Česká republika zarůstá křovinami. Keřům se tady daří, protože umějí lépe využívat skleníkový plyn oxid uhličitý a lépe se přizpůsobí suchu i vlhku. Navíc bez problémů odolávají klimatickým změnám, chorobám a škodlivému hmyzu, ožírání a rytí lesní zvěře či zemědělské, lesnické, silniční, komunální aj. mechanizaci. Jako velká voda se keře šíří a likvidují stepní a savanové plochy, které vždy byly druhově nejpestřejší součástí naší krajiny.
Naši předkové přetvářeli krajinu tak, aby v ní mohli žít. Tvrzení, že česká krajina byla před hustějším osídlením (rozšíření slovanské mluvy) zarostlá vysokým hustým lesem a oplývala "medem a strdím" patří do skupiny bájí. Víc než pohledných lesů bylo pouští, močálů a křovinami zarostlých nebo vypálených pralesů. V boji o místo na slunci většinou stromy s keři prohrávají. Křoviny rostou rychleji a rychle zastíní byliny, které by jim mohly konkurovat. Zastíní nižší rostliny a ty pak nemohou získávat živiny fotosyntézou. Zároveň keře na rozdíl od stromů produkují semena v mladém věku a rychle se šíří na velké vzdálenosti pomocí větru či ptáků. Navíc jsou zpravidla poměrně odolné vůči suchu a dokážou rychle regenerovat z kořenů či pařízků, v čemž mají navrch nad stromy. Keřům se daří i v močálech, kde stromy vyvrací vítr.
Při prohlížení starých obrazů a fotografií vytvořených před rokem1950, vidíme, že křoviny v české krajině téměř nejsou. Tu a tam šípek na mezi nebo u studánky. Pro lidi dříve křoviny byly škodlivý plevel. Za tisíc let obyvatelstvo českou zemi kultivovalo, nyní však ji vrací k divočině. Přestože některé oblasti prvorepublikového Československa patřily v Evropě mezi nejvíce zasažené průmyslem a zakouřené a země měla hustou parní železniční dopravu, lze celkově prvorepublikové životní prostředí označovat za dosavadní vrchol mimořádně zdravého a vhodného prostředí pro život zdejších lidí. A bez hustých keřů okolo chat, chalup, silnic a domů. Pokud je lidé v zastavěných částech ponechávali, tak to byly jen udržované živé ploty. Protože zemědělské pozemky byly intenzivně obdělávané, od časného jara do pozdního podzimu se pořád někdo na polích pohyboval, takže zvěř zde neměla klid, nemohla hledat stravu na polích, musela se spokojit s likvidací křovin u potoků, rybníků a na neobdělávaných kopcích.
Podél silnic a cest byly kvůli bezpečnosti cestujících křoviny likvidovány už od středověku. Protože v příkopech u silnic se dalo usušit kvalitní seno pro kravky cestářů, neměly keře u silnic místo. Při likvidaci křovin sehrávalo velkou roli vypalování trávy, kontrolované i nekontrolovatelné. Kdo pamatuje provoz parních lokomotiv, jistě vzpomene na hořící trávu a keře podél železničních tratí. Vypálené pásy 5 až 10 metrů podél kolejí byly také ochranou před požáry polních plodin a lesů. Kde nic nerostlo, neměly jiskry co zapálit. Kde na vypálení pásů nestačily lokomotivy, pomohly zápalky železničářů.
Keře se nejvíc rozšiřují v posledních dvou desítkách let. Keře umí využít vyšší koncentraci oxidu uhličitého lépe než trávy, které dřevinám konkurují v zarůstání nepoužívaných luk. Rozsáhlé keřové porosty navíc narušují vodní bilanci v krajině, vysušují půdu, a proto se například nedoplňuje podzemní voda. Když porost křovin zhoustne a ztmavne, bylinné patro prakticky zmizí a s ním i biodiverzita. Zároveň s tím se snižuje úživnost krajiny pro býložravce a s nimi mizí i predátoři.
Vypalování spolu s pastvou býložravců a mechanickým odstraňováním keřů by pomohlo k zachování otevřené kulturní krajiny. Pionýrské dřeviny jsou sice odolné vůči ožírání od zvěře i relativně odolné proti ohni a zásahu člověka, ale kombinace všech tří faktorů by mohla mít zásadní vliv. Ze všeho nejobtížnější je boj s velkoměstským ekologickým náboženstvím, které je šířeno medií. Přesvědčit chataře nebo chalupáře o tom, že obden sekačkou holený trávníček a široká neproniknutelná hradba křovin neprospívají krajině ani vesnici, je asi nesplnitelný nadlidský úkol. (stk)
Žádné komentáře:
Okomentovat