Ve volbách do Evropského parlamentu bývá volební účast v České republice nejnižší ze všech členských států Unie. Osmnáct procent v předminulých a šestadvacet v minulých volbách. V Belgii je volební účast přes osmdesát procent. Rozdíl mezi námi a Slovenskem, které ale přijalo euro a je třetím od konce, je jako zející propast. Do Senátu také volí málo voličů, ale to je až druhá komora, Evropský parlament je jediný přímo volený orgán Unie. Proč jsme, my v Česku, střídavě poslední a předposlední?
Odpovídá to zdejší převládající dikci: Brusel rozhodl…, to oni, tam, v Bruselu… My a oni. Zarytých odpůrců a příznivců je přitom skoro stejně. Vůči Unii převládá skepse a nalézání problémů i tam, kde nejsou. Nejednou jsme byli v tomto ohledu vnímáni jako programoví potížisté.
Jak tomu rozumět? Proč právě eurovolby naše voliče nezajímají? Pokládají je snad za nedůležité? Neztotožnili se dosud s myšlenkou institucionalizované evropské spolupráce? Nevěříme nikomu a ničemu za našimi hranicemi? Nejde snad o bytostnou nedůvěru ke světu kolem nás?
Zdá se, že to nějak souvisí s naší minulostí. A nejen tou nedávnou. Dovolím si tu předestřít obraz, kterým je širší plátno české historie. Přičemž přiznávám, že jsem inspirován myšlením filosofa Jana Patočky. A také, že je to pokus o pohled, jaký si akademičtí historikové zpravidla zapovídají.
Otázka nad takto „globálními“ českými dějinami zní: byli jsme, či jsme stále objektem, nebo subjektem svých dějin?
Mluvme v tomto smyslu o „velkých dějinách“, o „velkém češství“, podílejícím se na řešeních problémů evropských – jak o tom Patočka uvažuje v dichotomii k „dějinám malým“, k „češství malému“, provinčnímu, potýkajícímu se jen s vlastní sebezáchovou.
Přemysl Otakar II. již již sahal po císařské koruně. Karel IV. byl mimořádně aktivním, zdatným císařem Svaté říše římské národa německého, ale zároveň českým patriotem. Přinesli jsme do Evropy laické náboženství, husitství jako předzvěst reformace. Pak následovalo víc než století náboženské tolerance, jaká neměla v Evropě obdobu. Tehdy jsme se – jako třeba Komenský, ovšem už exulant – přímo zapojovali do řešení problémů nadnárodních, všelidských.
Tyto naše „velké dějiny“ se ocitají v krizi v době pobělohorské, která má svůj počátek v nešťastné, nezodpovědné vzpouře stavů, rebelii, která byla jen zprvu vedena ideály náboženské svobody. Končí zištnými válkami všech proti všem, a všeobecným vyčerpáním. Tečku za našimi velkými dějinami udělala jinak úctyhodná panovnice, císařovna Marie Terezie, když z pragmatických důvodů osekala zbytky české státnosti. Pak už jsme byli víceméně jen objektem dějů odehrávajících se na kontinentě bez nás.
Zaznamenáme v té době příliv šlechty z celé Evropy. V souvislosti s Bílou horou jsme si navykli nazývat ji nediferencovaně „kořistnickou“, přičemž o inkolát, vlastně o občanství, se u nás ucházely i významné evropské rody už před onou nešťastnou šarvátkou na Bílé hoře. Tato šlechta většinou nemluvila česky, byla orientována evropsky, světově.
Z Bílé hory jsme pro sebe učinili symbol sebelítosti, národního mučednictví. Důvod k nekonečnému odčiňování. Případně k pomstě. Vždyť pozemková reforma po první světové válce, ve svých intencích protiněmecká a protišlechtická, navodila situaci, ve které se agrární strana stala v průmyslové zemi na dvacet let rozhodující politickou silou. Tato reforma byla prováděna pod heslem „odčinit Bílou Horu“.
Za čtvrt století dokončil pozemkovou reformu komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš, a to pod stejným heslem: odčinit pobělohorskou potupu! Ve volbách v roce 1946 pak zvítězili komunisté překvapivě vysoko i proto, že je nečekaně volil půdou obdarovávaný venkov.
Proti Němcům a proti šlechtě – to jsou dva imperativy, spojující první a třetí republiku. Motiv Bílé hory, motiv poraženecký, hrál v tom podstatnou roli. Sebevědomí národa klesalo, až se zcela vytratilo. Ale stačilo to, abychom mimo národ postavili šlechtu, zbavili se Němců, a nakonec, aby mohl být, víceméně se souhlasem většiny obyvatel, nastolen komunistický režim.
Pobělohorská protireformace, jak ji prováděli mimořádně zdatní jezuité, kteří spíše než slovy působili krásou a vůní baroka, hudbou, sugescí obrazů, soch či náboženských poutí barokní českou krajinou, proběhla překvapivě rychle – v době kanonizačních snah, vrcholících v březnu 1729 svatořečením Jana Nepomuckého, jsme byli údajně nejbigotnějším katolickým národem v Evropě.
Devatenácté století je už ve znamení nacionalismu, který střídá příliš rychle, lehce, snadno nabytou víru katolickou předešlého věku. S vlnou romantismu přichází mohutné povzbuzení národního sebevědomí herderovskou apoteózou slovanství – panslovanství v čele s Ruskem. A hlavně s tezí, že nositelem národnosti je rodná řeč. S čímž pak souvisí logicky srozumitelný sociologický fakt, že se náš národ bude obrozovat zdola, z nižších sociálních vrstev, z inteligence venkovské, z učitelů a farářů. Dlouho bude v tomto procesu chybět bohatá obchodnická a průmyslová buržoazie.
Ale co hlavně chybí, to je entita politického národa, tvořeného zprvu šlechtou vázanou k evropským dějinám, s rozhledem po širším okolí, s živými styky přes hranice, zaměřenou k mezinárodní politice.
Zdroj: Knihovna Petra Pitharta
Žádné komentáře:
Okomentovat