Už více než jedno století jsou v dějepise žáci českých škol nuceni vyslechnout historii "hrozné" potupy českého národa, jež stála u zrodu takzvané doby "Temna", kterou především hodně přibarvil Alois Jirásek. 21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí v Praze popraveno 27 českých pánů, které pražský soud uznal vinnými z osnování vzpoury proti českému králi Ferdinandu II. Habsburskému.
Podnět k českému povstání, kterým začala třicetiletá válka, je možné vysledovat už za vlády trochu podivínského císaře Rudolfa II., který rozhodl, že po zastavení turecké expanze na Dunaji se politické, ekonomické a kulturní centrum říše přesune z Vídně do Prahy. Rudolf II. v českém království povolil činnost i nekatolickým církvím, jež přicházely z Německa.
Jako záminka začátku povstání je uváděn spor o protestantské chrámy v Broumově a v Hrobech, které byly z příkazu pražského místodržitelství zbořeny. Skutečným důvodem k defenestraci, vpádu českých šlechticů na Hrad a vyhození místodržících Jiřího Martinice a Viléma Slavaty z oken, zřejmě nebyly náboženské problémy ani odpor proti císaři ale špatné hospodaření obou ministrů.
Přestože čeští šlechtici znali náboženskou nesnášenlivost Ferdinannda II., tak ho prakticky jednohlasně zvolili českým králem. Když Češi poznali, že Ferdinand chce v českých zemí obnovit disciplinu, jaká tam byla před Rudolfem a Matyášem, Ferdinandovi český trůn odebrali, sestavili vládu 30 direktorů a schválili novou českou ústavu (podle nizozemského vzoru). Na ochranu svých zájmů direktoři nechali Jindřicha Matyáše Thurna sestavit české vojsko. Hlavním zájmem české vlády a šlechty nebyla starost o Korunu českou, ale možnost zmocnit se majetku královského, císařského, městského, církevního aj. Podobně uvažovali i jejich odpůrci, příznivci císařovi, v první řadě plukovník Albrecht z Valdštejna, který s vojskem táhl od jednoho českého a moravského města k druhému a vybíral tučné "výpalné".
Nepokoje v Čechách a na Moravě přinutili císaře Ferdinanda II. zasáhnout vlastním vojskem, v jehož čele stanul Karel Bonaventura Buquoy. Předtím ještě čeští stavové zvolili českým králem falckého kurfiřta Friedricha. Buquoyovou opevněnou základnou byly České Budějovice, město vždy Habsburkům oddané. Odtud také Buquoy na podzim roku 1620 vytáhl ku Praze, aby 8. listopadu v krátké šarvátce na Bílé hoře rozprášil české vládní vojsko.
Ferdinand se v Čechách znovu ujal vlády a nastoloval svůj pořádek, především začal omezovat náboženskou svobodu. Vůdcové povstání se domnívali, že jim nebezpečí nehrozí, takže se těšili ze svých statků. Náhle přišlo zatýkání a soud s popravami. Vlastní poprava byla zrežírována jako velké divadlo. Některým odsouzeným byl těsně před popravou trest smrti změněn na doživotí. Popraveni byli tři šlechtici stavu panského, osm stavu rytířského a šestnáct stavu městského. Ze sedmadvaceti popravených bylo dvacet katolíků a sedm členů jednoty bratrské. Čtyři měli německou národnost, ostatní českou.
Válka však neskončila. Boje se přenesly na území dnešního Německa, kde vznikla spousta malých městských států (údajně až 300). Mír byl uzavřen až v roce 1648.
Žádné komentáře:
Okomentovat