Když vybublají nějaké dlouho neřešené potíže a když je patrná určitá těžkopádnost demokracie, objeví se volání po „vládě silné ruky“. Většina obyvatel Evropy dává stále přednost demokracii před diktaturou, ovšem v těžkých dobách – a dnešní doba už je skutečně těžká – roste počet těch, kteří soudí, že nějaký diktátor, vybavený značnými pravomocemi (nebo si tyto pravomoci usurpující), by mohl krizovou situaci vyřešit lépe, než zdlouhavé demokratické procedury.
Na toto místě nebudu vypočítávat nejrůznější krizové situace, které musí naše vláda řešit právě teď. Rozhodovací procesy jsou často nesmírně zdlouhavé. Příkladem mohou být různá výběrová řízení. Někdo je vypíše, někdo usoudí, že už to vypsání bylo špatné, nakonec se k nějakému rozhodnutí dospěje, ale výsledek zase někdo napadne, a v momentě, kdy je konečně rozhodnuto, je dané řešení možná už zastaralé, a v tom horším případě se musí všechno začít znovu. A je tu i jiný aspekt: dva vrcholní politici bavili o obsazení určitého postu. Shodli se na tom, že to nikdo nechce vzít, protože už po samotném jmenování je ten, kdo nominaci přijme, jednou nohou v kriminále. Stát na tom opravdu není dobře, když se poctiví lidé bojí nastoupit do nějaké funkce.
„Kdo má vůli, hledá cestu, kdo vůli nemá, hledá důvody.“ Kdysi jeden z našich pastorů na modlitebním setkání na Řípu říkal, že musíme porazit nečistého ducha, který má jméno „To nejde“. Někteří se mu smáli. Já ne. Příliš často narážíme na někoho, kdo vám vysvětlí, proč něco nejde.
V devadesátých letech. Tehdy jsme ještě neměli klasický bezvízový styk se Spojenými státy, a kdo chtěl do této země vycestovat, byť třeba na krátkou návštěvu, musel vystát několikasetmetrovou frontu. Když byl jmenován nový velvyslanec a když uviděl tu frontu, řekl, „tohle do tří týdnů zmizí“. S napětím jsem očekával, zda se něco změní. A změnilo. Fronty zmizely. Jak to udělal, si už nevybavuji, ale šlo to.
Kdysi jsem četl nějakou studii o Singapuru. Pozoruhodná diktatura. Nicméně Singapur byl právní stát. Četl jsem, že někteří úředníci mají nad svým pracovním stolem nápis „vaši záležitost musím vyřešit ještě dnes“. A skutečně musí. Diktátor Lee Kuan Yew to nějak dokázal zařídit a pozvedl Singapur mezi nejvyspělejší státy světa.
Nicméně… přednost demokracii. V čem je problém diktátorů? Jednak v tom, že jen málokterý je osvícený. Jednak v tom, že diktátora se zpravidla po dobrém nezbavíte.
Takový Churchill byl skutečný demokrat. Tento muž zachránil Británii, prohrál první poválečné volby. Mohlo by se zdát, že si tu porážku nezasloužil. Vždyť zachránil britskou demokracii! Ano, dokázal to, aniž by se uchýlil k diktatuře. Výsledek voleb přijal.
Prezidenti se zpravidla volí na maximálně dvě čtyř- či pětiletá období (jsou výjimky, ale to teď není podstatné). Jakmile si nějaký prezident nechá odhlasovat změnu ústavy, aby mohl kandidovat ještě ve třetím období, víte, že je zle. A pokud se stane prezidentem na doživotí, víte, že je opravdu hodně zle. Pak třeba může nechat po sobě přejmenovat hlavní město. Když jsem byl malý, jmenovalo se hlavní město Dominikánské republiky Ciudad Trujillo. Tehdy jsem netušil, že se o to zasadil tehdy vládnoucí diktátor Trujillo. A nemusíme chodit tak daleko – nedávno se o totéž pokusil bývalý kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev. Hlavní město Astanu nechal přejmenovat na Nur-Sultan. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání. Když v úřadě skončil a když nastoupil nový prezident, byla to brzy opět Astana. Když něco takového pozorujete, víte, že v takové zemi není demokracie ani náhodou. V Kazachstánu to naštěstí dopadlo dobře – původní jméno se vrátilo, aniž tomu předcházela občanská válka.
Demokracie má řadu problémů. Jedním z nich je, že se v ní těžko prosazují silné a originální osobnosti. Takovými silnými osobnostmi byla ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová nebo americký prezident Ronald Reagan. Udělali všechno dobře? To jistě ne. Ale Británie ubránila Falklandy a Thatcherová ustála dlouhotrvající hornickou stávku. „Thatcher, Thatcher, the milk snatcher“, posmívali se jí, když zrušila mléko zdarma na školách. Silné osobnosti musí počítat s tím, že budou vystaveny útokům, často velmi nevybíravým. Ne každému se do toho chce. Nedivím se bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové, že toho po prvním období měla dost. S jejími názory jsem srdečně nesouhlasil, ale držel jsem jí palce, protože prokázala mimořádnou slušnost a neoplácela svým protivníkům stejnou mincí.
Jste-li svědky toho, že slušní lidé opouštějí politiku, je velmi pravděpodobné, že demokracie je v takové zemi v ohrožení. Na Jordana Petersona, který musel čelit nejrůznějším podpásovým útokům, se obrací hodně lidí, kteří nejsou srozuměni se současnou genderovou ideologií, ale bojí se veřejně vystoupit. Jordan Peterson jim radí, aby se nepouštěli do boje, pokud mají malé děti a musí splácet hypotéku. Budou totiž – jako již bezpočet jiných – patrně vyhozeni z práce, a nemají-li jiný příjem, může jejich vystoupení znamenat pro rodinu katastrofu. Takový stav nevěští pro demokracii nic dobrého, nicméně jsou lidé, kteří se dokáží postavit proti tomu, co ohrožuje demokracii, aniž by volali po vládě silné ruky.
Doufáme, že demokracie obstojí – u nás, v Británii i ve Spojených státech. Ale nebude to snadné. Krize se prohlubují a volání po vládě silné ruky sílí.
cv
Žádné komentáře:
Okomentovat