Divoké
vyhnání lidí z Vitorazska v květnu 1945 způsobilo spoustu utrpení a
mnoho zmatků, které přetrvávaly dlouhou dobu. V chudém kraji bez průmyslu
si odedávna většina lidí zaopatřovala potravu samovýrobou na políčkách a
dvorcích s chlévy. To mělo zůstat opuštěné. Nezůstalo však dlouho.
Do vitorazských obcí na
uvolněný majetek se vrhly tlupy nových osídlenců a národních správců. Šly
výlučně za lehce a zdarma nabytým majetkem a jako konfiskát československého
státu jej tito lidé považovali za svůj jakoby odjakživa. Vůbec jim nedošlo, že
z morálního hlediska jsou spolupodílníky velké loupeže. Jakékoli morální
hodnoty šly však stranou, jednou byla příležitost dostat se bezpracně k majetku,
tak byla využita. Tito lidé brzy z Vitorazska odešli.
 |
| Ruiny obce Krabonoš i v roce 2013 připomínají vyhánění lidí z Vitorazska. |
V době,
kdy se ve vitorazských vesnicích rozsáhle rabovalo a kradlo, obyvatelé těchto
vesnic hledali v Rakousku přístřeší. Někteří měli štěstí, že v okrajových
částech žili jejich příbuzní, kteří jim poskytli ubytování. Štěstí měli i ti, jimž
Rakušané poskytli skromné ubytování v přístěncích, na půdách, na sýpkách a
ve stájích. Velká část lidí však musela zůstat v lesích, zřídit si
provizorní přístřeší a živořit pod nimi. Byli odkázáni na stravu, kterou jim
přinesli Rakušané nebo Češi, příbuzní z jejich obcí na Vitorazsku. Do
rakouského vnitrozemí se nechtěli vydat, protože nevěřili tomu, že vyhnání je
natrvalo, že po uklidnění situace se budou moci vrátit zpět.
Naštěstí Hobzovi partyzáni
z Vitorazska odtáhli loupit a vraždit do jiných pohraničních okresů a
domácí stráž hranici uhlídat nedokázala, takže se vyhnanci začali pomalu vracet
do svých domovů, kde se schovávali na půdách a ve stodolách. Při dopadení
revoluční stráží byli hnáni zase do Rakouska.
Situace byla komplikovaná i pro československé
úřady a soudy. Mnoho
vyhnaných lidí z Vitorazska mělo rakouské občanství, i když se
z velké části jednalo o lidi s národností českou, kteří podle mezinárodní dohody z roku 1919
byli s Vitorazskem připojeni k Československu. Jejich vyhnáním
byla porušena mezinárodní dohoda z konference v Saint Germain, a tak
se v zahraničí ozvaly hlasy o navrácení tohoto území Rakousku. Rakousko nebylo válčící stát, nýbrž německou okupací stejně postižená země jako Čechy a Morava. Na konci června 1945 československá vláda byla nucena oznámit, že rakouští občané na území Československa
nejsou Němci, netýkají se jich dekrety prezidenta a jsou pod ochranou rakouského
velvyslance.
Už 1. června 1945 povolil
MNV v Rapšachu návrat prvním 12 rodinám. Nejednalo se o politické nebo
morální důvody, ale o prostou potřebu najít někoho, kdo by se postaral o
hladový dobytek. Vraceli se i lidé staří a nemocní. Do srpna 1945 se vrátilo asi 600
osob. Postupně jejich počet narůstal. (Pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat