Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

čtvrtek 5. prosince 2019

Před 10 lety zemřel Vjačeslav Tichonov



5.12.2019; 18:43 - Na začátku prosince je vhodné připomenout si jedno výročí. 4. prosince, před deseti lety, zemřel ve věku 81 let ruský herec Vjačeslav Tichonov.

Rusko má velkou divadelní tradici a mělo vždy spoustu dobrých herců. Z nich patrně nejvíce se vryl do paměti českých diváků právě Vjačeslav Tichonov, herec s tváří aristokrata, jako špion Isajev/Štirlitz v dvanáctidílném televizním seriálu "Sedmnáct zastavení jara."

Seriál, jehož první díl byl poprvé uveden na obrazovky televizorů 11. srpna 1973, patří k tomu nejlepšímu, co z Moskvy k nám přišlo, i když jeho děj je nesmyslná pohádka. Pro toho, kdo se trochu zabýval strukturou německých bezpečnostních složek, je proniknutí sovětského špiona mezi špičky nacistického bezpečnostního aparátu a ovlivnění válečných operací vyloučeno. To ovšem nevylučuje nadprůměrnou kvalitu seriálu a výkony herců, především "Slavy" Tichonova.

Tichonov se za války vyučil soustružníkem a chystal se po válce studovat strojařinu, ale v nějakém rozmaru podal přihlášku na institut kinematografie (VGIK) a brzy se z něho stal známý herec.Hrál ve spoustě filmů, také ve filmu "Vojna a mír," a obdržel několik sovětských vyznamenání.

Tichonov neměl rád restaurace, večírky a hlučnou společnost, svou vlastní publicitu považoval spíše za břemeno.   Nesouhlasil s Gorbačovovou perestrojkou a s rozpadem Sovětského svazu, po roce 2000 se úplně uchýlil do soukromí v Nikolině Hoře, kde žil jako poustevník. 



středa 4. prosince 2019

Haléře nejsou, ale platí se jimi. Zahradníček komentuje


4.12.2019; 6:53  - V předminulém komentáři jsem vyhledal českým fotbalovým reprezentantům nejhorší scénář cestování. Naštěstí nevyšel. Sobotní los je cestování do Baku zbavil a poslal je na Britské ostrovy. Nezbavil je však soupeře z Balkánu, jímž je krajně nepříjemné Chorvatsko. O druhém vylosovaném soupeři, Anglii, se nedá pochybovat, ta hraje doma a určitě s českým týmem neprohraje. Ostatně její trenér označil český tým za druhý nejhorší na EURU 2020.

Kriminalisté oznámili, že ve vodní nádrži Švihov, ze které se bere pitná voda, byla delší dobu dvě mrtvá lidská těla. "Pijeme tedy vodu z hrobu," řekl jeden občan. I takové věci se stávají, těžko posoudit, jestli je kvalitnější voda, v níž se rozkládají lidská těla, nebo voda, v níž se mimo těl spousty hmyzu a ryb rozkládají těla myší, zajíců, ptáků a jiných živočichů. Ona prakticky není nevinná ani dešťová voda, která se do mraků dostala z bůhvíjakých mrtvolek a odpadků.

Za minulého režimu, kdy ceny v obchodech byly zaokrouhlené na celá čísla, koruny, desítky, stovky, tisíce, pamětníci vzpomínali na Baťu, který u nás zavedl ceny s devítkou na konci. Změnil se režim , opět obchod využívá optického dojmu, že zboží s devítkou na konci je levnější. Avšak proti Baťovi je zde určitá obchodní nesrovnalost způsobená zrušením haléřů. Supermarkety mají na cenovkách u drobného zboží cenu uvedenou v desetihaléřích, pokladny ji v desetihaléřích zaúčtují. Jak je to možné, když mince menší než 1 Kč neexistují? V praxi to zákazníkům nevadí. Když si koupí zákazník 5 rohlíků po 1,90 Kč, nezaplatí u pokladny v hotovosti 9,50 Kč, ale 10 Kč. Stát obchodu daroval 50 haléřů.

Po třiceti letech od pádu komunistického režimu se dozvídáme, že komunisté byli v listopadu 1989 před schválením nové ústavy, která měla začít platit v roce 1990. V návrhu této ústavy už nejen nebyla vedoucí úloha KSČ, ale ani existence Národní fronty sdružující všechny zájmové organizace. Více informací o této ústavě nevyšlo na veřejnost, ale pokud by přes nevůli stalinistů a normalizátorů v KSČ byla schválena, znamenalo by to sebevraždu KSČ. Ve volbách by mohly kandidovat jen lidé z několika vybraných politických stran, nikoli už komunisté kandidující za ROH, SSM, Svazarm, myslivce, zahrádkáře, chovatele, včelaře, filatelisty a další organizace. Tehdy, v roce 1989, byl boj komunistických pragmatiků s tvrdým jádrem KSČ ještě nerozhodnutý. Možná toto tvrdé jádro právě posilovaly akce disidentů, takže komunisté se schválením sebevražedné ústavy stále byli na bodu nula. Pokud má někdo podezření, že tvůrci připravované komunistické ústavy jsou autory i současné české ústavy, zřejmě není daleko pravdy.

Ministr zemědělství Toman v minulých dnech oznámil, že v provozovnách obchodních řetězců bude probíhat důkladná kontrola potravin, jestli v nich jsou všechny složky v množství uvedeném na obalu a jestli se nejedná o náhražky. Při porušení zákona má být udělena pokuta až 50 milionů korun. Takových prohlášení už byla v minulosti spousta, ale podle staré zkušenosti zloději a podvodníci mají vždy náskok před zákonem, takže vlk se nažere a koza zůstane celá. Zákazník velkou změnu očekávat nemůže, tak jako zemědělec, který potravinu vyrobí, nemůže čekat, že to bude on, kdo dostane největší podíl z ceny potraviny, kterou v obchodě zaplatí zákazník.

Ministr Miroslav Toman, jehož otec byl čtyřikrát ministrem v komunistických vládách, je v Babišově vládě jako nestraník. V únoru letošního roku sice podal přihlášku do ČSSD, ale doposud stranickou legitimaci nedostal. Sociální demokraté jsou zřejmě tak zaneprázdněni, že na ministra v oboru, který čerpá nejvíc peněz z bruselské kasy jaksi zapomněli. Nebo právě kvůli těm velkým penězům o něj nestojí? Kde jsou velké peníze, tam jsou velcí zloději a podvodníci.

 Počasí, jehož předpověď nyní meteorologům moc nevychází, přece jen dostává zimní nádech. Na horách sice nějaký sníh napadl a leží, jinak přituhuje mráz. Co jiného před koncem roku čekat od počasí i od života? Na revoluci nejsou lidé, takže do nového roku se vjede po vyjetých kolejích.
Josef Zahradníček


pondělí 2. prosince 2019

Tam na konečné. Zahradníček vzpomíná


2.12.2019; 5:32 - První prosincový den se ohlásil pěkným bílým mrazíkem, což nevadilo fotbalistům, kteří běhají po trávnících jako uprostřed léta. Naopak spousta zimomřivých diváků raději sledovala fotbal na obrazovkách. Fotbalisté si prodloužili sezónu až do půlky prosince. Na počasí a fotbal dojde snad v dalším příspěvku, tentokrát je na řadě starší filmová kultura.

Množství celovečerních filmů natočených od vynalezení filmové kamery a promítacího přístroje jdou jen v naší zemi do tisíců. Ve třicátých letech se ročně natáčela téměř stovka filmů. Za války a po ní to bylo o něco slabší. Filmy a fotografie mají z historického hlediska ohromnou cenu. Ne všechny samozřejmě. Filmy natáčené celé v atelierech, nebo téměř celé, asi nostalgicky zaujmou  méně než filmy natáčené přímo v terénu.

Jedním ze starých filmů, který jsem nedávno opět shlédl, a který svými exteriéry upoutal moji pozornost, byl film "Tam na konečné" natočený oskarovými režiséry Kadárem a Klossem v roce 1957.  Film přiblížil okrajovou část Prahy v celé její dobové jednoduchosti. Přitom život byl tehdy stejně složitý jako v kterékoli jiné době.

Staré oprýskané domy s pavlačemi, byty vytápěné kamny na uhlí, v krámku s velkou kupeckou váhou se prodává mléko do konviček, lahví a sklenic, muži chodí v kloboucích a zmačkaných pláštích, ženy v sukních, dlážděné ulice jsou téměř bez aut, ale hrají si na nich děti a především tam jezdí staré tramvaje s průvodčími, předsíňkami , ručně zasouvanými dveřmi a dřevěnými lavicemi poděl stěn. Vystupovat za jízdy se nesmělo, ale bylo to u mladých lidí běžné a tolerovalo se to. Bylo to prostředí, které se už nedá napodobit.

Hlavní hrdinka filmu studentka Olinka (Eva Otčenášová) vezme do bytu kufry, polepené nálepkami, výřečného lékárníka Martince (Vladimír Ráž). Nemusela to být Olinka, mohla mít jméno třeba Ina (od Dietla) či jiné románové  jméno vhodné pro takové naivní osůbky. Nesympatický magistr se vybarvil, když zjistil, že Olinka bude mít dítě. 

Zajímavé ve filmu jsou i tajemné úsměvy herečky Jany Dítětové (30).  Narodila se jako Kalabzová v Plzni. Jméno Kalabza mi připomnělo figuru vrátného, který kvůli nadměrnému popíjeni střídal jednu vrátnici za druhou. Míval pejska, kterého sebou vozil v tašce pověšené na řidítkách bicyklu. Jana Dítětová na filmových plátnech poprvé zaujala v protektorátním filmu Prstýnek, jako nesmělá ochutnávačka zámeckého cukroví. Na konci 50. let se z filmu vytratila, a na hodně dlouho.

Ve filmu nechybí opilec, jak je v Kadárových filmech téměř nezbytné. Opilce Peštu, jenž se ohání dobrým kádrovým profilem, hraje Martin Růžek.

Děj filmu je sice všeobecný, bez nutné autocenzury tvůrců by ho bylo možné posadit do kterékoli doby, avšak pražské rušné i pohodové prostředí 50. let, jaké je možné spatřit ve filmu "Tam na konečné," napodobit nelze ani při nejlepší vůli. A v tom je velká cena tohoto filmu.

Padesátá léta byla kulturně značně rozporuplná. Snahou režimu bylo  prostřednictvím filmu vnutit lidem komunistickou ideologii. Kino mělo v českých zemích velkou tradici, proto se ho režim v 50. letech snažil využívat k propagandě a zřizoval kina téměř v každé vesnici. Záplavu více či méně  ubohých sovětských filmů se snažili někteří čeští a slovenští filmaři doplňovat budovatelskými filmy podobné kvality (Pan Novák, Anděl na horách aj.) nebo  filmy zkreslujícími historii a podněcujícími k "třídní" nenávisti. S následky budovatelské kultury se proto lze dodnes setkat na diskusních fórech.

Je však obdivuhodné, že v této době temna, kdy všechno, co přicházelo na veřejnost, muselo být schváleno ideologickými komisemi a referenty různých stupňů, se dařilo natočit i některé kvalitní filmy nepolitické (detektivky), a také dovézt výborné filmy ze zahraničí, především z Itálie a Francie, zemí, v nichž v 50. letech byly silné komunistické strany podporované sovětským blokem. Dováželi se hlavně filmy s proletářskou tematikou. Mimo italských a francouzských filmů se v roce 1956 podařilo doposud téměř bezvýznamný Karlovarský filmový festival dostat mezi hlavní světové festivaly. Ani tato velká kulturní událost se nevyhnula politickému zneužívání, protože jednu z hlavních cen musel mít film z některé socialistické země.
Josef Zahradníček 

sobota 30. listopadu 2019

Pomník vlasovcům bych nepostavil. Zahradníček vzpomíná


Obec Řeporyje (dnes už prakticky součást Prahy) chce postavit pomník vlasovcům, kteří osvobozovali Prahu a zabránili krveprolití. Ruské orgány protestují.

Sedím nyní v místnosti, kde v květnu 1945 bydlel a měl štáb vlasovský generál. V domě a okolí se ubytovalo asi 100 vlasovců. V celé obci jich byly asi 2000. Byly mi 2 roky, nepamatuji si je, takže jde o vyprávění rodičů.

 Hned po příjezdu mě s voláním "Ty bolševik, ty partyzan," naložili na vůz a asi hodinu vozili po okolí. Děda, který strávil jako zajatec a legionář v Rusku 6 let, si s nimi dobře rozuměl. Prý to byli velmi inteligentní lidé, kteří za všechno dobře zaplatili.

8. května 1945 ráno 50 m od našeho domu generálův kuchař přesnou střelou do čela zabil esesáckého odstřelovače a večer vlasovská jednotka uspořádala na louce estrádu, kterou oslavovala konec války. Konec války byl i konec vlasovců, proto obrátili zbraně proti Němcům, kteří nedodrželi slib, nekapitulovali na západní frontě a nevrhli společně všechny síly proti Stalinovi.

 Na každodenní setkávání s vlasovci, co by batole, nemohu být hrdý kvůli tomu, jak se vlasovští důstojníci chovali po válce. Pomník bych jim nepostavil. Ti, co bydleli v naší obci, 10. května 1945 ráno zastavili nákladní auto s 30 neozbrojenými německými vojáky vracejícími se domů z fronty a všechny zavraždili. Potom zastřelili 2 své vojáky, kteří chtěli dezertovat (2 dni po válce!!!!) Vlasovci zamířili k Američanů, ale ti je nechtěli, takže skončili v nedalekém lágru Rudé armády, kde se každý večer ozývaly salvy.
Josef Zahradníček

neděle 24. listopadu 2019

Zahrádkáři, chalupáři a miliardáři. Zahradníček komentuje


24.11.2019; 11:10   - Parlament  se připravuje na schvalování "Zahrádkářského zákona." Zákon o zahrádkách a zahrádkářích pravděpodobně bude schválen, protože ho podporují všechny strany, mimo ODS. Rovněž pražským novinářům se jeví směšné vše, co souvisí se zemědělstvím.  Uvádí se, že zahrádky ve městech jsou přežitkem socializmu, neboť zeleniny a ovoce je na trhu dostatek, takže nikdo se nemusí lopotit se zahrádkou. ODS jistě za nesouhlasem se zahrádkářstvím vidí plochy půdy, se kterou by její voliči mohli kšeftovat.
Včera v mediích lkal trenér Sparty Jílek, dnes lká trenér Slávie Trpišovský. Oba vykřičené pražské týmy ztratily po 2 bodech, a to je i při stamiliónech korun, které investují do hráčů, jistě k vzteku. Faktem je, že trenéři neberou stamilióny, ale pouze statisíce. Jílek má měsíční výplatu rovný půl milion, Trpišovský ještě o 250 tisíc víc.

Porážka fotbalové reprezentace v Bulharsku jí zřejmě zkomplikovala život, neboť při losování EURA 2020 hrozí jí 4. koš a cestování do ázerbájdžánského Baku, jež leží ve vzdálenosti 2.500 km. A cestovat by tam a zpět neměla jen jednou, ale třikrát nebo čtyřikrát překonávat časové pásmo 3 hodiny, takže by čeští reprezentanti během turnaje mohli nalétat víc než 20 tisíc kilometrů a strávit 42 hodin v letadlech. Lze jen konstatovat, že šéfové evropského fotbalu jsou schopni kvůli ziskům z reklamy a televizního vysílání zplodit i takové nesmysly jako pořádat turnaj v městech na různých koncích Evropy.

Rakouská vláda hodlá výrazně zdanit druhé byty, včetně chat a chalup. I v českých zemích byly takové pokusy, avšak majitelé druhých bytů prostě do nich k trvalému pobytu přihlásí dědečka, babičku či nemluvně, a je z toho první byt. Je to šlendrián, který způsobili komunisté zrušení domovské příslušnosti, a který Klaus jako ministr financí po roce 1989 obhájil. Domovskou příslušnost obce automaticky dostal člověk, který se tam narodil, jinak mu ji po nejméně desetiletém soustavném pobytu v obci a prokázání, že je zaopatřený pro případ nemoci a stáří, mohlo udělit obecní zastupitelstvo. A obecní zastupitelstvo v Čechách, na Moravě i v rakouských zemích domovskou příslušnost neudělilo někomu, kdo v obci fyzicky nežil, a to ani když byl značně movitý. Stačila ekonomická krize a bohatcům zbyla jen žebrácká hůl.

Žebrácká hůl zatím nehrozí českému miliardáři Karlu Komárkovi (odhad majetku 3,1 miliardy dolarů), do jehož skupiny KKCG patří i rakouská sázková agentura Casinos Austria. O Komárkovi se rozepsal vídeňský Der Standard, který připomněl, že v roce 1989 bylo podnikání v Československu na nule. Komárek stejně jako řada dalších se vrhl do usilovné práce. Nejdříve jako řidič, který brzy poznal, že točení volantem není jeho správná cesta. Půjčil si od otce peníze a investoval do pohonných hmot, cestovního ruchu a sázkových kanceláří. Dnes je padesátiletý Karel Komárek králem českého i rakouského hazardu.
Pohádku o tom, jak chudý chlapec ke štěstí přišel, okomentoval jeden ze čtenářů slovy: "V zemi, kde penzisté živoří s 500 eury měsíčně, není možné se divit."

Nejednoho člověka jistě potěšil přednosta jisté pražské psychiatrické kliniky, který radí, aby si lidé neodříkali nic, na co mají chutˇ, včetně alkoholu. Zavrhl i různé diety. "To odříkání způsobí na zdraví víc škody než vlastní neřest." 
Josef Zahradníček

středa 20. listopadu 2019

Opozice v zastoupení davu. Zahradníček komentuje


Humbuk okolo 30. výročí událostí roku 1989 jsem přežil bez sledování televize, tedy bez vyslechnutí rámusu, kterým by spousta ambiciózních mladých revolucionářů chtěla změnit politické poměry v zemi. Tisíce poslušných "mouřenínů" bylo vylákáno na Letnou, aby umetli cestu neúspěšným politikům z řad opozice. Komunistický první máj naruby.

Po návratu z dvouměsíčního zámořského pobytu se člověku zdá zde všechno nezvykle malé, stísněné, zaostalé. Ať se člověk snaží jakkoli vžít do českých poměrů, okamžité přeladění není možné. Ještě jsem letos nevystoupil na českobudějovickém letišti, i když to tam mám o pár desítek kilometrů blíž než na ruzyňské. Letiště teprve zahajuje zkušební provoz. Podle Dietera Pammera, obchodního a letového manažera českobudějovického letiště, je v sousedních rakouských a bavorských oblastech o letiště enormní zájem. Pokud má letiště nějaké problémy, tak to nejsou problémy technické ani ekonomické, ale politické, neboť opozice (ODS) v Jihočeském kraji nemůže přenést přes srdce, že s pozemky bývalého vojenského letiště se nedá výhodně kšeftovat.

Porovnával jsem fotografie z roku 1989 a ze současnosti. Odhaduji, že dnes se lidé mají tak v průměru vyšší váhu asi o 20 procent, i když se současníci snaží proporce zakrývat pestřejšími oděvy. V roce 1989 se člověk musel obléci do toho, co právě v obchodě bylo k mání, nikoli do toho, co by se mu líbilo. Váhou lidí by se politici měli zabývat, jestli je to z důvodu, že chudí nyní konzumují levné nezdravé potraviny, nebo se lidé mají tak dobře a jedí víc, nebo málo fyzicky pracují?

Podle jednoho průzkumu z minulého týdne se 86 procent spotřebitelů domnívá, že současné potraviny jsou méně kvalitní, než byly v roce 1989. 8 procent lidí se naopak tvrdí, že současné potraviny jsou lepší než v roce 1989. To mohou posoudit jen pamětníci.

Skoro jsem zapomněl na počasí a fotbal. Jsem z toho návratu do české ohrádky "zmatený," jak říkal major Haluška.

Počasí žádná sláva, nemění se naštěstí tak výrazně (od zdi ke zdi) jako americkém středozápadě, kde ráno zuří sněhová vánice a vypadá to na konec světa, v poledne je však nebe modré jako šmolka. Akorát ten studený vítr mi tam neseděl, toho je tam (i za modré oblohy) víc než v českém Humpolci.

Stihl jsem doma u televize oba zápasy české reprezentace, také skoro žádná sláva. Vůbec žádná sláva v utkání s Bulharskem. Ještě že se podařilo otočit zápas s Kosovem. Hned se objevily ódy na vítězství na Euru 2020. Více skromnosti a pokory by neuškodilo. Stačí připomenout Bulhary, kteří předtím rok prohrávali s kdekým, ale český reprezentační tým potrápili a nakonec přehráli. Jaroslav Šilhavý je sice schopný trenér s mimořádným přehledem o fotbalovém umění jednotlivých hráčů, ale také často podlehne tlaku okolí.

Josef Zahradníček


úterý 19. listopadu 2019

Nový rychlostní rekord traktoru

Na letišti Elvington v severní Anglii byl s traktorem JCB Fastrac vytvořen světový rychlostní rekord. Traktor zde dosáhl rychlosti 218,7 km za hodinu, čím dosavadní rekord traktoru Lombarghini (140 km/hod) překonal o téměř 80 km.

Měřeny byly dvě jízdy na 1 km, přičemž z obou jízd bylo dosaženo průměrné rychlosti 139,91 mil (218,17 km) za hodinu. Maximální rychlost byla 153,77 mil/h (247,5 km/hod). Za volantem seděl automobilový závodník Gua Martin.

Překonat světový rekord se traktoru Fastrac podařilo až na druhý pokus. V červnu sice traktor zajel rychlost 166,7 km/hod. ale Guinnessovou knihou tento pokus za rekord nebyl uznán. 

neděle 17. listopadu 2019

17. listopadu je Suezskému průplavu 150 let

Zatímco Češi a Slováci si 17. listopadu přípomínají pouliční nepokoje, pro ostatní svět, především pro námořní dopravu, je 17. listopad výročím slavnostního otevření Suezského průplavu. 
Na oslavu otevření Suezského průplavu složil italský skladatel Giuseppe Verdi operu Aida, která však byla uvedena až v roce 1871. Dokončení průplavu bylo v nové káhirské opeře oslaveno Verdiho operou Rigoletto. Po slavnostním otevření Suezského průplavu 17. listopadu 1869 se plavba z jihovýchodní Asie do Evropy zkrátila ze 7000 km na pouhých 161 km. Dodnes je Suezský průplav nejdůležitější vodní cestou na světě.

Suezským kanálem proplouvá denně 40 až 60 lodí. Kanál je stále upravován, takže letos v srpnu jím poprvé mohla projet největší kontejnerová loď světa MCS Gülsün.

Základní projekt Suezského průplavu vypracoval rakouský inženýr Alois Negrelli, který se stavby nedožil, zemřel půl roku před zahájením stavby. Stavbu průplavu vedl Francouz Ferdinand Lesseps. Během stavby zemřely tisíce egyptských dělníků nahnaných na práce britskou správou. Slavný průplav je proto jednou z nejtemnějších kapitol britského impéria. Průplav sice patřil Egyptu, ale jeho ekonomiku ovládaly britské banky. V roce 1875 Velká Británie získala Suezský průplav do svého vlastnictví, čímž získala výhodnou cestu k levným surovinám v Indii. Podle mezinárodní Konstantinopolské konvence z roku 1888 se Suezský průplav stal neutrálním územím pod britskou správou. Ani to Britům nestačilo a 12. prosince 1914 zadlužený Egypt vyhlásili britským protektorátem. Brutální britská nadvláda si vyžádala životy dalších tisíců egyptských dělníků. Protektorát padl v roce 1922, když se Egypt stal královstvím. Dodnes Egypťané nemají Angličany rádi.

Protože Velká Británie ovládala Suezský průplav i během 2. světové války, stal se Egypt jedním z velkých bojišť. V roce 1951 byla Konstantinopolská konvence vypovězena a v roce 1956 byl egyptskou vládou Suezský průplav znárodněn. To způsobilo válku s Izraelem. Suezský průplav je společně s turistikou největším zdrojem příjmů egyptského eráru.

čtvrtek 14. listopadu 2019

Agrokombinát Slušovice po roce 1989 rozbili pražští ekonomové


JZD Slušovice dokázalo za tuhého socialismu podnikat. Za jeho rozkvětem stál zejména František Čuba, který v roce 1963 nastoupil do čela JZD jako předseda.  František Čuba. Syn zemědělce a hospodáře z nedaleké Březové měl vždy k polím i dobytku blízko. Slova jako píle, odhodlání a neuvěřitelná výdrž mu byla zcela vlastní. 
Neexistuje socialistické nebo kapitalistické podnikání, je prostě podnikání,“ říkával Čuba.

Během čtvrtstoletí se z JZD Slušovice stává ikona, vzor, modla, vyhledávané pracoviště, výstavní skříň. Prostě socialistický zázrak. V době, kdy se hlavní pozornost upínala na doly a železárny, najednou vyniká zemědělský podnik.

"Chov skotu, pěstování kukuřice, mikroelektronika, výroba zemědělských strojů, zemědělská chemie, biochemie, zpracování zemědělských potravin,“ vyjmenoval  činnost družstva v roce 1989 Čuba. Výplaty zpravidla dosahovaly něco kolem tří tisíc Kčs. I tempo růstu družstva bylo nevídané. Třicet procent během několika let od začátku roku 1980.

Stejně jako u Bati byla v JZD Slušovice zavedena hmotná zainteresovanost pracovníků na výsledcích podniku. „Pracovník se tak stal přímým hospodářem na svém pracovišti a od výsledků se pak odvíjela i odměna,“

Slušovice by dnes měly tržbu 100 miliard

Ve Slušovicích se tak dělo za sledování moderních trendů a snahy svým špičkovým pracovníkům zajistit prostředky i vědomosti, které měli ve vyspělejších zemích. A právě chuť Západu šla okusit i z obchodů vlastní sítě Kvatro, kterou bylo možno přirovnat k Tuzexu. JZD vyrábělo i Pepsi-Colu, která se v pobočném závodě začala pár měsíců před revolucí stáčet do plastikových lahví. Otevření linky se zúčastnil i velvyslanec USA.

Svého vrcholu JZD Agrokombinát Slušovice dosahuje v roce 1989. Téměř sedmimiliardové tržby, sedm tisíc zaměstnanců po celém Československu, zahraniční akvizice.

Po listopadové revoluci se postupně rozpadlo. JZD Slušovice mohlo nadmíru efektivně fungovat jen v dobách řízené socialistické ekonomiky. Žilo si svým životem, velice šikovně nacházelo skuliny v systému, což zase nebylo moc po chuti řadě členů z vedení KSČ . Ale „sestřelit“ silou si Františka Čubu a jeho nejbližší spolupracovníky nikdo z komunistů netroufl. Podařilo se to za pomoci štvavých kampaní pražským politikům a ekonomům po roce 1989, kteří nepotřebují spokojené zaměstnance, ale spokojené miliardáře. Takovým útokům by ve své době neodolal ani Baťa.




středa 13. listopadu 2019

Privatizace, zlodějna za bílého dne. (Názory odjinud)


Privatizace. Lépe řečeno, nejen ona, ale i celý způsob ekonomického přechodu z plánovaného hospodářství do tržního. A ještě jinak, zlodějna za bílého dne provedená s estrádním šarmem (kdo by zapomněl na známé tváře v reklamách na fondy, banky, kampeličky...) a jejímž výsledkem je současný marasmus. Obyčejní lidé se právem cítí okradení. Nyní se lidé handrkují a dělí na „kavárnu“ a „hospodu“ místo toho, aby se sjednotili a tuneláře posadily do vězení a majetek si vzali zpět.

Pokud by měly být napraveny chyby 90. let, muselo by se sáhnout po zestátnění neprávem nabytého majetku a k naprosté reorganizaci hospodářství nejen podle ideí Pražského jara, ale v souladu se současnou ekonomickou teorií.

Autoři privatizace nám ve všemožných televizních dokumentech vyprávějí, že byla jedna jediná cesta. Ale, jak nejen příklady Slovinska, ale i z dějin našeho ekonomického myšlení ukazují, bylo více cest, jež však byly odmítnuty z ideologického hlediska, nikoliv na základě zdravé ekonomické rozvahy.

Začněme ideologií, od Havlovy disputace s Kunderou z podzimu roku 1969 bylo jasné, že bude první polistopadový prezident prosazovat „osvědčenou cestu Západu“, tedy žádné opakování Šikových reforem, jimž byla většina veřejnosti nakloněna. Havel však nepředpokládal zlatou horečku divokého Západu, ale sociálně-tržní hospodářství, které stálo za hospodářským zázrakem poválečného Německa.

 Ve své naivitě Havel nepochopil, že leze na lopatu ježibabě Tchatcherové, která mu otevřela pece neoliberalimu, chcete-li myšlení džungle, v níž silnější požírá slabšího. Na obranu Václava Havla je nutné podotknut, že stejnou chybu udělali také východní Němci.

Tragikou české politické reprezentace bylo, že jiné modely byly propracovány a připraveny na stole.

Kromě Klausova plánu, jejž jsme byli nuceni prožít (včetně rodinných tragédií), zde byly další možnosti. Historikové mluví o třech, čtyřech modelech. Klausův plán byl jednoduchý, devalvovat měnu, snížit tak cenu práce a lidu naoko svěřit akcie státních podníků. Že byli připraveni v závěsu kamarádi, kteří vytvořili neprůhledné privatizační fondy (zkratka PPF znamená První privatizační fond) a že byli podhodnoceny ceny podniků, je dnes veřejným tajemstvím. Jistě, na území Československa byly podniky, které potřebovaly investice na modernizaci výroby, ale podniky byly po převzetí novým vlastníkem zrušeny.

Další plán byl paralelně vyzkoušen u našich severních sousedů. Východoněmecký příběh byl krutější, přímější, ale umožnil zavedení pracovně-právních jistot na celém území (místa dělníků v dozorčích radách). Tento plán podporovali na našem území lidé kolem Václava Havla, například
prof. Švejnar. Pozitivně se projevil v odkupu mladoboleslavské Škodovky

Třetí plán, podporovaný v modifikované podobě prof. Komárkem a provedený v praxi ve Slovinsku, ukázal svou životnost, přivedl tuto malou republiku k rozkvětu i k euru, jehož příliš rychlé přijetí přivedlo zemi k současnému stavu. Slovinský ekonomický zázrak, který se nekonal na účet zaměstnanců, ale za jejich účasti, narazil, když se k moci dostala Demokratická strana Slovinska, vedená „slovinským Klausem“ Janšou. Tehdy byly zrušeny výhody sociálního státu včetně rodinné a vzdělanostní politiky a došlo k privatizaci.

Jaké je poučení z „největší zrady obyčejných lidí“? Jak toto dění napravit?  Především nedovolit, aby myšlenky sociálně-tržního hospodářství nebyly zapomenuty. Prosazovat radikální reformy, které zničí vliv oligarchie v politice a povedou k demokratizaci společnosti i na poli hospodářství.

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.