Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

úterý 24. listopadu 2020

Zatčením Rudolfa Slánského 23. listopadu 1951 začal největší politický monstrproces v Československu

Před 69 lety, 23. listopadu 1951, vydal prezident Klement Gottwald příkaz k zatčení lidí z údajného protistátního centra. 3. prosince 1952 byl spolu s dalšími deseti lidmi  popraven Rudolf Slánský, bývalý generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa a největší přítel prezidenta Klementa Gottwalda.  Státní soud zdůvodnil rozsudek Slánského vyzvědačstvím, velezradou, sabotáží a vojenskou zradou. Celý monstrproces se přitom opíral o činnost tzv. Slánského protistátního spikleneckého centra, v němž mu byla přiřčena vedoucí role. Žádné takové centrum ovšem ve skutečnosti neexistovalo a vyšetřování tak vyústilo ve snad nejabsurdnější proces dvacátého století. 

První zatčený, Eugen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim roku 1949. Dalším byl Otto Šchling, brněnský tajemník KSČ, v říjnu 1950, a pak v lednu 1951 následovali další, Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí, Artur London, jeho náměstek, a Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti.

V západoněmeckém Bensheimu sídlila zpravodajská organizace OKAPI. V jejím čele byl generál František Moravec a několik dalších bývalých vysokých důstojníků čs. armády.

OKAPI se snažila zpravodajsky mapovat veškeré dění ve staré vlasti s důrazem na podchycení opozičních a odstředivých proudů. K tomu především studovala otevřené zdroje (tisk a rozhlasové vysílání), které pravidelně monitorovala. Mužům z OKAPI sice při sledování čs. tisku neuniklo, že při oslavách padesátin 31. července 1951 neobdržel Rudolf Slánský blahopřejný telegram z Moskvy, uniklo jim však, že v Praze už několik měsíců probíhalo vyšetřování „protistátního spikleneckého centra“.

Původně se jeho hlavou měl stát Otto Šling, později pak Marie Švermová. Ta byla obviněna z přípravy spiknutí, které si kladlo za cíl vyvolat v zemi státní převrat a převést Československo po vzoru Titovy Jugoslávie do tábora imperialismu, odstranit Slánského i další představitele Gottwaldova vedení. V této konstrukci se počítalo se skupinou trockistů mezi interbrigadisty, s účastí londýnského exilu a pracovníky mocenského aparátu.

Na podzim 1951 však došlo z podnětu Moskvy a sovětských poradců k proměně koncepce. V hlavní roli už neměli účinkovat trockisté a pozornost vyšetřovatelů StB se měla soustředit na sionisty a na neexistující, tzv. druhé centrum moci v čele s Rudolfem Slánským. Nyní se StB zatčené členy „skupiny Švermová–Šling“ snažila přesvědčit o opaku toho, co dosud vypovídali: že to nebyli oni, kdo chtěli odstranit Slánského, ale že právě on stál v čele jejich spiknutí.

Po vynuceném odchodu Slánského z vedoucí stranické funkce na zářijovém zasedání ÚV KSČ (a jeho sebekritice) zintenzívnili vyšetřovatelé výslechy v souvislosti s jeho osobou. Žádný z poznatků ale stále neobsahoval „důkaz“ takového ražení, aby mohl být podnětem k Slánského zatčení.

Podezření OKAPI, že v očích Stalina ztrácí Slánský pozice, se po jeho odvolání z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ v září 1951 se změnilo v jistotu.

A právě tehdy se v hlavě operačního důstojníka OKAPI majora Františka Ostrého zrodil diletantský nápad: využít obtížné situace Rudolfa Slánského a nabídnout mu útěk na Západ.

Ostrý zřejmě neměl s komunisty větší zkušenosti, neznal komunistickou víru, nepočítal s tím, že Slánský je kovaný komunista, oddaný marxizmu, který zproštění z nejvyšší funkce bral jako správné rozhodnutí strany, o němž se nepřemýšlí a nediskutuje, a k dobrovolnému útěku na Západ by se nikdy neodhodlal. Nedovolil by mu to také strach, protože věděl, že na zeměkouli nebylo místečko, kde by ho sovětští agenti nenašli a nezlikvidovali.

 Na návrh Ostrého tak byla zahájena akce, která dostala později název operace Velký metař. Naivní představy byly, že se podaří od Slánského získat důležité politické, vojenské, ekonomické a jiné informace ze sovětského bloku a potom muže z OKAPI ocenění od chlebodárců z americké CIA nemine.

 Hlavním podnět k pozdějšímu největšímu československému politickému procesu dal pravděpodobně dopis Velkému metaři,  který dvojí agent Rudolf Nevečeřal (pracoval pro americkou CIA i československou StB) přivezl ze zahraničí a 9. listopadu 1951 v Chebu předal Státní bezpečnosti (Pohraniční stráži). Dopis byl určen jakési Daniele Kaňkovské, která ho měla předat Slánskému (Velkému metaři).

Text dopisu:  „Dostáváme nyní zprávy, že Vaše situace se stává obtížnější, a vyslovují se zde obavy a domněnky, podepřené zprávami z dobře informovaných kruhů, že se předvídá procesování známé v případě Gomulky. Doufáme, že tento dopis Vás zastihne ještě včas. Nabízíme Vám bezpečný odchod na Západ. Podle prohlášení nejpovolanějších míst zaručujeme Vám asyl, bezpečný úkryt a pozdější umožnění existence, vyjímaje politickou kariéru.
V případě, že souhlasíte, budeme moci Váš odchod zprostředkovati neprodleně. Jako důkaz Vašeho souhlasu stačí utrhnouti dolní polovinu tohoto dopisu. Na útržek poznamenejte datum, kdy je odchod žádoucí. Instrukce k odchodu dostanete toutéž cestou, buďte opatrný a nesvěřujte se nikomu, ani doručitel dopisu neví, oč jde.
Abyste se přesvědčil, že tato akce je podniknuta ze Západu, bude pro Vás vysíláno heslo v rámci vysílání Svobodné Evropy na vlně 48,9 m, a to ve dnech 10., 17. a 24. listopadu, dále 1. prosince 1951, vždy v 19.53 hodin. Heslo zní: ,Zlé věci přicházejí najednou‘. Vzkazuje Podpora. Listopad 1951.“

Jako Podpora se podepisoval major František Ostrý pracujíci ve zpravodajské organizaci OKAPI. Organizace se při akci Velký metař dopustila mnoha omylů, které přispěly k Slánského popravě.

Dopis, přinesený agentem Rudolfem Nevečeřalem, si StB okopírovala a předala údajné Slánského důvěrně známé Daniele Kaňkovské. Ta osobně Slánského neznala, ani s ním nikdy nemluvila. Znal ji Herbert Kauders, který emigroval do Německa v dubnu 1951 a její kontakty se Slánským si vymyslel a doporučil ji zpravodajské organizaci OKAPI.

Agent StB Rudolf Nevečeřal 15. listopadu 1951 Danielu Kaňkovskou navštívil a předal ji dopis společně falešným východoněmeckým občanským průkazem pro Slánského, včetně fotografie. Domluvil si s ní schůzku. Předtím ovšem ji navštívili jiní dva agenti StB, kteří se jí ptali na známost se Slánským a naznačili jí, že přijetí jakékoli zásilky má ohlásit na StB. Kaňkovská vytušila nějakou zradu a obdržené doklady pro Slánského 23. listopadu 1951 spálila. Příští den byla zatčena (při procesu se Slánským byla odsouzena na 13 let vězení).

Text dopisu si už 9. listopadu přečetli v Praze sovětští poradci a hned informovali Moskvu. 11. listopadu tajně přiletěl do Prahy Anastáz Mikojan a hned Gottwaldovi doporučil, aby nechal Slánského zatknout. Gottwald souhlasil, ale chtěl konkrétní důkazy. Ty mu byly předloženy až na schůzce 23. listopadu 1951 odpoledne, které se zúčastnil zástupce StB Antonín Prchal, sovětský poradce na StB Alexej Bezčastnov, ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva, předseda vlády Antonín Zápotocký a ministr národní obrany Alexej Čepička. Po přečtení dopisu Velkému metaři a vyslechnutí magnetofonových záznamů s hesly ze Svobodné Evropy Gottwald dal příkaz k okamžitému zatčení Slánského.

O Slánského zatčení informovala už 23. listopadu 1951 večer Svobodná Evropa. Československý rozhlas zprávu o zatčení hlásil až 27. listopadu.

Sovětští poradci s pomocí StB zahrnuli do „spiknutí“ škálu osobností: od stalinistů až po umírněné komunisty. Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u Státního soudu, jehož přelíčení se konalo v hlavní pražské soudní síni na Pankráci.

 Soud se konal od 20. listopadu do 27. listopadu 1952 . Hlavním prokurátorem byl Josef Urválek. Obžalovaní byli obviněni ze špionáže, trockizmu, titoizmu, spiknutí proti republice a z nepřátelství k československému lidu. Všichni obžalovaní se museli naučit dokonale nazpaměť své výpovědi, které jim napsali vyšetřovatelé. Před oficiálním soudem několikrát byli z přezkoušeni.

27.listopadu 1951 byl vynesen rozsudek, který československému soudu prostřednictvím ÚV KSČ nadiktoval ÚV KSSS: jedenáct obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři k doživotnímu žaláři.

Proces měl v Československu velkou mediální publicitu; přišlo přes 8500 peticí pracujícího lidu a všechny žádaly smrt pro obžalované. Prezident Klement Gottwald odmítl obžalovaným udělit milost.

Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti)
Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti)
Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti)
Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
André Simone (1895), redaktor Rudého práva (trest smrti)
Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)

Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Eugen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)

Odsouzení k smrti byli v noci na 3. prosince 1952 na dvoře Pankrácké věznice uškrceni. Mrtvoly byly spáleny a popel rozmetán neznámo kde.

V roce 1963, za prezidenta Antonína Novotného, byli všichni potrestaní procesu se Slánským tajně stranicky i soudně rehabilitováni. Rehabilitace byla zveřejněna až v roce 1968.







neděle 22. listopadu 2020

S rouškou na věčné časy? Zahradníček komentuje

 22.11.2020; 20:18   - Úvodem nezbytná úvaha počasí: Rekordní letošní nízké teploty okolo 20. listopadu -5°C jsou teplotními rekordy 21. století. Tak nízké teploty obyčejně přicházejí až o 5 dní později. Že by signalizovaly dřívější příchod zimy? 

V době protikoronových vládních opatření je zima ještě protivnější než za normálních dob, kdy místo vztekání u domácího krbu a sledování nudné televize, bylo možné veselit se v báru, v divadle, kině, ve sportovní hale či se potulovat po obchodních centrech. 

Pandemie se zřejmě zase zlomila. Na začátku listopadu bylo přes 18 tisíc nemocných, nyní je 8 tisíc. Spousta lidí však, především ve věku 50 až 70 let, zásluhou Covidu-19 umírá.  Spousta jinak zdravých lidí zásluhou obětavých zdravotníků přežila, i když doslova "ležela hrobníkovi na lopatě." 

Podle pravidelných informací hygienických stanic, většina lidí se nakazí Covidem-19, buď v rodině, nebo v zaměstnání. Vzhledem  k dosud neobjevené skutečně spolehlivé vakcíně se život v bytech s početnými rodinami a na pracovištích, kde se lidé musejí stýkat mezi sebou i s návštěvníky,  stává nežádoucí. Měla by přijít nějaká změna v celkovém pojetí života lidské společnosti. To je však hudba vzdálené budoucnosti, která bude zaplacena  nesmírnými oběťmi. Lidé zoufale brání vše, co se jim líbí, na co jsou zvyklí a z čeho mají prospěch. A tak kvůli v létě otevřeným kořalnám a hernám na podzim zemřely tisíce lidí. 

 I když se podaří Covid-19 nějakým způsobem utlumit, nebezpečí nového rozšíření bude stále existovat, tak jako existuje nebezpečí Španělské chřipky, která se na některých místech znovu objevuje.  Na obzoru je třetí vlna pandemie Covid-19, v Jižní Koreji, které se předchozí vlny podařilo utlumit na minimum, hlásí prudký nárůst případů. 

Mimo Covidu-19, který kosí lidi, Evropa čelí náporu ptačí chřipky, kterou volně žijící ptactvo ohrožuje hospodářské chovy drůbeže,  a prasečí mor  roznášený divokými prasaty. V podstatě by za stavu velké bezmocnosti proti chorobám mělo lidem  jít o přežití, přesto je zde spousta jedinců a skupin jimž jde o užívání světa, o moc a zisk za každou cenu. Nošení roušek a nemožnost jakékoli zábavy je pro tyto lidi omezováním osobní svobody.  Tito sobečtí lidé odmítají společenskou disciplínu, solidaritu, lidskost.

Co je to svoboda. Prý přišla po roce 1989. Záleží na úhlu pohledu. Za vlády komunistů sice nebyly jako dnes stovky politických stran a hnutí ani soukromé podnikání ani nezaměstnanost, nebyly ani statisíce úředníků, kvůli jejichž nadprůměrným příjmům je nutno platit za nesmyslné povinnosti a žádosti jsou jako dálniční poplatky, technické kontroly motorových vozidel, povinné platby za odpady, nebyly povinné revize komínů a kotlů. Co je svoboda?

Lidé, kteří vykřikují o omezování, by si měli něco zjistit o životě lidí v minulosti. Ve 20. letech minulého století byl například zákaz vlastnit rozhlasový přijímač, ještě v 60. letech byl zákaz fotografovat  průmyslové objekty a nádraží, až do roku 1990 bylo zakázáno fotografování v hraničním pásmu. Dneska fotografování sice na tabulích zakázáno není, ale je situace je horší, protože jsou šířena jakási předpisy EU o ochraně osobních a autorských práv, podle nichž nic není možné fotografovat bez souhlasu fotografovaného, nebo autora či majitele fotografovaného předmětu. Navíc televize rozšířila fámu, že s fotoaparáty chodí lidé, kteří fotografie prodávají zlodějům.

Kvůli autorským právům nelze pouštět reprodukovanou hudbu, pouliční a obecní rozhlas může maximálně vypouštět nějaké pazvuky. Smutno je na výstavách a sportovištích, kde o přestávkách dříve zněla oblíbená hudba. 

Jsou povoleny profesionální fotbalové a hokejové soutěže. Bez ozvěny diváků je to jaksi bezzubé. Navíc někteří hráči jsou nějakou dobu v karanténě. Zdá se, že v zahraničí, například v Německu, hráči nepřítomnost diváků nevnímají a hrají naplno, "jako by se nechumelilo", v českých poměrech se za prázdných hledišť daří týmům, jejichž hra je více než na fotbalovém myšlení založena na fyzickém drilu v přípravě. 

Z fotbalového prostředí vyšla smutná zpráva o psychicky nemocném bývalém výborném fotbalistovi Brna, Zlína a Bohemians, československém reprezentantovi, účastníkovi mistrovství světa v roce 1982 Petru Janečkovi, který se pohybuje mezi bezdomovci. Začalo to rozvodem, po němž mu toho mnoho nezbylo, a o to, co zbylo, ho připravili kamarádi z ulice. Světská sláva, polní tráva. Ne každý se dokáže se životem mezi lidskými dravci vyrovnat. Mnoho úspěšných sportovců živoří.  Podobné zprávy se objevili i o Mariánu Masném, útočníkovi  reprezentačního týmu Československa, který v roce 1976 vyhrál  mistrovství Evropy. 

Před dvaceti lety zemřel ve věku 78 let Emil Zátopek, jeden z nejslavnějších sportovců světa. V roce 1952 byl hvězdou Olympijských her ve finských Helsinkách. Po vítězství v běhu na 10.000 m a 5.000 m se vydal i na maraton. A opět zvítězil. Možná mu k vítězství pomohl  Angličan, který běžel vedle něho a řekl mu, že tak pomalu, jako běží Zátopek, se maraton neběhá. To Emila tak naštvalo, že zrychlil tak, že mu nikdo nestačil.

V rozhlasových zprávách tehdy, v roce 1952, bylo vždy oznamováno, že zvítězil štábní kapitán Emil Zátopek. Má představa, představa malého školáka, tehdy byla, že Zátopek běžel  v důstojnické uniformě s čepicí na hlavě. V uniformě samozřejmě neběhal, ale ukazoval se v ní často, i poté, co začala vysílat televize. V roce 1968 se v ní ukazoval až příliš, přičemž si příliš pouštěl ústa na špacír. Ukázalo se, že na politiku dobré nohy a plíce nestačí. Nestačí ani dobrá hlava, pro politika je nejdůležitější hroší kůže, a také dlouhé prsty. 

Josef Zahradníček


sobota 21. listopadu 2020

Janu A. Baťovi byl vrácen čestný doktorský titul

 Po více než sedmdesáti letech se nápravy křivdy dočkala rodina legendárního podnikatele Jana Antonína Bati. Vědecká rada Vysokého učení technického (VUT) v Brně v pátek anulovala rozhodnutí profesorského sboru brněnské techniky z roku 1948 J.A. Baťovi navrátila jeho původní akademickou hodnost.


Navrácení čestného doktorátu je zásadním krokem k očištění jména jednoho z nejvýznamnějších mužů první republiky, kterým Jan Antonín Baťa bezesporu byl. Čestný doktorát získal 15. prosince 1937 na tehdejší Vysoké škole technické Dra Edvarda Beneše, což je dnešní Vysoké učení technické v Brně. Slavnostní promoce se uskutečnila 26. března 1938.

Titul Doktor technických věd byl A. Baťovi odebrán z politických důvodů v květnu 1948. Baťův majetek byl znárodněn už v květnu 1945. Když byl mimořádným lidovým soudem J.A. Baťa kvůli pobytu v zahraničí  odsouzen, tak mu profesorský sbor tehdejší brněnské techniky v květnu 1948 doktorský titul odebral. Až v roce 2007 se podařilo Baťu rehabilitovat a Městský soud v Praze původní rozsudek zrušil.

Jan Antonín Baťa převzal obuvnické podniky po smrti otčíma Tomáše Bati a  během 30. let minulého století vybudoval síť obuvnických továren a prodejen po celém světě. 







čtvrtek 19. listopadu 2020

První setkání Gorbačova a Reagana 19. listopadu 1985

 Dnes uteklo 35 let od prvního setkání hlavních představitelů USA a SSSR, Prezidenta Spojených států Ronalda Reagana a generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gojbačova. Toto setkání v Ženevě zahájilo několikaletý proces, po němž byla ukončena "studená válka" a ve východní Evropě se zhroutily komunistické režimy.


V Ženevě se 19. listopadu 1985 zdaleka nejednalo o změnách politického systému, jednalo se o omezení jaderných zbraní v USA a SSSR. Američané navrhl padesátiprocentní snížení počtu strategických útočných zbraní a snížení jaderných střel středního doletu v Evropě. 

První setkání Reagana a Gorbačova nepřineslo žádné konkrétní výsledky. Jediným bodem dohody bylo prohlášení obou stran o nepřípustnosti jaderné války. Daleko důležitejší bylo, jak se později ukázalo, že představitelé obou mocností navázali osobní kontakt a dohodli se na dalším setkání.  

úterý 17. listopadu 2020

17. listopadu 1945 vyneseny první rozsudky nad nacistickými válečnými zločinci

17. listopadu 1945, přesně dva měsíce od zahájení prvního procesu s nacistickými válečnými zločinci v dolnosaském Lüneburgu, vynesl britský soud první rozsudky nad válečnými zločinci, jimiž byli dozorci koncentračního tábora Belsen-Bergen. Bylo obviněno 48 dozorců tábora Belsen-Bergen, který byl britskou armádou osvobozen před půl rokem. 

Soud se 44 obžalovanými dozorci z Belsen-Bergenu

Velká část obviněných páchala největší zločiny v koncentračním táboře Osvětim, z něhož v lednu 1945 uprchla před sovětskou armádou. Uprchli vstříc západní frontě v domnění, že spojenci nemají důvod k pomstě jako Rusové. V Bergen-Belsenu nadále pokračovali ve zločinech proti lidskosti. Britští soudci ani potom, co v Bergen-Belsenu spatřili tisíce vyhladovělých mrtvých těl, se nesnížili k umlčování obhajoby a soudili přesně podle svých zákonů. V řadě případů však zákony nestačily na zločiny, které byly zcela mimo všechny zákony. Část obžalovaných proto byla potrestána nižšími tresty nebo osvobozena. 

"Belsenská bestie" Irma Grese a velitel tábora Josef Kramer

Pozornost světa byla soustředěna na hlavní obžalované, na Josefa Kramera, velitele koncentračního tábora Osvětim, později velitele tábora Belsen-Bergen, a Irmu Grese, nesmírně krutou dozorkyni nazývanou vězni "Belsenská bestie," působící postupně v táborech Ravensbrrück, Osvětim a Belsen-Bergen. 

17. listopadu 1945 byly vyneseny rozsudky: 11 obviněných včetně Kramera a Grese (před popravou vyzpěvovala nacistické písně) bylo odsouzeno k trestu smrti, 1 doživotní trest, 17 tresty vězení a 15 bylo osvobozeno. Proces a rozsudky byly tehdy silně kritizovány, ale z pohledu právníků probíhal soud poctivě podle zákonů. 

Obyčejný 17. listopad. Zahradníček komentuje

 17.11.2020; 14:13 - Dnes je už jednatřicáté výročí listopadové revoluce,  spousta politiků i nepolitiků se  zase hledí předvést. Klaus přišel na Národní třídu s rouškou pod bradou. Novinářům tento zlý člověk, který neustále někomu vnucuje své sadistické názory, zřejmě imponuje. Jinak by si ho nevšímali. Vrána k vráně sedá.

Jiní pisálkové a hledači záhad dnes, po 31 letech, objevují v listopadovém převratu tajemné nitky StB. Tito lidé jsou schopni tvrdit, že StB byla řízena Václavem Havlem, který velel také KGB a UV KSČ. Je možné zaslechnout, že tenkrát bylo mnoho mrtvých a zraněných, a pravda se dodnes tají. 

Listopadový převrat byl zoufalou akcí disidentů, která za pomoci Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, BBC a dalších rozhlasových stanic, naštěstí vyšla. Vyšla, protože komunisté z vyšších míst a s rozhledem po světě se sice navenek  zoufale snažili udržet svůj politický systém, ale ve skutečnosti chtěli bezpečně alespoň přežít, pokud nechtěli přejít na druhou stranu barikády. Komunističtí pohlaváři věděli, že bez SSSR, který předtím nezasáhl při volbách v Polsku a Maďarsku, se udržet u moci nemůžou. Žádná dohoda s disidenty nebyla. Hrozil však pád měny, což by byl konec všech socialistických směnárníků z hvězdičkových hotelů a křečků z Masen a Zelenin. Ty zachraňoval Václav Klaus se svou velkozlodějskou partou z ekonomických ústavů,  zlodějským kurzem koruny a malou a velkou privatizací.  Třeba po 40 letech, v roce 2060 až  aktéři privatizace nebudou mezi živými, se zločiny privatizace budou objevovat tak jako se dnes objevují zločiny komunizmu..

Kde jsou časy, kdy byl fotbal vyloženě letním sportem a hokej sportem zimním. Bylo častým jevem, že někteří sportovci nevěděli, kterému sportu dát přednost, a tak provozovali ten, na který právě bylo roční období. Na jaře a na podzim hráli fotbal, v zimě hokej. Stávalo se někdy, že jeden den sehráli utkání v 1. fotbalové i hokejové lize. Před šedesáti lety Vlastimil Bubník hrál v hokejovém i fotbalovém reprezentačním týmu, Vladimír Zábrodský reprezentoval v hokeji a tenisu - Daviscup.  A to tenkrát byli do reprezentačních týmů vybíráni  skutečně nejlepší hráči, nikoli jako dnes ti, kteří jsou ochotni unavit tělo za méně peněz než mají v klubu. Jedinou výhodou reprezentantů tehdy byla možnost podívat se za hranice.

 Dnes je všechno jinak, větru dešti se ještě neporoučí, ale na vítr a déšť, a také na sníh a mráz, se sportovci snaží vyzrát. Hokejisté, házenkáři, volejbalisté a další sportovci se z malých hřišť přesunuli do sportovních hal, fotbalisté na zimu nedbají. V Anglii a Německu, kde už mají fotbalové stadiony z větších částí zakryté, se už dávno hraje v době okolo vánoc a konci roku. Letos to zkusí i česká 1. fortuna liga. Poslední letošní ligové zápasy se budou hrát 23. prosince.

V závětří pandemie se daří ekoteroristům. V minulém týdnu se objevily články o vypouštění divokých koní do přírody. Tato zvířata zde žila volně snad  někdy za neandrtálců. Od té doby, co se ve střední Evropě objevil člověk (Homo sapiens) koně mu sloužili. Volně pobíhat v přírodě je nikdo nenechal. Po současném vypouštění a rozmnožování smeček vlků v české přírodě, což je v podstatě každoroční desetimilionový výdaj a částečné odškodnění chovatelů ovcí, přichází metla na řidiče motorových vozidel. Následky po srážce s koněm jsou něco jiného než po srážce se zajícem nebo se srnou. 

Vše zlé je k něčemu dobré. Zákaz nočního vycházení a povinné nošení roušek nejen přibrzďují koronavir, ale srazili na minimum výskyt říjnových viróz. Dnes smrkající a kašlající pokladní v supermarketu nejsou. A šíření koronaviru v obchodech, myslím, že je minimální, Podle pravidelných informací hygienických stanic nejvíce nákaz Cuvidu-19 je v rodinách, potom v zaměstnání, v mateřských a jiných školách, sociálních službách a sportu. Veřejná doprava ani maloobchod jmenovány nejsou. Zavření obchodů, omezení prodejní doby a stanovení počtu zákazníků na plochu je jen důkazem o tom, že lidé ve vládě jsou zcela odtrženi od reality běžného života. 

Josef Zahradníček


čtvrtek 12. listopadu 2020

VAR jako kolbiště hnidopichů

 V Karviné  na základě prohlédnutí záznamu VAR, u kterého byl Zbyněk Proske, byla proti tvrdě hrajícím Bohemians rozhodčím Pavlem Julínkem nařízena penalta (za hrani rukou) a to rozpálilo příznivce Bohemians do běla. Oba rozhodčí za to, že si dovolili rozhodnout podle toho, co viděli, sklidili nevybíravou kritiku v pražských mediích. 

Bez velkého rámusu zůstala tentokrát, po shlédnutí VARu, penalta nařízená v Plzni proti Spartě, za Hanouskův faul. Štěstím pro rozhodčího Fraňka bylo, že v té době Sparta prohrávala 0:3 a že plzeňský Bucha penaltu ležérním kopem neproměnil. Dovedu si představit, co by se asi v mediích dělo, kdyby se tato penalta kopala za stavu 0:0, Bucha ji proměnil a utkání skončilo 1:0 pro Viktorii. Pohled na vzteklého Dočkala zatím stačil. Schytal by to určitě i Berbr pobývající za mřížemi. 

Ukazuje se, že pokrok a technika se nedají zastavit, i když nakonec někoho poškodily a jinému pomohly. Konce jsou stejné jako v dobách, kdy nebylo video a televize, kdy rozhodčí byl pánem situace na hřišti i terčem nevybíravé kritiky v mediích.  Video snad bylo zavedeno místo brankových rozhodčích a kvůli dvoumetrovým ofsajdům, které asistenti občas nestačili odmávat. Ofsajdy snad video vyřešilo s přesností na 5 cm, ale neštěstím je, že se VAR zvrhl k posuzování faulů. A nejen v trestném území, ale na celém hřišti. To je zřejmě jen začátek, za čas může přijít další a další sledování kontaktů hráčů, přerušování hry a tahanice. 

Problém VAR je i mimo dění na hřišti, různí fotbaloví kritici chtějí vidět na videu situaci jinak než kvalifikovaný a proškolený rozhodčí, který musí rozhodnout. (EM)

neděle 8. listopadu 2020

První bitva třicetileté války

K významným výročím, které si často připomínáme, patří roky 1618 a 1648, které jsou uváděny jako začátek a konec třicetileté války. První větší bitva této války byla svedena 8.listopadu 1618 u Lomnice nad Lužnicí. Příčin k rozpoutání dlouhé a vůči civilnímu obyvatelstvu nesmírně kruté války bylo hodně, hlavně spor o kompetence císaře a říšských stavů, který se vyhrotil na území současného Německa. Sudem střelného prachu byly i náboženské reformace, a tak bylo otázkou času, kdy přiletí nepatrná jiskra a sud vybouchne.

Sídlo bělohorského vítěze hraběte Buquoye v Nových Hradech

Jako začátek válečného konfliktu je uváděna pražská defenestrace 18. května 1618, když zástupci protestantských stavů vnikli na pražský Hrad a z okna vyhodili císařské místodržící Jiřího Bořitu z Martinic a Vilému Slavatu z Chlumu a Košumberku (s nimi také tajemníka Fabricia). Hned na to čeští šlechtici sestavili vládu třiceti "direktorů", vytvořili vlastní ústavu, a profesionálního válečníka Matyáše Thurna pověřili zřízením stavovského vojska. Císař Matyáš si se rozhodl povstání potlačit a vyslal do Čech císařskou armádu, v jejímž čele byl generál Karel Bonaventura Buquoy. Buquoy zřejmě podcenil české stavovské vojsko a po několika menších potyčkách mezi Čáslaví a Jindřichovým Hradcem mu nezbývalo než zbědované vojsko stáhnout do nedobytných Českých Budějovic (město vždy věrné císaři - až do roku 1918). Stavovské vojsko však Buquoye stále pronásledovalo.

Kostel sv. Štěpána v Lomnici na Lužnicí
K bitvě, která je uváděna jako bitva u Lomnice, došlo 8. listopadu 1618 v oblas ti mezi Lomnicí nad Lužnicí a Lišovem. Císařští prchali od Jindřichova Hradce, ale překážkou byla rozvodněná řeka Lužnice, do brodů se s těžkými děly a municí neodvážili, proto namířili k jedinému mostu v Dráchově. Potom po levém břehu Lužnice prchali k jihu. U vesnice Frahelž si chtěli odpočinout, ale stavovští vojáci jim byli v patách. Nezbylo než zaujmout bojové postavení u rybníka Dvořiště. Povstalci sice označovali bitvu jako vítěznou, někteří historikové jako Buquoyovu největší porážku v životě, ale skutečností bylo, že boj skončil ve ztracenu. Bitva se totiž protáhla do tmy a pod rouškou noci Buquoy před velkou stavovskou přesilou dokázal většinu své armády přesunout k Rudolfovu a Českým Budějovicím.
Erby hraběcího rodu Buquoyů
Odhadovalo se, že v bitvě u Lomnice zahynulo na 1.800 vojáků, císařských i stavovských, z nichž značnou část měli na svědomí lidé z okolních vesnic, kteří ráno raněné vojáky, bez ohledu na to, ke kterému vojsku patřili, jednoduše olupovali a dobíjeli. Taková byla odveta za násilí vojáků. Procházející vojáci totiž nemilosrdně vesnice rabovali a pálili. Kdo z vesničanů neutekl do lesů a bažin, jen těžko vyvázl živý. Proto ani vesničané se zajatými raněnými vojáky nejednali v "rukavičkách." 
Kostel sv. Václava v Lomnici nad Lužnicí
 Na jaře roku 1619 se mezi Českými Budějovicemi a Jindřichovým Hradcem vytvořila frontová linie. Na jihu rabovalo vojsko císařské, na severu povstalecké vojsko stavovské. Císařští generálové se jezdili radit do Vídně, stavovští do Prahy. Vůdci českého stavovského povstání sice stále rokovali, ale více než o obranu země měli starost o to, jak si rozdělit královský majetek, také tzv. poklad Rudolfa II., který se rychle rozplýval. Po smrti císaře Matyáše čeští páni odmítli poslušnost Ferdinandu II., kterého předtím českým králem zvolili, a 4.listopadu 1619 českým králem zvolili falckého kurfiřta Fridricha V. To vedlo císaře k posílení vojska. 
Zámek generála Marradose v Rudolfově u Č. Budějovic 
V září 1620 se u Českých Budějovic k Buquoyově armádě připojila vojska generála Marradose a vévody Maxmiliána a společně táhla ku Praze, aby na Bílé hoře rozehnala stavovské vojsko, a tím i celé povstání české šlechty proti Habsburkům. Praha se císaři Ferdinandovi II. vzdala a 27 vůdců povstání bylo popraveno, ale některá česká města ještě dlouho odolávala, dokud je císařští postupně nedobyli - většinou nechali vyhladovět. Tím české stavovské povstání skončilo, nikoli válka, která se přenesla na území Německa, kde se vytvořilo na 300 států.
V
V kostele Obětování P. Marie v Č, Budejovicích je hrob generála Marradose 
Boje se ovšem českým zemím nevyhýbaly, přičemž hlavně švédské drsné mravy obohatily už tak značně kruté způsoby jednání s civilním obyvatelstvem. Vpád do střední Evropy sice Švédové zdůvodňovali ochranou protestantů před katolíky, ale ve skutečnosti hlavním záměrem těchto tažení bylo loupení. Společně s vojskem přijížděly prázdné vozy, na které podle pokynů důstojníků byly nakládány drahé kovy, umělecké předměty, knihy a další cennosti. Vše bylo hned odváženo do Švédska.
Osnanbrück
Třicetiletá válka byla 24. října 1648 v Osnabrücku ukončena Vestválským mírem. Sporná území si válčící strany rozdělily. Českých zemí se dohody netýkaly, české země nadále zůstaly součástí Říše římské národa německého, ovládané Habsburky.

sobota 7. listopadu 2020

Americké volby v českých mediích nahrazují oslavy VŘSR. Zahradníček komentuje

 7.11.2020; 11:14  -  Začátek listopadu 2020 není odjakživa příjemný. Venku mlha, šero a v mediích vztek, zloba, nenávist. Z toho všeho profituje pandemie konoronaviru Covid-19.  Zlí lidé a dezinformátoři jsou také na koni. Hledání vnějších a vnitřních nepřátel a nahánění strachu v českých zemích vždycky u lidu prostého důvěřivého zabíralo. 

Česká media i americkými prezidentskými volbami dokázala rozdělovat společnost a štvát proti sobě i české obyvatelstvo. V minulosti americké volby české novináře zajímaly jen okrajově, tentokrát plní první stránky. Dokonce nahrazují informace o koronaviru. Důvodem je asi, že Trumpova porážka je náznakem změn sociálního myšlení v americké společnosti a může na celém světě velkým hráčům omezit velké zisky. To se může přenést i do Evropy. 

Jednou z mála příznivých zpráv je obnovení nejvyšších českých sportovních soutěží, i když o neregulérnosti soutěží způsobené absencí mnoha nakažených hráčů nelze pochybovat. Několik tisíc profesionálních sportovců potřebuje hrát, jinak by si museli hledat nějaký jiný způsob obživy. Včera se začalo hrát v Jablonci a doposud jednobodový nováček z Brna tam nečekaně porazil domácí tým ošlehaný nejen boji na špici 1. ligy, ale i v Evropské lize. V EL se ve čtvrtek dařilo pražským týmům, Spartě a Slávii, když domácí utkání s atraktivními soupeři z Francie a Německa vyhrály. Liberec, jemuž kvůli karanténě chybělo 14 hráčů ze soupisky prvoligového týmu, si z německého Hofenheimu přivezl vysokou porážku.

Dnes je 7. listopadu. V padesátých a šedesátých letech minulého století se v tento zpravidla sychravý den ve všech zemích východního komunistického bloku konaly oslavy ruské Velké říjnové revoluce. V Moskvě se na Rudém náměstí konávala vojenská přehlídka, v Československu se konaly povinné manifestace na náměstích. Po poledni se zastavily továrny a úřady a lid pracující zamířil manifestovat na náměstí, s ním vojsko a žáci a studenti všech škol. Na náměstí stála velká tribuna, důkladně hlídána bezpečností uniformovanou i civilní. Po zahrání hymen a prvním projevu už byly šiky pracujících silně prořídlé.  Kdo měl štěstí našel místečko v nějaké restauraci a usrkával horký grog, ostatní spěchali domů, do vytopených bytů. Na náměstí zůstala školní mládež a pod tribunou neúnavný houf několika desítek tleskačů a vyvolávačů hesel. 

Po roce 1968 v Československu už oslavy VŘSR ztratily mnoho ze své masovosti a okázalosti. Konaly se jen ve velkých městech. Českoslovenští komunisté jistě neradi vzpomínají na 7. listopad 1987. Tenkrát  početná československá stranická a vládní delegace se vydala na jubilejní oslavu VŘSR do Moskvy, aby Gorbačova přesvědčila o tom, jak plní odkaz VŘSR, za což očekává  další internacionální pomoc v boji proti vnitřním a vnějším nepřátelům. Husákova delegace nepochodila, Gorbačov pomoc odmítl. Proto v předvečer oslav uražená delegace československých komunistů opustila Moskvu. Za měsíc Gustáv Husák odstoupil z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Na jeho místo byl dosazen nemastný, neslaný a neškodný Miloš Jakeš

.Josef Zahradníček


pondělí 2. listopadu 2020

Procesy s čarodějnicemi v 17. století v Americe

 Už víc než 300 let se američtí vědci snaží objasnit jednu temnou kapitolu americké historie. Na konci 17. století se v Salemu (dnes stát Massachusetts) konaly soudní procesy nejméně se 150 ženami, které byly obviněny z čarodějnictví. 20 mladých dívek bylo kvůli tomu popraveno.

Je spousta domněnek o tom, co se tenkrát dělo. Historiky ověřené dokumenty uvádějí, že souzené ženy se chovaly nepřirozeně. Procesy v Salemu začaly v roce 1692 poté, co dvě dívky měly halucinace, kroutily se v křečích, vydávaly zvláštní zvuky a omdlévaly. Krátce nato bylo předvedeno dalších šest dívek, které měly stejné nepřirozené projevy.

Když byly čarodějnické procesy zakázány, začalo se pátrat, co nepřirozené chování mladých žen způsobilo. Na skutečný důvod se dodnes nepřišlo. Dlouho se věřilo domněnkám, že halucinace vyvolávala histerie způsobená dlouhotrvající válkou s indiány. V 70. letech minulého století přišla studentka University of California v Santa Barbara Linnda Caporael s teorií, že čarodějnické chování žen vyvolalo požití obilí zasaženého houbu zvanou námel, odborně Paličkovice nachová (Claviceps purpuera). 

Námel je smrtelně jedovatý, protože po jeho požití se stahují cévy, v lékařství se používal k zastavení krvácení. Dostal-li se do mouky způsoboval vleklé otravy nazývané námelka, šimravka či ergotizmus. Projevovaly se křečemi, pocením, zvracením, dušením, dvojitým viděním a černáním končetin. Bylo-li v mouce více než 5 procent námelu, končila otrava smrtí.

S názorem o možném otrávení žen v Salemu námelem řada odborníků souhlasila, ozvalo se však mnoho nesouhlasných názorů. Byly to především projevy chování, které byly jiné, než jaké jsou v medicíně popisovány při otravě námelem. Ergotizmus je úplně něco jiného, především dochází ke zvracení a zrudnutí kůže. A to při procesech v Salemu nebylo zaznamenáno.

Objevily se i další teorie o otravě jinými látkami pocházejících z rostlin. Přesvědčivě se doposud nikomu nepodařilo vysvětlit, co tehdy postihlo mladé ženy v Salemu (Salem Witch Trials). Možná se to nikdo nedozví ani v budoucnosti, a tak události budou jistě i nadále inspirovat filmaře.

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.