Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pondělí 25. května 2020

Benešův odboj (amnestie pro vrahy) trval až do září 1945


Dnes je to 75 let od tragické události v obci Tušť. Až do roku 1989 se o popravě lidí 25. května 1945 v Tušti nemluvilo, místní pamětníci buď s divokým trestáním spoluobčanů souhlasili (když jim padl do klína majetek zavražděných a vysídlených), nebo se báli postihů ze strany bezpečnosti i vrahů. Dnes už se obyvatelé Tuště a blízkého okolí tváří, jako by to všechno byl středověk, jako by se tam nic špatného nestalo. Vždyť ti mrtví si přihlášením k německé národnosti tu smrt zavinili sami!


Dnes, s odstupem 75 let, si klademe otázku, kde se tenkrát v lidech vzala ta zvířecí krvelačnost? Ta neúcta k právu a životu. Většina těch revolucionářů z 5. května 1945 nebyla německou okupací nijak postižena?

 Není možné se ubránit dojmu, že ta nenávist proti Němcům byla v Češích a Moravácích záměrně pěstovaná už od roku 1918, přičemž návody, jak ji pěstovat předkládali různí národovci od poloviny 19. století. Tenkrát ovšem šlo o pěstování nenávisti proti Vídni. A ve Vídni se mluvilo německy. Podle každého prostého Čecha, kdo mluví německy je Němec.

Od prvních voleb na českém území v roce 1907 až do posledních prvorepublikových obecních v roce 1938 se v pohraničních oblastech nevolily politické strany, ale národnosti, česká nebo německá.

Je známo, že německé obyvatelstvo v českých zemích si vznik Československa v roce 1918 nepřálo. Přála si ho Praha a různí osvícenci ve větších městech. Obyvatelstvo českého venkova bylo zdeptáno útrapami 1. světové války, neboť na bojištích umírali nejvíc muži z vesnic, a bylo v říjnu 1918 stejně jako čeští Němci a Slováci postaveno před hotovou věc. Na rozdíl od Němců neprotestovalo.

Diskriminaci Němců si na mírových jednáních v roce 1919 vymohla československá delegace vedená Edvardem Benešem, který tam uplatnil  lží o bezvýznamné menšině 800.000 lidí v Československu. Ta Benešova německá menšina měla ve skutečnosti 3,5 milionu obyvatel a byla větší než slovenská většina s 2,5 miliony obyvatel.

Protesty v německých oblastech byly československou vládou krvavě potlačeny a nastala diskriminace německého obyvatelstva. V obcích obývaných německým obyvatelstvem stavěl československý stát české školy, do kterých Němci odmítali děti, které vyučovacímu jazyku nerozuměly, posílat. Německé obyvatelstvo tedy  muselo mít německé školy a vydržovat je z vlastních prostředků. V úřadech, ve státních institucích měla přednost česká národnost a byla vyžadovaná znalost českého jazyka. V armádě byl důstojník německé národnosti unikátem, a jen když ovládal češtinu nebo slovenštinu.

Teprve v roce 1937, když se nacistickému režimu v Německu dařilo získávat pro svou politiku české Němce, přijala československá vláda opatření na "národnostní vyrovnání," jehož obsahem byla hospodářská pomoc pohraničním oblastem, zlepšení zdravotní a sociální situace německého obyvatelstva a větší zastoupení Němců ve státním aparátu. Plán se  prakticky nepodařilo ani nastartovat, protože Henleinově SdP narostla za Hitlerovy pomoci ramena a začala čs. vládě diktovat vlastní požadavky německého obyvatelstva.

Právě tím, jak česká media v roce 1938 informovala o tahanicích vlády s Henleinem, asi v pozdějších partyzánech byly vtvořeny základy nenávisti k Němcům. Druhou tragédií je amnestie pro vrahy, udělená prezidentem Benešem, který období květen až září 1945, období divokého odsunu, loupení a svévolných vražd, zařadil mezi protinacistický odboj. Třetí tragédií je, že Benešovy dekrety jsou stále součástí českého právního řádu (Slovensko je odmítlo). (stk)

sobota 23. května 2020

Ty jsi blázen, žádný Himmler

Před 75 lety, 23. května 1945, po dvou dnech od zadržení tří německých vojáků se jeden z nich, ten s páskou na oku,dostal před britského vojenského vyšetřovatele. 

Major pohlédl na vojenský průkaz se jménem "Feldfebel(šikovatel) Heinrich Hitzinger" a před propuštěním zadrženého se už obvyklou rutinou zeptal: "Kdo skutečně jste?"
"Já jsem Heinrich Himmler." 
Důstojník se na něho podíval a řekl: "Jestli ty jsi Himmler, tak já jsem Churchill. Ty jsi blázen, žádný Himmler."
Trvalo zatčenému hezkou chvilku než Angličana donutil brát odpovědi vážně. :"Jsem říšský ministr vnitra, velitel vojsk SS, říšský vůdce SS a velitel armádní skupiny."

Anglický major zapsal životopisné údaje, které mu zadržený Němec nadiktoval, a kontaktoval britskou rozvědku. Při porovnávání zápisu s údaji, které rozvědka o Himmlerovi měla, se všem zatajil dech. Všechna životopisná data i tajná čísla stranických a vojenských průkazů se shodovala. POtuljící voják byl skutečně Henrich Himmler, druhý nejmocnější muž Třetí říše, vůdce SS a zakladatel koncentračních táborů.

 Po Himmlerovi od začátku května 1945 intenzivně pátraly speciální týmy vítězných armád, nakonec byl  podle ruské verze zadržen náhodou dvěma sovětskými vojáky. Gubarev poprvé o Himmlerově zadržení mluvil v 60. létech minulého století, když slyšel o zatčení Himmlera Brity:
 Vasilij Gubarev a Ivan Sidorov se 21. května 1945 vydali na hlídku silnice z Mainstadtu mezi Luneburgem a Brémy, přitom kolem 19. hodiny narazili na tři muže ve vojenských pláštích.Ti se dali na útěk, sovětská hlídka začala střílet do vzduchu. Po 200 m se zastavili. Byli oblečeni do důstojnických obleků, pouze jeden měl civilní vycházkové boty a civilní klobouk. Na oku měl černou pásku. Tvrdili, že byli propuštěni z nemocnice. Sovětští vojáci samozřejmě nevěděli, že zatkli Himmlera, zadržené předali do britského vojenského tábora.

Konec Henricha Himmlera, druhého nejmocnějšího muže Třetí říše (výklad  Britů)

Himmlerova skupina bodyguardů, v níž byli Hans Pruezmann, Karl Gebhardt, Rudolf Brandt, Joseph Kirmaier, Werner Grotman a Heinz Mayer, byla ozbrojená. Nepozorovaně se přesunovali pěšky, ušli asi 180 km. Překážkou byla řeka Labe. Museli najít převozníka. Rozhodli se před přejezdem řeky zahodit zbraně a rozdělit se.

Henrich Himmler se měl stát Hitlerovým nástupce, ale poté, co Hitler zjistil, že spolu s Göringem vyjednávají se spojenci, oba vyloučil z NSDAP a zbavil je všech funkcí: "Göring a Himmler, svým tajným jednáním s nepřítelem, které vedli bez mého vědomí a proti mé vůli, a také v rozporu se zákonem, se chtěli zmocnit se státu, způsobit nesmírné škody na zemi a na celém národě, nemluvě o zradě ve vztahu ke mně osobně.“

Přestože Himmler byl dlouhá léta Hitlerovým oddaným pomocníkem, nehodlal ve 44 letech skončit sebevraždou v bunkru. Domníval se, že spojenci neodmítnou jeho služby, především zkušenosti z tažení do SSSR. Před odchodem z Berlína apsal dopis britskému maršálovi Montgomerymu, že se s ním chce setkat. Byl zřejmě zklamán tím, že na něho v Německu nezbylo místo vedle Hitlerova nástupce DÖnitze. Informace o tom, že se Himmler chtěl s věrnými muži SS stáhnout do alpských pevností a odtud vést válku, jsou spíš z říše pohádek.

Himmlerovým největším snem, jehož splnění se i přes Hitlerům nesouhlas snažil uskutečnit, bylo vypěstování čisté německé rasy. Jako absolvent zemědělské školy měl vědomosti o šlechtění vysoce výkonných a užitkových zvířat. O totéž se snažil u lidí. Odstraňování Židů mu nedělalo větší problémy, protože je nesnášel HItler. JInak mohl šlechtit rasu jen tam, kde k tomu měl možnost, to je v armádě SS.

Himmler se 23. května 1945 britským vojákům přznal, kdo je a před jejich očima 23. května 1945 zemřel, po požití jedu.

úterý 12. května 2020

Klausova neviditelná ruka trhu dnes řádí v regálech s potravinami


Zelenina a ovoce zdražily oproti loňsku až o čtvrtinu. Další pohyb cen potravin se očekává. Pohyb vzhůru, samozřejmě.

Kilogram červených paprik za 120 korun, jeden květák téměř za 80, kilo rajčat za 55 a citrony za více než 75 korun. To je realita. Při porovnání s loňskými cenami je část položek zejména u ovoce a zeleniny dražší až o čtvrtinu i více. Obchody argumentují zejména oslabením koruny a zdražením ze strany dodavatelů.

U některých potravin je zvyšování cen přímo od výrobce. Především se jedná o potraviny importované. Důvodem zřejmě je nepříznivý kurz eura a dopravní náklady.

Rostoucí ceny potravin ale ovlivňují i další faktory. Mnoho potravin se dováží, což je za současné situace kvůli koronaviru poměrně složité a odráží se to v cenách.

Na polích v mnoha zemích zároveň chybějí sezonní zahraniční pracovní síly, jejichž pohyb kvůli koronaviru téměř ustal.

ČR také naráží na nízkou míru soběstačnosti v produkci ovoce a zejména zeleniny. Podle Zelinářské unie Čech a Moravy se téměř dvě třetiny zeleniny dováží. Třeba u rajčat je to podle některých odhadů až 80 procent a u brambor 55 procent.

Ceny však nerostou jen u ovoce a zeleniny, ale také u dalších potravin od cukru po rýži. Například cena za vepřovou pečeni vzrostla asi o 25 korun na 150 korun za kilogram. Dováží se víc než 60 procent vepřového masa. Kilogram krystalového cukru podražil asi o dvě koruny za kilogram, na více než 15 korun.

Dopad měla panika kolem pandemie, kdy se investoři stáhli z rozvíjejících se trhů do větších a stabilních měn. To vedlo k prudkému oslabení koruny. Když Česko není soběstačné v produkci potravin, tak se to prodraží kvůli špatnému kurzu koruny vůči euru a jiným měnám..

Ceny výrazně ovlivnila zvýšená poptávka po potravinách, která byla v březnu enormní. Lidé se předzásobili z důvodu obavy z koronaviru Obchodníci se zkrátka pokusili využít příležitosti a zvedli ceny.

Na závěr lze konstatovat: Za současnou potravinovou krizí stojí Klausova privatizace a transformace zemědělství z 90. let a Klausova magorteorie, že potraviny se dovezou, české velkovýrobní zemědělství má vyrábět jen to, co se dá levně vyrobit a draze zpeněžit (řepka, obilí). Výsledkem jsou vylidněné české vesnice a v českých obchodech drahé potraviny z dovozu. Nezanedbatelnou roli dnes hrají i následky Klausova odporu k přijetí eura.

neděle 10. května 2020

Kolik benzinu se v minulosti dalo koupit za měsíční mzdu

Při měnové reformě v roce 1953 byl zrušen přídělový systém a cena 1 litru benzinu Normál byla stanovena na 4 Kčs za 1 litr. Průměrná mzda v roce 1953 byla 1.087 Kč za měsíc. Za  tuto mzdu bylo možné koupit 549 litrů benzinu.

V roce 1964 byla cena benzinu Normál 2,10 Kčs za 1 litr. Průměrná mzda byla 1.464 Kčs za měsíc. Za měsíční mzdu si tedy bylo možné koupit 697 litrů benzinu. Cena benzinu Speciál byla 2,40 Kčs za litr, benzinu Super 3 Kčs.

V roce 1975 už stál benzin Normál opět 4 Kčs. Průměrná mzda byla 2.313 korun, takže bylo možné za měsíční mzdu koupit 578 litrů benzinu.

V roce 1979 stál benzin Speciál (Normál se přestal prodávat) 6,50 Kčs. Bylo tedy možné za mzdu 2.658 korun koupit 409 litrů benzinu.

V roce 1981 byla cena benzinu Speciál zvýšena na 8,50 Kč. Při mzdě 2.900 korun bylo možné koupit 340 litrů benzinu.

V roce 1990, kdy byla zahájena privatizace, vzrostla cena benzinu na 15 Kčs. Za mzdu 3.285 Kč bylo možné koupit 219 litrů benzinu.

V roce 2019 bylo při průměrné mzdě 33.297 a ceně benzinu 32,40 Kč/l možno koupit 996 litrů benzinu. Údaj není příliš přesný, protože současná průměrná mzda je ovlivněna vysokými platy v Praze. V regionech bylo možné za průměrnou mzdu koupit asi 850 litrů benzinu. To je jen o 150 litrů víc, než se dalo nakoupit za prezidenta Novotného v roce 1964..
Za vlády komunistů se v celé republice včetně Prahy mzdy většiny zaměstnanců k průměru více přibližovaly, takže údaje jsou přesnější..

sobota 9. května 2020

U Slivice došlo k poslední velké bitvě na území Čech

Jak to bylo s příjezdem Rudé armády 2 dny po kapitulaci nacistických vojsk a osvobozením Prahy, už vlasovci osvobozené, to se uvádí ve většině českých mediích. Faktem je, že Rudá armáda byla na českém území a měla za úkol ho obsadit. 
Památník bitvy u Slivice a Milína
Památní bitvy u Slivice z roku 1970
Na odpor už poraženého nepřítele Rudá armáda narazila u obce Slivice, jež leží u současných hranic Středočeského a  Jihočeského kraje. V tomto místě uvízly zbytky divize SS, jíž velel Obergruppenführer (generál-plukovník) Karl-Friedrich von Pückler-Burghaus. Důvodem zdržení na českém území byli Američané, kteří nedovolili Pücklerově divizi SS přejít demarkační čáru a vzdát se americkým vojákům. Strach z Rudé armády byl v Pücklerově případě oprávněný, protože muži jeho divize se na území Ruska v roce 1942 dopouštěli těch nejhorších zločinů včetně genocidy obyvatelstva.

Útok proti poslední německé armádě pobývající na českém území zahájili 11. května 1945 ruští partyzáni pod vedením kapitána NKVD Jevgenije Olesenského. Na pomoc jim přišla jednotka 3. armády USA a jednotky Rudé armády. Bitva trvala několik hodin. Když Pückler zjistil, že další odpor je zbytečný, rozhodl se vzdát. Za vítěze kapitulaci 12. května 1945 podepsali Ivan Fedovič Serjogin (Rudá armáda), Jevgenij Olesenskij (NKVD), LeROy Inwin (3. armáda USA). Po podpisu kapitulace se Pückler zastřelil.

V poslední bitvě na českém území padlo okolo 1000 mužů nacistické armády, 6000 mužů bylo zajato. Na straně vítězů je uváděno 73 mrtvých.

čtvrtek 7. května 2020

České Velenice 9.5.1945 osvoboditele nevítaly s nadšením

První sovětský voják byl v dolnorakouském Gmündu, jehož součástí tehdy byly i České Velenice (Gmünd III.), spatřen 6. května 1945. Zcela sám, na koni, přijel obhlédnou situaci mladý důstojník Ferdinand Stasek. Viděl především následky březnového bombardování. Rudá armáda do města vpochodovala až 9. května 1945, až po oficiální kapitulaci nacistické Německé říše. Žádné vítání se nekonalo, lidé se poschovávali nebo utekli z města. Nebáli se pronásledování za příslušnost k Německé říši, ale morálky ruských vojáků. Měli už informace z oblastí osvobozených Rudou armádou, že rudoarmějci plení obchody a zcela veřejně okrádají lidi na ulici a znásilňují. 
České Velenice po bombardování
Před příchodem Rudé armády sice místní oddíly Hitlerjugend a Volkssturm začaly v Gmündu stavět barikády, ale uprchly, jak se Rusové v dálce objevili. Nacističtí funkcionáři města a okresních institucí také většinou zmizeli. 11 příslušníků NSDAP z Gmündu spáchalo sebevraždu. Podařilo se prchnout nacistickému starostovi Rettingerovi, který se dostal do Horních Rakous, na území osvobozené Američany, kde potom dlouhá léta pohodlně žil.

V době příchodu Rudé armády bylo v Gmündu 10.000 uprchlíků. Uprchlický tábor byl na "Houbové louce," kde dnes stojí supermarket Spar. První sovětští vojáci, kteří do města přišli, se proti očekávání chovali kulturně. Sovětská okupační správa jmenovala nové vedení města a okresu Gmünd. Funkci prvního poválečného starosty města i okresního hejtmana dostal komunista Franz Fuchs, který se vrátil z pracovního nasazení v Jugoslávii. Byl to člověk na svém místě, který mimořádnou situaci zvládl bez vyvolávání nenávisti, ale hlavně dovedl jednat s okupačním ruským velením  a prosadil spoustu dobrých věcí. Jeho zásluhou sovětské velení také pomohlo k návratu domů spoustě lidí vyhnaných při divokém odsunu z jihočeského pohraničí, kde řádili Hobzovi partyzáni z Černovic.

Nevlastní Fritzova dcera Helena Horvátová (*1934 v Praze) vypráví: "Místní nacisté stáli a klečeli před naším bytem a prosili: "Franzi, vždyť mě znáš," "Franzi, přece si mě pamatuješ." "Franci, vždyť my žádní nacisti nebyli."

Funkce v rakouském četnictvu a na úřadech v Gmündu byly obsazeny lidmi, kteří, buď nebyli zapojeni do nacistických organizací, nebo se  jako nacisté ničím neprovinili. Trvalo několik let, než se život v Gmündu vrátil do normálních kolejí. V roce 1945 a 1946 Gmündem prošlo na 100.000 uprchlíků, lidí vyhnaných z východních zemí obsazených Sovětským svazem. Byl naprostý nedostatek potravin a ubytovacích prostor. Během zimy zemřelo mnoho lidí na záškrt a na následky podvýživy.
Radnice v Českých Velenicích
České Velenice byly součástí Gmündu do 20. května 1945, kdy tam přišli první českoslovenští vojáci a četníci. Byla obnovena státní hranice mezi Českými Velenicemi a Gmündem ( za protektorátu vedla o 15 km hlouběji do Čech). Čeští starousedlíci, kteří z Č. Velenic uprchli po Mnichovu v roce 1938, začali se do Českých Velenic vracet po 23. květnu 1945, když byli z železničních dílen propuštěni všichni rakouští zaměstnanci, kteří také museli opustit  českovelenické byty.

Eleonore Jauck: Weil die Russen als kinderlieb galten, hat mich meine Mama auch immer überall hin mitgenommen als Schutz. ("Protože Rusové měli rádi děti, moje máma mě sebou brala všude - jako ochranku.")

Dolní Rakousy byly v sovětské okupační zóně. Obyvatelstvu  nezbývalo, než se podřídit sovětskému dohledu. Lidé se s Rusy snažili vycházet přátelsky, i když je rádi neměli. Slušně se chovající vojáci první sovětské jednotky, která Gmünd osvobodila, byli vystřídáni nováčky se zcela jinou kulturou, a tak loupeže, vraždy a znásilnění byly téměř na denním pořádku. Ruská správa se také změnila, připomínala správu nacistickou. Spolupráce s rakouskými úřady začala váznout. Byli zatýkáni lidé, kteří mizeli beze stopy. To zřejmě ovlivnilo první poválečné volby, ve kterých komunisté (KPÖ) nečekaně utrpěli porážku. Vyhráli lidovci (ÖVP). Starostou města Gmünd se stal sociální demokrat Otto Wilharitze.

Rakousko bylo po válce demilitarizováno a nestalo se členem žádného poválečného vojenského paktu, a tak v roce 1955 okupační správy byly po 10 letech zrušeny. Sovětští, američtí, britští a francouzští vojáci opustili Rakousko po 15. květnu 1955, kdy byla podepsaná dohoda všech mocností. Desetiletou poválečnou přítomnost sovětské armády v Dolních Rakousích připomíná spousta jmen na pomnících, hlavně dětí. Různě ztracená a pohozená sovětská munice zabíjela. Dodnes jsou nacházeny nevybuchlé sovětské miny, granáty a náboje.

středa 6. května 2020

50 let od potupné dohody o přátelství se SSSR

Dnes je to 50 let, co v Praze podepsali Gustáv Husák a Leonid Brežněv dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi SSSR a Československem. Smlouva sice byla zveřejněna jako dohoda o bratrské pomoci a vzájemné nezávislosti a suverenitě, ale ve skutečnosti jen potvrdila sovětský dohled nad děním v Československu.
Na Pražském hradě 6.5.1970: Gustáv Husák, Leonid Brežněv, Alexej Kosygin a Ludvík Svoboda
Sovětská delegace v čele s Brežněvem  přijela do Prahy 5. května 1970, aby se zúčastnila oslav 25. výročí Pražského povstání. Vzpomínky na násilné potlačení Pražského jara 1968 sice nezmizeli, ale česká veřejnost se stáhla do svého soukromí a o politiku se odmítala zajímat. Husákovo vedení KSČ se obávalo nějaké provokace, která by Brežněvovi mohla zkazit náladu, proto v místech, kde se Brežněv měl objevit, směli být jen vybraní lidé a byla přísná bezpečnostní opatření.

První tajemník ÚV Komunistické strany Ukrajiny Petr Šelest, který tehdy byl členem sovětské delegace, ve svých pamětech napsal, že Brežněv se v Praze choval hrozně. Jako vždy při setkání s československými komunisty zdůraznil svoje zásluhy na osvobození Československa v roce 1945 i 1968. Nenechal se přerušit ani Husákovými otázkami na hospodářskou spolupráci. Brežněv se dále chlubil svými úspěchy v Moldavsku. Potom nečekaně vzpomněl na československé legie na Sibiři, které vydali bolševikům Kolčaka a přešli na stranu socialistické revoluce. Řekl rovněž, že ve všech československých městech v roce 1920 vyšel proletariát do ulic a postavil se proti politice buržoazních stran, které odmítaly přátelství se sovětským Ruskem.

Brežněvův projev byl mnohokrát přerušen dlouhým bouřlivým potleskem přítomných československých komunistů, kteří na závěr skandovali "Se Sovětským svazem na věčné časy."

Dohodu o bratrské pomoci a podpoře založenou na vzájemném respektování státní suverenity a nezávislosti a nezasahování do vnitřních záležitostí podepsali za Sovětský svaz Leonid Brežněv a Alexej Kosygin, za Československo Gustáv Husák a Lubomír Štrougal. Tato smlouva nahrazovala smlouvu z 12. prosince 1943 podepsanou v Moskvě Vjačeslavem Molotovem a Zdeňkem Firlingerem.

V současnosti sovětsko-česká smlouva z 6. května 1970 vypadá komicky, neboť v době podpisu v Československu bylo 200.000 sovětských vojáků, kteří podle Brežněva vyčistili zemi od povstalců z roku 1968. Podle smlouvy si obě země měly poskytovat vzájemnou vojenskou pomoc. Smlouva měla platnost 20 let, t.j. do 6.5.1990, poté měla být po pěti letech obnovována. 3. října 1991 byla se Sovětským svazem podepsána nová československo-sovětská smlouva o přátelství, ve které už nebyl článek o vojenské pomoci v případě ohrožení některé strany. To byl první krůček na cestě České republiky do NATO.





úterý 5. května 2020

Pražské povstání 5. května 1945


Po Hitlerově konci a dobytí Berlína, bylo začátkem května zřejmé, že Třetí říše je na lopatkách, že v následujících dnech jde jen o to, jak se německým armádám podaří přibrzdit Rudou armádu a co nejrychleji se dostane na území osvobozené spojenci.  
Exilový prezident Edvard Beneš (vpravo) dohodl se Stalinem poválečné směřování Československa
V Praze K. H. Frank vedl s protektorátní vládou rozhovory o nenásilném předání moci a vytvoření Českomoravské republiky.  Souběžně s tím tu byly snahy různých nových revolučních skupin o zviditelnění.  Česká národní rada se zase držela Benešových snů o revolučních národních výborech z roku 1918.

V posledním svém rozhlasovém projevu kontroverzní ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec zhodnotil činnost protektorátní vlády za dobu německé okupace. Uvedl mimo jiného, že po celou válku protektorátní vláda zajistila v Čechách a na Moravě chod všech důležitých odvětví a všem občanům protektorátu zajistila právo na zaplacenou práci, právo na odpočinek a právo na příděl základních potravin, což ve válečných zmatcích nemělo obdoby v celém světě.  5. května 1945 Emanuel Moravec, ze kterého Edvard Beneš a Jan Masaryk prostřednictvím londýnského rozhlasu udělali nejnenáviděnějšího muže v protektorátu, spáchal sebevraždu.

Podnětem ke květnové revoluci v Praze bylo nedomyšlené oznámení protektorátní vlády, že zrušila nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek. Byl vydán pokyn, aby se na úředních budovách vyvěsily české vlajky a úřadovalo se jen v českém jazyce. Již téhož dne se na mnohých místech v Praze začaly odstraňovat německé nápisy, 5. května vlna nadšení opanovala celou Prahu. Odstraňovaly se německé cedule, vyvěšovaly se české vlajky, ve městě vládlo nadšení.

Hlasatel Zdeněk Mančal ráno 5. 5. 1945 odstartoval povstání hlášením: "Je sechs hodin."
Snaha ministerského předsedy  protektorátní vlády R. Bienerta o vyhlášení Českomoravské republiky v rozhlase ztroskotala, protože se do rozhlasu nedostal. Jednotka české policie, která měla převzít rozhlas, narazila v budově rozhlasu na odpor neinformovaných německých vojáků. Došlo k boji, což mělo za následek zbrklé volání rozhlasu o pomoc. Když se R. Bienert pokoušel zprávu o převzetí   veškeré moci v zemi bývalou protektorátní vládou vyhlásit v pražském rozhlase, byl zatčen jakýmisi revolucionáři (později odsouzen ke 3 letům vězení). Před polednem hlásil městský pouliční rozhlas: „Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikoho nesuďte, nikoho nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, na to budou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením. Česká policie, české četnictvo, vládní vojsko a jiné útvary musí uposlechnou bezpodmínečně pokynů Národních výborů. Stojíme neochvějně za československou vládou!“


V poledne primátor Alois Říha (zemřel 1. 7. 1945) odevzdal vedení pražského magistrátu do rukou zástupců Národního výboru Praha. ČNR zformulovala odpoledne vlastní prohlášení o konci protektorátu: „Lide český! Česká národní rada jako  zmocněnec vlády v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád zanikl tzv. „Protektorát Čechy a Morava.“ Zanikla veškerá správní moc vykonávaná německými úřady." 
V té době se však již v Praze střílelo. Pražský rozhlas, který měl informovat o tom, že české země jsou řízeny už jen českými úřady, změnil vysílání na výzvu k boji proti německým vojákům, čímž rozpoutal krveprolití.  Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte československému rozhlasu ve Schwerinově třídě, kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc československému rozhlasu!“ 
Reakce Pražanů byla tradiční pražská, lidé jako slepí a hluší vyrazili do pražských ulic, a aby o něco nepřišli a byli u toho, chtěli vidět krev. Výsledkem byly stovky mrtvých (údajně 2.889) a raněných. A nejen v Pražanů. Do Prahy se totiž pro smrt vydali hrdinové z celých Čech. Ani to nestačilo, lidé v různých českých městech a vesnicích pochopili volání pražského rozhlasu jako pokyn k odzbrojování německých vojáků prchajících před Rudou armádou domů, na západ. Vojáky Wehrmachtu se dařilo odzbrojovat většinou bez problémů, protože války měli až po krk.  Vojáci SS vycvičení k zabíjení se však podle tvrdých řádů SS vzdát nesměli, a tak docházelo k tragédiím v  řadách českého civilního obyvatelstva (např. Bernartice).

pondělí 4. května 2020

Američtí vojáci 5.5.1945 osvobodili Mauthausen

5. května 1945 mířila jedna průzkumná četa americké obrněné divize z Gallneukirchenu přes Katsdorf k Dunaji, náhle se před ní objevilo bílé auto s červeným křížem. V autě seděli dva muži SS a jeden civilista. Jím byl Švýcar Louis Häfliger, člen Mezinárodního červeného kříže. 

Häfliger americké vojáky vedené Albertem. J. Kosiekem zavedl do nedalekého tábora Gusen III. který byl součástí koncentračního tábora Mauthausen. Pro americké vojáky, kteří během války viděli už spousty mrtvých lidí bylo to, co spatřili v Mauthausenu, obrovským šokem. Před očima se jim objevily obrazy nepředstavitelných zvěrstvech, která nacisté prováděli na vězních.
Všude leželi umírající lidé a mrtvá těla, spíše kostry potaženéné kůží. V Mauthausenu zemřelo  v letech 1938 až 1945 asi 90.000 lidí, z toho polovina jich zemřela až v posledním půlroku. Od prosince 1944 do května 1945 mířily totiž do Mauthausenu "pochody smrti" ze 40 satelitních táborů.

Koncentrační tábor  Mauthausen byl zřízen v roce 1938, kdy sem přišlo prvních 304 vězňu hlídaných 80 SS-many, aby na "zelené louce postavili tábor.
Schody smrti v Mauthausenu
Český vězeň Ota Šik (1919-2004) vyprávěl: Největšími zločinci v Mauthausenu byla kápa (vězni - kriminálníci a úchylové), to byli sadisté a vrazi. Vězeň musel vzít na ramena kámen 20-30 kg a nést ho po schodech nahoru. Když nemohl a upadl, kápa ho bila až k smrti. Nahoře čekali esesmani, kteří nařídili vězňům jít po hraně lomu, nad propastí 80-90 m. Když vězeň upadl a držel se zoufale skály, SS-mani jim kopali do prstů, aby se pustili. Kápa měla v oblibě mladší vězně a různé řemeslníky (holiče, krejčí, kuchaře, maséra a pod.), ze kterých měli nějaký užitek nebo požitek. Naopak starší vězni pro ně neměli cenu.  Zabíjeli vězně sebevraždou. Přivedli je k šibenicím a dali příkaz: "Máš na to 10 minut, aby ses oběsil, když to neuděláš sám, tak ti pomůžeme a bude to horší..." 
Prvním velitelem v Mauthausenu byl Albert Sauer, notorický alkoholík, za něhož tábor moc nevydělával, a tak ho v roce v roce 1939 vystřídal Franz Ziereis z Mnichova, který měl dobré vztahy nejen se župním vedoucím Augustem Eigruberem, ale také s říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem a šéfem bezpečnostní policie Ernestem Kaltenbrunnerem, kteří Mauthausen několikrát navštívili. Ziereis byl jediným velitelem koncentračního tábora v Německu, který během války nebyl odvolán. Mauthausen nebyl vyhlazovacím táborem, byl táborem pracovním, ze kterého se nikdo už domů vrátit neměl. Vězni měli pracovat jako stroje až do zničení. V plynové komoře v Mauthauseno bylo přesto zabito asi 3.500 vězňů, posledních 42 politických vězňů bylo udušeno plynem 28. dubna 1945. Potom byla plynová komora rozbouraná. Dozorci SS 3.května 1945 předali tábor vídeňským hasičům a Volkssturmu a zmizeli.
Velitel tábora Ziereis ukazuje tábor Himmlerovi
5. května 1945 byl Mauthausen oficiálně osvobozen, americká průzkumná jednotka odešla, někteří vězni, kteří přežili ve zdraví, také utekli. Ti co zůstali, vykonávali pomstu, topili ve vodě kápa.

7. května 1945 dorazilo do Mauthausenu velení americké jdivize. Plukovník John H. Claybrook zapsal 7. května 1945 do protokolu: "Mezi nacistická zvěrstva se připisuje další jméno: Mauthausen. Dorazili jsme do do koncentračního tábora, kde se nachází asi 16.000 mrtvých a umírajících lidí. Jsou to Rusové, Poláci i Američané. Vězni jsou tak utýraní, vyhladovělí a zmučení, že při pohledu na ně omdlévají nejzkušenější a nejotrlejší vojáci americké 11. tankové divize. Někteří vězni byli zaživa roztrháni psími smečkami."

Po dobu existece koncentračního táboru přišlo do něho 190.000 vězňů, 90.000 jich zde zahynulo, 35.000 bylo převezeno do jiných táborů, osvobození se dožilo 65.000 vězňů. Česká vězeňkyně Scheuerová (rozená Adlerová) (1907-2003) vyprávěla, že bílá vlajka nad Mauthausenem a osvobození vězňům nepřinesly, to, po čem dlouho toužili. Žádné mimořádné vzrušení a radost se nedostavily. "Bála jsme se jít domů, měla jsem obavy z toho, co mne doma čeká, s kým se setkám, co řeknu, kdo mi bude věřit. Nebyla jsem šťastná."

První soud s dozorci z Mauthausenu se konal v Dachau od 29. března 1946 do 13. května 1946. Ze 61 obžalovaných dostalo provaz 58 lidí. Další procesy se zločinci z Mauthausenu se konaly až do počátku 70. let. Z 20.000 lidí, kteří byli zaměstnanci koncentračního tábora Mauthausen bylo odsouzeno asi 500 lidí. Velitel koncentračního tábora Ziereis byl v polovině května při zatýkání ve svém loveckém zámečku postřelen americkými vojáky a odvezen k výslechu do Gusenu, kde 25. května 1945 následkem střelného zranění zemřel. Jeho vysvlečené tělo bývalí vězňové pověsili na plot tábora.

Továrna na tajnou zbraň  

70 let od útěku vězňů   

Polsko chce koupit Mauthausen     



neděle 3. května 2020

Kapitulace nacistů v Hamburgu 3. května 1945

Koncem dubna 1945 byl Hamburg v troskách, každému rozumně myslícímu člověku  bylo zřejmé, že obrana města nemá smysl. Civilní obyvatelstvo netoužilo po ničem jiném než po ukončení války. Hamburg však stále vedli  kovaní nacisté: župní vedoucí Karl Kaufman a vojenský velitel generálmajor Alwin Wolz, Hitlerův přidělenec. Britští vojáci byli 15 km od Hamburgu.
Britský tank na Radničním náměstí v Hamburku 3. 5. 1945
Hitler byl už tři dny po smrti, Německo bylo prakticky poraženo, lidé čekali konec války, ale vedení města stále čekalo na pokyny z Berlína. Jako první se rozhodl jednat s britskými vojáky ředitel gumárny Phoenix Albert Schäfer, který se obával britského útoku na město, na který by doplatili zranění lidé ukrytí v továrně.

Aby nacisté skryli stopy po zločinech, v přístavu Lübeck naložili na lodě Thielbek a CapArgona 9.000 vězňů z koncentračních táborů  a vyvezli je na moře. Britové v domnění, že na lodích prchají SS-mani, začali lodě bombardovat. Bombardování přežilo jen 200 vězňů.

V obavách, že by Hamburg postihl osud zničených nedalekých Brém, Wolz i Kaufmann nakonec začali s Brity vyjednávat. Podmínkou Britů bylo, aby všechny německé vojenské jednotky složily zbraně a vzdaly se, a aby nebyli zničeny žádné stopy o činnosti nacistů. Radnice Hamburku kapitulovala 3. května 1945 v 18:25 hodin, kdy Wolz a Kaufmann město předali britskému brigádnímu generálovi Douglasovi Spurlingovi.
Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.