Stržení
Mariánského sloupu v Praze bylo jen začátkem několikaletého prvorepublikového
tažení proti katolické církvi, která se především ve středních Čechách stala snadno dosažitelným terčem.
Habsburkové, na nichž původně měla být nenávist vybíjena, v zemi nebyli - a
nebyli ani ve Vídni, kterou čeští obrozenci tak nenáviděli.
Zprávu o zničení
Mariánského sloupu v Praze přinesly všechny noviny, především socialistické to
uváděly jako velké vítězství národa. Římskokatolická církev totiž byla od konce
19. století v některých pražských intelektuálních a politických kruzích chápána
jako jeden z nástrojů habsburské protičeské politiky a jako brzda politických
ambicí českých politiků. "Zbavili
jsme se Vídně, zbavme se i Říma!"
Po Čechách začalo
povalování a lámání křížů, božích muk a pomníků. Hlavně sochy sv. Jana
Nepomuckého byly rozbíjeny a házeny z mostů do řek a potoků. Začaly vznikat
nové církve a sekty, přicházely ze zahraničí kazatelé různých sekt (metodisté,
baptisté, mormoni, armáda spásy, unitáři atd.) O vánocích 1919 se od
římskokatolické církve odtrhla skupina lidí, která si dal název československá církev husitská. Do ní
přestoupil i dřívější katolík a evangelík T. G. Masaryk. To byl velký reklamní
trik. Tím se do této církve podařilo nalákat mnoho lidí.
Masaryk
vyvinul vlastní představu o víře, tzv. nezjevené náboženství. Zjednodušeně
řečeno šlo o křesťanství očištěné od všech nadpřirozených jevů a zázraků.
Masaryk kladl důraz na osobní vztah člověka s Bohem bez prostředníků (např.
kněží), ostatně Masaryk si každý den četl v bibli a pravidelně se modlil.
Masarykova populární představa lidového náboženství pak měla značný podíl na
protikatolickou vlnu. Další protikatolické tažení vyvolala Masarykova
provokace, když po příjezdu vatikánského diplomata do Prahy, který měl podepsat
smlouvu o vztazích ČSR a Vatikánu, nechal na Hradě vyvěsit černou husitskou
vlajku s červeným kalichem.
Moderní začal být ateizmus, který víceméně násilnou formou
(např. Volná myšlenka) začal být šířen mezi učiteli. Byla to jedna z účinných
zbraní, jak rozvrátit katolickou církev. Učitelé byli přesvědčováni, že jsou
nositelé nové doby, v níž učitelské povolání jako vzdělavatele československého
národa bude na nejvyšším stupni společenského žebříčku, kdežto povolání kněze
na nejnižším. Učitelé byli vyzývání, aby v zájmu své kariéry odmítali působit jako varhaníci a zpěváci při
církevních bohoslužbách - a to i za odměnu. Za monarchie účinkování
učitelů ve vesnických kostelích byla samozřejmost. Byly organizované petice
požadující zákaz výuky náboženství a konání
církevních obřadů mimo kostely, přičemž učitelé museli shánět podpisy.
Žádné komentáře:
Okomentovat