Na
počátku roku 1934, kdy se svět vzpamatovával z hospodářské krise, československé zemědělství se od roku 1918
stále potýkalo s nízkými výkupními cenami produkce a vysokými náklady na
výrobu. V zemi bylo 700.000 nezaměstnaných, kteří od státu brali podporu,
sedlák však nemohl sehnat lidi na práci. Do těžké práce na poli nebo ve stáji
se nezaměstnaným nechtělo. Také proto, že nízké ceny sedlákovi neumožnily
vyplatit mzdu, kterou vyplácely fabriky, natož dát odpovídající
mzdu za nejtěžší práce.
Roční mzda zkušeného
čeledína-kočího nebo děvečky zpravidla byla 3.000 korun, plus ubytování,
strava, oblečení včetně prádla, lůžkoviny a naturálie-obilí. Nemocenské a
penzijní pojištění platil zaměstnavatel a činilo přibližně 1,50 Kč denně.
Námezdní dělníci dostávali 30-40 Kč denně, plus stravu a naturálie.
Noviny viděli sedláka
takto: "Zemědělský člověk je připoutaný k
půdě, je tedy jistým poplatníkem. Ctí zákony a protiví se mu nepoctivost,
zahálka, lež, korupce - nenávidí vše, co člověka staví do špatného světla.
Sedlák je zbožný, pokorný před přírodou, bere svět takový, jaký je. Sedlák věří
hlavně ve svou usilovnou práci, té se vzdává až naposled. Je šetrný,
marnotratnost je mu cizí. Spořivost je jeho velkou ctností, proto nemá rád ty,
kteří utrácejí za zbytečnosti, za parádu, nábytek a zábavu. Nesnáší ty, kteří
se k majetku dostali nepoctivým způsobem. Nechápe politiky, kteří tvrdí, že
léčí hospodářské nemoci, přitom lehkomyslně rozhazují miliony."
Rok 1934 zemědělství
trochu postavil na nohy, protože zásluhou obilního monopolu a pevně stanovených
cen bylo možné alespoň doufat, že se situace zlepší. Zlepšily se mzdy a přibyli
lidé na práci. To ukončil rok 1945, kdy se velké části čeledi a námezdním
zemědělským dělníkům naskytla možnost dostat se k majetku po Němcích v
pohraničí. Ti zbylí, co neodešli do pohraničí, byli po roce 1948 nahnáni do
průmyslu. Kdo z dětí sedláků jen trochu mohl, také utekl z vesnice. Zůstal starý
sedlák sám se svou dřinou. Stroje nebyly, a tak pro velkou část zemědělců byla
kolektivizace vysvobozením. K potlačení a
likvidaci zemědělského venkova směřuje vývoj české společnosti už od poloviny
19. století, od začátku boje nenasytného městského liberalizmu s nenasytným
městským socializmem a komunizmem. O zemědělství je zájem jen, když na trhu
výrazně chybí hlavní potraviny.
Na současného
zemědělce se hledí jako na tvora, který buď sedí v traktoru nebo kombajnu a
točí volantem, aby mu nebyla dlouhá chvíle, nebo sedí doma a přepočítává
dotace.
Zemědělská
velkovýroba se už zcela dostala nejen mimo tradice první republiky, ale i mimo
to, z čeho za socializmu vzešla. Nezajímá ji už výroba potravin pro sebe či pro
někoho jiného, ani zúrodňování půdy, ani kultivace krajiny, ani zaměstnávání
venkovského obyvatelstva, ani výchova zemědělské mládeže, ale zisk - třeba za
cenu zlikvidování krajiny a venkova, včetně lidí. Zemědělská velkovýroba profituje, mimo
zisku z výroby surovin pro bioenergie, na dotacích, včetně zelené
nafty, a na nízkých nájmech zemědělské půdy.
Na
opačném pólu českých zemědělců jsou různí dobrodruzi z měst, kteří kvůli
dotacím například na deseti arech chovají několik koz a vyrábějí sýr, nebo mají
koně, kterého nabízejí turistům, či vyrábějí zeleninovou marmeládu nebo čaj.
Skutečných zemědělců, kteří navázali na tradiční poctivé hospodaření svých předků (rostlinná, živočišná, les,zpracování a prodej vlastních produktů) na výměře do 30 ha, jak je běžné v ostatních zemích, v ČR mnoho není. A pokud jsou a pracují sami na svém a bez nepoctivých příjmů, určitě nezbohatli a nezbohatnou. Česká společnost prostě poctivé důvěřivé lidi, kteří ctí jiné hodnoty než peníze, neuznává jako rovnocenné těm, kteří naopak peníze vidí na prvním místě. Dělat něco, co nevynáší, to je pro tyto lidi nepochopitelné. Ona vůbec nyní práce, a manuální zvlášť, je dnes tím nejnevhodnějším prostředkem jak se živit.(vm)
Žádné komentáře:
Okomentovat