Letní čas přinesl zimu. Zahradníček komentuje

29.03.2023 - Už čtvrtý den žijeme v letním čase. Stěžovali si jrn ti nepřizpůsobiví. Dnes má podle známé meteoroložky být nejchladnější den v březnu. Před rokem bylo 21,5°C, což byl v 250 let staré historii měření jeden z nejteplejších 29. březnů. V roce 1968 bylo 22.5°C. Poslední dva dny března jsou v pranostikách uváděny jako dny teplé: "O svatém Kvirinu (30.3.) je teplo i ve stínu," "O svaté Balbíně (31.3.) je už u nás po zimě," já však mám zkušenost trochu jinou. 31. března (asi v roce 1977) nám mráz roztrhl blok motoru traktoru stojícího v plechové uzavřené garáži.

Na ČT skončil poslední díl krimiseriálu České Budějovice, místo činu. Čekání na zajímavou a dobře natočenou detektivní zápletku bylo marné. Až na výjimky odfláknutá práce. Není možné zbavit se dojmu, že tvůrcům se jednalo hlavně o to; vypadnout v létě z Prahy, užít si dobře zaplaceného pobytu v šumavské přírodě, a také si prohlédnout jihočeské historické stavební památky. České Budějovice, které jsou v názvu seriálu, téměř se v něm neobjevují.  Zato nechybí zohyzděné mrtvoly, rvačky a debilní honičky, kdy klusající zločinec se vzdaluje sprintujícím policistům. A hlavně nechybí rekreační putyky a lehké děvy. Až na díl o hledání moldavínů kriminalita v jižních Čechách zajímala tvůrce jen povrchně, zamontovali do seriálu své představy a individua z okolí Prahy.

Prezidentovi Pavlovi se zřejmě zalíbila předvolební kampaň, a tak v ní pokračuje i po zvolení. Vydal se do Ostravy, kde si užíval prezidentské hodnosti. Pochválil "fajne chachary" a dětem slíbil volební právo. Zřejmě myslí na rok 2027, kdy by se noví voliči mohli postarat o prodloužení jeho pobytu na Hradě. Volební věk se snižuje. Na začátku 20. století mohli volit muži šestadvacetiletí a starší, republika pak dovolila volit mužům i ženám od 21 let, dneska už se osmnáctiletí jeví jako staří. Prý mladí podle Pavla vědí toho o politice a dost. Chytré telefony zvládají bravurně. O práci, o boji o živobytí a o všech úskalích života vědět moc nepotřebují, pokud je někdo živí, ale mohli by mít v parlamentu své zástupce. Koho by výrostci volili, lze si představit.

Od jakého věku mohou děti chodit do hospod a kaváren? V českých končinách se objevují názor, že vstup batolat do hospod by neměl být omezován, v zahraničí je často zakázán. Možná se jedná o snahu znepříjemnit životy majitelům a provozovatelům pohostinských zařízení, kteří dětský křik nemají rádi. Odrazuje jim hosty. Po zákazu kouření by to byl další hřebíček do rakve českým hospodám. 

Hřebínky hráčům české fotbalové reprezentace spadly po utkání s Moldavskem, kam po náhodném vítězství nad Polskem se za velké euforie vydali. Počítalo se alespoň s půltuctem gólů v brance papírově slabého soupeře. Utkání skončilo po matném výkonu českých hráčů bez gólů, přičemž Moldavané mátožný český tým zaskočili rychlým pohybem a mnoha gólovými příležitostmi.

Josef Zahradníček

V Mannheimu bylo vyrobeno už 2 miliony traktorů John Deere

 Výroba traktorů v Mannheimu (ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko) začala už v roce 1921, kdy zde Heinrich Lanz založil společnost na výrobu traktorů Bulldog poháněných naftou. V Mannheimu se v minulosti nesmírně dařilo technikům a vynálezcům, byla zde kolébka jízdních kol, automobilů a traktorů. V současnosti se zde vyrábějí jen traktory, i když už se nejedná o vynález starého Lanze, jsou to dnes ve střední Evropě nejoblíbenější traktory John Deere.

Závod na jihozápadě Německa má 3.300 zaměstnanců, kteří ročně vyrobí 40.000 traktorů John Deere. Celkově zde do letoška bude vyrobeno 2 miliony traktorů, traktory John Deere se zde vyrábí od roku 1956.

První traktor v Mannheimu představil v roce 1921 Heinrich Lanz. Traktor měl originální řešení motoru. Jednalo se o ležatý jednoválec se zvláštní žhavicí hlavou. Tato hlava chráněná speciálním víkem dala traktoru název Bulldog. Před startem bylo nutno hlavu nažhavit speciální benzinovou  lampou, startování se provádělo roztočením  velkého setrvačníku, na který se nasadil volant traktoru. Tyto traktory jsou velkou atrakcí na setkáních veteránských traktorů.

V roce 1936 Lanz omezuje výrobu polních Bulldogů a specializuje se na traktorové tahače v zemědělské dopravě i v dopravě silniční.

V roce 1942 byl v Mannheimu vyroben 100.000 traktor. 

Na počátku roku1945 bylo 90 procent závodu zničeno při bombardování. Už v létě 1945 byla pod patronací americké armády částečně  výroba traktorů obnovena.

Do roku 1953  bylo vyrobeno 150.000 traktorů, z čehož bylo 30.000 vyvezeno do zahraničí. 

V roce 1956 americký výrobce traktorů John Deere přebírá mannheimskou firmu Heinrich Lanz A, společně se závody ve Španělsku a Německu, .

V roce 1960 definitivně končí výroba jednoválcových traktorů Lanz Bulldog, místo nich začala výroba traktorů John Deere-Lanz 300 o výkonu 28 HP a John Deere-Lanz o výkonu 35 HP

Od roku 1967 už  je na kapotách traktorů jen značka John Deere

Od roku 1974 se John Deere zaměřuje na pohodlí a bezpečnost řidiče. Je prvním výrobcem v Německu,  s integrovanou kabinou o hlučnosti pouhých 86 dB.

V roce 1980 John Deere staví v Buchsalu, na ploše 63 ha, závod na výrobu bezpečnostních dobře  odhlučněných  traktorových kabin.

Od roku 1986 jsou vyráběny traktory o výkonu 38 až 100 PS.

V roce 1993 je to 72 let od výroby prvního traktoru v Mannheimu. Za tu dobu bylo vyrobeno 1 milionů traktorů.

V roce 1997 začíná výroba traktorů řady 2010 s odpruženou přední nápravou a úspornými motory PowerTech.

Výkony traktorů John Deere se po roce 2017 zvyšují až na 300 HP

V roce 2023 celková výroba v Mannheimu od roku 1921 dosáhne 2,000.000 traktorů.

Co by nám asi řekl tatíček Masaryk? Zahradníček komentuje

 18.03.2023 8:36 - Jaro roku 2023 se stále směleji přibližuje. Přibližuje se i letní čas. Amerika (USA) nás zase předběhla, má letní čas už skoro týden . My v Evropě si ještě týden počkáme. To bude zase v mediích vztekání a obviňování EU z diktátu, že se málo vyspíme a krávy méně nadojí mléka. 

"Slavná soudní ústavní stolice, já jsem podepsal menší valorizaci, se kterou nesouhlasím," neoficiálně jazykem chytré horákyně oslovil Ústavní soud nový prezident Pavel. K jeho cti nutno poznamenat, že alespoň věděl, co podpisuje. Jeho jeden předchůdce (V.K.) zjistil, co v Bruselu podepsal, až po podpisu.

Zdá se, že prezident Petr Pavel bude opak Miloše Zemana, který v zahraniční politice Západu tápal, ale vyznal se v politickém bludišti České republiky, takže si zde mohl vyřizovat staré i nové účty. Pan prezident Petr Pavel hned první týden ve funkci naznačil, že domácí politika nebude jeho oblíbená parketa, že raději se bude věnovat vyšší diplomacii. Snad má stejné názory, jako míval prezident T. G. Masaryk: "Není důležité, co si o sobě myslíme my, ale co si o nás myslí zahraničí." Čas ukáže, jestli tato sázka na zahraničí bude v tak sobecké, národovecké a rasistické lidské společnosti, jako je konzumní Česká republika, úspěšná. Třeba se jednou Pavel navrátí z ciziny a na Hradě bude sedět někdo jiný.

T. G. Masaryk nesnášel revoluce a bál se jí, nesnášel jakékoli pouliční demonstrace a násilí, demokratický systém (vůle lidu) měl být založen na pokojných volbách. Přesto si nechtěl pohněvat proletariát, neboť byl proti zákazu komunistické strany, která otevřeně hlásala násilné svržení vlády. Přestože věděl o tom, že českoslovenští komunisté mají svůj vzor v Sovětském svazu a věděl o způsobu, jakým se tam bolševici dostali k moci a jakým se u ní drželi, domníval se, že komunisté se můžou chovat jako strana s normální západní politickou kulturou. Jaké správné demokratické volby by měly být, ani Masaryk přesvědčivě nedokázal určit. Systém soutěže politických stran byl už za jeho života schopen demokracii zničit (Německo).

Mohl by dnes být Masaryk na Hradě? Dnes si lidé nedovedou vážit osobností, takže by asi Masarykova moudra měla hodnotu Zemanových bonmotů. Před 105 lety Masarykova  cesta na Hrad určitě nebyla tak poctivá jako letošní cesta Pavlova, i když zásadním důvodem k Pavlovu volebnímu vítězství byla vládní kampaň proti Babišovi. Velkoměsta prostě převálcovala český venkov. 

Zatímco současný český prezident koná zdvořilostní návštěvy v Bratislavě, Varšavě a Berlíně, česká media se trápí starostmi, co se stane s lidmi, kteří se při jaké si demonstraci na Václavském náměstí pokusili násilně vniknout do budovy Národního muzea. Hlavním podezřelým je sedmašedesátiletý důchodce Jaroslav Popelka, který chodil s megafonem mezi demonstranty na Václavském náměstí a opakoval výzvu, aby dav po skončení protestu strhl z historické budovy Národního muzea ukrajinskou vlajku. Po policejním výslechu byl Popelka propuštěn na svobodu, takže mohl novinářům oznámit, že při příští demonstraci svolané na 6. května demonstranti značně přitvrdí.

Demonstruje se proti chudobě, která ovšem postihuje některé skupiny obyvatelstva za každého režimu. To je neměnná zákonitost, vždy se někdo bude mít lépe, někdo hůře, vždy bude spousta lidí nespokojených. Udržení sociálního smíru je důležitým úkolem vlády. V tomto Fialova vláda vybouchla jako muniční sklad. Nejdříve s velkou pompou zmenšila přítok peněz do eráru a hned nato se stejnou pompou oznámila snížení výdajů na zákonnou valorizaci důchodů. Snad Fiala a Jurečka předpokládali, že národ bude jásat nad jejich šikovností. Situaci ovšem nechtějí řešit přílivem peněz do státní pokladny, ale snižováním výdajů. Proč se vláda nemůže chovat jako kterýkoli občan? Když občanovi nestačí peníze na výdaje a chce si udržet životní úroveň, tak se snaží více vydělávat, nikoli méně utrácet. 

Uteklo pár měsíců od zahájení výplaty nesmyslného Jurečkova "výchovného" a už bylo bez velké námahy zjištěno 33.000 neoprávněných výplat. Skutečnost však bude jistě drastičtější, protože o výplatu výchovného se hlásí lidé, kteří nikdy nikoho nevychovávali. Bude se vše prošetřovat, takže se budou muset přibrat úředníci a platit soudy. Další velké výdaje státu. Proč ne, když se ušetří na důchodcích!

Josef Zahradníček

70 let od Gottwaldovy smrti

 Ve škole na mne tři roky, den co den, dohlížel z obrazu "první dělnický prezident" Klement Gottwald, a také Josif Vissarionovič Stalin. Abychom na ně ani doma nezapomínali, objevovali se i na prvních dvou stránkách učebnic. Objevovali se, objevovali, ale krátce. Oba zemřeli v březnu 1953.

V březnu 1953 u nás končila klasická zima s asi 50 cm sněhu. To způsobilo, že právě v době úmrtí obou těchto potentátů (pardon soudruhů) jsme  ještě měli prodloužené pololetní prázdniny, neboli "Uhelné prázdniny." Když vázla doprava uhlí po vodě, železnici i silnici, soudruzi ve vládě jednoduše napodobili protektorát a zavřeli některé školy. 

Povětrnostní podmínky ovšem nezabránili Místnímu národnímu výboru, aby neuspořádal ve škole tryzny, nejdříve za Stalina, za týden za Gottwalda. Nezapomenutelná to byla podívaná, jak soudruzi místní strnule stáli čestnou stráž u těch gypsových hlav. U každé bysty zvlášť, samozřejmě.

Matně vzpomínám, ačkoli jsem to tehdy moc nechápal, že rodiče, příbuzní a sousedi Gottwaldovu smrt přijali s jakýmsi uvolněním. "Teď budou soudruzi kapat jeden za druhým," říkalo se. Místo umírání komunistů přišla měnová reforma a totalita se vrátila do starých kolejí. 

Dnes se tak jako o každé náhlé smrti potentáta rojí hypotézy o smrti nepřirozené, někým způsobené. Tomu nevěřím. Gottwald nebyl pro sovětské imperialistické zájmy důležitý, naopak byl poslušnou ustrašenou loutkou. Jeho tělesná schránka byla poznamenána dlouholetým nezřízeným životem, přičemž zdravotní stav, všechny nemoci (hlavně poškozené cévy a syfilis) byl přísně zatajován. Tak to je u všech diktátorů. Stačilo zřejmě, že na počátku března 1953 doma nemohl léčit virózu, ale musel letět na Stalinův pohřeb. Ve vymrzlé Moskvě se dostavil zápal plic, jenž způsobil poškození srdce. Možná ke kolapsu přispěl strach z toho, co bude po Stalinově smrti, neboť Gottwald věděl toho mnoho o sovětské spravedlnosti, kterou zbaběle napodoboval. Vše svědčí o přirozené smrti, Sověti ani čeští soudruzi Gottwalda nezabili.(stk)

Generál na Hradě, válka na obzoru. Zahradníček komentuje

12.03.2023 15:39 - Přímá volba prezidenta není pro Českou republiku a její občany výhodná. Rozděluje občany, kteří většinou volí tak, aby uspěl ten kandidát, kterého si media, především televize, nepřejí. Volební právo mají i lidé, kteří jsou zralí na psychiatrickou léčebnu nebo kriminál. Přímá volba  oslabuje politické strany. 

Předcházející tři přímé volby ukázaly, že čeští voliči si na rozdíl od USA a dalších států nepřejí za prezidenta člověka spojeného s některou politickou stranou. Dvakrát vyhrál Zeman, který se ve zlém rozešel se sociálními demokraty, nyní vyhrál Pavel, jenž vůbec nepoznal stranickou disciplínu.

Politický systém České republiky ale stojí na „svobodné soutěži politických stran“. Ve vysokých ústavních funkcích by tedy měli stát lidé s politickou zkušeností, lidé pro veřejnost čitelní v názorech, kteří již prošli vícero volbami. Petr Pavel se vynořil náhle a byl tajemný jako hrad v Karpatech, neudělal dojem ničím jiným než svou vizáží, jako to kdysi dělali oblíbení politici Dlouhý, Gross, Buzková, Bursík a další. Když za takzvaným občanským kandidátem nestojí politická strana ani nějaký konkrétní občanský spolek, lze se domnívat, že za ním budou stát skupiny sponzorů s velkopodnikatelskými zájmy. V praxi přímé volby šlo tedy o souboj marketingových mašinérií. Prezident by měl být politicky čitelný.

První dny po inauguraci se ukazuje, že Petr Pavel všechny může nemile překvapit. Je nepřirozeně aktivní tam, kde by chtěl jen napravovat to, co zkazil jeho předchůdce Zeman. Jako generála ho jistě svrbí dlaně při pozorování toho, co se děje na Ukrajině. Jistě ho mrzí, že Česká republika není schopna se do konfliktu zapojit. Co není, může být, a nikoli zásluhou Pavla, ale zásluhou Putina. Ruští generálové a politici už otevřeně slibují, že po dobytí Ukrajiny se pustí do západní Evropy. Ovládnout celou Evropu je dávným snem ruských carů, generálních tajemníků i prezidentů. Stalin se zde chtěl usadit už v květnu 1945, aby mohl po nabrání sil zaútočit na západní Evropu. Zabránila mu v tom americká atomová bomba, které se zalekl, a ve snaze vyhnat Američany z jihozápadních Čech v listopadu 1945 stáhl z Československa sovětskou armádu. Po odchodu Američanů mu Československo už utéci nemohlo, měl ho i bez armády zajištěné smlouvou uzavřenou s Benešem v prosinci 1943. 

Historie, především rok 1968, nás poučuje, že Moskva při prosazování svých územních, politických a vojenských zájmů nikdy nežertuje. Co by se stalo, kdyby jednoho dne v půlnoci znovu bez jakéhokoli varování na ruzyňském letišti přistávala ruská letadla a ku Praze mířily ruské tanky? Postavila by se česká armáda na odpor? Politici i media mnoho let vytvářejí dojem, že v případě nebezpečí nás ochrání NATO a EU. Představa, že francouzští, španělští, němečtí a jiní vojáci budou zde prolévat krev a Čechové, statní junáci, budou přihlížet a fandit oběma stranám konfliktu, je hodně hloupá. Česká armáda z počátku války může maximálně dostat pomoc v podobě opotřebované vojenské techniky a menších jednotek dobrovolníků, ale v první řadě se musí bránit sama.

V době Mnichovské krize v roce 1938 čítala mobilizovaná Československá armáda 1,25 milionu mužů, přesto prezident Beneš boj proti narychlo vyzbrojeným německým armádám vzdal. Kolik lidí by Česká republika byla schopna proti půlmilionové armádě agresora postavit? V současnosti v  armádě ČR slouží jen placení vojáci z povolání, 19.000 mužů a 2.500 žen. Z toho 3.500 lidí pracuje mimo bojové útvary, v administrativě, rozvědkách apod. Mimo toho by bylo možné mobilizovat 3.100 záložníků. Zrušení dvouleté povinné vojenské služby, která tady byla téměř 150 let, se ukazuje jako velká chyba. Vojákem se člověk nestane za týden ani za měsíc, ani za půl roku. Zprávy z Ukrajiny hovoří o tom, že válka není počítačová hra, která se hraje v teplíčku domova. Pěšák mrznoucí v zákopech je součástí složité struktury, která je sestavovaná dlouhá leta.

Co by válečný konflikt na území EU udělal s civilním obyvatelstvem. Mladí hrdinové by chtěli uprchnou za hranice. Do Afriky nebo Jižní Ameriky? Ostatní by jistě těžce bojovali s depresí. Včerejší nesmyslná demonstrace v Praze odkryla slabost demokracie. Vláda je schopna pod rouškou volebního vítězství vykonat na voličích jakoukoli krutost, lidé, kteří bezcitnou vládu zvolili, jdou proti ní demonstrovat. A to je všechno. Rychle zase do teplíčka ke své kuličce.

Josef Zahradníček

Dnes z Hradu odchází Miloš Zeman

  Dnešního dne je očekáváno několik významných politických událostí. 8. března 2023 skončí funkční období prezidenta Zemana, začne období prezidenta Pavla, bude mimořádná schůze poslanecké sněmovny a bude se slavit Mezinárodní den žen.

Začneme tím posledním, a sice MDŽ. Tím, že tento svátek není omílán v mediích, neznamená, že se nebude slavit. Podnikové oslavy jako dříve u nás nebudou, současní zaměstnanci většinou nevědí, o co se jedná. Oslavy MDŽ však pořádají především na českém venkově spolky včetně prořídlých organizací KSČM. Jedná se o mezinárodní svátek, takže jeho oslava i na Západě je nadále běžná, i když se tam nikdy nejednalo o svátek jídla, pití a veselé nálady, ale o zvyšování životní úrovně. 

V minulých dnech jsem občas nahlédl do rakouských medií a číst o přípravách na Frauentag. Právě rakouská media tento svátek organizují, nikoli jako žranice, ale jako konference o činnosti žen v politice a podnikání. Jsou na programu informace o budování kariéry, hospodaření ve firmách i v domácnostech, o problémech zdravotnictví, o módě, vaření a vzdělání.  

V České republice se podařilo mediím MDŽ zprofanovat, zostudit, zesměšnit. Opak toho co dělala socialistická media, která před více než 33 lety naopak opilecké oslavy MDŽ nepřímo  šířila a zveličovala. Skutečnost ovšem nebyla tak divoká, jak oslavách MDŽ se někde píše. Osobně jsem se žádné takové oslavy nezúčastnil, a to proto, že se v podnicích, kde jsem 20 let pracoval, nic takového nekonalo. Vzpomínám, že oslavy pořádaly pro důchodkyně obce (národní výbory).

Z Miloše Zemana se stává běžný důchodce údajně s důchodem 22 tisíc (Takový má u nás žena, která byla v posledních 25 letech převážně nezaměstnaná.) a státní rentou 50 tisíc. Pokud z toho bude muset živit manželku a dceru, která prý si už zvykla na život na vysoké noze, tak se budou muset dosti omezovat.

Miloš Zeman patří s Klausem a Rychetským mezi ty lidi, kteří se celých 33 let dokázali šplhat po nejvyšších příčkách českého politického žebříku. Podle Zemanova vystupování bych jeho kariéru rozdělil na dvě období, období předprezidentské a období prezidentské. Ani v jednom České republice ničím mimořádně dobrým neprospěl.

Do podvědomí veřejnosti se dostal krátce po 17. listopadu 1989, kdy jako jeden z řečníků na Letné zkritizoval ekonomiku socialistického Československa. Vzápětí o něm byly šířeny informace o tom, že něčeho podobného už provedl za vlády komunistů, kdy mu v nějakém technickém magazínu vyšel kritický článek „Prognostika a přestavba.“ Potom obohatil program divadla Semafor, které se zásluhou jeho přítomnosti na jevišti dobře naplňovalo diváky.

Zemanovo působení v poslanecké sněmovně nejlépe ukázalo jeho trapné sebevědomí, sprosťáctví, hrubiánství, aroganci a agresivitu, i když právě tím oslovoval duševně neomezenější skupiny obyvatelstva. Pro některé lidi byl v té době Zeman bohem, nebo ještě víc. Ve sněmovně proslul zesměšňováním a urážení ostatních poslanců. Jeden z jeho prvních návrhů hovoří za vše, navrhl aby bylo zakázáno čtení projevů, aby se ve sněmovně hovořilo pouze s patra. V tehdejší době byl velmi často ukazován se skleničkou, přičemž opileckým hlasem vysvětloval, že nikdy nebyl opilý, že nikdy se neopije. 

V pozici tehdejšího premiéra byl Miloš Zeman významným aktérem podílejícím se na zkomplikování Klausovy české cesty privatizace, čímž zásadně oslepil ekonomickou suverenitu. Za jeho vlády došlo oslabení systému investičních pobídek a k absolutně neuváženému předání českých bank do rukou zahraničního sektoru. Zemanova vláda tehdy vytunelované banky neskutečně draze očistila za peníze daňových poplatníků, potom je levně za symbolickou cenu prodala do zahraničí.

Na Hrad se po létech povalování na Vysočině Miloš Zeman dostal zásluhou podlého obvinění Schwarzenberga z příprav na návrat sudetských Němců. To na národoveckou lůzu zabralo. Zvolení pak oslavil intenzivním chlastem a opileckými projevy včetně kymácení nad korunovačními klenoty. 

Jako prezident se Zeman choval rozumněji, rozhodně odporem k EU nepoškodil a nezostudil Českou republiku tak jako jeho předchůdce Klaus, i když v zahraniční politice se Zeman pohyboval jako slon v nádobí. V tom doplnil Beneše a Klause. Zemanovo sázení na přátelství s Ruskem a Čínou se ukázalo jako napodobenina předlistopadových poměrů. Naštěstí pro obě tyto země je Česká republika ekonomicky bezvýznamným partnerem. Ve vnitřní politice dělal potíže při jmenování profesorů, soudců, generálů apod. prostě tak, aby na sebe upozornil.

Doufejme, že odchodem Zemana z Hradu bude po 33  letech konečně dokončeno nekonečné polistopadové porevoluční období. Na Klause a Zemana je třeba zapomenout. Co se dalo rozdělit, bylo rozděleno, co se dalo rozkrást, bylo rozkradeno, co se dalo zničit, bylo zničeno. Snad budou zameteni do koutů i ti politici, novináři a ostatní lidé, kteří věřili, že jen Klaus se Zemanem zemi uchrání před nepřátelským západem a vytvoří z České republiky nejmocnější pupek světa.(stk)

Pětikoalice se stěhuje na vlastní ostrov

 5. 3. 2023 08:52 - Je to prý první velká Fialova prohra... Tvrdí mnozí komentátoři o vítězném hlasování pětikoalice. Teď přijde na řadu Senát, který nejpravděpodobněji předlohu schválí, pak tu asi bude ústavní žaloba. To je prohra pro vládu, která způsobem netransparentním a nehodným v demokratickém zřízení udělala úkrok do boku. 

Pokladna byla poloprázdná už v loňském roce, přesto vláda začala vyplácet matkám-důchodkyním výchovné. Čekalo se na prezidentskou volbu, při které vládním kandidátem byl Petr Pavel. Výchovné se zřejmě vyplatilo, protože matky-důchodkyně i nedůchodkyně a jejich potomci se solidárně těšili z Jurečkova nečekaného daru s nebes a dávali hlasy vládnímu kandidátovi Pavlovi. Potom nastal povyk, že kvůli nenasytným mužům-důchodcům je pokladna prázdná. Jurečka by bez ohledu na stav eráru měl od nového prezidenta dostat na poklopec nějakou zvláštní medaili. Medaili si chce vybojovat i ministr Válek, který touží po obnovení regulačních poplatků ve zdravotnictví, neboť to prý nejsou poplatky za léčení, ale za demokracii. 

Vláda Petra Fialy servíruje Andreji Babišovi Českou republiku na zlatém podnose, podobně jako to udělala vláda Petra Nečase. Voliči změnili názory; "Petr Fiala i s ODS by po vzoru ČSSD či KSČM měl zamířit do politického zapomnění."  Do té doby nějaký čas musí ještě uplynout. "Dočkej času jako husa klasu." Je tu totiž ještě nový prezident. Jak se rozhodne, to nikdo netuší. Buď se postaví za důchodce, nebo za obětavé poslance pětikoalice, kteří 5 dní a 4 noci obětavě vdechovali smrádek poslanecké sněmovny. Vydrželi, nikdo nezkolaboval, ani neodešel (o nic jiného jim v prodloužené poslanecké komedii nešlo), takže zvítězili.

Jeden z politiků se nechal slyšet, že by stačilo zrušit jeden státní svátek, konkrétně 1. máj, a byly by peníze na zákonnou valorizaci důchodů. Tím samozřejmě nepotěšil chataře a chalupáře ani všechny notorické vlastence a jiné demonstranty, kteří na prvního máje mají připravené státní vlajky a vlastní transparenty. Návrh inspiroval pamětníky, kteří pamatují doby předlistopadové, kdy se slavila polovina svátků, co se slaví dnes. A nejen návrat k sedmi svátkům za rok. Padají i jiné návrhy:

"Zrušil bych všechny státní svátky a zavedl pracovní soboty. Nárok na dovolenou až od 30. let. Obnovil bych všeobecnou pracovní povinnost a základní vojenskou povinnost. Je třeba začít zase šetřit. To, co budovaly naše a předchozí generace je rozkradené a prošustrované. Usnadňovali jste mladým a mladším život tak urputně, až jsme všichni skončili v bídě a beznaději." 

Výše uvedený návrh je určen pro obyvatelstvo městské, protože obyvatelstvo venkovské si volné soboty nemůže dovolit, neboť na vesnici je práce pořád. Nestačila by tam ani pracovní doba 24 hodin denně, kdyby to bylo v lidských silách. Zvířata, pole, louky, zahrady a budovy se neptají jestli je pracovní den nebo svátek. 

Až do roku 1958 byl šestidenní pracovní týden s osmihodinovou pracovní dobou. V tomto roce byla sobotní pracovní doba zkrácena na 6 hodin. V roce 1966 byla zavedena jednou za 14 dní volná sobota, od roku 1967 jsou volné soboty všechny, denní pracovní doba byla však prodloužena na 8,5 hodiny. 

Hlavní tvůrce současných problémů lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Václav Klaus  nedokáže ani na stará kolena utlumit zlo, které z něho sršelo a srší. Vydal se do katedrály sv. Víta na pohřeb slovenského režiséra Juraje Jakubiska, aby tam vysílal jedovaté poznámky k umělcům nežijícím i žijícím. Citlivějším povahám mezi účastníky pohřbu se to nelíbilo. Někteří se cítili uraženi a litovali, že na pohřeb vůbec šli. Ti, co si na 33 let Klausova působení už zvykli,  mysleli si své.

Josef Zahradníček

Výročí nenápadného vynálezu, který zachránil mnoho lidských životů

 Dne 5. března 1872 získal George Westinghouse patent na vzduchový automatický tlakový brzdný systém. Také zásluhou tohoto vynálezu železnice v letech 1870 až 1910 uvedla celý svět do pohybu, jaký lidstvo nikdy předtím nezažilo. 

George Westinghouse byl jeden z nejproduktivnějších vynálezců, který má na svém kontě více než 300 patentů, ale také úspěšný obchodník a průmyslník, jenž založil 60 výrobních společností a zaměstnával více než 50 000 lidí.

Od mládí se u George projevoval značný obchodní talent a zájem o stroje. V patnácti letech narukoval do Newyorské národní gardy a bojoval v americké občanské válce. Po návratu domů v roce 1865 nastoupil na školu Union College.

K vynálezu samočinné tlakové brzdy dovedla Westinghouse osobní zkušenost. Pozoroval vlaky, pro které bylo zpomalení a zastavení velkým problémem. Brzdy na vagónech byly ovládané ručně, na každém vagónu musel být zaměstnanec-brzdič.

Westinghouse v roce 1869 přišel s revolučním řešením založeném na bázi stlačeného vzduchu. Na lokomotivu umístil kompresor a na všechny vagóny instaloval nádrže a speciální ventily. Celý systém byl propojen potrubím, přičemž propojování vagónů se dělo hadicemi se speciálními spojkami. Strojvůdce tak mohl zabrzdit i odbrzdit všechny vozy současně. Při sebemenší ztrátě tlaku v potrubí vlak automaticky brzdil. Tím byla vyřešena i záchranná brzda.

Dne 5. března 1872 pak George Westinghouse získal na tento automatický tlakový brzdný systém patent a mohl jej začít průmyslově vyrábět. K tomuto účelu založil společnost Westinghouse Air Brake Company (WABCO). Netrvalo dlouho a jeho brzdný systém převzaly téměř všechny železniční společnosti na světě. 

George Westinghouse zemřel 12. března 1914 v New Yorku ve věku 67 let . 

Vzduchové brzdné systémy obstály v konkurenci jiných systémů až do dnů dnešních, v současných vlacích stále fungují brzdy založené na principu vymyšleném Georgem Westinghousem v roce 1869. Na stejném principu fungují i brzdy většiny nákladní automobilů, traktorů a dalších velkých strojů.

Inflace a boj generací. Zahradníček komentuje

 02.03.2023 - Ještě 85 let po oné osudové události se tu a tam objeví pomnichovské konstatování, že v Mnichově se jednalo o nás a bez nás. Totéž by mohli dnes říkat důchodci a důchodkyně, že v Poslanecké sněmovně se vytrvale o nich jedná, a bez nich.

 Běžný občan, který čísla uváděná politiky a ekonomy nedokáže ani napsat, o velikosti státní kasy moc neuvažuje. Ví, že musí být veliká, když z ní jsou bez problémů vypláceny vysoké mzdy politikům, úředníkům, učitelům, lékařům, lidem nezaměstnaným atd. O penězích pro důchodce prostě lze jednat z jediného důvodu, protože důchodce stát nepotřebuje. A důchodci se nemohou bránit, nemohou například stávkovat. Podle ekonomů, důchodci můžou jen čekat, co na ně zbyde. Důchodci však jsou také voliči, takže politici je někdy potřebují. Nemohou je zamést do kouta, musejí hledat způsoby, jak je nenechat padnou (Fialova slova), ale ani nenechat příliš vyskakovat a jásat.  

Zvyšují se neustále ceny potravin. Nikdo pořád neví proč, a kdo je nejvíc zvyšuje. Výrobci, zpracovatelé i obchod tvrdí, že jen reagují na situaci ve světě. Důvodem je prý válka na Ukrajině, která zvýšila cenu energií. To lze prý dokázat, i vyvrátit.

Osobně se domnívám, že zvyšování cen potravin a pohonných hmot je iniciativa obchodu, který neustále zkouší, co spotřebitel vydrží. Chodím pravidelně do supermarketů a mám možnost pozorovat, co se s cenami děje. Obchodní řetězce musejí mít ohromné štáby statistiků a odborníků na výkyvy trhu. Využijí k zvýšení cen každou sebemenší politickou krizi doma i ve světě. Neustálé malé i větší změny v cenách potravin, matou zákazníky. Obchod například zvýší cenu vystavené potraviny o 100 procent, i když ví, že za tu cenu ji málokdo koupí. Potom cenu sníží o 70 procent. Zákazník potravinu koupí, někdy v dvoj- nebo trojnásobném množství.

Včerejší ranní cesta vlakem mě inspirovala k zamyšlení a k vzpomínkám na studentské mládí. Včera ve vagóně byla výrazná převaha mladých lidí, jistě studentů, všichni ťukali do chytrých telefonů. Ticho jako v kostele, které rozbíjelo jen hlášení rozhlasu o stanicích. Ani kleště průvodčího už necvakají, jízdenky jsou v mobilech a kontroluje je průvodčího mašinka. 

Jezdíval jsem po stejné trati mnoho let do školy i do zaměstnání. Vlak dnes jezdí stále ve stejnou dobu, ale cestování se moc změnilo. Včera jsem v naší stanici byl jeden z pěti nastupujících cestujících. Dříve zde nastupovalo nejméně padesát lidí. Parní lokomotiva tahala okolo deseti malých vagónu (C3,4) se schůdky, plošinkami, dřevěnými sedačkami a stahovacími okny. Vagóny byly uprostřed rozděleny dveřmi na oddělení kuřácké a nekuřácké. Kuřácké oddělení bývalo většinou zcela obsazené, v nekuřáckém bývalo volno.  Specialitou našeho vlaku bývalo, že jeden nebo dva vagóny byly označeny bílou tabulí s nápisem "Školní mládež." 

Důvodem zvláštního vagónu zřejmě bylo, že školní mládež obsazovala místa v "dělnických vagónech" a při hledání kamarádů neustále za jízdy procházela vlakem. Do tohoto vagónu "Školáku" byla naháněna mládež jezdící na měsíční průkazky. Ostatní cestující tam nesměli. Pojem školní mládež byl široký, takže v tomto vagónu cestovali žáci od první třídy zvláštní školy přes učně až po studenty nejvyšších ročníků středních a vysokých škol. Podle představ odpovědných osob na železnici, mládež měla ve školním vagóně sedět a učit se. Někdo se chtěl učit, někdo nechtěl, takže se v rámusu učit nemohl nikdo. Zvěřinec, řekl by ve filmu pro pamětníky pan Marvan. Průvodčí sice dbali na dodržování pořádku a mravů, zvláště některé silnější dámy v modré uniformě. Mimo zákazu nahýbání z oken bylo v celém vagónu zakázáno kouřit, takže po příchodu průvodčí nikdo cigaretu v ruce neměl, ale vagón byl plný cigaretového kouře. Nesměly se hrát ani karty, průvodčí je zabavovali. "Kdo má na sobě železničářskou uniformu, má stejná práva a povinnosti jako policajt nebo generál," říkával jeden železničář. 

Do školního vagónu pravidelně zacházely hlídky Pohraniční stráže, i když to bylo 50 a více kilometrů od státní hranice. Co kdyby se mezi školní mládeží ukrýval americký agent, nebo kdyby dokonce chtěl některý náš občan dostat se na hranice s úmyslem překročit je. Tenkrát jsem při kontrolách občanky, jízdenky, žákovské knížky a otázkách,  "Kam a proč jedete vlakem,"  před namířeným samopalem, měl velkou možnost udělat si obrázek o lidech, kteří v tomto vojsku sloužili.

Inteligenci pohraničníku přiblížil i minulý díl seriálu Místo činu České Budějovice. Nepříliš povedený díl. Bývalý pohraničník, později soudce, kupuje si po 45 letech před zraky známých 2 svíčky a nosí je do lesa neznámo kam? O chytrosti některých soudců pochybuji, ale takto provokativně nosit svíčky do místa, kde zabil 2 lidi? To by mohl jen blázen. Vyvrácený strom jsem odřezával už několikrát, nikdy se kořeny nevrátily úplně tak, aby se nedalo poznat, že šlo o vývrat. A to tam nebyly dvě mrtvoly. Trochu logiky by na škodu nebylo. Autoři si navíc mnoho práce s životem a chováním lidí na hranicích nedali, připomíná to život tak někde Posázaví, nikoli na Šumavě.

Plameny nad Reichstagem 27. února 1933

Dnes je to 90 let, co vyhořela budova Říšského sněmu v Berlíně.   Novorenesanční budova byla postavena v letech 1884 - 1894 podle projektu architekta Paula Wallota. Požár byl zjištěn 27. února ve 21 hodin.  Vyšetřování ukázalo, že požár vzešel z vnitřních prostor budovy. Obviněn ze zapálení budovy byl nizozemský komunista Marinem van der Lubbe. 

Výstavby Reichstagu v roce 1894

O tom, kdo za požár berlínského Říšského sněmu nesl zodpovědnost, se dodnes vedou spory. Jisté ovšem je, že nacisté v čele s Adolfem Hitlerem využili požár k tomu, aby okleštili  v Německu demokracii včetně svobody projevu a tisku.

Událost z 27. února 1933 byla první z nevysvětlitelných náhod, které německý nacistický režim doprovázely až do roku 1945. Vláda kancléře Adolfa Hitlera požár Reichstagu využila jako záminku k masivnímu omezování lidských práv.

Nezaměstnaný čtyřiadvacetiletý obkladač, z něhož se stal obětní beránek události, která bývá označována za předznamenání konce demokratického Německa, Marinus Van de Lubbe byl zatčen přímo na místě činu. Uvedl, že neměl komplice a že chtěl vyvolat svým činem povstání pracujících proti nacistické moci. V souvislosti s požárem byli zatčeni další 4 lidé.

Známým zatčeným byl bulharský komunista a revolucionář Georgi Dimitrov – ten byl zatčen a souzen, ale díky výtečné obhajobě byl nakonec propuštěn. Během procesu se mu údajně povedlo rozzuřit dokonce samotného Hermana Göringa.

Na místo požáru dorazili Goebbles a Hitler společně. Viděli tak snahu hasičů dostat požár pod kontrolu. Na místě již byl Herman Göring, který Hitlera okamžitě informoval, že šlo o komunistický puč a že již jeden z viníků byl zatčen (narážel na mladého Holanďana Van Lubbeho).

Holanďan Lubbe byl odsouzen k trestu smrti gilotinou. O jeho vině či nevině se historici dosud přou. Podle známého amerického historika Iana Kershawa Lubbe požár opravdu založil. Kershaw v roce 1998 napsal, že o tom panuje shoda většiny historiků. Zůstává ale stále otázka, zda mladý muž jednal sám, zda byl příčetný či zda jej někdo využil jako „živý nástroj“. Diskusi o Lubbeho nepříčetnosti vyvolali holandští komunisté, aby se tak od jeho činu mohli distancovat. Za zmínku také stojí, že v roce 1998 byl Marius Van de Lubbe omilostněn. Akt měl však čistě symbolickou hodnotu, neústil v žádnou satisfakci, která by byla poskytnuta Lubbeho rodině. Omilostnění bylo generálního rázu na základě zákona, který takto pardonoval zločiny, za něž byli lidé odsouzeni v době nacistické nadvlády.

Reichstag v roce 1945 po útoku Rudé armády

I nadále však zůstává předmětem bádání historiků, zda požár nezaložili sami nacisté. Jisté je, že z požáru Reichstagu těžíli nejvíce a tato událost posloužila jako významná záminka k oklešťování právního státu. Není také bez zajímavosti, že se požár udál těsně před volbami – je možné, že jej nacisté chtěli využít právě k likvidaci KPD.

Ve volbách do Říšského sněmu 5. března 1933 však NSDAP ještě nedosáhla stanoveného cíle, totiž většiny. Získala tehdy 43,9 procent hlasů a byla tak odkázaná na podporu Německé národní lidové strany, která získala ve volbách 8 procent hlasů.

 Novorenesanční budova byla postavena v letech 1884 - 1894 podle projektu architekta Paula Wallota. Budova byla původně otevřena v roce 1894 a sloužila do roku 1933, kdy byla úmyslně zapálena. Budova byla dále poničena sovětskými vojsky během bitvy o Berlín v roce 1945.

Současný Spolkový sněm

Po rozdělení Německa se budova ocitla na území Západního Berlína velmi blízko hranice. Opravena byla v letech 1961-1964. V době studené války byla budova používána pouze pro reprezentační setkání a výstavu o dějinách Německa. Po rozhodnutí navrátit sídlo Spolkového sněmu do Berlína byla v roce 1992 vypsána architektonická soutěž na rekonstrukci budovy, kterou vyhrál britský architekt Norman Foster. Zdařilá rekonstrukce proběhla v letech 1995-1999 tak, že je současná budova Spolkového sněmu patří vyhledávaným turistickým atrakcím Berlína.