Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

středa 26. března 2025

Nakonec je všechno jinak

 Spása může přijít i v posledních chvílích života. Sv. Dismas byl ukřižován spolu s Ježíšem a až na kříži tento lotr po pravici získal naději. Na jeho slova: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“, Ježíš odpověděl: „Amen, pravím Ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

Nejenže Dismas získal Ježíšův slib na Království nebeské, ale tento odsouzený zločinec se pro své obrácení stal i svatým. Až takovou změnu může přinést víra. A přesto, stejně jako kdysi v Jeruzalémě, i dnes je někdy tak těžké se na ni spolehnout.

Kolikrát propadáme v životě beznaději, depresím, chmurným myšlenkám? Jistě, realita nebývá vždy radostná. Radovat se v době hojnosti není žádná námaha. Udržet si radost i v dobách zlých, v dobách krizí osobních i společenských už naši duchovní investici vyžaduje. A to někdy trochu bolí. Musíme totiž přestat spoléhat na sebe, své ego a odevzdat se do náručí Pána.

Dnešní doba, která je na egu postavena, je k člověku vlastně krutá. Ze všech stran na něho křičí imperativy – Záleží na Tobě! Ty všechno dokážeš! Ty vše můžeš! Vezmi si to! – co si s tím má chudák počít?! Zvláště pro děti je to naprosto neřešitelný rébus. Není proto divu, že mezi dětmi a mladými roste počet případů velkých psychických problémů.

Nejsi na to sám

Lotr po pravici Dismas byl zločinec, který si svůj trest ukřižováním zasloužil. Cestu zločinu si vybral, vybralo si ji jeho ego. Na kříži, když vedle sebe viděl Ježíše, který se nijak neprovinil, a přesto přijal tak těžký trest, a to bez odporu, byl uchvácen Kristovou duchovní silou. Ta však nebyla z Ježíšova ega, byla z důvěry v nebeského Otce.

V době technického a vědeckého pokroku je pro velkou část lidstva asi nepochopitelné odevzdat svůj život někomu tak „neuchopitelnému“ jako je Bůh. „Přece nejsem blázen, abych věřil, že se o mě postará nějaký stařík s vousem.“, říká si řada smrtelníků. Pustit otěže svého hmotného života, odevzdat kontrolu nad ním tomu, kdo o něm ví neskonale víc než my, je vlastně permanentní dřina. A to zvláště v dobách nepříznivých.

Udělat si vše sám je prostě naše přirozenost. A ono to dlouho nějak jde. U někoho celý život. Jenže každý z nás jednou dojde až na konec své cesty, a najednou stojí před skutečností, kterou sám ve své moci mít nemůže. Dojde ke svému „kříži“, dojde ke smrti. Sv. Dismas k tomu došel na skutečném kříži. Jeho obrácení nebylo jen ze strachu ze smrti (tu si možná v mučivém umírání přál co nejdříve), jeho obrácení bylo pochopením, jakýmsi prozřením o smyslu bytí. Jeho příklad nám ukazuje, že i ten největší hříšník má na obrácení šanci, a to v každém okamžiku.

Svátek sv. Dismase se v římskokatolické církvi slaví 25. března. Uctíván je zvláště františkány (kapucíny), je patronem zločinců, odsouzených k smrti a zaměstnanců pohřební služby.

Když stát potřebuje o lidech mnoho vědět

 Nová vyhláška má zavést povinnost, aby internetoví poskytovatelé ukládali veškerý provoz (“které stránky kdo navštívil”, data retention). Ministerstvo vnitra zřejmě couvlo a samo svůj návrh stáhlo s tím, že za to můžou jacísi “anonymní úředníci”. Jistěže čestný a férový ministr Rakušan o takových zlovolných záměrech nic nevěděl! (To je sarkasmus, aby bylo jasno.)

Jiný šmírovací systém, tentokrát centralizovaná databáze eTurista, která má na jednom místě shromažďovat všechny informace o tom, kdy se kdo ubytoval a s kým, zatím vesele kráčí kupředu. Duchovním otcem eTuristy je přitom bývalý předseda Pirátů Ivan Bartoš, člověk, který sám sebe léta prezentoval jako liberála pečujícího o práva jednotlivců, a dlouholetý lídr strany založené na digitálních právech občanů. O moc větší podraz na vlastních voličích si už představit nedovedu, a nedostanou-li se Piráti v září do sněmovny, za tuto zradu na vlastních principech si to plně zaslouží. Jejich základním principem mělo být bránit rozrůstání Velkého Bratra, a ne stát se jeho oddaným sluhou. Pro takový podraz upřímně není slov.

Přitom k naplnění valné většiny svých legitimních účelů mohl být eTurista naprosto v klidu personálně anonymní: dorazili dva dospělí z Prahy s jedním dítětem, zůstali tři noci, a hotovo. Lokální daně a turistické poplatky nepotřebují být doprovázeny jménem a datem narození, a analýza pohybu lidí mezi lokalitami (která je celkem užitečná) také ne, tam úplně stačí obec trvalého bydliště a obec turistického pobytu.

Dodání konkrétních jmen a dalších osobních údajů do mixu, přesně v tradici Metternichovy tajné policie (která, pamatuju-li se dobře, tento druh povinnosti u nás zavedla poprvé), je čistý dárek policii a tajným službám. Inu, doba se změnila, dnešní Metternichové nenosí napudrovanou paruku, ale dredy.

Každý skutečný liberál, který si váží lidské svobody (zdráhám se to říci, ale libertas je latinsky svoboda, a je otázka, kolik těch dnešních vysokoškolských rychlokvašek to vůbec ještě ví) si musí, musí, musí být vědom toho, že silové složky státu jsou největším vnitřním ohrožením občanských svobod, a že se s nimi musí zacházet jako s ohněm: zatraceně opatrně. Podobně jako ten oheň, i ony jsou potřeba, ale zároveň plně platí, že jsou “dobrý sluha a zlý pán”, potenciální zdroj devastujícího požáru. Drtivá většina tyranských poměrů na světě je řízena lokálním ministerstvem vnitra, v komunistické ČSSR a předchozím Protektorátu to bylo nejinak. A k silovým složkám, jež mají typicky jako jediné moc používat násilí proti lidem, se přirozeně slétají ty panovačné typy, které po té moci nad ostatními touží. Všude na světě. To je normální, s tím se nedá nic dělat.

To znamená, že skutečný liberál musí vlastní policajty držet na uzdě, a rozhodně nesmí připustit, aby do legislativy prosazovali myšlenky typu “budeme sledovat a šmírovat celou republiku, abychom mezi nimi vyhmátli 0,01 procenta problémových jedinců”. Zrovna ten eTurista je naprosto absurdní systém, u kterého ani jeho obhájci netvrdí, že snad centrální archivaci jmen všech dovolenkářů vyvalujících se u Máchova jezera nutně potřebujeme k obraně proti Putinovi. Ale přesto jej náš stát tlačí.

Proč přesně? Budou naše tajné služby – které mají mít k eTuristovi přístup – zjišťovat, kdo byl kde s jakou milenkou, a pak ty lidi vydírat? No fuj.

Zdánlivě to vypadá jako skoro ta samá věc, ale není. Ta centralizovaná databáze je ke šmírování daleko výhodnější. Chce-li špicl zjistit, kde byl Jan Novák a s kým se tam asi mohl potkat, nemusí objíždět vzdálené lokality zjištěné vlastní špiclovací prací a nechávat si předkládat jmenné seznamy v zažloutlých sešitech, což by ho stálo čas, benzín, a ještě by tím vzbudil určitou pozornost. Teď mu bude stačit pár klepnutí do klávesnice ve vlastní klimatizované kanceláři, o kterých se navíc žádnej blbej civilista nedozví. Toť se ví, že taková centralizovaná databáze se bude perlustrovat 1000x více, než dříve ty papírové záznamy.

Taky se ta centralizovaná databáze dá hacknout a vykrást na dálku, což se ty papírové záznamy nedaly. Čím víc takových databází nacpaných osobními údaji lidí, tím pravděpodobnější, že dříve nebo později se k jedné z nich dostanou nepovolané osoby. V takové Argentině se podařilo odcizit celou databázi obyvatelstva. Jste si jistí, že u nás se to stát nemůže?

úterý 25. března 2025

Války do Evropy patří

 Nedávný článek v deníku Financial Times to vyslovil nahlas: „Evropa musí omezit svůj sociální stát, aby mohla vybudovat stát válečný.“ Článek, jehož autorem je Janan Ganesh, popisuje skutečné dilema, kterému čelí liberální vedení v Evropě. Aby se evropské národy zbavily závislosti na americkém vojenském deštníku a mohly pokračovat v zamýšleném kurzu budování reálné evropské obrany, nemají jinou možnost než začít omezovat štědrý systém sociálního zabezpečení, který byl hlavním zdrojem evropského sebeuspokojení ve srovnání se sociálně mnohem nezajištěnějším systémem americkým.

Štědrý a rozsáhlý evropský systém „sociálního státu“ byl v jistém smyslu nepřímým darem americké velkorysosti, když se Amerika se svými masivními výdaji na obranu starala o bezpečnostní deštník, díky němuž se Evropa o obranu tolik starat nemusela a mohla si ušetřené peníze utrácet po svém. Ganesh bystře poznamenává, že…

Každý, komu je méně než 80 let a strávil svůj život v Evropě, může být omluven, že považuje obří sociální stát za přirozený způsob života. Ve skutečnosti byl produktem podivných historických okolností, které panovaly ve druhé polovině 20. století a které již nepanují. Jednou z nich byla implicitní americká dotace prostřednictvím NATO, která evropským vládám umožnila utratit určitou částku za máslo, která by jinak šla na zbraně. (Ačkoli na obojí se utratilo dost.) Dalším důvodem byla skutečnost, že během zlatého věku welfarismu měla Evropa jen malou konkurenci ze strany Číny nebo dokonce Indie, která se do světové ekonomiky zapojila až v 90. letech. „Sociální trh“ byl pěstován v bezpečném kokonu.

V jedné z nepředvídatelných ironií dějin čelí tak dnes hrozí, že progresivní levice bude muset začít demontovat jednu ze svých velkých trofejí – evropský sociální stát – v honbě za svým nejnovějším závazkem, totiž převzetím odpovědnosti za válku na Ukrajině a snahou bojovat proti Rusku.

Profesor Patrick Deneen k tématu na webu Postliberal Order vtipně poznamenává, že americký vojenský rozpočet se během času ve skutečnosti proměnil v určitou formu sociálního zabezpečení pro evropské národy. To byl důvod, proč si relativně nedynamická evropská ekonomika mohla přesto dovolit tak rozsáhlý sociální stát.

Vypadá to, že pokud Evropa hodlá nyní budovat svou obranyschopnost, jejím lídrům nezbude než začít přejímat některé aspekty amerického „kapitalistického systému“, které dosud odsuzovali a nad který se povyšovali.

A budou-li snahy DOGE o snížení nehospodárných amerických výdajů na obranu úspěšné, snížení deficitu může umožnit, nejen aby současné formy amerického sociálního zabezpečení (jako je sociální pojištění, Medicare a Medicaid) byly bezpečnější, ale aby se mohly rozvinout takové konzervativní iniciativy, jako je politika podpory manželství a dětí.

K nejhlubším ironiím měnícího se světového řádu patří to, že – jinými slovy: Přerozdělení břemene obrany mezi Amerikou a Evropou může přinést víc másla na chlebu, který jedí americké rodiny a umožnit globální přerozdělení sociálních statků.

neděle 23. března 2025

Další klausovec opouští ODS

 Bývalý europoslanec Zahradil oznámil, že po téměř 34 letech opouští ODS. Prý si nerozumí s vedením strany. Oddechl si starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný. 

Zahradil, který svou vizáží, vystupováním a zřejmě i inteligencí dostal  v naší hospodě jméno večerníčkového Křemílka, patřil v české politice vedle Klause k tomu nejodpornějšímu. Ničitelé českého průmyslu, zemědělství a veškerého státního majetku, zastánci nejtvrdšího karabáče na český lid a obdivovatelé násilí a zbídačování prostého lidu doma i ve světě. 

Občan českých zemí si ještě oddechnout nemůže, neboť Zahradilovu antihumánní povahu se údajně pokoušejí využít různá nacistická seskupení. Nespí ani pátá východní kolona.

úterý 11. března 2025

Babiš varuje voliče

 Andrej Babiš se svým hnutím ANO vyrazil do tvrdého a nelítostného předvolebního boje. A to s antikampaní proti vládě. V ní v plakátové kampani lidem sděluje, aby »nezapomněli«, že vládní představitelé »zdražili energie, jízdné, léky« a další.

Na negativní plakátovou a letákovou kampaň, která je i v digitální podobě, lze v posledních dnech narazit všude po Česku. Dominují v ní tváře předsedy vlády Petra Fialy (ODS), ministra vnitra Víta Rakušana (STAN), ale i ministra práce Mariana Jurečky (KDU-ČSL).

Zajímavým paradoxem je, že hnutí ANO se k negativní kampani v kontextu vládních tváří neuchyluje prvně. Babiš již delší dobu využívá ke kritice »fialového plyšáka mimoně«. Sám pak ale poukazuje na vládní kampaň »AntiBabiš«.

Hnutí ANO je stranou jednoho muže, který zosobňuje vše, co se v té straně řeší. Stávající antikampaň je samozřejmě také útokem v osobní rovině, ale je postavena na ekonomických otázkách, v rámci kterých měla mít současná vláda vysokou kompetenci, ale zůstala za očekáváním. To jednak ujišťuje příznivce ANO, ale má také odradit bývalé voliče koalice.

středa 5. března 2025

V ČR zatím je prodej dětí normální obchod

 Rozhovor o surogátním mateřství s nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů Danielou Kovářovou.

Jste velkou kritičkou surogátního mateřství, za což se stáváte terčem nejen na sociálních sítích, ale i v médiích. Jaký hlavní argument byste uvedla v diskusi se zastánci náhradního mateřství?

Předně už název je zavádějící. Za náhradní maminku obvykle považujeme ženu, která se o dítě stará poté, co skutečná maminka nemůže. V tomto případě je tomu ale jinak. Maminka, které se dítě narodí, ho za finanční obnos předá někomu, kdo si ho objednal. Je to nesprávné a nemorální. Co může matka udělat horšího, než že opustí své dítě? Za co ženu všechny společnosti nejvíce odsuzují? Co se může dítěti stát horšího, než že ho matka prodá nebo daruje jinému? Žádný člověk nemá právo na dítě, dokonce ani žádný heterosexuální pár. Proto nemůžu jen tak stát, mlčet a pozorovat, co se kolem mě děje. Jen proto, že někdo dítě chce a nedokáže si ho opatřit normálním způsobem, nelze mlčet a rezignovat na základní principy lidské společnosti. A to nemluvím o tom, jak „náhradní“ mateřství zasahuje matky, děti i sourozence. V dospělosti se (matky, děti i sourozenci) vyhledávají, touží po společné rodině a velmi litují, že nemohli vyrůstat spolu.

Jak vnímáte informaci o tom, že politik TOP 09, dokonce bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, si nechává odnosit dítě náhradní matkou. V situaci, kdy podmínky surogátního mateřství u nás nemají pravidla?

V debatě o „náhradním“ mateřství vůbec nejde o Jiřího Pospíšila a já bych se ptala úplně stejně, kdybych se o jiném veřejně činném člověku dověděla, že si objednal dítě. Jde o to, že objednatelem je vždy někdo starší a bohatý, nějaká celebrita, které dítě ještě chybí jako doplněk, protože si předtím už pořídila luxusní auto a psa. A „náhradní“ matka je vždycky chudá a vždycky dostane zaplaceno, velmi často je s ní špatně zacházeno a je pod obrovským tlakem, aby vše dopadlo podle smlouvy. Právě celebrity posouvají obecné vnímání a jejich příklady posunují hranice morálního a nemorálního chování. Jakmile přijmeme „náhradní“ mateřství jako normu, akceptujeme jako běžný i obchod s dětmi. Proto je třeba o tom mluvit a osvětlovat všechny pohledy, dopady, nemorálnosti, nepřijatelnosti apod. A dospělý člověk musí přijmout, že v životě prostě nemá nárok, na co si ukáže.

Pravidla pro náhradní mateřství se připravují. Jak se zatím, dle Vás, řeší práva dětí, která by měla být v tomto procesu nejdůležitější?

Vláda schválila věcný záměr zákona a nyní se připravuje paragrafové znění, které však nemůže nikdy pamatovat na všechny nuance lidských vztahů. Nezapomeňme, že „náhradní“ mateřství obchází promyšlený systém adopce. Matka, která chce dát dítě k adopci, má podle občanského zákoníku šestiměsíční ochrannou lhůtu od porodu, v které se nemůže platně dítěte vzdát. Ale „náhradní“ matky běžně svá miminka předávají objednatelům okamžitě po porodu. A nejde jen o ochranu práv „náhradních“ maminek. Práva dospělých lidí požívají vždy menší ochrany než práva dětí. Kdo myslí na zájmy malých dětí? Právě těch, které mají podle Úmluvy o právech dítěte právo strávit rodinný život se svými rodiči a sourozenci.

Jak si myslíte, že legislativní proces surogátního mateřství u nás dopadne? Kdy se dá nová legislativa očekávat?

Návrh zákona má být představen na přelomu letošního a příštího roku, ale jeho definitivní podoba se bude určitě ještě měnit. Zatím by mělo jít o velmi přísnou regulaci, podle které má jít jen o případy léčby neplodnosti heterosexuálních párů a o povolení má rozhodovat soud. Já budu v každém případě debatu pozorně sledovat, protože se odmítám smířit s tím, že by u nás měly být děti běžně na prodej. Jsem rodinnou advokátkou déle než 35 let a po celou dobu hájím nejvíce právě práva dětí. A když se neptají média a nezajímá je morální stránka těchto krutých obchodních transakcí, které leckdy hraničí s trestnou činností, musím se ptát já.

Na téma surogátní mateřství jste v senátu pořádala Kulatý stůl. Které názory vystupujících Vás nejvíce překvapily?

Mluvím, vystupuji a píšu o tomto fenoménu déle než 10 let a stále zjišťuji nové věci. V poslední době i u nás zaznamenávám velký rozmach webů, které podobny e-shopům s oblečením nabízejí genetický materiál vhodný k oplodnění „náhradních“ matek podle vlastního výběru. To považuji za zrůdné a blížící se nacistické eugenice. Ruku v ruce s možnostmi metod asistované reprodukce se také „náhradní“ matky ukazují jako velmi zranitelný článek, protože po porodu i později trpí různými problémy, vyvolanými odevzdáním miminka jiným osobám. V neposlední řadě zjišťujeme, jakými traumaty trpí i ostatní děti „náhradních“ maminek. Ty se totiž děsí, že se jich jejich maminka taky zbaví, když budou zlobit, tak jak se zbavila miminka na objednávku.

Na debatu o hodnotách naší společnosti nesmíme rezignovat jen proto, že lékařská věda proces asistované reprodukce zvládla. To bychom jinak přišli o své lidství.

neděle 23. února 2025

P. Marek Vácha a arcibiskup Graubner nejsou ve sporu

 V reakci na dění posledních dní chceme společně vyznat v předvečer blížící se postní doby své nedostatky a vzájemně se jeden druhému omluvit: za to, že jsme jeden druhého zranili způsobem slavení mše svaté; za to, jak jsme jeden druhého zranili necitlivou formou, která byla zvolena pro ukončení spolupráce s knězem, který vypomáhal v pražské arcidiecézi a za necitlivou komunikaci. Je nám líto pohoršení, které tím mohlo vzniknout.

Přáli bychom si oba vstoupit do postní doby ve vzájemném odpuštění a smíření.

Přáli bychom si, aby toto drobné gesto vzájemného smíření pomohlo v dnešní rozdělené a rozhádané společnosti uzdravovat zranění, která si mezi sebou působíme.

Přáli bychom si, abychom nepůsobili další rány na těle církve.

In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas.

K tomu nám všem dopomáhej Bůh.

Mons. Jan Graubner, arcibiskup pražský

P. Marek Vácha, kněz, pedagog a spisovatel

Zdroj: Arcibiskup pražské

neděle 16. února 2025

Jak ještě dlouho Američané nechají Trumpovu partu řádit?

 Spojené státy americké čelí bezprecedentní politické krizi, která zachází daleko za hranice běžné polarizace. „Bez volebního mandátu se nejbohatší muž světa v krátké době infiltroval do amerického vládního aparátu, svévolně zavíral úřady, propouštěl úředníky a odposlouchával vysoce citlivá data,“ varuje washingtonský zpravodaj rakouského listu Der Standard. Připomíná, že Musk úmyslně šíří lži, aby přiživil předsudky vůči „byrokratům“ ve Washingtonu.

Začátkem února napsal americký profesor historie Timothy Snyder, že současné dění v USA „je samozřejmě převrat“. Situace je velmi vážná také podle názoru Karla Doemense, amerického zpravodaje listu Der Standard. Ten je ale v tomto směru umírněnější, podle něj jsou Spojené státy teprve na hranici státního převratu. Zaměřil se zejména na Muskovy aktivity v čele úřadu pro efektivitu vlády (DOGE).

Píše o tom, že Musk pořádá „křížové výpravy proti americkým vládním institucím“. A dodává: „S oddílem loajálních technologických žáků ze Silicon Valley a s podporou Trumpa si tento technologický miliardář proklestil cestu do elektronických srdečních komor nejdůležitějších ministerstev s důvěrnými daňovými údaji, adresami a bankovními údaji všech Američanů. Špehoval pracovní smlouvy dvou milionů státních zaměstnanců, rozbíjel úřady a konfiskoval fondy schválené Kongresem.“

Podle jeho názoru spustil čerstvě zvolený americký prezident Donald Trump a jeho spojenec Elon Musk, nejbohatší muž světa, systematickou likvidaci státních institucí. Pod rouškou „boje s byrokracií“ se podle Doemense odehrává demontáž klíčových vládních úřadů, což by mohlo otřást nejen důvěrou v americkou demokracii, ale i jejími základy. 

Hned po Trumpově inauguraci 20. ledna 2025 podepsal prezident dekret, kterým zmrazil veškeré platby pro zahraniční humanitární pomoc financovanou agenturou USAID. Tato instituce, která hraje klíčovou roli například v šíření zdravotnických a vzdělávacích projektů po celém světě, byla během několika týdnů zcela ochromena. Elon Musk, kterého Trump označil za „bojovníka proti korupci“, prostřednictvím svého nově zřízeného úřadu začal postupně přebírat kontrolu nad vládním aparátem, tvrdí článek listu Der Standard.

Musk se nerozpakoval sáhnout k řadě lží, aby potvrdil, že se jedná o nezbytný boj proti „zbytečné byrokracii“. Na své síti X zveřejňoval neustále zprávy o tom, jak USAID údajně poslala kondomy do Pásma Gazy za 50 milionů dolarů, dotovala zpravodajský server Politico.com 8 miliony dolarů a převedla 84 milionů dolarů dceři Hillary Clintonové Chelsey. Nic z toho není pravda, zdůrazňuje Doemens. Ve skutečnosti jde podle něj Muskovi o nemilosrdný zásah, jehož důsledkem je zrušení rozpočtů, zastavení projektů a hromadné propouštění.    

Elon Musk, který nemá žádnou legitimní politickou funkci, se touto situací chlubí. V jeho vizích by došlo k masivní redukci federálních zaměstnanců, což Trump a jeho administrativa otevřeně podporují. Kongres ovládaný republikány zatím tragédii spíše přihlíží, navzdory několika desítkám žalob podaných na Trumpa i Muska.


čtvrtek 13. února 2025

Vlády rády pracují pro miliardáře

 Historik Snyder samozřejmě popisuje současnou americkou realitu. Tuto realitu nazývá převratem - a stejně tak činí nespočet dalších obhájců americké demokratické víry.

Neprožíváme „převrat s tanky v ulicích a davy, které obsazují vládní úřady“, říká  bývalá americká prokurátorka a současná vedoucí pracovnice Brennanova centra Joyce Vanceová. Prožíváme „klidnější puč, puč miliardářů“.

„Nejbohatší člověk na světě se pokouší převzít fyzickou kontrolu nad vládními platebními systémy a využít je k zastavení federálního financování jakéhokoli příjemce, který se mu osobně nelíbí,“ dodává v Právnické fakultě Minnesotské univerzity Will Stancil. „Elon Musk si přímo uzurpuje nejdůležitější pravomoc Kongresu, moc peněženky.“

Muskovy legie, které se nyní nabourávají do hlavního města země, sepodle New York Times, již „vložily“ do databází 17 federálních agentur. Mezi tyto legie patří i horliví Muskovi obdivovatelé, jako je Akash Bobba, softwarový inženýr, který nedokončil ani střední školu a kdysi byl na stáži v technologické firmě, jíž předsedal Muskův kolega, miliardář Peter Thiel.

Federální agentury, které zajišťují chod naší země, se jedna po druhé dostávají - s plnou podporou a požehnáním Donalda Trumpa - pod Muskovu faktickou kontrolu. Trump mezitím v titulcích píše o převzetí Gazy a Panamy, čímž, jak poznamenává senátor Chris Murphy z Connecticutu, „odvádí pozornost všech od skutečného příběhu - miliardářů, kteří se zmocnili vlády, aby okrádali obyčejné lidi“.

Trumpovci, souhlasí senátor Bernie Sanders z Vermontu, nás posouvají „do oligarchické formy společnosti, kde mimořádná moc spočívá v rukou malého počtu nevolených multimiliardářů“.

Volení představitelé a progresivní aktivisté se proti Muskovu puči brání u soudů a zaznamenávají některá první vítězství. Jeden federální soudce například právě zablokoval Muskův přístup k počítačovému platebnímu systému ministerstva financí. Soudce rozhodl, že tento přístup hrozí „nenapravitelnou škodou“ osobním a finančním údajům milionů Američanů.

Rozhodnutí soudů nižší úrovně však nemusí projít u soudců jmenovaných Trumpem na vyšší úrovni. Zastavení Muskova převratu bude vyžadovat širší lidovou mobilizaci, a ta se skutečně stupňuje, přičemž protesty přitahují tisíce lidí v různých lokalitách od centra Washingtonu až po řadu státních sídel po celé zemi.

Naše jediná naděje, jak čelit Muskovu puči miliardářských korporací - „a jejich neomezeným možnostem“ ovlivňovat „naše volby, legislativu a jmenování soudců“? Tou může být zintenzivnění odborové akce, naznačuje nová analýza dlouholetého odborového aktivisty Michaela Podhorzera - a tato akce se také buduje.

Celostátní hlas odborů, AFL-CIO, právě zahájil novou kampaň s názvem Department of People Who Work for a Living( Oddělení lidí, kteří se živí prací), jejímž cílem je postavit se Muskovi a jeho „ministerstvu vládní efektivity“

„Vláda může pracovat pro miliardáře,“ zdůrazňuje prezidentka AFL-CIO Liz Shulerová, “nebo může pracovat pro pracující lidi - ale neplatí obojí

úterý 11. února 2025

Cesta Jana Masaryka do rudé tmy

 V různých kratších i delších intervalech se po roku 1989 může v mediích spekulovat o smrti Jana Masaryka 10. března 1948. Spekuluje se spekuluje. Jakékoli výsledky bádání jsou dříve nebo později vždy zpochybněny a vyvráceny. Potvrzení první informace z doby, kdy Masarykovo tělo ještě leželo na dlažbě Černínského paláce, že šlo o sebevraždu, je postupem doby pro media i veřejnost stále méně zajímavé. Hledá se senzace.

Jan je zvěčněn ve značném množství článků, knih i filmů. Smrt Jana  Masaryka se v mediích zařadila například mezi nevyjasněná mediální úmrtí Anežky Hrůzové či Otylie Vranské.

 Při pohledu na životopis Jana Masaryka uhodí čtenáře do očí zjištění, že od roku 1918 až do smrti byl nadnášen popularitou svého otce T. G. Masaryka, ale také celé toto období byl pod vlivem Edvarda Beneše. Vnucuje se myšlenka, že pod nějakým Benešovým vlivem mohl být i T. G. Masaryk, i když logicky by to mělo být naopak. Z intrikánství Edvarda Beneše možná měli oba Masarykové obavy i prospěch. Ruka ruku myla. Beneš proto mohl, bez ohledu na výsledky voleb, být ministrem zahraničí v jakékoli prvorepublikové vládě. Tento fakt Janu Masarykovi zajišťoval fešácký pobyt na československém velvyslanectví v Londýně. Na přání T. G. Masaryka byl v roce 1935 Beneš zvolen prezidentem. Po Mnichovu se mnoho československých nekomunistických politiků přesunulo na Západ. Edvard Beneš si udělil titul československého prezidenta a jmenoval vládu v čele s Mons. Janem Šrámkem.

Popularita T. G. Masaryka byla za První republiky dána zákonem, takže nebylo o čem diskutovat. Není mnoho důkazů o tom, že by tatíčka mimořádně zbožňovali Slováci, čeští Němci, agrárníci, katolíci, dělníci i legionáři z Ruska. Nebylo třeba. České školy Masarykův význam nadšeně zdůrazňovaly několikrát za rok, podobně pražští intelektuálové, novináři i moravské krojované družiny. Otázky na pracovní náplň Jana Masaryka jako legačního rady velvyslanectví, s měsíčním platem 40 tisíc, zůstávaly nezodpovězené. Po listopadové revoluci, když se ozvaly hlasy o návratu země do dob Masarykovy první republiky, bylo možno zahlédnout v očích některých pamětníků zděšení i slzy. První republika nebyl ráj pro dělný lid, pouze pozlátko s podobiznou T.G. Masaryka.

Na území Protektorátu bylo evidováno asi třičtvrtě milionu rozhlasových přijímačů. Pravidelné české vysílání z Londýna začalo 8. září 1939. Okupační orgány se na konci roku 1939 celkem oprávněně domnívaly, že londýnské vysílání podnítilo pražské nepokoje 28. října  a 17. listopadu. Poslech zahraničního rozhlasu byl proto zakázán pod trestem káznice či smrti. Z přijímačů musely být odstraněny cívky na poslech krátkých vln. Mezi lidmi se rychle rozšířily návody, jak krátké vlny do přijímačů vrátit, takže se Londýn poslouchal až do konce války. Často v londýnském rozhlase mluvil Jan Masaryk, jenž v  Šrámkově londýnské vládě mimo funkce ministra zahraničí občas zastával i funkce ministra obrany a ministra financí. Masarykův lidový způsob vyjadřování posluchačům v protektorátě imponoval.

Jan Masaryk na BBC 25.12.1941:  "Prezident Beneš nás vede dobře a moudřeČankajšek, Churchill, Roosevelt a Stalin jsou našimi vůdci, vůdci nás všech. V cizině vede náš lid Beneš a nikdo jiný. "

V době tohoto londýnského vánočního projevu Jana Masaryka už v Praze místo Neuratha úřadoval jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, jinak šéf Říšského hlavního bezpečnostního úřadu v Berlíně. Po jeho příchodu do Prahy byl popraven předseda protektorátní vlády Alois Eliáš. Na území protektorátu už se o vánocích 1941 pohybovali parašutisté, kteří měli Heydricha odstranit. Jan Masaryk se náhle na půl roku odmlčel.

Štvaní proti Němcům v protektorátu povolilo. Nebylo to podezřelé? Trklo to gestapo, domyslelo si, že Londýn má na Prahu připravenou nějakou kulišárnu? Heydricha to zřejmě netrklo, netečnost a jakoby loajalita českého obyvatelstva ho během jara uklidnily, ochranku odmítal. Atentát! Stanné právo, zatýkání, popravy. Měsíc hrůzy! Období strachu lid český ukončil v Praze slibem věrnosti Adolfu Hitlerovi. Jan Masaryk se mohl vrátit k mikrofonu. 

Jan Masaryk na BBC 22.7.1942:  "Krejčí Háchovi k narozeninám blahopřál německou                                řečí. To to ti mrzáci dopracovali. Po válce budeme v Praze organizovat kursy v názorném vyučování češtině. Bylo by dobré, kdyby se tam Hácha a Krejčí už dnes dali zapsat."

Lze pozorovat, že doposud neutrální až přátelský vztah londýnské emigrace k prezidentovi Háchovi a k protektorátní vládě se po atentátu začíná měnit v nepřátelství. Zdá se, že politici v londýnském závětří nevěděli a nepochopili, co se v protektorátu stalo, v jakém strachu lidé zde žili. Beneše v Londýně zřejmě rozzuřila pokora protektorátní vlády a její snaha Hitlera a německé orgány v Praze uklidnit a českému obyvatelstvu zajistit jakékoli podmínky k přežití. Beneš si přál v Praze provokace, byl posedlý sny o tom, že lidé kvůli jeho návratu na pražský Hrad jsou ochotni prolévat krev.

Jan Masaryk BBC 5.8.1942 : …první republiku já reprezentuji, žádnou jinou…Prezident Beneš je naším prezidentem z roku 1938. Právnická cvičení oné nevoňavé doby tzv. druhé republiky nikdy smyslu neměla… Odplata za Lidice bude naším tématem… Žádný pardon, žádné milosrdenství, žádné odpouštění. Československá republika z léta 1938 žije a bude žít na věky.

Kdoví zda Edvard Beneš i Jan Masaryk, když v roce 1945 Stalinovi přenechali kus republiky, Podkarpatskou Rus, vzpomněli na Československo z roku 1938. V létě 1942, když se už do války proti Německu zapojily USA, muselo být i Benešovi jasné, že po skončení války Němci budou ze všech okupovaných území vyhnáni. Tedy i z českých Sudet. Mnichovská dohoda bude neplatná stejně jako smlouva o Polsku Molotov-Ribbentrop. Benešovi patrně Druhá Československá republika z období září 1938 až 15. březen 1939 naháněla hrůzu. Nikoli kvůli okleštěnému území, ale kvůli politickému uspořádání. Druhá republika totiž ekonomicky dobře fungovala bez Beneše i bez socialistických stran. Hrozilo, že po 2. světové válce v Československu se to zopakuje. Benešovi nezbývalo než obrátit se na Stalina.

Jan Masaryk - BBC 9.9.1942: …den odplaty přichází. Běda Schickelgruberovi a třikrát běda zrůdným synům českých matek, kteří mu jakkoli pomáhali.

Potrestáni po válce, mimo ministrů protektorátních vlád, kteří po celou dobu války dbali, aby Protektorát Čechy a Morava byl oázou klidu, aby obyvatelstvo poctivě pracovalo a neprovokovalo a německé orgány neměly důvody k zásahu, byli po válce tvrdě potrestáni i druhorepublikoví politici a důstojníci, kteří i za cenu vyšetřování a věznění v Protektorátě po dobu okupace zůstali.

Jan Masaryk - BBC 19.10.1942: …slavnostně slibujeme, že neustaneme, pokud poslední Němec nebude vymrskán ze slovanské Prahy. K tomu nám pomůže Bůh a vy, svatí doma.

Z radia v roce 1942 čeští posluchači slyšeli Jana Masaryka, že se mohou připravovat na vymrskávání všech Němců, bez rozdílu. Ve sdělovacích prostředcích dnes je různými politiky a historiky vyhánění Němců omlouváno vůli velmocí. Přitom o organizovaném přesídlení německého obyvatelstva z Československa se první okrajová zmínka objevila až na poválečné Postupimské konferenci velmocí, tedy 3 roky po výzvě Jana Masaryka. První přání vysídlit Němce z Čech pochází od Edvarda Beneše už z roku 1917.

Jan Masaryk - BBC 10.2.1944:  Benešova cesta do Moskvy a její historický význam je v Americe schvalován a uznáván. Ovšem i tu a tam je pár reakcionářů, kteří schovávají svoje sobecké zájmy za předstíraný strach z bolševizmu… Ad vocem Ruska. Myslím, že bychom si měli zvyknout říkat Sovětská říše, poněvadž to bude Sovětská říše, která po válce bude na kontinentě hrát největší roli.

Tento návrh se Janu Masarykovi povedl. Sovětská říše hrála 44 let ve střední Evropě největší roli. Neboli, do které země v roce 1945 při boji s německými armádami vkročila noha sovětského vojáka, tam Sovětská říše až do roku 1989 měla poslušný protektorát (s výjimkou Rakouska, odkud Sověti odešli v roce 1955).

Jan Masaryk - BBC 10.3.1944: … V  roce 1918 byl lid československý připraven. Revoluci provedl s jedinečnou ohleduplností ke skopčákům. 28. října 1918 jsme ani jednoho Habachtmana v Praze nezabili…  Dnes drahý náš lid vzchopuje se ke konečnému vyúčtování s odvěkým nabubřelým nepřítelem… a bude pomsta úměrná k smrtelným hříchům bývalého národa německého.

Chlubení revolucí 28. října 1918 patřilo k nezbytnému koloritu většiny prvorepublikových slavností. Vznik republiky bylo navíc nutno vytrvale přibarvovat. Ve skutečnosti vznik republiky byl jednoduchý akt: Andrassy poslal do Prahy telegram, že Vídeň přestává o dění v Praze mít zájem. Prahu to zřejmě překvapilo, teprve po tomto telegramu byl vytvořen Národní výbor, který oznámil vznik Republiky česko-slovenské, a Alois Rašín ručně napsal její první zákon. Lid prostý vyšel do ulic, aby rozbíjel symboly monarchie a zamazával německé nápisy. Ve stejnou dobu byl na hřbitově v dalekém Čeljabinsku ukládán do hrobu plukovník J. J. Švec, velitel 3. divize Československé sibiřské armády, který nebyl schopen strávit vzpouru svých vojáků. S legionáři si ovšem T. G. Masaryk příliš do oka nepadl, vyhýbal se jim i Jan Masaryk.

Jan Masaryk - BBC 21.2.1945: … Za pár dní se prezident Beneš vrací přes Moskvu domů, jediná hlava státu, který má s vítěznými Sověty smlouvu o přátelství, pomoci a spolupráci.

Blížil se konec války, obnovení Československa, ale Jan Masaryk při tom v místě dění být nesměl. Podobně jako při "atentátu" mu byl Benešem odebrán mikrofon. Snad aby Beneše po příchodu do Prahy nezastínil, nebo neřekl něco nevhodného. Není možné se zbavit pocitu, že Jan Masaryk, který byl pod Benešovým dohledem už od roku 1918, se neodvážil sám cokoli podniknout. Byl po návratu do Prahy Benešem zatažen mezi komunisty ve vládě Národní fronty, kde byl nucen zůstat i po komunistickém puči v únoru 1948. Když poznal, že komunisté prezidenta Beneše respektují jako loňský sníh, že je Jan Masaryk jako ministr zahraničí zcela vydán na pospas Gottwaldovi a tajným službám domácím i sovětským, psychicky se zhroutil a zamířil k oknu koupelny.

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.