Brežněvovo varování 17. srpna 1968. Do okupace chyběly čtyři dny.

 17.srpna1968 Brežněv naposledy před invazí telefonoval Dubčekovi.  Ostře varoval. Hovor to byl vyhrocený, Dubček navrhl, že složí funkci prvního tajemníka. Brežněv jej sice chlácholil, ale neustoupil. Žádal jasné termíny, kdy Dubček zastaví formování protikomunistické opozice, obnoví cenzuru ,vymění vedení televize a rozhlasu a potrestá kritiky Moskvy. Dubček se vymlouval, doufal, že získá čas, spoléhal na zářijový sjezd KSČ, který měl obrodný proces potvrdit. Okupace v noci z 20. na 21. srpna 1968 většinu československé společnosti zaskočila. Mezi oblíbené mýty patří tvrzení, že vpád vojsk Varšavské smlouvy byl v zásadě nečekaný. 

Svoboda a Dubček vítají Brežněva v Bratislavě

Mezinárodní linka pražského jara je v naší paměti většinou rozpínána mezi Prahu a Moskvu. Osobně pak mezi Alexandra Dubčeka jako symbol reforem a Leonida Iljiče Brežněva coby symbol konzervativního komunismu. Realita byla ale samozřejmě pestřejší, ne-li překvapivě jiná. Tehdejší media sice demokratické změny navenek podporovala, byla sice naoko zrušena cenzura, ale spousta novinářů nadále zachovávala poslušnost k mocenským strukturám napojeným na SSSR. Objevovaly se proto provokace, falešné zprávy o vykrádání zbrojních  skladů lidových milicí a pronásledování a týrání "poctivých soudruhů."

Od drážďanského setkání představitelů zemí Varšavské smlouvy v březnu 1968 se začalo mluvit o "kontrarevoluci" v Československu. Zatím jen interně, ale Dubček a všichni českoslovenští politici, kteří se jednání účastnili, museli silný tlak zvenčí pociťovat. Slovo "plíživá kontrarevoluce" mělo být pro drtivou většinu komunistických aparátčíků jasnou výstrahou. Nebylo. Českoslovenští pohlaváři byli opiti mocí, k níž se lehce dostali, a prakticky jednostrannou podporou veřejnosti. Předváděli neuvěřitelnou naivitu, kterou novináři přenášeli na obyvatelstvo. Mladí i staří obdivovatelé a propagátoři československého obrodného procesu věřili, že zvítězí jejich pojetí socializmu a internacionalizmu. Kreml však neuznával jiné názory, měl jen svou  pravdu, která  platila za Stalina, Chruščova i za Brežněva. Byla to pravda síly, kterou v roce 1945 dobyla  "na věčné časy" východní Evropu.  Marxizmus, komunizmus, socializmus a  internacionalizmus byly jen divadlem k oklamání veřejnost a důvodem k udržování státního a politického aparátu, obrovské armády a výzbroje. Sny o vojenském dobytí celé Evropy se sice sovětským maršálům v poválečném období postupně rozplývaly, ale byly v pozadí udržovány tak, aby se v příležitostně znovu a znovu objevovaly.  

O návratu ke kapitalizmu se na jaře roku 1968 v Československu veřejně nemluvilo ani nepsalo, bylo raženo heslo o rovnosti  vlastnictví výrobních prostředků, které mělo být státní, družstevní a soukromé. Tím soukromým vlastnictvím ovšem nebyly myšleny soukromé nebo akciové továrny, ale drobné rodinné živnosti bez zaměstnanců, jaké i za vlády komunistů byly v NDR, Polsku a dalších zemích sovětského bloku.

Změny v Československu Západ  sice vítal, ale nehodlal se do československých záležitostí plést, mnohem více americké i západoevropské politiky už na jaře ´68 zajímaly aktivity sovětské armády na území českém, východoněmeckém a dalších zemích Varšavské smlouvy. Podezřelé bylo, že se po území Československa pohybovaly menší vojenské jednotky sovětské armády, které tady zůstaly po nějakém cvičení Varšavské smlouvy a kvůli údajným různým technickým problémům se jim nedařilo československé území opustit, takže se pomalu přesouvaly z kraje do kraje a zase zpět. To bylo varování stejně jako sovětské zprávy o kontrarevoluci v Československu. Obavy, že sovětská armáda vnikne do Československa a nezastaví se ani na Šumavě, byly na Západě veliké. Od jara 1968 byly proto na německém území, poblíž československých hranic, jednotky americké i západoněmecké v pohotovosti, i když navenek pozornost neupoutávaly. Varšavská smlouva samozřejmě věděla o tom, co se děje na západní straně "Tábora míru a socializmu." 

Po dlouhé době Češi míří v roce 1968 do Rakouska 

   Velké obavy z Rudé armády byly v neutrálním Rakousku, jehož hranice bylo možné po splnění mírně uvolněných vízových a devizových předpisů překonávat. Rakušané měli stále v živé paměti desetiletý pobyt sovětské armády na svém území a pamatovali,  co to stálo úsilí, než ji přinutili k odchodu. 

Aktivitu sovětské armády bylo možné pozorovat nejen na území východního Německa, kde zůstávalo od války asi 200.000 sovětských vojáků, ale také v Polsku a Maďarsku, kde v rámci nějakých dvojstranných dohod se konala cvičení za účasti sovětských jednotek. 

Nejméně se zásah sovětské armády proti československému obrodnému procesu očekával asi v Československu, kde byla nezměrná víra v morální vítězství socializmus s lidskou tváří. 

Moskvu rozzuřil manifest Dva tisíce slov z června 1968. Po jeho zveřejnění se situace uvnitř zemí Varšavské smlouvy vyhrotila a směřovala k demonstraci síly. Protože napodobení obrodného procesu hrozilo i v ostatních východoevropských zemích, tlačili na Brežněva představitelé východního Německa, Polska, Maďarska i Bulharska, aby přitvrdil. Dubček dostal pozvánku na jednání ve Varšavě.

Dubček pozvání odmítl, a tak ve Varšavě se jednalo o nás a bez nás. Další doklad víry KSČ ve vlastní pravdu a sílu. Na přelomu července a srpna 1968 následoval poslední pokus o zvrat, když Sověti povolali československou reprezentaci do Čierné nad Tisou. Na nejvýchodnějším československém nádraží je odřízli od světa na čtyři dny. 

Na Dubčeka, Smrkovského, Svobodu, Černíka, Kriegela a další se tu z úst Brežněva a jeho týmu snesla doslova lavina obvinění a výhrůžek. Nejvíc Moskvě vadilo relativně svobodné vysílání televize a rozhlasu, otevřená kritika v novinách, zdánlivé formování politické opozice, a také konkrétní funkcionáři. Mezi ty, které si sověti nepřáli, patřil ředitel televize Jiří Pelikán, ředitel rozhlasu Zdeněk Hejzlar, ekonom Ota Šik,  Čestmír Císař a další. 

Výsledek z Čierné byl pro československé reformisty katastrofální. Nevzniklo sice závazné usnesení, ale Sověti odjeli s vírou, že udělali dohodu: že Dubček zastaví kritiku, zbrzdí reformy, vyhodí potížisty. První tajemník ústředního výboru Komunistické strany Československa Dubček ale odjel s pocitem, že uhrál odklad do sjezdu, který plánoval na začátek září.

21. srpna 1968 překvapené Československo

Zdržovací taktika však přestávala zabírat. Brežněv, který tou dobou už měl v kapse zvací dopis od konzervativního křídla československých komunistů (Biľak, Indra, Švestka), sice odjel na dovolenou, ale už 9. srpna volal z Krymu do Prahy. Dožadoval se plnění závazků z Čierné. Týden se pak nedělo nic. Dubček namítal, že změny musí nejdřív projednat. Na to mu Brežněv už odpověděl výhrůžkou: "To je škoda. Naše i vaše škoda. Řeknu ti čestně, když jsme s vámi hovořili v Čierné nad Tisou, domnívali jsme se, že rozmlouváme s vedoucím orgánem strany, s orgánem, který má veškerou moc. A vše, co jste nám slíbili, jsme brali jako skutečnost."

Po tomto telefonátu pětka zemí Varšavské smlouvy se rozhodla vstoupit do Československa, Dubček doufal, že se mu podaří vydržet do sjezdu strany, který by reformám poskytl legitimitu, československá společnost dál z velké části žila v iluzi, že pražské jaro bude pokračovat. Vedení komunistické strany pod tlakem lavírovalo a nevědělo kudy kam, zatímco široká veřejnost užívala prázdniny a naivně věřila, že vše je na dobré cestě. (stk)