O listopadu 1989 se
dodnes mluví jako o revoluci sametové či něžné. Přitom se nejednalo o žádný
revoluční boj, ale o neplánované předání moci. Poté, co KSČ odmítla Gorbačovovu
"pěrestrojku" a komunisté prohráli volby v Polsku a Maďarsku a východní
Němci začali prchat na Západ, bylo jasné, že dosavadním normalizačním způsobem
českoslovenští komunisté stát neuřídí. Nebyli však schopni cokoli změnit,
protože nechápali, co se děje.
Průzkumů a anket o
tom, co bylo před rokem 1989 lepší nebo horší se dělá mnoho, přičemž výsledky
jsou takové, jaké si příslušný objednatel, který jsi to zaplatí, přeje. Hlavně,
že tomu občan uvěří. Většina ano. 38 procent
respondentů si podle jednoho včerejšího průzkumu myslí, že nyní je vše lepší
než před rokem 1989, 20 procent si myslí, že je to horší.
Pro
ty, kteří jsou spokojeni se současností je prý největší předností současného
režimu, že umožňuje cestovat do zahraničí a studovat v zahraničí. Důvody tedy
víc než pádné, ale jen pro ty, co si můžou dovolit utrácet v zahraničních měnách. Důvody
legrační hlavně pro ty, kteří každou korunku desetkrát obrátí, než si něco
koupí. Obchody přeplněné zbožím jsou jen pozlátkem doby, v jejímž nitru je bahno
představované cynizmem a honbou za majetkem.
Změn
k horšímu je také dost, tou nejhnusnější změnou je šlechtění sobectví jako
ctnosti a přednosti. Příkladem jdou politici, kteří více dbají o své zisky než
o prospěch země a jejího obyvatelstva. Jinak by nemohli přehlížet
velkopodnikatele, kteří své pololegálně i nelegálně získané peníze přelili do
daňových rájů a přicházejí s drzými žádostmi o evropské dotace a státní podpory.
17.listopad 1989
nemohla být revoluce, neboť revoluce dělají lidé, kteří počítají s vítězstvím,
s převzetím moci a vědí, kdo převezme moc. To v případě československých
disidentů neexistovalo, ti v roce 1989 nechtěli svrhnout režim, chtěli ho jen
kritizovat a znemožňovat před světem, aby se sám odhodlal k svobodným volbám,
po kterých by zřejmě jako před rokem 1948 vládla Národní fronta všech
povolených stran a hnutí. Měl to asi být mix předúnorových a předsrpnových
poměrů. Bohužel vývoj byl mnohem rychlejší a zcela jiný, než většina
předpokládala. Nic se nevrátilo zpět, ani předválečný kapitalizmus.Tomáš Baťa byl přivítán s velkou slávou, ale majetek stejně nedostal (ani nikdo jiný z Baťovy rodiny), protože ho Klausovi lidé rozkradli.
Po listopadu 1989
komunisté sice nejásali, ale ve skutečnosti byli spokojenější než velká část
národa, kterási začala uvědomovat, že končí doba práva na práci a na mzdu podle
státních tarifů a začíná starost o existenci. Komunisté, od funkcionářů závodních
výborů nahoru, zásluhou předešlých výhod byli materiálně zajištěni, úřady ani
soudy je nepronásledovaly, takže mohli (ani nemuseli) zahodit komunistické
legitimace a zapojit se do přicházejícího kapitalizmu. Někteří to dělali více než
směle, hlavně ti, co mohli zúročit staré kontakty.
V těch několika týdnech na konci roku 1989 byly založeny nové základy k dlouhé demoralizaci české
společnosti, která se právě nyní vybičovává k extrémnímu rasizmu a xenofobii. Dnes už
se neví, jakým způsobem se do Občanského fóra dostal Václav Klaus, jisté je, že
svými návrhy na ekonomické změny oslnil mimo vexláků nejvíc ty, kteří chtěli
rychle a hodně zbohatnout. Zatímco disidenti, pro které ekonomika byla
španělskou vesnicí, se dohadovali s komunisty o místech ve vládě a na Hradě, Klaus
za spolupráce estebáků (Tříska aj.) mobilizoval výkvět komunistických ekonomů a
jejich kamarádů z StB k útokům na státní kasu a státní podniky. K tomu, aby se,
nedej Bože, neujala ta Havlova pravda a láska, staral se v ulicích Sládek s
bandami úchylných siláků.
Žádné komentáře:
Okomentovat