Slovensko v roce 1945 pro Beneše nebylo zajímavé.

Obnovení Československa z roku 1938 nebylo hlavní prioritou exilového a poválečného prezidenta Beneše (pochybnosti o ústavnosti tohoto prezidentství Benešova nacionalistická propaganda umlčovala), jinak by bez jakéhokoli odporu nemohl souhlasit s předáním Podkarpatské Rusi Stalinovi. Kvůli vyhnání českých Němců by možná byl ochoten se vzdát i Slovenska.

Nechybělo zřejmě mnoho a samostatná Česká republika vznikla už v roce 1945. Slovákům se do společného státu nechtělo, obzvlášť když se během války ujistili o tom, že Prahu jako hlavní město moc nepotřebují. V roce 1944 chtěl slovenský ministr obrany Ferdinand Čatloš provést protiněmecký převrat a ze Slovenska vytvořit stát řízený armádou. Zcela jiné požadavky měli slovenští komunisté, sdružení okolo Gustáva Husáka. Jejich cílem bylo připojení Slovenska k Sovětskému svazu, aby se Slovensko stalo jednou z jeho republik. Naproti tomu Slovenská národní rada, podporovaná moskevskou Gottwaldovou KSČ, usilovala o vytvoření Slovenska jako součásti federálního Československa. Jak poválečný vývoj ukázal, do roku 1968 se Slovákům o vlastní slovenské vládě mohlo jen zdát.

Podle usnesení SNR z 16. října 1944 vykonávala SNR zákonodárnou a výkonnou vládní moc na celém území Slovenska. Přitom vystupovala jako nezávislý orgán a neprojevovala nejmenší chuť navrátit se k předválečné ústavě národa československého. Benešovi nezbývalo než tento fakt strávit, i když jen na krátkou dobu. Beneš jako rozený intrikán totiž vsadil na Stalina.

Do Moskvy dorazil Beneš, i s londýnskou vládou, 17. března a zahájil s Gottwaldem jednání o nové vládě Národní fronty (NF) a jejím programu. K jednání o otázkách Slovenska sice byla přiznána delegace SNR, ale Beneš se jednání se SNR neúčastnil, jednal pouze se sovětskou stranou. Návrh budoucího Košického vládního programu dodali komunisté. Benešovi stačilo, že v programu byl zákaz pravicových stran a úplná centralizace státní správy, prostřednictvím národních výborů. Slováky také uznal za rovnoprávný národ s Čechy.

Poválečná československá vláda, sestavená Benešem a Gottwaldem v Moskvě, ignorovala zástupce domácího odboje. Za jejího předsedu si komunisté dali Fierlingera. Zřizovala se instituce předsednictva vlády, složeného ze zástupců všech zúčastněných stran, osmnáct (!) ministerstev a tři státní sekretáři. Vzhledem k uznání dvou komunistických stran, české a slovenské, získali komunisté dvojnásobný počet křesel včetně ministerstva vnitra (Václav Nosek) a národní obrany (kryptokomunista Ludvík Svoboda).

Socialistická revoluce, formulovaná v Košickém vládním programu jako dalekosáhlé hospodářské reformy, začala hned v prvých měsících po válce. Jako první byly 24. října 1945 znárodněny barrandovské filmové ateliéry z (Benešův dekret č. 50 z 11.8.1945), následují dekrety 100-103 z o znárodnění dolů, průmyslu, bank a pojišťoven. Benešovy dekrety sice slibovaly vyplacení náhrady, k tomu však nikdy nedošlo. Celkem bylo znárodněno 14 bank, 600 menších finančních ústavů a 2119 podniků, které v r. 1947 zaměstnávaly 61% zaměstnanců v průmyslu a vyráběly 75% průmyslové produkce. Dekret č. 109 o řízení výroby pak zaváděl centrální řízení hospodářství s Hospodářskou radou a Státním plánovacím úřadem. (Sláva Dobrý, 14.6.2010)