Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

sobota 18. srpna 2018

Bezpečnější válka v Afganistanu než jízda po českých silnicích. Zahradníček komentuje


Po několika chladnějších dnech se opět vrátila vedra okolo 30 stupňů. Pro pobyt na venkově je to docela příjemné počasí, nebýt to strašné sucho. Pohled na vyprahlé pastviny, kde roztroušená stáda krav vykusují  vše, co tam roste, není radostný. Porosty obilí sice sucho poznamenalo, ale sklizeň nebyla nejhorší.

Minulé pondělí se vydala fotbalová Slávie Praha do Kyjeva bojovat o účast v Evropské lize. Urostlí slávisté překypovali sebevědomím. V diskusích se spekulovalo, jestli v Kyjevě dá Slávie pět gólů za celé utkání, nebo za jeden poločas. Nedala žádný, ale dva dostala. To bylo pláče a protestů proti rozhodčím, Ukrajině i UEFA. Ne každému se líbí nabubřelé chování hráčů. Rozhodčí UEFA na to mají recepty. Evropa není Eden nebo Karviná, kde se tancuje, jak sešívaní pískají.

Celý týden se zabývala česká media smrtí třech vojáků, kteří zahynuli v Afganistanu. Omluvou je okurková sezóna, parlament nezasedá. Za tuto dobu jenom v jižních Čechách zahynulo při dopravních nehodách 9 lidí, z toho 4 řidiči motocyklů. Mimo jednoho motocyklisty, který jezdil po lese a narazil do stromu, všechny nehody se staly na rovných úsecích širokých silnic. Media maximálně stručně informují, některá vůbec neinformují, pro novináře je smrt na českých silnicích už samozřejmost. Podle počtu mrtvých se jeví bezpečněji válka v Afganistanu než jízda po českých silnicích.

Policisté a dopravní specialisté usilovně pátrají po příčinách nehod, přitom každý laik ví, že příčinou je vysoká rychlost. Měření rychlosti a kontroly řidičů jsou ojedinělé. Bohužel policisté porušování zákonů ignorují, protože je porušují sami. Už několikrát se mi stalo, že při jízdě povolenou 90 km/hod. mě předjelo policejní auto bez majáčku jedoucí nejméně 120 km/hod. Nevadí jim ani telefonování za jízdy, což je specialita především řidičů dodávek. Daleko více policistům vadí, že v současném horku nemohou odložit uniformu a chodit v tričkách a krátkých kalhotách.

Jezdíval jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech na motocyklech i v autě. A bylo málo týdnů, kdy mě nestavěla hlídka bezpečnosti. A to jsem jezdil po okresních silnicích. Projet v pátek odpoledne bez kontroly hlídkou VB byl zázrak. Kontrolovaly světla, pneu a zavazadlový prostor, jestli řidič neukradl někde třeba cihlu nebo vrtačku. Velký podíl na strachu řidičů z tehdejší bezpečnosti měli pomocníci VB. Ti si v civilu během delší doby vytipovali porušovatele dopravních předpisů, včetně rychlé jízdy, a při kontrole jim to spočítali, našli tolik závad, že se provinilcům dělaly víry v peněženkách. Běžné byly pokuty 20 - 30 korun, což tehdy byly velké peníze. Ano tenkrát nikdo nevěděl dne ani hodiny, jestli ho někdo na silnici nesleduje. Nemusely být ani kamery, které dnes jsou na každé křižovatce, ale přestupky nikdo neřeší.

Blíží se 50. výročí sovětské okupace Československa a hrdinů a stratégů přibývá. Říct, že v srpnu 1968 se Československo mělo bránit může jen hlupák. Stotisícová československá armáda řízená Varšavskou smlouvou v čele se sovětskými maršály neměla velení schopné uvést ji do boje. Větší část důstojníků prošla sovětskými vojenskými školami a byla napojena na sovětské velení. Výzbroj z velké části pocházela ze SSSR. Sovětské velení vědělo o každé posádce v Československu, o každém  veliteli, o každém tanku či letadle. Československá armáda se nemohla postavit na odpor půlmilionové sovětské armádě. A civilisté. Těch několik mladíků v Praze a v dalších velkých městech, kteří s prapory vyšli do ulic podepisovat petice a přesvědčovat sovětské vojáčky, že u nás není kontrarevoluce, by teprve žádnou válku s přesilou nevyhrálo. Vše za nás vyřešili popletení českoslovenští komunisté v Moskvě. Nikdo nemohl očekávat změnu Svobodova nebo Dubčekova myšlení, kteří v zájmu světového (ve skutečnosti sovětského) komunizmu byli ochotni souhlasit s čímkoli, co si Brežněv přál. Příležitost dostat se v Praze k moci pevně však uchopili Slováci Husák s Bilakem. Výsledky moskevských jednání  mohly být jen takové jaké určili Brežněv s Kosiginem. Oni byli vítězové, Svoboda s Husákem jim mohli být vděčni za funkce, které jim byly ponechány, či které získali.
Josef Zahradníček

úterý 14. srpna 2018

Výročí srpnové okupace bez červených trenek na Hradě. Zahradníček komentuje


Zatímco v České televize lze sledovat pořad Mistři stavitelé, ve kterém jsou opěvováni projektanti mostů, v italském Janově se zřítil dálniční most. Z výšky 45 metrů společně s konstrukcí mostu spadlo i několik automobilů. Policie v této chvíli uvedla několik desítek mrtvých lidí. Oběti lidské pýchy. Lidé ignorují přírodní zákony, budují odvážné stavby, ale dělají také chyby. Mosty padají i u nás. Studénka, Trója… v Praze je polovina mostů zralá na zboření. A nejen v Praze. Než dojde k dalšímu neštěstí.

Potvrdila se moje předpověď v minulém komentáři, že ve dnech 10. až 14. srpna se zřetelně ochladí. Přišel také déšť, tráva se zazelenala. Dříve v těchto dnech na mnoha místech ještě bývaly žně. Letos byly dokončeny do konce července. V mnoha krajích, i v okolních státech, uvádějí statistikové menší úrodu než v předcházejících letech. Myslím, že to nebude tak hrozné, pouze suché píce bude určitě méně než loni. Proto také je dražší. Chovatelé, kteří mají ovce jen kvůli vypásání zahrad a seno na zimu kupují, už nyní musejí sáhnout  hluboko do kapsy, neboť za balíky už nyní výrobci sena chtějí 1000 korun. Což teprve v zimě?

Pomalu se blíží 50. výročí vpádu sovětských vojsk do Československa a objevují se vzpomínky a spekulace. Ránu všem úvahám dal předseda KSČM Filip, když prohlásil, že útok na Československo je dílem Ukrajiny, nikoli SSSR. Říct o komunistovi, že ve vyšším věku zblbnul není možné, mají to od mateřské školy, možná od narození, ale je s nimi někdy i legrace.

U nás se tehdy sovětští vojáci nezdržovali, ani v okolí, jen v noci občas projeli. Takže jsme s nimi ani nepřišli do styku. Sedělo nás jednoho podvečera ve výčepu hospody jen několik, najednou kde se vzal, tu se vzal, vešel drobný sovětský voják. Šel k pultu a přál si bolšuju vodku. Studentka-brigádnice vzala skleničku 0,05 l , jak je v českých končinách velká štamprle nazývaná, ale vojáček ji zastavil: Ne, dvěsti gramóv. Když dostal vodku ve sklenici na limonády, na ex ji vypil a žádal repete. Vypil, zaplatil, žádné dlouhé popíjení, a odešel. To byl asi můj jediný kontakt se sovětskými vojáky. Vypít půl lahve vodky na ex, to by s většinou lidí praštilo. Sovětský voják to pil jako tu limonádu.

Letní období, kdy nezasedá parlament a novináři nevědí, o čem psát se za 1. republiky nazýval okurkovou sezónou. V současnosti mají psaní ulehčené, neboť dopravní nehody jsou v létě zvlášť hojné.  Novinářům letos nabídl téma i prezident Zeman, který je pozval na spálení rudých trenýrek, které před časem na hradě vyvěsila, místo prezidentské vlajky, jakási recesistická skupina Ztohoven. Bohužel prezidentovi okázalé pálení trenýrek příliš nevyšlo. Z podnětu několika občanů se o pálení zajímá Česká inspekce životního prostředí, jejíž zástupce se nechal slyšet, že za  znečištění ovzduší udělí prezidentovi pokutu 50.000 korun. Ještě, že je zrušen trest smrti, jinak by prezident mohl následovat Slánského.
Josef Zahradníček


sobota 4. srpna 2018

Smrt v pískovně i na železničních přejezdech. Zahradníček komentuje


"Člověk míní, pánbůh mění." Před týdnem jsem napsal, že nejteplejším měsícem roku je červenec. Zřejmě to bývalo do letošního roku. Srpen začal pálit, jak pálit léto má. Možná, že průměrné teploty srazí tradiční chladné a větrné dny mezi 10. a 14. srpnem, ale současná vedra ze statistiky vymazat nebude možné. Trávníky sekačkářů dostaly žlutohnědou barvu. Naopak louky, které nebyly posečené jsou pořád zelené.

Horko přináší stále víc tragédií a lidských obětí. V bývalé lesní pískovně u obce Lhota, nedaleko Brandýsa nad Labem se utopily dvě děti. Případ se dostal do medií a vyplouvají na povrch fakta o selhání provozovatelů koupaliště, tak o cynizmu návštěvníků pláže. Utonutí se možná nedalo zabránit, ani kdyby plavčíci vykonávali svou povinnost (podle svědků odpočívali ve stínu stromů), zarážející je chování uživatelů pláže, kteří nebrali žádosti o pomoc na vědomí. Vybavuje se mi začátek Papouškova filmu Hogo fogo Homolka, kdy na volání o pomoc reagovali návštěvníci lesa útěkem. Maloměšťácká zbabělost, jinak to nelze nazvat.

Různí současní milovníci koní spustili nářek nad tím, jak v současných vedrech trpí koně, kteří ovšem nic nedělají, jen se pasou nebo válejí v trávě. Koně prý je třeba alespoň dvakrát denně koupat. Dříve koncem července a začátkem srpna vrcholily žně. Lidé bez ohledu na počasí pracovali na polích v době největšího horka. Hlavní práci ovšem vykonávali koně a dobytek. Od tmy do tmy byli koně zapřaženi v sekačkách, samovazech a vozech. Leskli se potem, oči měli obalené mouchami, zvlášť ovádi, malí i velcí, měli rádi koňskou krev. V poledne dostal každý kůň dvě tři putny vody - kolik stačil vypít - a odpoledne se pokračovalo. Večer opět voda a hromada trávy či jiného zeleného krmení. Žádná koupel ani sprcha. Na to nebyly podmínky ani čas. Lidé měli pracovní dobu ještě delší, posečené a svázané obilí do snopů se večer ještě stavělo do panáků, aby vyschlo, a když přijeli z pole, museli nakrmit a podojit krávy. V době žní sedláci vstávali ráno před čtvrtou hodinou a spát chodil po desáté večer.

Na portálu aktualne.cz se objevil článek o letním cyklistickém pekle v Třeboni a okolí. Třeboňsko bylo vždy výhodné pro jízdu na kole. O tamním obyvatelstvu se říkávalo, že se už narodilo na jízdních kolech. Ano jezdilo se tam na kole do práce, za nákupy za zábavou. A jezdí se pořád, i když dorůstající mládež nad tím ohrnuje nozdry. Jedná se ovšem o kolaře, jak se tam říká lidem, kteří jezdí na kolech rychlostí 5 - 10 km za hodinu, aby nemuseli jít pěšky či čekat na autobus, nikoli o bláznivé ohnuté cyklisty oblečené v barevných dresech s přilbou na hlavě a šlapající usilovně jako Šafránková do Otíkovy chalupy. Ano, i ta jízda na kole z velké části zdegenerovala a stala se z ní cyklistika se spoustou neřestí. Pozitivním jevem je, že se objevuje víc normálních městských kol, i když většinou elektrických, na kterých je možno sedět normálně.

Tento týden došlo ke dvěma nehodám na železničních přejezdech. České železniční přejezdy jsou nebezpečné, možná nebezpečnější než přejezdy v některých jiných zemích. Blikající červená světla a slabé houkání mají na svědomí nejednu nehodu, nejeden život. V současném slunném a horkém počasí stačí trochu prachu na semaforu, trochu prachu na skle auta, oslnění, křoviny a různé železniční stavby v blízkost tratě - a řidič červenou nevidí a vjede pod vlak. Často červená světla vůbec neblikají, nebo začnou blikat opožděně, až když vlak je pár metrů před přejezdem. Dráha samozřejmě dokáže, že je bez viny. Nejvyšší čas, aby se na přejezdy vrátily závory, jako je tomu například v Kalifornii. Na Aljašce, kde jsou sice jen dvě tratě a vlaky jezdí sporadicky, před příjezdem vlaku stojí na každé straně přejezdu železničář se stavěcím terčem a zastavuje vozidla. U nás funkce hradlařů je z větší části zrušena, místo závory je červené světlo. Je pravdou, že závory mají kratší životnost než světla. Vzpomínali u nás železničáři, že na okresní silnici byly 3 - 4 krát za rok přeraženy. Většinou nákladními auty s vleky. Někdy  byl viník nalezen, někdy ne. Bývalo někdy peklo pro řidiče dostat se v noci, kdy téměř žádný provoz nebyl,  přes železniční přejezd. Hradlař, který býval třeba kilometr daleko, po příjezdu posledního vlaku nechal šraňk dole, aby v případě, že ho postihne spánek, někdo mu pod vlak nevjel. Lepší čekat než být mrtvý. Takové čekání se někdy protáhlo na hodinu nebo na dvě, a nepomáhalo houkání. Byly případy, že řidiči čekající u závor šli hradlaře vzbudit.

Sázka na Spartu mi nevyšla, Sparta sice srbskou Suboticu porazila, ale jen rozdílem jednoho gólu, a to nestačilo. Ke vší smůle na Letné došlo k výtržnosti příznivců Sparty, kteří sice byli specifikováni pořadateli, ale funkcionáři Sparty očekávají vysoký trest.

S násilím souvisí i rozhodnutí českého soudu, že používání Hitlerovy a Heydrichovy podobizny na tričku je povoleno. Propagace nacizmu je tedy v české zemi dovolena. Na rozdíl od soudců se pochlapil deník Blesk, který oznámil, že s politiky rasistické a protievropské SPD nebude diskutovat.
Josef Zahradníček




neděle 29. července 2018

Zmizeli trampové i hospody. Zahradníček komentuje


Dlouhodobě průměrně nejteplejší měsíc roku nezadržitelně končí. Je možné, že v srpnu, jak předpovídají meteorologové, budou vyšší polední teploty, ale rána už budou chladnější.  Problémem je nedostatek vodních srážek, které vynechávají českou dolinu. Časté bouřky přinášejí povodně v Rakousku, v Polsku a jinde. Sucho v Evropě zřejmě ovlivňují nejvíc vesmírné jevy, činnost slunce. Podíl lidí na něm je zanedbatelný.

Ve středověkých kronikách je mnohokrát uváděno horko a sucho, při němž hynuli lidé i zvířata. Vltavu v Praze bylo možné přejít suchou nohou. Bývalo horko a sucho i za vlády komunistů, pamatuji, že několikrát byl v televizi a rozhlase vyhlášen zákaz kropení ulic, zalévání zahrádek a mytí aut. Každé léto bývalo doprovázeno nedostatkem piva a limonád, a to především na vesnicích. Léto a žízeň se nehodily do plánovacího systému. Každý hostinec měl naplánovaný týdenní příděl piva podle průměrné roční spotřeby. Nebylo v silách hostinských přesvědčit  Jednotu, že lidé na vesnicích nejsou automaty, kteří pijí pivo bez ohledu na roční období, počasí a sezónní práce. Nebylo u nás ani v silách dohlížecího výboru Jednoty přesvědčit zástupce vedení Jednoty, že v létě je turistická sezóna a také přijíždějí na dovolenou žízniví hosté z měst a projíždějí žízniví turisté. Stále tvrdil, že příděly piva jsou správně rozděleny na všechny provozovny a nedostatek piva neexistuje, výkyvy nejsou způsobeny chybou pivovarů a Jednoty, ale nedisciplinovaností hostů. V praxi to v létě ve vesnických hospodách vypadalo tak, že auto pivovaru přivezlo příděl piva na celý týden. Večer se do hospody nahrnula většina chlapů a pilo se jako o závod. Další den dva se dopíjel týdenní příděl, takže 3-4 dny bývala hospoda na suchu. Ještě horší situace bývala v limonádách, které byly dováženy nepravidelně.

Dneska je sice piva dost, ale na vesnicích nejsou hospody. Nejsou ani stálí hosté. Městské obyvatelstvo už nejezdí na dovolenou k příbuzným a známým na vesnici, český měšťák touží po vlastní rekreační chalupě nebo chatě. Jinak je národ městský, nyní i vesnický, zaměstnán řízením aut, která zoufale někam stále spěchají. Zmizeli neoholení a zpocení trampové, jichž bylo nejvíc asi koncem osmdesátých let, kdy maskáče, celty a široké klobouky nechyběly na žádném větším nádraží a před vesnickými krámky. Prožít příjemné prázdniny se tehdy dalo i za pár desetikorun.  I ortodoxní trampy doba dostala na čtyři kola. Neláká je však drahá cizina. Lidé čeští se v hojném počtu nabažili předražených a únavných pobytů u moře, vrací se do české přírody, ale s auty (bez auta Čech nedá ani ránu), kde jim není smutno jako v nevlídné cizině. Vracejí se do autokempů a stanových táborů, kde se nemusejí stydět za konzervy z domova, kde si mohou při levném českém pivě poklábosit a zazpívat.

Na fotbal mi dnes mnoho místa nezbylo. Minule jsem se mýlil, když jsem českou ligu neuvedl jako Fortunaligu. Soutěž začala dost divoce, s nečekanými výsledky. Své příznivce zklamala Sparta, která v předkole Evropské ligy, téměř před prázdným stadionem, prohrála v srbské Subotici. Porážka vzhledem ke kádru Sparty rozhodně není tragédií, to se dá v odvetě oplatit i s úroky, tragédií je, že vedení Sparty uposlechlo volání odborníků z hlediště a vyhodilo trenéra Hapala.

Z Kuby přišla zpráva o nové ústavě země, která se zbavila přívlastku komunistická a povolila soukromé vlastnictví a podnikání. Svět včetně mne to přijal rozpačitě. Kuba byl skansen jihoamerického komunizmu. Kde jinde lze ještě uvidět v běžném provozu ohromná americká auta z 50. let? Kde jinde lze vidět spokojené lidi, kteří sice žijí se skromným přídělem potravin v chatrčích bez proudu a vody, během dne odpočívají ve stínu a v noci se při kubánském rumu baví v barech a tančírnách? S takovým životem se Kubánci asi budou těžko loučit. V českých zemích vlastně žádný komunizmus a socializmus nebyly, bylo jen jakési centrální budování vyspělé společnosti, přesto se s minulostí nemůžou rozloučit staří, ale ani mladí lidé. Chybí státní propaganda bezpečnosti a sociálních jistot. Lidé slibům věří.
Josef Zahradníček


neděle 22. července 2018

Operace Gomora v červenci 1943.

"Operace Gomorrha", jak plošné bombardování Hamburgu pojmenovali  Britové a Američané, začala v noci z 24. na 25. července 1943 a trvala až do 3. srpna 1943. Nejdříve byly bombardovány západní čtvrtě Hamburgu, druhého největšího německého města, v němž žilo 1,5 milionu lidí.

 Další letecký poplach byl 27. července ve 23:40 hodin, kdy byla bombami rozbita východní část města. Stopy po bombardování jsou tam zřetelné doposud. Útok provedlo 739 britských letadel, která během následující hodiny svrhla na Hamburg 100.000 leteckých pum. Orientačním bodem pro britské letce byla věž kostela svatého Mikuláše. Kobercový nálet postihl dělnické kolonie v nichž žilo asi 400.000 lidí. Britové měli už ve třicátých létech vyvinuté účinné zápalné bomby, jejichž žár až 1000°C pálil kovy. Aby co nejvíce budov shořelo vybrali si k bombardování právě suché a horké období na konci července.

Lidé se sice schovali v bunkrech a sklepech, ale v mnoha případech to byla past, protože padající domy a hořící a rozžhavené střechy zavalily vchody, a žár a kouř zabíjely. Hasiči byli nezmocní, až do poledne 28. července 1942 byla v městě tma způsobená vznášejícím kouřem a prachem. Na 900.000 lidí lidí z města uprchlo, protože i během dne pokračovalo bombardování.

Nálety trvaly až do 3. srpna 1943. Provedlo je 2.592 britských a 146 amerických bombardérů. Na Hamburg dopadlo 8.344 tun výbušných a zápalných bomb. Zahynulo 40.000 lidí. Bylo zničeno 357.360 bytů a z 750.000 Hamburčanů se stali bezdomovci.

Záměrem akce nazvané podle zničeného biblického města Gomora byla  podle dohody Roosevelta a Churchila "zničit německou ekonomiku, průmysl a ozbrojené síly, morálně zničit německé obyvatelstvo, aby se vzepřelo nacistické vládě a přinutilo ji kapitulovat." Bohužel Hitlerův režim to nepoložilo. Lidé se do Hamburgu vrátili, začali obnovovat průmysl a veškerou ekonomiku, takže na konci roku 1943 zbrojní průmysl produkoval téměř tolik co před bombardováním.

Ničení a poškozování německých zbrojařských podniků bylo účinné jen částečně, protože nacisté přesunuli montovny do tunelů a jeskyň, kde byli nuceni pracovat dělníci z Německa i z okupovaných zemí. V roce 1944 německý zbrojní průmysl dokonce vyráběl víc než v předcházejících létech.

pondělí 16. července 2018

Rusko vydýchává šampionát, ve Francii jsou žně. Zahradníček komentuje


"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný." Slovy Antonína Důry hodnotím počasí na začátku letošních prázdnin. "Hezky už bylo" od dubna do května. Doufejme, že ještě bude, což předpovídají meteorologové.

Rozmarné léto doprovodilo i konec velkolepého fotbalového mistrovství světa v Rusku. Vítězní Francouzi možná nebyli nejlepší, ale určitě hráli chytrý fotbal. Trpělivě čekali na chyby soupeře - a ty vždy přišly. Přes všechny drobné chyby pořadatelů musím konstatovat, tak jako většina světa, že Mundial se Rusku povedl. Mimo toho, že zisk pořadatelů bude určitě v závratných číslech, posunul také kulturně Rusko o velký kus kupředu. Ruská vláda udělala vše pro úspěch turnaje, pro to, aby se v Rusku cizincům líbilo. Záleží teď na Putinovi a vládě, zda udrží nastoupený směr spolupráce, nebo se vrátí k vyvolávání sporů se sousedy i se zeměmi vzdálenými.

Rusům při šampionátu hrálo do noty i počasí. Při finálovém utkání v moskevských Lužnikách sice přišel déšť, ale v mimo aktérů na hřišti to nikoho jiného nepostihlo.  V neděli však přišel velký liják ve Volgogradu, voda zaplavila město a proud vody odnesl silnici u fotbalového stadionu, na němž se hrála některá utkání šampionátu (za přítomnosti mraků komárů).  Ani to mizerné počasí Rusku neuškodilo, přišlo s "křížkem po funuse."

Čeští fotbaloví příznivci si nyní několik dní od fotbalu odpočinou, ale na dveře už ťuká nový ročník české fotbalové HETligy. V přípravě předních českých týmů bylo střídavě slunečno a oblačno. Nikdo letní přípravou neprošel bez ztráty květiny. Sebevědomý pokřik o nejlepších posilách a převálcování všech soupeřů se letos nekonal. Poměrně zajímavá zpráva z fotbalového dění se týká trenéra Jaroslava Šilhavého, který by měl odejít do Egypta. Ten trenér, jenž přivedl Slávii k titulu, a ta ho potom vyhodila. Vyhazov dostal  před léty i v Českých Budějovicích, které dokaučoval na osmé místo v lize.

Celý svět zajásal  po záchraně dvanácti thajských kluků uvězněných hluboko v jeskyni. Obdiv patří záchranářům i uvězněným mladým fotbalistům včetně trenéra. Bylo velké štěstí, že byli objeveni a týmy záchranářů byly dokonale organizovány. Svět se poučil, že nikdo není dokonalý, i když si myslíme, že je všechno vyřešeno, pořád přicházejí nečekaná neštěstí a problémy.

Francie v červenci patří nejpopulárnějšímu cyklistickému závodu světa zvanému Tour de France. Leteos se jede bez českých závodníků. Nechybí však Slovák Peter Sagan, který pravidelně dojíždí mezi prvními, ze dvou set závodníků. Při sledování závodu na silnicích v severozápadní Francii jsem doslova byl zděšen tamním zemědělstvím. To je obilnice, jakou u nás nespatříme, i když jsou v České republice největší zemědělské podniky v celé EU. Ve Francii začínají žně na mnoha set hektarových lánech. To nejsou úrodné zahrádky jako v Polabí či Pomoraví. Jak uvedl komentátor závodu, jedná se oblast 20.000 km2.  Na mnoha místech bylo možné mezi obrovskými lány spatřit obilní sila, násypky. To je u nás něco nepředstavitelného. Nechat něco na poli bez dozoru je možné den dva. Být pár ní na poli obilí v silu, určitě by si ho někdo okoukl, neznámí podnikatelé v noci přijeli s jedním nebo více kamiony a obilí odvezli neznámo kam. Naivnímu majiteli, který by nerespektoval české zvyky, by zůstaly oči pro pláč.

Že po devíti měsících konečně máme vládu, není třeba mimořádně slavit. Zvykli jsme si bez ní. Že je podporovaná komunisty je sice ostuda, nikoli tragédie. Alespoň je o čem psát.
Josef Zahradníček

pátek 6. července 2018

Rusko unavené fotbalem, medvěd u Trenčína. Zahradníček komentuje


Nejteplejší měsíc roku začal rozpačitě střídáním vysokých a nízkých teplot, zřejmě se bude opakovat loňský rok s počasím oblačným a bouřkovým.

Při sledování fotbalu Uruquay - Francie v Nižním Novgorodu začínám vyvracet svůj názor o perfektním uspořádání šampionátu. Míč se od hrbolatého trávníku odráží, kam chce. Hrálo se na trávníku sice šest utkání, ale neměl by být problém povrch urovnat. Tohle Rusům nevyšlo. Mám dojem, celé Rusko je z fotbalu unaveno, počáteční nadšení předvést se cizině povadlo. V dnešním tisku se objevil kritický článek: Přizpůsobili jste se cizincům a nemyslíte na domácí obyvatelstvo, které na vysoké ceny nemá peníze.

Francouzští fotbalisté se nyní ujali vedení, svět před několika dny také oblétla zpráva, že Francie zavede povinnou vojenskou službu pro muže a ženy od šestnácti let. Pro začátek v délce jednoho měsíce, v dalších letech se uvidí. Nevím jak na zprávu reagovali mladí Francouzi, ale mladé Čechy většinou rozpálila do běla. Oni se potřebují svobodně vzdělávat a vydělávat, ne si nechat poroučet. Už nyní vymýšlejí jak se vojně vyhnout, kdyby náhodou čeští politici chtěli Francii napodobit. Ukazuje se, co v české zemi roste. Sebevědomí internetoví všeznalci a bojovníci za právo civilistů nosit zbraň, ale kteří pro stát nehodlají pohnout kostrami.

Svět sleduje Thajsko, kde probíhá boj o vysvobození mladých fotbalistů, které v jeskyni uvěznila  voda, která po lijácích vnikla dovnitř. Záchranáři z celého světa se tam sjíždějí, aby pomohli v situaci, na kterou ani um a technika jedenadvacátého století nestačí. Vydali se tam i dva čeští hasiči, kteří na jaře v pražské Tróji vytahovali z Vltavy zborcenou betonovou lávku .

Nebezpečí úrazu hrozí všude. V proslulém německém cirkusu Krone, který postavil stan v Dolnosaském Osnabrücku, se slon rozzlobil na diváky a vydal se do hlediště. Než se ho krotitelům podařilo zastavit, jednoho diváka zranil. Ostatním se podařilo utéci. Zranění naštěstí není vážné.

Cizokrajná zvířata by v mírném středoevropském pásmu asi neměla být. Nejen sloni. Nedávno ve Zvoli u Prahy utekla americká puma. V obci a okolí byl poplach, lidé měli strach. Za několik dní se pumu, která není zvyklá na pobyt ve volné přírodě, podařilo chytit. Pořád existuje spousta lidí, kteří si přejí do české přírody dostat šelmy, které byly už dávno vyhubeny. Jaký má smysl vracení do středověku, nikdo přesvědčivě nedovede vysvětlit. Ale různí přírodovědci a amatérští ochránci zvířat si vymohli na státu tolik peněz, že můžou škody způsobené šelmami hradit. Ty náhrady jsou směšné. Více peněz stát asi vynakládá na činnost aktivistů.

Na Slovensku medvědi nikdy vyhubeni nebyli, protože tam nebyly na hranicích drátěné ploty a medvědi tam mohli pronikat z Rumunska či Ukrajiny. Jeden medvěd předevčírem vylekal mladého cyklistu z Trenčína, který si vyjel po lesní cestě do vesnice Hrabovka. Kde se vzal, tu se vzal, předním se objevil asi dvoumetrový medvěd. Cyklista prchal, co to šlo. Z Trenčína na Moravu už to není daleko, takže i Valaši by měli být připraveni na návštěvy huňatých.

Od vyhnání 3 milionů Němců ze Sudet už uplynulo sedm desetiletí, přesto se nepodařilo pohraniční oblasti osídlit a uvést do stavu v jakém jsou vnitrozemské české oblasti. Pořád je to bezedná díra na peníze. Tento týden se mihla tiskem zprávička, že stát vloží do Karlovarského, Ústeckého a Severomoravského kraje 42 miliard korun. Podobné ohromné částky jdou do Sudet už 73 let. Pořád jsou to oblasti, v nichž osídlenci jsou ochotni žít jen v atraktivních místech, spousta obcí jen přežívá zásluhou státních podpor, chalupářů a chatařů. Tolik nás stojí pomsta Edvarda Beneše za to, že se mu němečtí kluci v Kožlanech posmívali. Zřejmě už tenkrát mu slušný život všech občanů byl cizí.
Josef Zahradníček

čtvrtek 28. června 2018

30. června 1934 Hitler zlikvidoval soukmenovce z SA, kteří mu vydláždili cestu k moci


Po vítězných volbách a nástupu nacistů k moci 30. ledna 1933 se v Německu vykrystalizoval problém zvaný SA. Ozbrojené jednotky pouličních rváčů byly náhle na obtíž i Hitlerovi. "Revoluce skončila," oznamovala nacistická vláda. S tím SA nesouhlasily, neboť by přišly o zaměstnání. "Žádné strachy kamarádi," uklidňoval své lidi setník Ernst Röhm, šéf SA, "revoluce, to jsme my,  a my jsme ještě neskončili!"
Jednotky SA

Vedle SA, které měly 500.000 mužů, a armády se 100.000 mužů se vzhůru drala Hitlerova osobní stráž zvaná SS, do jejíhož čela se dostali Himmler s Heydrichem. SS brzy obsadily vedoucí místa v  policejním aparátu. Zcela jinak se snažil dostat k moci Röhm. Nezajímaly ho žabomyší války o funkce a úřady, snil o branném národě, v němž nástrojem moci bude  sbor SA spojený s armádou. Tomuto sboru měl velet právě Röhm, který s návrhem oslovil Hitlera. Ten zpočátku byl ideji "lidového vojska" nakloněn, ale brzy pochopil, že by přišel o část své moci, že by se o ni měl s Röhmem dělit.

 Náhle se Hitler ocitl na křižovatce. K SA ho poutal sentiment vůči starým "spolubojovníkům," jimž vděčil i za vítězství ve volbách. K Röhmovi ho poutalo i staré veteránské kamarádství a společné bojové zážitky. Na druhé straně Hitler věděl, že žádná válka se nedá vyhrát bez řádné armády, a k té to měly blíž SS. Proto naléhal na Röhma, aby ustoupil od plánů na zajištění obrany země sborem SA. Ten sice slíbil ústup, ale jako rabijácký buřič zůstal věrný mentalitě starého bojovníka a nehodlal se podřídit uhlazeným paňákům, kteří se okolo Hitlera srotili. Röhm byl přesvědčen, že Hitlera, jako vždy v minulosti,  přesvědčí. Tentokrát neuspěl. Nepochopil, jak Hitlera zcela změnilo to, že se dostal k velké moci. Moc nad Německem Hitler upřednostnil před vším, i před starými kamarády.

 K tomu, aby se stal nejmocnějším, musel ovšem Hitler ještě zdědil nástupnictví po nemocném prezidentovi Hindenburgovi. Ten však s ním odmítl o čemkoli jednat. Hitler pojal podezření, že nebezpečí hrozí od lidí, na nichž stálo císařství, že ho může moci zbavit politická síla vytvořená z monarchistů, aristokracie, měšťanstva a armády. Potřeboval na své straně mít armádu, čímž získá i monarchisty. Bez armády se žádná válka nedá vést. Za letu od Hindenburga z Východního Pruska se Hitler rozhodl: musí získat armádu a zbavit se politického vlivu SA.

Hitlerových plánů obratně využívá Himmler a po přijetí jedné z nesčetných Heydrichových dezinformací volá 22. června 1934 do Mnichova, aby šéf  tamních SS uvedl jednotky SS do pohotovosti, neboť Röhm připravuje státní převrat. Nic takového se nedělo, ale zprávy se dostaly k Hitlerovi, který si každou nejasnou informaci vykládal jako spiknutí proti své osobě, komplot a zradu. Hitler se rozhodl Röhma zbavit politické moci, ještě nikoli ho fyzicky zničit, zlikvidovat, zastřelit.

28.června 1934 byl Hitler v Essenu na svatbě tamnímu župnímu vedoucímu Terbovenovi. Tam ho zastihlo Himmlerovo hlášení, že SA připravují povstání.  Dostane strach, že SA usilují o jeho funkci, jeho vůdcovství a jeho život. Vymyslí, jak dostat Röhma lstí. V telefonu mu vyčte, že muži SA někde v Porýní zmlátili cizího diplomata a vyzve Röhma, aby 30. června 1934 byl v 11 hodin do Bad Wiessee, kde mezi čtyřma očima spolu vše prodiskutují. Zároveň dává rozkaz armádě a SS, aby byly v pohotovosti. V sedm hodin ráno osobně Hitler, následován muži SS, vpadl do Röhmova penzionu a celé vedení SA včetně Röhma osobně nechal zatknout. Poté se vrátil do Mnichova a telefonoval do Berlína, aby Göring s Himmlerem zahájili akci proti pučistům SA. Tam jsou první mrtví. Oznámené příčiny smrti: "Sebevražda."  "Zastřelen při ozbrojeném odporu."  "Zastřelen při útěku." Hrdelní tresty bez řádného soudu byly něčím novým v Hitlerově dosavadním boji o moc. Po návratu do Berlína se sám Hitler vžil do role soudce - a hned toho nejvyššího - a začal vybírat zatčené příslušníky SA, včetně ještě nedávno nejbližších spolubojovníků, a určovat, kteří mají být popraveni, a jakým způsobem. Byli zavražděni, aniž se dozvěděli z jakého důvodu.

"Vzhledem k velkým zásluhám povyšuji SS na samostatnou organizaci v rámci NSDAP," další den oznámil Hitler ve svém výnosu. Veškerá závislost SS na SA byla zrušena. Himmler jako nejvyšší velitel SS byl podřízen přímo Hitlerovi. Zásadním poučením z událostí 30. června 1934 pro všechny členy NSDAP a bezpečnostních složek bylo zjištění, že z cynického Hitlera musejí mít strach.  Že bez jakékoli lítosti dokáže poslat na smrt i své nejbližší spolubojovníky. Dalším poučením bylo, že Hitlera nelze ovlivňovat a nesouhlasit s ním. Zúčtování s Röhmem a s jeho muži mělo také široké politické pozadí. Hitler při cestě vzhůru odešel od pouličních rváčů, spojil se s armádou a občanskými vrstvami. Už nebylo třeba dobývat moc, na řadě bylo  rozvíjení nastoleného systému, k jehož budování mělo být použito německé obyvatelstvo, kterému odměnou za poslušnost a disciplinu bude Hitlerem vybojován přístup k velkému majetku v zahraničí.





středa 27. června 2018

Poprava Milady Horákové jako zastrašení nespokojenců


Poprava Milady Horákové (*1901), uskutečněná před osmašedesáti lety, je dodnes doprovázena nejasnostmi. Jisté je, že se jednalo o zastrašovací akci komunistického režimu, kterou za spolupráce sovětských poradců (Zorin - viz foto níže) zrežírovala a připravila Státní bezpečnost.

V roce 1950 si komunistická strana nebyla svou vedoucí úlohou ještě příliš jistá. V československé veřejnosti, která byla silně nasáklá demokracií první republiky, to hned po únoru 1948 začínalo vřít. Místo očekávaného poválečného zlepšování životní úrovně, docházelo k opaku. Znárodněné československé hospodářství, i když bylo jedno z nejméně válkou postižených, upadalo, zásobování se vracelo do válečného režimu, lid začal veřejně říkat, „že to co nevidět musí prasknout.“ Vláda si přestávala vědět rady. To byla voda na mlýn Státní bezpečnosti, jejíž moc rostla ze dne na den. Ústavním činitelům nezbývalo než se přizpůsobovat.

Odstoupení z funkce a smrt prezidenta Beneše přispěly k podzemní popularitě bývalých národních socialistů, k nimž patřila i Horáková. Komunisté si zřejmě byli vědomi, jakou sílu má slovo "národ." Snadný způsob, jakým národní socialisté v roce 1945  pro své násilné akce získali nejbrutálnější skupiny obyvatelstva, byl hrozbou i pro komunisty, že by i oni mohli dopadnout stejně jako sudetští Němci nebo čeští agrárníci. Proto se rozhodli protivníka zastrašit a zahnat. Horáková si při napodobování odbojové činnosti Masaryka a Beneše nepřipustila, že při této intrikánské činnosti ji komunisté, s nimiž před únorem prakticky byla na jedné lodi, hodí přes palubu. A protože při odstraňování nespokojených příznivců neuspokojí bolševika nic víc než hrdelní tresty, musela jít na šibenici i Horáková.


Vlastní soudní proces s Miladou Horákovou byl důkladně připraven jako velké divadlo pro českou veřejnost i zahraničí. Hodně nepochopitelné je, že obžalovaná Horáková se před soudem přiznala k protistátní činnosti (kontaktům se západními rozvědkami) a po odsouzení odmítla požádat o milost. Snažila se hlásáním pravdy napodobit Mistra Jana Husa nebo byla k přiznání něčím donucena? Bylo známo, že obžalovaní se ve vazbě museli učit nepravdivé odpovědi na otázky soudců. Co vedlo dr. Horákovou k přiznání k činům, které kontrarozvědka nemohla zjistit, patrně už se nikdo nedozví.

Mimo Horákové byli 27.6.1950 popraveni historik a novinář Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Buchal a podnikatel Oldřich Pecl. Zmanipulovaný tribunál je všechny 8. června 1950 uznal vinnými z trestných činů velezrady a vyzvědačství.

úterý 26. června 2018

Rusové po 100 letech litují, že je čs. legionáři nechali na pospas bolševikům

Letos uplyne 100 let od vzniku Československa. 28. října 1918 české země opustily rakousko-uherskou monarchii a vydali se na samostatnou cestu. V Praze byla velká sláva, ale v Praze se nebojovalo za samostatný stát. Bojovalo se  za něj v Rusku. Na úžasné tažení československých legionářů po Rusku se po 100 letech vzpomíná v ruských medií. S odstupem času litují, že legionáři tehdy nedokázali  jít po nastoupené cestě a osvobozovat nadále jedno ruské město za druhým. Hodně Rusů věří tomu, že Čechoslováci tehdy mohli změnit ruské dějiny  dostat Rusko ze spárů bolševických vrahů.
Čechoslováci po dobytí Irkutsku pochodují městem
Zatímco 28. října 1918 v Praze ničili lidé rakouské orlice, v dalekém Čeljabinsku se konal pohřeb plukovníka Josefa Švece, který nepřenesl přes srdce zradu svých vojáků a spáchal sebevraždu. 

V červnu 1918 legionáři zahájili ofenzivu a dobyli Kurgan, Omsk a Samaru. Nejednalo se procházku, ale o tuhý boj. Padlo 1.500, zajato bylo 1.800 bolševických vojáků, bylo rozprášeno 7 pluků, legionáři získali 180 kulometů, 5.000 pušek, spoustu granátů, nábojů a zásob potravin.

Co legionáři těžce nesli, byli Češi mezi zajatými bolševiky. Trestali je jako zrádce. Velké štěstí měl bolševický komisař a velitel města Bugulmy Jaroslav Hašek. V případě zatčení by asi svět nepoznal osudy dobrého vojáka Švejka.

U Samary měly legie 26 mrtvých a 86 zraněných příslušníků. Padl zde i velitel 4. pluku Jan Gajer. Vítězné tažení ale začínalo. 29. června 1918 legionáři dobyli Pemzu, 5. července Ufu, 22, července Simbirk, 25. července Jekatěrinburg, 7. srpna Kazaň. Zde se jim podařilo ukořistit poluvinu ruské státní rezervy zlata. Následovalo dobytí Irkutska, Čeljabinsku, Samary a dalších měst v POvolží, na Urale, Sibiři a Dálném východě. 

Legie se prakticky zrodily za carského režimu. U jejich zrodu stál Radola Gajda, Stanislav Čeček, Karel Klapálek, muži, kteří později byli význavnými osobnostmi první československé republiky. Po ruské únorové revoluci  1917 československá jednotka nadále podporuje ruskou vládu. Po říjnové revoluci 1917, když bolševici uzavřeli mír s Rakouskem a Německem, však velení legií rozhodlo dostat se domů přes Vladivostok. Bolševici vědí, že Čechoslováci jsou dobře vyzbrojeni, proto žádají vydání veškerých zbraní. Toto za legionáře slíbil T. G. Masaryk, který v době revoluce pobýval v Rusku. V případě odevzdání zbraní měli legináři možnosti, buď zůstat v bolševickém vojsku, nebo vydání do Rakouska-Uherska. 

Čechoslováci odmítli vydat zbraně. Bolševici zuřili. Velitel rudých Semjon Aralov navrhoval přemluvat legionáře-dělníky, aby vytvořili uvnitř legií dělnické milice. Trockij ovšem vydal rozkaz: "Každého Čechoslováka, který bude ozbrojen, na místě zastřelit!"

Situace v Rusku je zásluhou občanské války méně přehledná. Na území osvobozeném legiemi vzniká Sibiřská republika, v jejímž čele je admirál Alexander Kolčak. Jejím hlavním městem je Omsk. Velitelé, na prvním místě generál Gajda, jsou na straně Kolčaka. S tím nesouhlasí levicově orientovaní legionáři, kteří jsou ovlivněni bolševickou propagandou, a šíří mezi legionáři výzvy k odmítání poslušnosti, nebojovat za Kolčaka, neplést se do ruských záležitostí, a jet pohodově do Vladivostoku "vlastním pořádkem." Vzpoura korunovaná Švecovou sebevraždou sice skončila, organizátoři byli zatčeni a uvězněni v pevnosti na poloostrově Garnostaj, ale předchozí bojové úspěchy byly ztraceny, protože během československé rebelie se bolševici ve městech, která ztratili, vraceli znovu k moci. V listopadu 1918 padla Sibiřská republika, protože Čechoslováci ji nebránili.

V listopadu 1918 svádí vojsko generála Gajdy poslední bitvu, v níž porazí vojska Kungura Bljuchera (pozdější sovětský maršál, jehož v roce 1938 nechal Stalin zastřelit). Do Permu vítězně přicházejí legionáři Anatolije Pepeljajeva a Sergeje Wojciechovského. (Wojciechovskeho, který má nehynoucí zásluhu na vzniku a prosperitu Československa, nechal prezident Beneš  v roce 1945 uvěznit. Zemřel ve vězení 7.4.1951)

7. ledna 1919 československý ministr obrany oznamuje, že legie byla zařazeny mezi řádnou československou armádu, a Československo se sovětským Ruskem není ve válečném stavu. Rozkaz k stažení z Ruska.  Vůdcové vzpoury byli převezeni k soudu do Prahy, ale k němu nedošlo, byli amnestováni prezidentem Masarykem. 27. ledna 1919 začalo postupné stahování československé armády na Rusi. Boj Čechoslováků za demokracii v Rusku skončil ve ztracenu. Bolševici tam zavedli diktaturu proletariátu. 15. ledna 1920 Čechoslováci vydali bolševikům admirála Kolčaka, jemuž po pádu Sibiřské republiky poskytli útočiště. Bolševici Kolčaka hned popravili.

Dodnes Rusové ve 22 městech udržují 55 pomníků padlých českých a slovenských legionářů. 

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.