Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

úterý 4. června 2024

Cirkvi nevadí státní hranice ani národnosti

 Od 1. října 2024 převezme v dolnorakouském Gmündu obě farnosti (sv. Štěpán a Nové Město) a farnost v nedalekém Díetmannsu český kněz Tomáš Vyhnálek. Mimu služby v Rakousku bude mít bohoslužby v českých farnostech České Velenice, Krabonoš a v Suchdol nad Lužnicí.

Kostel Srdce Páně v Gmündu-Novém Městě
Ve stejný den převezme slovenský kněz Martin Talnagi dolnorakouské farnosti Hoheneich, Waldenstein, Kirchberg, Süßenbach a Weißenalbern.

Tomáš Vyhnálek, rodák ze Znojma, na kněze byl vysvěcen v Polsku, poté vystudoval filozofii na UK v Praze a teologii v Římě. Po několika letech služby ve Vídni a v západní Sahaře se vrací do českých a rakouských pohraničních oblastí.

Kostel Anežky české v Českých Velenicích

Martina Talnagi se v roce 1978 narodil ve východoslovenských Michalovcích.  Dvaasedmdesátiletý Herbert Weissensteiner, Talnagiho předchůdce na farách Hoheneich, Waldenstein, Kirchberg, Süßenbach a Weißenalbern byl původním povoláním klinický psycholog a na kněze byl vysvěcen v roce 2015, bude zde nadále bydlet a pomáhat.

sobota 1. června 2024

Patří katedrála arcibiskupovi nebo prezidentovi?

 Církvi stále náleží legitimní očekávání, že právní vztahy k pražské katedrále svatého Víta budou nějakým rozumným způsobem vypořádány.

Včera byl svátek Božího těla a katolíci mají velkou slávu, ale také pěkný problém. Je to pro ně – pro nás – jedna z nejvýznamnějších kultovních událostí, uspořádá se slavnostní bohoslužba a po ní eucharistické procesí, v němž je svátostný Kristus slavnostně nesen ulicemi města, protože tam je také jeho domov, nejen za kostelními zdmi, kde by ho jako v muzeu ráda uchovávala neznalost jedněch a zbabělost druhých.

V Praze se již léta slavnostní mše slouží v katedrále, sídelním kostele pražského arcibiskupa a eucharistický průvod prochází Hradčanským náměstím, družičky cukrují dlažbu okvětními lístky, lidé padají na kolena před Jedním a Trojím božstvím v podobě Chleba a když byl ještě u barnabitů Karmel, otevíraly se jeho brány a na malou chvilku bylo možné spatřit mlčenlivé vládkyně města. Pro malou a bezvýznamnou katolickou bublinu je to prostě událost, sjíždí se na ni lidé z celé Prahy a okolí.

V Praze se již léta slavnostní mše slouží v katedrále, sídelním kostele pražského arcibiskupa, ale letos ne, letos tomu tak nebylo, arcibiskup se musel uchýlit do exilu ke strahovskému opatovi, protože na Pražském hradě se sešli bafuňáři NATO a prezidentův diář má před arcibiskupovým přednost.

Bylo by tomu jinak, kdyby katedrála patřila církvi?

A může ještě církvi patřit, když se církevní restituce vyřešily jednou pro vždy před dvanácti lety? V roce 2012 byl přijat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který respektoval politickou dohodu, že se katedrála vracet nebude. Vyjádřením toho je § 18 odst. 10 zákona, podle nějž se katedrála nevydává.

Je tomu skutečně tak?

Není.

Ustanovení § 18 odst. 10 zákona stanoví, že na vyčtené nemovitosti se tento zákon „nevztahuje“. Jinými slovy Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha a další nemovitosti nejsou předmětem zákonné úpravy podle tohoto zákona.

Zákonodárce tak zvolil odlišnou techniku, než ve vztahu k věcem, jejichž vydání si nepřál. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona výslovně uvádí, které věci nelze vydat. V případě překážky vydání podle § 8 odst. 1 se jedná o věci, které jsou předmětem majetkového vyrovnání, ale o kterých zákonodárce rozhodl, že se nebudou vydávat. Pokud by chtěl zákonodárce pouze vyloučit katedrálu a přilehlé nemovitosti z naturální restituce, měl postupovat obdobným způsobem jako v § 8 odst. 1. Technika, kterou zvolil, je ale zcela opačná: komentované ustanovení katedrálu a další nemovitosti vylučuje z věcné působnosti zákona.

Co to znamená? Předně lze dovodit, že ve vztahu ke Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha dosud nedošlo k majetkovému vyrovnání. Jestliže Ústavní soud mnohokrát zdůrazňoval, že „je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona“ (např. stanovisko Pl. ÚS-st. 22/05, 13/2006 Sb.), a současně poukazoval na povinnost přijmout „zvláštní právní předpis, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, 242/2010 Sb., 132/2010 USn.), můžeme mít za to, že otázka katedrály je prozatím ponechána zákonodárcem jako otevřená. Zda usiluje o její vyřešení zvláštním zákonem, není známo – mlčí i důvodová zpráva.

A tento stav trvá dodnes. Církvi stále náleží legitimní očekávání, že právní vztahy ke katedrále budou nějakým rozumným způsobem vypořádány. Takže ano, katedrála stále ještě církvi patřit může.

pondělí 27. května 2024

Ve studiu se sešli tři bývalí premiéři

 Nejvýraznější postavou  byl Mirek Topolánek. Občas si užíval své typické plácání a provokování.  Topolánek by se do politiky naopak asi klidně vrátil, ale prý by musel mít podporu ve volbách přes 50 procent. Prý by si Babiš a Fiala měli dát pusu a najít to, co společnost sjednocuje, ukázat cestu dopředu. Obojí je dost nerealistické (ODS si možná dá s ANO pusu, ale jinými ústy a s jiným směřováním, než by chtěl pan Topolánek).

Jako realitu popisoval české vysoké školství. Mluvil o žebříčcích, o tom, že ve vládě jsou samí akademici, kteří si svůj rybník nevypustí. Ale mluvil také o dotační ekonomice, o drogové závislosti lidí na okamžité spotřebě a nutnosti probudit se z tohoto marasmu, což prý bude velmi bolestné.

Mnohem střízlivější byl pan Rusnok. Připomeňme, že v současnosti pracuje pro rodinu Kellnerových, asi nejbohatší lidi v Česku. O to překvapivější bylo jeho prohlášení, že je třeba postupovat krok po kroku od nejpalčivějšího problému, a tím je podle něj problém, že byly sníženy daně bohatým. A představte si, že Topolánek souhlasil. Ten pravičák Topolánek byl pro. Jen polohlasem.

Rusnok naopak u tohoto tématu mluvil s jasnou naléhavostí a setrvalostí. Vracel se k němu. Zejména šlo o téma snížení daní během rušení superhrubé mzdy. Ale tématem bylo i danění nejbohatších. Tam varoval nikoli před tím, že nám v důsledku danění bohatí utečou, že dojde k těm či oněm fatálním škodám na ekonomice, ale před tím, že pro záchranu rozpočtu danění bohatých nebude stačit, bude třeba více zdanit i střední třídu.

Topolánek využíval mnoho námětů k vyvolání beznaděje. Např. se rozohňoval nad tím, jak mnoho máme obcí a jak snadné by bylo tohle napravit. Technicky ovšem, ne politicky. Když data České televize ukázala, že jasná většina obyvatel chce zeštíhlení státu a vyhazování úředníků, Topolánek reagoval tím, že to chtějí jen potud, pokud se nebude týkat jich.

Navíc je jasné, a bylo to zmíněno hned na začátku pořadu, že politici sami mají vliv na to, co lidé chtějí a myslí, a že v tom politici selhávají. Ostatně téměř každý politik u nás mluví o tzv. národních zájmech. Co to vlastně je? Floskule, manipulace s lidmi, odvádění od problémů, které neschopní politici nedovedou řešit.

Abychom na tom byli lépe, měli jsme moderní, fungující ekonomiku a hodně peněz na veřejné služby, jako jsou zdravotnictví nebo vzdělání, jistě by bylo dobré, kdyby naše vědecké instituce se nestaraly o prodej zastaralých produktů a zisk, ale produkovaly potřebné inovace.

sobota 25. května 2024

Je atentát na Slovensku varováním nebo inspirací?

 Není to jen otázka pro slovenskou společnost, podobně vyhraněné diskuse jsou i v ČR nebo v Americe a v mnoha dalších zemích. V Německu se násilí ze sociálních sítí, médií a politických parlamentů dostalo do ulic již dávno. Útoky na politiky se množí, někteří skončili s nepříjemnými zraněními v nemocnici, jako například lídr evropské kandidátky kancléřovy sociální demokracie Mathias Ecke.

 Na volebních mítincích létaly dlažební kostky, stavidla nenávisti se proměňují ve fyzické vybíjení frustrace. Nikde zatím nepůsobí žádná ideologicky motivovaná organizovaná skupina, kromě některých klimaticky zaměřených útočníků. Násilí se jeví jako plošné, vedené proti všem stranám, útočníci jsou často staří frustrovaní lidé, vylučovaní za společnosti, nebo jako v případě Eckeho teenageři, jdoucí za dobrodružným výpadem proti establishmentu.  I Německo by jistě ocenilo, kdyby se na Slovensku podařilo najít cestu smíření, která by konkrétně naznačila, jak si s fenoménem politického násilí poradit, jak ho utlumit, omezit.

Každá ze soupeřících se stran bude tvrdit, že my nic, začali ti druzí, jak vidět i na dnešní situaci, kdy jako protiargument vyviňující se vládní koalice kolují po sítích předvolební videa, dosvědčující nenávistné a sprosté výpady dnešních lídrů, včetně dnes postřeleného Fica, vůči politickým soupeřům (i to je přece pokus označit viníka a shodit tíhu odpovědnosti ze sebe).

 Podstatnou otázkou není to, kdo dostane trest za zfanatizované vyhraněné prostředí, jehož přímým či vedlejším produktem mohl být i střílející útočník, protože tím největším trestem je už těžce poraněný premiér a trauma celé slovenské společnosti. Nejdůležitější je budoucnost, tedy otázka, co udělat pro to, aby se společnost z traumatu zvedla a aby se politické prostředí vymanilo z definice politiky jako „války vedené jinými prostředky“, která se – jak se ukazuje v dějinách i nyní – může právě proto zase proměnit ve skutečnou válku, v níž se bije a střílí do živých těl.

Dalo by se říct – neberte politiku tak vážně. Je to jenom politika, střet idejí, v demokracii se svět nezboří, když bude chvíli vládnout někdo, kdo si nemyslí, co my (viz Babiš, Trump, Kaczynski), chce to více tolerance, politické kultury. Fráze, které se říkají vždy, když se něco takového stane. Je v tom kus pravdy, ale ve frázi ji už dávno neslyšíme, je doslova otřelá, není skoro vidět a projde jedním uchem tam a druhým ven. Jak tedy jinak? Co udělat, aby se NĚCO stalo?!

Vlastně to současné Slovensko ukazuje velmi přesně: jít do sebe, stavět limity sobě, protože kde jinde chceme omezovat nenávist než tam, kde to známe nejlépe. Říká se, že slupka civilizace je tenká, snadno praská, ale hůře se obnovuje, praskliny však sledujeme pouze u druhých, a když civilizační krunýř rupne u nás samotných, je to většinou spravedlivé rozhořčení, obrana demokracie, právo na svobodu či nějaká podobná velká Idea. Podívat se na sebe jako na jiné, to je vcelku slušný začátek.

Ze sociálních sítí agresivní sprostota jen tak nevymizí, je to dáno konfrontačním nastavením sítí, které právě pro využití střetu vznikly, takže dezinformační stratégové nemuseli nic vymýšlet a pouze využili funkci jednoho nástroje. Platí přitom pravidlo, že dezinformaci na rozdíl od propagandy nejde o jinou pravdu, ale o znejistění, jež se pak snadno přelévá do veřejného prostoru a žene lidi k jednomu či druhému extrému. A tady začíná jít do tuhého: Když trávíte hodiny denně v hospodě páté cenové skupiny, nedá se čekat, že když z ní odejdete, jen tak bez následků přepnete do modu „slušné tolerantnosti“. Nesete si nejenom patos tohoto prostředí, ale i jeho étos, tedy „zničit nepřítele“. Ne hra se slovy a obrázky není jenom společenská zábava, která drží lidi zase u obrazovky, i když dnes už nemá podobu klasického televizoru, nýbrž placatého počítačového telefonu. Dokonce to není pouhá kanalizace sociálního hnusu, který by se jinak vyplavil jinde. Ten hnus si totiž vždy nějak neseme s sebou, což platí pro občany voliče stejně jako pro občany politiky.

Cenzura je v moderních společnostech vylučované a nebezpečné slovo, sugeruje zásah do našich práv na svobodné vyjádření, přitom autocenzurní zásahy děláme sami každý den v komunikaci s blízkými, na veřejnosti, v úřadě, v práci, cenzurujeme i své vidění a slyšení, když nechceme vidět a slyšet, není to složité. Civilizace je do velké míry právě tato autocenzura, ta nevyhovuje jen zaběhaným dohodnutým společenským pravidlům, tedy vnější cenzuře zvyku, ale i potřebě osobního přežití, omezování destruktivity vznikajících afektů, které se snadno chopí vlády nad lidmi a podobně. Není to nic samospásného a zázračného, otřepané „začít u sebe“, zase další fráze. Jenže kdo je dnes ve veřejném prostoru, který ho živí i vyživuje, opravdu schopen ubrat plyn, přestat surfovat na lechtivé a vypjaté emocionálně vlně, přestat si užívat čiré mediality, která pak opíjí i velmi zkušené lidi rohlíkem. A kolik lidí by najednou vmžiku přestalo být někým, kdyby neměli svou denní orwellovskou dávku nenávisti, zasypanou příslušným přívalem nadávek či lajků.

Politici, kteří hrají veřejnou roli, na niž společnost klade jistě vyšší nároky než nadávat těm, kteří s námi nesouhlasí, by se závazkem přísnější afektivní autocenzury mohli začít okamžitě. Efekt nepřijde hned, jistě se bude dál válčit (uvozovky už dávno nejsou na místě, válka se nám zalíbila, a její politický a vojenský smysl se rychle slévají), ale zkusit by se to mělo. I za cenu ztráty drajvu ve veřejném prostoru, který politikům dnes slouží jako pouhý mediální lapač: přivolá speciální novinářské jednotky, které provedou ohledání místa, rekognoskaci terénu, a přinese všem zprávu i o těch nejzoufalejších postojích a vyjádřeních. Vlastně čím zoufalejší, tím lépe lapač funguje. Politika hlavně nesmí být nuda, jinak se asi dnes vysílat nedá…

I po atentátu, stejně jako po volbách jsme každý generál. Dokážeme poradit, co měla udělat ochranka a co všichni ti, kdo mohli útoku zabránit. Umíme uklidnit veřejné debaty, mluvit o toleranci, smíření, o kultivované veřejné debatě. Ano, může to být vzácný okamžik relativního míru. Teď už jde jen o to udělat vše pro to, abychom takovým generálem zůstali i po atentátu. V politice i mimo ni – každý jeden z nás.


sobota 18. května 2024

Nové traktory Ursus C325

  Přestože závody URSUS Dobre Miasto a Lublin jsou v konkursu, ředitel závodu v Lublinu oznamuje, že se na trh brzy vrátí traktor Ursus C-325 ve zcela nové verzi. První nové traktory Ursus C-325 sjedou z montážní linky v létě.


Zásluhou souhlasu věřitelského výboru mohou závody v Lublinu a Dobrem Miastu legálně fungovat a pomáhat polským rolníkům.Na závod Ursus je prohlášen konkurz, ale správce podstaty dal souhlas k tomu, aby výroba pokračovala za běžných obchodních podmínek. Jedinou nevýhodou takové akce je, že není možné externí financování a vše se musí financovat z vlastního provozního kapitálu.

Koncem dubna nové traktory absolvovaly první jízdu, i když se nejednalo o stroje, který budou na trhu. Finální verze Ursus C-325 bude s největší pravděpodobností spotřebitelům doručena do 3 měsíců. V současné době se stále pracuje na finální verzi kapoty traktoru. 

Ursus C-325 bude vybaven tříválcovým motorem Perkins o výkonu 25 HP (17 kW). Traktor má pohon všech kol, posilovač řízení a zadní tříbodový závěs. Jeho cena by měla být 47.000 PLN (272.000 Kč).





pátek 17. května 2024

Kardinál Josef Beran, vězeň dvou totalit, zemřel před 55 lety

 Dnes je to 55 let, co ve ve Vatikánu (17. května 1969) zemřel kardinál Josef Beran. Člověk, kterého se komunistický režim bál i po smrti, a proto převezení ostatků do rodné vlasti nepovolil. Obával se, že by obřad vyvolal občanské nepokoje, možná ještě větší než při pohřbu Jana Palacha. Sám papež Pavel VI. nakonec zesnulému kardinálovi dopřál pocty být uložen v kryptě svatopetrské baziliky po boku papežů, nedaleko hrobu svatého Petra.

Josef Beran v koncentračním táboře.
Veřejné úcty ve své vlasti se dočkal Beran až po pádu komunistického režimu. Na pražském letišti zněly tehdy tóny písně Čechy krásné, Čechy mé. Stejné písně, jako doprovázela návrat kardinála Berana domů z koncentračního tábora. Kardinálovy ostatky doputovaly do české domoviny až téměř 50 let po jeho smrti, v dubnu roku 2018. Ostatky muže, který se nenechal zlomit žádným totalitním režimem, byly k věčnému odpočinku slavnostně uloženy v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. V roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam, v roce 1998 začal proces jeho blahořečení. 

Josef Beran se narodil v Plzni 29. prosince roku 1888 jako nejstarší z celkových sedmi dětí. Jeho otec Josef působil jako učitel a později ředitel měšťanské školy. Skromná mzda učitele v provinčním městě Rakouska-Uherska nemohla pokrýt všechny potřeby početné rodiny. Z těchto zkušeností pramenily výrazné Beranovy rysy – skromnost, nenáročnost, prostota a hluboké sociální cítění.

Po úspěšném absolvování gymnázia roku 1907 se Josef Beran vydal do Říma studovat kněžství. V roce 1912 se stal doktorem teologie. V Římě získal jistotu, že kněžské povolání je skutečně jeho posláním. "Jeho katolictví bylo opravdu neohraničené: třebaže byl vázán na dominikánský třetí řád, zachovával vždycky ráz neohraničenosti, a to je mimořádná ctnost. Je nutné to přiznat! Od redemptoristů přijímal ducha mravouky sv. Alfonse, od dominikánů kazatelský apoštolát, od jezuitů ducha vojenské kázně, od františkánů prostotu a pokoru,“ prohlásil o něm dominikánský kněz řádu dominikánů Jiří Maria Veselý.

Po návratu domů působil jako kaplan v Chyši na Karlovarsku, poté v Proseku u Prahy a po vypuknutí první světové války v Michli. Jeho pedagogické schopnosti, vnímavost vůči potřebám druhých lidí i obětavost jej v církevní hierarchii nesly stále výš. Stal se pedagogem a později také ředitelem Učitelského ústavu u sv. Anny na Novém Městě pražském, poté odešel do pražského semináře jako asistent pastorální teologie. 

V neklidných dobách, na počátku 30. let, kdy se nejen zde začaly projevovat první národnostní nepokoje mezi českými a sudetoněmeckými studenty, se Beran ujal pozice rektora pražského arcibiskupského kněžského semináře a nesl odpovědnost za formaci budoucích kněží. Dbal o to, aby byli pevného charakteru, víry a neotřesitelných morálních zásad.

Nacistická ideologie se Josefu Beranovi hluboce příčila a nepřekvapilo jej, že záhy po zřízení protektorátu se o něj začalo zajímat gestapo. Vědělo o jeho odporu k protektorátnímu zřízení, o jeho vlivu nejen na věřící lid, o tom, že poskytuje útěchu těm, jež zasáhl nacistický teror. Zatčen byl v červnu 1942, po atentátu na Heydricha. Až do jara 1946 byl vězněn v Terezíně a Dachau. 

V listopadu 1946 byl jmenován pražským arcibiskupem. V té době už řídili vládu komunisté, kteří církevní morálku nenáviděli. Střet arcibiskupa Berana s novým totalitním režimem na sebe nenechal dlouho čekat. Komunisté na církev nahlíželi jako na nebezpečného protivníka, jehož je třeba za každou cenu umlčet. To však nebylo pro Berana přijatelné. Požadoval respektování autonomie církve, obhajoval ideje demokracie, volal po dodržování občanských a lidských práv. „Nikdy, nikdy, nikdy nesvolím k dohodě, která směřuje proti zákonům Božím a církvi svaté. Prohlašuji zde slavnostně před Bohem a před národem, že nikdy neuzavřu dohodu, která by porušovala práva církve a jejich biskupů,“ pronesl před mohutným shromážděním ve strahovském klášterním kostele v předvečer svátku Božího Těla 18. června 1949. 

Druhého dne chrám svatého Víta obsadili členové Lidových milic a příslušníci Státní bezpečnosti. Beran se chystal přečíst svůj pastýřský list, avšak po prvních slovech začali přítomní pískat a bušit pěstmi do lavic. „Snad ještě platí zákony naší země, aby bohoslužby nebyly rušeny!“ ohradil se arcibiskup. Dav katolíků Berana doprovodil k Arcibiskupskému paláci. To byla jeho poslední chvíle na svobodě, odvedla jej StB a následujících 16 let nesměl vyjít na veřejnost. 

V lednu 1965 papež Pavel VI. jmenoval Josefa Berana kardinálem. Do Vatikánu jej komunisté pustili s podmínkou, že už se do Československa nevrátí. Po dlouhém váhání Beran souhlasil a tak do Vatikánu mohl odcestovat. Pražským arcibiskupem se stal František Tomášek.


úterý 14. května 2024

Zemřel Rudolf Kučera, bývalý výjimečný fotbalista

 Po dlouhé těžké nemoci zemřel v 84 letech bývalý fotbalitsa Dukly Praha a československé reprezentace Rudolf Kučera. Příběh obrovského talentu, který musel s fotbalem předčasně skončit, zvěčnil spisovatel Ota Pavel v povídce Haló, taxi!.


Přestože Kučerova kariéra netrvala ani pět let, fanoušci dodnes vzpomínají na jeho krásné góly či další parádní kousky. V dresu Dukly Praha se stal i nejlepším ligovým střelcem. Přispěl k jejímu triumfu na Americkém poháru v New Yorku  roce 1961, kde se stal nejlepším kanonýrem turnaje a Američanům přiblížil opomíjený evropský fotbal.

Kvůli operaci kolena přišel o mistrovství světa 1962 v Chile, kde československý tým získal stříbrné medaile. Za reprezentaci nakonec odehrál jen sedm utkání a dal tři góly, z toho dva Rakušanům ve vídeňském Prátru, kde před 90.000 diváky Československo vyhrálo 6:0. 

"Talent od pánaboha. Technicky dokonalý, před brankou klidný, často až drzý. Kdyby mu bylo dvacet v současné době, určitě by se o něj zajímaly Barcelona, Milán i Manchester," napsal o Kučerovi ve své vzpomínkové knize jeho bývalý spoluhráč z Dukly a později novinář Ivo Urban. "Na první pohled bylo každému jasné, že je to výjimečný fotbalista. Už ve 20 byl hotovým hráčem, přitom vypadal jako školáček," řekl o svém svěřenci trenér Dukly Jaroslav Vejvoda.

Osudový okamžik potkal rodáka ze slováckého Spytihněva v listopadu 1963, kdy ho na Julisce v utkání Poháru mistrů evropských zemí proti Górniku Zabrze zranil polský reprezentant Stanislaw Oslizlo. Kučeru odnesli z hřiště v bezvědomí na nosítkách. Prodělal těžký otřes mozku a několik měsíců se pak léčil a rehabilitoval, ale k vrcholovému fotbalu už se vrátit nemohl.

neděle 12. května 2024

Korespondenční volby jen za hranicemi ČR

 Lze předpokládat, že v blízké budoucnosti bude mít právo „korespondenční“ volby každý, až bude u Ústavního soudu úspěšně napadena diskriminace občanů, kteří dlouhodobě mimo ČR nepobývají. Bude to znamenat zdržení při sčítání, vícenáklady a nemalá rizika s tím spojená – v Rakousku, kde nedávno museli prezidentské volby opakovat, by mohli vyprávět; a ostatně i ve Spojených státech, kde korespondenční hlasování u asi menšinové, ale přesto podstatné části společnosti značně podlamuje důvěru ve férový průběh voleb.

Největší problém s touto vymožeností mám kvůli tomu, že neumíme zabránit, aby hlasující nehlasoval „demonstrativně“ (tak, aby bylo vidět, jak hlasoval), nebo aby někdo v jeho okolí neměl možnost pohlídat si, jak volil. Neboli: při korespondenční volbě neumíme nasimulovat povinnost jít při hlasování za plentu.

Pokud zastánci korespondenční volby argumentují, že přednost před tajným hlasováním mají mít rovné podmínky pro vykonávání volebního práva (ano, někteří voliči dočasně pobývající mimo republiku to mají skutečně výrazně náročnější), a že to není správné (mně přijde zcela přirozené, že občan pobývající dlouhodobě mimo ČR musí k uplatnění volebního práva vynaložit větší úsilí), nechť je umožnění korespondenční volby omezeno jen na ty státy, kde je opravdu velký problém dostavit se na místa, kde je prezenční hlasování umožněno (typicky Rusko , Čína, Austrálie, Indonésie, velké státy Ameriky a Afriky, a podobně…).

Umožnit korespondenční volby v zemích, jako je Slovensko, Rakousko, Německo, Velká Británie, Izrael, země BeNeLuxu, nebo obdobné státy, kde není problém dostavit se „za plentu“ na některou z expozitur zastupitelského úřadu, bude znamenat jasný krok směrem k tomu, aby později se stejným argumentem (stejné podmínky pro všechny) bylo zavedeno korespondenční hlasování pro všechny.

Prosím všechny, kdo budou o umožnění korespondenčního hlasování rozhodovat, a kteří ještě mohou ovlivnit podobu příslušného zákona, aby korespondenční volbu nepodpořili, nebo ji alespoň maximálně omezili, jako možnost v opravdu krajních případech.

Pokud máme zavést korespondenční hlasování, měli bychom zároveň zrušit povinné chození za plenty ve volebních místnostech – aby podmínky byly opravdu stejné pro všechny. A to, doufám, nechceme. Už to tu bylo, a mám na to nepěkné vzpomínky. Kdo chtěl jít tehdy při volbách za plentu a volit jinak, než kázala společenská objednávka nebo jeho okolí (nebo se voleb prostě jen nechtěl zúčastnit), musel projevit velkou dávku odvahy. A málokdo ji projevil…

pondělí 6. května 2024

V4 jako nová cesta na Východ

 V pořadu televize stála poslankyně Pošarová z SPD proti eurokomisařce Jourové a ministrovi pro evropské záležitosti Dvořákovi. Pošarová házela na Brusel jednu petardu za druhou. Nejsilnější ránou byl návrh, aby se předsedou Evropské komise stal Viktor Orbán. Pošarová navrhovala, abychom spolu s Polskem a Maďarskem a Slovenskem vystoupili z Unie a vytvořili vlastní EU, která bude mít podporu Ruské federace.

Situace je taková, že by se Pošarová mohla spojit s Orbánem a Ficem. Poláci, zdá se, jsou mimo, začínají chápat důležitost větší integrace do EU. Už mají V4 až po krk. Pochopí to někdo taky v ČR?

Pošarová tvrdila, že pokud bychom vystoupili z Unie, mohli bychom snadno vyřešit úplně všechno. Mohli bychom prý dokonce mít vlastní zákony. Uvedla, že jsme se stali v Unii kolonií Západu, který drancuje naše banky (Pokud jsou nějaké české.), průmysl i zemědělství. 

Migrace byla samostatným tématem nedělní debaty. Podle Pošarové bychom tím, že západním zemím pohrozíme vystoupením ze Schengenu, mohli Unii donutit, aby zabránila lodní přepravě uprchlíků ve Středozemním moři a aby dělala pořádně návratovou politiku. Něco podobného chtěla prosadit i současná italská premiérka Meloni. 

Kolik národoveckých proruských blábolů ještě měsíc do voleb budeme muset vyslechnou. Je to daň demokracii, v politice úchylný blábol není duševní choroba. 

středa 1. května 2024

Počátek samostatnosti české církevní provincie

 Počátek samostatnosti české církevní provincie, který si dnes připomínáme, se stal skutkem léta Páně 1344, když papež Kliment VI. vydal 30. dubna příslušnou bulu. Služebník služebníků Božích v oné době trvale dlel ve francouzském Avignonu, kde ho navštívil český král Jan Lucemburský se synem Karlem, z nichž obzvláště druhému leželo povýšení pražského biskupství na srdci.

Papežská listina kromě toho, že povznesla biskupský stolec v Praze, podřídila mu biskupství olomoucké a dále litomyšlské, které bylo listem nově zřízeno. Takto vymezená oblast byla tedy vyňata z pravomoci mohučského arcibiskupa, což nebyla maličkost, uvážíme-li, že předtím německý prelát formálně disponoval mocí korunovat českého krále. Byla tak odstraněna staletá diskriminace Českého království, které – ač zcela suverénní – nesmělo se dosud (narozdíl od království v Polsku či Uhrách) těšit ze svébytné církevní správy.

V bule bylo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství zdůvodněno pozoruhodným způsobem: argumentovalo se nejen značnou vzdáleností Mohuče od Prahy a Olomouce, ale také jazykovou odlišností Čech a Moravy oproti německým oblastem. Míněn tím musel být lid, nikoli klérus, poněvadž ten se univerzálně dorozumíval latinou. A takřka jedině kázání při mši probíhalo v národním jazyce (češtině), tudíž myšleno bylo v bule konkrétně na kázání. Diecézní kněží totiž pod vlivem Mohuče odmítali při promluvách překládat výroky Písma do češtiny – jenže právě po srozumitelných slovech Písma lid prahl, o čemž u nás svědčí vzestup žebravých řádů, které Mohuči nepodléhaly a kázaly jinak. Že přitom čeština byla ve 14. století připravena „nést“ Boží slovo, ukazuje první překlad celé Bible do češtiny, k němuž dal popud Karel IV.

Ve chvíli, kdy Karel u Klimenta VI. vymohl novou důstojnost pro českou církev, se ještě slavnou číslovkou honosit nemohl, neboť zatím nebyl ani císařem, ani králem. Hvězda jeho budoucího věhlasu už však vycházela: měl za sebou mj. úspěšnou správu Čech a Moravy, jimž se v hodnosti markraběte moravského věnoval s přestávkami od roku 1333. Na papeže měl štěstí – Pierre de Rosières, jenž přijal jméno Kliment VI., byl ve Francii Karlovým učitelem a viděl v něm budoucího císaře. Stávajícího císaře Ludvíka Bavora papežská kurie nesnesla (exkomunikován byl v dubnu 1343), a když do jeho tábora přešel mohučský metropolita Jindřich z Virneburgu, papež se pochopitelně nezdráhal odříznout Mohuč od peněz z českých zemí.

Když se po úspěšné misi otec se synem – Jan a Karel – vraceli do Prahy, doprovázel je z Avignonu Matyáš z Arrasu, na nějž čekal úkol přestavět románskou baziliku svatého Víta na Pražském hradě po vzoru francouzských katedrál, jejichž byl znalcem. U příležitosti položení základního kamene katedrály přijal pallium, tj. odznak úřadu metropolity a arcibiskupa, Arnošt z Pardubic. Ten se tím zapsal do národní historie jako první pražský arcibiskup a nutno dodat, že dostál své hodnosti.

Už současníci jej vykreslují coby muže schopného i skromného, pracovitého i nezištného. Přestože Arnošt miloval skvělé vystupování a stál v čele královské rady, ba v době královy nepřítomnosti jej mnohdy zastupoval, v soukromí zůstal asketou – na noc uléhal v žíněném rouchu na podlahu a spánek přerušoval modlitbami. Několikrát také projevil touhu vzdát se úřadu a uchýlit se do kláštera. Karel v něm našel blízkého důvěrníka a vzdělaného rádce: na studiích Arnošt strávil 14 let, zvláště v Padově a Boloni, a sám Petrarca ho označil za rozeného Athéňana. Po smrti papeže Inocence VI. (1362) byla prý dokonce přetřásána možnost, že by usedl na římský stolec. Zůstává příkladem dobrého biskupa např. tím, že si nepřál, aby kněžstvu byly svěřovány světské úkoly, jak bylo tehdy obvyklé, čímž zaměřoval duchovenstvo na péči o svěřený Boží lid.

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.