Lidové povstání 17. června 1953 ve Východním Německu

Stalinova smrt před 70 lety vyvolala naději, že po smrti diktátora přijde i do celého sovětského bloku svoboda. Nic ve prospěch svobody se ve vládách východní Evropy zatím nezměnilo, spíš začalo ještě větší utahování diktatury. Proto červen 1953 v Československu byl poznamenán protesty proti měnové reformě. 17. června 1953  vypuklo lidové povstání v Německé demokratické republice. 

Důvodem k pouličním nepokojům v některých východoněmeckých městech byla špatná životní úroveň obyvatelstva a přítomnost sovětských vojsk. Zatímco od roku 1950 se Západní Německo stalo obdivuhodnou "zemí hospodářského zázraku," ve Východním Německu přetrvávala pořád špatná poválečná ekonomická situace. Protože i NDR převzala sovětský způsob normované práce, byly to právě pracovní normy, co odstartovalo nepokoje. Ulbrichtův komunistický režim se zmítal v ekonomických problémech, a tak 28. května 1953 rozhodl o zvýšení všech pracovních norem o 10,3 procent. Znamenalo to více práce za stejnou mzdu. Už 16. června 1953 byly vládě zaslány protesty dělníků z některých závodů. Dělníci požadovali zrušit nařízení o normách, jinak pohrozili generální stávkou.

17. června 1953 v 7 hodin ráno ohlásil rozhlas, že v Labské loděnici  v Bolzenburgu začalo 25 mužů šířit mezi ostatními dělníky štvavé zprávy nepřátelských západoněmeckých rozhlasových stanic. Povstání vypuklo spontánně, bez jakékoli centrální organizace, v 701 východoněmeckých městech. Demonstranti žádali zrušení pracovních norem, svobodné volby, odchod sovětských vojsk, odstoupení vlády SED a spojení se Západním Německem. V Berlíně a dalších městech NDR vypukly tvrdé střety s bezpečností. Demonstrace se konaly před budovami komunistické organizace, před radnicemi a u věznic. Vůdce a zakladatel prosovětské NDR Walter Ulbrich a předseda východoněmecké vlády Otto Grotewohl uprchli pod křídla sovětského vojenského centra v Berlíně-Karlshorstu.

Stávkovali i dělníci na severovýchodě Německa. Připojili se i zemědělci, mnoho jich oznámilo, že vystupují z kolchozů. Velká demonstrace byla před věznicí v Teterowu, kde bylo požadováno propuštění politických vězňů. Proti demonstraci zasáhla sovětská armáda. Sovětský velitel už 17. června vyhlásil v několika městech stanné právo se zákazem vycházení od 22:00 do 06:00 hodin. K protestům se připojily i školy, které odstraňovaly obrazy představitelů NDR. Podle policejní zprávy z Roztocku v tomto městě pracovaly jen 2 procenta lidí. V Berlíně bylo 18. června ve 13 hodin vyhlášeno stanné právo a sovětské tanky začaly rozhánět demonstranty.

V přímé souvislosti s povstáním zemřelo tento den nejméně 55 lidí, zastřeleno bylo 18 lidí, mnoho lidí bylo zraněno. V souvislosti s nepokoji bylo zatčeno 13.000 lidí. Východoněmecké soudy do konce roku 1953 vynesly 1.524 rozsudků vězení a 2 tresty smrti. Demonstranty zadržené sovětskou armádou soudily sovětské soudy. Kolik lidí odsoudily se doposud nezjistilo, ale odhadovány jsou vyšší počty než u východoněmeckých soudů. Zatýkáni byli lidé ještě rok po povstání. Tehdy byl například zatčen i sedmnáctiletý učeň, který 13. června 1954 někde poznamenal, že vláda NDR je slabá. Dostal za to 2 roky vězení. Účastníky povstání sledovala Státní bezpečnost až do konce roku 1989. Od 17. června 1953 byly v NDR  zpřísněny podmínky pro cestování mezi oběma německými státy. 

Zatímco v BRD byl 17. červen připomínán jako "lidové povstání," v NDR se oněm psalo jako o pokusu o "kontrarevoluční převrat."