Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

sobota 25. března 2017

V Postoloprtech se bojí mrtvých lidí

25. března 2017
Československá armáda v Postoloprtech na Lounsku před 72 lety bez soudu postřílela nejméně 763 německých obyvatel. Na tragické události nyní ve městě upozorňují jen dva lehce přehlednutelné památníky. Loni v létě navíc zbourali kasárna, která byla s masakrem úzce spojena. Právě tady shromažďovali německé muže, kteří byli poté popraveni.

V září roku 1947 nařizuje vyšetřovací komise exhumaci obětí a v devíti hromadných hrobech nachází 763 těl. Jde o německé obyvatele, které zde na konci války bez soudu popravili vojáci Československé armády. Skutečný počet obětí je však podle historiků nejméně trojnásobný.

Běžný návštěvník téměř pětitisícového městečka Postoloprty nejspíše ani nezjistí, že se nachází v místech jednoho z největších poválečných masakrů na českém území. Tragédii připomíná jen pamětní deska na místním hřbitově, která je určená "všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945". Ani zmínka o německé národnosti obětí a slovo "masakr" nahrazuje eufemistický výraz "události". Druhou upomínkou je kříž  v bažantnici, kde bylo nalezeno 452 těl.

Zboření kasáren nevadí  místnímu obyvatelstvu: "Vždyť to byla ruina," říká starší paní a odmítá námitku, že kasárna byla svědkem dramatických historických událostí. Podobně odpovídá většina obyvatel Postoloprt. O černých stránkách dějin svého města se bavit nechtějí. Někteří tvrdí, že o tom vůbec nic neví, jiní jen utrousí větu a snaží se ze zjevně nepříjemných otázek co nejrychleji vykroutit.

Že jsou 70 let staré události pro místní stále tabu, potvrzuje i žena, která se do Postoloprt přistěhovala v sedmdesátých letech. Přeje si však zůstat v anonymitě. "Oni by mě tady rozcupovali," odůvodňuje své rozhodnutí. 
Zdroj: zpravy.aktualne.cz





neděle 19. března 2017

Zemřel kardinál Miloslav Vlk

V sobotu 18. března 2017 zemřel ve věku 84 let Miloslav kardinál Vlk, významná osobnost polistopadového období. Byl českobudějovickým biskupem, později pražským arcibiskupem, od roku 1994 kardinálem.
31.3.1990 Miloslav Vlk, před katedrálo sv. Mikuláše, po vysvěcení na biskupa
Kardinál Miloslav Vlk se narodil 17. 5. 1932 v Líšnici, nedaleko Milevska v okrese Písek. Velká část jeho života je spojována s jižními Čechami a Šumavou.

Do obecné a měšťanské školy chodil ve vesnici Chyšky u Milevska "Já chtěl být v té době pilotem tím více, čím častěji se za války na obloze objevovala americká letadla", jak říkal sám Miloslav Vlk (při pouti na Svatém Hostýně).

V roce 1946 nastoupil na Jirsíkovo gymnázium v Českých Budějovicích a také do chlapeckého semináře pro přípravu kněží. Se samými výbornými maturoval na gymnáziu v roce 1952. Poté pracoval jako pomocný dělník ve slévárně a jako soustružník v továrně Motor Union v Kněžských Dvorech u Českých Budějovic.

Po vojenské službě byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze na obor archivnictví. Studia dokončil v r. 1960. Potom pracoval jako archivář v Okresním archívu v Třeboni, v Jindřichově Hradci, Okresním a Městském archívu v Českých Budějovicích, kde se později stal ředitelem.

Vysvěcen na kněze byl 23. 6. 1968 v Českých Budějovicích. Tehdejší českobudějovický biskup Josef Hlouch jej jmenoval svým sekretářem. Hlouchův vliv vadil tehdejším politickým autoritám, proto byl Vlk přeložen do malých farností na Šumavě - Lažiště a Záblatí v r. 1971. Od r. 1972 byl v Rožmitále pod Třemšínem, kde mu byl v r. 1978 odňat "státní souhlas" k veřejnému výkonu kněžské služby.

Dne 1. 1. 1989 mu byl vrácen "státní souhlas" a stal se farářem na Klatovsku v obcích v Žihobcích, Bukovníku, později v Čachrově, Javorné, Železné Rudě, Běšinách a Stráži na Šumavě.

Českobudějovickým biskupem byl jmenován 14. 2. 1990. Biskupské svěcení se pak uskutečnilo 31. 3. 1990 v chrámu sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Pražským arcibiskupem a českým primasem, nástupcem kardinála Františka Tomáška se stal 27. 3. 1991.

Papež Jan Pavel II. jej jmenoval kardinálem 26. 11. 1994.

Zdroj: ceskobudejovicky.denik.cz

pátek 24. února 2017

Únor 1948: Nebyli jsme země osvobozená, nýbrž ukořistěná.

Onen únor 1948 ani nebyl tak převratným datem. Když si seřadíme pár let, které mu předcházely, bylo vlastně nemožné, aby to dopadlo jinak. Edvard Beneš hledal neustále oporu ve Stalinovi; byl zpanikařený svým traumatizujícím strachem z „věčného německého nepřítele“ a „mnichovským syndromem“ nedůvěry v ty, kteří nás v září 1938 opustili.

 To, že si kremelský diktátor do roku 1941 plácal s Hitlerem po zádech, rozdělil si s ním Polsko, koupil práva na pobaltské státy, Rumunsko, Finsko, a kdo ví, co ještě, to Beneš, zakládající si na svém politickém fištrónu, jaksi přehlédl. Jistě, že bylo nutno jednat se sovětským monstrem v rukavičkách, ovšem poklonkovat mu až po kolena a hlavně věřit mu tolik… Nedůstojné podmínky příletu naší vlády do Košic, přijetí vládního programu, koncipovaného více méně komunisty (byť to také svědčí o neschopnosti a lenosti těch druhých, údajně „demokratických“), dobrovolné odstoupení Podkarpatské Rusi, jmenování premiéra Zdeňka Fierlingera, důvodně podezíraného ze spolupráce s NKVD, blízkého KSČ jako Vinnetou Shatterhandovi. A to jsou jen úryvky z rozsáhlého fiktivního románu, který by se dal nazvat „Cesta k debaklu demokracie“. Pointa? Nakonec, ve svých posledních chvílích, Beneš prohlédl a mluvil o komunistických podvodnících.

Únor 1948 byl vskutku už jenom ukončením trapného debaklu, trvajícího řadu let. Scénář porážky se hrál dlouho v mnoha zásadních záležitostech i v detailech. Třeba ve vlivu na tisk. O případných přestupcích amerických vojáků na našem území po konci války se psalo bez zábran. O sovětských znásilněních a sloganu: „Davaj časy!“ se mlčelo. Jazykem lidí ministra Václava Kopeckého se podávání takových informací nazývalo „štvaním oproti slovanským národům“. Což byl bod 2) z těch nejvíc zapovězených. Jedničku získala kritika „dvouletky“. Teprve po obraně svatosti a nedotknutelnosti Rusů (skryté za slovanstvím) následovaly otázky zásobování, vnitřní a zahraniční politiky a záležitosti obrany státu.

Prezident republiky Edvard Beneš: ,,Žurnalismus je po mém soudu služba veřejná. Bezuzdná volnost ve vydávání novin se nesmí více opakovat. (…) To je, pravda, omezování osobní svobody, ale je třeba si položit otázku, do jaké míry je to nutno a v jakém zájmu. Neomezená volnost musí však ustoupit veřejným zájmům.” A jaký byl asi ten nejveřejnější zájem? Začínal se až neodbytně krýt se zájmy Moskvy. Pokud někdo říká, že období 1945-1948 bylo dobou pokusu o návrat demokracie, naivně se mýlí; nebo nestydatě lže. Byla to cesta k sovětizaci země. Více méně neskrývaná. V onom únoru 1947, před sedmdesáti lety, jsme už mrazu z Kremlu otevírali okna dokořán. Mnozí nepokrytě.

Není doloženo, zda je pravdivá historka o tom, jak se po návratu z kremelského klanění carům vyjádřil Jan Masaryk: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Dle Karla Feierabenda to řekl Janu Herbenovi. Možná to je pouze historická anekdota, ale „stav země“ plně vystihuje. Chybí ovšem pokračování: proč ten vtipný Masaryk potom nepřestal glosovat a místo pohůnkovského službičkování mužně nesložil svoji funkci? A ještě dál: proč ani v únoru 48 nepodal demisi? Je jedním z viníků oné osudné ostudy. Včetně lístečků, které Masarykovi posílal (nedávno je historici objevili) sovětský zástupce v OSN, a v nichž mu dával instrukce, jak má vystupovat. O tom, jak jsme zprvu byli vstřícní vůči Marshallovu plánu, abychom jej poté, co Stalin zvedl výhrůžně obočí, poslušně, trapně, potupně odmítli, ani nemluvě.

Nebyli jsme země osvobozená, nýbrž ukořistěná. A snažili jsme se odečíst ze rtů kořistníka, co si přeje, abychom byli poslušní ještě dřív, než přijde rozkaz. Snad ještě devótněji než v období září 1938 – březen 1939. Jenom jsme z přikazujících rtů neodezírali němčinu, ale ruštinu. A čekali jsme jako tehdy až sekera dopadne. K tomu činili si navzájem hnusně.

 Zdroj:blog.aktualne.cz

sobota 11. února 2017

Ve Schleswigcku-Holštýnsku nalezeny další bomby z války

2. světová válka se pořád hlásí. Tento týden byly ve Schleswigcku-Holštýnsku nalezeny a budou odváženy dvě nevybuchlé letecké bomby. Ta menší bude dnes odklizena z obce Wedel (okres Pinneberg), druhá bude v neděli odvezena z Kielu, z části Ellerbek. Kvůli bombám musí opustit domovy tisíce lidí.

Nevybuchlá bomba ve čtvrtek při zemních pracích nalezená v Kielu je 250 kg těžká a spadla tam při některém náletu britského letectva. Nález je nedaleko školy. Od pátku je místo střeženo policií a hasiči, v okruhu 500 m je vstup zakázán. V neděli bude bomba odvážena. Kvůli tomu bude od 12 do 14 hodin vystěhováno 3800 lidí.

Odstranění rozbušky z bomby byl pro pyrotechniky hlavolam, protože se setkali s neznámým mechanizmem. Nakonec se jim rozbušku podařilo zlikvidovat.

Město Kiel bylo cílem útoků britského letectva od července 1940 do května 1945. Odhaduje se, že během této doby se uskutečnilo 90 britských náletů a na město a okolí spadlo 44.000 trhavých bomb, 900 min a 500.000 zápalných bomb. Největší nálet uskutečnilo 229 britských letadel 7. dubna 1941. Při tomto pětihodinovém náletu byly hlavně na předměstích zničeny továrny, vojenské sklady i obytné domy. V obavách z opakovaného náletu druhý den většina obyvatel opustila město. A skutečně večer nálet 160 britských letadel na centrum města přišel. Bomby ničily všechno, obytné domy, muzea, banky, vysokou školu, sklárnu, vodovod, elektrárnu, plynárnu.

 V bunkrech zahynulo 213 lidí, bylo zničeno 650 domů a 850 domů těžce poškozeno, včetně 30 škol. 8.000 lidí přišlo o střechu nad hlavou.  V dalších dnech v městě vypukl chaos, veřejná doprava nebyla, nebyl plyn a elektřina, naštěstí byli do Kielu dopraveni dělníci, kteří brzy poškozené budovy strhli a postavili nové.

Nacisté na tyto útoky odpověděli bombardováním Varšavy, Rotterdamu a Coventry. Britské útoky se ovšem opakovaly. Po při náletech v prosinci 1943 a srpnu 1944 bylo centrum Kielu zcela srovnáno se zemí. Poválečná obnova trvala 20 let.

neděle 5. února 2017

Americký Budweiser je už 4 km od Budvaru

Českobudějovický pivovar Samson prochází modernizací. Jedna z největších pivovarnických investic v Česku má několikanásobně zvýšit produkci. A není vyloučeno, že v Českých Budějovicích dojde na nová piva, třeba i se značkou Budweiser. Samson totiž je vlastněn americko-belgickým světovým gigantem Anheuser Busch Inbev (AB Inbev).

AB Inbev hodlá v Samsonu utratit podle mluvčí koncernu Kathleen van Boxelaerové na 15 milionů dolarů (asi 380 milionů korun), což je nejvíc od privatizace na začátku 90. let. To má umožnit výrazné zvýšení roční produkce.  Samson například ruší tradiční otevřené kvasné kádě, instaloval místo nich objemné CK tanky, inovuje sklady, pasterizaci, filtraci, rozšíří činnost obchodního oddělení. Jedná se o pokračování dočasně přerušeného projektu, který AB Inbev zahájil v Samsonu krátce poté, kdy ho před necelými třemi lety koupil od firmy Taurus One Limited ovládané stíhaným podnikatelem Františkem Savovem.

František Savov je podnikatel spojovaný s kontroverzními obchody kolem někdejšího svazáckého majetku. Mimo jiné ale ovládá i knižní vydavatelství Mladá Fronta a některá média. V současnosti jej stíhá policie pro podezření z daňových úniků.

V koncernu tají, o kolik přesně chtějí v Samsonu zvýšit produkci, zda tam přesunou ze smíchovského Staropramenu výrobu své značky Stella Artois, nebo zda začnou v Budějovicích vyrábět vlastní Budweiser.

Velká část navýšené produkce by tedy připadla na jinou značku. Nabízí se například Budvaru konkurenční Budweiser nebo Bud. Výroba „nepřátelského“ piva by se rozšířila z druhého konce Atlantického oceánu na vzdálenost pouhých čtyř kilometrů od Budvaru. A nemusí se jednat jen o psychologický tlak na jediný český národní podnik, kterému se americko-belgický gigant snaží zabrat co největší část trhu. Budvar má totiž dosud poměrně příznivou bilanci známkoprávních sporů s AB Inbev. V letech 2000 až 2016 bylo definitivně ukončeno 197 soudních sporů a správních řízení, z nichž Budějovický Budvar vyhrál 136 případů a deset sporů skončilo smírem nebo remízou

Podle odborníků na autorské právo a duševní vlastnictví by za určitých okolností mohl AB Inbev v Samsonu piva se značkou Bud nebo Budweiser skutečně vyrábět. Prodávat by je prý ale mohl jen tam, kde má sám známková práva. Budvar mu je ale ve svůj prospěch blokuje v rámci Evropy ve většině zemí, včetně Česka a okolních států.

Podle další odbornice – právničky Denisy Assefové z mezinárodní kanceláře Schönherr –, může u nás dojít ke sporům o použití výrazu Budweiser na etiketách. Samson smí už léta užívat Budweiser Bier jako Evropskou unií chráněné zeměpisné označení místa, kde se vyrábí. Může ale dojít na etiketě k záměně za značku piva (ochrannou známku). Sesterská společnost Samsonu – Budějovický měšťanský pivovar (také ovládaná AB Inbevem) si loni a předloni zaregistrovala tři nové ochranné známky, ve kterých se slovo Budweiser vyskytuje.

Stát mohl komplikaci s působením AB Inbev zabránit tím, že by pivovar Samson koupil před tím, než ho získal Savov a kdy ho tehdejší majitelé Miroslav Leština a Jan Diviš v roce 2009 nabízeli ministerstvu zemědělství. Chtěli  1,5 miliardy korun (včetně ochranných známek s označením Budweiser, které pivovar už tehdy také držel). Vedení Budvaru doporučilo o nabídce jednat, ale tehdejší ministr zemědělství Petr Gandalovič koupi zamítl. „Úředníci tehdy nebyli evidentně na takovouto situaci připraveni. Ale na druhé straně, proč by to měl stát kupovat? Samson ani pod vládou AB Inbevu neohrožuje Budvar -  český národní podnik  “ soudí nezávislý pivovarnický expert Jan Veselý, někdejší prezident Evropského svazu pivovarů.


pátek 3. února 2017

Každý občan EU může podávat připomínky k zemědělské politice

Dnešního dne byla zahájena diskuse k Společné zemědělské politice (GAP) v Evropské unii. Možnost dávat návrhy potrvá do 3 měsíce.
Komisař pro zemědělství EU Phil Hogan si  v pondělí 30. ledna 2017 prohlédl některé zemědělské závody v Rakousku 
Od této chvíle mají občanky a občané Evropské unie a také organizace možnost sdělit názor na budoucnost Společné zemědělské politiky EU. Připomínky lze do Bruselu podávat písemně i na internetu až do 2. května 2017. Každý názor bude brán v úvahu, řekl agrokomisař EU Phil Hogan. Na konci roku  komise vydá k průběhu diskuse hodnocení. 

pondělí 30. ledna 2017

Až ekologové vymřou, země se zazelená

Zelená politika se podle svého názvu tváří, že učiní přírodu zdravější a víc člověka s přírodou sblíží. Nic není realitě vzdálenější. Vezměme si jako příklad několik málo „zelených“ politik, které k nám z Bruselu dorazily:

Máme tu kupříkladu dobře známou Směrnici o energetické náročnosti budov. Jedním z jejích výsledků je v Česku nechvalně proslulý průkaz energetické náročnosti budovy (PENB). A půjdeme ještě dál. Od roku 2020 se v EU budou moci stavět už jen budovy s téměř nulovou spotřebou. Důsledek? Budou se moci stavět už jen drahé domy. Takže kdo má starý a neekologický dům, jeho renovaci a mírné zlepšení ekologičnosti si řádně rozmyslí, protože aby splnil předimenzované předpisy, stálo by ho to tolik, že se mu nevyplatí s přestavbou ani začínat. Neboli výsledkem bude menší ekologičnost než bez směrnice.

Dál tu máme třeba Směrnici o ekodesignu. To tahle směrnice má na svědomí žárovky, ledničky, sušičky, pračky, myčky, a další a další „neúsporné“ spotřebiče. Momentálně jsou v nadcházející etapě neustálého přitvrzování na řadě toastovače, mixéry, varné konvice, fény, routery, sekačky, mobily nebo projektory. Takže v Číně se nám chechtají a zavalují svět svými „neekologickými“ výrobky, o předražené ekologické evropské zboží pochopitelně svět nemá zájem, a hned za hranicemi EU se chrlí do ovzduší tuny škodlivin. Je to jako plivanec v moři, který nás Evropany zahnané neúměrně přehnanou regulací ke zdi navíc učí podvádět - přesně jako tomu bylo v kauze Volkswagen. A přitom navzdory všem podvodům Volkswagenu nakonec stejně tržby vzrostly, což polopaticky ukázalo, že zákazník na tuhle předimenzovanou ekologičnost kašle, že ho zajímá hlavně cena. Neboli zákazník tím krásně dal najevo, co si o regulaci myslí.

Ovšem všechny tyhle nesmysly s přehledem strčí do kapsy nejlepší výkvět aktuální „zelené“ politiky: podpora biopaliv. To právě ona je největší zelený paskvil. Ekologický „pokrok“ se zvrhl ve vypalování pralesů a nakonec se podle řady studií vypustilo v důsledku „zelené podpory biopaliv“ víc skleníkových plynů, než u klasických paliv fosilních. Mezi posledními například studie Michiganské univerzity z roku 2016 zkoumala předpoklad, že biopaliva jsou ekologičtější než klasická paliva fosilní. A opět jako už mnohokrát předtím se ukázalo, co už dávno víme – není to pravda. Šéf studie John DeCicco shrnul výsledky slovy:„Pokud jde o emise, ukazuje se, že biopaliva jsou horší než benzín“.

A co třeba snahy přizelenalé pražské radnice učinit ekologičtější dopravu v Praze a nahnat lidi do MHD v podobě uzavírání jízdních pruhů a dalších omezení? Všimli jste si oné přímé úměry, že čím je dopravních omezení v Praze víc, tím víc pražská doprava od jistého okamžiku kolabuje? A všimli jste si, jak jsou tyhle uměle vyrobené kolony stojících aut neekologické ve srovnání s předešlým stavem, kdy se dalo městem prosvištět ještě poměrně hladce?

Takže závěr zní, že když začneme „zelenou“ politiku zkoumat detailně, zjistíme, že se v ní snoubí dva motivy. První a snesitelnější motiv je dětinsky naivní touha, aby svět byl zelený, která se bez argumentů a promyšlenosti snaží tuhle zelenost uměle „poručit“ regulací. Zkrátka přání otcem myšlenky. A druhý motiv se záměrně veze na téhle naivitě a přihrává státní podporu tu producentům biopaliv, tu auditorům energetické náročnosti a dalším a dalším.

Aby nebylo mýlky: Tím nechci říct jediné křivé slovo proti skutečně ekologickému chování. Jenomže aby fungovalo, nedá se nařídit shora zeleným pomatencem. Musí vycházet z motivace každého jednotlivce – zateplím si sám od sebe dům, abych neprotopil majlant, koupím si rybu z volného rybolovu, abych do sebe necpal antibiotika a masokostní moučku z uměle chované ryby, koupím si lepší naftu i auto, abych si neničil motor a nečichal ve své garáži puch. Zkrátka nejen kauza Volkswagen ukázala, že to funguje jen tehdy, pokud každý jednotlivec je hnán svou vlastní motivací danou svým vlastním zdravím a svými vlastními penězi. Příkazy tu dělají víc škody než užitku.

Bojím se, že můžeme jen doufat, že tyhle přihlouplé filozofie se s trochou štěstí v příští dekádě okoukají stejně, jako se okoukali hippíci. A než se tak stane, můžeme volit strany, které pochopily, o čem dnešní dělení světa je a proti těmhle vesměs podezřelým ideologiím bojují. Ale víc s tím asi nenaděláme.
Zdroj: Sichtarova.blog.idnes.cz


čtvrtek 26. ledna 2017

Značka CASE slaví 175 let

Základní kámen světového koncernu Case IH položil v roce 1842 Jerome Increase Case. Historie značky je od roku 1902 poznamenaná spoluprací s mezinárodní společností  International Harvester Company (IHC), která vznikla spojením firmy McComick, Deering a třech menších firem. IHC vyráběla od roku 1923 slavné traktory Farmall a od roku 1977 kombajny Axial-Flow.




Továrnu na zemědělské stroje v roce 1842 založil Jerome Increase Case na břehu Root River ve městě Wisconsin (USA).  Až do dnešních dnů je tam sidlo společnosti. Prvním jejím výrobkem byla mlátička se zdokonaleným čištěním zrna. V roce 1876 Case začal vyrábět parní stroje a brzy se stal největším výrobcem lokomobil na světě.

V roce 1984 po fůzi Case s IHC vznikl světový koncern Case IH. Prvním velkým produktem nové společnosti byly v roce 1987 traktory Case IH Magnum o výkonu 160 až 240 PS. V současnosti je na trhu traktor Magnum  o výkonu 380 koní. Bylo prodáno na 150.000 traktorů této značky.

V roce 1999 společnost Case získal Fiat, který dal dohromady současnou společnost Case New Holland (CNH). V letošním roce společnost oslaví 30. výročí výroby traktorů Magnum. Při výstavě Sima v Paříži bude v Evropě poprvé předveden traktor jezdící bez řidiče.

středa 25. ledna 2017

Československá normalizace žije nyní na internetu

Režisér Jiří Menzel  v článcích publikovaných po roce 1990 píše, jak filmaři třetího řádu si po sovětské invazi na něho na Barrandově vyskakovali, a nejvíc mu měli za zlé, že dostal toho Oskara. To byl jeho největší politický zločin.

Jaroslav Dietl ve svých seriálech burcoval ke strachu z intelektuálů. Seriál Žena za pultem mluví o tom, že intelektuálové jsou neodpovědní, v šedesátých letech zradili a "přivedli naši krásnou vlast do krize". Museli být potlačeni a místo nich nastoupit musely ženy, stmelovatelky rodin a zachránkyně národa.

Sedmdesátá a osmdesátá léta byla jakousi vzpourou stínů, kdy v umění bylo obtížné prosadit jakoukoliv originálnější myšlenku. Metaforou té doby je jednoduché a sentimentální dílo Zdeňka Svěráka, které se vyhýbá  jakékoliv nové myšlence - a to trapné dílo dodnes postnormalizační národ miluje.

V normální  společnosti západního typu, vždy  rozhodující slovo o společenském diskursu měly intelektuální elity. V normalizačním Československu nikoli. Mnoho jich tam nebylo, a ty co byly, byly násilně umlčeny, protože je režim považoval za nebezpečné. Veřejnou sféru ovládli ti, co se dokázali přizpůsobit těm nejobyčejnějším požadavkům nejobyčejnějších lidí.

Země se už z porážky inteligence po roce 1968 vlastně nikdy nevzpamatovala. Už nikdy nepřevzala v Československu ani v České republice elitní inteligence hlavní slovo a vůdčí roli. Dones určují diskurs v České republice především silácké projevy idiotů. Moudří a slušní lidé jsou na okraji společnosti, anebo se veřejnému diskursu raději vyhýbají. Situace meziválečného období, nebo šedesátých let, se už asi nikdy nevrátí.

Normalizační Československo se zásluhou likvidace myšlenkového monopolu intelektuálských elit stalo vzorem pro současné sociální sítě. Ty zahltily postpravdivými fake news a nejrůznějšími pitomostmi věcný, bystrý, intelektuální diskurs. To, čemu byla vystavena v sedmdesátých a v osmdesátých letech československá společnost, se nyní rozšířilo celosvětově.

Svět by měl studovat československou normalizaci. Dověděl by se, jak to teď bude vypadat všude. Možná právě proto se postpravdivého světa fake news někteří Češi chytají s takovým nadšením. Vzpomínají na  kulturní minulost sedmdesátých a osmdesátých let, která bezpochyby hloubkově a na dlouhou dobu ovlivnila českou mentalitu.

Podle: Blisty

pondělí 23. ledna 2017

Televizní a vyhlídková věž v Hamburku brzy přivítá návštěvníky

Největší stavbou v Hamburgu, a jeho dominantou, je televizní věž zvaná "Telemichel", oficiálně pojmenovaná po významném zdejším vědci Heinrichu Hertzovi. Věž byla postavena v létech 1965 až 1968. Náklady na stavbu byly 57,2 milionů DM. Nyný  je věž kulturní památkou. Její celková výška je 279,5 m. Do roku 2001 mimo radiotelekomunikacím sloužila také jako věž vyhlídková. V současnosti slouží jen telekomunikacím a jako televizní a rozhlasový vysilač.
Ve výšce 124 m  byla vyhlídková restaurace, která byla v roce 2001 uzavřena kvůli uvolňování azbestu. Restaurace byla otočná, za hodinu se kotouč otočil kolem osy, takže za hodinu hosté mohli s výšky vidět celý Hamburg. Restaurace pojala 340 hostů. Až do výšky 204 m je věž z betonu, dalších 72,5 m je z oceli. Poté, co Deutsche Telekom odstranil z věže azbest, bylo by možné uvést do provozu vyhlídkovou restauraci. Nebyl však zájemce, protože náklady na renovaci zařízení by byly neúměrně vysoké. Od listopadu 2016 je určitá naděje, že turisté i domácí obyvatelstvo bude možné opět se pokochat rozhledem po Hamburgu.

Stavba hamburské televizní věže, podle projektu architektů Fritze Trautweina a Rafaela Behna, byla zahájena 25. května 1965 a ukončena 23. června 1967. Slavnostně byl na věži zahájen provoz 1. května 1968. Po druhé zažila  věž velký nápor návštěvníků při oslavě 25 narozenin v roce  1993, tehdy se u výtahů tlačily tisíce lidí.

Televizní věž v Hamburgu  byla v roce mnichovské olympiády, kdy byl uvedena do provozu mnichovská Olympijská věž,  druhou největší stavbou Německé spolkové republiky. V současnosti je šestou nejvyšší věží. Přestože 1. března 2005 bylo ukončeno analogové vysílání a vysílací zařízení odstraněno, věž patří k nejdůležitějším komunikačním stavbám a plní úlohu provozovatele operátory, mobilní telefony, satelity, pevné sítě, policii, zdravotnictví, televizi i rádia.


Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.