Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pondělí 28. října 2024

Československo byl Masarykův panský kočár na smetišti

 28. října je svátek neexistujícího státu. Škoda, že v roce 1918 nezvítězilo Rádlovo pojetí národa tak, jak existuje v západních státech, tedy jako společenství občanů, kteří se smluvně a dobrovolně spojují k budování společného státu, ale převládlo východní organické pojetí národa svázané s krví, kmenovou příslušností a jazykem.

Když se v Rusku Masaryk dostatečně nasytil bolševické revoluce, vrátil se kdo USA, aby zkontroloval, jak Američané hlásící se ke svým českým předkům platí jím vyhlášenou "Národní daň". Peněz na pobyt v luxusních hotelech a na provoz Vozkovy rozvracečské agentury bylo dost. Touha po neomezené moci u Masaryka zvětšovala chorobnou nenávist k Habsburkovi, katolické církvi a šlechtě a obdiv k Marxovi. Tohoto se nezbavil do konce života. 

Nový císař Karel I. dal po nástupu na trůn jasně najevo, že určitě nehodlá přitvrzovat směrem k vojenské diktatuře stojící na represích, což ilustruje i jeho následná amnestie v červenci 1917, která se mimo jiné týkala i zapřisáhlého rusofila Karla Kramáře (viz Kramářova Slovanská ústava , v níž snil o českých zemích jako součásti ruského impéria). Též hned v roce 1917 sesadil von Hötzendorfa z jeho pozice v generálním štábu, nejdříve na frontový úsek do Tyrolska a poté, co von Hötzendorf tam podle svého zvyku předvedl neúspěšnou ofenzívu , v červnu 1918 na ceremoniální pozici do Vídně.

Navíc se císař pokusil sondovat možnosti separátního míru, a to bez konzultace s Německem a bez ohledu na jeho záměry (blíže viz Sixtova aféra), což skončilo neúspěchem a Karel I. musel v německé režii absolvovat kajícnou „pouť do Canossy“ k císaři Vilémovi II. To však nic nemění na císařově zjevné neochotě fungovat jako, ať již faktický či loutkový, vůdce proněmecké armádní junty a vládnout „ohněm a mečem“. To byla velká státnická chyba, když ustoupil českým podvratníkům a separatistům působícím přímo ve vídeňských státních orgánech. 

Masaryk a jeho kumpáni Čechům a Slovákům slibovali středoevropské Švýcarsko. Byl však z toho jen centralistický  stát založený na českém národovectví 19. století. Češi podle Masaryka také neměli být katolíci, ale kališníci. Znamenalo to přidusit také šlechtu, které sice byla vždy oporou českých zemí, ale většinou mluvila německy. "Češi s Němci v jednom státě žít nemůžou," nechal se Masaryk slyšet, i když průměrný Čech snáz pochopil Knechta z vedlejší vesnice než baču z pod Tater. Ze Slováků se stali Čechoslováci, což v českých zemích znamenalo, že to pro veřejnost byli nedokonalí Češi mluvící východním nářečím. Z 3,5 milionu českých Němců se na Benešovo přání stala bezvýznamná národnostní menšina, přičemž nápad na její odsun do Německa poletující v Benešově mozku už od roku 1917 ještě uskutečněn nebyl. Ujal se nápad použít psychický nátlak, pod povinností mluvit česky byli Němci vyhánění ze státních úřadů, vedoucích míst v institucích, podnicích a armádě. Začalo se také průnikem českých osídlenců (úředníků, železničářů, učitelů apod.) do Sudet a v Němci obývaných obcích se začalo s výstavbou škol pro české děti. Masarykova rádoby demokracie zaplakala, místo kompromisů přišel český diktát. Důvod k nespokojenosti měli Němci. Slováci i Maďaři, Československo vydrželo pohromadě 20 let jen zásluhou mnohostranné vyspělosti českých zemí, kterou zdědilo po rakouské monarchii. 

Stát byl postaven na chimérickém ideálu čechoslovakismu. Bohužel nespokojenosti českých Němců využil Hitler, což vedlo k Mnichovu, protektorátu a ve svém konečném důsledku i k rozpoutání druhé světové války, přesněji řečeno to bylo jednou z příčin této války.

 Při vší úctě k „mužům 28. října“, oni nemuseli o moc bojovat na barikádách, nýbrž jim byla bez odporu a bez krveprolití darována. Na návrh posledního císaře rakousko-uherského císaře Karla I.  Stačil k tomu jeden telegram minstra zahraničí Andrassiho poslaný českému zemskému sněmu "Vídeňská vláda netrvá na tom, aby země Koruny české byly nadále součástí rakousko-uherské monarchie." (Češi se za to „velkoryse“ revanšovali například konfiskací majetku dětí Františka Ferdinanda a ničením Mariánských sloupů.)

Pokud se pod vlivem říjnového výročí nenecháme unést „povinným“ nacionalizmem, lze při menší dávce shovívavosti konstatovat, že Československo bylo fakticky kopií Rakouska-Uherska se všemi jeho nešvary, ale kopií slabší a menší a méně úspěšnou. Nápadnou podobnost lze spatřit v osobě „tatíčka prezidenta“, jenž sídlil na hradě, projížděl se koňmo na zámku a disponoval faktickým zákonem proti urážce tatíčkovského majestátu – Zákon na ochranu republiky, 50/1923 Sb., § 11). Větší dopad však měla totožná neschopnost ve vnitřní politice, obsahující nezvládnutí národnostní otázky, břídilská zahraniční politika vrcholící faktickou izolací a absencí reálných spojenců. Finálním výsledkem byl předmnichovský kolaps, jemuž na rozdíl od rozpadu Rakouska-Uherska ani nepředcházela prohraná válka. (stk)



pátek 25. října 2024

Nová hilsneriáda před spadnutím?

 Po porážce Turecka v první světové válce oblast Judeje připadla jako tzv. mandátní území Velké Británii. Nešťastná britská politika vedla k stále brutálnějšímu konfliktu mezi místními Araby a Židy, přičemž Londýn nejen že nebyl schopný udržet v oblasti pořádek, ale nezodpovědně oběma skupinám sliboval prostor a politické uplatnění. Původně britský a arabský antisionismus se stal nástrojem, který umožnil legitimně nenávidět Židy. Zdá se, že se nezměnil ani v současnosti. Hodně napovídají Čulíkovy články v Britských listech o Izraeli. 

Komunisté v tom byli tak nestydatí, že po druhé světové válce neváhali šikanovat české Židy, z nichž většina přežila šoa a další se vrátili z bojů na západní i východní frontě, a označovali je za sionisty a agenty sionismu, imperialismu atd.

Někdy to ovšem komunistovi dost ujelo. Dokonce ještě před pučem v únoru 1948 ministr informací Václav Kopecký prohlásil na schůzi v Teplicích na adresu židovských uprchlíků z Podkarpatské Rusi: „Tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostní práva před řádnými Čechy.“ To bylo na jaře roku 1947.

Mnozí Židé však komunismus podporovali, neboť po děsivých zkušenostech války věřili, že komunismus založí novou, svobodnou a spravedlivou společnost. V padesátých letech se konaly monstrprocesy a zveřejněná charakteristika odsouzených – „židovského původu“ – znamenala kruté probuzení. Trefně na to vzpomíná Ota Pavel v povídce Běh Prahou. Později se namísto Žid již téměř vždy užívalo slovo sionista. A dehonestace, urážky, ponižování a pronásledování mohly pokračovat.

„To už je zase dovoleno nenávidět Židy?“ Tato otázka padla po pogromu 7. října 2023. Autor odkryl pokrytectví radikální antisemitské levice. Zatímco zděšení z brutálního pogromu poměrně rychle odeznělo, ve světě se zvedla vlna naprosto skandálních demonstrací, kampaní a pokusů redefinovat události s jediným cílem: upřít Židům nejen právo na stát, ale i na existenci.

Organizátoři a účastníci se příliš netajili protižidovskou nenávistí, ať již vyjádřenou heslem Od řeky k moři nebo obrázky krvavých rukou, což je přímý odkaz na teroristický masakr z 12. října 2000. Tehdy izraelští vojáci v civilu, Josi Avrahami a Vadim Nurchid, jeli v civilním autě a zabloudili do Rámaláhu. Ptali se palestinské policie na cestu, ale byli zajati a posléze zmasakrováni lůzou.

Jistý Aiz Salha ukazoval z okna davu své zkrvavené ruce a vyzýval přátele, aby dobil Izraelce, kterého předtím z okna vyhodil. Lůza pak těla obou Izraelců rozsekala a vykuchala, záběry z tohoto řádění patří k nejhrůznějším vyobrazením dostupným v médiích. Salhovy rudé, krví pokryté dlaně a jejich stylizovaná kresba se staly mediálním symbolem této vraždy.

Jiným otevřeně antisemitským symbolem byla mikina s nápisem 1972 Olympic, kterou si na propalestinskou demonstraci v Praze vzala jedna z aktivistek. Nápis je jednoznačným odkazem na hrůzný masakr jedenácti izraelských sportovců a německého policisty Antona Fliegerbauera 5. září 1972 na mnichovské olympiádě.

Sociální sítě jsou nyní více než rok po pogromu plné nenávistných výpadů proti Židům. Autoři se zaklínají, že nejsou antisemité, oni pouze nemají rádi Netanjahua, Západ, kapitalisty a Stát Izrael. Židy mají rádi, zvláště ty mrtvé oběti holokaustu, živí Židé se v jejich interpretaci nevkusně brání vyhlazení.

V podání rozmazlené zlaté mládeže Západu stejně jako neonacistů a některých katolických ultras je zcela legitimní žádat zničení židovského státu a etnickou čistku na jeho území. Skandované heslo From the river to the sea znamená zahnání Židů do moře, jak se také často ozývalo a podnes ozývá. Rozhodně to neznamená svobodný stát, kde by mohli a směli Židé dál žít.

A Židé v diaspoře? Zde nastupuje starý dobrý sociální antisemitismus. Stejní řečníci, kteří žádají Palestinu judenfrei, publikují staré karikatury z protižidovských časopisů od 19. století až po neblaze proslulý Der Stürmer. Před časem jsme upozorňovala na plakát z dílny nacistické propagandy, který šířila česká učitelka v penzi, levicová aktivistka, která ještě nedávno učila děti.

Obrázky jsou neměnné: Žid jako tučný kapitalista dřepící na vaku s bankovkami, otrokář vodící na řetězech vychrtlé dělníky, vysmátý obchodník s dětskou pornografií, farmaceutický spiklenec, který distribuuje otrávené vakcíny. Touha moderních antisemitů je prostá: „Židi pryč z Palestiny, Židi pryč z našeho světa.“ Množí se útoky na evropské a americké Židy, na hřbitovy a na synagogy, židovští studenti v kampusech jsou šikanováni, zastrašováni a biti.

Moderní antisemité již nehlásají, že nám Židé zavraždili Boha, ani neměří židovské nosy. Moderní antisemité bojují proti sionismu. Nevadí jim teroristické organizace, jejich řádění a vraždy civilistů, včetně dětí, nazývají osvobozeneckým bojem, oplakávají zabité vůdce Hamásu a Hizballáhu.

Zpočátku se aspoň trochu pokoušeli přesvědčovat čtenáře a posluchače, že Hamás není totéž, co nevinní Palestinci, ale jak plyne čas a pogrom 7. října 2023 je systematicky vytlačován z kolektivní paměti, již Hamás nepokrytě oslavují. Jejich snem je zničení západní civilizace, jejich nepřítelem je liberální demokracie.

Stejně jako mladý Wilhelm Marr toužil po vítězství anarchismu a po krvavé lázni, která smete staré pořádky, také oni touží po očistné krvavé koupeli světa. Navazují na nacionální socialismus čili nacismus – a na komunismus. Živí se závistí, nenávistí a odporem k životu. Na tom nic nezmění líbivé projevy soucitu s trpícími. Taková slova užívali i masoví vrahové, aby zdůvodnili svá zvěrstva. Jsou současní bojovníci proti Izraeli antisemité? Ano, jsou…

Zdroj: Věra Tydlitátová je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie.

středa 16. října 2024

Sny Valtra Komárka zahnala násilná privatizace

V polovině 80.let minulého století analýzy ekonomického zaostávání  „reálného socialismus“ popisoval a nejvyšším pohlavárům doručoval Prognostický ústav Akademie věd ČSSR. Bylo to vyhledávané a utajované čtení. Dnes je to úvod do každé hospodářské strategie českých vlád. 

V České republice se přitom změnilo po listopadu 1989 skoro všechno: místo plánovačů určuje co, kým a za kolik se bude vyrábět a prodávat převážně trh. Přes určitý vzestup životní úrovně obyvatelstva Česká republika je daleko od toho, co sliboval blahé paměti Valtr Komárek. Náskok Rakouska před Českou republikou je i za 35 let stejný, pokud se nezvětšil.

Z hlediska ekonomické a životní úrovně byly české země od rozdělení monarchie v roce 1918 až do začátku 70. let s Rakouskem zcela srovnatelné. České země potom ovládla normalizace,  Rakousko americký a izraelský kapitál. V Praze stagnace, ve Vídní bouřlivý rozvoj. Hendikep nezkrátila ani československá něžná revoluce v roce 1989.  

 Letos podle odhadů MMF dosáhne český HDP na obyvatele v paritě kupní síly, zohledňující rozdíly v domácí cenové hladině, 50 475 amerických dolarů, ovšem Rakousko má náskok o téměř 20 tisíc dolarů (69 416). Když to přepočteme na nominální dolary, kde český HDP na obyvatele s 29 801 USD daleko zaostává za rakouským s 59 225 USD na hlavu, dělá ta propast to pětatřicet let po Komárkově nadějeplném vzývání české prosperity skoro třicet tisíc dolarů. 

Nedosti na tom, česká ekonomika v posledních letech se při každém pokusu o zrychlení hned zadýchá. Na úrovni vlády a odborných grémií sice dokážeme poznat, v čem tenhle sklerotický stav spočívá, a co by mělo českou ekonomiku povzbudit k lepšímu, ale to je vše, za poznáním už nenásleduje akce. Potíž všech strategií, spočívala vždy v tom, že zůstaly na papíře. Není pravda, že nejsou peníze. Česká republika má ve skutečnosti dost peněz, s nimiž ovšem hospodaří takovým způsobem, že by Baťa musel obracet oči v sloup.  

Investice se v případě, že mají pozitivní návratnost, promítají na ekonomickém růstu. U nás sice investujeme, ale přesto rosteme jen velmi pomalu. Jinak řečeno, návratnost je nízká. Rok co rok po celá desetiletí jsme vynakládali jako země na investice o hezkých pár procent HDP víc než Polsko.  Polskou strategii byla priorita, kterou důsledně realizovali. A rozdíl v tempu ekonomického růstu mezi Polskem a ČR je navzdory mnohem vyšší investiční míře v náš neprospěch, a to již dlouhodobě.  

Náš rozpočet na vědu a výzkum je v přepočtu na dolary zhruba stejný jako dánský nebo finský, akorát že Dánsko i Finsko mají desetkrát více úspěšných projektů.

Má to jediné vysvětlení: na strategické prioritě „vysokých přidaných hodnot“, „vědy, výzkumu a inovací“ a „vzdělanostní společnosti“ se shodne celé politické spektrum, ba i průměrně zorientovaný občan. Ale jak dojde na lámání chleba, kdy se mají podle priorit začít rozdělovat peníze, tedy nikoli všem stejně, ale pouze těm, kteří už něco předvedli včetně hmatatelných a na tvrdých datech doložitelných výsledků, tak se dá rychle přednost smrádku, ale teploučku.

Tak to je a dokud to tak bude, na nějaké dohánění Rakouska, natož vkliňování se do Top 10, jak si teď vytýčila vláda, zapomeňte. A smiřte se s faktem, že nás za pár let Polsko předežene. Už je setsakra blízko, při zohlednění rozdílu v cenách se tak podle MMF stane do tří, čtyř let. Sotva jsme si polský Balt oblíbili, už pro nás bude drahý. 


pondělí 14. října 2024

Michael Kocáb lituje, že neprosadil zákaz komunistické strany

 Česká společnost dodnes nese důsledky toho, že po listopadu 1989 nedošlo k vyrovnání se s komunistickým režimem a jeho exponenty, negativní vliv tohoto rozhodnutí silně působí i dnes. „Komunistická strana měla být prohlášena za zločineckou organizaci. Měla být postavena mimo zákon a vyřazena z politického spektra,“ řekl Michael Kocáb serveru PrahaIN.cz

Skutečnost, že se tak nestalo, vyvolala podle něj negativní dopady na naši společnost. Důsledky jsou prý velmi vážné. Patrná je například „okoralost vnímání situace“ u obecné etiky. To se prý například projevilo tím, že voliči poslali na Hrad do prezidentské funkce bývalého komunistu. „Těžko by se v Německu stalo, aby se bývalý nacista stal prezidentem,“ řekl PrahaIN.cz Michael Kocáb.

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 čekaly na satisfakci rodiny tisíců bývalých politických vězňů. Spravedlnosti se dožadovaly i rodiny lidí, kteří byli umláceni ve vyšetřovacích vazbách, ale i lidí, kteří byli „zastřeleni“ na útěku nebo při přechodu státní hranice. Stejně tak potomci okradených soukromých zemědělců, živnostníků a podnikatelů. Michael Kocáb připomněl, že k ničemu takovému ale v Česku nedošlo. Před soud se dostalo pouze několik bezvýznamných případů a odsouzení dostali pouze nízké tresty.

Hudebník to zdůvodnil konstatováním, že k razantnímu zúčtování s komunisty nebyl po listopadu 1989 dostatečný prostor.

„Na vyrovnání se s komunisty nebyla vůle. Vím to, byl jsem členem dvou vládních kabinetů a dobře si to pamatuji. Snažil jsem se po revoluci prosadit zákaz komunistické strany. Společně s Jiřím Křižanem jsme přesvědčovali Václava Havla už v lednu 1990. Tehdy se ještě ve funkci prezidenta neohřál a už jsme na něj naléhali, aby byla komunistická strana prohlášena za zločineckou organizaci, aby byla postavena mimo zákon a vyřazena z politického spektra. Václav Havel s námi souhlasil. Navrhl to, ale nepodařilo se mu to prosadit. V tehdejší situaci neměl šanci. Prostě to nemohlo projít, neboť téměř každý z řad disentu byl v určitém období komunistou. I když se třeba rozešel s komunistickou ideologií v roce 1968 a udělal spoustu skvělé disidentské práce. Ten pouhý fakt označit jeho určité období života za zločinecké, nemohl projít. Proto se to stalo, proto dodnes neseme důsledky,“ řekl nám Michael Kocáb.

Nedávno stáli před soudem bývalí dva příslušníci komunistické Státní bezpečnosti, kteří byli odsouzeni za likvidaci skupiny Pražský výběr, kterou Michael Kocáb založil v roce 1976. Podle rozsudku estébáci sledovali osoby, které dávaly najevo svůj odpor ke komunistickému režimu. Jejich cílem byla i skupina Pražský výběr. Vybrali si ji podle soudkyně z toho důvodu, že v někdejším Československu patřil Pražský výběr k nejpopulárnějším skupinám. Estébákům se podařilo dosáhnout toho, že skupina nemohla koncertovat a nesměla vydávat hudební desky.

Někdejší estébáci byli odsouzeni k dvouletému podmíněnému trestu. Kromě toho mají zaplatit 18 tisíc a 15 tisíc korun. Tresty jsou podle hudebníka směšně nízké. Hrát jsme nesměli v letech 1983, 1984, 1985, 1986 a část roku 1987. Bylo to jako rána kladivem. Nemohl jsem se z toho vůbec vzpamatovat. To bylo ohrožení celého života,“ říká Kocáb.

Hudebník se přiznal, že ho zákaz hraní těžce zasáhl. Spolu se členy skupiny řešil, jaká bude jejich budoucnost, nehrál, neskládal.

„Vypadalo to, že je konec. Uvažovali jsme, co dál. Bubeník Jiří Hrubeš se s tím nemazal a utekl do Anglie. Byl jsem čerstvě ženatý s Američankou Marshou a pro mě nebylo možné se sebrat a jen tak utéct. Ani nevím, jak bych se v té době dostal ven. Neumím si vzpomenout, jak dlouho jsme se vzpamatovávali z té rány. Přerušené bylo úplně všechno. Bylo to moje nejhorší období. To byla kompletní persekuce jak řemen. S výjimkou kriminálu. A to, že teď za to ti estébáci dostali jako trest, že musí zaplatit osmnáct a patnáct tisíc, to je výsměch. To že nedostali kriminál, ale podmínku, to už je trošku etické hledisko. Ale ta pokuta je znamení do společnosti, že je úplně jedno, jestli někdo někoho perzekvuje. Za dvacku si to vyřídíš. Ovšem obžaloba byla v politickém slova smyslu výborná. Tam jim to sečetli,“ řekl Michael Kocáb.

Bývalý ministr je přesvědčen o tom, že soudy měly začít ihned po listopadu 1989. Bývalí komunisté ale tehdy ovládali tehdejší státní správu. „K soudům tehdy dojít mělo. A proč se to nestalo? Soudní soustava byla prolezlá bývalými bolševiky a lidmi, kteří soudili nebo pracovali jako prokurátoři už za komunismu. Kdyby soudili někoho z těchto bývalých estébáků, tak on by jim právem namítal: Co ty mi budeš vykládat. Ty soudce, vždyť ty jsi dělal to stejné. Podobné problémy se kdysi objevily i v Německu po válce, když ve státním aparátu byli někdejší nacisti. My jsme tady měli bývalé komunisty nebo jejich spolupracovníky,“ pokrčil hudebník rameny.

Zdroj: PrahaIN

čtvrtek 3. října 2024

Spisovatel venkova Václav Prokůpek

 Byl a zůstává v úctě český spisovatel křesťanského názoru Václav Prokůpek, od jehož úmrtí uplynulo už 22. května půlstoletí († 1974 v Brně). Rodák z Čech, narozen 11. července 1902 v Dolním Lochově u Jičína, ukázal se jako plodný mluvčí literatury našeho venkova. 

Kdo je čtenářského rodu, ten jistě ví, že byl pokračovatelem vlastenecké trojice – Baar, Klostermann a Rais, i oblíbených lidových pisatelek Pittnerové a Javořické, z dávnějších Al. Dostála. Něco podrobněji o zvěčnělém jubilantovi: Jeho pisatelský um se projevil ve 20. letech kratšími prózami a poezií, když jeho nadání rostlo. Nejvíce z toho díla vyšlo v Novině, nakladatelství agrárníků. Kritika jej označila za ruralistu, což je láska k venkovu a jeho lidu. Uveďme i ty, co psali obdobně: Knap, Křelina, Lazecký, Svatoš, Koudelák ad. Z Prokůpkových prací asi nejvíce zaujal nedokončený román Žitný dvojklas, který přispěl k autorovu věznění v 50. letech. Pozoruhodné je též vypravování o koních – pro dospělé Baba, pro mládež Naše hříbátka. Obojí je doplněno skvělými ilustracemi Vojtěcha Sedláčka. Jeho tvorba se rozvíjela už na Moravě, kde žil i s rodinou. Tady se účastnil Moravského  kola spisovatelů, zlikvidovaného v roce 1948.

 Dnes se s autorovým dílem nesetkáváme, ač jsme po listopadu 1989 slýchali sliby, že knihy jeho i příbuzných autorů budou vydávány. Snad zbývá doplnit, že pokud budeme mít štěstí, najdeme jeho díla v antikvariátech. Pisatel si myslí, že je to ochuzení čtenářů, když se nám podbízí čtivo pochybné úrovně. – Nekrvavý mučedníku Václave Prokůpku, platils utrpením za své dílo i za neohrožené postoje: přimlouvej se za náš národ v dnešních časech u Hospodina!

katolickenoviny.cz

sobota 28. září 2024

Svatý Václav lidu českému vždy pomohl

 Svatý Václav byl křesťan, proto je to křesťanský světec. Jako na křesťanského světce bylo na něho v den jeho smrti 28. září vždy vzpomínáno. V průběhu mnoha století se v době válek a přírodních katastrof k němu jako k patronu českému katolíci svými modlitbami obraceli o pomoc. Jeho jméno, legendy o něm a lidová důvěra v něho však byly za různých režimů upravovány a politicky zneužívány. 

Po vzniku republiky v roce 1918 se pokus sv. Václava jako světce katolické církve, ke které se hlásil nepřátelský panovnický rod habsburský, nahradit Janem Husem se vydařil nepatrně. Lidé si víru a svatého Václava vzít nenechali ani Masarykem. Za nacistické okupace byl svatý Václav vydáván za starodávného přítele německých zemí, tedy jeho uctívání bylo podporováno. Za vlády komunistů byl právě kvůli mírovým kompromisům svatý Václav zavržen a pošpiněn. Byl zrušen i jeho svátek 28. září. Po listopadu 1989 byl svátek svatého Václava obnoven, nikoli kvůli tomu, že se jedná o křesťanského světce, alo o jakýsi symbol státnosti. V květnu 2000, když se v parlamentu diskutovalo o státních svátcích, pravil všeznalý Zeman, že slavit svatováclavský svátek jako Den české státnosti by bylo symbolem „servility a kolaborace“

K čemu je dobrá státnost, když lidé potřebují pomoc? Žijeme v iluzích o státní suverenitě a reálnou funkci státu přehlížíme. No, nejsou doktoři, nejsou místa ve školách, pracovníci u soudů stávkují, není bezprostřední účinná pomoc pro oběti katastrof, ale hlavně že máme suverenitu. Kdyby to tu celé spadlo, nevadí, pomůžeme si přece sbírkami v rauši z konání dobra.

středa 25. září 2024

Politika naděje

 Liberalismus, tento politický chameleon, se mění podle barvy doby. A tak by to mělo být. A také musí. Mění se i dnes. Americký prezident narozený v roce 1942 opouští scénu a my se loučíme s posledním z generace, která se inspirovala Franklinem Rooseveltem. Bidenova generace babyboomu, k níž patřím i já, dala Americe Medicare, Head Start, občanská práva a s pomocí lidí jako Václav Havel vítězství nad sovětským impériem. Pochodeň, jak se říká, nyní přebírá nová generace. Nová demokratická kandidátka se narodila v roce 1964 a její životní příběh dcery jamajského ekonoma a jihoindické výzkumnice rakoviny, kteří se seznámili na Berkeley, ztělesňuje liberální revoluci inkluze, která začala v 60. letech minulého století.

Jsou-li právě toto výzvy, které dějiny kladou před příští generaci liberálů, co se mohou naučit od osobnosti studené války, jakou byl Václav Havel? Havel hluboce přemýšlel o naději, protože poznal, jaké to je žít bez ní. Nikdo nás nemůže o naději naučit víc než člověk, který byl uvězněn.

Přednáška na jeho počest by ho měla oslavovat, ale měla by se také třináct let po jeho smrti ptát: co z jeho odkazu zůstalo? Jeho země – Československo – už neexistuje. Za jeho působení se rozdělila na dvě části. Havel nevytvořil žádnou politickou stranu, která by pokračovala v jeho práci, a ocitl se podobně jako prezident Macron ve Francii bez politické mašinérie, která by jeho myšlenky prosazovala. Přelstil ho Václav Klaus, který ho přelstil jako premiér a vystřídal ho v prezidentské funkci. Na konci Havlova působení už byli jeho lidé unaveni Havlovými moralizujícími přednáškami. Po jeho smrti v roce 2011 bylo možné napsat jeho politický epitaf jako příběh selhání – šlechetný, tragický nebo prostě jen hloupý – záleží na vašem vkusu.

Havel chtěl svůj region nezvratně ukotvit v západní demokratické tradici, ale ukázalo se, že autoritářské politické dědictví Polska je zakořeněné hlouběji, než si hrdinové Solidarnośći vůbec dokázali představit, a v Maďarsku už 14 let vládne Viktor Orbán, který svou zemi vytrvale vrací zpět k autoritářskému dědictví Jánose Kádára. Jednostranná neliberální demokracie vládne také v Srbsku, na Slovensku a v Albánii.

Ke cti Václava Havla slouží, že to předvídal. Již v roce 2005 viděl, jak se ve východní Evropě zakořeňuje nový typ režimu: „mafiánský kapitalismus, mafiánská demokracie“, politická moc, ekonomická moc, mediální a kulturní moc, to vše v jedné hromadě kontrolované vládnoucí stranou. Havel tedy s bolestnou jasnozřivostí věděl, že dějiny nebyly k jeho nadějím přívětivé, a svůj vliv nešetřil ironií. Po projevu k představitelům největších světových korporací v Paříži,  v němž kritizoval „jejich bezohlednost, rostoucí uniformitu světa, všudypřítomnou diktaturu reklamy a zisku“, mu tleskali vestoje, protože, jak jízlivě říkal, chtěli ukázat svou širokou mysl, a tak vlastně nejelegantnějším způsobem, jaký si lze představit, podkopali jeho myšlenky. Pokud tedy věděl, že ho chválí, jen aby ho ignorovali, proč tedy ještě četl svůj projev?

Havel byl jedinečný, praktikující politik, který byl zároveň umělcem a dramatikem. Díky svému citu pro jazyk jako umělec bojoval proti tomu, aby se nechal uchvátit rétorikou, kterou byl nucen jako prezident přijmout. Byl si velmi dobře vědom toho, jak sám říkal, že žádný člověk nemůže „nikdy uchvátit ani svět, ani sebe, ani žádnou část světa. To ho však vede k tomu, aby se o to neustále pokoušel. … definovat se stále přesněji“. Tato intelektuální pokora ho vedla k odporu vůči akademickému formalismu a dogmatismu. Byl člověkem, který chápal, že liberální přesvědčení musí svádět boj s vlastními rozpory. Řekl bych, že byl příznačně imunní vůči přetrvávajícímu sebeuspokojení liberalismu, jeho názoru, že jeho vlastní centristický přístup je jedinou racionální politikou a že ve světě fanatických extrémů zůstávají liberálové jedinými „dospělými v místnosti“.

Havel nás také neustále nutí znovu se zamyslet nad samotnými základy politiky: nad tím, jak je manipulován a udržován souhlas ovládaných.

„Moc bezmocných“, text, který napsal v roce 1977, je známý svým obrazem zelináře, který si na brambory a fazole dává oficiální nápis ‚Proletáři všech zemi, spojte se‘. Zelinář ve skutečnosti nevěří, že se dělníci světa sjednotí, a nevěří, že žije v dělnickém státě zasvěceném jeho blahu. Chová se, „jako by“ věřil, ale ve skutečnosti nevěří ani slovu.

Havlův postřeh zde připomíná základní přesvědčení liberalismu, které poprvé vyjádřil John Locke ve svém eseji o toleranci z roku 1689:

„Taková je povaha rozumu, že jej nelze k víře v cokoli přinutit vnějším násilím.“

Právě to může být nejsilnějším zdrojem naděje v dnešním světě.

V době, kdy se zdá, že demokracie je obležena falešnými informacemi, lží a manipulací, stojí za to, si připomenout Havlovo a Lockovo základní přesvědčení: nelze člověka nutit, aby něčemu věřil, pokud ví, že to není pravda. Můžete ho donutit, aby vyslovil heslo, můžete ho donutit, aby si ho dal na brambory, ale nemůžete ho donutit, aby mu skutečně uvěřil, aby ho přijal do svého nitra a vyjádřil ho jako přesvědčení, jako by bylo jeho vlastní. Vnitřní pevnost individuálního úsudku je konečnou hranicí moci všech politických systémů, autoritářských i demokratických. Autoritářské systémy – Putinovo Rusko, Siova Čína – vědí, že přežití režimu nezávisí na souhlasu, ale na úsilí věčně bdící politické policie. Občané těchto míst s tím souhlasí, dokud existuje určitá míra svobody v zákoutích intimního rodinného života, ale nezatěžují se otázkou, zda jim režim říká pravdu, protože vědí, že ne. Jak pochopil Havel, stačí, aby se zelinář jednoho rána rozhodl, že už nebude dávat na brambory slogan, a objeví se první trhlina v budově totalitní společnosti.

Diktátoři v noci nespí dobře, protože to vědí. Jakmile se donucovací režimy začnou hroutit, obyvatelstvo může ztratit trpělivost s překvapivou rychlostí. Samotná rychlost, s jakou se celá říše, která držela v zajetí stovky milionů lidí, v letech 1989 až 1991 rozpadla, potvrdila, jak slabý se režim stává, když jeho poddaní přestanou věřit tomu, co říká.

Kniha Moc bezmocných se nezabývá pouze logikou nátlaku autoritářských režimů. Je také aktivním výslechem současného demokratického souhlasu. Náš souhlas je obléhán hesly, manipulací a falešnými informacemi. V určitém okamžiku však demokratický souhlas stojí a padá na svědectví našich vlastních očí a uší. Jelikož souhlas závisí na přesvědčování a z něj plynoucí svobodné víře, existují hranice manipulace, falešných zpráv a lží. Havel byl svědkem toho, že režimy – a politici –, které žijí ze lží, jimi dříve či později umírají.

Havlův život a dílo potvrzují myšlenku, že žít ve svobodě znamená převzít odpovědnost za svá přesvědčení, testovat je na základě toho, co nám říkají naše smysly a zkušenosti, a zavrhnout ta, která v tomto testu neuspějí. Když říkal, že bychom se měli snažit „žít v pravdě“, měl na mysli právě toto. Bez odpovědnosti za pravdu nemůže být v politice naděje.

Naděje na co? Na to nelze dát jedinou odpověď, protože ve svobodné společnosti musí být naděje stejně rozmanitá jako naše zoufalství. Existují však naděje, které by mohly být univerzální: že máme budoucnost, ať už si ji představujeme jakkoli odlišně, že budeme pokračovat v demokratickém experimentu, ať už budeme jakkoli srdnatě diskutovat o tom, jaká by demokracie měla být; že život našich dětí bude stejně bohatý a plný výzev a vzrušení, jako byl ten náš; že se nezničíme válkami vnitřními nebo vnějšími. To by mohly být naděje, které všichni sdílíme.

Jsou to naděje právě proto, že jsou sice možné, ale nemají žádné záruky. Jejich naplnění závisí na tom, že v ně doufáme, a má-li naše naděje něco znamenat, zavazuje nás k tomu, abychom jednali tak, aby se naplnily. Naděje bez závazku jednat je prázdná rétorika. Naděje je naším pokusem převzít odpovědnost za budoucnost.

Naděje, které jsem zmínil, jsou konzervativní: že si můžeme udržet to, co máme. Nejsou to sny o proměně, jen sny o tom, že se vyhneme nejhoršímu: válce, vyhlazení a zániku. Naděje liberála jsou vždy přizpůsobeny tomu, co je možné, udržení toho, co máme, a snaze zaručit, aby to mohli sdílet i ostatní.

Chceme-li si tedy udržet naděje, budeme se muset zříci těch, které jsou vznešené, transformativní, vizionářské, ale nemožné, zříci se, jinými slovy, onoho starého snu o sekularizující křesťanské eschatologii, přinášející ráj a vykoupení zde na zemi. Liberalismus je antirevoluční víra, která akceptuje, že v politice nejde o vykoupení, spásu nebo osvobození, jen o to, aby náš skutečně existující svět byl snesitelnější a spravedlivější pro více lidí.

Zřeknutí se marných nadějí nám pomůže, ale nedovede nás až tam. V politice se totiž stejně jako v životě potýkáme s problémem, že jsme, pokud jde o budoucnost, bezprizorní. Úspěchy společenských věd 20. století nám daly určitou víru v plánování, předvídání a prognózování. Ale naše historická zkušenost, právě z tohoto století, nám říká, že nás určitě překvapí a vyděsí to, co nám dějiny dají.

Havel pochopil, že naděje je nezávislá na předpovědi, prognóze nebo výpočtu. Všechny tyto nástroje mu mohou pomoci – neměl v těle ani jednu antivědeckou, antiintelektuální kost – ale země, v níž žil, prožila příliš mnoho radikálních změn – 1938, 1948, 1968, 1989 – na to, aby věřil, že politika může být někdy něčím jiným než sázkou na naději. Tato sázka měla podobu víry v morálku činu. Jak řekl jednomu novináři v roce 1986:

„Naděje rozhodně není totéž co optimismus. Není to přesvědčení, že něco dopadne dobře, ale jistota, že něco má smysl, ať už to dopadne jakkoli.“

Tváří v tvář radikální nejistotě dějin se liberální politika může řídit pouze úsudkem o tom, „co má smysl“, co je správné udělat nyní, i když si nemůžeme být jisti, jaké všechny důsledky to bude mít v budoucnu. Jak upozornil Loren Goldman, Havel se shoduje s Kantovým výrokem, že „můžeme doufat, pokud děláme to, co máme“. To staví kompas morálního úsudku do středu liberální politiky. I když před námi v politice stojí volba mezi menším a větším zlem, je nezbytné uchopit zlo ve volbě a pochopit morální charakter volby, kterou musíme učinit. Havel říká, že nelze mít politiku naděje, pokud není vedena neochvějným morálním přesvědčením o liberální trojici spravedlnosti, inkluze a svobody. To, co dává jeho odpovědi autoritu, je samozřejmě jeho vlastní život. Vydržel ve vězení bez naděje, že ho to dovede, jak se stalo, k prezidentství svobodného Československa. Proto mu nasloucháme, jako bychom měli naslouchat každému, kdo zaplatil cenu za to, čemu věří.

Potřebujeme naději, která se odmítá nechat zastrašit tím nejhorším, co by se mohlo stát. Být nadějí vyžaduje mít na paměti, že bychom stále měli nahromaděnou zásobu lidského poznání a nástroje, které nám dává. Jsme marnotratní lidé, plýtváme se svými znalostmi a stále ztrácíme nebo zapomínáme, co lidé poznali, ale nemůžeme to ztratit všechno. Jsme vynalézavý druh a můžeme se spolehnout, že naše vynalézavost obnoví znalosti a nástroje, které nás vyhrabou z problémů. Mohli bychom však být ve velmi špatném stavu: plazit se po jaderné havárii, být pomláceni válkou nebo bojovat o dech s hořící přírodou. Potřebujeme tedy naději dostatečně pevnou, dokonce dostatečně ironickou, abychom mohli skutečně žít v budoucnosti, která nám v současnosti působí noční můry.

Místo víry v pokrok, která kdysi tak sebevědomě podporovala liberální víru, se dnes liberální naděje musí opřít o víru v minulost, totiž že lidský projekt je srozumitelný. Náš příběh, navzdory tomu, co řekl Shakespeare, nebyl příběhem hluku a vzteku, který nic neznamená. Dějiny jsou nepřetržitým, nikdy neukončeným bojem o ovládnutí sebe sama, o udržení našich nejhorších instinktů pod kontrolou institucí a hodnot. Některé úspěchy těch, kteří šli před námi, jsou inspirující, některé nahánějí strach, ale jak dobro, tak zlo jsou pro nás srozumitelné, i když si význam našeho dědictví každý den vykládáme jinak. Minulost není posvátná ani svatá. Je to dědictví tragické, protože obsahuje tolik bezdůvodného barbarství. Je to však také příběh našeho srdcervoucího úsilí osvobodit se od osudové přitažlivosti. Mít naději do budoucna znamená držet se této víry, že minulost pro nás zůstává srozumitelná jako průvodce, inspirace a varování.

Tato představa o srozumitelnosti minulosti podporuje klíčovou představu o budoucnosti, představu, že nám nabízí posmrtný život. Jedná se o světský posmrtný život, nikoliv ten v nebi, ale ten zde na zemi. Jak tvrdil Samuel Scheffler, v přítomnosti chápeme sami sebe jako posmrtný život těch, kteří odešli před námi. Věřili, že si je budeme pamatovat, a měli pravdu. My jsme si na ně skutečně vzpomněli a snažili jsme se pokračovat v tom, co dělali oni. Protože naši předkové vkládali své naděje do nás, je rozumné, abychom i my vkládali své naděje do těch, kteří přijdou po nás.

Naděje je víra v budoucnost založená na víře v minulost. Je to víra, že budoucnost se od nás bude učit a že bychom jim měli podat co nejlepší zprávu o životě, který jsme prožili, abychom jim ji mohli předat. Tento řetězec srozumitelných vzájemných závazků napříč generacemi vytváří a udržuje naději.

Naděje je tedy ctnost, která uzavírá pascalovskou sázku o čas: že pro nás bude existovat život po životě a že lidský projekt, který jsme zdědili, stojí za to předat další generaci a těm, které přijdou po ní.

Ke všem prvkům oživeného liberalismu 21. století, které jsem nastínil na začátku této přednášky, bych na závěr přidal ještě jeden prvek: odůvodněnou důvěru, že bude existovat posmrtný život, v němž se naše naděje mohou naplnit. Dodal bych, že v době, kdy jedna generace ustupuje druhé, by přednáška Havlova jména měla končit připomenutím toho, co z něj udělalo inspiraci: člověka naděje v době temnoty.

Michael Grant Ignatieff je kanadský historik, spisovatel, politik, bývalý předseda Liberální strany a vůdce loajální opozice Jejího Veličenstva.

úterý 10. září 2024

Fiala a Fico odmítli jít společnou cestou

 Letos snad poprvé od roku 1993 došlo k oficiální roztržce mezi českými a slovenskými politiky. Český premiér Petr Fiala odmítl tradiční formální přátelskou schůzku se slovenskou vládou vedenou premiérem Robertem Ficem. Důvodem sporu jsou rozdílné pohledy na ruskou agresi na Ukrajině. Pohledy v českých zemích? Jeden nabízí tento článek: 

Pro generace Čechů vyrůstající po roce 1945, byli Slováci vždycky samozřejmými příbuznými. Schopnost domluvit se podobnými jazyky budila pocit, že Češi a Slováci jsou prakticky tentýž národ s podobnými tradicemi, zvyky a vnímáním dějin. Masarykovi zakladatelé Republiky česko-slovenské dokonce vytvořili oficiální československý národ. Jenomže ono to nikdy nebylo tak, jak si čeští šovinisté představovali, Slováci vždy překvapili něčím, co Praha nechápala, i když rozpory nechtěla přiznat. 

První rozdíl je již v samotné existenci národa a jeho státnosti. Pro Čechy je stát s hlavním městem Prahou a hlavou státu na Hradě něco naprosto samozřejmého. Každý ví, že skoro 800 let existovalo české království a že jeden český král byl dokonce císařem Svaté říše římské. Je pro nás samozřejmé, že mluvíme a píšeme česky a nikdo nepochybuje o tom, že jak náš národ tak stát má právo na existenci, dokonce i hranice našeho státu jsou historické dané přírodními podmínkami. Ani v dobách, kdy byly české země součástí Habsburské říše nebo Třetí říše nebyly nikdy zpochybněny tradice českého státu, vždy se mluvilo česky, i když povinným úředním jazykem byla němčina.  

Jenomže Slovensko mělo hodně odlišnou historii. Uhry byly národnostně mnohem nepříznivějším prostředím než Rakousko, potlačování slovenského jazyka a samotné ideje slovenského národa probíhalo v rozměrech, který by si v Rakousku nikdo netroufl ani představit. Slováci před rokem 1939 nikdy neměli svůj stát a proto pro ně byla a je otázka slovenského národa, národního sebeurčení a slovenského státu mnohem silnější a cennější, než pro Čechy. Nutno uznat, že Slováci pro obohacení své historie dělali od roku 1918 vše možné i nemožné.

 A slovenská kultura je hodně maďarská kultura. Slovenská mentalita je de facto maďarská mentalita. Tam je jediný problém a to je jazyková bariéra. Kdyby nebylo Štefánika, bylo by asi dnes Slovensko součástí Maďarska, maďarština by tam byla úředním jazykem a byla by to politická bašta Viktora Orbána.

Vznik Československa po první světové válce znamenal pro Čechy obnovení jejich historické samostatné státnosti – ale pro Slováky to bylo nouzové řešení, jen změna hlavního města se udála, místo k Budapešti museli hledět ku Praze. Hranice Slovenska byly stanoveny uměle, bez ohledu na historické hranice a bez ohledu na etnické složení obyvatelstva. Proto je národnostní otázka na Slovensku stále živá. Zatímco Češi brali Československo za svůj stát, u Slováků tomu tak nebylo. Slováci dobře věděli, že Beneš z nich kvůli přehlasování českých Němců v roce 1918 udělal užitečné idioty. Slováci se necítili být rovnoprávným národem a měli silnou potřebu zdůraznit svou národnost, dosáhnout většího uznání a většího sebeurčení. Proti nadvládě Prahy byli bezmocní, vůdcové slovenského odporu Hlinka, Tuka, Tiso a další se už od roku 1918 marně snažili donutit Masaryka k splnění slibu a k vyhlášení autonomie Slovenska. Odpovědí byly soudní procesy a vězení. 

Společný stát se dlouho neudržel. 14. března 1939 Slovenský sněm jednomyslně schválil vyhlášení slovenské samostatnosti. Následoval hromadný úprk Čechů ze Slovenska, čeští učitelé, četníci, důstojníci, úředníci, odborníci všech oborů i podnikatelé, kteří všestranně zaostalé Slovensko (do roku 1918 uherská Horní země) dvacet let přetvářeli na hospodářsky vyspělou a kulturní zemi, se snažili zachránit alespoň holé životy. Spolu s nimi prchali i židé a cikáni.

Zatímco rok 1939 a rozpad Československa pro Čechy byl historické trauma, pro Slováky byl naopak vznik samostatného státu něčím úžasným. A jakkoliv se na tehdejší slovenské politiky díváme jako na zrádce a zločince, z hlediska slovenského sebeurčení to vypadá jinak. Pro Slováky dodnes jsou přátelské vztahy vlády Slovenské republiky s Třetí říší a zločiny proti lidskosti během druhé světové války něčím bezvýznamným, pro ně je nejdůležitější národní úspěch. 

Slovensko během války nebylo okupované Německem, vděk za Hitlerův slib ponechání historické národní samostatnosti byl velký. Spolupráce s Berlínem vycházela slovenské vládě až do léta 1944, kdy německé armády už byly nuceny ustupovat na všech frontách. Východní fronta v srpnu se blížila ke slovenské hranici, ve Varšavě vypuklo povstání, v Bukurešti došlo k státnímu převratu, Rumunsko vyhlásilo Německu válku. Připravovalo se svržení slovenské vlády, přičemž nebylo jasné, na kterou stranu se přikloní dobře vyzbrojená slovenská armáda. Sedm týdnů před započetím povstání Gustáv Husák tajným dopisem nabídl Stalinovi začlenění Slovenska mezi svazové republiky SSSR. Snad proto ze SSSR přicházely na Slovensko tisíce partyzánů, kteří ze slovenských dobrovolníků organizovali partyzánské skupiny. Stalin Husákův návrh odmítl, protože Beneš mu už dříve nabídl dokonalé přátelství celého bývalého Československa, včetně uranové rudy.

Partyzáni se živili terorem, vydíráním obyvatelstva a rabováním vesnic. 12. srpna 1944 v martinských kasárnách povraždili členy německé vojenské delegace vracející se z Rumunska. Slovenská vláda vyhlásila stanné právo a požádala o pomoc Německo. Povstání proti Tisově republice se změnilo v boj proti německé armádě, která během září a října 1944 sice povstání potlačila, ale na počátku příštího roku ustoupila.

Po skončení války a obnovení Československa se slovenským politikům podařilo uhájit některé ústřední slovenské orgány a založit slovenské strany. Velkou iniciativu přitom vyvíjel Gustáv Husák. Ze slovenských ministrů ve Firlingerově pražské vládě se při vyhánění Němců a znárodňování statků a velkostatků "vyznamenal" hlavně komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš. Ve volbách v květnu 1946 byla na Slovensku nejúspěšnější Demokratická strana těžící z podpory katolického obyvatelstva, která získala 62 procent hlasů. Celostátně však vyhráli komunisté a Gottwald se stal předsedou vlády.

Už od května 1945 působili na území Československa sovětští poradci, kteří podle pokynů z Moskvy ovlivňovali rozhodování československých politiků, soudních a bezpečnostních orgánů. Po pražském odsouzení a pověšení jedenácti významných komunistických funkcionářů včele s Rudolfem Slánským v roce 1952 došlo i na bratislavského komunistu Gustáva Husáka, který jako buržoasní nacionalista dostal u soudu trest doživotního vězení. V roce 1963 byl společně s dalšími politickými vězni propuštěn na svobodu.

V šedesátých letech industrializace Slovenska pokračovala velkým tempem. Slovensko se ekonomicky stávalo nezávislé na Praze. Skutečnost, že o toku peněz se rozhoduje v Praze rozpalovala slovenské komunisty včetně neúnavného nacionalisty Husáka, kteří znovu vytáhli prvorepublikový požadavek na autonomii Slovenska. S tím zásadně nesouhlasil prezident Antonín Novotný, který pamatoval, jak se v roce 1939 požadavky na autonomii Slovenska proměnily v rozbití státu. Slovenští komunisté využili situace, že Novotný si nepadl do oka s novým sovětským diktátorem Brežněvem, a poslali důvěřivého Alexandra Dubčeka, aby po ÚV KSČ v Praze rozházel Novotného špinavé prádlo. Povedlo se, Novotný odstoupil ze všech funkcí. 

Dalším historickým traumatem bylo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Okupace sovětskou armádou Čechům nic dobrého. nepřinesla. Ne tak Slovákům. Po srpnové okupaci vznikla federace, nejmocnějším politikem se stal Gustáv Husák, jenž byl viděn každý den v televizi, přičemž na Slovensku byl vnímán jako úspěšný politik. Jako takový byl a je oceňován mnohými polistopadovými slovenskými nacionalisty dodnes. Čechům Husák příjemně vůbec nevoněl. Pro Slováky je jednoduše veledůležitá národní otázka, oceňují, co je pro ně dobré jako pro národ, pro Čechy, kteří v sobě stále mají zafixovaný selský původ, je nejdůležitější území, na němž žijí, dům, obec, stát. 

 Češi zdědili nepříjemné následky tlaku mocných států a okupaci svého území (Mnichov 1938, Moskva 1968), slovenské instinkty jsou naladěny jinak, rozpínavost Německa a Ruska jim pomohla k uplatnění  svérázného nacionalizmu. Putinova agrese vůči Ukrajině je v českých zemích vnímána jako pokus o pohlcení nejen Ukrajiny, ale i ostatních zemí ve střední Evropě. Češi se o svoji kotlinu, o svůj nepořádek, o svůj smrádek bojí. Taková reakce zřejmě u Slováků a jiných národů není v popředí, protože je netlačí historická trauma Bílé hory, Mnichovské dohody a roku 1968. Zdá se, že Slováci žijí v naprostém klidu, že žádná válka o území se jich bytostně netýká. 


pondělí 2. září 2024

Fialovy proměny. Pozdě, ale přece

 Petr Fiala za deset let prošel velkou proměnou. Konzervativní zůstává snad jen ve své víře a ve velmi rigidním způsobu oblékání (je schopen i na Ještěd vyrazit v saku a košili).

 Nejvíce je jeho politická proměna patrná ve vztahu k Evropské unii. Společenství, které před lety připadalo dnešnímu předsedovi vlády neschopné, brzdící a zbytečné, je najednou budoucností jeho i České republiky. Z euroskeptika se stal eurorealista, až euronadšenec. 

Jako by praktický a velmi konkrétní vhled do toků evropské moci premiéra přesvědčil o tom, že tato struktura je ve světě rozpadajícího se starého řádu životaschopná, rozhodně jiná, než když se díval na EU zvenku a neviděl, co, jak a proč se děje uvnitř. V neděli šedesátiletý politik a politolog si zřejmě uvědomil, že politika v Evropě je chápána a provozována v širších souvislostech, než domácí politika svázaná národovci do kozelce.

Pro Fialu je povinný pragmatismus, ale také posun k jinému názoru a ke změně postoje. Jako předseda vlády jistě má odpovědnost za celou republiku, ale v užším politickém smyslu upřednostňuje své velmi jasně vyhraněné voliče. Vypadá to jako pragmatické smíření s realitou, lze to ale také vnímat jako naprostou rezignaci na politiku ve smyslu přesvědčování většiny o tom, kam a proč vede správná cesta do budoucnosti. 

Z ideologického pravicového politika se v posledních letech stal  ochránce západních hodnot. 

sobota 24. srpna 2024

50. Země živitelka 2024

 


Směr výstaviště České Budějovice

Zemědělská výstava pod názvem ZEMĚ ŽIVITELKA se koná ve dnech 22. až 27. srpna 2024 už po padesáté. Poprvé se konala v roce 1972. Zemědělské výstavy se zde pravidelně konaly od roku 1960, byly to výstavy krajské a okresní. Lze narazit i na starší záznamy o hospodářské výstavě v roce 1937, kterou navštívil prezident Beneš.

















Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.