Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

čtvrtek 28. května 2020

Atentát s otazníky

Po atentátu na Reinharda Heydricha 27.května 1942 bylo stannými soudy odsouzeno k trestu smrti 1.375 lidí, bez soudu zavražděno 390 lidí v Lidicích a Ležákách a 1.000 pražských Židů v likvidačním táboře Majdanek.




Stál skutečně Heydrichův život za tolik obětí? Byla změněna Mnichovská dohoda tím, že po atentátu britská vláda i de Gaullova Svobodná Francie odvolaly pod dohodou podpisy? Nebylo kvůli pofidernímu úspěchu československé exilové vlády obětováno příliš krve?

O atentátu bylo v Londýně zřejmě rozhodnuto na konci září 1941, hned poté, co Heydrich byl z Berlína do Prahy přeložen. Maximálně se exilové vládě mohlo jednat o pomstu za trest smrti pro protektorátního premiéra Eliáše, kvůli jeho kontaktům s Londýnem.

Mnohem pravděpodobnější se jeví spekulace o Benešově potřebě prosadit se u spojenců. Jeho hvězda totiž po abdikaci v říjnu 1938 prakticky zhasla. Beneš ani nikdo další z londýnské exilové vlády se k příkazu na provedení atentátu nikdy samozřejmě nehlásil. O atentátu se za komunistického režimu prakticky nesmělo mluvit a psát - s výjimnou roku 1968 - neboť západní odboj měl pro obyvatelstvo Československa být tabu, za vítěze druhé světové války byla vydávána pouze Rudá armáda. Na veřejnosti mlčel i bývalý exilový velitel čs.zpravodajské služby plukovník František Moravec; pouze jednou, roce 1964, v úzkém kroužku bývalých exulantů, řekl, že příkaz k zabití Heydricha vydal prezident Beneš.

Důvody a okolnosti všech atentátů, které otřásly světem, se obyčejně nepodaří nikdy objasnit. Objevily se názory, že velkou roli v atentátu na šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Heydricha hrál Canarisův Abwehr, jemuž hrozilo odhalení kontaktů s britskou špionáží. Jiní spekulanti dokonce tvrdili, že na odstranění Heydricha měl zájem jeho nadřízený ministr vnitra Heinrich Himmler, či dokonce sám Hitler. Ambiciózní Heydrich prý znamenal pro nejvyšší pohlaváry velké nebezpečí, údajně aspiroval na Hitlerovo místo v čele NSDAP i státu.

Už výsadky lidí, kteří atentát měli provést, byly doprovázeny nervozitou a zmatky. Při čtení některých historek o dramatickém pobytu atentátníků na území protektorátu není možné se zbavit dojmu, že londýnské vedení si život v okupovaných Čechách a na Moravě představovalo opravdu "jak Hurvínek válku." O to větší uznání parašutisté zaslouží. Ti lidé se museli nejen připravovat na splnění úkolu, skrývat se před bezpečnostními a vojenskými složkami, navazovat kontakty s domácím odbojem a hledat spojení s Londýnem, ale především si zajistit základní lidské potřeby jako stravu, oblečení, hygienu, nocleh atd.

Domácí odboj vytušil, jakou akci parašutisté chystají, a tak 12.května 1942 z protektorátní odbojové ústředny do Londýna přišlo zoufalé varování, že následky atentátu budou hrozné. Plukovník Moravec si na sklonku života upamatoval, že depeši předložil Benešovi, který zakázal na ní odpovědět. Moravec však 14.května odeslal domácímu odboji uklidňující zprávu, že se žádná akce proti "oficiálním říšským osobám" nechystá. O třináct dní později Jan Kubiš a Jozef Gabčík atentát na Heydricha provedli.

Z dnešního úhlu pohledu se jeví výběr místa a samotné provedení atentátu jako nepochopitelné. Postavit se na ulici před auto a vytáhnout samopal dnes dokáže jedině sebevražedný atentátník v Iráku nebo Afganistánu.

Je možné, že záměrem těch, kteří v Londýně atentát připravovali, byla Kubišova a Gabčíkova smrt. Potřebovali, aby německé orgány okamžitě poznaly, že atentát je dílem zahraničního výsadku. Že by chtěli odvrátit pozornost od perzekuce domácího obyvatelstva se nejeví jako pravděpodobné. Bylo by to jen dokladem toho, že lidé v exilu neměli ponětí o nacistickém systému. Nacistům minimálně záleželo na tom, jestli potrestají vinné, či nevinné.

Je obdivuhodné, že se K.H.Frankovi podařilo zvrátit Hitlerův rozkaz pro výstrahu popravit 10.000 Čechů . Kompenzací bylo vypálení Lidic a Ležáků, stanné právo a stanné soudy.

Další otázkou je ústupová cesta atentátníků. Zdá se, že po atentátu padly všechny plány, pokud nějaké byly, že po atentátu následovala jen improvizace a zmatek, spoléhání na vlastní schopnosti a na pomoc doposud se obtížně formujícího domácího odboje, který pak až do konce války byl paralyzován. (27.5.2008)

úterý 26. května 2020

Koronavirus způsobil nenahraditelné škody

U.S. Deaths Near 100.000 an Incalculable Loss

Zatímco se v USA počet mrtvých přibližuje 100 000, během víkendu, který měl být v USA jako tradičně věnován padlým z válek, šířil Trump na Twitteru urážky vůči různým politikům, rozšiřoval nepodložená obvinění, která byla už důrazně vyvrácena a v sobotu i v neděli hrál golf. Někteří lidé u jeho golfového hřiště protestovali s transparentem: "Přestaň nás zabíjet!" 

Americká media zveřejňují jmenný seznam lidí, který zemřeli na koronavirus. Trochu to připomíná protektorátní seznamy se jmény lidí popravených. V seznamu je uveden věk zemřelých a u významných osob jejich povolání či zásluhy. Převažují zemřelí ve věku okolo 65 let, a není velkou výjimkou věk 25 či 30 let. Jedná se o nenahraditelné ztráty.

Vysoká čísla obětí koronaviru v USA jistě jsou způsobena podceněním pandemie v jejím začátku. Nošení roušek či jakékoli omezování bylo na počátku dubna velké části Američanů k smíchu. Dnes nejen nosí roušky, ale je možné vidět na ulicích lidi v kombinézách, jaké nosí zdravotníci, kteří vyšetřují a ošetřují pacienty.

V ČR a okolních zemích jsou vlády, pod tlakem podnikatelů, nuceny rušit mnoho protikoronových opatření. Končí i omezení vstupu do prodejen v době mezi 8 a 9 hodinou, která byla vymezena lidem nad 65 let. To bylo jedno z nejhloupějších nařízení, pozitivní diskriminace, protože někteří senioři, kteří dříve nakupovali v jiné době, to vzali jako povinnost tlačit se do supermarketu v 8 hodin. A většinou chodili ve dvojicích, i když na všech dveřích obchodů byly pokyny, aby chodil nakupovat jen jeden člen domácnosti a nenakupovali se zásoby.

Existuje představa některých epidemiologů, že se státy mohou vyrovnávat s pandemií operativním uvolňováním a zase opětovným zpřísňováním karanténních opatření, v závislosti na momentální situaci. Pokud číslo R přesahuje hodnotu jedna, znamená to, že každý přenašeč viru nakazí více než jednoho dalšího člověka ve svém okolí - a choroba je tedy opět na mírném postupu. Spíše než uvolněním by tedy úřady na podobnou situaci měly reagovat mírným posílením karantény, aby další šíření infekce včas podvázaly.

Zmíněný model ovšem nepočítá s jednou důležitou proměnnou, kterou je lidská psychologie. Lidé si při vší aktivitě občanské společnosti na plošnou karanténu zvykali značně obtížně - a dokázali to mimo jiné i proto, že doopravdy měli strach. Když si skutečně zvykli a pravidla byla jaksi nastavena, řada z nich bude rychle zrušena - což vytváří do budoucna potenciální překážky pro opětovné obnovení. Společenský konsensus, který existoval během první vlny epidemie, zahrnoval rozhodující část obyvatelstva, zásadně proti plošné karanténě se stavěli vesměs jen věční libertariánští hudralové.

Podle vyjádření některých opozičních politiků musel mít občan dojem, kdyby vládla opozice, že by se koronavirus vůbec neodvážil do České republiky nahlédnout, natož vniknout. Hospody a obchody ve vykřičených turistických lokalitách (Praha, Č. Krumlov) lomí rukama nad ztrátou výdělku, žádají od vlády odškodnění. A nelétají letadla. To je dobrý úkaz, protože lidé nerajzují po světě a nepřenášejí nemoci.



pondělí 25. května 2020

Benešův odboj (amnestie pro vrahy) trval až do září 1945


Dnes je to 75 let od tragické události v obci Tušť. Až do roku 1989 se o popravě lidí 25. května 1945 v Tušti nemluvilo, místní pamětníci buď s divokým trestáním spoluobčanů souhlasili (když jim padl do klína majetek zavražděných a vysídlených), nebo se báli postihů ze strany bezpečnosti i vrahů. Dnes už se obyvatelé Tuště a blízkého okolí tváří, jako by to všechno byl středověk, jako by se tam nic špatného nestalo. Vždyť ti mrtví si přihlášením k německé národnosti tu smrt zavinili sami!


Dnes, s odstupem 75 let, si klademe otázku, kde se tenkrát v lidech vzala ta zvířecí krvelačnost? Ta neúcta k právu a životu. Většina těch revolucionářů z 5. května 1945 nebyla německou okupací nijak postižena?

 Není možné se ubránit dojmu, že ta nenávist proti Němcům byla v Češích a Moravácích záměrně pěstovaná už od roku 1918, přičemž návody, jak ji pěstovat předkládali různí národovci od poloviny 19. století. Tenkrát ovšem šlo o pěstování nenávisti proti Vídni. A ve Vídni se mluvilo německy. Podle každého prostého Čecha, kdo mluví německy je Němec.

Od prvních voleb na českém území v roce 1907 až do posledních prvorepublikových obecních v roce 1938 se v pohraničních oblastech nevolily politické strany, ale národnosti, česká nebo německá.

Je známo, že německé obyvatelstvo v českých zemích si vznik Československa v roce 1918 nepřálo. Přála si ho Praha a různí osvícenci ve větších městech. Obyvatelstvo českého venkova bylo zdeptáno útrapami 1. světové války, neboť na bojištích umírali nejvíc muži z vesnic, a bylo v říjnu 1918 stejně jako čeští Němci a Slováci postaveno před hotovou věc. Na rozdíl od Němců neprotestovalo.

Diskriminaci Němců si na mírových jednáních v roce 1919 vymohla československá delegace vedená Edvardem Benešem, který tam uplatnil  lží o bezvýznamné menšině 800.000 lidí v Československu. Ta Benešova německá menšina měla ve skutečnosti 3,5 milionu obyvatel a byla větší než slovenská většina s 2,5 miliony obyvatel.

Protesty v německých oblastech byly československou vládou krvavě potlačeny a nastala diskriminace německého obyvatelstva. V obcích obývaných německým obyvatelstvem stavěl československý stát české školy, do kterých Němci odmítali děti, které vyučovacímu jazyku nerozuměly, posílat. Německé obyvatelstvo tedy  muselo mít německé školy a vydržovat je z vlastních prostředků. V úřadech, ve státních institucích měla přednost česká národnost a byla vyžadovaná znalost českého jazyka. V armádě byl důstojník německé národnosti unikátem, a jen když ovládal češtinu nebo slovenštinu.

Teprve v roce 1937, když se nacistickému režimu v Německu dařilo získávat pro svou politiku české Němce, přijala československá vláda opatření na "národnostní vyrovnání," jehož obsahem byla hospodářská pomoc pohraničním oblastem, zlepšení zdravotní a sociální situace německého obyvatelstva a větší zastoupení Němců ve státním aparátu. Plán se  prakticky nepodařilo ani nastartovat, protože Henleinově SdP narostla za Hitlerovy pomoci ramena a začala čs. vládě diktovat vlastní požadavky německého obyvatelstva.

Právě tím, jak česká media v roce 1938 informovala o tahanicích vlády s Henleinem, asi v pozdějších partyzánech byly vtvořeny základy nenávisti k Němcům. Druhou tragédií je amnestie pro vrahy, udělená prezidentem Benešem, který období květen až září 1945, období divokého odsunu, loupení a svévolných vražd, zařadil mezi protinacistický odboj. Třetí tragédií je, že Benešovy dekrety jsou stále součástí českého právního řádu (Slovensko je odmítlo). (stk)

sobota 23. května 2020

Ty jsi blázen, žádný Himmler

Před 75 lety, 23. května 1945, po dvou dnech od zadržení tří německých vojáků se jeden z nich, ten s páskou na oku,dostal před britského vojenského vyšetřovatele. 

Major pohlédl na vojenský průkaz se jménem "Feldfebel(šikovatel) Heinrich Hitzinger" a před propuštěním zadrženého se už obvyklou rutinou zeptal: "Kdo skutečně jste?"
"Já jsem Heinrich Himmler." 
Důstojník se na něho podíval a řekl: "Jestli ty jsi Himmler, tak já jsem Churchill. Ty jsi blázen, žádný Himmler."
Trvalo zatčenému hezkou chvilku než Angličana donutil brát odpovědi vážně. :"Jsem říšský ministr vnitra, velitel vojsk SS, říšský vůdce SS a velitel armádní skupiny."

Anglický major zapsal životopisné údaje, které mu zadržený Němec nadiktoval, a kontaktoval britskou rozvědku. Při porovnávání zápisu s údaji, které rozvědka o Himmlerovi měla, se všem zatajil dech. Všechna životopisná data i tajná čísla stranických a vojenských průkazů se shodovala. POtuljící voják byl skutečně Henrich Himmler, druhý nejmocnější muž Třetí říše, vůdce SS a zakladatel koncentračních táborů.

 Po Himmlerovi od začátku května 1945 intenzivně pátraly speciální týmy vítězných armád, nakonec byl  podle ruské verze zadržen náhodou dvěma sovětskými vojáky. Gubarev poprvé o Himmlerově zadržení mluvil v 60. létech minulého století, když slyšel o zatčení Himmlera Brity:
 Vasilij Gubarev a Ivan Sidorov se 21. května 1945 vydali na hlídku silnice z Mainstadtu mezi Luneburgem a Brémy, přitom kolem 19. hodiny narazili na tři muže ve vojenských pláštích.Ti se dali na útěk, sovětská hlídka začala střílet do vzduchu. Po 200 m se zastavili. Byli oblečeni do důstojnických obleků, pouze jeden měl civilní vycházkové boty a civilní klobouk. Na oku měl černou pásku. Tvrdili, že byli propuštěni z nemocnice. Sovětští vojáci samozřejmě nevěděli, že zatkli Himmlera, zadržené předali do britského vojenského tábora.

Konec Henricha Himmlera, druhého nejmocnějšího muže Třetí říše (výklad  Britů)

Himmlerova skupina bodyguardů, v níž byli Hans Pruezmann, Karl Gebhardt, Rudolf Brandt, Joseph Kirmaier, Werner Grotman a Heinz Mayer, byla ozbrojená. Nepozorovaně se přesunovali pěšky, ušli asi 180 km. Překážkou byla řeka Labe. Museli najít převozníka. Rozhodli se před přejezdem řeky zahodit zbraně a rozdělit se.

Henrich Himmler se měl stát Hitlerovým nástupce, ale poté, co Hitler zjistil, že spolu s Göringem vyjednávají se spojenci, oba vyloučil z NSDAP a zbavil je všech funkcí: "Göring a Himmler, svým tajným jednáním s nepřítelem, které vedli bez mého vědomí a proti mé vůli, a také v rozporu se zákonem, se chtěli zmocnit se státu, způsobit nesmírné škody na zemi a na celém národě, nemluvě o zradě ve vztahu ke mně osobně.“

Přestože Himmler byl dlouhá léta Hitlerovým oddaným pomocníkem, nehodlal ve 44 letech skončit sebevraždou v bunkru. Domníval se, že spojenci neodmítnou jeho služby, především zkušenosti z tažení do SSSR. Před odchodem z Berlína apsal dopis britskému maršálovi Montgomerymu, že se s ním chce setkat. Byl zřejmě zklamán tím, že na něho v Německu nezbylo místo vedle Hitlerova nástupce DÖnitze. Informace o tom, že se Himmler chtěl s věrnými muži SS stáhnout do alpských pevností a odtud vést válku, jsou spíš z říše pohádek.

Himmlerovým největším snem, jehož splnění se i přes Hitlerům nesouhlas snažil uskutečnit, bylo vypěstování čisté německé rasy. Jako absolvent zemědělské školy měl vědomosti o šlechtění vysoce výkonných a užitkových zvířat. O totéž se snažil u lidí. Odstraňování Židů mu nedělalo větší problémy, protože je nesnášel HItler. JInak mohl šlechtit rasu jen tam, kde k tomu měl možnost, to je v armádě SS.

Himmler se 23. května 1945 britským vojákům přznal, kdo je a před jejich očima 23. května 1945 zemřel, po požití jedu.

úterý 12. května 2020

Klausova neviditelná ruka trhu dnes řádí v regálech s potravinami


Zelenina a ovoce zdražily oproti loňsku až o čtvrtinu. Další pohyb cen potravin se očekává. Pohyb vzhůru, samozřejmě.

Kilogram červených paprik za 120 korun, jeden květák téměř za 80, kilo rajčat za 55 a citrony za více než 75 korun. To je realita. Při porovnání s loňskými cenami je část položek zejména u ovoce a zeleniny dražší až o čtvrtinu i více. Obchody argumentují zejména oslabením koruny a zdražením ze strany dodavatelů.

U některých potravin je zvyšování cen přímo od výrobce. Především se jedná o potraviny importované. Důvodem zřejmě je nepříznivý kurz eura a dopravní náklady.

Rostoucí ceny potravin ale ovlivňují i další faktory. Mnoho potravin se dováží, což je za současné situace kvůli koronaviru poměrně složité a odráží se to v cenách.

Na polích v mnoha zemích zároveň chybějí sezonní zahraniční pracovní síly, jejichž pohyb kvůli koronaviru téměř ustal.

ČR také naráží na nízkou míru soběstačnosti v produkci ovoce a zejména zeleniny. Podle Zelinářské unie Čech a Moravy se téměř dvě třetiny zeleniny dováží. Třeba u rajčat je to podle některých odhadů až 80 procent a u brambor 55 procent.

Ceny však nerostou jen u ovoce a zeleniny, ale také u dalších potravin od cukru po rýži. Například cena za vepřovou pečeni vzrostla asi o 25 korun na 150 korun za kilogram. Dováží se víc než 60 procent vepřového masa. Kilogram krystalového cukru podražil asi o dvě koruny za kilogram, na více než 15 korun.

Dopad měla panika kolem pandemie, kdy se investoři stáhli z rozvíjejících se trhů do větších a stabilních měn. To vedlo k prudkému oslabení koruny. Když Česko není soběstačné v produkci potravin, tak se to prodraží kvůli špatnému kurzu koruny vůči euru a jiným měnám..

Ceny výrazně ovlivnila zvýšená poptávka po potravinách, která byla v březnu enormní. Lidé se předzásobili z důvodu obavy z koronaviru Obchodníci se zkrátka pokusili využít příležitosti a zvedli ceny.

Na závěr lze konstatovat: Za současnou potravinovou krizí stojí Klausova privatizace a transformace zemědělství z 90. let a Klausova magorteorie, že potraviny se dovezou, české velkovýrobní zemědělství má vyrábět jen to, co se dá levně vyrobit a draze zpeněžit (řepka, obilí). Výsledkem jsou vylidněné české vesnice a v českých obchodech drahé potraviny z dovozu. Nezanedbatelnou roli dnes hrají i následky Klausova odporu k přijetí eura.

neděle 10. května 2020

Kolik benzinu se v minulosti dalo koupit za měsíční mzdu

Při měnové reformě v roce 1953 byl zrušen přídělový systém a cena 1 litru benzinu Normál byla stanovena na 4 Kčs za 1 litr. Průměrná mzda v roce 1953 byla 1.087 Kč za měsíc. Za  tuto mzdu bylo možné koupit 549 litrů benzinu.

V roce 1964 byla cena benzinu Normál 2,10 Kčs za 1 litr. Průměrná mzda byla 1.464 Kčs za měsíc. Za měsíční mzdu si tedy bylo možné koupit 697 litrů benzinu. Cena benzinu Speciál byla 2,40 Kčs za litr, benzinu Super 3 Kčs.

V roce 1975 už stál benzin Normál opět 4 Kčs. Průměrná mzda byla 2.313 korun, takže bylo možné za měsíční mzdu koupit 578 litrů benzinu.

V roce 1979 stál benzin Speciál (Normál se přestal prodávat) 6,50 Kčs. Bylo tedy možné za mzdu 2.658 korun koupit 409 litrů benzinu.

V roce 1981 byla cena benzinu Speciál zvýšena na 8,50 Kč. Při mzdě 2.900 korun bylo možné koupit 340 litrů benzinu.

V roce 1990, kdy byla zahájena privatizace, vzrostla cena benzinu na 15 Kčs. Za mzdu 3.285 Kč bylo možné koupit 219 litrů benzinu.

V roce 2019 bylo při průměrné mzdě 33.297 a ceně benzinu 32,40 Kč/l možno koupit 996 litrů benzinu. Údaj není příliš přesný, protože současná průměrná mzda je ovlivněna vysokými platy v Praze. V regionech bylo možné za průměrnou mzdu koupit asi 850 litrů benzinu. To je jen o 150 litrů víc, než se dalo nakoupit za prezidenta Novotného v roce 1964..
Za vlády komunistů se v celé republice včetně Prahy mzdy většiny zaměstnanců k průměru více přibližovaly, takže údaje jsou přesnější..

sobota 9. května 2020

U Slivice došlo k poslední velké bitvě na území Čech

Jak to bylo s příjezdem Rudé armády 2 dny po kapitulaci nacistických vojsk a osvobozením Prahy, už vlasovci osvobozené, to se uvádí ve většině českých mediích. Faktem je, že Rudá armáda byla na českém území a měla za úkol ho obsadit. 
Památník bitvy u Slivice a Milína
Památní bitvy u Slivice z roku 1970
Na odpor už poraženého nepřítele Rudá armáda narazila u obce Slivice, jež leží u současných hranic Středočeského a  Jihočeského kraje. V tomto místě uvízly zbytky divize SS, jíž velel Obergruppenführer (generál-plukovník) Karl-Friedrich von Pückler-Burghaus. Důvodem zdržení na českém území byli Američané, kteří nedovolili Pücklerově divizi SS přejít demarkační čáru a vzdát se americkým vojákům. Strach z Rudé armády byl v Pücklerově případě oprávněný, protože muži jeho divize se na území Ruska v roce 1942 dopouštěli těch nejhorších zločinů včetně genocidy obyvatelstva.

Útok proti poslední německé armádě pobývající na českém území zahájili 11. května 1945 ruští partyzáni pod vedením kapitána NKVD Jevgenije Olesenského. Na pomoc jim přišla jednotka 3. armády USA a jednotky Rudé armády. Bitva trvala několik hodin. Když Pückler zjistil, že další odpor je zbytečný, rozhodl se vzdát. Za vítěze kapitulaci 12. května 1945 podepsali Ivan Fedovič Serjogin (Rudá armáda), Jevgenij Olesenskij (NKVD), LeROy Inwin (3. armáda USA). Po podpisu kapitulace se Pückler zastřelil.

V poslední bitvě na českém území padlo okolo 1000 mužů nacistické armády, 6000 mužů bylo zajato. Na straně vítězů je uváděno 73 mrtvých.

čtvrtek 7. května 2020

České Velenice 9.5.1945 osvoboditele nevítaly s nadšením

První sovětský voják byl v dolnorakouském Gmündu, jehož součástí tehdy byly i České Velenice (Gmünd III.), spatřen 6. května 1945. Zcela sám, na koni, přijel obhlédnou situaci mladý důstojník Ferdinand Stasek. Viděl především následky březnového bombardování. Rudá armáda do města vpochodovala až 9. května 1945, až po oficiální kapitulaci nacistické Německé říše. Žádné vítání se nekonalo, lidé se poschovávali nebo utekli z města. Nebáli se pronásledování za příslušnost k Německé říši, ale morálky ruských vojáků. Měli už informace z oblastí osvobozených Rudou armádou, že rudoarmějci plení obchody a zcela veřejně okrádají lidi na ulici a znásilňují. 
České Velenice po bombardování
Před příchodem Rudé armády sice místní oddíly Hitlerjugend a Volkssturm začaly v Gmündu stavět barikády, ale uprchly, jak se Rusové v dálce objevili. Nacističtí funkcionáři města a okresních institucí také většinou zmizeli. 11 příslušníků NSDAP z Gmündu spáchalo sebevraždu. Podařilo se prchnout nacistickému starostovi Rettingerovi, který se dostal do Horních Rakous, na území osvobozené Američany, kde potom dlouhá léta pohodlně žil.

V době příchodu Rudé armády bylo v Gmündu 10.000 uprchlíků. Uprchlický tábor byl na "Houbové louce," kde dnes stojí supermarket Spar. První sovětští vojáci, kteří do města přišli, se proti očekávání chovali kulturně. Sovětská okupační správa jmenovala nové vedení města a okresu Gmünd. Funkci prvního poválečného starosty města i okresního hejtmana dostal komunista Franz Fuchs, který se vrátil z pracovního nasazení v Jugoslávii. Byl to člověk na svém místě, který mimořádnou situaci zvládl bez vyvolávání nenávisti, ale hlavně dovedl jednat s okupačním ruským velením  a prosadil spoustu dobrých věcí. Jeho zásluhou sovětské velení také pomohlo k návratu domů spoustě lidí vyhnaných při divokém odsunu z jihočeského pohraničí, kde řádili Hobzovi partyzáni z Černovic.

Nevlastní Fritzova dcera Helena Horvátová (*1934 v Praze) vypráví: "Místní nacisté stáli a klečeli před naším bytem a prosili: "Franzi, vždyť mě znáš," "Franzi, přece si mě pamatuješ." "Franci, vždyť my žádní nacisti nebyli."

Funkce v rakouském četnictvu a na úřadech v Gmündu byly obsazeny lidmi, kteří, buď nebyli zapojeni do nacistických organizací, nebo se  jako nacisté ničím neprovinili. Trvalo několik let, než se život v Gmündu vrátil do normálních kolejí. V roce 1945 a 1946 Gmündem prošlo na 100.000 uprchlíků, lidí vyhnaných z východních zemí obsazených Sovětským svazem. Byl naprostý nedostatek potravin a ubytovacích prostor. Během zimy zemřelo mnoho lidí na záškrt a na následky podvýživy.
Radnice v Českých Velenicích
České Velenice byly součástí Gmündu do 20. května 1945, kdy tam přišli první českoslovenští vojáci a četníci. Byla obnovena státní hranice mezi Českými Velenicemi a Gmündem ( za protektorátu vedla o 15 km hlouběji do Čech). Čeští starousedlíci, kteří z Č. Velenic uprchli po Mnichovu v roce 1938, začali se do Českých Velenic vracet po 23. květnu 1945, když byli z železničních dílen propuštěni všichni rakouští zaměstnanci, kteří také museli opustit  českovelenické byty.

Eleonore Jauck: Weil die Russen als kinderlieb galten, hat mich meine Mama auch immer überall hin mitgenommen als Schutz. ("Protože Rusové měli rádi děti, moje máma mě sebou brala všude - jako ochranku.")

Dolní Rakousy byly v sovětské okupační zóně. Obyvatelstvu  nezbývalo, než se podřídit sovětskému dohledu. Lidé se s Rusy snažili vycházet přátelsky, i když je rádi neměli. Slušně se chovající vojáci první sovětské jednotky, která Gmünd osvobodila, byli vystřídáni nováčky se zcela jinou kulturou, a tak loupeže, vraždy a znásilnění byly téměř na denním pořádku. Ruská správa se také změnila, připomínala správu nacistickou. Spolupráce s rakouskými úřady začala váznout. Byli zatýkáni lidé, kteří mizeli beze stopy. To zřejmě ovlivnilo první poválečné volby, ve kterých komunisté (KPÖ) nečekaně utrpěli porážku. Vyhráli lidovci (ÖVP). Starostou města Gmünd se stal sociální demokrat Otto Wilharitze.

Rakousko bylo po válce demilitarizováno a nestalo se členem žádného poválečného vojenského paktu, a tak v roce 1955 okupační správy byly po 10 letech zrušeny. Sovětští, američtí, britští a francouzští vojáci opustili Rakousko po 15. květnu 1955, kdy byla podepsaná dohoda všech mocností. Desetiletou poválečnou přítomnost sovětské armády v Dolních Rakousích připomíná spousta jmen na pomnících, hlavně dětí. Různě ztracená a pohozená sovětská munice zabíjela. Dodnes jsou nacházeny nevybuchlé sovětské miny, granáty a náboje.

středa 6. května 2020

50 let od potupné dohody o přátelství se SSSR

Dnes je to 50 let, co v Praze podepsali Gustáv Husák a Leonid Brežněv dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi SSSR a Československem. Smlouva sice byla zveřejněna jako dohoda o bratrské pomoci a vzájemné nezávislosti a suverenitě, ale ve skutečnosti jen potvrdila sovětský dohled nad děním v Československu.
Na Pražském hradě 6.5.1970: Gustáv Husák, Leonid Brežněv, Alexej Kosygin a Ludvík Svoboda
Sovětská delegace v čele s Brežněvem  přijela do Prahy 5. května 1970, aby se zúčastnila oslav 25. výročí Pražského povstání. Vzpomínky na násilné potlačení Pražského jara 1968 sice nezmizeli, ale česká veřejnost se stáhla do svého soukromí a o politiku se odmítala zajímat. Husákovo vedení KSČ se obávalo nějaké provokace, která by Brežněvovi mohla zkazit náladu, proto v místech, kde se Brežněv měl objevit, směli být jen vybraní lidé a byla přísná bezpečnostní opatření.

První tajemník ÚV Komunistické strany Ukrajiny Petr Šelest, který tehdy byl členem sovětské delegace, ve svých pamětech napsal, že Brežněv se v Praze choval hrozně. Jako vždy při setkání s československými komunisty zdůraznil svoje zásluhy na osvobození Československa v roce 1945 i 1968. Nenechal se přerušit ani Husákovými otázkami na hospodářskou spolupráci. Brežněv se dále chlubil svými úspěchy v Moldavsku. Potom nečekaně vzpomněl na československé legie na Sibiři, které vydali bolševikům Kolčaka a přešli na stranu socialistické revoluce. Řekl rovněž, že ve všech československých městech v roce 1920 vyšel proletariát do ulic a postavil se proti politice buržoazních stran, které odmítaly přátelství se sovětským Ruskem.

Brežněvův projev byl mnohokrát přerušen dlouhým bouřlivým potleskem přítomných československých komunistů, kteří na závěr skandovali "Se Sovětským svazem na věčné časy."

Dohodu o bratrské pomoci a podpoře založenou na vzájemném respektování státní suverenity a nezávislosti a nezasahování do vnitřních záležitostí podepsali za Sovětský svaz Leonid Brežněv a Alexej Kosygin, za Československo Gustáv Husák a Lubomír Štrougal. Tato smlouva nahrazovala smlouvu z 12. prosince 1943 podepsanou v Moskvě Vjačeslavem Molotovem a Zdeňkem Firlingerem.

V současnosti sovětsko-česká smlouva z 6. května 1970 vypadá komicky, neboť v době podpisu v Československu bylo 200.000 sovětských vojáků, kteří podle Brežněva vyčistili zemi od povstalců z roku 1968. Podle smlouvy si obě země měly poskytovat vzájemnou vojenskou pomoc. Smlouva měla platnost 20 let, t.j. do 6.5.1990, poté měla být po pěti letech obnovována. 3. října 1991 byla se Sovětským svazem podepsána nová československo-sovětská smlouva o přátelství, ve které už nebyl článek o vojenské pomoci v případě ohrožení některé strany. To byl první krůček na cestě České republiky do NATO.





úterý 5. května 2020

Pražské povstání 5. května 1945


Po Hitlerově konci a dobytí Berlína, bylo začátkem května zřejmé, že Třetí říše je na lopatkách, že v následujících dnech jde jen o to, jak se německým armádám podaří přibrzdit Rudou armádu a co nejrychleji se dostane na území osvobozené spojenci.  
Exilový prezident Edvard Beneš (vpravo) dohodl se Stalinem poválečné směřování Československa
V Praze K. H. Frank vedl s protektorátní vládou rozhovory o nenásilném předání moci a vytvoření Českomoravské republiky.  Souběžně s tím tu byly snahy různých nových revolučních skupin o zviditelnění.  Česká národní rada se zase držela Benešových snů o revolučních národních výborech z roku 1918.

V posledním svém rozhlasovém projevu kontroverzní ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec zhodnotil činnost protektorátní vlády za dobu německé okupace. Uvedl mimo jiného, že po celou válku protektorátní vláda zajistila v Čechách a na Moravě chod všech důležitých odvětví a všem občanům protektorátu zajistila právo na zaplacenou práci, právo na odpočinek a právo na příděl základních potravin, což ve válečných zmatcích nemělo obdoby v celém světě.  5. května 1945 Emanuel Moravec, ze kterého Edvard Beneš a Jan Masaryk prostřednictvím londýnského rozhlasu udělali nejnenáviděnějšího muže v protektorátu, spáchal sebevraždu.

Podnětem ke květnové revoluci v Praze bylo nedomyšlené oznámení protektorátní vlády, že zrušila nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek. Byl vydán pokyn, aby se na úředních budovách vyvěsily české vlajky a úřadovalo se jen v českém jazyce. Již téhož dne se na mnohých místech v Praze začaly odstraňovat německé nápisy, 5. května vlna nadšení opanovala celou Prahu. Odstraňovaly se německé cedule, vyvěšovaly se české vlajky, ve městě vládlo nadšení.

Hlasatel Zdeněk Mančal ráno 5. 5. 1945 odstartoval povstání hlášením: "Je sechs hodin."
Snaha ministerského předsedy  protektorátní vlády R. Bienerta o vyhlášení Českomoravské republiky v rozhlase ztroskotala, protože se do rozhlasu nedostal. Jednotka české policie, která měla převzít rozhlas, narazila v budově rozhlasu na odpor neinformovaných německých vojáků. Došlo k boji, což mělo za následek zbrklé volání rozhlasu o pomoc. Když se R. Bienert pokoušel zprávu o převzetí   veškeré moci v zemi bývalou protektorátní vládou vyhlásit v pražském rozhlase, byl zatčen jakýmisi revolucionáři (později odsouzen ke 3 letům vězení). Před polednem hlásil městský pouliční rozhlas: „Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikoho nesuďte, nikoho nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, na to budou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením. Česká policie, české četnictvo, vládní vojsko a jiné útvary musí uposlechnou bezpodmínečně pokynů Národních výborů. Stojíme neochvějně za československou vládou!“


V poledne primátor Alois Říha (zemřel 1. 7. 1945) odevzdal vedení pražského magistrátu do rukou zástupců Národního výboru Praha. ČNR zformulovala odpoledne vlastní prohlášení o konci protektorátu: „Lide český! Česká národní rada jako  zmocněnec vlády v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád zanikl tzv. „Protektorát Čechy a Morava.“ Zanikla veškerá správní moc vykonávaná německými úřady." 
V té době se však již v Praze střílelo. Pražský rozhlas, který měl informovat o tom, že české země jsou řízeny už jen českými úřady, změnil vysílání na výzvu k boji proti německým vojákům, čímž rozpoutal krveprolití.  Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte československému rozhlasu ve Schwerinově třídě, kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc československému rozhlasu!“ 
Reakce Pražanů byla tradiční pražská, lidé jako slepí a hluší vyrazili do pražských ulic, a aby o něco nepřišli a byli u toho, chtěli vidět krev. Výsledkem byly stovky mrtvých (údajně 2.889) a raněných. A nejen v Pražanů. Do Prahy se totiž pro smrt vydali hrdinové z celých Čech. Ani to nestačilo, lidé v různých českých městech a vesnicích pochopili volání pražského rozhlasu jako pokyn k odzbrojování německých vojáků prchajících před Rudou armádou domů, na západ. Vojáky Wehrmachtu se dařilo odzbrojovat většinou bez problémů, protože války měli až po krk.  Vojáci SS vycvičení k zabíjení se však podle tvrdých řádů SS vzdát nesměli, a tak docházelo k tragédiím v  řadách českého civilního obyvatelstva (např. Bernartice).
Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.