75 let od Jaltské konference

Jaltská konference byla jedno ze setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie (Stalina, Roosevelta a Churchilla ) během druhé světové války, které se konalo mezi 4. a 11. únorem 1945. Setkání mělo krycí název Argonaut a hlavními otázkami projednávanými byl vztah Spojenců k Německu a Francii, opět se projednávala polská otázka a také vznik Organizace spojených národů.

Posunout Polsko na západ, vojensky rozdrtit a následně rozparcelovat Německo, založit OSN a zapojit Moskvu do války proti Japonsku. To jsou v kostce hlavní body, na nichž se dohodla „velká trojka“ během týdenní Jaltské konference. Ta začala před 70 lety, když už bylo jasné, že porážka Hitlera je otázkou týdnů. I když nelze tvrdit, že by si Churchill, Roosevelt a Stalin na krymském summitu mezi sebou rozdělili Evropu, jak se obvykle traduje, faktem zůstává, že konference byla jedním z faktorů, které k tomu přispěly, a dle některých historiků vytvořila i základ pro spuštění železné opony a studenou válku.

Konference se konala 4. až 11. února 1945 v honosném paláci Livadija u Jalty a jejími hlavními účastníky byl britský premiér Winston Churchill, americký prezident Franklin Delano Roosevelt a sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin. Schůzka měla navázat na předchozí konferenci v Teheránu v roce 1943, kde se řešilo především otevření západní fronty.

Roosevelt vyzýval Stalina k dalšímu setkání velké trojky už v létě 1944, Stalin ale navrhované schůzky na Maltě, na Kypru v Itálii i v Řecku postupně odmítal. A jak ubíhal čas, Rudá armáda nezadržitelně postupovala k Berlínu a Stalinovi  nezadržitelně rostla ramena.

V polovině prosince 1944 nakonec Stalin navrhl Jaltu – někdejší carské letovisko a skutečnou oázu na válkou zpustošeném Krymu, který měl ještě v květnu 1944 v rukou wehrmacht.

Rudá armáda v době konání konference už stála na Odře a zahájila závěrečnou ofenzivu – od Berlína byla pouhých 70 kilometrů. Stalinovy jednotky byly v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a Jugoslávii, zatímco západní spojenci po německé protiofenzivě v Ardenách pořád ještě stáli západně od Rýna a do Berlína to měli ještě dobrých 600 kilometrů.

Vědomí státníků, že v otázce poměru vojenské síly tahají ve vztahu s Moskvou za kratší konec, se nemohla na jednání neprojevit, stejně jako rozdílnost názorů Churchilla a Roosevelta na sovětského vůdce. A i když protifašistická koalice v Jaltě deklarovala „jednotu ve válce i míru“, podle záznamů z jednání tu docházelo k výrazným názorovým střetům, jež předznamenaly její budoucí rozpad.

Svou roli nepochybně sehrálo i chatrné zdraví Roosevelta, jemuž v době konání konference zbývaly poslední dva měsíce života, ačkoliv se ještě v listopadu 1944 nechal počtvrté zvolit americkým prezidentem. V Jaltě mimo oficiální jednání trávil většinu času v posteli a jeho poradce a důvěrník Harry Hopkins později vyjádřil domněnku, že jeho šéf registroval sotva polovinu toho, co se u jednacího stolu odehrávalo.

I když se snažil Stalin před západními delegacemi blýsknout přepychovým vybavením a podával kaviár, doutníčky a šampaňské, hejna štěnic, která hosty v paláci celý týden obtěžovala, jeho lidé vyhubit nedokázali.

Byla podepsána tzv. Deklarace o svobodné Evropě, ve které se USA, SSSR a Velká Británie zavázaly nechat na osvobozených evropských územích proběhnout demokratické volby. Zároveň se mocnosti zavázaly pomáhat národům osvobozeným od nacistů řešit demokraticky jejich politické a hospodářské problémy.

Jako místo konference, kde měla být založena celosvětová organizace spojených národů, bylo navrženo San Francisco a konference se měla konat v dubnu 1945. Již v Jaltě se diskutovalo o struktuře navrhované organizace a dohodlo se na existenci Rady bezpečnosti. USA a Velká Británie se oproti původnímu Stalinovu požadavku na samostatný hlas každé svazové republiky shodly na podpoře samostatného hlasu Ukrajiny a Běloruska.

Byla dohodnuta demilitarizace a odzbrojení Německa. Země měla být, na rozdíl od původního spojeneckého plánu, který počítal s rozdělením země na několik samostatných států, rozdělena do čtyř zón, které by byly spravovány Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií. Poslední zóna byla na britský nátlak vymezena Francii, která tím získala i místo v Kontrolní komisi.

Východní část Německa měla připadnout Polsku a Sovětskému svazu. Obyvatelstvo německé národnosti (cca 15 milionů[zdroj?]) mělo být z těchto území odsunuto na západ.

Dále se státníci shodli na reparacích, které mělo Německo platit jako náhradu za ztráty způsobené válkou. Část reparací měla být uhrazena formou zboží (také strojů, lodí, akcií v německých společnostech). USA a SSSR se shodli na celkové sumě 22 miliard dolarů, z čehož mělo 50 % připadnout Sovětům. Britové byli přesvědčeni, že konečnou sumu bude možno stanovit až po ukončení válečných operací, proto měl být sovětsko-americký návrh předložen Reparační komisi.

Naopak nedošlo ke shodě o válečných zločinech a řešení tohoto problému bylo odloženo.

V Polsku měla vzniknout demokratická prozatímní vláda, ve které by měl zastoupení i nekomunistický odboj a zástupci londýnské exilové vlády. Toto rozhodnutí bylo porážkou Britů a Američanů, protože prakticky znamenalo jen doplnění loutkové lublinské vlády, řízené z Kremlu. Původní požadavek o odvolání této lublinské vlády se u Stalina nepodařilo prosadit.

V Jugoslávii byla podpořena dohoda mezi Titem a Šubašićem, která měla přiblížit komunistickou a exilovou vládu.

Sověti souhlasili vyhlásit válku Japonsku nejpozději do tří měsíců. Měli za to získat Sachalin a ostrovy jemu přilehlé, Kurilské ostrovy, dále nájem přístavu Port Arthur, výsadní práva v přístavu Dairen a mimořádná práva v užívání Východočínské a Jihomandžuské železnice.

Rozhodnutí o italsko-jugoslávské a italsko-rakouské hranici bylo odloženo stejně tak jako rozhodnutí ohledně Jugoslávsko-bulharských vztahů, Rumunska, Íránu a montreuxské konvenci

Část dohod byla tajná, např. se samostatným zastoupením Ukrajiny a Běloruska v OSN se veřejnost seznámila až na konci války, Dohoda tří velmocí o otázkách Dálného východu byla zveřejněna až v roce 1946, a dokonce i Truman, v době Jalty Rooseveltův viceprezident, se o její existenci dozvěděl až po nástupu do úřadu.

O Československu se v Jaltě vůbec nemluvilo, protože leželo mimo strategické tahy a mezi velmocemi protihitlerovské koalice nepředstavovalo problém. Nemělo na rozdíl od Poláků hraniční ani politický konflikt se Sovětským svazem. V prohlášení o osvobozené Evropě se stanovilo „právo všech národů zvolit si formu vlády, pod kterou chtějí žít“ a možnost vytvořit přechodné vlády za široké účasti všech demokratických sil.(stk)