihem a tak byl v roce 1924 donucen odstoupil z funkce předsedy senátu. Potom se objevila další obvinění (přidělení zbytkového statku synovci Kokešovi, prosazení syna do diplomatických služeb, státní prostředky na zahraniční cesty manželky Kateřiny Práškové, přidělení vinic Herbstům atd.) a Prášek byl zbaven senátorského mandátu a vyloučen z Agrární strany. Založil vlastní Českou stranou agrární a konzervativní. Ta však ve volbách v roce 1925 propadla, takže ji Prášek rozpustil a politického života se vzdal. Věnoval se nadále jen svému velkostatku v Košeticích (koupil ho roku 1910 od pražského německého podnikatele Viktora Rosta), ze kterého vybudoval vzorový zemědělský podnik. Zemřel v roce 1932.
Zcela jinou konzervativní politiku měl v programu Antonín Švehla. O tom nejlépe hovoří příspěvek Jana Fingerlanda (UK) v roce 2001 v Piešťanech: "Ze všech politiků nejčistším konzervativcem byl však téměř nepochybně vůdce agrární strany Antonín Švehla, původem hostivařský sedlák. Ze "selského" přístupu k praktickým otázkám udělal svou hlavní přednost. Byl mistrem kompromisu, realistou s absolutním nezájmem o akademické teorie a snad nejvíce ze všech prvorepublikových politiků se zasloužil o udržení společenské rovnováhy v bouřlivých letech po osmnáctém roce. Protože téměř nepsal a málo veřejně řečnil, jeho hlavním dědictvím byly politické aktivity: snaha domluvit se s menšinami - včetně Slováků a Němců -, udržení demokratické vlády a také sociální zákonodárství (prosadil už ve 20. letech zdravotní a starobní pojištění a pod.) Významnou stránkou jeho politiky byla činnost v oblasti agrárního hnutí. Zde se zapsal, kromě silné podpory dobrovolného družstevnictví (lihovary, zpracování řepy), prosazením umírněné verse pozemkové reformy, tedy přerozdělení šlechtických velkostatků ve prospěch malorolníků. Šlo přitom o věc poměrně spornou.Na jednu stranu zde byla určitá nerovnováha mezi obrovskými pozemky starých rodů a zájmy malých a středních zemědělců, a zároveň značný tlak na přerozdělení, kterému bylo radno v zájmu klidu ustoupit. Na druhou stranu, jak argumentovali mnozí odpůrci zejména z pravého křídla agrární strany, se tím stát dopouštěl určité nespravedlnosti. Švehla, který prosazoval umírněnou variantu (jež nakonec prošla), tvrdil, že posílení středního rolnictva bude stabilisujícím vlivem ve státě." (F.Novotný,5.1.2010) Pokračování.
Dalším významným rysem prvorepublikové politického systému byla relativní stabilita voličské podpory jednotlivých stran v české a slovenské části politického spektra. Prakticky jedinou opravdu výraznou změnou byl pokles volebního výsledku sociální demokracie mezi prvními a druhými volbami, ten byl ovšem způsoben rozpadem sociální demokracie a vznikem KSČ. V německém politickém spektru po nástupu Sudetoněmecké fronty došlo k velkému přelévání voličů.
Brzy po svém vzniku se v Agrární straně začalo vytvářet extrémní konzervativní křídlo prosazující velkovýrobu a bezohledné podnikání za pomoci velkokapitálu, na úkor malozemědělského venkova. Představitelem tohoto křídla byl Karel Prášek, jemuž rebelantství v roce 1909 vyneslo první vyloučení ze strany, ale později byl zase do strany přijat. V roce 1918 se Prášek stal ministrem zemědělství v první československé vládě, vedené Karlem Kramářem, a byl jim i v dalších dvou vládách Vlastimila Tusara, do roku 1920, kdy byl zvolen předsedou senátu.Prášek se vydával za konzervativce upřednostňujícího na prvním místě zisk ("nestydím se za to" říkával), což samozřejmě znamenalo, že u něho hledali pomoc lidé z "šedé politické a hospodářské atmosféřy". Jako předseda Družstva hospodářských lihovarů se Prášek zapletl do podvodů s lihem a tak byl v roce 1924 donucen odstoupil z funkce předsedy senátu. Potom se objevila další obvinění (přidělení zbytkového statku synovci Kokešovi, prosazení syna do diplomatických služeb, státní prostředky na zahraniční cesty manželky Kateřiny Práškové, přidělení vinic Herbstům atd.) a Prášek byl zbaven senátorského mandátu a vyloučen z Agrární strany. Založil vlastní Českou stranou agrární a konzervativní. Ta však ve volbách v roce 1925 propadla, takže ji Prášek rozpustil a politického života se vzdal. Věnoval se nadále jen svému velkostatku v Košeticích (koupil ho roku 1910 od pražského německého podnikatele Viktora Rosta), ze kterého vybudoval vzorový zemědělský podnik. Zemřel v roce 1932.
Zcela jinou konzervativní politiku měl v programu Antonín Švehla. O tom nejlépe hovoří příspěvek Jana Fingerlanda (UK) v roce 2001 v Piešťanech: "Ze všech politiků nejčistším konzervativcem byl však téměř nepochybně vůdce agrární strany Antonín Švehla, původem hostivařský sedlák. Ze "selského" přístupu k praktickým otázkám udělal svou hlavní přednost. Byl mistrem kompromisu, realistou s absolutním nezájmem o akademické teorie a snad nejvíce ze všech prvorepublikových politiků se zasloužil o udržení společenské rovnováhy v bouřlivých letech po osmnáctém roce. Protože téměř nepsal a málo veřejně řečnil, jeho hlavním dědictvím byly politické aktivity: snaha domluvit se s menšinami - včetně Slováků a Němců -, udržení demokratické vlády a také sociální zákonodárství (prosadil už ve 20. letech zdravotní a starobní pojištění a pod.) Významnou stránkou jeho politiky byla činnost v oblasti agrárního hnutí. Zde se zapsal, kromě silné podpory dobrovolného družstevnictví (lihovary, zpracování řepy), prosazením umírněné verse pozemkové reformy, tedy přerozdělení šlechtických velkostatků ve prospěch malorolníků. Šlo přitom o věc poměrně spornou.Na jednu stranu zde byla určitá nerovnováha mezi obrovskými pozemky starých rodů a zájmy malých a středních zemědělců, a zároveň značný tlak na přerozdělení, kterému bylo radno v zájmu klidu ustoupit. Na druhou stranu, jak argumentovali mnozí odpůrci zejména z pravého křídla agrární strany, se tím stát dopouštěl určité nespravedlnosti. Švehla, který prosazoval umírněnou variantu (jež nakonec prošla), tvrdil, že posílení středního rolnictva bude stabilisujícím vlivem ve státě." (F.Novotný,5.1.2010) Pokračování.
Stoupenci liberalismu věří v obchod, zisk a rostoucí ekonomiku vůbec jako v nejvyšší hodnotu, předpoklad všeho ostatního. Proto jsou tak citliví na jakékoliv pokusy regulovat či usměrňovat trh a podnikání obecně. Co nepřispívá k růstu ekonomiky, k vytváření bohatství, to je bezcenné, zbytečné, škodlivé. Takto jsou posuzovány nejenom výrobky, či služby, ale podle stejných pravidel jsou hodnoceni i lidé. Užitek je jediným měřítkem kvality práva na existenci, přičemž jediným měřítkem užitku zisk. Hodnota člověka jako bytosti je v tomto pojetí dána pouze jeho schopností generovat ekonomický užitek, respektive být užitečně využit někým jiným. Co tento přístup zejména diskvalifikuje je fakt, že lidé, kteří tyto ideály vyznávají, jsou vždy mezi těmi, kteří užitek přinášejí, nebo k jeho dosažení využívají jiné. Nikdy tak sami na sobě nepocítí negativní stránky tohoto pojetí. Je potom pro ně snadné, aby silou, ať již politickou či ekonomickou, nutili ostatní žít podle těchto pravidel. Liberalismus ví vždy správně a beze vší pochyby, co je užitečné. Jiné názory již nejsou potřeba.Je totalitní.
OdpovědětVymazat