První část - Předcházející část Agrární straně se podařilo od voleb v roku 1920 (9,7% ) zvýšit svůj zisk na 13,7% hlasů v roku 1925, což jí vyneslo první místo mezi kandidujícími stranami. První místo si udržela i v roku 1929 (14,9% ). V roku 1935 byla pak druhá (14,3% ) za Sudetoněmeckou stranou. Problémem agrárních stran obecně je sociální diversita venkovského obyvatelstva, výrazné majetkové rozdíly. Zemědělským stranám se většinou dlouhodobě nedaří skloubit odporující si zájmy těchto vrstev. Československé agrární straně se to jako zázrakem podařilo. Získala širokou podporu všech mezi všemi skupinami venkovského obyvatelstva. Na tom měl rozhodující zásluhy Antonín Švehla, když prosadil, aby se strana orientovala především na malozemědělce a učinila z nich pevný voličský kádr strany. Dalším krokem na této cestě byla důsledná a úspěšná obhajoba ekonomických zájmů venkova a ovlivňování vnitřní a hospodářské politiky podle potřeb zemědělské výroby.
Jak se později ukázalo, tím že po roce 1918 agrární strana nabídla půdu bezzemkům a chalupníkům a silně posílila řady malozemědělců, pravděpodobně napomohla kolektivizaci. Skupina nejdrobnějších zemědělců, která profitovala z první pozemkové reformy, se po 2. světové válce stala oporou komunistické strany při "třídním boji" na venkově, ona za kolektivizace obsazovala funkce v národních výborech a v nově založených JZD.
Důležitým faktorem byla organizační struktura agrární strany. Švehla ji programově budoval jako stranu masovou, s množstvím přidružených zájmových, vzdělávacích a hospodářských a svépomocných organizací jako byly organizace žen a dorostu, rolnické záložny a spořitelny, skladištní a výrobní družstva, chovatelské zájmové organizace, odborové rolnické organizace Domoviny, Agrární banky apod. Pomocí těchto organizací se straně dařilo postupně k sobě připoutávat obyvatele venkova a budovat v něm trvalý pocit příslušnosti k agrárnímu hnutí. Důsledkem byl trvalý nárůst členstva, který neochabl ani za hospodářské krize. V roku 1936 měla strana 21.000 místních organizací, ve kterých bylo 670.000 platících členů.
dr. Milan Hodža
Jak se později ukázalo, tím že po roce 1918 agrární strana nabídla půdu bezzemkům a chalupníkům a silně posílila řady malozemědělců, pravděpodobně napomohla kolektivizaci. Skupina nejdrobnějších zemědělců, která profitovala z první pozemkové reformy, se po 2. světové válce stala oporou komunistické strany při "třídním boji" na venkově, ona za kolektivizace obsazovala funkce v národních výborech a v nově založených JZD.
Důležitým faktorem byla organizační struktura agrární strany. Švehla ji programově budoval jako stranu masovou, s množstvím přidružených zájmových, vzdělávacích a hospodářských a svépomocných organizací jako byly organizace žen a dorostu, rolnické záložny a spořitelny, skladištní a výrobní družstva, chovatelské zájmové organizace, odborové rolnické organizace Domoviny, Agrární banky apod. Pomocí těchto organizací se straně dařilo postupně k sobě připoutávat obyvatele venkova a budovat v něm trvalý pocit příslušnosti k agrárnímu hnutí. Důsledkem byl trvalý nárůst členstva, který neochabl ani za hospodářské krize. V roku 1936 měla strana 21.000 místních organizací, ve kterých bylo 670.000 platících členů.
dr. Milan Hodža Politický potenciál strany byl rovněž velmi podpořen obratností a vyjednávacími schopnostmi čelných představitelů, především předsedy Antonína Švehly, který byl faktickým tvůrcem vnitřní československé politiky ve 20.letech. Podobnými schopnostmi disponoval i Slovák Milan Hodža. Na Slovensku byla Agrární strana jednou ze dvou převládajících politických sil na Slovensku, měla hlavní volební základnu zejména na západním (Záhoří, Trnavsko) a východním (Košicko, Prešovsko) Slovensku a mezi pročeskoslovenskou inteligencí.
První republika měla mimo vlády další mocenskou skupinu, vytvořenou prezidentem Masarykem, tzv.Hrad. Masaryk jako morální autorita byl reprezentantem a mluvčím této skupiny, která zcela ovládala zahraniční politiku a rovněž výrazným způsobem zasahovala i do dění uvnitř státu, ale šedou eminencí v ní byl ministr zahraničí Beneš. Zkušený politik Masaryk potřeboval houževnatého a ambiciozního Beneše jako agenta. Proto ho prosadil ve všech vládách v letech 1918 až 1935, i když Benešova národně socialistická strana byla v opozici. Vztah Hradu s Agrární stranou prošel různými peripetiemi, dvacátá léta byla poznamenána především korektními vztahy mezi Masarykem a Švehlou, které zastínily jiskření mezi Benešem a „protihradním křídlem“ v Agrární straně, představovaným Františkem Staňkem a Rudolfem Beranem. Přestože ani Masaryk vždy s politikou Agrární strany nesouhlasil, bral ji jako nejsilnější československou demokratickou stranu.Po Švehlově odchodu si až do roku 1938 Agrární strana udržela počty příznivců mezi českým a slovenským obyvatelstvem, mocenský a hospodářský vliv, a tím i velkou zodpovědnost za chod státu a jeho obranu. Přestože o politice v roce 1938 rozhodovala celá československá politická scéna, především prezident Beneš, po válce většina představitelů agrární strany, včetně těch, kteří za protektorátu odváděli pozornost okupantů od venkova a zemědědělsví, skončila ve vězení nebo na popravišti (Stanislav Broj) .
Postavení Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu v politickém systému první republiky bylo výsledkem poměrně jak unikátní konstelace dlouhodobých tendencí ve vývoji české a slovenské politiky. Tato pozice byla rozbita až 2.světovou válkou. (F.N,4.1.2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat