Před 80. lety, na Boží hod vánoční, zemřel spisovatel a novinář Karel
Čapek, znamenitý autor několika románů, divadelních her a povídek. Režisér
a předseda PEN klubu.
„Nic nechci a nic nepotřebuji. Co jsem chtěl, není. Co jsem
potřeboval, bylo mi vzato. I Anglii jsem měl rád. Mr. Chamberlain mi ji
vzal. ...“ Takhle vztekle odpověděl Karel Čapek britskému novináři, který mu po
Mnichovu nabízel pobyt v Anglii.
Karel Čapek
byl jakýmsi symbolem Masarykovy a Benešovy politiky. Jeho jméno zaručovalo
Hradu podporu jednak levicově
orientovaných intelektuálů, jednak národně-obrozenecky tápající střední vrstvy
veřejnosti. Čapek zřejmě byl jeden z těch, kteří v roce 1938 sázeli na to, že v
Mnichově britská a francouzská vláda Hitlera zastraší.
Nelze se
divit, že po Mnichovu byl Karel Čapek zdrcen, i když Mnichov s jeho smrtí přímo
nesouvisí (zápal plic). Po propagační mobilizaci a Benešově abdikaci a úprku do
zahraničí, se Čapkovi asi zdálo, že se zhroutil svět. Byl příliš zatažen do planého filozofování, kterému dějiny ujely
pod nohama už v roce 1933, když se Hitler stal německým kancléřem. Realita světa byla
jiná, než si Čapek vysnil. Děsilo pak ho jistě - tak jako Beneše za hranicemi -
že Mnichov pro obyvatelstvo neznamená
žádné mimořádné neštěstí. Lidé se přizpůsobili. Život šel dál, jako by se nic
nestalo. Celkem nikomu v zemi nevadilo, že stát, jehož základem měl být
vymyšlený česko-slovenský národ se sesypal. Vytyčily se nové hranice a jelo se
dál.
Čapek se po
Mnichovu snažil několika novinovými články vysvětlit, že Beneš a jeho pomocníci
za rozbití Československa nemůžou, že na
vině je zrada Západu. Přiznat však, že důvodem k Mnichovské konferenci v roce
1938 nebyla zrada Velké Britanie a Francie, ale dlouhodobá dezinformační
činnost Pražského hradu a ministerstva zahraničí, přehlížení, diskriminace a
izolace českých Němců po roce 1918, to Čapek nedokázal.
Odkaz:
Žádné komentáře:
Okomentovat