Boží hod vánoční, oslava dne Kristova narození

 Český primas Jan Graubner ve svém svátečním slovu zdůraznil, že ve vánočním čase k nám přichází jediný opravdový Zachránce a Spasitel. A je dobře, abychom se na něj soustředili. Pak se ukáže, že mnoho našich věcí buď není důležitých nebo se vyřeší. Nebo s jeho pomocí a v jeho světle je uvidíme jinak a budeme mít jinou sílu je zvládat. 

Místo kritiky, naříkání, beznaděje, která je kolem nás, můžeme být nástroji, skrze které přichází spása. Stačí se otevřít. Za pár dní vstoupíme do nového roku. A bude dobře, když do něho vstoupíme právě s tímto předsevzetím: být nástrojem Toho, který nás chce použít pro dobro druhých. 

Štědrý den býval spojen s řadou tradic a pověr, které měly zajistit štěstí, zdraví a soudržnost rodiny. Dnes se na mnoho z nich zapomíná, některé si ale své místo v našich domácnostech stále drží, i když po roce 1918 bylo v českých zemích  mnoho pokusů Vánoce jako křesťanské svátky, buď zrušit, nebo je nahradit například klaněním zlatému teleti. Zatím se to úplně nezdařilo. 

Koluje v Praze pověst, že úplně první ozdobený vánoční stromeček se v Čechách objevil v roce 1812, kdy jej pro přátele přichystal ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich. Jedná se pravděpodobně o mnohem starší německý zvyk v 18. století převzatý českými kostely, které jehličnatými stromky bývaly někdy vyzdobené i mimo Vánoce.

Ježíšek ve Střední Evropě stále nosí dárky

 Děpold Czernin: Když přijdu mezi děti, tak mi asi dvacet procent z nich řekne, že Ježíšek je miminko z Betléma. Dalších dvacet procent si myslí, že je to ježek, který nosí dárky na bodlinkách! Zbylých šedesát procent dětí mi řekne, že ani ježek, ani mimino by nemohli unést tolik dárků, takže dárky nosí Santa Claus, protože tak to viděly v televizi…

Přitom žijeme v zemi, kde se nachází vůbec nejslavnější socha malého Ježíška v podobě Pražského Jezulátka! Máme ohromnou betlémářskou a hudební tradici, nádherné koledy a adventní písně a vůbec spoustu dalších vodítek, která však neumíme používat.

Z každé třetí koledy o Ježíškovi víme, že je to Syn Boží a syn člověka – malý chlapeček, který leží v jesličkách. Víme, že byl Synem Božím už ve chvíli, kdy se narodil – zvěstovali to andělé, přišli s tím poslové z Východu. Ježíšek je hlavní postavou Vánoc. On (!) je tím největším darem Vánoc. Tím, že lidé obdarovávají své blízké, dělají totéž, co udělal Bůh, když Ježíškem obdaroval lidstvo.

Dřív lidé o Vánocích žili tím, že se narodil Syn Boží. Vnímali to jako dar, ze kterého měli radost, a tak chtěli svým blízkým a dětem také dát dárek. Chtěli následovat to, s čím Syn Boží přišel, tedy s posláním „Milujte se mezi sebou navzájem, jako já miluji vás“. Mám-li někoho rád, chci mu udělat radost.

Obdarování blízkých má u nás dlouhou tradici, například ve výslužkách, kdy pekaři o Vánocích pamatovali se speciálním pečivem na ty, kteří k nim celý život chodili nakupovat. Zvykem také bývalo pamatovat o Vánocích na chudé, na Štědrý večer se jim nechávaly potraviny nebo šatstvo před dveřmi.

Mezitím se ovšem ve světě objevili různí maskoti, kteří nosí dárky. Mrzí mne, že Ježíška překrucujeme a nahrazujeme ho jinými dárkonosiči. Ježíšek není žádný maskot!

Dárky nosí naším prostřednictvím. Každý dárek, který dáváme o Vánocích z lásky, je z lásky Ježíškovy, a tím tedy i mojí. Plníme tím poslání, že láska je vánoční hodnotou. Dárek z lásky můžete dát samozřejmě i jindy, ale jen o Vánocích má v sobě obsaženu legendu, v níž jde o vědomou lásku. Dárkem nechci druhého ohromit, ale chci jím potěšit.

V rámci projektu Náš Ježíšek se snažíme Ježíška i ztvárnit, aby si ho děti dokázaly lépe představit. Když chcete znázornit všemohoucnost, tak se bez symboliky neobejdete. Pražské Jezulátko je bosý chlapeček s královskou korunou a jablkem. Jsou to odznaky všemohoucí (nikoli trestající!) moci. Jde o duchovní symboly, které vnímají věřící i nevěřící. Jedni v něm vidí všemohoucího Syna Božího, druzí ho vnímají jako všemohoucí Bytost. Každý z nás tak může věřit, že Ježíšek díky své všemohoucnosti umí na Štědrý večer přijít do každého místa a způsobit tam radost dárkem (nebo něčím jiným).

Náš Ježíšek má ještě nakreslené srdce, z něhož vyrůstá ratolest, čímž je vyjádřena živá láska, která jde dál; z Ježíškovy žehnající dlaně nesou dárky hvězdy. Požehnáním vyjadřujeme přinášené poselství, které se zhmotňuje v dárku, který nemusí být nutně materiální.

Ježíškovskou tradici zná celá střední Evropa (bývalá Rakousko-Uherská monarchie), s níž nás spojují kulturní prvky (tradice). Proto Ježíška nemůžeme prohlašovat za výhradně českého. Ježíšek nosí dárky i v Německu (kromě luteránského severu), ve Švýcarsku nebo v jižní Brazílii. Ve Španělsku nosí dárky Tři králové.

Ježíšek je univerzální vánoční postava, která Vánocům dává smysl a rozměr. Nejde o to, že přináší dárek, ale že ho dává z lásky.

Tradice je něco, co vytvořili naši předkové. Tradici ctíme, praktikujeme a předáváme dalším generacím, a předávali bychom ji, i kdyby neexistovala média a sociální sítě.

Je to něco, co si předáváme v rodině a máme k tomu vztah, jsou to částečně naše kořeny. Ve chvíli, kdy to zcela opustíme, staneme se společností vykořeněnou, protože přerušíme vztah a vazby k našim předkům.

Já se umím dívat na své předky mnoho generací dozadu, ale i každý, kdo za své předky považuje jen dědečka a babičku, protože své praprarodiče nezažil, tak má buď vztah k tomu, co mu předali, anebo se od svých předků oprostí. Tak se z něj vlastně stane zcela nový člověk. Což pak ale znamená, že si o sobě musí zjistit všechno od začátku.

Překvapilo mne, že děti dnes už dopisy moc psát neumí, zpravidla píší e-shopové seznamy bez jakéhokoliv osobního vzkazu.

Ale jinak na prvním místě v přáních zaznívá štěstí a zdraví, na druhém vztahy a láska, a to i od dětí („Ať se mají rodiče rádi!“), a třetím nejčastějším přáním je dítě.

Ze všech tří přání je vidět, že rodina je pro lidi pořád hodnotou, kterou vnímají jako důležitou – a z toho mám velkou radost.

 

Edvard Beneš více myslel na pomstu než na stát

 Mezi tragické dny jako 15. březen 1939, kdy české země obsadila armáda 3. říše, a 21. srpen 1968, kdy je obsadila sovětská vojska, lze zařadit18. prosinec 1935, den volby mstivého intrikána Edvarda Beneše prezidentem Československa. 

Tomáš Garrigue Masaryk byl 24. května 1934 počtvrté zvolen prezidentem. V ústavě bylo sice obecně zakotveno, že prezident může zastávat funkci nanejvýše dvě sedmiletá funkční období, ale pro Masaryka, „prezidenta Osvoboditele“, (titul schválený Parlamentem), byla výslovně stanovena výjimka. Volbu vyhrál zcela jednoznačně, poměrem 327 hlasů ku 38 hlasům pro jeho protikandidáta Klementa Gottwalda (ten se pro nemoc volebního zasedání neúčastnil), jehož komunistická strana nominovala pod heslem „Ne Masaryk, ale Lenin!“.

Toto a další, ještě snad drsnější komunistická hesla (mj. o Masarykovi jako představiteli „fašistické republiky“) její poslanci dokonce vykřikovali při volbě, takže nakonec museli být z Vladislavského sálu násilím vyvedeni.

Později, po zbavení poslanecké imunity, byly za to a hlavně za jejich předchozí protistátní činnost na komunistické poslance Klementa Gottwalda, Josefa Krosnáře, Josefa Štětku a Václava Kopeckého dle zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.) vydány zatykače. Gottwald a Kopecký pak uprchli do Moskvy, Štětka byl odsouzen do vězení, Krosnář se skrýval.

Skutečný problém byl ovšem v tom, že Masarykovi, tehdy již čtyřiaosmdesátiletému, nesloužilo dobře zdraví, zhruba měsíc před volbou jej postihl záchvat mrtvice, která dramaticky zhoršila jeho zrak, a tak mu při skládání poslaneckého slibu musel jeho text být polohlasem předříkáván, což neušlo pozornosti, ale oficiálně se to svádělo na „slabost po jarní chřipce“. I když se poté částečně zotavil, o rok později jej postihla další, ještě těžší mrtvice a začalo být prakticky nemožné jeho zdravotní stav před veřejností tajit.

Po konzultacích s ministerským předsedou Hodžou se Masaryk nakonec v druhé polovině listopadu rozhodl k abdikaci, veřejnosti však tuto zprávu nikdo oficiálně nesdělil, o co se postaral Edvard Beneš, který po funkci prezidenta chorobně toužil a vymohl si u nemocného Masaryka oficiální podporu. 

Beneš si však nebyl jistý dostatkem hlasů v Parlamentu. Zejména si nemohl být jist hlasy agrárníků, kteří Beneše jako člena vlády předtím dlouhodobě odmítali. A tak začal vyjednávat s kdekým: hlavně se slovenskými nacionalisty, jejichž jedno křídlo vedené Jozefem Tisem, pozdějším prezidentem Slovenské republiky jej slíbilo volit. S komunisty podporu vyhandloval za příslib amnestie pro výše zmíněné stíhané poslance. S henleinovci, kteří po Masarykově odchodu doufali v dodržení starého slibu o autonomii Sudet, dojednal pouze a pouze vhození prázdných lístků.

Dne 14. prosince 1935 pak Masaryk vyhlásil amnestii pro Gottwalda, Kopeckého, Krosnáře a Štětku a poté abdikoval. Volba nového prezidenta byla stanovena na 18. prosince, takže se na ni Gottwald a Kopecký stihli vrátit z Moskvy, Štětka byl propuštěn z vězení a Krosnář si odlepil falešné vousy, Hlinkovo křídlo luďáků Beneše také podpořilo a svůj slib dodrželi i henleinovci. Beneš, ostatně jediný kandidát (agrární protikandidát Bohumil Němec vpředvečer volby odstoupil). Beneš byl zvolen 340 hlasy z celkových 440 přítomných poslanců a senátorů.

Byla to zlá volba, jejíž následky nepříznivě ovlivnily chod státu a život jeho obyvatel: nový prezident se vyznačoval urážlivostí ("sloní pamětí"), přičemž nedokázal potlačit chorobnou mstivost. Přestože Beneš měl podporu nekritických Masarykových obdivovatelů a komunistů, do roku 1938 byl považován jen za Masarykův stín. Chod země zajišťovala agrární strana. Ukazovalo se, že 20 let Benešova působení v zahraniční politice bylo jalových, nic potřebného pro stát nevyjednal. Na dotazy v roce 1938 odpovídal: "Mám plán." Zmohl se na vyhlášení všeobecné mobilizace, její odvolání a útěk do zahraničí. Na pomstu všem prvorepublikovým oponentům však nezapomněl. Připravoval ji v létech londýnského pobytu během války.

Po válce neumožnil obnovení žádné ze stran, které jej plně nepodpořily (především šlo o agrárníky), a tím velmi oslabil demokracii „třetí republiky“ (1945-48) – a zejména se od okamžiku této volby ocitl ve stále sílícím vleku komunistů, z něhož pak vyplynula Smlouva o poválečné spolupráci se SSSR z 12. 12. 1943 (takovou smlouvu nepodepsala žádná jiná demokratická exilová vláda) a konečně i „Vítězný únor“.

Po válce byl spoluzodpovědný za to, že v důsledku státem organizovaného násilí zahynuly desetitisíce obyvatel Československa. Další desítky tisíc lidí byly odvlečeny do Sovětského svazu. Miliony lidí ztratily domov a byly připraveny o majetek. Zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země. Ke všemu bezpráví mlčel.

Praha je milým zákoutím pro extremisty z Německa

 Extrémně pravicoví aktivisté ze sousedního Německa i Rakouska, včetně šéfky německé opoziční strany AfD Alice Weidelové nebo pravicového extremisty Martina Sellnera se v uplynulém listopadu tajně sešli v pražském hotelu Hilton. Akci opět zaštítil a jako jeden z hlavních hostů vystoupil český exprezident Václav Klaus.

Akce posloužila i jako networking pro alternativní média z Německa a Rakouska. Ta často šíří ruské vidění světa, jak ukázal třeba rozhovor československého expremiéra Jána Čarnogurského z počátků ruské invaze na Ukrajině, kdy ve vysílání AUF1 tvrdil, že Poláci chtějí při invazi ovládnout ukrajinský Lvov.

Stejně jako loni i letos zveřejnila AUF1 záběry a fotky z akce v konspirativním duchu teprve se zpožděním několika týdnů. A podobná byla i skladba účastníků – aktivisté, právníci, politici, tváře rakouských a německých alternativních médií. Většina z nich je české veřejnosti zcela neznámá, až na pár výjimek.

Letošní hlavní tváří konference byla šéfka německé opoziční strany AfD Alice Weidelová. Alternativu pro Německo už několik let monitoruje kvůli extremismu německá kontrarozvědka, která letos na seznam „podezřelých případů“ zařadila také právě televizi AUF1. Ta svůj obsah prostřednictvím sociálních sítí a online kanálů šíří také do Německa.

Zatímco v Německu má například AfD pravidelně problémy s pronájmem hotelů či sálů pro své akce, česká metropole německé a rakouské krajní pravici nabízí bezpečné prostředí.

Do identitárního slovníku patří i pojmy jako „remigrace“ (požadavek masového návratu lidí s migračními kořeny do jejich historických zemí), „Velká výměna obyvatelstva“ (údajná snaha světových elit nahradit například evropské původní obyvatelstvo migranty) nebo „Velký reset“ (údajná snaha elit o změnu světového řádu na globalistickém základě).

Těmito pojmy ostatně nešetří ve svém vysílání ani zmíněná televize AUF 1, která svolala už podruhé svou konferenci do Prahy. Potěšilo to i exprezidenta Václava Klause, který televizi v minulosti opakovaně poskytl rozhovor a podruhé její vlajkovou akci zaštítil. Letos mimo jiné s podtitulem „Všechno pro mír“:

„Je dobře, že jste jako místo konání zvolili Prahu, mé rodné město. Na jedné straně to ukazuje, že je Praha pro tuto příležitost vhodná, což je znakem stále ještě přetrvávající relativní svobody v naší zemi. Na druhé straně to ale ukazuje něco velmi negativního – absenci svobody v Německu, což považuji za velmi nebezpečné,“ řekl na pódiu Klaus.

V jednom z rozhovorů pořízených spřízněnými online médii a youtubery v pražském hotelu si Stefan Magnet pochvaloval, že letošní konference proběhla „bez větších incidentů a bez narušujících akcí“.

V Evropě ubývají Evropané.

 Evropská komise zveřejnila v březnu graf o celkové porodnosti, průměrný počet dětí narozených na jednu ženu. Po mírném vzestupu v posledních 20 letech se míra plodnosti v EU opět snižuje a nyní činí 1,38. Ve Velké Británii je to 1,44. 

Český statistický úřad: Během roku 2024 se živě narodilo 84,3 tisíce dětí, nejméně v historii statistického zjišťování. Potřetí v řadě došlo k výraznému meziročnímu poklesu nejen porodnosti, ale i plodnosti. Na jednu ženu v průměru připadlo 1,37 dítěte; nejnižší úhrnná plodnost 1,13 nadále patří roku 1999. Průměrný věk matek při narození 1. dítěte v roce 2024 dále vzrostl na 29,0 let.

Míra reprodukce populace je udávána 2,1 dětí. Můžete současný stav považovat za katastrofu, nebo také ne, ale matematika se nestará o to, co si myslíte. Klesáme, jako by nás přitahovala gravitační síla, k zemi, píše George Monbiot.

„Vymazání civilizace“ je termín, který Trumpova administrativa použila ve své nové strategii národní bezpečnosti, zveřejněné minulý týden. Tvrdí, že imigrace, mimo jiné faktory, povede ke zničení evropské civilizace. 

Evropa bez křesťanů a židů nebude Evropou

 Vánoční příběh je příběhem lásky, naděje, vykoupení a blízkosti. Tak proč náš prosinec bývá časem stresu, shonu a konzumu? Utrácíme stále více, přesto dáváme méně. A méně také Boha uctíváme, když myslíme víc na sebe a vánoční pohodlí.

Zatímco tisícové davy muslimů ohrožují vánoční trhy v Londýně a Miláně, a desítky německých měst své trhy ruší nebo instalují protitankové bariéry, Brusel si tradiční předvánoční trh překřtil na „Plaisirs d´hiver“, čili zimní radovánky. Betlém je tam bez Ježíška, bez matky Marie a bez Josefa, bez andělů i tří králů a nahrazují je pajduláci bez identity, vyrobení z recyklovaných hadrů.

Odkřesťanštění Evropy jako fakt přijímá předseda italské biskupské konference, boloňský kardinál Zuppi, když biskupy uklidňuje, že ta sekularizace je vlastně bohulibá, neboť „s ní odchází řád moci a kultury a nahrazuje jej nová a hlubší osobní víra“. A že tedy „konec křesťanství není porážka, nýbrž kairós – šance návratu k esenciální svobodě začátků, k onomu přijetí víry z lásky, bez strachu a bez záruk“.

Můžeme k tomu přidat i zavedení islámské modlitebny ve vatikánské knihovně, jíž Vatikánci žoviálně přezdívají „ta místnost s kobercem“.

(OIDAC) zaznamenává ročně přes 2200 antikřesťatských útoků dva roky po sobě v letech 2023 a 2024. Jen v Německu jich loni bylo 337, z toho 33 požárů. Podobný počet zaznamenala Francie s nejznámějším téměř kompletním vyhořením historického kostela v St. Omer. Těsně následovaná Británií a Španělskem. 

Skutečností je, že křesťanství v Evropě není nahrazováno moderním ateismem a „osobním hledáním“, jak obyčejně "pokrokoví Čechové" tvrdí, nýbrž islámem – a za silné podpory komunistů a ateistů.

Evropa bez křesťanství nebude Evropa, říká konzervativní novinář a politik Éric Zemmour: „La messe n´est pas dite“. Mše ještě není dosloužena. Ještě není prohráno, Západ se ještě může probrat a bránit. Zatím to však vypadá na sebevraždu.

U nás, kde se to v minulosti dost střídalo a mlátilo, výsledkem je ta národní skepse, nevíra, rebelantství a exulantství, s Husem, Žižkou, Komenským a Masarykem. Když už nedokážeme být křesťané vírou, zůstaňme jimi aspoň kulturou s trochou tradic. A ještě možná díkůvzdáním za to, že žijeme, kde žijete. Mohli jsme dopadnout hůř. O hodně hůř.

„Ve válce marxismu a islámu proti křesťanské civilizaci je každý, kdo není ochoten povstat proti perzekutorům a vrahům křesťanů, zrádce této civilizace. Je to boj, který rozhodne, zda vůbec ještě bude nějaká Západní civilizace,“ píše americký novinář David Greenfield.

„Západní civilizaci vybudovali společně židé a křesťané, a jen oni společně ji mohou zachránit.“

Vypadá to však, že milovat nepřítele a za facku mu nastavovat druhou tvář tentokrát nezabere. Jak praví jedno izraelské přísloví – „ragby se nedá vyhrát ping-pongem“.

ASZ, zemědělské pozlátko ODS stojí za Fialou

 "Asociace soukromého zemědělství jako jediná z organizací v zemědělství vždy stála  - přes některé výhrady -  za vládou Petra Fialy, " chlubí se její předseda Josef Šebek, jinak známý polabský prospěchář. Na jeho slova přítomní zemědělci a hlavně rádobyzemědělci reagovali dlouhým potleskem.

Samotné vyhlašování soutěže Farma roku 2025 je propagační politická akce. Většina přítomných je členy ODS. Většina snaží se tvrdit, že ti zemědělci, kteří mají vinice či pastvu zvířat a hlásí se k politice ODS jsou nejlepší zemědělci v zemi, kdežto ti, kteří se v zemědělských společnostech zabývající tradiční zemědělskou výrobou a jsou zárukou potravinového trhu, jsou prý ti nejhorší. 

V letošních volbách většina vesnických voličů dala hlas ANO a hlavně Babišovi, přestože je 25 let známo, že je vlastníkem Agrofertu. Hrstka vesnických vyvrhelů sdružených v ASZ, vydávající se za pracující zemědělce, s výsledkem voleb nesouhlasí a podporuje asociální politiku Fialovu a Jurečkovu. 

Bez eura je ČR nejvíc dušena

 Česko patří mezi posledních 5 zemí EU, které nepřijaly ani nenavázaly svou měnu na euro. Je to pro nás výhodné a měli bychom se bát spíš nepřijetí, než přijetí eura? 

Dvacet let posloucháme stejná strašení o zdražování, dluzích a ztrátě suverenity. Politici opakovali jednoduché slogany o údajných nevýhodách eura, protože s nimi vyhrávali volby. A to i když jsme v inflační krizi patřili k nejvíce chudnoucím zemím v EU. Strach je silná emoce a často přehluší fakta. Jenže svět se mezitím změnil. To, co dřív vypadalo jako opatrnost, je dnes skutečným rizikem. A čím déle budeme váhat, tím víc nás to bude stát.

Euro vzniklo jako strategický projekt, který měl Evropě zajistit stabilitu po letech krizí, měnových otřesů a ekonomických sporů. Ještě v 90. letech velké výkyvy kurzů jednotlivých evropských měn brzdily obchod, zvyšovaly ceny a ztěžovaly život firmám i občanům.

Euro vzniklo jako odpověď na tuto nestabilitu: vytvořit jednotnou, silnou měnu, která odstraní kurzová rizika uvnitř Evropy, podpoří hladký růst obchodu, zvýší kupní sílu obyvatel a dá evropskému kontinentu váhu a konkurenceschopnost v globální ekonomice. A dnes euro soupeří s dolarem o dominanci ve světovém obchodě a dokazuje, že Evropa může být silnější jedině dohromady než každý stát zvlášť.

Eurem dnes platí, nebo na něj má navázanou měnu 22 z 27 zemí EU. ČR zůstává s Polskem, Maďarskem, Rumunskem a Švédskem v poslední pětici zemí bez společné evropské měny. Přitom 80 % obyvatel zemí platících eurem je s ním spokojených — a platí to i pro Slovensko. Dokonce ani během tamních vypjatých parlamentních voleb, kdy se premiér Fico neštítil ničeho, nezpochybňoval členství své země v eurozóně, protože o odchod od eura tam jednoduše není zájem. A důvody jsou jasné: na Slovensku je od přijetí eura levněji, zdražuje se pomaleji a mzdy rostou rychleji než v ČR.

ČR je exportní země a stejně jako Slovensko vyvážíme většinu toho, co vyrobíme: auta, stroje, léky, sklo… Export tvoří asi 70 % našeho HDP a 80 % z něj míří přímo do eurozóny. Každý rok tak české firmy platí miliardy jen za kurzové operace a bankovní poplatky, které by s eurem platit nemusely a mohly je investovat do svého rozvoje nebo mezd zaměstnanců. Místo toho jdou bankám, které mají v ČR i díky koruně rekordní zisky, jež odvádí svým matkám v eurozóně, přitom mohly zůstat doma. Proto české firmy volají po přijetí eura, nejen ty velké, ale už i většina malých podniků a živnostníků.

Dnes už nejde jen o ekonomiku, ale i o bezpečnost. Žijeme v nestabilní době. Chceme opravdu zůstat u malé měny, která se může stát obětí spekulativních útoků s cílem destabilizovat naši ekonomiku a společnost? Nebo raději budeme součástí silného celku, který je vůči podobným snahám odolnější? Zeptejte se Ukrajinců, kteří museli utíkat před válkou s hřivnami. Co by dali za to, kdyby měli euro, které by ochránilo jejich úspory.

Euro má přesah i do domácí politiky. Jeho nepřijetím oslabujeme nejen svou pozici v EU pro prosazování našich zájmů, ale zároveň se vystavujeme nebezpečí, že nás z ní mohou populisté a extrémisté snadno vyvést, což by pro naši exportní ekonomiku bylo katastrofou.

Nezbývá, než aby se věci chopili sami občané, kteří věří, že přijetí eura by bylo pro ČR výhodné, a chtějí, aby politici splnili výsledek referenda, ve kterém jsme si přijetí eura odhlasovali už před více než 20 lety. A právě proto jsme tu my, iniciativa Euro v ČR. Bojujeme za to, aby téma přijetí eura nezmizelo z veřejného prostoru a aby fakta byla hlasitější než mýty. Mluvíme s občany i politiky – osobně, online, prostřednictvím debat, setkání, sociálních sítí i médií. Vysvětlujeme Čechům, co by jim euro přineslo. A to se nám daří. Podpora jeho přijetí setrvale roste a dnes už je pro třetina lidí. Připojte se k nám i vy přes přihlášku na eurovcesku.eu/clenstvi, podpoříte tím přijetí eura v Česku!

Zdroj: https://sdeleni.idnes.cz/ekonomika/proc-by-cesko-melo-prijmout-euro-driv-nez-bude-pozde.A251201_132433_eko-sdeleni_hradr

Neblíží se kometa ani konec světa, ale zimní superúplněk

Poslední letošní úplněk nabídne na mrazivé zimní obloze fascinující podívanou. Prosincový „Studený měsíc“ se na noční obloze vyhoupne do takové výše, v jaké jej znovu uvidíme až za dvě desetiletí, v zimě roku 2042. Navíc bude prosincový úplněk výrazně větší a jasnější, protože půjde o tzv. superúplněk — poslední ze tří superúplňků roku 2025. Když se oba tyto astronomické jevy spojí, společně zvednou pozici „Studeného měsíce“ na obloze a zvýrazní jeho velikost. Další takovou podívanou uvidíme až v roce 2042.

5. prosince v 00:14 středoevropského času nastane okamžik technického úplňku, kdy se Měsíc ocitne přesně naproti Slunci a bude tak kulatý, jak je to vůbec možné. Chcete-li jej pozorovat, pak téměř plný bude i noc předtím a noc poté. Příští měsíc totiž Měsíc vystoupá výše, než je v prosinci běžné. Díky vzácnému jevu spojenému s oběžnou dráhou Měsíce, který nastává pouze jednou za 18,6 roku, dosáhne prosincový úplněk naprostého maxima.

Je známé, že oblouk dráhy Měsíce během roku stoupá a klesá: nejvýše je v zimě a nejníže v létě (u Slunce je to obráceně). Tento pohyb je způsoben náklonem zemské osy o 23,4 stupně vůči rovině oběhu Země. Právě díky tomu máme čtyři roční období. Jenže existuje ještě méně známý mechanismus, který výšku oblouku Měsíce nenápadně přidává nebo ubírá bez ohledu na sklon zemské osy. Měsíc totiž neobíhá přesně v rovině ekliptiky (oběžné dráhy Země), ale o 5,1 stupně odkloněně. Tato nakloněná dráha musí dvakrát protínat ekliptiku — v místech zvaných „lunární uzly“ — a pomyslná spojnice mezi nimi se postupně otáčí. Tato rovina se neřídí ani oběhem Měsíce kolem Země, ani oběhem Země kolem Slunce. Otáčí se vůči hvězdám a nebeskému rovníku. Tento pohyb, zvaný předení uzlů, trvá 18,6 roku. Zatímco tedy vidíme Měsíc klouzat obloukem po obloze, zároveň se nepatrně „zhoupává“ mezi dvěma krajními polohami.

Každých 18,6 roku toto předení přidá Měsíci k oblouku dalších 5,1 stupně, takže se jeho maximální výška zvýší až na 28,5 stupně. Tento jev se nazývá hlavní lunární zastavení, protože oblouk Měsíce vystoupí na extrémní výšku a jakoby se tam na chvíli zastaví. Nejvíce se projeví tehdy, když tato fáze připadá právě na zimu. Naopak při vedlejším lunárním zastavení se Měsíci 5,1 stupně naopak ubere a výška jeho oblouku se zmenší. Rozpětí měsíční deklinace klesá asi na 18,3 stupně, takže může působit úplně obyčejně. Momentálně se nacházíme v období hlavního lunárního zastavení, a prosincový úplněk takové výšky znovu dosáhne až v roce 2042.

Prosincový úplněk nejen vystoupá nejvýše, ale také bude větší a jasnější než obvykle. Nejde o klam: průměr Měsíce bude až o 7 procent větší a jeho jas až o 16 procent vyšší než běžně. I když si toho běžný pozorovatel nemusí hned všimnout, lidské oko rozdíl zachytí. Jistě, Měsíc svou hmotnost nezmění. Proč tedy bude vypadat větší? Důvod je opět v jeho dráze, která není dokonalým kruhem, ale elipsou. Někdy je k Zemi blíž, jindy dál. Když se ocitne v nejbližším bodě — perigeu — vzniká právě superúplněk. Naopak v nejvzdálenějším bodě — apogeu — vypadá menší a říká se mu mikroúplněk.

Letos bude prosincový „studený měsíc“ superúplňkem — posledním ze tří superúplňků roku 2025.

Název „Studený měsíc“ je pojmenování prosincového úplňku, které pochází od původních amerických indiánských kmenů a odkazuje na příchod tuhé zimy a chladného počasí. Někdy se mu prosincovému úplňku říká také „Měsíc dlouhé noci“, neboť nastává v blízkosti zimního slunovratu (ten nastane o týden později, kolem 21. prosince), kdy jsou noci nejdelší a také Měsíc stráví na obloze nejvíce času.

Mnohá tradiční pojmenování měsíčních cyklů vytvořili původní obyvatelé Ameriky nebo ranní osadníci podle ročních období. Mohawkové tento jev trefně nazývali „Chladný měsíc“. Indiáni kmene Cree mu říkal „Měsíc vybuchujících stromů“, protože v mrazu často kmeny vysokých stromů praskají. Oglalové používali název „Měsíc praskajících stromů“.

Dakotové vzdali hold majestátním jelenům a nazvali jej „Měsíc, kdy jeleni shazují parohy“. Haidové a Cherokee používali označení „Sněžný měsíc“ a západní Abenaki mu říkali „Měsíc, který přináší zimu“.

Publikováno v EPOCH TIMES

První zahraniční cesta papeže Lea XIV.

 Papež Leo XIV. který je v čele katolické církve od května letošního roku, dnes, 27. 11. 2025 odjel na svou první zahraniční cestu. Vydal se nejdříve do tureckého města Iznik, jež se nachází asi dvě hodiny jízdy jižně od Istanbulu. 

Kromě Turecka navštíví hlava 2 miliard katolíků během své šestidenní cesty také Libanon. Důvodem, proč proč si Lev XIV. pro svou první cestu do zahraničí vybral Turecko, je 1.700. výročí církevního koncilu.  V roce 1325 n. l. se  po všech rozkolech uvnitř církve v Nicäa sešli zástupci téměř všech tehdy existujících křesťanských denominací, aby si vyjasnili ústřední otázky víry. Koncil se mimo jiné shodl na základním vyznání víry, které mnoho křesťanů dodnes recituje při bohoslužbách.

Přípravy na přivítání papeže Františka probíhaly v přímořském tureckém městě už na jaře. Papež František zemřel, takže  návštěva nového papeže se oddálila.