Dříve výstavu organizovaly nejvyšší krajské orgány. Z nové techniky toho moc k vidění nebylo, protože nebyla, za to státní maloobchod se na Zemi živitelku připravoval důkladně. Možnost koupit nedostatkové zboží lákala návštěvníky z c elé republiky. Slováci sice v Nitře pořádali jakousi trucvýstavu, ale Živitelka táhla. Bylo také téměř povinností každého JZD či jiného zemědělského i nezemědělského podniku zajistit zájemcům z podniku a obce a okolí zdarma autobusovou dopravu do Českých Budějovic.
Dalším lákadlem byla vystoupení známých hudebníků, zpěváků i herců. Bývala zde soutěž dechovek o Zlatou křídlovku a v letním amfiteátru denně vystupovali známí zpěváci. I když koncert začínal ve 14 nebo 15 hodin, od rána už bývalo divadlo obsazeno. Vidět a slyšet za 10 korun Gotta, Pillarovou, Neckáře a další se vyplatilo. Zvukové aparatury roznášely po velké části výstaviště bušení bubnů, nezapomenutelný byl také tygří řev Jiřího Schellingera.
Současným organizátorům by slušelo více skromnosti. Kdyby byly schopni podívat se dozadu. Jestli se novým majitelům výstaviště a novým organizátorům Země živitelky letos něco podařilo, bylo to oddělení českého zemědělství od českého venkova. Česká vesnice už není brána jako zemědělská vesnice. Zemědělství dneška to jsou stroje a průmysl. Zemědělství dneška to je zisk za každou cenu, to je boj o dotace, které jsou zásluhou nízkého kurzu koruny u nás výhodnější než vlastní zemědělská výroba.
Také zemědělství v Rakousku prožívá bouřlivé časy, ale s jinými problémy. S nízkou cenou mléka a vepřového, diskusemi o glyphosatu či fipronilu a k tomu o extrémech počasí. Mají problémy s politiky také, ale také zkušenosti a prostředky jak je řešit.
Třebaže většinou nesouhlasím se Zemanem, tentokrát se v předvolební kauze Babiš kloním k jeho názoru, že by se měla smést ze stolu. Je zřejmě neřešitelná. Babiš má naději na výrazné volební vítězství. Její prodlužování může vést jen k dalšímu rozdělování občanů. Jsou totiž u nás lidé, a je jich hodně, kteří politické události prožívají každým coulem těla. Z toho samozřejmě těží novináři, kteří soustavným podněcováním nových a nových sporů udržují tuto skupinu obyvatelstva v napětí, čímž zajišťují mediím dostatečný odbyt a reklamu.
Dnes od půlnoci prší, už 18 hodin, i když do dešťů v americkém Houstonu to má hodně daleko. 38 mrtvých si vyžádaly tamní záplavy. Američany na jihu USA postihl ještě problém se sochami hrdinů Konfederace z dob před vítězstvím SEveru. Některým zastáncům vítězně Federace sochy vadí a volají po jejich odstranění, potomci představitelů a bojovníků KOnfederace je chtějí hájit zuby nehty.
V bourání soch jsou mistry Češi. Socha politika či vojáka starší 150 let - jako v USA - se asi na českém území se nenalézá. Sochy rakouských potentátů byly zbourány už v roce 1918. A nejen Habsburků, ale i českého maršála Radeckého. Sochy se bouraly po německé okupaci v roce 1939, po osvobození v roce 1945, po Vítězném únoru v roce 1948, po odsouzení Stalinova kultu osobnosti v roce 1956 i po změně režimu v roce 1989.
Za hranicemi, i v evropských zemích, tak horliví lidé při bourání soch nejsou. Rusové i obyvatelé dalších zemí bývalého SSSR nadále udržují sochy Lenina, Stalina a dalších komunistických funkcionářů. Maďaři už víc než 120 let mají sochu císařovny Alžběty, kterou uhájili za všech režimů. V Praze už 27 let probíhá boj o obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Tento kamenný památník postavený jako poděkování za to, že Prahu nedobyli Švédové, pořád někomu vadí, a tak nadále odpočívá v depozitáři, a zřejmě nadále odpočívat bude.
Josef Zahradníček
Žádné komentáře:
Okomentovat