Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pátek 14. září 2018

Výročí Š - 1203, na Romy platí dechovka. Zahradníček komentuje


14.9.2018 - Deštivý pátek vybízí k napsání komentáře. Po několika dnech pálícího slunce se ochladilo a rozpršelo. V polovině září, a zvlášť po letošním extrémně suchém létu, je těžké vývoj počasí předvídat. Příroda má svá pravidla a dělá si, co sama uzná za vhodné, bez ohledu na hranice států a potentáty, kteří světu vládnou. Jeden hurikán se dnes přiblížil k střední Americe, jiný je ve východní Asii. Určitě během 14 dní něco ze svého řádění pošlou do Evropy.

Fotbalová reprezentace už má nového trenéra. Je jím Jaroslav Šilhavý, jehož Slávie propustila poté, co ji přivedl k mistrovskému titulu. Před léty ho vyhodilo i českobudějovické Dynamo, které dovedl na osmé místo v první lize. Rozumí fotbalu jako málokdo, ale prý je moc hodný na hráče. To by ani nevadilo, stačilo by, aby nebyl hodný na funkcionáře velkých pražských klubů, kteří mluví trenérům do práce víc než je zdrávo.

Dnes uplynulo 50 let ode dne, kdy ve stínu sovětské okupace byl 14. září 1968 na brněnském veletrhu poprvé představen dodávkový automobil Škoda 1203. Jeho vývoj trval od roku 1955, a tím, co v plánovaném hospodářství konstruktéři za 13 let vytvořili, nelze se příliš chlubit. Ale nic lepšího na českém trhu nebylo. Vyrábět dodávku Škoda 1203 začala Autoškoda Mladá Boleslav v roce 1968 ve vrchlabském závodě. Brzy je bylo vidět všude. Byly určené jako dodávkové vozy pro socialistické organizace, občanům se prodávat nesměly. Vyráběla se řada verzí: Dodávky, mikrobusy, sanitky, pohřebáky, valníky aj. Vše se slabým motorem necelých 1300 ccm. Uvezly 1000 kg nákladu nebo také 9 lidí. V roce 1981 byla výroba Škody 1203 přemístěna do Trnavy, kde tamní Kovopodnik byl přejmenován na Trnavské automobilové závody (TAZ). Tam upadající výroba pokračovala asi do roku 2008.

Vzpomínám, že už v roce 1969 se Škoda 1203 na jeden den objevila v závodě, kde jsem pracoval. Byla odněkud půjčená, protože GAZ, jediný vůz v závodě, byl nějak porouchaný a bylo třeba něco rychle přivézt. Nákupčí dělala starší žena, která když se s Škodou 1203 vrátila, oznamovala, že s tím krámem jela prvně a naposled, že už ji k tomu nikdo nedostane. Auto prý na každé křižovatce skákalo jako koza, pokud nechcíplo. Asi přeháněla, ale byla zvyklá na Gazíka, který snesl i nejhrubší zacházení.  Byl to rychlejší traktor, se kterým bez problémů u nás jezdil, kdo měl řidičák. Motor v Gazu o obsahu 2100ccm byla kopie amerického motoru Ford z roku 1932, a GAZ M69 se v Rusku v téměř nezměněné podobě vyráběl, hlavně pro armádu, od roku 1946.

Kdysi jsem se divil, proč do Waterloo v jižní Anglii nejezdí elektrické vlaky, proč tam jezdí motoráčky, takové červené Regiojety, ale s více vagóny, a proč se vedle kolejnic, na pražcích, válejí kolejnice náhradní. Železnice však má mnoho tváří, které znají jen velcí odborníci, což bývalý opravář a skladník není. O mnoho let později jsem zjistil, že se nejedná o motoráčky, ale o elektrické vlaky, které odebírají proud s těch ležících třetích kolejí, o kterých jsem myslel, že jsou náhradní. Vlaky metra tam tedy jezdí i na venkově. Anglie jako námořní a obchodní velmoc, a kolébka železnice, má různé odlišnosti.

K odstavci o americkém kontinentu přinutilo mě dění v českém Mostě, kde chtějí pro nepřizpůsobivé občany stavět vesnici, aby neobtěžovali usedlejší obyvatelstvo. V USA, konkrétně ve státě Mississippy, je možné najít postavené vesnice pro lidi, kteří se nechtějí přizpůsobit americkému způsobu života (nikoli americkému tempu, protože Američané ve skutečnosti spěchají pohodově, a za dost peněz). Viděl jsem v těch vesnicích převážně černochy. Vesnice připomínají tak trochu víc roztažené, neupravené a neoplocené nacistické koncentráky. Různé série nízkých baráků v řadách, všude  sloupy s dráty, ušlapané trávníky, tu a tam parkující auto, kluci na malých motorkách.

Nemyslím, že stavba ghett je to pravé ořechové, co do demokratického státu patří. Vypadá  to víc na něčí pokrytectví, snahu udělat z Mostu Potěmkinovu vesnici. Jistě jsou jiná řešení. Možná by stačilo v místech, kde Romové hulákají, pouštět hlasitou dechovku, kterou prý nemají rádi. Potom by si asi stěžovali Romové i občané ostatní, pro které není dechovka moderní hudba.
Josef Zahradníček

úterý 11. září 2018

Žida nelze bít ani bezdůvodně. Zahradníček komentuje


Moje pěst automaticky vylétla směrem k nosu toho neznámého muže. Naštěstí včas zastavila. Omlouvám se, že to byl žert. Nehnul snad ani brvou, jen řekl cosi o tom, že chápe výchovu lidí, kteří jeho předky trestali za úspěchy. A mluvil tím svým odporným omamným hlasem dál k jiným dvěma mužům, jako by se nic nestalo.

Myslel jsem, že jste antinacista? Řekl mi zezadu někdo, byl to muž kterého znám jen podle vidění. Měl pravdu, i když nevím, jak mě zná. Zastyděl jsem se a snažil nenápadně zmizet. Pokus o fyzické napadení. A před svědky. Určitě je někde kamera. Vždyť šlo jen o jednu starou pohlednici, jejíž pohyb se mě vůbec netýkal, nebyla moje, ani jsem ji nechtěl koupit. Nesnáším však podvodníky a nespravedlnost. Rozčílilo mě, že výborně zachovalou pohlednici z 19. století, které se prodávají nejméně za 400 korun, si od těch důvěřivých mužů vzal a ledabyle hodil mezi různé staré předměty na stole: "Ta nemá žádnou cenu, mám stejných hromadu, ale když vám překáží, tak si ji vezmu, ale jak říkám, je bezcenná, nemá cenu ani korunu, bude mi to jen zabírat místo."

Byl to včera pro mne smolný den. V autobusu mě obtěžovala nějaká pomatemá ženská. Nejdříve útočila na malé děti vracející se ze školy, které ji neodpovídaly, potom na mě. Odvrácená tvář zlevněné dopravy. Přišel jsem domů otrávený a žíznivý, chytil jsem ještě poslední minutu fotbalu. 1:5 s Ruskem. Asi se naši lekli tanků na březích Donu. Sborná není Viktorka, jak si sešívaní slávisti, na které trenér vsadil, asi mysleli. Od Východu jsme v poslední době utrpěli ostudné fotbalové porážky.

Prezident zahajoval školní rok, přiznal, že byl lenoch a nechtěl ráno vstávat. Ještě zapaloval vatru a přiznal, že ho bolí nohy. Nohy bolí leckoho, ale každý se neválí v posteli do poledne. To býval zvyk Adolfa Hitlera, a je to také zvyk umělců. A ještě se tím chlubí. Babiše na ně! Hrát v divadle od půl sedmé ráno!

Jsou všelijaké náhody. Když jsem dočetl rozhovor s malířem Jiřím Andrlem, který vyprávěl, jak jeho babičce vybouchly naložené okurky, přepnul jsem na jinou stránku, kde sdělovali, že právě v Praze uprostřed Evropské ulice explodoval kanál. Na Kroměřížsku vybouchla cisterna. Bouchá to, bouchá. Plyny jsou neřádi, co dovedou potrápit a nadělat paseku. Někdy i v břichu. Možná postihly včera i fotbalisty. Určitě jedna rána smetla trenéra fotbalistů, který nedobrovolně u reprezentace skončil. Žádná škoda.

Včera se sice ještě nakrátko vrátilo léto. Avšak vrátili se do měst dovolenkáři, a také bezdomovci a podobná individua, která už očekávají příchod zimy. Strážníci mají o zábavu postaráno.
Josef Zahradníček

sobota 1. září 2018

Marie Tumlířová, první česká zemědělská inženýrka


Členka prvorepublikové Republikánské strany venkovského a malorolnického lidu Marie Tumlířová, vesnická feministka, tak jako většina prvorepublikových politiků už dávno upadla v zapomnění. Po většinu svého života se tato vzdělaná žena zabývala zemědělstvím a venkovem, hlavně životem venkovských žen, ačkoli pocházela z městského prostředí.

Narodila se 9.6.1889 v Hradci Králové  jako jedno ze šesti děti v rodině JUDr. Matěje Kukly, advokáta v  Hradci Králové. Po ukončení základní školy se privátně doučovala cizím jazykům a roku 1909 složila státní zkoušku z francouzštiny. Maturovala až roku 1917. Hned potom zahájila studium na Českém vysokém učení technickém v Praze, obor zemědělské inženýrství. 28. června 1921 získala  jako první žena v českých zemích diplom zemědělské inženýrky a téhož roku získala po rigorózu na Univerzitě Karlově jako první žena v celé Evropě titul doktor technických věd.
Profesně se orientovala na drůbežnictví, v němž posléze dosáhla výborného ohlasu a uznání odborné veřejnosti. V roce 1921 byla přijata na ministerstvo školství a národní osvěty. Byla aktivní v četných spolcích jako Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen, Ústředí československých hospodyň, Ústředí odborů československých venkovských žen, Drůbežnická jednota nebo Zemědělská jednota. Byla členkou Národohospodářského odboru Masarykovy akademie práce.

Provdala se za statistika Bohuslava Tumlíře, jemuž rodiče koupili zbytkový statek v Předboji u Prahy, takže vystupovala jako manželka rolníka. Bylo to výhodné především  ve volbách, protože pro venkovského voliče je vždy přijatelnější člověk z lidu než s akademickými tituly. Do poslanecké sněmovny se Marie Tumlířová dostala jako náhradnice v roce 1934. Po volbách 1935 byla poslankyní do roku 1938. A byla poslankyní velmi aktivní.

V roce 1923 publikovala pod dívčím jménem Kuklová první větší československou sociologickou studii věnovanou venkovským ženám, především těm, které pracovaly v rodinných hospodářstvích. Jako první feministka vůbec v něm tematizuje rovněž otázku svobody (tento pojem se přitom v textu ani jedinkrát neobjeví) venkovské ženy. Hovořit o svobodě ženy v přetrvávajících patriarchálních poměrech českého (a ještě více slovenského venkova) vyžadovalo nejen odvahu, ale také schopnost formulovat, co je vlastně jejím obsahem. Autorka na jedné straně akceptuje zakotvení ženy ve stávajících poměrech, považuje je dokonce za přirozené, dané přírodou, současně je ovšem pokládá za problematické a za omezující ženinu svobodu, jež je pro ni jako pro feministku zásadní otázkou. Východisko z dilematu hledá v částečné finanční nezávislosti ženy na muži, ve vlastním výdělku, o jehož využití může samostatně rozhodovat.

Marie Tumlířová sledovala venkovské ženy systematicky i v době, kdy vykonávala poslanecký mandát. Své poznatky prezentovala formou brožur, přednášek a především článků v odborném, stranickém i ženském tisku. Všímala si nejen jejich práce a míry svobody, ale také hygienických podmínek, v nichž žily, životního stylu a zdravotních problémů, s nimiž se potýkaly. Jako poslankyně si vybrala práci v kulturním výboru, který považovala profesně za nejbližší. Podala množství návrhů na změny ve školství a vědě.

Během války se Marie Tumlířová stáhla z veřejného života a více se věnovala životu na statku v Předboji. Po roce 1945 jako bývalá členka zakázané agrární strany neměla možnost se do zemědělské politiky vrátit, ani netoužila spolupracovat s Benešovými a Gottwaldovými budovateli. V roce 1948 rodina Tumlířova tušila, že přijdou komunistické perzekuce a bude jí zabaven statek. Raději emigrovala. Marie Tumlířová se zapojila se do zahraničního protikomunistického odboje. Manžel Bohuslav Tumlíř se stal statistikem OSN, syn Bohuslav ekonomem a a dcera Maněna bioložkou.

Když zahájila československé vysílání rozhlasová stanice Svobodná Evropa, stala se v ní v roce 1951 Marie Tumlířová  redaktorkou zemědělského vysílání.  Posluchači ji znali pod jménem Maria Chaloupecká. Přispívala též do exilových časopisů (revue Novina) a angažovala se v exilových spolcích. Byla stálou členkou československé delegace porobených národů v Radě Evropy ve Štrasburku. Poté, co se jí v roce 1957 československá komunistická rozvědka dvakrát pokusila unést, zaměstnání ve Svobodné Evropě opustila a odešla na odpočinek. Dr. Ing. Marie Tumlířová zemřela v roce 1973 ve švýcarském Luganu.







čtvrtek 30. srpna 2018

Budějovice, tunely a Země živitelka. Zahradníček komentuje


Po roce jsme se opět podívali na výstavu Země živitelka. Byli jsme zase na rozpacích. Tak jako vždy v předcházejících letech. Velká nabídka  zemědělské techniky. Objevila se i řada nových značek. Marně jsem však hledal své oblíbené traktory Valtra.
Pořadatelům Země živitelky se opět povedlo vybrat termín, kdy teploměry každý den atakují třicet stupňů Celsia. Pamětník očekává dlouhé fronty u stánků s pivem, ale dočká se jich jen výjimečně. Kde jsou doby, kdy pořadatelé z Pivovarské zahrady nestačili odnášet pytle s papírovými kelímky od piva. Dnes papírové kelímky nejsou, nahradili je plastové, ale těch se na stolech nachází poskrovnu. Tak v průměru dva na stole. Cena 45 Kč za Budvar odpovídá předlistopadové ceně 4,50 Kč. V ceně tedy to není, že lidé už na Živitelce nepijí jako duhy. Důvodem je zřejmě změna zemědělství, které po roce 1989 opustilo asi půl milionu lidí, takže se na Živitelku už nevydávají party žíznivých traktoristů, opravářů, krmičů, veterinářů, lesníků, rybářů a jiných  "kolektivů" ze zemědělství i mimo něj. Druhým důvodem abstinence na výstavišti je, že většina návštěvníků už nepřijíždí autobusy, jichž na náplavce Vltavy stávaly stovky, ale osobními auty. A řidičům je pití alkoholu zakázáno.

K návštěvě výstavy v Českých Budějovicích patřívala vždy prohlídka náměstí a návštěva restaurace Masné krámy, která po privatizaci byla dlouhý čas uzavřena, snad hrozilo i přestavění na kanceláře. Dnes je zase v provozu, ale pro našince je finančně nedostupná. Japoncům a Američanům ceny nepřipadají vysoké. Masné krámy jsou v Krajinské ulici, o kterou, stejně jako o náměstí, vedou války s českobudějovickou radnicí noví majitelé domů. Nyní prosadili zákaz vjezdu malých autobusů městské dopravy a chtějí v Krajinské ulici a na náměstí vysadit vysoké stromy, aby se jejich domy ochladily v stínu stromů. Inteligence socialistických chalupářů se nedá zapřít ani v krajské metropoli, i když většina z nich zbohatla v Klausovu kapitalizmu. Sobectví je  jistě vrozené.

Hojdydla, hojdydla, německý povidla, hojdydla, hojdydla, český koláč…kdysi denně zněla v rozhlase Píseň týdne o tom, že Budějce jsou překrásný město a mají tam rynk. Na českobudějovickém náměstí kdysi už stromy byly. A jezdily tam tramvaje. Náměstí bylo tehdy mizerně vydlážděné, za deště plné bláta, a sloužilo nejméně jednou týdně jako tržnice. Současná elegantní dlažba na náměstí pochází z roku 1935. V tom roce se v Plané u Českých Budějovic začalo stavět letiště. A staví se dodnes. Rozestavěné letiště sice zabralo za války německé letectvo a v letech padesátých letectvo armády československé. Po vojácích zbyly alespoň betonové přistávací plochy, ale po posledních 20 letech výstavby mezinárodního letiště pořád není vidět nějaký hmatatelný výsledek. A do roku 2026 není naděje na zahájení provozu.

Z Deníku sebraného u brány výstaviště se lze dočíst o dalších budějovických těžkostech, které se jinde řeší prakticky přes noc. Co se jinde, v Praze nebo za hranicemi, staví  několik měsíců, v Budějovicích mnoho desetiletí, pokud se to z nějakých žabomyších důvodů neodloží nebo se na to nezapomene. Vzpomínám, že jako žák jsem si v padesátých letech koupil za 5 korun los na podporu výstavby Jihočeského divadla na Mariánském náměstí. Někdy okolo roku 1960 byla kvůli stavbě divadla zbořena celá severní strana Mariánského náměstí, včetně budovy kina Lípa a elegantní secesní restaurace Metronom. Nic se nestavělo, peníze na výstavbu zmizely. Od té doby to tam vypadá jako zřícenina, plocha slouží jako parkoviště. Nyní opět někdo vytáhl na světlo boží nápad, že by se na Mariánském mělo nové Jihočeské divadlo postavit. Byl by zázrak, kdyby se začalo něco stavět. Pokud na to někdo dá peníze. Nejspíš to zase dopadne jako se stavbou Kaplického koncertní síně Rejnok ve Čtyřech Dvorech, kde byla kvůli tomu zbořená celá bývalá tankistická kasárna. Peníze se nehrnuly tak, jak si společnost pro výstavbu vysnila. Ve skutečnosti ani moc lidí nebylo, kteří by tu obludu ve městě potřebovali. A nikdo netoužil do ní vkládat peníze.

Byl zrušen i projekt tunelu pod českobudějovickým nádražím, který už stál desítky milionů korun. Nikdo na stavbu nechce dát 700 milionů. Nyní se bude za další miliony projektovat nová trasa tunelu pod nádražím, údajně bude tunel levnější. Je možno doufat, že to nebude bludiště, jako je podchod před nádražím, který téměř nikdo nepoužívá. Lézt po schodech dolů, hledat správný východ a potom lézt zase nahoru je výkon hodný několikanásobného přechodu přes ulici. Hlavy architektů z hvězdných výšin nedohlédnou na praktický český jih a tvoří nesmysl za nesmyslem. Zřejmě jim to vynáší.

S tunely jsou v Budějovicích problémy. Dálnice D3 z Prahy k rakouské hranici se začíná nenápadně přibližovat k Českým Budějovicím , ale veselo bude až se skutečně k Budějovicím přiblíží. Už nyní se hromadí petice s protesty, všichni by dálnici chtěli poblíž bydliště, nejlépe pár metrů od domu, ale aby nevedla po povrchu a hluk panstvo neobtěžoval. Proto přichází jeden projekt za druhým, jak a kde dostat dálnici u Budějovic pod zem. Ředitelství silnic a dálnic kývá na všechno a zřejmě čeká na dobu, kdy protesty dosáhnou soudních sporů takového rázu, že bude možné stavbu zastavit.
 
Být v Budějovicích znamená ochutnat i jízdu trolejbusem. Dnes to je paráda. Pamatuji padesátá léta, kdy po zrušení tramvají začaly jezdit francouzské trolejbusy. Nastupovalo se zadními dveřmi, u nichž byla vyvýšená pokladna, za níž seděla vždy nějaká nevrlá paní prodávající jízdenky: 60 haléřů platili dospělí, 30 haléřů děti. Často se během jízdy stávalo, většinou na křižovatkách, že vypadly "klacky" z drátů, jak řidiči trolejbusů říkali. Řidič musel vylézt a pomocí provazu "klacky" připojit. Po roce 1968 se nové vedení města rozhodlo trolejbusovou městskou dopravu zrušit a nahradit ji autobusy, které žádné dráty nepotřebují. Sovětští osvoboditelé nabídli neomezené zdroje nafty. Černý kouř za každým autobusem MHD byl až do počátku 90. let nejčastější dojmem z návštěvy Budějovic.

"Já nemám jízdenku," plačtivým  hlasem oznamovala plnému trolejbusu šedovlasá žena, "kde se dá koupit, abych nedostala pokutu?" Hned několik hlasů ji odpovědělo, že jízdenky se kupují v automatech na zastávkách. "Dojděte si k řidiči, on vám ji prodá!" radil kdosi. "Jízdenky musí být do sedmdesáti let, od sedmdesáti se jezdí zdarma," informoval další, "od 1. září si musí důchodci nad šedesát pět let koupit za 10 korun kupon na celý rok". "Nebylo vám už sedmdesát?" ptala se žena středních let. "Devadesát pět mi bylo," odvětila nešťastná cestující. Lidé okolo vydechli úlevou a údivem. "Sedněte si a o jízdenku se nestarejte!"
Josef Zahradníček a kol.

sobota 25. srpna 2018

Sucho dotírá na státní kasu a dozvuky srpnové piety. Zahradníček komentuje




25.8.2018; Zdá se, že horké léto letos skončilo o týden dříve, než bývalo obvyklé. V několika posledních letech zlom v teplotách přicházel na začátku září. Včera se ohlásilo několik bouřkových přeháněk, ale déšť jen pročistil vzduch a spláchl prach. Na růst vegetace velký vliv zatím neměl, a pršet zřejmě nebude ani v následujících dnech.

Jako obvykle se ohlásil nářek zemědělců na sucho a nízkou úrodu obilí způsobenou suchem. Hned se spočítalo, že škoda je 11 miliard korun. Zatím. Ještě nebyla sklizena kukuřice, brambory a řepa, takže požadavek na odškodnění se může i zdvojnásobit. Kdo by nenatahoval dlaň, když stát rozdává. Blíží se zase nějaké volby, politici si to nechtějí rozházet s voliči a úředníci dbají na to, aby všechny doklady byly řádně vyplněné a ověřené. 

Sucho bývalo v minulosti často a za všech možných režimů. Vždy vznikala spousta plánů, jaká opatření proti suchu činit. Při prvním větším dešti velká část plánů vzala za své. Zdůvodnilo se to tím, že uplynulé sucho bylo výjimečné, že takové už nehrozí. Takže se dál budou betonovat a asfaltovat obrovské plochy a stavět kanály, aby voda co nejdřív z krajiny zmizela.

Je zbytečné vzpomínat na políčka s travnatými mezemi, loučky a lesíky, terasy, bažiny, tůně atd. Rozdrobená krajina, která dříve zadržovala vodu, stala se obětí megalomanské velkovýroby, kterou už nikdo z venkova nevyžene. Je neoddiskutovatelné, že za komunistického režimu bylo ničení české krajiny děláno v rámci dosažení soběstačnosti ve výrobě potravin. V zemědělství nerozhodoval zisk, ale společenská poptávka, jíž byla výroba  potravin a zaměstnanost obyvatelstva. Hlavní povinností zemědělské velkovýroby bylo plnit plán zadaný vládou. Protože zemědělství nížin jako tahoun výroby potravin nestačilo potřeby země pokrýt, začala se podporovat zemědělská výroba i v méně úrodných, ale vlhkých, podhorských a horských oblastech. T byla rezerva pro případ sucha. Nižší výnosy, i za vysokých nákladů, stabilizovaly potravinovou základnu. Neekonomické horské a podhorské podniky byly placeny z peněz ziskových podniků zemědělských i nezemědělských.

 S příchodem tržního hospodářství se vlhká podhorská a horská pole přeměnila na louky. Nížinám ubyla konkurence, vládě povinnost převádět peníze do nehospodárných podniků. Bohužel příroda má své cesty a pravidla, nezajímají ji politické a ekonomické situace států a spustí občas nějaký extrém. Dnes v době sucha české podhorské zemědělství nevyrábí obilí a okopaniny a neplní funkci vyrovnávače potravin na trhu a zemědělci z nížin proto musejí natahovat ruce pro odškodnění.

Ještě doznívají ohlasy 50. výročí sovětské okupace Československa. Vzpomínky a nekonečné diskuse lidí, kteří rok 1968 pamatují jako děti, či ho vůbec nezažili. Když si trochu urovnám vzpomínky, nemohu se vyhnout dojmu, že Pražské bylo narychlo dokončeno rozdělením Československa v roce 1992. Pražské jaro rozpoutali slovenští nacionalisté. Prvními reformními komunisty byli Slováci, jimž  v letech 1966 až 1967 šlo o odstranění prezidenta Novotného a jeho předválečných druhů. Novotného skupinu starých komunistů slovenští komunisté považovali za val, který jim brání rozhodovat o Slovensku podle vlastních jejich plánů. Slovenští komunisté kašlali na ohromné investice, které pražská vláda na Slovensko dávala, oni chtěli na Slovensku vládnout podle svých představ. Do role Jánošíka postavili naivního Dubčeka, který nejen vykopl Novotného, ale jak byl v ráži, zrušil cenzuru a získal podporu od pražské mládeže. Tím zřejmě nepotěšil partu Husákových bratislavských nacionalistů a navíc rozzuřil Brežněva.

Bylo skutečností, že Pražské jaro mělo podporu především mladých lidí ve velkých městech. Na vesnicích to bylo jinak, tam pořád byli u moci staří komunisté, kteří v hospodách vztekle bušili do stolů vykřikovali, že se do vedení strany a vlády dostali nezodpovědní kluci, kterým slibovali odvetu, až se staří komunisté vrátí k moci a vše se zase obrátí v jejich prospěch.

Těžko odhadnout, kolik ruských agentů se na jaře roku 1968 po Československu pohybovalo. Možná jich byli tisíce. Jisté je, že Kreml měl o dění v Československu lepší přehled, než si zde všichni připouštěli. Kreml měl přehled o dění v Československu a dovedl ho svým klasickým způsobem využit k výrobě dezinformací vypouštěných doma i do světa. Okupace Československa nebylo náhlé rozhodnuti, byla zřejmě připravovaná několik  měsíců. Sovětská armáda měla obsazení Československa perfektně připravené. Jednotky měly určené oblasti a města, které obsadí. Důstojníci i velitelé vozů měli podrobné mapy Československých oblastí, směrové tabule na křižovatkách silnic nepotřebovali (ani je nedovedli přečíst), jeli podle map.

Plán získat Československa jako polosovětskou republiku zrodil se zřejmě už v polovině 30. let, kdy se na pražský Hrad  dostal socialisticky naladěný prezident Beneš, ale vzhledem k tomu, že zde Stalin narážel na Hitlerovy plány, a s Hitlerem si to při rozdělování střední Evropy nechtěl rozházet, z větších sovětských tlaků na Prahu sešlo. Poválečné obsazení Československa sovětskou armádou v květnu 1945 zřejmě mělo být trvalé, protože na mnoha místech v Čechách začala výstavba sovětských kasáren. Problémem byla americká armáda, která se usadila v západních Čechách a nehodlala odejít dříve než armáda sovětská. Dostat Američany co nejdál od sovětských hranic a přitom si zachovat vděčnost českého (prakticky jen moravského) obyvatelstva za osvobození mělo přednost před okupací. Nezanedbatelná jistě tehdy byla prudce sílící členská základna KSČ, což dávalo naději, že vliv Moskvy bude v Československu úspěšně pokračovat. To se potvrdilo při odmítnutí Marshalova plánu a především po únoru 1948. 10. a 11. listopadu 1945 opustily Československo sovětská i americká armáda.

Neúčast prezidenta Zemana při vzpomínkách na tragickou srpnovou okupaci roku 1968 je stejně trapná jako vypískání premiéra Babiše, který se vzpomínkového aktu zúčastnil. Něco jiného je pískot na předvolebním shromáždění a něco jiného na pietní připomínce obětí okupace. Současné generaci chybí nejen noblesa, ale i základní společenská slušnost. Babiš je jistě darebák (slušný člověk těžko zbohatne a stane se politikem), ale byl určen k řízení státu, takže nezbývá než to v situacích, kdy jde o pietu, respektovat.

 Uvolněná morálka nyní není jen v politice, ale v každodenním životě. Společenská pravidla a staré zvyky se zjednodušují a zesměšňují. Když je horko, je podle názorů spousty lidí možné vysvléct se a chovat jako zvíře. Že po vysokých úřadech a institucích pobíhají novináři a jiní pobudové v kraťasech už je celkem normální, stává se, že takový inteligent přijde v kraťasech i na pohřeb. Co si myslit o inteligenci a vychování dvoumetrového asi čtyřicetiletého muže, který denně jezdí vlakem, oblečený jen v tričku a kraťoučkých trenýrkách, přičemž dlouhé, holé a bosé nohy rozkládá po protějších sedačkách? Včera čtyři japonské dívky nechápavě pokukovaly po onom muži, ukazovaly si na nosy a po chvíli si i s kolečkovými kufry přesedly na vzdálenější sedadla. Odvezly si jistý dojem o českém obyvatelstvu a České republice.

Projev slovenského prezidenta Kiska 21. srpna v České televizi byl krátký, ale postačující. Alespoň hlava Slovenska dokázala připomenout tragické události v srpnu 1968 a stejně tragickou Husákovu normalizaci. Už se objevil názor, že Kiska, který už na slovenského prezidenta nechce kandidovat, by mohl kandidovat na prezidenta českého a určitě by jako zastánce EU získal v ČR podporu.

Ve fotbalové lize ztratily v tomto týdnu oba pražské miliardářské kluby, Sparta a Slávie. Je z toho velký nářek a obviňování kdekoho. Ke smůle Sparty přišel ještě ortel UEFA za nekázeň diváků Sparty. Uzavřené hlediště na jedno pohárové utkání, pokuta celkem 100.000 eur (2,5 mil. Kč) a distanc kapitána Šurala ve čtyřech pohárových utkáních.
Josef Zahradníček a kol.

čtvrtek 23. srpna 2018

Je vlk cennější než člověk? Rakušané se vlků bojí a nechtějí je.

Těžko pochopit důvody k ochraně vlka. Nechápou je ani obyvatelé dolnorakouského okresu Gmünd, kde jsou organizovány petice za odstřel vlků, kteří tam na jaře pronikli z českého území. Vlci mají na svědomí už spoustu roztrhaných ovcí. Došlo i k napadení lidí, kteří se vlky snažili odehnat od stád. 

Proti ochraně vlka se  se zemědělci spojili lesníci a rybáři. 1600 lidí v okrese Gmünd už podepsalo petici za odstřel vlků. LIdé mají z vlků strach. "Strach je velký, proto je vyvíjen tlak na starosty obcí, aby se postavili do čela protestů," říká okresní hejtman Stefan Grusch, ale zároveň se snaží veřejnost uklidnit slovy, že napadení člověka vlkem je výjimečné. Lidé mají strach o dětí, které ze samot procházejí lesy na zastávky školních autobusů.

Stavění vysokých plotů a pořizování drahých psů se podle představitelů zemědělských organizací míjí účinkem, nesmyslné je i povolení střílet na vlky gumovými projektily. K takové střelbě je třeba mít speciální pušky, které však mají dostřel pouhých 30 m, ale k vlkovi se lovci těžko dostanou, aby ho vyplašili, a přitom mu neublížili. 

Odhaduje se, že v okrese Gmünd je 30 vlků. Téměř denně jsou nacházeny stopy v zalesněné kopcovité krajině okolo obce  Bad Großpertholz, která je nedaleko od české hranice. 



sobota 18. srpna 2018

Bezpečnější válka v Afganistanu než jízda po českých silnicích. Zahradníček komentuje


Po několika chladnějších dnech se opět vrátila vedra okolo 30 stupňů. Pro pobyt na venkově je to docela příjemné počasí, nebýt to strašné sucho. Pohled na vyprahlé pastviny, kde roztroušená stáda krav vykusují  vše, co tam roste, není radostný. Porosty obilí sice sucho poznamenalo, ale sklizeň nebyla nejhorší.

Minulé pondělí se vydala fotbalová Slávie Praha do Kyjeva bojovat o účast v Evropské lize. Urostlí slávisté překypovali sebevědomím. V diskusích se spekulovalo, jestli v Kyjevě dá Slávie pět gólů za celé utkání, nebo za jeden poločas. Nedala žádný, ale dva dostala. To bylo pláče a protestů proti rozhodčím, Ukrajině i UEFA. Ne každému se líbí nabubřelé chování hráčů. Rozhodčí UEFA na to mají recepty. Evropa není Eden nebo Karviná, kde se tancuje, jak sešívaní pískají.

Celý týden se zabývala česká media smrtí třech vojáků, kteří zahynuli v Afganistanu. Omluvou je okurková sezóna, parlament nezasedá. Za tuto dobu jenom v jižních Čechách zahynulo při dopravních nehodách 9 lidí, z toho 4 řidiči motocyklů. Mimo jednoho motocyklisty, který jezdil po lese a narazil do stromu, všechny nehody se staly na rovných úsecích širokých silnic. Media maximálně stručně informují, některá vůbec neinformují, pro novináře je smrt na českých silnicích už samozřejmost. Podle počtu mrtvých se jeví bezpečněji válka v Afganistanu než jízda po českých silnicích.

Policisté a dopravní specialisté usilovně pátrají po příčinách nehod, přitom každý laik ví, že příčinou je vysoká rychlost. Měření rychlosti a kontroly řidičů jsou ojedinělé. Bohužel policisté porušování zákonů ignorují, protože je porušují sami. Už několikrát se mi stalo, že při jízdě povolenou 90 km/hod. mě předjelo policejní auto bez majáčku jedoucí nejméně 120 km/hod. Nevadí jim ani telefonování za jízdy, což je specialita především řidičů dodávek. Daleko více policistům vadí, že v současném horku nemohou odložit uniformu a chodit v tričkách a krátkých kalhotách.

Jezdíval jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech na motocyklech i v autě. A bylo málo týdnů, kdy mě nestavěla hlídka bezpečnosti. A to jsem jezdil po okresních silnicích. Projet v pátek odpoledne bez kontroly hlídkou VB byl zázrak. Kontrolovaly světla, pneu a zavazadlový prostor, jestli řidič neukradl někde třeba cihlu nebo vrtačku. Velký podíl na strachu řidičů z tehdejší bezpečnosti měli pomocníci VB. Ti si v civilu během delší doby vytipovali porušovatele dopravních předpisů, včetně rychlé jízdy, a při kontrole jim to spočítali, našli tolik závad, že se provinilcům dělaly víry v peněženkách. Běžné byly pokuty 20 - 30 korun, což tehdy byly velké peníze. Ano tenkrát nikdo nevěděl dne ani hodiny, jestli ho někdo na silnici nesleduje. Nemusely být ani kamery, které dnes jsou na každé křižovatce, ale přestupky nikdo neřeší.

Blíží se 50. výročí sovětské okupace Československa a hrdinů a stratégů přibývá. Říct, že v srpnu 1968 se Československo mělo bránit může jen hlupák. Stotisícová československá armáda řízená Varšavskou smlouvou v čele se sovětskými maršály neměla velení schopné uvést ji do boje. Větší část důstojníků prošla sovětskými vojenskými školami a byla napojena na sovětské velení. Výzbroj z velké části pocházela ze SSSR. Sovětské velení vědělo o každé posádce v Československu, o každém  veliteli, o každém tanku či letadle. Československá armáda se nemohla postavit na odpor půlmilionové sovětské armádě. A civilisté. Těch několik mladíků v Praze a v dalších velkých městech, kteří s prapory vyšli do ulic podepisovat petice a přesvědčovat sovětské vojáčky, že u nás není kontrarevoluce, by teprve žádnou válku s přesilou nevyhrálo. Vše za nás vyřešili popletení českoslovenští komunisté v Moskvě. Nikdo nemohl očekávat změnu Svobodova nebo Dubčekova myšlení, kteří v zájmu světového (ve skutečnosti sovětského) komunizmu byli ochotni souhlasit s čímkoli, co si Brežněv přál. Příležitost dostat se v Praze k moci pevně však uchopili Slováci Husák s Bilakem. Výsledky moskevských jednání  mohly být jen takové jaké určili Brežněv s Kosiginem. Oni byli vítězové, Svoboda s Husákem jim mohli být vděčni za funkce, které jim byly ponechány, či které získali.
Josef Zahradníček

úterý 14. srpna 2018

Výročí srpnové okupace bez červených trenek na Hradě. Zahradníček komentuje


Zatímco v České televize lze sledovat pořad Mistři stavitelé, ve kterém jsou opěvováni projektanti mostů, v italském Janově se zřítil dálniční most. Z výšky 45 metrů společně s konstrukcí mostu spadlo i několik automobilů. Policie v této chvíli uvedla několik desítek mrtvých lidí. Oběti lidské pýchy. Lidé ignorují přírodní zákony, budují odvážné stavby, ale dělají také chyby. Mosty padají i u nás. Studénka, Trója… v Praze je polovina mostů zralá na zboření. A nejen v Praze. Než dojde k dalšímu neštěstí.

Potvrdila se moje předpověď v minulém komentáři, že ve dnech 10. až 14. srpna se zřetelně ochladí. Přišel také déšť, tráva se zazelenala. Dříve v těchto dnech na mnoha místech ještě bývaly žně. Letos byly dokončeny do konce července. V mnoha krajích, i v okolních státech, uvádějí statistikové menší úrodu než v předcházejících letech. Myslím, že to nebude tak hrozné, pouze suché píce bude určitě méně než loni. Proto také je dražší. Chovatelé, kteří mají ovce jen kvůli vypásání zahrad a seno na zimu kupují, už nyní musejí sáhnout  hluboko do kapsy, neboť za balíky už nyní výrobci sena chtějí 1000 korun. Což teprve v zimě?

Pomalu se blíží 50. výročí vpádu sovětských vojsk do Československa a objevují se vzpomínky a spekulace. Ránu všem úvahám dal předseda KSČM Filip, když prohlásil, že útok na Československo je dílem Ukrajiny, nikoli SSSR. Říct o komunistovi, že ve vyšším věku zblbnul není možné, mají to od mateřské školy, možná od narození, ale je s nimi někdy i legrace.

U nás se tehdy sovětští vojáci nezdržovali, ani v okolí, jen v noci občas projeli. Takže jsme s nimi ani nepřišli do styku. Sedělo nás jednoho podvečera ve výčepu hospody jen několik, najednou kde se vzal, tu se vzal, vešel drobný sovětský voják. Šel k pultu a přál si bolšuju vodku. Studentka-brigádnice vzala skleničku 0,05 l , jak je v českých končinách velká štamprle nazývaná, ale vojáček ji zastavil: Ne, dvěsti gramóv. Když dostal vodku ve sklenici na limonády, na ex ji vypil a žádal repete. Vypil, zaplatil, žádné dlouhé popíjení, a odešel. To byl asi můj jediný kontakt se sovětskými vojáky. Vypít půl lahve vodky na ex, to by s většinou lidí praštilo. Sovětský voják to pil jako tu limonádu.

Letní období, kdy nezasedá parlament a novináři nevědí, o čem psát se za 1. republiky nazýval okurkovou sezónou. V současnosti mají psaní ulehčené, neboť dopravní nehody jsou v létě zvlášť hojné.  Novinářům letos nabídl téma i prezident Zeman, který je pozval na spálení rudých trenýrek, které před časem na hradě vyvěsila, místo prezidentské vlajky, jakási recesistická skupina Ztohoven. Bohužel prezidentovi okázalé pálení trenýrek příliš nevyšlo. Z podnětu několika občanů se o pálení zajímá Česká inspekce životního prostředí, jejíž zástupce se nechal slyšet, že za  znečištění ovzduší udělí prezidentovi pokutu 50.000 korun. Ještě, že je zrušen trest smrti, jinak by prezident mohl následovat Slánského.
Josef Zahradníček


sobota 4. srpna 2018

Smrt v pískovně i na železničních přejezdech. Zahradníček komentuje


"Člověk míní, pánbůh mění." Před týdnem jsem napsal, že nejteplejším měsícem roku je červenec. Zřejmě to bývalo do letošního roku. Srpen začal pálit, jak pálit léto má. Možná, že průměrné teploty srazí tradiční chladné a větrné dny mezi 10. a 14. srpnem, ale současná vedra ze statistiky vymazat nebude možné. Trávníky sekačkářů dostaly žlutohnědou barvu. Naopak louky, které nebyly posečené jsou pořád zelené.

Horko přináší stále víc tragédií a lidských obětí. V bývalé lesní pískovně u obce Lhota, nedaleko Brandýsa nad Labem se utopily dvě děti. Případ se dostal do medií a vyplouvají na povrch fakta o selhání provozovatelů koupaliště, tak o cynizmu návštěvníků pláže. Utonutí se možná nedalo zabránit, ani kdyby plavčíci vykonávali svou povinnost (podle svědků odpočívali ve stínu stromů), zarážející je chování uživatelů pláže, kteří nebrali žádosti o pomoc na vědomí. Vybavuje se mi začátek Papouškova filmu Hogo fogo Homolka, kdy na volání o pomoc reagovali návštěvníci lesa útěkem. Maloměšťácká zbabělost, jinak to nelze nazvat.

Různí současní milovníci koní spustili nářek nad tím, jak v současných vedrech trpí koně, kteří ovšem nic nedělají, jen se pasou nebo válejí v trávě. Koně prý je třeba alespoň dvakrát denně koupat. Dříve koncem července a začátkem srpna vrcholily žně. Lidé bez ohledu na počasí pracovali na polích v době největšího horka. Hlavní práci ovšem vykonávali koně a dobytek. Od tmy do tmy byli koně zapřaženi v sekačkách, samovazech a vozech. Leskli se potem, oči měli obalené mouchami, zvlášť ovádi, malí i velcí, měli rádi koňskou krev. V poledne dostal každý kůň dvě tři putny vody - kolik stačil vypít - a odpoledne se pokračovalo. Večer opět voda a hromada trávy či jiného zeleného krmení. Žádná koupel ani sprcha. Na to nebyly podmínky ani čas. Lidé měli pracovní dobu ještě delší, posečené a svázané obilí do snopů se večer ještě stavělo do panáků, aby vyschlo, a když přijeli z pole, museli nakrmit a podojit krávy. V době žní sedláci vstávali ráno před čtvrtou hodinou a spát chodil po desáté večer.

Na portálu aktualne.cz se objevil článek o letním cyklistickém pekle v Třeboni a okolí. Třeboňsko bylo vždy výhodné pro jízdu na kole. O tamním obyvatelstvu se říkávalo, že se už narodilo na jízdních kolech. Ano jezdilo se tam na kole do práce, za nákupy za zábavou. A jezdí se pořád, i když dorůstající mládež nad tím ohrnuje nozdry. Jedná se ovšem o kolaře, jak se tam říká lidem, kteří jezdí na kolech rychlostí 5 - 10 km za hodinu, aby nemuseli jít pěšky či čekat na autobus, nikoli o bláznivé ohnuté cyklisty oblečené v barevných dresech s přilbou na hlavě a šlapající usilovně jako Šafránková do Otíkovy chalupy. Ano, i ta jízda na kole z velké části zdegenerovala a stala se z ní cyklistika se spoustou neřestí. Pozitivním jevem je, že se objevuje víc normálních městských kol, i když většinou elektrických, na kterých je možno sedět normálně.

Tento týden došlo ke dvěma nehodám na železničních přejezdech. České železniční přejezdy jsou nebezpečné, možná nebezpečnější než přejezdy v některých jiných zemích. Blikající červená světla a slabé houkání mají na svědomí nejednu nehodu, nejeden život. V současném slunném a horkém počasí stačí trochu prachu na semaforu, trochu prachu na skle auta, oslnění, křoviny a různé železniční stavby v blízkost tratě - a řidič červenou nevidí a vjede pod vlak. Často červená světla vůbec neblikají, nebo začnou blikat opožděně, až když vlak je pár metrů před přejezdem. Dráha samozřejmě dokáže, že je bez viny. Nejvyšší čas, aby se na přejezdy vrátily závory, jako je tomu například v Kalifornii. Na Aljašce, kde jsou sice jen dvě tratě a vlaky jezdí sporadicky, před příjezdem vlaku stojí na každé straně přejezdu železničář se stavěcím terčem a zastavuje vozidla. U nás funkce hradlařů je z větší části zrušena, místo závory je červené světlo. Je pravdou, že závory mají kratší životnost než světla. Vzpomínali u nás železničáři, že na okresní silnici byly 3 - 4 krát za rok přeraženy. Většinou nákladními auty s vleky. Někdy  byl viník nalezen, někdy ne. Bývalo někdy peklo pro řidiče dostat se v noci, kdy téměř žádný provoz nebyl,  přes železniční přejezd. Hradlař, který býval třeba kilometr daleko, po příjezdu posledního vlaku nechal šraňk dole, aby v případě, že ho postihne spánek, někdo mu pod vlak nevjel. Lepší čekat než být mrtvý. Takové čekání se někdy protáhlo na hodinu nebo na dvě, a nepomáhalo houkání. Byly případy, že řidiči čekající u závor šli hradlaře vzbudit.

Sázka na Spartu mi nevyšla, Sparta sice srbskou Suboticu porazila, ale jen rozdílem jednoho gólu, a to nestačilo. Ke vší smůle na Letné došlo k výtržnosti příznivců Sparty, kteří sice byli specifikováni pořadateli, ale funkcionáři Sparty očekávají vysoký trest.

S násilím souvisí i rozhodnutí českého soudu, že používání Hitlerovy a Heydrichovy podobizny na tričku je povoleno. Propagace nacizmu je tedy v české zemi dovolena. Na rozdíl od soudců se pochlapil deník Blesk, který oznámil, že s politiky rasistické a protievropské SPD nebude diskutovat.
Josef Zahradníček




neděle 29. července 2018

Zmizeli trampové i hospody. Zahradníček komentuje


Dlouhodobě průměrně nejteplejší měsíc roku nezadržitelně končí. Je možné, že v srpnu, jak předpovídají meteorologové, budou vyšší polední teploty, ale rána už budou chladnější.  Problémem je nedostatek vodních srážek, které vynechávají českou dolinu. Časté bouřky přinášejí povodně v Rakousku, v Polsku a jinde. Sucho v Evropě zřejmě ovlivňují nejvíc vesmírné jevy, činnost slunce. Podíl lidí na něm je zanedbatelný.

Ve středověkých kronikách je mnohokrát uváděno horko a sucho, při němž hynuli lidé i zvířata. Vltavu v Praze bylo možné přejít suchou nohou. Bývalo horko a sucho i za vlády komunistů, pamatuji, že několikrát byl v televizi a rozhlase vyhlášen zákaz kropení ulic, zalévání zahrádek a mytí aut. Každé léto bývalo doprovázeno nedostatkem piva a limonád, a to především na vesnicích. Léto a žízeň se nehodily do plánovacího systému. Každý hostinec měl naplánovaný týdenní příděl piva podle průměrné roční spotřeby. Nebylo v silách hostinských přesvědčit  Jednotu, že lidé na vesnicích nejsou automaty, kteří pijí pivo bez ohledu na roční období, počasí a sezónní práce. Nebylo u nás ani v silách dohlížecího výboru Jednoty přesvědčit zástupce vedení Jednoty, že v létě je turistická sezóna a také přijíždějí na dovolenou žízniví hosté z měst a projíždějí žízniví turisté. Stále tvrdil, že příděly piva jsou správně rozděleny na všechny provozovny a nedostatek piva neexistuje, výkyvy nejsou způsobeny chybou pivovarů a Jednoty, ale nedisciplinovaností hostů. V praxi to v létě ve vesnických hospodách vypadalo tak, že auto pivovaru přivezlo příděl piva na celý týden. Večer se do hospody nahrnula většina chlapů a pilo se jako o závod. Další den dva se dopíjel týdenní příděl, takže 3-4 dny bývala hospoda na suchu. Ještě horší situace bývala v limonádách, které byly dováženy nepravidelně.

Dneska je sice piva dost, ale na vesnicích nejsou hospody. Nejsou ani stálí hosté. Městské obyvatelstvo už nejezdí na dovolenou k příbuzným a známým na vesnici, český měšťák touží po vlastní rekreační chalupě nebo chatě. Jinak je národ městský, nyní i vesnický, zaměstnán řízením aut, která zoufale někam stále spěchají. Zmizeli neoholení a zpocení trampové, jichž bylo nejvíc asi koncem osmdesátých let, kdy maskáče, celty a široké klobouky nechyběly na žádném větším nádraží a před vesnickými krámky. Prožít příjemné prázdniny se tehdy dalo i za pár desetikorun.  I ortodoxní trampy doba dostala na čtyři kola. Neláká je však drahá cizina. Lidé čeští se v hojném počtu nabažili předražených a únavných pobytů u moře, vrací se do české přírody, ale s auty (bez auta Čech nedá ani ránu), kde jim není smutno jako v nevlídné cizině. Vracejí se do autokempů a stanových táborů, kde se nemusejí stydět za konzervy z domova, kde si mohou při levném českém pivě poklábosit a zazpívat.

Na fotbal mi dnes mnoho místa nezbylo. Minule jsem se mýlil, když jsem českou ligu neuvedl jako Fortunaligu. Soutěž začala dost divoce, s nečekanými výsledky. Své příznivce zklamala Sparta, která v předkole Evropské ligy, téměř před prázdným stadionem, prohrála v srbské Subotici. Porážka vzhledem ke kádru Sparty rozhodně není tragédií, to se dá v odvetě oplatit i s úroky, tragédií je, že vedení Sparty uposlechlo volání odborníků z hlediště a vyhodilo trenéra Hapala.

Z Kuby přišla zpráva o nové ústavě země, která se zbavila přívlastku komunistická a povolila soukromé vlastnictví a podnikání. Svět včetně mne to přijal rozpačitě. Kuba byl skansen jihoamerického komunizmu. Kde jinde lze ještě uvidět v běžném provozu ohromná americká auta z 50. let? Kde jinde lze vidět spokojené lidi, kteří sice žijí se skromným přídělem potravin v chatrčích bez proudu a vody, během dne odpočívají ve stínu a v noci se při kubánském rumu baví v barech a tančírnách? S takovým životem se Kubánci asi budou těžko loučit. V českých zemích vlastně žádný komunizmus a socializmus nebyly, bylo jen jakési centrální budování vyspělé společnosti, přesto se s minulostí nemůžou rozloučit staří, ale ani mladí lidé. Chybí státní propaganda bezpečnosti a sociálních jistot. Lidé slibům věří.
Josef Zahradníček


Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.