Sametovou revoluci zahájilo svatořečení svaté Anežky České

 Je brána jako symbol svobody. Pět dnů po jejím svatořečení papežem Janem Pavlem II. vypukla v Československu něžná revoluce, která smetla nenáviděné komunisty. Anežka česká naplnila svůj život službou bližním.

Kostel sv. Anežky České, z roku 1935, v Českých Velenicích

Její původ ji předurčil ke skvělé kariéře. Narodila se jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho manželky Konstancie pravděpodobně v lednu 1211. Byly ji vybrány skvělé partie, mezi nimi i římský císař nebo anglický král. Boží vůle však rozhodla jinak a ona svůj život zasvětila Bohu.

Jak je uvedeno na webu catholica.cz, v roce 1233 založila se svoji matkou v blízkosti kostela sv. Haštala v Praze, špitál sv. Františka, chudobinec a útulek pro pocestné. Špitál byl něčím jako středověká nemocnice. Zároveň k péči o nemocné založila špitální bratrstvo a vzápětí klášter Na Františku, který zaplatila ze svého věna. Rozhodla se zasvětit svůj život chudobě a i z toho důvodu vstoupila do řádu klarisek, což je ženská obdoba řádu františkánů založená svatou Klárou z Assisi. Ta také byla jejím velkým duchovním vzorem a dokonce si spolu obě ženy dopisovaly. Svatá Klára ji ve svých listech listech povzbuzovala k vytrvalosti a k dalším ctnostem. Nabádala ji, aby sloužila hrdinsky z lásky k Bohu, hledíce na Ježíše Krista jako do zrcadla a zdůrazňovala, že nejdůležitější ze všeho je chudoba.

Hned po své smrti byla Anežka ctěná jako světice. O její svatořečení se však po staletí žádalo marně. K potvrzení její úcty došlo po složitě dlouhém procesu teprve 3. prosince 1874 papežem Piem IX, který ji prohlásil za blahoslavenou. Její kanonizaci dlouho bránil fakt, že se v minulosti ztratily její ostatky. Jejich existence totiž byla dříve podmínkou pro svatořečení. Kanonizační podmínky později upravil papež Jan. Pavel II. a tělesné ostatky už nebyly nutnou podmínkou pro svatořečení. Ten jí také prohlásil za svatou 12. listopadu 1989 ve svatopetrské bazilice ve Vatikánu. Již značně revolučními změnami ve východní Evropě vyděšený komunistický režim v Praze dovolil 10.000 českým poutníkům vycestovat do Říma. 

O významu svaté Anežky České svědčí také fakt, že patří mezi čtyři české národní světce, kteří obklopují jezdeckou sochu svatého Václava od sochaře Josefa Václava Myslbeka v Praze na Václavském náměstí.

Svatořečení Anežky České před 35 lety, bylo předzvěstí velké změny

 Před 35 lety svatopetrské zvony ohlásily českému národu a křesťanskému světu radostnou zprávu o svatořečení Anežky České. Za svatou ji prohlásil papež sv. Jan Pavel II. dne 12. listopadu 1989. Český věřící lid po staletí Anežku ctil a uchovával naději, že až bude Přemyslovna svatořečena, zavládne v českých zemích svoboda. Pět dní po jejím svatořečení se zhroutil krutý komunistický režim. A církev a národ získaly svobodu.

Veliká dcero českého národa, zahrnuješ náš národ nesmírnými dary a milostmi, které nám vyprošuješ před trůnem našeho Pána a Boha, Ježíše Krista. Celým svým srdcem Ti za ně děkujeme a pokorně Tě prosíme, vypros našemu národu svornost, jednotu, návrat k Bohu, dary Ducha svatého a vítězství dobra nad zlem! Ať svobodně a celým srdcem můžeme sloužit našemu Pánu a Bohu. Amen.

 

Myslivcům nastal čas honů, čas tradic

 Pestře zbarvenými lesy znějí fanfáry valdhornistů. Po pádu komunismu se myslivci a lesníci vracejí ke svým autentickým historickým tradicím. Ve známost nejvíce vešla tradice svatého Huberta, která historicky našla svou institucionalizovanou podobu v barokním Šporkově Řádu sv. Huberta.

Ani 40 let vnucování tupého ateizmu nevymazalo staré křesťanské tradice vycházející z úcty k přírodě. Po listopadu 1989 se stále pátrá v minulosti a hledá v ní něco, co by pohladilo lidské duše, jako se to dělo v minulosti.. Myslivci obnovující kult sv. Eustacha a sv. Huberta, horníci uctívající sv. Barboru, hasiči salutující před svým svatým patronem Floriánem nebo cukráři a kuchaři nesoucí na nosítkách sochu sv. Vavřince,

 Myslivecká tradice má i dnes své pokračovatele, kteří se vzorně, ve stylových stejnokrojích, shromažďují k bohopoctě v katolických chrámech a aktivně pěstují myslivost. Biskupové a kněží slouží mše svaté pro myslivce, kteří v kostelích v čase honů vyjadřují dík za úspěchy v péči o les a přírodu. Muži v zelených stejnokrojích, s odznaky ve tvaru jehličí, sedí v kostelních lavicích v Kuksu, v Rožmitálu pod Třemšínem a na mnoha dalších místech. Lesní rohy a myslivecké mše znějí chrámovými zdmi. Svébytný druh religiozity, romantika lesů, myslivecké kamarádství, duše lidí, kteří v lesní samotě nacházejí klid a soulad se Stvořitelovým dílem.

Spolu se svatým Hubertem jsou dalšími patrony myslivosti sv. Jiljí a v našich zemích zvláště domácí svatí Prokop a Ivan. Vedle těchto patronů však mezi myslivci ožívá i méně známá, avšak historicky starší tradice svatého Eustacha, patrona lesů a myslivosti. V historii se mezi českými myslivci odpradávna rozvíjel specifický kult sv. Eustacha. Také dnes má své pokračovatele, mezi myslivci i místními patrioty, zejména v oblastech s předmětnými sakrálními památkami. Veřejným výrazem této tradice jsou také Slavnosti svatého Eustacha, pořádané nedávno Českomoravskou mysliveckou jednotou na hradě Křivoklát, s festivalem trubačů na lesní rohy a s prezentací lesnických škol se svými zvídavými a inteligentními studenty.

Svatý Eustach (před obrácením Placidus, zemřel 20. září 118) byl římský vojevůdce, proslulý vítězstvími, kterými upevnil moc a zabezpečil hranice Říma. K jeho obrácení na křesťanství došlo během honu, na který si vyjel s družinou přátel a služebníků. Pronásledoval velkého jelena, až osaměl v hlubokém lese. Unavený usedl a přemýšlel o marnosti pohanského modlářství. Uvažoval o vzorných mravech křesťanů, kteří pro svou víru snášeli muka i smrt. V tom spatřil na skále jelena, za kterým se původně hnal do hloubi lesa. V ten okamžik mu přišlo líto krásného velikána. Jelen stál klidně. Eustach – tehdy ještě pohan Placidus – pojednou zpozoroval mezi jeho parohy lesknoucí se kříž s Ukřižovaným, a uslyšel tajemná slova: „Placide, proč mne pronásleduješ? Jsem Kristus, který pro spasení tvoje a celého světa zemřel na kříži. Uvěř ve mne! Jdi k biskupovi křesťanů a dej se pokřtít.“ Placidus padl na kolena a přijal Ježíše Krista. 

O svém vidění promluvil doma s manželkou a společně s celou rodinou se vypravili k papeži, aby je poučil ve víře a pokřtil. Papež je ochotně přijal a udělil jim křest. Placidus přijal jméno Eustach. Jako křesťan odmítl obětovat pohanskému bohu Apollónovi. Pohanský císař Hadrian jej zbavil vojenských hodností, a i s rodinou jej nechal soudně vyšetřovat. Eustach i jeho blízcí svorně vyznali před soudem Krista. Od svého přesvědčení se nedali odvrátit sliby ani hrozbami. Proto byli odsouzeni k smrti. V cirku na rodinu vypustili šelmy. Dravá zvířata však, před zraky davů, odsouzené rodině neublížila. Rozlícený císař Hadrian nařídil roztopit dožhava měděnou pec v podobě býka a uvrhnout do ní Eustacha i s jeho manželkou a syny. Těla mučedníků zůstala v ohni neporušena a křesťané je důstojné pohřbili. Na jejich hrobě později vyrostl v Římě chrám. Za papeže Řehoře Velikého existovala v Římě bazilika zasvěcená sv. Eustachovi. Jeho ostatky jsou dnes uloženy v drahocenné rakvi v římském kostele sv. Eustacha. Světcovy ostatky nalezneme rovněž v Paříži. Stal se jedním ze 14 svatých pomocníků. Je nejen patronem myslivců a lovců, ale také vojáků, mečířů, pláteníků, punčochářů, klempířů a kamnářů, dále ochráncem Paříže a Madridu, pomocník při vážných životních souženích a jako rádce v mezilidských vztazích.

Kult sv. Eustacha se k nám rozšířil ze západu již v 16. století, úcta ke sv. Hubertovi až v 18. století. Schwarzenberští myslivci založili v roce 1692 vůbec první mysliveckou organizaci v Čechách, která nesla jméno Myslivecké bratrstvo sv. Eustacha. V češtině byla legenda o sv. Eustachovi zpracována dříve než o sv. Hubertovi.

 Řada památek nám dosvědčuje, že svatý Eustach byl u nás uctíván jako patron lovu a myslivosti, zejména pak v 17. a 18. století. Jubilejní oslavy se zde konaly v baroku i moderní době. Dne 21. září 1947 fanfáry lesních rohů u kapličky ohlásily slavnosti ke cti sv. Eustacha. Přítomni byli představitelé Československé myslivecké jednoty, Státních lesů a statků, ministerstev, vysokých škol, národních výborů a dalších institucí. Po projevech ke kapličce přistoupil pražský arcibiskup Josef Beran, který provedl obřad žehnání kapličky. 

Pokud Vás práce nebo zábava přivedou do lesa, usedněte se sv. Eustachem v lesní tišině a setrvejte v úžasu nad Božím stvořením a s modlitbou za naši přírodu, dědictví otců. Obnova víry skrze lidové slavnosti, kombinace náboženské tradice a lidové nebo profesní slavnosti s patřičnou stavovskou hrdostí, to vše znamená přihlášení se k našim kulturním a kultovním tradicím!

Zdroj: Katolické noviny

V Amerike prehrali médiá.

Prehrala angažovaná a aktivistická žurnalistika. Ak sa novinári z tejto prehry nepoučia, čaká ich osud Rudého práva v Československu pred Novembrom ’89. Ak čosi Rudé právo tvrdilo, ľudia vedeli, že je to presne naopak. Ako napísal Jeff Bezos (zakladatel Amazon a majitel amerických novin The Washington Post), „niečo, čo robíme, zjavne nefunguje“.

Keď majiteľ amerických novín The Washington Post Jeff Bezos (Amazon) vysvetľoval, prečo jeho noviny nepodporia nikoho na post prezidenta, okrem iného napísal:

„V každoročných prieskumoch verejnej mienky o dôvere a povesti sa novinári a médiá pravidelne umiestňujú na samom dne pred kongresom. V tohtoročnom Gallupovom prieskume sa nám však podarilo klesnúť až pod kongres. Naše povolanie je teraz najmenej dôveryhodné zo všetkých. Niečo, čo robíme, zjavne nefunguje.“

Výhrou Donalda Trumpa vo voľbách si Američania vybrali zmenu. Zmena postretne aj Európu. Nástupom Trumpa bude musieť byť európska politika samostatnejšia. Ameriku aj svet čaká obdobie neistoty. Najviac na to doplatí Ukrajina. Riešenie konfliktu sa stane viac európskou záležitosťou.

Ale späť k Bezosovi. V Amerike po volebnej noci prehrali médiá. Prehrala angažovaná a aktivistická žurnalistika. Ak sa novinári z tejto prehry nepoučia, čaká ich osud Rudého práva v Československu pred Novembrom ’89. Ak čosi Rudé právo tvrdilo, ľudia vedeli, že je to presne naopak. Ako napísal Jeff Bezos, „niečo, čo robíme, zjavne nefunguje“.

Karol Lovaš , kněz českobudějovické diecéze 

Demokracie na hraně

 Když vybublají nějaké dlouho neřešené potíže a když je patrná určitá těžkopádnost demokracie, objeví se volání po „vládě silné ruky“. Většina obyvatel Evropy dává stále přednost demokracii před diktaturou, ovšem v těžkých dobách – a dnešní doba už je skutečně těžká – roste počet těch, kteří soudí, že nějaký diktátor, vybavený značnými pravomocemi (nebo si tyto pravomoci usurpující), by mohl krizovou situaci vyřešit lépe, než zdlouhavé demokratické procedury.

Na toto místě nebudu vypočítávat nejrůznější krizové situace, které musí naše vláda řešit právě teď. Rozhodovací procesy jsou často nesmírně zdlouhavé. Příkladem mohou být různá výběrová řízení. Někdo je vypíše, někdo usoudí, že už to vypsání bylo špatné, nakonec se k nějakému rozhodnutí dospěje, ale výsledek zase někdo napadne, a v momentě, kdy je konečně rozhodnuto, je dané řešení možná už zastaralé, a v tom horším případě se musí všechno začít znovu. A je tu i jiný aspekt:  dva vrcholní politici bavili o obsazení určitého postu. Shodli se na tom, že to nikdo nechce vzít, protože už po samotném jmenování je ten, kdo nominaci přijme, jednou nohou v kriminále. Stát na tom opravdu není dobře, když se poctiví lidé bojí nastoupit do nějaké funkce.

„Kdo má vůli, hledá cestu, kdo vůli nemá, hledá důvody.“ Kdysi jeden z našich pastorů na modlitebním setkání na Řípu říkal, že musíme porazit nečistého ducha, který má jméno „To nejde“. Někteří se mu smáli. Já ne. Příliš často narážíme na někoho, kdo vám vysvětlí, proč něco nejde.

V devadesátých letech. Tehdy jsme ještě neměli klasický bezvízový styk se Spojenými státy, a kdo chtěl do této země vycestovat, byť třeba na krátkou návštěvu, musel vystát několikasetmetrovou frontu. Když byl jmenován nový velvyslanec a když uviděl tu frontu, řekl, „tohle do tří týdnů zmizí“. S napětím jsem očekával, zda se něco změní. A změnilo. Fronty zmizely. Jak to udělal, si už nevybavuji, ale šlo to.

Kdysi jsem četl nějakou studii o Singapuru. Pozoruhodná diktatura. Nicméně Singapur byl právní stát. Četl jsem, že někteří úředníci mají nad svým pracovním stolem nápis „vaši záležitost musím vyřešit ještě dnes“. A skutečně musí. Diktátor Lee Kuan Yew to nějak dokázal zařídit a pozvedl Singapur mezi nejvyspělejší státy světa.

Nicméně… přednost demokracii. V čem je problém diktátorů? Jednak v tom, že jen málokterý je osvícený. Jednak v tom, že diktátora se zpravidla po dobrém nezbavíte.

Takový Churchill byl skutečný demokrat. Tento muž zachránil Británii, prohrál první poválečné volby. Mohlo by se zdát, že si tu porážku nezasloužil. Vždyť zachránil britskou demokracii! Ano, dokázal to, aniž by se uchýlil k diktatuře. Výsledek voleb přijal.

Prezidenti se zpravidla volí na maximálně dvě čtyř- či pětiletá období (jsou výjimky, ale to teď není podstatné). Jakmile si nějaký prezident nechá odhlasovat změnu ústavy, aby mohl kandidovat ještě ve třetím období, víte, že je zle. A pokud se stane prezidentem na doživotí, víte, že je opravdu hodně zle. Pak třeba může nechat po sobě přejmenovat hlavní město. Když jsem byl malý, jmenovalo se hlavní město Dominikánské republiky Ciudad Trujillo. Tehdy jsem netušil, že se o to zasadil tehdy vládnoucí diktátor Trujillo. A nemusíme chodit tak daleko – nedávno se o totéž pokusil bývalý kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev. Hlavní město Astanu nechal přejmenovat na Nur-Sultan. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání. Když v úřadě skončil a když nastoupil nový prezident, byla to brzy opět Astana. Když něco takového pozorujete, víte, že v takové zemi není demokracie ani náhodou. V Kazachstánu to naštěstí dopadlo dobře – původní jméno se vrátilo, aniž tomu předcházela občanská válka.

Demokracie má řadu problémů. Jedním z nich je, že se v ní těžko prosazují silné a originální osobnosti. Takovými silnými osobnostmi byla ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová nebo americký prezident Ronald Reagan. Udělali všechno dobře? To jistě ne. Ale Británie ubránila Falklandy a Thatcherová ustála dlouhotrvající hornickou stávku. „Thatcher, Thatcher, the milk snatcher“, posmívali se jí, když zrušila mléko zdarma na školách. Silné osobnosti musí počítat s tím, že budou vystaveny útokům, často velmi nevybíravým. Ne každému se do toho chce. Nedivím se bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové, že toho po prvním období měla dost. S jejími názory jsem srdečně nesouhlasil, ale držel jsem jí palce, protože prokázala mimořádnou slušnost a neoplácela svým protivníkům stejnou mincí.

Jste-li svědky toho, že slušní lidé opouštějí politiku, je velmi pravděpodobné, že demokracie je v takové zemi v ohrožení. Na Jordana Petersona, který musel čelit nejrůznějším podpásovým útokům, se obrací hodně lidí, kteří nejsou srozuměni se současnou genderovou ideologií, ale bojí se veřejně vystoupit. Jordan Peterson jim radí, aby se nepouštěli do boje, pokud mají malé děti a musí splácet hypotéku. Budou totiž – jako již bezpočet jiných – patrně vyhozeni z práce, a nemají-li jiný příjem, může jejich vystoupení znamenat pro rodinu katastrofu. Takový stav nevěští pro demokracii nic dobrého, nicméně jsou lidé, kteří se dokáží postavit proti tomu, co ohrožuje demokracii, aniž by volali po vládě silné ruky.

Doufáme, že demokracie obstojí – u nás, v Británii i ve Spojených státech. Ale nebude to snadné. Krize se prohlubují a volání po vládě silné ruky sílí.

cv

Jaké bude v zemi náboženství, takový bude jazyk

 Dlouholetý ředitel a pedagog z Vídně varuje před rychlou islamizací rakouských škol. Ničení krucifixu. Poplivání Bible. Růst antisemitismu. Výhrůžky nemuslimským studentům kvůli jejich náboženskému přesvědčení.

Ve vídeňských základních školách dnes tvoří muslimové největší náboženskou skupinu. S velkým odstupem jsou na druhém místě katolíci.

Christian Klar apeluje na církev, aby dodávala křesťanům, zejména mladým lidem, větší sebevědomí.

„Každý člověk má právo rozhodnout se, jak bude prožívat své náboženství, aniž by byl vystaven obtěžování. Je rysem islámu, že muslimové diktují ostatním muslimům, kteří údajně nejsou dostatečně věřící, že by měli žít více nábožensky, ale také to, že nemuslimové jsou přesvědčováni, aby konvertovali, nebo jsou šikanováni a je s nimi špatně zacházeno,“ říká Klar. 

Když student odpoví arabsky, upozorním ho: „U nás se to řekne ,,Guten Tag , my mluvíme německy. Pokud chceš mluvit arabsky, pak musíš žít v zemi, kde je arabština úředním jazykem“.

Památka zesnulých

 Na počátku listopadu slavíme Památku všech věrných zesnulých, lidově nazývanou Dušičky. Rozšíření této památky se připisuje benediktinům, především opatovi sv. Odilovi z reformního opatství Cluny ve Francii kolem roku 1000. 

Slavení tohoto dne je jistým specifikem hlavně v katolické církvi. Mnozí nekatolíci se staví proti modlitbě za zemřelé, když říkají, že tato modlitba nemá oporu v Písmu svatém. Tato poznámka je zčásti pravda, neboť přímé zmínky o modlitbě za mrtvé jsou jen v Druhé knize Makabejské, která se zachovala jen řecky a kterou židé ani velká část protestantů neuznává za text s jistotou inspirovaný božským Autorem poselství bible.

Navíc mnozí zpochybňují nauku o očistci, která také nemá přímou oporu v bibli. Mezi církevními otci byly tyto otázky chápány rozdílně. Právě díky tomu, že patristická teologie vychází hlavně z Písma sv., jsou na modlitbu za zemřelé a tématiku očistce mezi otci různé pohledy. Významný historik Jacques Le Goff ve své knize Zrození očistce mluví o tom, že koncept a název očistce vzniká před rokem 1000 na katedrální škole při pařížském dómu Notre Dame, z které později vzniká Sorbonna. V tomto prostředí se rozvíjí přímá linka mezi modlitbou za zemřelé a konceptem očistného ohně – očistce. Nejprve se mluvilo o očistném ohni, především na základě 1. Kor. 3, 15: „Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm“. Na základě řeči o ohni se později začalo mluvit o očistném ohni (ignis purgatori), z toho označení pak vzniká název purgatorium – očistec.

Jak odpovídat těm, kdo zpochybňují modlitbu za zemřelé a koncepci očistce? 

Obecně lidské je mít vztah ke svým předkům, těm, kteří nám předali život, kulturu a mnoho dalšího. Mnohé kultury praktikovaly kult zemřelých předků, případně se pokoušely s nimi komunikovat a případně získat jejích přízeň a pomoc pro ně a od nich před něčím, co člověka přesahuje, tedy před různě chápanými božstvy. 

Nakonec i ve Starém zákoně se o tomto mluví a děje se to, byť je to zapovězeno (1. Sam 28, 7). Tedy nějaký vztah ke svým zemřelým mají téměř všechny kultury, když chtějí pro své zemřelé dobro a přízeň božstev, nebo pravého Boha Hospodina. Snaha o vzájemnou pomoc se zemřelými je tedy velmi častá v různých dobách a kulturách.

Pokud jde o důvody teologické, dobře víme na základě Písma svatého a z něj odvozené nauky církve, že po smrti člověka se oddělí duše od těla a následuje tzv. individuální soud. Ten, kdo žil dobře a svatě, jde do nebe. Kdo se rozhodl jít proti Bohu a jeho dobrému plánu s člověkem, odmítne Boha a chce konat zlo, půjde bohužel do pekla, neboť Bůh respektuje svobodu člověka. Zkušenost však říká, že u velké části lidí je to tak někde mezi těmito krajními póly.

 Velká část lidí chce konat dobro a mnohdy ho koná, často však také podléhá slabosti a hřeší. Zdá se, že pokud z Písma víme, že do Nebe nevejde nic nesvatého, musí být nějaké očištění, Zj. 21, 27: „A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života“. V tomto smyslu se tedy nějaký očistný proces před vstupem do nebe, onoho plného patření (hledění) na Boha, zdá docela logickou variantou.

Písmo svaté o modlitbě za zemřelé mluví minimálně, a o očistci v podstatě vůbec ne, tak to, co učí církev o těchto posledních věcech člověka, je velmi smysluplné. Z kombinace Božího zjevení a běžné lidské zkušenosti je nauka o očistci dokonce velmi smysluplná a logická.

Je na každém z nás, jak možnosti duchovní podpory pro naše zemřelé skrze modlitbu a získání odpustků využijeme, nebo jestli je opomeneme.

Masaryk dnes lidi už nezajímá

 „Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český,“ říkával Masaryk. Mohl to před sto a více  lety říkat, protože byla k tomu doba jakoby stvořená. 

 Dnes se ve veřejném prostoru, v politickém provozu i na sociálních sítích se masivně dehumanizuje kdeco a kdekdo, přičemž si mnoho lidí ani nevšimne, že by tak porušovali vlastní humanistické principy, které byly základem demokratického společenství. Natožpak aby si toho všímaly celé státy. Na prvním místě má být naše české. MY, což ve skutečnosti znamená JÁ. Každé jedno JÁ má být první mezi všemi ostatními JÁ. Moje JÁ! Logika upřednostňování sebe vede k všeobecnému egoismu, jenž je pravým opakem humanitních ideálů zakladatelů státu.

Z dnešního pohledu je to Masarykova utopie, jak samo slovo říká, něco, co není nikde, co nemá své vlastní místo, jenže právě jedině na takovém základě lze udržet něco, co se nerozkýve pod prvním otřesem světových a domácích nálad a co má namířeno za tím, co přichází, co se na nás valí z budoucnosti. Hledáme-li v sobě to lepší, existuje naděje, že toto nikde, mimo místo je a bude nějak tu. „Když se ale člověk redukuje na sebe sama,“ tvrdil filosof Jean Hyppolite, „ztrácí se.“ 

 Chceme se mít dobře i v budoucnu, ale tak, jak jsme se poměli již v minulosti, takovým způsobem, jakým jsme to dělali, i kdyby se kolem dělo cokoliv. Nemůžeme být už lepší, když jsme od jakživa báječní a skvělí. A za tímto cílem lze vylučovat a jinak dehumanizovat všechny, kdo to nechápou, tedy nepřijímají jako přírodní zákon. Masarykovské cílení od sebe k druhým se mění v opačném směru: nehledáme možné společné hodnoty pro všechny, nýbrž své vlastní pro sebe. Jak kdysi parodoval Masarykovu jistě dobře míněnou maximu národního cíle tehdejší šéfredaktor Přítomnosti Ferdinand Peroutka – posláním existence českého národa je nakonec mít se dobře. Jak na to, je už vedlejší…

Masaryk by se Peroutkově formulaci jistě zasmál, protože dobrý sarkasmus v sobě nese i kus reálné pravdy a odkazuje na širší souvislosti. Žádná ego překračující humanita nemůže v rámci demokratického systému uzrát, pokud systém nepracuje na sociální spravedlnosti. Mít se nejprve dobře, a pak myslet na jiné? U TGM musí jít obojí zároveň, protože „mít se dobře“, musíme myslet, a hlavně vykonávat v konceptu univerzálně humanitním. Jedno bez druhého ztrácí smysl, rozkládá se pojivo demokratického společenství.

Po 106 letech existence samostatného státu nemáme nic, co by dávalo srozumitelnější rámec tomu, čemu ještě pořád říkáme demokracie. Různé jiné zkratky k blahobytu nevedly, zkoušet ještě další nové je riskantní luxus. Stejně se po těch všech siláckých egoistických gestech znovu ukáže, že nic z toho, co se dnes nabízí jako spása, řešením není. Revoluce, i ty konzervativní, probíhají v emocích slovy, pak ale přijde uklidnění a potřeba něco dělat. „A práce,“ jak věděl Masaryk, „je to, co nechce nikdo dělat.“ Ze všech nejméně lidé, kteří tolik mluví o práci nejvíc.

 Z minulosti do budoucnosti přes Přítomnost

Československo byl Masarykův panský kočár na smetišti

 28. října je svátek neexistujícího státu. Škoda, že v roce 1918 nezvítězilo Rádlovo pojetí národa tak, jak existuje v západních státech, tedy jako společenství občanů, kteří se smluvně a dobrovolně spojují k budování společného státu, ale převládlo východní organické pojetí národa svázané s krví, kmenovou příslušností a jazykem.

Když se v Rusku Masaryk dostatečně nasytil bolševické revoluce, vrátil se kdo USA, aby zkontroloval, jak Američané hlásící se ke svým českým předkům platí jím vyhlášenou "Národní daň". Peněz na pobyt v luxusních hotelech a na provoz Vozkovy rozvracečské agentury bylo dost. Touha po neomezené moci u Masaryka zvětšovala chorobnou nenávist k Habsburkovi, katolické církvi a šlechtě a obdiv k Marxovi. Tohoto se nezbavil do konce života. 

Nový císař Karel I. dal po nástupu na trůn jasně najevo, že určitě nehodlá přitvrzovat směrem k vojenské diktatuře stojící na represích, což ilustruje i jeho následná amnestie v červenci 1917, která se mimo jiné týkala i zapřisáhlého rusofila Karla Kramáře (viz Kramářova Slovanská ústava , v níž snil o českých zemích jako součásti ruského impéria). Též hned v roce 1917 sesadil von Hötzendorfa z jeho pozice v generálním štábu, nejdříve na frontový úsek do Tyrolska a poté, co von Hötzendorf tam podle svého zvyku předvedl neúspěšnou ofenzívu , v červnu 1918 na ceremoniální pozici do Vídně.

Navíc se císař pokusil sondovat možnosti separátního míru, a to bez konzultace s Německem a bez ohledu na jeho záměry (blíže viz Sixtova aféra), což skončilo neúspěchem a Karel I. musel v německé režii absolvovat kajícnou „pouť do Canossy“ k císaři Vilémovi II. To však nic nemění na císařově zjevné neochotě fungovat jako, ať již faktický či loutkový, vůdce proněmecké armádní junty a vládnout „ohněm a mečem“. To byla velká státnická chyba, když ustoupil českým podvratníkům a separatistům působícím přímo ve vídeňských státních orgánech. 

Masaryk a jeho kumpáni Čechům a Slovákům slibovali středoevropské Švýcarsko. Byl však z toho jen centralistický  stát založený na českém národovectví 19. století. Češi podle Masaryka také neměli být katolíci, ale kališníci. Znamenalo to přidusit také šlechtu, které sice byla vždy oporou českých zemí, ale většinou mluvila německy. "Češi s Němci v jednom státě žít nemůžou," nechal se Masaryk slyšet, i když průměrný Čech snáz pochopil Knechta z vedlejší vesnice než baču z pod Tater. Ze Slováků se stali Čechoslováci, což v českých zemích znamenalo, že to pro veřejnost byli nedokonalí Češi mluvící východním nářečím. Z 3,5 milionu českých Němců se na Benešovo přání stala bezvýznamná národnostní menšina, přičemž nápad na její odsun do Německa poletující v Benešově mozku už od roku 1917 ještě uskutečněn nebyl. Ujal se nápad použít psychický nátlak, pod povinností mluvit česky byli Němci vyhánění ze státních úřadů, vedoucích míst v institucích, podnicích a armádě. Začalo se také průnikem českých osídlenců (úředníků, železničářů, učitelů apod.) do Sudet a v Němci obývaných obcích se začalo s výstavbou škol pro české děti. Masarykova rádoby demokracie zaplakala, místo kompromisů přišel český diktát. Důvod k nespokojenosti měli Němci. Slováci i Maďaři, Československo vydrželo pohromadě 20 let jen zásluhou mnohostranné vyspělosti českých zemí, kterou zdědilo po rakouské monarchii. 

Stát byl postaven na chimérickém ideálu čechoslovakismu. Bohužel nespokojenosti českých Němců využil Hitler, což vedlo k Mnichovu, protektorátu a ve svém konečném důsledku i k rozpoutání druhé světové války, přesněji řečeno to bylo jednou z příčin této války.

 Při vší úctě k „mužům 28. října“, oni nemuseli o moc bojovat na barikádách, nýbrž jim byla bez odporu a bez krveprolití darována. Na návrh posledního císaře rakousko-uherského císaře Karla I.  Stačil k tomu jeden telegram minstra zahraničí Andrassiho poslaný českému zemskému sněmu "Vídeňská vláda netrvá na tom, aby země Koruny české byly nadále součástí rakousko-uherské monarchie." (Češi se za to „velkoryse“ revanšovali například konfiskací majetku dětí Františka Ferdinanda a ničením Mariánských sloupů.)

Pokud se pod vlivem říjnového výročí nenecháme unést „povinným“ nacionalizmem, lze při menší dávce shovívavosti konstatovat, že Československo bylo fakticky kopií Rakouska-Uherska se všemi jeho nešvary, ale kopií slabší a menší a méně úspěšnou. Nápadnou podobnost lze spatřit v osobě „tatíčka prezidenta“, jenž sídlil na hradě, projížděl se koňmo na zámku a disponoval faktickým zákonem proti urážce tatíčkovského majestátu – Zákon na ochranu republiky, 50/1923 Sb., § 11). Větší dopad však měla totožná neschopnost ve vnitřní politice, obsahující nezvládnutí národnostní otázky, břídilská zahraniční politika vrcholící faktickou izolací a absencí reálných spojenců. Finálním výsledkem byl předmnichovský kolaps, jemuž na rozdíl od rozpadu Rakouska-Uherska ani nepředcházela prohraná válka. (stk)

Nová hilsneriáda před spadnutím?

 Po porážce Turecka v první světové válce oblast Judeje připadla jako tzv. mandátní území Velké Británii. Nešťastná britská politika vedla k stále brutálnějšímu konfliktu mezi místními Araby a Židy, přičemž Londýn nejen že nebyl schopný udržet v oblasti pořádek, ale nezodpovědně oběma skupinám sliboval prostor a politické uplatnění. Původně britský a arabský antisionismus se stal nástrojem, který umožnil legitimně nenávidět Židy. Zdá se, že se nezměnil ani v současnosti. Hodně napovídají Čulíkovy články v Britských listech o Izraeli. 

Komunisté v tom byli tak nestydatí, že po druhé světové válce neváhali šikanovat české Židy, z nichž většina přežila šoa a další se vrátili z bojů na západní i východní frontě, a označovali je za sionisty a agenty sionismu, imperialismu atd.

Někdy to ovšem komunistovi dost ujelo. Dokonce ještě před pučem v únoru 1948 ministr informací Václav Kopecký prohlásil na schůzi v Teplicích na adresu židovských uprchlíků z Podkarpatské Rusi: „Tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostní práva před řádnými Čechy.“ To bylo na jaře roku 1947.

Mnozí Židé však komunismus podporovali, neboť po děsivých zkušenostech války věřili, že komunismus založí novou, svobodnou a spravedlivou společnost. V padesátých letech se konaly monstrprocesy a zveřejněná charakteristika odsouzených – „židovského původu“ – znamenala kruté probuzení. Trefně na to vzpomíná Ota Pavel v povídce Běh Prahou. Později se namísto Žid již téměř vždy užívalo slovo sionista. A dehonestace, urážky, ponižování a pronásledování mohly pokračovat.

„To už je zase dovoleno nenávidět Židy?“ Tato otázka padla po pogromu 7. října 2023. Autor odkryl pokrytectví radikální antisemitské levice. Zatímco zděšení z brutálního pogromu poměrně rychle odeznělo, ve světě se zvedla vlna naprosto skandálních demonstrací, kampaní a pokusů redefinovat události s jediným cílem: upřít Židům nejen právo na stát, ale i na existenci.

Organizátoři a účastníci se příliš netajili protižidovskou nenávistí, ať již vyjádřenou heslem Od řeky k moři nebo obrázky krvavých rukou, což je přímý odkaz na teroristický masakr z 12. října 2000. Tehdy izraelští vojáci v civilu, Josi Avrahami a Vadim Nurchid, jeli v civilním autě a zabloudili do Rámaláhu. Ptali se palestinské policie na cestu, ale byli zajati a posléze zmasakrováni lůzou.

Jistý Aiz Salha ukazoval z okna davu své zkrvavené ruce a vyzýval přátele, aby dobil Izraelce, kterého předtím z okna vyhodil. Lůza pak těla obou Izraelců rozsekala a vykuchala, záběry z tohoto řádění patří k nejhrůznějším vyobrazením dostupným v médiích. Salhovy rudé, krví pokryté dlaně a jejich stylizovaná kresba se staly mediálním symbolem této vraždy.

Jiným otevřeně antisemitským symbolem byla mikina s nápisem 1972 Olympic, kterou si na propalestinskou demonstraci v Praze vzala jedna z aktivistek. Nápis je jednoznačným odkazem na hrůzný masakr jedenácti izraelských sportovců a německého policisty Antona Fliegerbauera 5. září 1972 na mnichovské olympiádě.

Sociální sítě jsou nyní více než rok po pogromu plné nenávistných výpadů proti Židům. Autoři se zaklínají, že nejsou antisemité, oni pouze nemají rádi Netanjahua, Západ, kapitalisty a Stát Izrael. Židy mají rádi, zvláště ty mrtvé oběti holokaustu, živí Židé se v jejich interpretaci nevkusně brání vyhlazení.

V podání rozmazlené zlaté mládeže Západu stejně jako neonacistů a některých katolických ultras je zcela legitimní žádat zničení židovského státu a etnickou čistku na jeho území. Skandované heslo From the river to the sea znamená zahnání Židů do moře, jak se také často ozývalo a podnes ozývá. Rozhodně to neznamená svobodný stát, kde by mohli a směli Židé dál žít.

A Židé v diaspoře? Zde nastupuje starý dobrý sociální antisemitismus. Stejní řečníci, kteří žádají Palestinu judenfrei, publikují staré karikatury z protižidovských časopisů od 19. století až po neblaze proslulý Der Stürmer. Před časem jsme upozorňovala na plakát z dílny nacistické propagandy, který šířila česká učitelka v penzi, levicová aktivistka, která ještě nedávno učila děti.

Obrázky jsou neměnné: Žid jako tučný kapitalista dřepící na vaku s bankovkami, otrokář vodící na řetězech vychrtlé dělníky, vysmátý obchodník s dětskou pornografií, farmaceutický spiklenec, který distribuuje otrávené vakcíny. Touha moderních antisemitů je prostá: „Židi pryč z Palestiny, Židi pryč z našeho světa.“ Množí se útoky na evropské a americké Židy, na hřbitovy a na synagogy, židovští studenti v kampusech jsou šikanováni, zastrašováni a biti.

Moderní antisemité již nehlásají, že nám Židé zavraždili Boha, ani neměří židovské nosy. Moderní antisemité bojují proti sionismu. Nevadí jim teroristické organizace, jejich řádění a vraždy civilistů, včetně dětí, nazývají osvobozeneckým bojem, oplakávají zabité vůdce Hamásu a Hizballáhu.

Zpočátku se aspoň trochu pokoušeli přesvědčovat čtenáře a posluchače, že Hamás není totéž, co nevinní Palestinci, ale jak plyne čas a pogrom 7. října 2023 je systematicky vytlačován z kolektivní paměti, již Hamás nepokrytě oslavují. Jejich snem je zničení západní civilizace, jejich nepřítelem je liberální demokracie.

Stejně jako mladý Wilhelm Marr toužil po vítězství anarchismu a po krvavé lázni, která smete staré pořádky, také oni touží po očistné krvavé koupeli světa. Navazují na nacionální socialismus čili nacismus – a na komunismus. Živí se závistí, nenávistí a odporem k životu. Na tom nic nezmění líbivé projevy soucitu s trpícími. Taková slova užívali i masoví vrahové, aby zdůvodnili svá zvěrstva. Jsou současní bojovníci proti Izraeli antisemité? Ano, jsou…

Zdroj: Věra Tydlitátová je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie.