Slovensko dnes volí budoucnost. Zahradníček komentuje

Dnes ráno v 7 hodin se na Slovensku otevřely dveře 5998 volebních místností, kde můžou  lidé dát hlas některé z 25 politických stran a hnutí. Podle letmého pohledu na názvy stran má polovina stran v programu nacionální program, i když i ostatní strany se nacionalizmu nevyhýbají. Maďaři mají jednu stranu, křesťané dvě. Chybí komunisté, kteří zřejmě přešli do siláckých národních stran. Levici zastupuje hlavně Ficův SMER.

Marian Kotleba - LSNS (Kotlebovci)

Předvolební průzkumy byly hodně divoké, což na Slovensku není zvláštností. Jistota, kdo získá nejvíc hlasů, nebyla. Je možné, že dojde k překvapení jako v prezidentských volbách, kde se náhle objevila neznámá nepolitička Čaputová, jíž si Slováci zvolili. A udělali dobře, ostatní  země jim ji závidí. Proto se může stát, že slovenští voliči na poslední chvíli zase změnili názory a dají hlasy jakémusi Matovičovi, který se náhle vynořil a je proti všem a všemu. Někdo favorizuje SMER, ale spousta novinářů by ráda viděla v čele vlády Kotlebu, jenž uniformami, slovenskými znaky a nacionalistickými hesly fascinuje milovníky pořádku, jaký Slovensko mělo během 2. světové války.

Na Slovensku jsem nikdy nežil, ale společný stát mě poznamenal. Ani po 28 letech od rozdělení Československa jsem nezapomněl slovenštinu, slovenský hovor nevnímám jako cizí řeč. Se Slováky jsem se stýkal ve škole, na vojně i v práci, mimo malých jazykových odlišností jsem žádné rozdíly nepozoroval. V předlistopadovém období se v Čechách o tom, že Slovensko bylo za 2. světové války spojencem hitlerovského Německa, nemluvilo ve školách ani na veřejnosti, takže většina lidí o tom ani nevěděla. Češi žili v přesvědčení, že Slovensko bylo okupované jako Čechy a Morava, ale Slováci byli stateční a proti Němcům povstali v horách, Češi naopak čekali a povstali až na konci války v Praze. Komunistická propaganda nás učila, že všechny socialistické země byly během války okupované, všechny bojovaly proti Němcům a všechny se po válce dobrovolně staly součástí Tábora míru a socializmu. 

Pokud jsme něco věděli o nacionalizmu, tak to byl pouze nacionalizmus německý. Byl ovšem se mnou na vojně jeden slovenský šovinista, takové menší postavy.  Když narukoval, byly mu všechny uniformy velké. Musel mu to někdo zkrátit a přešít. O co měl menší postavu, o to měl větší silácké řeči. Když začal  vykřikovat, že Češi nic nedovedou (např. při sportovních přenosech v televizi) letěl nedobrovolně po hlavě do některé protipožární kádě, které stávaly u všech venkovních dveří. 

Slovenský nacionalizmus jsme tedy měli možnost poznat až po roce 1990, kdy si Slováci zvolili psychopata Mečiara, který ve spolupráci s Klausem zničil Československo. Období listopad 1989 až červenec 1990 ovlivnilo život Čechů i Slováků daleko víc než jsem si doposud myslel. Byl to především Václav Havel, který sice měl největší zásluhy na listopadové revoluci, ale který svou touhou po slávě jako první první začal bourat Československo. Václav Havel se slovy "máme teď někoho, kdo ekonomice rozumí," přivedl do Občanského fóra tunelářské osazenstvo komunistického Prognostického ústavu, vnutil se komunistům, aby ho místo Dubčeka zvolili prezidentem, a Havel také společně s notorickým podrazákem Rumlem znemožnil lidovcům (causa Bartončík) uspět ve volbách a dostat Československo mezi nejvyspělejší státy se sociálně-tržní politikou. To všechno byla voda na mlýn slovenských nacionalistů, kteří národu slíbili svobodu a bohatství jako má Švýcarsko. A Černogurský sliboval jednu hvězdičku na vlajce EU. To jediné se splnilo. Možná po letošních slovenských volbách bude zase všechno jinak.

Počasí letošního roku se pomátlo, zdá se, že zima začíná na konci února. Co také po několika silných vichřicích očekávat. Včera prezident Zeman oznámil, že se vrátil k svému původnímu plánu a vydá se do Moskvy na oslavu 75. výročí ukončení války a setká se s ruským prezidentem Putinem. Jeho váhání, v souvislosti s ruskými protesty proti českému svátku 21. srpna (okupace), bylo zřejmě jen symbolické gesto pro uklidnění obyvatelstva. 
Zahradníček Josef