České knihy jako oběti politiky.

V českých zemích se už od roku 1918 píše, a ve školách učí, že po bělohorské bitvě jezuité spálili všechny české knihy. Profesor Vavřinec Dušek už v polovině 20. let minulého století prokázal, že to není úplně pravda.

Je podle  Duška pravdou, že jezuité pálili knihy, nikoli však originály a knihy ručně psané, ale knihy tištěné, přitom pouze knihy náboženského charakteru, a to knihy protestantské. Nespálili ani všechny protestantské knihy, z každého vydání uschovali několik výtisků, které je možné dnes viděti a v případě zájmu vytisknout. Profesor Dušek pochyboval už před sto roky, že by někdo tyto knihy chtěl číst. Smyšlené legendy o zlých jezuitech měly za cíl vyvolávání nenávisti proti katolické církvi a obyvatelstvu německé národnosti.

Jinou kapitolou jsou knihy, které zničili husité. Za husitské revoluce bylo zničeno 188 kláštěrů, v nich byly velké knihovny s ručně psanými knihami. Nebýt husitských žhářů zůstaly by dnes tisíce originálních rukopisů o nesmírné hodnotě.

Další ztráty česká kultura utrpěla za třicetileté války, kdy švédská vojska odcizila velké množství českých knih a jiných uměleckých památek. Mezi švédskými důstojníky byli školení odborníci, kteří znali hodnotu historických knih a uměleckých děl a určovali, co naložit na vozy a odvézt do Švédska.

K další likvidaci české literatury došlo za 2. světové války, především v období zvaném heydrichíáda. Okupační orgány sice knihy hromadně nepálily, ale hned na začátku okupace přikázaly revize obecních a jiných veřejných knihoven a obyvatelům zlikvidovat knihy prvorepublikové politické, především spisy Masarykovy a knihy komunistické. Během zmíněné heydrichiády od 25. května 1942 lidé ve strachu, že při domovních prohlídkách u nich nacistická policie najde podezřelou českou literaturu, spálili spoustu předválečných knih včetně kalendářů, a také politickou, spolkovou i osobní korespondenci, obrazy, plakáty a pod.

V květnu roku 1945 se situace obrátila. Revoluční gardy ničily všechno německé, v pohraničí i ve vnitrozemí. Německé obecní knihovny, obecní archivy i úřední a spolková agenda byly veřejně páleny na náměstích a návsích (prý odveta za Bilou horu). Dílo zkázy v domech po německém obyvatelstvu dokonali osídlenci, kteří při hledání zlatých pokladů ničili vše, co se nelesklo,tedy i knihy a historické dokumenty.

Po roce 1948 začaly revize veřejných knihoven. Uskutečnilo se jich několik. V padesátých letech byly zlikvidovány zbývající prvorepublikové knihy, které přežily německou okupaci, rovněž byla likvidovaná díla emigrantů, politických vězňů a příslušníků kléru a knihy dodržující křesťanskou morálkou. Regály knihoven byly naopak přeplněny řadami spisů Marxových, Engelsových, Leninových, Stalinových a Gottwaldových. Tyto knihy nikdo nečetl - snad až na nepatrné výjimky (např. Kefalín a major Haluška).

Přestože Stalinův kult osobnosti odsoudili komunisté už v roce 1956, Stalinovy spisy byly z knihoven nenápadně odstraňovány až po roce 1969, a s nimi knihy spisovatelů, kteří  emigrovali (Škvorecký, Kohout aj.). Gottwaldovy spisy se udržely v knihovnách až do koncem 80. let. Marx, Engels a Lenin byli ozdobou knihoven až do roku 1989, potom byly jejich knihy rychle odstraněny.