Osvobození podle ruských pravidel

 Je to poněkud problematické výročí, a navíc se na něm pomalu usazuje prach zapomnění. V regionu, jehož se týká, se přitom dlouhá léta slavilo jako datum osvobození. Ale už tehdy to nebylo jednoznačné, a není ani teď.

Před osmdesáti lety vstoupila sovětská vojska do Užhorodu, nyní hlavního města Zakarpatské oblasti Ukrajiny, tehdy obsazené Maďarskem, předtím součásti Československé republiky. Stalo se tak v pátek 27. října 1944. Válka trvala pak ještě více než půl roku, nicméně východní cíp (někdejší) Československé republiky, a s ním i Podkarpatsko, byl už osvobozen. Jenže v prvních týdnech nebylo jasné, v čí prospěch tu operují sovětské ozbrojené síly a jak to s územím pod Karpaty bude dál.

Ale brzy se vyjasnilo. Ačkoliv Kreml ještě několik týdnů předtím ujišťoval československé představitele, že náš stát bude obnoven v předválečných hranicích, nestalo se tak. Naplnila se vůle a moc silnějšího.

Historik Jindřich Marek v této souvislosti nedávno připomněl (v stati věnované těmto dějinným událostem) legendárního rusínského zbojníka Nikolu Šuhaje a poznamenal, že „třiadvacet let po jeho smrti ho v objemu loupeží suverénně trumfla parta soudruhů z Moskvy. Uloupila celou zemi.“

Sovětská moc začala velmi brzy úřadovat. Spolu s místními komunisty a dalšími přisluhovači zorganizovala už na 26. listopad v Mukačevu takzvaný „sjezd národních výborů“. Zdánlivě na to stačil pouhý měsíc, ale až tak neuvěřitelné to není; nejen tato akce, ale celé převzetí moci Sověty se připravovalo dávno předtím. Na mukačevském shromáždění, jehož účastníky nikdo nezvolil ani nepověřil, byla proklamována „vůle podkarpatského lidu“: připojit region k Sovětskému svazu. A po léta se to vydávalo za regulérní lidové hlasování.

Zástupci československé vlády, kteří na Podkarpatskou Rus přijeli jako na své území, aby převzali správu regionu, byli vykázáni z Užhorodu do Chustu a poté vůbec ze země.

Podkarpatsko bylo urychleně přejmenované na Zakarpatskou Ukrajinu. Výrazně se zhoršilo zásobování, rabovalo se a kradlo, a hlavně se začalo zatýkat. A to hned po vstupu vojsk, ještě předtím, než se Podkarpatsko oficiálně připojilo k Sovětskému svazu. NKVD – sovětská státní bezpečnost, měla patrně připravené rozsáhlé seznamy lidí, kteří se politicky „zkompromitovali“ buď v době Československa, nebo za maďarské okupace. Současně byly mnoha osobám doručeny obsílky, aby se hlásily na komisařství (možná to byl jiný sovětský úřad). Už je nepustili domů, ale houfně hnali pěšky do narychlo zřízených lágrů ve Svaljavě i na další místa, a později dál do sovětských gulagů. Vesměs šlo o místní příslušníky rusínské a maďarské inteligence. Mimochodem, podobně to Sověti udělali o několik let dřív v pobaltských republikách, s podobným záměrem zabíjeli Poláky v Katyni, likvidaci elit plánovali i na Ukrajině.

Zatýkání a nezákonné represe pokračovaly i později, například vůči řeckokatolickým kněžím, kteří odmítli podepsat přestup k pravoslavné církvi. Řeckokatolického biskupa Teodora Romžu sovětská bezpečnost rovnou zavraždila. (Rolu 2001 jej papež Jan Pavel II. blahořečil.)

Co se dělo v dané době v horních patrech politiky, aby se Podkarpatsko stalo oficiálně součástí Sovětského svazu, to se lze dočíst v historických studiích. (Například v textech rusínského historika Ivana Popa, který našel útočiště v Česku a publikoval tu řadu prací.) Je nesporné, že cena, kterou Československo zaplatilo za osvobození, byla neúměrně vysoká, a hlavně zcela mimo právo a spravedlnost, Především proto, že nikdo se občanů Podkarpatska neptal, pod jakou vládou chtějí žít. O neústavnosti celého procesu nemluvě. V důsledku laxního přístupu – nebo lhostejnosti? – tehdejších vrcholných představitelů československého státu byli proti své vůli prodáni, škrtem několika podpisů připraveni o možnost volby, zda chtějí žít dál v československém státě.

Téměř milion lidí bylo svévolně zbaveno československého občanství! Pravda, řadě z nich se sice posléze podařilo přesídlit na území republiky, ale pokud tak učinili, museli opustit rodnou zemi.

Před časem se o tom zasvěceně, a hlavně kriticky k tehdejším domácím politikům hovořilo i na Večírku pořádaném redakcí Přítomnosti.

Podkarpatsko jako válečná kořist mocného státu – to je poučný a aktuální kus dějin. Neboť za našimi humny imperialistický agresor zase někoho „osvobozuje“…

Zdroj: Přítomnost

 

Extremisty v Praze vítá Václav Klaus

 Česká republika je bezpečným útočištěm pro antisystémovou scénu ze sousedního Německa i Rakouska. Ukázala to konference takzvaného „Alternativního světového ekonomického fóra“ minulý týden v Praze – v utajení a za zavřenými dveřmi. Na místě byl i Martin Sellner, přední tvář evropské krajní pravice, v Německu a Rakousku běžně označovaný za extremistu. Vystoupil i český exprezident Václav Klaus. Organizátoři akce si Prahu vybrali proto, že doma by kvůli reputaci těžko sháněli prostor k pronájmu.

V kongresovém hotelu v pražských Vysočanech se minulý týden sešla pozoruhodná společnost. Aktivisté, právníci, politici, tváře rakouských a německých alternativních médií a další hosté se na „Alternativním světovém ekonomickém fóru“ radili také o tom, co dělat v případě, že svět zasáhne další událost podobná pandemii covidu.

Právě odpor vůči anticovidovým opatřením a skepse místy přerůstající v – přinejmenším verbálně – otevřenou nenávist k aktuálnímu globálnímu uspořádání většinu účastníků této akce spojují.

Z fotek vyplývá, že se akce zúčastnil i Martin Sellner, kterému kvůli jeho extremistickému rejstříku v nedávné době zakázalo vstup na své území jak německé město Augsburg, tak celostátně i Švýcarsko. V ČR si však Sellnera zjevně nikdo nevšímá.

Více: Hlídací pes

Papež František žádá Bidena, aby udělil milost lidem odsouzeným k trestu smrti - než přijde Trump

 Papež František vybízí k modlitbám za lidi odsouzené k trestu smrti, zatímco roste tlak na Bidena, aby jednal  před Trumpovým nástupem do úřadu.

Papež František vyzval ke zmírnění trestů pro lidi odsouzené k smrti v USA, zatímco náboženští představitelé, skupiny za občanská práva a současní i bývalí státní zástupci naléhají na Joea Bidena, aby přijal exekutivní opatření týkající se trestu smrti.

Papež František, který je hlasitým odpůrcem trestu smrti, ve své nedělní modlitbě řekl: „Kladu si na srdce, abych vás všechny požádal, abyste se modlili za vězně ve Spojených státech, kteří čekají na trest smrti. Modleme se, aby jim byl trest zmírněn [nebo] změněn.“

V pondělí zveřejnili zastánci boje proti trestu smrti dopisy stovek vedoucích představitelů, v nichž žádají prezidenta, aby zrušil federální cely smrti ještě před návratem Donalda Trumpa do úřadu, a to s prosbami černošských pastorů, katolických představitelů, bývalých vězeňských úředníků, předních skupin pro občanská práva a obhájců duševního zdraví.

Biden čelí sílícímu tlaku, aby udělil milost lidem odsouzeným k trestu smrti poté, co nedávno oznámil, že využije své výkonné pravomoci a omilostní vlastního syna.

Obhájci očekávají, že pokud Biden nezakročí, bude nastupující administrativa smrtelně nebezpečná. V posledním roce Trumpova prvního funkčního období popravila americká vláda v rychlém sledu 13 lidí, čímž ve federálním systému zabila více lidí než za předchozích 10 prezidentů dohromady. Urychlený proces si vyžádal životy lidí s mentálním postižením, znemožnil obžalovaným předložit nové důkazy a zahrnoval metody poprav, které právníci označili za trýznivé.

Některé z Trumpových poprav v prvním funkčním období se uskutečnily navzdory námitkám státních zástupců a obětí a proběhly poté, co Nejvyšší soud USA rychle zrušil rozhodnutí soudů nižší instance, které řízení zastavily.

Organizace Catholic Mobilizing Network, která zastupuje 30 000 obhájců, včetně biskupů a diecézí, vyzvala Bidena, který je katolík, aby zmírnil všechny federální rozsudky smrti, a napsala: „Víme, že federální cely smrti jsou stejně jako ve státech poznamenány značnou svévolí, včetně rasové zaujatosti a uvalení trestu na zranitelné osoby, jako jsou osoby s mentálním postižením, poškozením mozku a vážným duševním onemocněním. Existuje také riziko, že budou odsouzeni k smrti nevinní lidé.“

Biden se již dříve postavil proti trestu smrti a po svém nástupu do funkce prezidenta vyhlásil moratorium na popravy, ale zatím neuvedl, zda bude tresty zmírňovat.

Ve federálních celách smrti v současné době čeká 40 mužů, z nichž 38 % jsou černoši, ačkoli černošské obyvatelstvo tvoří 14 % obyvatel USA. Téměř každému čtvrtému z nich bylo v době spáchání trestného činu 21 let nebo méně. A 43 % z nich pochází pouze ze tří států - Missouri, Texasu a Virginie.

V dalším dopise, který byl zveřejněn v pondělí, 38 současných a bývalých okresních prokurátorů, generálních prokurátorů a bývalých státních zástupců USA a úředníků ministerstva spravedlnosti uvedlo nedostatky trestu smrti.

„Víme, že jsme nepopravovali vždy ty nejhorší z nejhorších, ale často jsme místo toho usmrtili ty nejnešťastnější z nešťastných - chudé, špatně reprezentované a nejvíce zlomené,“ napsali. „Znovu a znovu jsme popravovali lidi s dlouhou historií vyčerpávajících duševních chorob, dětstvím poznamenaným nevýslovným fyzickým a psychickým týráním a mentálním postižením, které jim bránilo vést samostatný dospělý život. Pravděpodobně jsme popravili i nevinné.“ Skupina rovněž poukázala na studie, které dokazují, že trest smrti není účinným odstrašujícím prostředkem proti násilí a nesnižuje kriminalitu.

Skupina současných vězeňských úředníků, včetně těch, kteří dohlíželi na popravy, poukázala na škody, kterým čelí zaměstnanci nápravných zařízení při výkonu trestu smrti: „Byli jsme svědky depresí, sebevražd, zneužívání návykových látek, domácích nepokojů a dalších projevů traumat našich kolegů, které studie za studií dokumentuje u pracovníků nápravných zařízení, na něž mají popravy dopad, a u jejich blízkých.“

Rodiny obětí vražd se rovněž obrátily na Bidena a napsaly, že trest smrti „znamená plýtvání mnoha miliony dolarů, které by mohly být lépe investovány do programů, které skutečně snižují kriminalitu a násilí a které řeší potřeby rodin, jako je ta naše“.

Mezi dalšími organizacemi, které nyní Bidena vyzývají, aby jednal, jsou Americká unie občanských svobod, Amnesty International, Národní aliance pro duševní nemoci, koalice organizací na podporu latinskoamerických občanů a organizace Innocence Project.

Trump během své kampaně zintenzivnil svou rétoriku podporující trest smrti a vyzval k popravám „každého, kdo bude přistižen při prodeji drog“. A Trumpovi spojenci prostřednictvím pravicového manifestu Projekt 2025 vyzývali k rozšíření trestu smrti a k tomu, aby USA udělaly „vše pro dosažení konečných výsledků“ pro 40 lidí ve federálních celách smrti.

Billie Allen, který je ve federální cele smrti a dlouho trvá na své nevině,  vyprávěl, jaké to bylo být svědkem rychlých poprav za Trumpova prvního funkčního období: „Přišel jsem v 19 letech. Jsou to lidé, se kterými jsem vyrůstal. Vidím, jak je popravují, aby se už nikdy nevrátili, abych je už nikdy neviděl se usmívat nebo neslyšel jejich smích.“

Řekl, že si přeje, aby lidé uznávali, že ob chopni změny: „Většina z nich se tu stává lepšími lidmi pro sebe, svou rodinu, přátele a příznivce.“ žalovaní v celách smrti jsou schopni změny: „Většina z nich se tu stává lepšími lidmi pro sebe, svou rodinu, přátele a příznivce.“

Porodnost se jen penězi nezvýší

 Respondenti při důvodech zda mít dítě nejčastěji uváděli, že se obávají, zda budou mít nárok na dostatečnou dovolenou, zda budou schopni kloubit pracovní a rodinný život. Jinými slovy; jde hlavně o obavy ze ztráty volného času. Finance jsou vedlejším problémem.

Klesající porodnost se nezastaví jen dotacemi a jinými finančními pobídkami. Lidé, kteří tvrdí, že si z ekonomických důvodů nemohou děti dovolit, prostě je mít nechtějí. Mít děti je tak drahé, jak si každý sám stanoví. Ještě v nedávné minulosti dokázali založit spokojenou rodinu lidé bez materiálního zázemí a bez jakýchkoli státních podpor. 

Problém není materiální. Žijeme ve společnosti, která lidi systematicky psychicky ovlivňuje a vymývá jim mozky tvrzením, že vysoké společenské úrovně se nedosáhne výměnou plínek, tlačením kočárků nebo kontrolou slabikáře. Mnoho lidí uvěří, že děti jsou břemenem, nikoli požehnáním. Ženám se říká, že mateřství je oběť, která je zastaví v kariéře.  

Řešení není snadné, ale musí začínat změnou kultury. Měla by se v lidech vzbudit hrdost: hrdost na jejich předky a na to, že i současníci jsou schopni respektovat přirozený chod světa. Děti nejsou jen „výdaj“, jsou úžasnou velkou investicí. Rodičovství je těžké, ale stojí za to. Na všechny strasti se brzy zapomene.

Proč lidé volili do EP?

 Eurobarometr zjišťoval, proč šli lidé v unijních volbách volit. 

V České republice byla volební účast necelých 37 procent, což tradičně jsou spíše ti lidé, kteří jsou vzdělaní, prozápadní, kteří prostě vnímají význam Unie pro náš život.  Volby  vyhrálo jednoznačně ANO nad Spolu (26 vs. 22). Výrazně v nich uspěly formace kolem Turka a Konečné. Dohromady s ANO a SPD měly přes 50 procent.

Ke všem volbám v ČR chodí voliči vládní ODS a komunisté. Co se stane za 11 měsíců, až přijdou na podzim volit starší nekomunističtí absolventi komunistických škol nad 45 let a digitální generace nových voličů do 22 let? Volební účast může být přes 60 procent. 

U Švédů, Dánů a Nizozemců jasně dominují zelená témata (66, 57 a 54 procent), u Finů a pobaltských států bezpečnost a mezinárodní situace (všechno kolem 50 procent). U Němců to byla migrace (44 procent). A zbytek Unie dohnal k volbám protest proti vysokým cenám.

Slovácí věří více EU než vlastní vládě

 

Slováci a Slovenky víc důvěřují evropským institucím než své vládě. Zjistila to agentura Focus podle průzkumu pro Eurobarometr ve dnech 10. až 28. října 2024

Pro občany Slovenska jsou největšími problémy rostoucí ceny zboží, inflace a životní náklady. Na druhém místě lidi rozčiluje ekonomická situace, na třetím státní dluh, na čtvrtém zdraví, na pátém nízké důchody.I přes tyto problémy je 85 procent Slováků spokojeno se svým životem. 

Slovenské vládě důvěřuje 31procent obyvatel, parlamentu 63 procent a Evropské unii 53 procent. Poklesla spokojenost s demokracií na Slovensku, naopak o 18 procent, proti jarnímu průzkumu, stoupla důvěra v slovenská media. Tři čtvrtiny Slováků se domnívají, že slovenská media mají důvěryhodné informace.

Advent

 Blíží se jeden z vrcholů liturgického roku, Vánoce. Protože to nejsou jen tak lecjaké svátky, měli bychom se na ně připravit. Je nám to dáno. Právě v adventu. Zpravidla čtyři týdny, čtyři neděle. Nyní máme před sebou první, někdy označovanou jako železná neděle.

Pokud si pořizujete adventní věnec se svíčkami nejen jako dekoraci, pak víte, že každá svíce má svůj význam. Ten je spojený se základními hodnotami křesťanské víry – naděje, mír, radost a láska. A kromě růžové barvy třetí svíce radosti by měly být svíčky fialové.

Někdy je až neuvěřitelné, jak do sebe věci zapadají. Očekávání příchodu Ježíše nám otevírá naděje. „Naděje není odpovědí na všechna naše proč, ale dává nám dost síly“ (víra.cz). Naděje je naše hluboké přesvědčení, víra, že byť skutečnost vypadá zle, nakonec vše dobře dopadne.

Nacionalisté zoufale brání korunu

 Ekonomové obvykle říkají, že přijetí eura by ekonomiku nespasilo, ale také nepoškodilo. Byznysmeni, pokud netěží z kurzových rozdílů, tak by euro spíše uvítali. Někteří se už nemohou dívat na nepraktické stránky národní měny v zemi, která je skoro, totiž s výjimkou Polska na severu, obklopená eurozónou. Popuzuje je totiž, že Česko si kupuje úvěry vinou své koruny za vyšší náklady na úroky než země s eurem. Euro by také podle nich více propojilo českou ekonomiku s evropským trhem.

Hlavní důvody pro přijetí eury však nejsou ekonomické, nýbrž politické. Udržování národní měny je jedním ze symbolů zkostnatělosti české společnosti, přispívá k pozici věčných outsiderů a utužuje národní mindráky. Euro nám nezařídí německé platy, ale přispělo by k tomu, že našeho premiéra by už média nekamenovala, když stanoví dosažení německých platů jako reálný cíl.

Už proto by si problém eura měli vyříkat hlavně v ODS, kde působí řada lidí, kteří o přijetí eura stojí. Na evropanství není totiž nic a priori levicového. Evropa i Česko potřebují proevropskou a eurooptimistickou pravici. Už proto, aby se EU tolik nebrodila ve svých regulacích a bludných snech, nýbrž stála na praktických potřebách a sebevědomí.

Sametovou revoluci zahájilo svatořečení svaté Anežky České

 Je brána jako symbol svobody. Pět dnů po jejím svatořečení papežem Janem Pavlem II. vypukla v Československu něžná revoluce, která smetla nenáviděné komunisty. Anežka česká naplnila svůj život službou bližním.

Kostel sv. Anežky České, z roku 1935, v Českých Velenicích

Její původ ji předurčil ke skvělé kariéře. Narodila se jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho manželky Konstancie pravděpodobně v lednu 1211. Byly ji vybrány skvělé partie, mezi nimi i římský císař nebo anglický král. Boží vůle však rozhodla jinak a ona svůj život zasvětila Bohu.

Jak je uvedeno na webu catholica.cz, v roce 1233 založila se svoji matkou v blízkosti kostela sv. Haštala v Praze, špitál sv. Františka, chudobinec a útulek pro pocestné. Špitál byl něčím jako středověká nemocnice. Zároveň k péči o nemocné založila špitální bratrstvo a vzápětí klášter Na Františku, který zaplatila ze svého věna. Rozhodla se zasvětit svůj život chudobě a i z toho důvodu vstoupila do řádu klarisek, což je ženská obdoba řádu františkánů založená svatou Klárou z Assisi. Ta také byla jejím velkým duchovním vzorem a dokonce si spolu obě ženy dopisovaly. Svatá Klára ji ve svých listech listech povzbuzovala k vytrvalosti a k dalším ctnostem. Nabádala ji, aby sloužila hrdinsky z lásky k Bohu, hledíce na Ježíše Krista jako do zrcadla a zdůrazňovala, že nejdůležitější ze všeho je chudoba.

Hned po své smrti byla Anežka ctěná jako světice. O její svatořečení se však po staletí žádalo marně. K potvrzení její úcty došlo po složitě dlouhém procesu teprve 3. prosince 1874 papežem Piem IX, který ji prohlásil za blahoslavenou. Její kanonizaci dlouho bránil fakt, že se v minulosti ztratily její ostatky. Jejich existence totiž byla dříve podmínkou pro svatořečení. Kanonizační podmínky později upravil papež Jan. Pavel II. a tělesné ostatky už nebyly nutnou podmínkou pro svatořečení. Ten jí také prohlásil za svatou 12. listopadu 1989 ve svatopetrské bazilice ve Vatikánu. Již značně revolučními změnami ve východní Evropě vyděšený komunistický režim v Praze dovolil 10.000 českým poutníkům vycestovat do Říma. 

O významu svaté Anežky České svědčí také fakt, že patří mezi čtyři české národní světce, kteří obklopují jezdeckou sochu svatého Václava od sochaře Josefa Václava Myslbeka v Praze na Václavském náměstí.

Svatořečení Anežky České před 35 lety, bylo předzvěstí velké změny

 Před 35 lety svatopetrské zvony ohlásily českému národu a křesťanskému světu radostnou zprávu o svatořečení Anežky České. Za svatou ji prohlásil papež sv. Jan Pavel II. dne 12. listopadu 1989. Český věřící lid po staletí Anežku ctil a uchovával naději, že až bude Přemyslovna svatořečena, zavládne v českých zemích svoboda. Pět dní po jejím svatořečení se zhroutil krutý komunistický režim. A církev a národ získaly svobodu.

Veliká dcero českého národa, zahrnuješ náš národ nesmírnými dary a milostmi, které nám vyprošuješ před trůnem našeho Pána a Boha, Ježíše Krista. Celým svým srdcem Ti za ně děkujeme a pokorně Tě prosíme, vypros našemu národu svornost, jednotu, návrat k Bohu, dary Ducha svatého a vítězství dobra nad zlem! Ať svobodně a celým srdcem můžeme sloužit našemu Pánu a Bohu. Amen.