Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pondělí 27. června 2022

Porava Horákové nebyl justiční omyl

 27. červen, výročí popravy Milady Horákové, Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandry. Den památky obětí komunistického režimu. V této souvislosti je třeba zdůraznit jednu klíčovou věc, a sice to, že se nejednalo o justiční omyl. V demokratických zemích, např. USA, dochází k justičním omylům, avšak policie i soudy nejsou zcela pod dohledem jedné strany, která ovládá navíc školství, tisk, průmysl, armádu, prostě všechno.

Komunistický teror v 50. letech je výrazem totálního ovládnutí společnosti jednou mafií, a to až do roku 1989 (s krátkou přestávkou konce 60. let). Komunisté záměrně a naprosto systematicky vytvořili společnost, ve které nebyla možná veřejná kontrola moci. Soud nad Miladou Horákovou nebyl výrazem nějakých spontánních společenských předsudků a omylů, ale se vším všudy monstrproces podle sovětského vzoru. Soud neměl jinou možnost než splnit požadavky komunistické Státní bezpečnosti vedené sovětskými poradci. Takto KSČ zaváděla v Československu skutečnou totalitu, totální ovládnutí celé společnosti.

Ani to, že Horáková podporovala socialistickou budoucnost Československa nekomunistickým způsobem nebylo zásadním důvodem k jejímu odstranění. Důvodem byla zoufalá povinnost všech totalitních režimů nahánět obyvatelstvu strach a stínat hlavy v nejvyšších vrstvách a za všech okolností. Neexistovala obrana.

neděle 26. června 2022

Podezřívání patří k policii. Zahradníček komentuje

 26.6.2022; 7:57  - Máme za sebou první letní dny. Počasí jako na houpačce. Jeden den tropy s 37°C, druhý celodenní liják, třetí den ledový vítr. A meteorologové předpovídají podle momentálního stavu; jasno-oblačno. Jednou slibují tropické léto, podruhé deštivé prázdniny. Odborníci nestálé počasí přičítají globálním klimatickým změnám. Nepříliš vhodné způsoby léta ovšem bývaly odjakživa. Že pane Antoníne (Důro)?

Radnice Weitra


Hnusné válce na Ukrajině se snažím vyhnout, kdo to jde. Informace máme jen z českých medií, která se je snaží zoufale chytat u konkurence z celého, asi tak jak se tonoucí člověk chytá třísky. Mám obavy, že válka bude stejně neodbytná jako koronavirus.

Evropské vlády vyhověly nespokojeným lidem a zrušily všechna proticovidová opatření. Ve  střední Evropě se tomu říká návrat ke svobodě. Někde je za svobodu vydávané to, co se vymyká kontrole vlády, jinde vše, co může člověk činit, i když to na něm nikdo nevyžaduje. Nevím, jak je to v Japonsku a Číně, ale v USA, jež jsou s oblibou vydávané za nejsvobodnější zemi světa, mě překvapilo, že spousta lidí stále na veřejnosti, hlavně ve veřejné dopravě, nosí na obličeji respirátory, i když nemusí. Obavy z nákazy nejsou bezdůvodné. V řadě zemích dochází k výraznému nárůstu nových případů. Odborníci varují, že během léta dojde k dalším zbytečným úmrtím.

V souvislosti s rušením vládních opatření došlo k zvláštnímu paradoxu v české fotbalové lize. Na tribuny stadionů byli sice na jaře vpuštěni diváci, ale jen nakrátko, od poloviny května (někde už od konce dubna), kdy je ideální fotbalové počasí, tribuny zejí prázdnotou. Prvoligový fotbal má až do 30. července prázdniny. Místo pobytu na stadionech vyhřátých jarním sluncem jsou diváci zváni k usednutí na vymrzlé sedačky v prosinci, lednu a únoru. A bude zřejmě hůř, protože během deseti let budou muset mít i druholigové stadiony uměle vyhřívané trávníky. A to bez ohledu na inflaci a válečné problémy se zemním plynem a dalšími energiemi. Český fotbal zřejmě vedou hlavy pomazané. Pokud je něco předmětem kritiky, přijde výmluva stejná jako v politice; za všechno špatné může předchozí vedení. Nové koště vždy dobře mete! A šmitec.

Trochu kulturní kritiky nemůže chybět ani v době války a inflace. Opět jsem narazil na černobílý film z roku 1958 "Na kolejích čeká vrah," jenž byl natočen podle románu E. Fikara "Série CL" Už jsem viděl tento Machův film nejméně dvacetkrát, přesto jsem neodolal a shlédl ho znovu. V tomto krimi-filmu je tolik nesmyslů, že autoři pohádkových filmů se musejí stydět. Už jen obsazení rolí vyšetřovatelů je trapné. Jiří Sovák se svými úšklebky se ocitl v roli geniálního a všemocného estebáckého vyšetřovatele kapitána Kalaše. Sekundoval mu nepřirozeně pohotový Jaromír Hanzlík v roli nudícího se kriminalisty Karlíčka. Zločinci se třásli strachem. O tom, že ve filmu se zlodějům podařilo jediným otvorem pod záchodovou mísou podařilo  z rychlíku současně vyhodit dva pytle s 20 miliony korun, které nepoškozené přistály pevně mezi kolejemi, právě v místě, kde na ně čekali komplicové, už jsem v minulosti psal. Rovněž o tom, že jeden z nich dokázal bez míření z pistole zastřelit dívku ve vzdálenosti 30 m, jsem se také už v nějakém komentáři zmínil. Dalším vrcholem filmu je převoz příslušníka StB pro zvláštní úkoly Jaroslava Lenka (R. Brzobohatý), těžce zraněného, na místo výbuchu. Lenk po několika měsících v nemocnici leží v jakémsi zdravotnickém vagónu naznak na lůžku a nejen vidí ven, ale dokonce si pamatuje podrobně krajinu podél trati, kudy kdysi jel. Snad právě kvůli nesmyslným náhodám, jimiž je film nabit, přitahuje diváky včetně mne.

V době (1958), kdy byl film "Na kolejích čeká vrah" natáčen, probíhala v Dolních Rakousích, nedaleko československé státní hranice, výstavba úplně nových vojenských kasáren. Kuenringova kasárna ve Weitře (Vitorazi) byla údajně stavěna kvůli 60 civilním pracovním místům, neboť v rakouském příhraničí byla tehdy velká nezaměstnanost. Spíš to byla reakce na odchod sovětské armády, která Dolní Rakousy okupovala v letech 1945 až 1955, a na výstavbu několika blízkých kasáren Pohraniční stráže na české straně hranice (Krabonoš, Fišerovy chalupy, Nové Hrady, Šejby, Dolní Přibrání, Cetviny aj.) O kasárnách u Weitry se zmiňuji proto, že kvůli nim jsem, společně s dalšími třemi muži, byl před 30 lety zadržen rakouskou policii a vyšetřován. Byli jsme podobně jako Švejk v Putimi podezíráni ze špionáže. 

Dva z mých spolucestujících byli restituenti, kteří hledali výhodné využití vrácených pozemků. Asi 50 metrů vpravo od kasáren objevili plot za kterým se pásli daňci. To museli vidět zblízka! Na silnici byl zákaz zastavení, zajeli jsme tedy na plní cestu a šli jsme se na zvířátka podívat zblízka. Naše zvědavost zřejmě byla neobvyklá a auto mělo značku státu s dlouhodobě nepřátelským politickým zřízením, našel se mezi rakouským obyvatelstvem někdo, kdo o našem počínání informoval rakouskou policii. Ta si na nás počkala nedaleko hraničního přechodu. Nebylo to nic příjemného, asi po hodině vyšetřování a telefonování na různé úřady nás propustili, i když to zpočátku vypadalo, že nás šoupnou za katr. 

Josef Zahradníček  

čtvrtek 23. června 2022

Postoloprty 1945

 


Generál Spaniel.
V květnu 1945 se Postoloprty se měly stát sídlem velitelství 1. československé divize, a proto zde došlo k mimořádným opatřením. Již počátkem června 1945 byli místní Němci soustředěni do internačního střediska v kasárnách a část do bývalého výcvikového tábora Hitlerjugend v bažantnici. Velitel generál Spaniel vydal rozkaz:    "Vyčistěte prostor! Dobrý Němec je mrtvý Němec. Čím méně jich zůstane živých, tím méně se jich dostane přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel." Internovaní Němci byli hnáni na práce na polích a v dílnách. Životní podmínky v táboře byly kruté, což se projevilo velkou úmrtností lidí.


ejich českých partnerů ze smíšených manželství) Nejméně 763 z nich - hlavně mužů - popravčí čety zastřelily. Zabity byly i některé ženy a muži mladší 15 let. (Pět chlapců z Hitlerjugend ve věku od 12 do 15 let si chtělo ve vedlejší zahradě natrhat ovoce. Chytila je hlídka a na příkaz obecního policisty Bohuslava Marka je brutálně zmlátila. Poté je před zraky ostatních internovaných demonstrativně popravila.)

Poslanec JUDr. B. Bunža
V roce 1947 se postoloprtským masakrem začala zabývat vyšetřovací komise Ústavodárného národního shromáždění vedená lidoveckým poslancem JUDr. Bohumírem Bunžou. Ve dnech 17. až 27 září 1947 byla za přísného utajení provedena exhumace hrobů.
Dobové ilustrační novinové foto - místo a čas neznámé.
 Exhumace proběhla za přítomnosti úřední komise sestávající z velitele voj. útvaru, úředního lékaře a vyšetřujícího soudce. Nalezeno bylo devět hromadných hrobů a v nich 763 těl, z toho pět žen a jedno dítě. Skutečný počet obětí však může být vyšší, protože všechny hroby nemusely být nalezeny. Odhady historiků se pohybují mezi 2000-3000 mrtvých.
Seznam lidí identifikovaných při exhumaci.

Komise vyslechla Černého i Marka. Velitel Černý ve své výpovědi vydání rozkazu k popravám přiznal a Marek ve výpovědi odhadl počet popravených na tisíc osob. Poválečné události však byly pro mnoho lidí nebezpečné, také politicky, proto nebyli viníci masakru označeni a závěrečná zpráva komise zůstala tajná. Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra celou záležitost ospravedlňovaly jako běžnou  událost vyplývající z boje proti německým armádám.

Po komunistickém puči v roce 1948 bylo jakékoliv další vyšetřování zastaveno a z postoloprtského masakru se stalo tabu. Do listopadu 1989 o něm téměř nikdo nevěděl.

Poslanci Bunžovi, který masakr odhalil, se po únorovém komunistickém převratu podařilo emigrovat, čímž si zachránil život. V pozdějším politickém procesu totiž byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Z postoloprtských vrahů nebyl nikdy nikdo souzen.




 Vyšetřování v letech 2006-2009: Policie vyslechla na 37 svědků včetně osob žijících v Německu. Došla k závěru, že k vraždě pětice chlapců dal rozkaz štábní kapitán Vojtěch Černý, zatímco k vraždě dalších třech osob dal rozkaz vyučený švec a obecní policista z Postoloprt Bohuslav Marek. Černý s Markem přitom byli s největší pravděpodobností zodpovědní i za ostatní vraždy. Podle vyšetřovatele Pavla Karase šlo podle tehdejšího práva o vraždy, které by ale dnes byly klasifikovány jako genocida.

V roce 2010 se v Postoloprtech objevila deska upozorňující na nevinné oběti. Tragédií je, že se ozvaly protesty zastánců vraždění. Jedni operují tím, že se nejednalo o nevinné oběti, dle nich všichni byli popraveni  po právu, protože mluvili německy. Jiní zase tvrdí, že exhumované mrtvoly jsou oběti wehrmachtu, který v Postoloprtech postřílel Židy soustředěné ve zdejším lágru. (R. Fischer)

pondělí 20. června 2022

Chudoba a dávky, slova v cynické společnosti nežádoucí

Strašně neradi si to přiznáváme a často nejsme ochotni to ani vidět, ale od roku 2019 značně přibylo chudých lidí. Když na to někdo veřejně poukáže, bývá velkoměstskými zbohatlíky a puberťáky na sociálních sítích dušen větami typu "O chudobě mluvte, až navštívíte Jižní Súdán, Burundi nebo Malawi" Postsocialističtí zbohatlíci argumentují: "vrchovatě naloženými vozíky a frontami u pokladen v supermarketech", případně se použije oblíbená fráze, že to je přece jasný postoj "neomarxistů", a je to.

Svědčí o tom twitterový střet novinářky Apoleny Rychlíkové s expremiérem Mirkem Topolánkem. Rychlíková tweetovala: "Každý nákup jídla pro mou rodinu roztočí sociální úzkosti. Neumím si představit, jak to masivní zdražování zvládají chudí lidé, nízkopříjmové domácnosti, senioři, sólo rodiče i další, kteří už nemají kde brát.." Topolánek nezapřel sám sebe, když reagoval: "Vy jste ale opravdu mimořádná kráva."

Lidé bez peněz, bez šance je získat, bez nějaké promyšlené státní pomoci bojují o přežití ve více rovinách. Přitom nejsme Jižní Súdán. Kdo nemá prachy, nenaplní si vozík v supermarketu, nejspíš tam ani nejde, pokud tam zrovna nenabízejí obří slevy. Reakce expremiéra je typická - sprostá odeesácká, hloupá, neznalá života prostých lidí. Sprostá nadřazenost dobře zajištěného Topolánka odpovídá jeho původu a povolání důstojníka ČSLA, i když se ve své podstatě neliší od učené nadřazenosti Klausovy či uhlazené Fialovy. Jeden za 18. druhý za 20 bez 2.

Bílé límečky vykřikují: "Chudí si za chudobu můžou sami. Měli se víc ve škole snažit." A lidé chudí nebo do chudoby klesající se za svůj často nezasloužený stav stydí, je jim před těmi, co se narodili ve správné době na správném místě, hanba, jako by je bohatí měli pravdu. Ve skutečnosti se ale často mění vnější situace, se kterou oni sami nehnou, nijak ji neovlivní. Samoživitelky, osamělí důchodci, lidé tělesně postižení a nemocní, kteří upadli do neřešitelných dluhů, na dno. Takových je zde už nejméně milion. 

K chudobě přispěla pandemie covidu a pokračuje  kvůli ruské válce na Ukrajině. Zároveň se ukazuje, že současná vláda nezvládá situaci. Experti sice nabízejí některé rozumné recepty, které by bránily pádu domácností do chudoby, ale vláda je jakoby hluchá. Chová se jako kdysi vláda komunistická, která mluvila jen o chudobě v kapitalistických zemích,  žádnou chudobu v Československu nepřiznávala.

Pod hranici chudoby kleslo už 16 procent domácností oproti devíti procentům z roku 2019. Kromě oněch 16 procent pod hranicí chudoby, což je vysoký počet lidí, řada domácností visí těsně nad touto kritickou hranicí a může snadno sjet pod ni. Mimo jiné se to do značné míry týká samostatně žijících důchodců. Prokop upozorňuje, že od loňského podzimu do konce letošního dubna stoupl z osm na jedenáct procent počet domácností, kterým po zaplacení bydlení a potravin zbývá 100 korun na osobu na další výdaje, tedy na telefon, dopravu, vzdělávání, oblečení, restaurace, kulturu atd.

Ti, kteří mluví o "plných nákupních vozících v supermarketech" a o neomarxistech, by si měli položit otázku, jak by se jim žilo, kdyby jim zbylo sto korun na den po zaplacení bydlení a jídla? A jistě, toto ještě není boj o přežití, ale je cenné, že na to někdo upozorňuje, je cenné, že se o to někdo zajímá a tlačí na vládu, aby se v Česku nevytvořily dva úplně cizí světy, masa lidí bez budoucnosti, bez výhledu, a většina s jakýms takýms výhledem.

Sociální dávky, které mají pomáhat v těžké situaci, typicky příspěvek na bydlení, jsou v Česku nastaveny tak, že segment lidí kolem nižších středních příjmů ho skoro nemůže čerpat, neví, jak ho čerpat, nedostává k tomu žádnou potřebnou asistenci. Čerpání dávek je u nás proto velmi nízké a neodpovídá tomu, kdo na ně má nárok. Kupříkladu na příspěvek na bydlení má nárok 15 až 20 procent lidí, čerpají ho však jen čtyři procenta… Proč? Chybí schopnosti? Co může veřejnost očekávat od takového Jurečky, který by měl otázku chudoby řešit dnes a denně? Důležitým úspěchem jsou přídavky pro Jurečkovy děti a dotace na prvních Jurečkových 150 hektarů. Rádoby pro malozemědělce.

Státu to logicky vyhovuje. Klíčová otázka se týká přístupu českých politiků k sociálním dávkám. Pozorujeme mnoho let, že je to přístup tvrdě asociální, namachrovaný a riskantní. "Udělali jsme z dávek sprosté slovo a lidé si o ně bojí říct." Proto je místo dvaceti procent čerpají jen čtyři procenta z těch, kteří mají nárok.

Populistické kroky vlády nekončí. Premiér v úterý hrdě tweetoval: "Poslanecká sněmovna schválila vládní návrh zákona na jednorázový příspěvek 5000 Kč na každé dítě do 18 let pro rodiny, jejichž roční příjem nepřesahuje milion korun hrubého. Cíleným příspěvkem pomáháme lidem se stále rostoucími cenami a s tím spojenými výdaji domácností."

Když vám po zaplacení jídla a bydlení zbyde na den stokoruna, není to boj o přežití, ale je to rozhodně chudoba 

neděle 19. června 2022

České prvenství v zahradních bazénech

 Jsme mistři světa v bazénech, protože je u nás najdete v každé třetí zahradě. Rovněž v počtu soukromých letních sídel jsme světovou špičkou. Ale daleko serióznějším ukazatelem privatismu je nezájem o veřejné dění a politiku. V maloměšťáctví a v nezájmu o problémy obcí, regionů, státu a občanů jsme také evropskou špičkou. O politiku má čecháček zájem je když se bezpečně může při štvanici na kohokoli připojit na stranu početnější a silnější.


Obyvatelstvo českých a slovenských měst bylo za Husákovy normalizace nadšené tím, že jim komunistická strana a vláda umožňovaly levné chataření a chalupaření. Komunisté prostě potřebovali, aby se jim občané do vládnutí nepletli, proto přišli na nápad vyhnat o víkendech  lidi z měst a zároveň je přesvědčit o tom, že žijí v socialistickém blahobytu.  Socialistický maloměšťák jásal nadšením. V praxi chataření a chalupaření znamenalo prodloužení víkendu o pátek a pondělí. 

Za komunistů se sobecké chataření a chalupaření obhajovalo i potřebami relaxace, výměnou duševní činnosti za pohyb, tedy za dobrovolné starosti a práci na čerstvém vzduchu. To ovšem bylo v dobách předhusákovských, kdy se na chaty jezdilo vlakem, autobusem nebo chodilo pěšky. Po listopadu 1989, když se na českém trhu objevily křovinořezy, přišla móda sečení trávníků, prý podle Angličanů.  Dávno už se k sečení trávy kolem chat nepožívá klasická ruční kosa, dokonce mizí i křovinořezy, a nastupují traktůrky, které na 15-20 m2 plochy dokážou trávu likvidovat prakticky každý den. Tomu dnes nezabrání inflace, ani cena benzinu, trávník musí být vyholený v kteroukoli denní a noční dobu. Se stále rostoucími příjmy ubyla práce na objektech i pozemcích. Na stavební práce jsou firmy, na trávníky sekačky a traktůrky. Přibylo pohodlí a lenošení. Kdysi se chataři a chalupáři chlubili nedotčenou přírodou v okolí, množstvím zajímavých rostlin a živočichů na tradičně udržovaných trávnících a prošlapaných pěšinách, a především tichem. Dnes se chlubí vyholenými trávníky, bazény, grily, krby barevnou dlažbou a tlustými auty. 

Nejsme ve společnosti, která by trvale pěstovala solidaritu, jsme uprostřed materializmu, ve společnosti, která na prvním místě preferuje spotřebu. která preferuje spotřebu. Lze se divit, že ani vláda není lepší, politici i úředníci rozhazují peníze téměř "vidlema" a pořád se diví, že vidí na dno eráru. Při všeobecné morálce peněz až na prvním místě a rozhazovačných úřednících se státní pokladna nikdy nenaplní, třeba by Pekarová s Kalouskem prodali Budvar, Thermal i Karlštejn. (stk)

pátek 17. června 2022

Dnes je to 60 let od finále fotbalového MS 1962 v Chile

 Vystoupení československé reprezentace na MS v Chile

Základní skupina ve Viňa del Mar

31.5. ČSSR - Španělsko 1:0 (0:0). Branka: 80. Štibrányi

2.6. ČSSR - Brazílie 0:0

7.6. ČSSR - Mexiko 1:3 (1:2). Branky: 1. Mašek - 12. Diaz, 29. Aguila, 90. z penalty H. Hernandez


Čtvrtfinále v Rancagua

10.6. ČSSR - Maďarsko 1:0 (1:0). Branka: 14. Scherer.


Semifinále ve Viňa del Mar

13. 6. Československo - Jugoslávie 3:1 (0:0). Branky: 49. Kadraba, 80. a 83. z penalty Scherer - 70. Jerkovič.


Finále v Santiago de Chile

17.6. ČSSR - Brazílie 1:3 (1:1). Branky: 15. Masopust - 16. Amarildo, 68. Zito, 76. Vavá.

Sestavy ve finále:

ČSSR: Schrojf - Tichý, Pluskal, Popluhár, Novák - Kvašňák, Masopust - Pospíchal, Scherer, Kadraba, Jelínek. Trenér Vytlačil

Brazílie: Gilmar - D. Santos, Mauro, N. Santos - Zito, Zozimo - Garrincha, Didi, Vavá, Amarildo, Zagallo. Trenér Moreira.

Už jen Josef Jelínek, který v lednu oslavil jednaosmdesáté narozeniny, jeho vrstevník Václav Mašek, o rok starší Jozef Štibrányi a o tři roky starší Jiří Lála a Adolf Scherer mohou vzpomínat, jak to tehdy bylo, když si málem podmanili celý fotbalový svět.

„Vypadali jsme jako hastroši, protože na cestu nás v baráku tělovýchovy v Praze na Poříčí vybavili oblečením, které měli šest let předtím olympionici v Melbourne. I rádiovky nám dali sebou. A nebyli jen tak ledajaké, protože měli i anténku. Nikdo si je na hlavu nevzal, zato chilského maséra Paru jsme jimi potěšili. Pořídili jsme si ho ve Viňa del Mar, protože se šetřilo a svého jsme si za oceán vzít nesměli. On byl problém i s doktorem, protože i toho považovali papaláši za zbytečného člověka, který bude ve výpravě zabírat místo. Doktor sice nakonec letěl, maséra jsme si ale obstarali až na místě. Jenže po finále ho nebylo z čeho zaplatit. Vždyť my dostali dva a půl dolaru kapesného," pobaveně vykládá Jelínek, jak milého Paru obdarovali teplákovou soupravou s nápisem ČSSR na prsou a jeho děti rádiovkami. „Ale ty jsme museli po návratu zaplatit, protože patřily ČSTV. Dvanáct padesát každého z nás stála. Strhli nám je z pěti tisíc, které jsme dostali jako odměnu za druhé místo na mistrovství světa. Tedy jen my, co jsme odehráli všechny rozhodující zápasy, protože ostatní kluci z mančaftu se museli spokojit s polovinou. A náhradníci jen s patnácti stovkami."

Ono toho bylo víc, co museli fotbalisté platit ze svého. Trenérovi Rudolfu Vytlačilovi a delegátovi na kongresu FIFA dr. Václavu Jírovi naúčtovali v baráku tělovýchovy třeba i ovoce, které hráčům koupili, když se jim v odborářské ubytovně v Zelené rokli nahoře v kopcích nad Viňa del Mar přejedli banány servírované den co den k snídani, obědu i večeři.

„Šetřilo se na všem. Když jsme přijeli do Santiaga k finálovému zápasu s Brazilci, ubytovali nás ve vojenských kasárnách. ,To si vymohli dukláci," zahlásil okamžitě Andrej Kvašňák. „Ve Viňa del Mar cimry s kovovými pryčnami pro čtyři lidi, tady sice pokoje pro dva, ale kasárna se vším všudy, aby se cítili jako doma," dobíral si Masopusta, Nováka, Pluskala a vlastně nás všechny, co jsme nosili dres Dukly. Pravdou bylo, že v kasárnách obehnaných vysokým plotem se na pokojích spalo jen po dvou, jenže záhy se zjistilo, že je jich jaksi málo. A tak na jedné cimře nakonec skončil Vytlačil a já s ním. Trenér chrápal, že by ho ani dvanáct chlapů s motorovou pilou nepřehlušilo, já se přitom bál na kavalci pohnout, abych ho snad nevzbudil. Před finále prostě noc hrůzy," je studnice Jelínkových vzpomínek takřka bezedná.

Klubová příslušnost hráčů:

Sestava  ČSSR ve finále:

Wiliam Schrojf (Slovan Bratislava)- Jiří Tichý (Červená hvězda Bratislava), Svatopluk Pluskal (Dukla Praha), Ján Popluhár (Slovan Bratislava), Ladislav Novák (Dukla Praha) - Andrej Kvašňák (Spartak Praha Sokolovo), Josef Masopust (Dukla Praha) - Tomáš Pospíchal (Baník Ostrava), Adolf Scherer (Červená hvězda Bratislava), Josef Kadraba (SONP Kladno), Josef Jelínek (Dukla Praha). 

Náhradníci: 

Jozef Stibrányi (Spartak Trnava), Jan Lála (Dynamo Praha), Jozef Adamec (Dukla Praha), Václav Mašek  (Spartak Praha Sokolovo), Pavel Kouba (Dukla Praha), František Schmucker (Rudá hvězda Brno), Titus Buberník (Červená hvězda Bratislava), Jozef Bomba (Tatran Prešov), Pavol Molnár (Slovan Bratislava), Vladimír Kos (ČKD Praha), Jaroslav Borovička (Dukla Praha)




pondělí 13. června 2022

Češi chtějí být křesťany bez Boha

„Naše společnost, ač veskrze ateistická, je postavena na křesťanských hodnotách. Ctíme je a předáváme našim dětem.“ Konzervativec nemůže náboženský odkaz zazdít, neboť křesťanství bez Boha je jako prázdný talíř k obědu. Naštěstí Boha nelze vymazat. Konzervativec v Čechách nemůže náboženský odkaz rozpatlávat, neboť většina tu s modlitbou Otčenáše neprocitá.

Duchovně nad statusem bručím: veskrze ateizované křesťanské kořeny míjí Boha. Živého Boha! Osobu přístupnou člověku univerzálně. Univerzálně = tehdy, jsou-li ostatní nepřístupní. Dokonce tehdy, je-li sobě nepřístupný člověk sám (třeba kvůli mindráku).

Takovéto (neosobně hodnotové) křesťanství skýtá užitek. Co kořen, to pravidlo. Hodnota „to se smí“ proplétá se s hodnotou „to se nesmí“. Kdy na životní silnici dát přednost, kdy zapnout světla, jakou udržovat rychlost.

K bezpečné a plynulé dopravě by to stačilo. Do slabé chvilky, v níž se staneme obětí nehody. Ne-li viníkem! V neobjednaném stavu rozemletí léty načančaných samozřejmostí a stopro zaručených představ nám šprtání zákona o silničním provozu nehelpne. Musí přijít někdo. Někdo. Ten Někdo je Bůh. Živý Bůh bláznů od kříže! Chraňme si kořeny. Chraňme. Ale ne před rosou shůry prokristapána. Pro Krista Pána. Pro nás.

 

Změny ve fotbalových pravidlech

 IFAB (Rada Mezinárodní fotbalové asociace) je orgán, který určuje pravidla asociačního fotbalu. Dnes se sešel v Doha, aby schválil navrhnuté změny pravidel, které opět ovlivní světový fotbal.

Změny vejdou v platnost 1. července a už jsou známé, zbývá pouhé oficiální razítko. V diskuzi také vejde debata o ruce, která neustále vytváří obrovskou polemiku a nikdo už vlastně neví, kdy se ruka píská a kdy ne.

Pět střídání

Změna použít pět střídání namísto tří, které napomohl covid, vejde v oficiální platnost ve všech soutěžích, které si to tak přejí. Každá liga může změnu přijmout i nemusí, ale ve všech soutěžích organizovaných organizací FIFA bude platit pět střídání.

Každý tým bude moc použít na střídání tři okna, poločasové střídání se do okna nezapočítává. V prodloužení se budou moct využít nevyužitá střídání a k tomu ještě šesté.

Pozice brankáře při penaltách

Neustálá černá můra pro Ondřeje Koláře, který byl jako jeden z prvních brankářů na tomto pravidle vytrestaný v duelu s Midtjyllandem. Brankář totiž musel mít alespoň špičku jedné nohy na čáře, teď se však pravidlo ještě více zpřísňuje.

Od července bude muset brankář mít na čáře obě nohy nebo alespoň v kontaktu s čárou. Brankář tak nebude moct čáru překročit, ale nesmí stát ani za ní v brance.

Červená za ruku

Pokud hráč zabrání vstřelení gólu nebo brankové příležitosti úmyslnou rukou, bude vyloučen bez ohledu na to, kde se přestupek odehrál.

neděle 12. června 2022

Edvard Beneš ve 30. letech: "Hitler ano, Habsburg ne!"

Tento stupidní slogan razil v třicátých letech minulého století čs. ministr zahraničí Edvard Beneš, který bránil návratu Habsburků do Rakouska. Velká ostuda! A rovněž smutná epizoda českých respektive československých dějin, kterou poslední zbytky benešovců nechtějí znát. Potíž je v tom, že se jednalo o nacistické Německo. Ano! Beneš ve své slepotě a omezenosti vyjednával s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem o možnosti společného čs.-německého vojenského zásahu proti Rakousku. 


Po roce 1930 začal tehdejší konzervativní rakouský kancléř Engelbert Dollfuss uvažovat o možném nastolení Otty Habsburského jako rakouského panovníka s titulem arcivévody rakouského, který ostatně Habsburkové užívali po staletí. Jenomže Beneš začal vyjednávat s německými nacisty, jak tomu zabránit. Byl ochoten poslat na Vídeň čs. vojáky společně s německým Wehrmachtem.

Beneš toho zkazil hodně, ale tohle byl jeden z jeho neodpornějších činů, který ve svém životě předvedl, protože Otto by jako rakouský vládce nijak Československo neohrožoval. Takže Benešova omezenost a patologická nenávist byla iracionální a nepochopitelná. Adolf Hitler se musel ohromně bavit, když ho Čechoslováci požádali o společný zásah proti obnově rakouské monarchie.

Otto byl zapřisáhlým antinacistou, vyzýval k zákazu nacistické strany a k mobilizaci armády proti Německu. Tohle mu samozřejmě Hitler neodpustil a tak hned po obsazení Rakouska vydal na Ottu zatykač pro vlastizradu a habsburský majetek byl na osobní Hitlerův příkaz vyvlastněn. Otto pak po celou druhou světovou válku v zahraničí aktivně vystupoval proti nacismu.

středa 8. června 2022

Mudrc Fiala ví, jak pokojně rozevírat nůžky mezi bohatými velkoměsty a chudým venkovem

 "Budeme chtít, aby Agrofert vrátil to, co získal neoprávněně," říká premiér Fiala, jenž se neustále tváří a vyjadřuje jako Vševědoucí. Prý žádný zmatek už není, žádná nejasná rozhodnutí, všechno lidé vědí dopředu, vše je založeno na důvěře v lidi. "Víme, co bude a co dělat," tvrdí Fiala. 


"Proto jsme připravili jsme úsporný rozpočet. Chci říct, že to není tak, že se na někoho zaměřujeme, že se někomu mstíme, po někom jdeme." Je skutečností, že Fiala se se před kamerami nenapodobuje kroutícího a nafukujícího páva, jako to dělával - a dělá stále - Klaus, ani si nehraje na vítězného Napoleona jako Topolánek, jeho skutečné cíle jsou však stejné. Fiala chce pokojným způsobem na úkor venkova dostat co nejvíc peněz do velkoměst a nadále rozevírat nůžky mezi zbohatlíky a lidmi chudými. A chce to dělat tak, aby ho podporovali i ti, které chce ožebračit, včetně důchodců, když hraje na city nejhloupějších babiček, které v této skupině obyvatelstva převažují.

Útoky proti Babišovi jsou ve skutečnosti útoky proti venkovu. Je to jen pokračování toho, co v roce 1945 zahájil mstivý vzteklý mužík Beneš, když zakázal agrární stranu, poslal na dlouhá léta do kriminálu její představitele, vylidnil vesnice v pohraničí a předal vládu komunistům, aby mohli po vzoru Sovětského svazu zlikvidovat selský stav a provést kolektivizaci venkova. Komunisté však po deseti letech pochopili, že bez lidí nelze zemědělství na venkově provozovat, proto je zde drželi nejdříve násilím, později penězi. Komunisté si proto vytvořili sortu normalizačních zemědělských inženýrů, kteří za státní peníze (od Štrougala) vybudovali vyspělou zemědělskou velkovýrobu, kterou za Klausova naparování a podle not 3T (Tlustý, Tyl, Tomášek) privatizovali a transformovali. Tito bývalí muži socialistické velkovýroby samozřejmě nežijí na vesnicí, ale ve městech, kam pro ně směřuje nejvíc dotací. 

Babiš je úplně něco jiného, ten před listopadem neřídil socialistické agrokombináty, počkal si několik let a potom jen využil zhovadilé Klausovy privatizace zpracovatelského a potravinářského průmyslu, který byl darován neschopným rychlokvašeným manažerům. Těm po privatizaci stačilo vyprodat (vytunelovat) za pár milionů zásoby a zařízení skladů a výroben, a buď zmizet, nebo zbytky podniků za pár korun prodat.  A právě toho využil Babiš, který levně skoupil zadlužené chemičky, pekárny, jatky a sklady obilí. Navíc Babiš, který dobře znal dotační záměry EU, kupoval upadající zemědělské podniky řízené těmi poctivějšími zemědělskými odborníky. Poctivě totiž nelze zbohatnout v zemědělství, ani jinde. Právě dotace, které Babiš získal, rozpalují vládu ODS do běla, i když za pomoci ještě větších podvodů zřejmě šly dříve peníze k té zemědělské velkovýrobě, kterou podporovala právě ODS.

Předtím, než Babiš vstoupil do politiky, dotace do zemědělství šly přes Prahu, která měla svůj filtr a určitou částku (větší) si nechala jako režii. Co zbylo, pustila na venkov. Způsoby rozdělování mezi jednotlivé zemědělské závody nebyly podle způsobu a úspěšnosti hospodaření, ale podle toho, kdo měl lepší kancelářské odporníky na vyplňování dotazníků a shromažďování neustále nových a nových písemných podkladů (počty požadovaných dokumentů každoročně byly v několikamístných číslech). Úřadování si drobní zemědělci s evropskými výměrami do 20 ha, kteří pracovali sami a pro sebe, nemohli dovolit, a tak postupně s hospodařením skončili. Malozemědělci v ČR dnes jsou tedy ti se 150 ha a více ha, což je evropský unikát. Babiš někomu šlápl na kuří oko, a to se v Praze neodpouští. (stk)


Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.