Hitler nebyl vpravo ani vlevo

 Hitler nebyl pravičák, a to navzdory tomu, že se nás tak po dlouhá desetiletí snaží přesvědčit komunistický politický marketing. Dělení komunismu na jedné straně a nacismu a fašismu na straně druhé na levici a na pravici je z podstaty věci zavádějící. S levicí ani s pravicí ta hnutí nemají naprosto nic společného.

Zatímco fašisté a nacisté do jisté míry respektovali soukromé vlastnictví, samozřejmě jen do té míry, dokud neohrožovalo jejich mocenské zájmy, komunisté po celou dobu své mocenské existence soukromé vlastnictví ničili, a to i za cenu ztráty tisíců, možná statisíců lidských životů, jak kupříkladu předvedli v 30. letech minulého století, usilujíce o kolektivizaci ukrajinského zemědělství, do té doby vysoce výkonného.

Útok na kapitalismus a na soukromé vlastnictví představoval jejich osudovou chybu, která se nakonec stala základní příčinou zániku jejich politické moci. Jakákoli alternativa k ekonomice založené na trhu, k němuž neodmyslitelně patří soukromé vlastnictví a je jeho nezbytnou podmínkou, znamená cestu do hospodářského rozvratu. Komunisté, počínaje Stalinem, posedlí představou, že musí v ruce držet absolutní moc, nepochopili na rozdíl od fašistů a nacistů, že je podpora soukromého podnikání politicky posiluje, a ne oslabuje.

Leninův pokus zpětně v ruské ekonomice v roce 1921 po katastrofě způsobené válečným komunismem obnovit kapitalismus byl přesvědčivým dokladem, že komunismus a kapitalismus se vzájemně nevylučují, a že naopak jejich soužití může přinést blahobyt nejen pro privilegované vrstvy. 

Rozhodující roli tu spíš sehrály neukojitelné mocenské ambice, živené pověstnou Stalinovou paranoiou, a přesvědčení komunistů, že si moc udrží výhradně zesilováním teroru a snahou dostat tak cokoli, co se hýbá a přemýšlí, pod totální kontrolu. Kapitalistické podnikání proto vnímali jako cosi podvratného. Trockistu, ačkoli v oněch letech byl opět trockismus „in“ jako údajná alternativa ke stalinismu.

Komunisté od fašistů a nacistů liší i sázkou na poněkud jiné priority. Komunisté sázeli na proletariát, tedy skupinu vymezenou třídním uspořádáním, a odmítali jakoukoli podobu nacionalismu s poukazem na to, že důraz na národní zájmy je nepřijatelný.Fašisté pro změnu sázeli na národ, nacisté na rasu. Národ je tu chápan etnicky s pečlivě vybranými prvky sdílené kultury. Rasa, opírající se o sdílenou genetiku (jak se později ukázalo zcela chybně pojatou), je pak výrazem určité nadřazenosti vyvolené rasy nad jinými skupinami lidí, tak zvaně rasově méněcennými. Rasově vyvolenými byli potomci Vikingů, případně Britové. Mezi rasově méněcenné patřili Židé, Slované, Romové a další. Moderní genetika zcela vyvrátila, že existuje několik ras. Je jen jedna: lidstvo.

Cílem politického usilování jak levice, tak pravice byl svobodný, emancipovaný člověk, vědomý si své odpovědnosti za sebe i za své bližní. Jen cestu k němu hledaly levice i pravice rozdílně.

Pravice byla historicky přesvědčena, že člověk, který se už svobodný rodil, který byl v duchu křesťanského sociálního učení nedotknutelný ve své důstojnosti, se jako svobodný a za sebe zodpovědný jedinec bude chovat z povahy své podstaty. Pokud se tak přesto nechová, pak jen díky tomu, že byl o sobě cestou vzdělávání nedostatečně uvědoměn.

Levice nespoléhá na automatickou uvědomělost člověka, i když respektuje jeho svobodnou podstatu. Má zkušenost s lidmi nižších tříd, žijících zpravidla v nejistotě existenciální i existenční. Svobodnou zodpovědnou existenci chápou spíš jako nepříjemný úděl, kterého se rádi zbaví, najde-li se někdo, kdo se o ně postará. Pochopila, že jejich vnitřní nejistotu může rozptýlit jen cestou praktikované sociální vnímavosti, vstřícným sociálním systémem, který ale nezaopatřuje, nýbrž staví lidi na vlastní nohy. Tak nakonec v sobě naleznou schopnost ke svobodě.

Západ v nebezpečí

Na světě skutečně existují draci a někteří z nich se zvedají na Východě a možná si nás brzy najdou. Ti nejstrašnější jsou však již mezi námi, obývají naše duše, stáčejí je ke zlu, lži a ošklivosti a způsobují jejich rozklad. Útěchou nám však může být Chestertonovo ujištění, že takové draky lze zabít.

Západní civilizace je nepopiratelně v úpadku a její samotná existence je skutečně nejistá. Tyto myšlenky by nás však neměly stahovat do bažiny defétismu. Někteří konzervativci bohužel vyzývají k ústupu. Říkají, že je příliš pozdě, že zbytek musí utéct na barikády a chránit sebe a vše, co zbylo ze západní civilizace, před barbary u bran. Podobně jako Tolkienův král Théoden Helmův žleb chtějí v zoufalé snaze uchránit svět lidí před hodinou skřetů. Vyzývám však konzervativce, aby odmítli přenechat současnou hodinu temnotě, a připojuji se k Tolkienovu Aragornovi a Peteru Jacksonovi a volám:

Může přijít den, kdy odvaha selže, kdy opustíme své přátele a porušíme všechna pouta přátelství, ale dnes to nebude! Hodina vlků a rozbitých štítů, kdy se zhroutí věk lidí, ale dnes to nebude! Dnes bojujeme! Ve jménu všeho, co je vám na této dobré zemi drahé, vás vyzývám, abyste se postavili na odpor. Povstaňte, muži Západu!

Zdroj: The Imaginative Conservative 

Kostelní náměstí v Gmündu omládne

 Od začátku září lze u kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Gmünd-Neustadtu vidět stavební stroje: Upravuje se prostor před kostelem, náklady se odhadují na přibližně 220 000 eur.

Více než 60 let po zřízení náměstí u kostela je nyní nezbytná komplexní rekonstrukce. Návrh náměstí pochází ze 60. let 20. století a již neodpovídal moderním požadavkům. Zejména staré betonové desky vykazovaly značné opotřebení a byly rozsáhle poškozeny mrazem. „Vzhledem k tomu, že tento stav nelze dlouhodobě udržet, rozhodla se farní rada náměstí upravit,“ oznámila farní rada.

Stavba bude stát přibližně 220 000 eur (5,350.000 Kč) a stavební práce by měly být dokončeny do konce října. V budoucnu budou odstraněny dva boční vchody z ulice a přeměněny na zelené plochy. Centrální vchod bude rozšířen ze současných devíti metrů na 13,5 metru, aby se vytvořilo více prostoru pro návštěvníky. Nový povrch bude tvořen velkými betonovými deskami se speciálním povrchem, položenými bezespárově.

Díky tomu bude náměstí přístupné pro těžká vozidla, jako jsou hasičská a záchranná vozidla. Přístup do farního centra bude navíc bezbariérový. „Jsme velmi vděční za každý dar a podporu,“ říká duchovní správce P. Tomáš Vyhnálek. Dary lze zaslat na adresu: AT19 3241 5000 0403 0441, s odkazem na „Kirchenplatz“.

Uctění obětí židovského tábora v Gmündu

 .Dnes 13. září 2025 delegace tří rakouských sdružení válečných obětí v čele s Norbertem Kastelicem (spolkovým vedoucím ÖVP  pro vyhledávání válečných obětí) , Geraldem Netzlem (spolkovým předsedou skupiny Svazu sociálně demokratických bojovníků za svobodu) a Winfriedem Garschou (předsedou Svazu bývalých vězňů koncentrační táborů)  připomněla oběti židovského tábora v Gmündu. Věnce byly položeny k pomníku na Eichanallee/Dr.-Arthur-Lanc-Straße.

Místostarosta Gmündu Jürgen Trsek a starosta Českých Velenic Jaromír Slíva připomněli osud více než 1700 deportovaných maďarských Židů, z nichž 485 v Gmündu zahynulo během několika týdnů existence tábora. Sdružení obětí již v roce 1970 sehrála klíčovou roli při stavbě památníku v Gmündu.

Následně byl položen věnec k masovému hrobu na hřbitově v sousedních Českých Velenicích. Heinz Spindler ze sdružení „Cesta míru“ představil přeshraniční Stezku míru přes Gmünd a České Velenice. Součástí programu byla i návštěva „Domova soudobých dějin v Gmündu“, kde je připomenuta role Dr. Arthura Lance, jenž spolu s manželkou Marií pomáhali židům uprchnout z tábora. 

Trump jako taneční mistr?

 Mezi zprávami o celních dohodách a jednáním o válce na Ukrajině učinil americký prezident Donald Trump překvapivé oznámení: plánuje vybavit Bílý dům ve Washingtonu luxusním tanečním sálem, kde se budou konat americké prezidentské večírky!

Podnikatel, který se stal prezidentem, je znám tím, že nemyslí v malém. Taneční sál má být obrovský (8 360 m²) a pojmout až 650 osob. V rozhovoru pro NBC News Trump podrobně vysvětlil, co má na mysli. Pokud jde o výzdobu, můžeme si představit, že nebude chybět spousta sloupů, zlacení, lustrů a zrcadel ve stylu nejkrásnějších tanečních sálů, které zdobí královské a císařské paláce staré Evropy. „Bude to nádherné, špičkové,“ slibuje Trump.

Projekt musí být v souladu s klasickou estetikou, která v současné době převládá v architektonickém komplexu Bílého domu. Nejsou plánovány žádné estetické fantazie: v tomto případě spočívá skutečná moudrost spíše v napodobování původního, než v inovacích proti všem očekáváním.

Stavba byla svěřena architektonické firmě McCrery. Tato firma se sídlem ve Washingtonu je horlivým propagátorem znovuobjevení klasické architektury. James McCrery, nyní docent na Katolické univerzitě v Americe, vyučuje v programu, který se snaží o dialog mezi tradiční a současnou architekturou. Sladění architektury a krásy: program, který jistě vyvolá u některých lidí kopřivku.

Myšlenka tanečního sálu pro Bílý dům není nová: Trump o něm sní už roky a už v roce 2016 Baracku Obamovi nabídl 100 milionů dolarů, aby jej realizoval.

Je ovšem pravda, že sídlo amerického prezidenta je v tomto směru špatně vybaveno. Když se očekává velký počet hostů, na jižní louce se staví stany a dočasné přístřešky: „Když prší nebo sněží, je to katastrofa,“ říká prezident, a ne bezdůvodně. Výstavba trvalé stavby je také otázkou jisté důslednosti: Pokud jsou hosté oblečeni v tom nejlepším, mají elegantní obleky, rafinované účesy, dlouhé šaty a vysoké podpatky, nehodí se, aby se brodili bahnem nebo se ukrývali pod polyetylenovým stanem. Čili i za tímto zdánlivě šíleným architektonickým nápadem se skrývá jistá dávka zdravého rozumu.

Na naší straně Atlantiku však bylo oznámení přijato s úsměškem. Pro Francouze nebo Rakušana je představa, že Bílý dům je jednou z nejkrásnějších historických památek na světě, prostě k smíchu. Jaká drzost! To si ten americký hochštapler myslí, že by mohl konkurovat Zrcadlovému sálu ve Versailles, Redoutensäle v Hofburgu nebo tanečnímu sálu v Kateřinském paláci v Carském Sele?

Ale nechme kunst-historické škádlení stranou. Místo ušklíbání bychom se měli nad Trumpovým přístupem vážně zamyslet. Svým pozlaceným tanečním sálem americký prezident oživuje pradávnou koncepci moci: stavět na věky, budovat tak, aby to vydrželo. „Zanecháme to po sobě a bude to skvělý odkaz,“ raduje se Donald Trump. Polyethylen nemá budoucnost a za dvě stě let nebude přitahovat davy, to je fakt.

Není podstatné, zda Trump se stavbou tančírny v Bílém domě připravuje na dlouhé chvíle v důchodu, až za 4 roky předá někomu USA, nebo chce napodobit evropskou kulturu 18. a 19. století. Evropan, který někdy spatřil Američany tančit, musí pochybovat o tom, že z tanců Divokého západu někdy bude Ples ve vídeňské opeře. 

Základní jednotka Evropy je konzum

 Někdy v 17. století se objevuje pojem univerzálních práv, ovšem v jakési oslabené podobě, protože není založen na rovnosti a důstojnosti všech lidí jako rovnocenných dětí jednoho Boha, ale na čistě kmenovém morálním kodexu, který se liší od národa k národu, stejně jako zákony, které upravují soužití. Jediné, co spojuje evropská města, je obchod – ale ani v tomto případě nemůžeme hovořit o „Evropě“, protože žádná taková jednota neexistuje.

Morálně je Evropa rozdělena mezi seveřany uctívající Odina a Thora, středomořský kult Mithry, západní chalífáty a keltské fanatiky Beltine a Samhain na Britských ostrovech.

Kalendář určují zemědělská období: čas sklizně, čas setí, čas obětí bohům. Mezitím je Evropa, ovládaná pohanskými věrami a kulturně zaostalá, z části pohlcena islámem, který využívá jak morální vakuum zanechané sekularisty osvícenství, tak i nekonzistentnost náboženství, která se klaní živlům přírody.

Jakkoli šíleně může tento imaginární scénář znít, je to přesně ta Evropa, kterou se před dvaceti lety snažili vytvořit nejvýznamnější evropští vůdci. A je to nakonec Evropa, kterou nyní mají: nihilistická, sekularistická Evropa, která, jak řekl Chesterton, nevěří v Boha, a proto věří v cokoli; která opouští lidská práva; která již nevidí lidský život jako něco, co má nezpochybnitelnou vnitřní důstojnost; která povoluje zabíjení nenarozených lidských dětí, ale zakazuje hrubé zacházení se zvířaty, kterým nabízí environmentalistický kult, děsivě připomínající předkřesťanské pohanství. A mezitím samozřejmě pomalu podléhá islamizaci a přihlíží, jak její vlastní lidé umírají při teroristických útocích, aniž by byla schopna čelit problému nelegální imigrace.

Nevím, zda to bude mít nějaký význam, ale Trumpova stručná a přímá slova nějak evropským vůdcům připomněla jejich největší selhání. Při reflexi této neodpustitelné kolektivní katastrofy si nelze nevzpomenout na staré kázání Ronalda A. Knoxe:

Křesťanskou církev můžeme opustit jen kvůli nějakému duchovnímu domovu, který je pro nás větším domovem než katolická církev… Kde máme vázat takové zjevení, takový duchovní domov, takové zdroje inspirace? Nikde; na světě není žádný jiný systém, který by si činil byť jen nárok na to, co si činí církev. Máme snad opustit křesťanskou víru kvůli něčemu menšímu, než je křesťanská víra?

Válka na Ukrajině nás zajímá, ale příliš netrápí

 Z průzkumu vyplynulo, že do budoucna mají Češi obavy z válečných konfliktů, ať už konkrétnější, či obecnější, stejně tak se objevovaly obavy z dalšího ekonomického i politického vývoje. Obava z války obecně, válečného konfliktu v Evropě, třetí světové války a podobně byla uvedena ve 38 procentech odpovědí. 

Jistá otupělost ve vztahu ke konfliktu a snižování obav vzniká v důsledku efektu adaptace na faktory, které spouštějí stresové reakce, a také z přehlcení tématem války. Ze své praxe v individuální psychoterapii vypozoroval, že v podstatě první půlrok 2023 téma války ovládalo myšlení a úzkostné prožívání u klientů. „V současné době téma války v podstatě již není nosné téma. Spíše je cítit určité racionální uvažování v této oblasti.

Lidé si vytvářejí vnitřní bariéry, popírají realitu nebo přehánějí chlapácký přístup. Tyto obranné mechanismy se ale mohou propsat do širšího fungování společnosti – od nedůvěry ve svět kolem po volbu politických stran nabízejících jednoduchá řešení. K přirozeným reakcím na dlouhodobý stres podle něj patří i odstup, díky kterému člověk není zahlcen emocemi, ale který se v delším horizontu může proměnit v cynismus. „Mrtví civilisté se mění na pouhá statistická čísla. A společnost ztrácí schopnost zvládat silné emoce nejen vůči Ukrajině, ale i mezi sebou navzájem,“

Informování o hrozbách, jako je válka či kyberútoky, má smysl, pokud je přiměřené a pravdivé.  Přílišné dramatizování i zlehčování vede ke ztrátě důvěry, zahlcení pak k otupění nebo bagatelizaci. Nelze o tom přestat mluvit, jinak vzniká falešný dojem, že problém neexistuje. „Populaci před jejími pocity nelze ochránit. Úkolem sociologů, novinářů a politiků je sledovat nálady a pocity ve společnosti a reagovat na ně přiměřeně,“

Lichtenštejnsko

 Lichtenštejnsko je podivuhodná „země“ – chce se člověku drze napsat. Rozlohou je totiž menší než Brno a má méně obyvatel než Chomutov. Její nejvyšší vrcholky ovšem svou nadmořskou výškou citelně převyšují nejvyšší špičky Čech a na západě jako přirozená hranice zemi od Švýcarska odděluje řeka Rýn.

Se Švýcarskem jej pojí celní unie a Švýcaři tak chrání jeho hranice. Je to knížectví a někteří příslušníci vládnoucího rodu jsou schopni na mapě najít Krnov, Karvinou, Lednici nebo Rumburk, neboť jejich předci byli po celá staletí – a ještě docela nedávno – naši krajané. Lichtenštejnci mají jednu z nejvyšších životních úrovní na světě a mluví německy. Třebaže technologicky je to země na výši doby, určité „moderní“ trendy ji míjejí. Třeba populární heslo „moje tělo, moje volba“ se rozbíjí o hlavy Lichtenštejnců, jako by byly z téhož materiálu jako hradby starobylého hradu Vaduz.

Lichtenštejnci umělé potraty většinově spíše nechtějí. V souladu s tím je i trestní zákoník, který nepostihuje umělé ukončení těhotenství jen v případě vážného ohrožení zdraví či života těhotné ženy nebo když těhotenství vzniklo v důsledku znásilnění a žena byla v době početí nezletilá, a bylo provedeno lékařem. Ve všech ostatních případech hrozí trest odnětí svobody. Až do roku 2015 přitom platil ještě přísnější trestní zákoník z roku 1987. Trestného činu se podle něj dopouštěla jak těhotná žena, tak osoba potrat provádějící. Od trestu přitom bylo upuštěno pouze v případě, že žena byla ve vážném ohrožení života a nešlo to vyřešit jinak. Kriminalizace potratů byla dále zostřena takzvaným Weltrechtsprinzipem (principem univerzální jurisdikce). Těhotná žena s trvalým bydlištěm v Lichtenštejnsku byla trestána i v případě, že k potratu došlo v zahraničí, i když tam byl legální. Nebylo možné tedy ani překročit hranice a nechat si těhotenství ukončit ve Švýcarsku či Rakousku. Je třeba zmínit, že o podobném postihu není za celou dobu trvání zákoníku nic známo. K částečné a podle všeho konečné „liberalizaci“ došlo právě v roce 2015 a předcházelo tomu několik krizí, které málem vedly ke konci monarchie. Ale nepředbíhejme.

„Knížecí rod je pro Lichtenštejnsko stejně nedílnou součástí jako Rýn, který tvoří hranici se Švýcarskem, a švýcarský frank,“ prohlásil v roce 2012 tehdejší premiér země Klaus Tschütscher z křesťanskodemokratické Vlastenecké unie a dodal: „Lichtenštejnský lid ví, co dostává od knížecího rodu, a knížecí rod ví, co dostává od Lichtenštejnska. Je to tak symbiotický vztah, že se ho nikdo jen tak nevzdá.“ Tohle je možný klíč k pochopení této země a jejích obyvatel. Přes občasné neshody a nehody nakonec v zemi zvítězí přesně tento „symbiotický“ princip. Přestože je zřejmé, že lichtenštejnská společnost není unifikovaná a nevládne zde diktatura ani absolutismus. Naopak: politické zřízení země v sobě kombinuje prvky monarchie – a přímé demokracie založené na lidových referendech.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes, odpusť nám naše viny,

 Centrální, základní, snad všemi křesťany sdílená modlitba začíná takto: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Tohle bychom asi džinovi neřekli.

Bůh je náš Otec, toužíme po příchodu jeho království, přijímáme jeho vůli. Jak se ale pak vzápětí můžeme modlit za chléb, za odpuštění, za zbavení od zlého?

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes, odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili naším viníkům, neuveď nás v pokušení (resp. neopouštěj nás v pokušení), ale zbav nás od zlého.“

Především tím vyznáváme svou potřebnost, svou fyzičnost, své neoddělitelné spojení s našimi bližními. Chléb, odpuštění, pomoc v pokušení, ochrana od zlého, to je světlo z budoucnosti, které potřebuje každý bez ohledu na vyznání, kulturu, původ. Potřebuje je fyzicky jako zvíře, jako tělo, jako cítící, zranitelné tělo. To jsou náznaky, příznaky toho království, které má přijít. V naplnění našich potřeb, v uzdravení našich nemocí, v odpuštění, v pomoci, ochraně se nás dotýká Pán a jeho království.

Modlíme se, aby přišlo, protože tu není. Přijímáme vůli, protože důvěřujeme a věříme, ačkoli nemůžeme té hrůze, která se děje dnes a denně kolem nás, rozumět. A přece i v té hrůze je světlo budoucnosti. Světlo, které vstoupilo do temnot, a ty je nepohltily.

Podle Jana Husa nemravného šéfa není nutné poslouchat

Husova kritika církevních zlořádů a nemravného chování části katolického duchovenstva byla ve většině případů oprávněna. A proti tomu nic nenamítali ani církevní představitelé, dokonce i pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka jej nechal dvakrát kázat na kněžských synodách, kde Hus pořádně tepal kněžské hříchy.

Některé Husovy názory by však byly radikální i v současné době a společnost přivedly k anarchii. Řečeno současným jazykem, Hus hlásal, že lidé nemají poslouchat své nadřízené, pokud žijí nemravně. Čili jestliže by se šéf pravidelně opíjel nebo zahýbal své manželce, tak ho podřízení nemusí poslouchat. Dovedeno do důsledku by to vedlo k rozvratu společnosti. Přitom sám Ježíš Kristus podle Matoušova evangelia lidem vzkázal, jak se mají v takových případech zachovat. Ve vztahu k farizeům uvedl. „Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ Tedy, autority je třeba respektovat, ale pokud se chovají špatně, jejich příkladem se neřídit. Mistr Jan měl také výhrady proti tanci, který považoval za nemravný.

Hus však nebyl odsouzen za kritiku církevních zlořádů, protože mnozí jeho předchůdci jako třeba Konrád Waldhauser, Tomáš Štítný ze Štítného, Jan Milíč z Kroměříže, ještě dříve například svatý František z Asissi a další rovněž ostře tepali zlo ve společnosti a v církvi, ovšem na hranici neskončili. Hus byl potrestán za své teologické názory, nikoliv za svá kázání proti nepravostem.

Český univerzitní mistr též zřejmě nepochopil, co jej na Kostnickém koncilu může potkat. Jan Hus nikdy nechtěl zakládat novou církev, považoval se za pravověrného katolíka a katolíkem zůstal až do své nešťastné smrti. On si myslel, že přesvědčí koncilové otce o své pravdě, to však byla hodně naivní představa. Stanul totiž proti nejlepší teologům své doby. On sice patřil k výborným kazatelům a skvělým rétorům, ale jako teolog byl spíše podprůměrný. I z toho důvodu neměl při svých slyšeních šanci na úspěch

Kostnický koncil se ovšem nesešel kvůli tomu, aby odsoudil Jana Husa na smrt. Pro něj bylo klíčové ukončit trojpapeží, které bylo hlavní ostudou katolické církve, a to se mu nakonec zvolením papeže Martina V. v roce 1417 povedlo. To pro něj bylo prioritou!

koncil nechtěl Husa odsoudit na smrt a spokojil by se s jeho odvoláním. Dokonce italský kardinál Francesco Zabarella nabídl Husovi poněkud vstřícnější prohlášení, které zmírnilo některá obvinění proti němu. Ani na to však Hus nepřistoupil. Bylo to takové nešťastné, koncil jej káral za katolicky bludnou nauku, on se hájil tím, že ji nehlásal v podstatě, v jaké mu ji vytýkají, ale zůstal katolicky pravověrný. Některé jeho spisy předané koncilu jeho univerzitním kolegou Štěpánem Pálčem a církevním prokurátorem Michalem de Causis však ukázaly, že nemluví tak úplně pravdu.

Jan Hus neplánoval žádnou převratnou společenskou revoluci. Sám připouštěl upalování kacířů, a poddanství lidí vůči panovníkovi, církvi a šlechtě považoval za přirozenou záležitost. Byl to středověce uvažující člověk, jehož svět se jaksi míjel s poněkud modernějším myšlením renesančních kardinálů.

Husovy kruté smrti je třeba litovat, ale musíme ji posuzovat prizmatem 15. století, tedy středověku, Ta doba byla jiná, surovější a nelze na ni uplatňovat lidskoprávní zásady současnosti.

Zdroj