Následky odmítnutí Marshalova plánu jsou nedozírné.

Úvodní část
Předcházející část

Komunisté v roce 1945 ve svých řadách nabídli místo nemajetnému obyvatelstvu, hlavně dělníkům, a lidem postiženým nacistickou okupací. Na vidinu získání majetku po Němcích a třídních nepřátelích a získání důležitých hospodářských a státních funkcí se do KSČ dostalo velké procento nezbytných prospěchářů z řad inteligence, živnostníků i drobných zemědělců. V touze po kariéře vstupovali do KSČ i bývalí funkcionáři a příznivci zakázaných politických stran, a také velké množství předválečných příznivců agrární strany.

Vzhledem k tomu, že v českých zemích byly povoleny tří levicové strany a jedna středová, že na tisk, rozhlas a film dohlížela komunistická cenzura, že probíhalo rozdávání zabavené půdy a vedoucí pozice v bezpečnosti byly vyhrazeny stále víc komunistům, jeví se první „svobodné“ volby v roce 1946 jako hrubě zmanipulované. Ve velkých českých městech a na celém Slovensku se komunistům příliš nevěřilo, na českém venkově však dosáhli drtivého vítězství.

V červnu 1946 jmenoval Beneš předsedou vlády Klementa Gottwalda. Vedle předsedy měli komunisté i rozhodující ministerstva obrany a vnitra. Roli kašpárka sehrál v této vládě Jan Masaryk jako ministr zahraničí (pro svět výborný Gottwaldův tah). „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsme se jako Stalinův pacholek.“ řekl poté, co Stalin Benešovi zakázal přijmout Mashalův plán. Jan Masaryk zřejmě pochopil, že tato cesta do Moskvy byl jeden z nejdůležitějších kroků ke ztrátě suverenity Československa a ke Gottwaldovu převratu.

4. července 1947 československá vláda rozhodla o účasti na konferenci o Marshalově plánu (americká pomoc evropským zemím), po Stalinovu zásahu účast 10. července odmítla. Vláda ustoupila i v otázce milionářské daně, kterou nejprve odmítla, ale po pouličních akcích, organizovaných KSČ, návrh komunistů přijala.

Národním socialistům, lidovcům a protikomunistické části sociální demokracie začalo docházet, že Gottwaldovi, se Sovětským svazem v zádech, nejde o blaho lidí, nýbrž jen o uchopení moci, o státní převrat. Na sjezdu v polovině listopadu 1947 v sociální demokracii převážil názor, že předseda strany Zdeněk Firlinger je víc komunistou než sociálním demokratem. Zvolení Laušmana už přišlo příliš pozdě, nejdůležitější průmyslové podniky už byly ovládány závodními radami, které vykonávaly na nekomunistické strany drtivý nátlak. To se odráželo v jednání Parlamentu, který na konci roku 1947 nebyl schopen rozhodnout se téměř o ničem. (Jiří Krž, 25.3.2010) Pokračování