Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pondělí 16. července 2018

Rusko vydýchává šampionát, ve Francii jsou žně. Zahradníček komentuje


"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný." Slovy Antonína Důry hodnotím počasí na začátku letošních prázdnin. "Hezky už bylo" od dubna do května. Doufejme, že ještě bude, což předpovídají meteorologové.

Rozmarné léto doprovodilo i konec velkolepého fotbalového mistrovství světa v Rusku. Vítězní Francouzi možná nebyli nejlepší, ale určitě hráli chytrý fotbal. Trpělivě čekali na chyby soupeře - a ty vždy přišly. Přes všechny drobné chyby pořadatelů musím konstatovat, tak jako většina světa, že Mundial se Rusku povedl. Mimo toho, že zisk pořadatelů bude určitě v závratných číslech, posunul také kulturně Rusko o velký kus kupředu. Ruská vláda udělala vše pro úspěch turnaje, pro to, aby se v Rusku cizincům líbilo. Záleží teď na Putinovi a vládě, zda udrží nastoupený směr spolupráce, nebo se vrátí k vyvolávání sporů se sousedy i se zeměmi vzdálenými.

Rusům při šampionátu hrálo do noty i počasí. Při finálovém utkání v moskevských Lužnikách sice přišel déšť, ale v mimo aktérů na hřišti to nikoho jiného nepostihlo.  V neděli však přišel velký liják ve Volgogradu, voda zaplavila město a proud vody odnesl silnici u fotbalového stadionu, na němž se hrála některá utkání šampionátu (za přítomnosti mraků komárů).  Ani to mizerné počasí Rusku neuškodilo, přišlo s "křížkem po funuse."

Čeští fotbaloví příznivci si nyní několik dní od fotbalu odpočinou, ale na dveře už ťuká nový ročník české fotbalové HETligy. V přípravě předních českých týmů bylo střídavě slunečno a oblačno. Nikdo letní přípravou neprošel bez ztráty květiny. Sebevědomý pokřik o nejlepších posilách a převálcování všech soupeřů se letos nekonal. Poměrně zajímavá zpráva z fotbalového dění se týká trenéra Jaroslava Šilhavého, který by měl odejít do Egypta. Ten trenér, jenž přivedl Slávii k titulu, a ta ho potom vyhodila. Vyhazov dostal  před léty i v Českých Budějovicích, které dokaučoval na osmé místo v lize.

Celý svět zajásal  po záchraně dvanácti thajských kluků uvězněných hluboko v jeskyni. Obdiv patří záchranářům i uvězněným mladým fotbalistům včetně trenéra. Bylo velké štěstí, že byli objeveni a týmy záchranářů byly dokonale organizovány. Svět se poučil, že nikdo není dokonalý, i když si myslíme, že je všechno vyřešeno, pořád přicházejí nečekaná neštěstí a problémy.

Francie v červenci patří nejpopulárnějšímu cyklistickému závodu světa zvanému Tour de France. Leteos se jede bez českých závodníků. Nechybí však Slovák Peter Sagan, který pravidelně dojíždí mezi prvními, ze dvou set závodníků. Při sledování závodu na silnicích v severozápadní Francii jsem doslova byl zděšen tamním zemědělstvím. To je obilnice, jakou u nás nespatříme, i když jsou v České republice největší zemědělské podniky v celé EU. Ve Francii začínají žně na mnoha set hektarových lánech. To nejsou úrodné zahrádky jako v Polabí či Pomoraví. Jak uvedl komentátor závodu, jedná se oblast 20.000 km2.  Na mnoha místech bylo možné mezi obrovskými lány spatřit obilní sila, násypky. To je u nás něco nepředstavitelného. Nechat něco na poli bez dozoru je možné den dva. Být pár ní na poli obilí v silu, určitě by si ho někdo okoukl, neznámí podnikatelé v noci přijeli s jedním nebo více kamiony a obilí odvezli neznámo kam. Naivnímu majiteli, který by nerespektoval české zvyky, by zůstaly oči pro pláč.

Že po devíti měsících konečně máme vládu, není třeba mimořádně slavit. Zvykli jsme si bez ní. Že je podporovaná komunisty je sice ostuda, nikoli tragédie. Alespoň je o čem psát.
Josef Zahradníček

pátek 6. července 2018

Rusko unavené fotbalem, medvěd u Trenčína. Zahradníček komentuje


Nejteplejší měsíc roku začal rozpačitě střídáním vysokých a nízkých teplot, zřejmě se bude opakovat loňský rok s počasím oblačným a bouřkovým.

Při sledování fotbalu Uruquay - Francie v Nižním Novgorodu začínám vyvracet svůj názor o perfektním uspořádání šampionátu. Míč se od hrbolatého trávníku odráží, kam chce. Hrálo se na trávníku sice šest utkání, ale neměl by být problém povrch urovnat. Tohle Rusům nevyšlo. Mám dojem, celé Rusko je z fotbalu unaveno, počáteční nadšení předvést se cizině povadlo. V dnešním tisku se objevil kritický článek: Přizpůsobili jste se cizincům a nemyslíte na domácí obyvatelstvo, které na vysoké ceny nemá peníze.

Francouzští fotbalisté se nyní ujali vedení, svět před několika dny také oblétla zpráva, že Francie zavede povinnou vojenskou službu pro muže a ženy od šestnácti let. Pro začátek v délce jednoho měsíce, v dalších letech se uvidí. Nevím jak na zprávu reagovali mladí Francouzi, ale mladé Čechy většinou rozpálila do běla. Oni se potřebují svobodně vzdělávat a vydělávat, ne si nechat poroučet. Už nyní vymýšlejí jak se vojně vyhnout, kdyby náhodou čeští politici chtěli Francii napodobit. Ukazuje se, co v české zemi roste. Sebevědomí internetoví všeznalci a bojovníci za právo civilistů nosit zbraň, ale kteří pro stát nehodlají pohnout kostrami.

Svět sleduje Thajsko, kde probíhá boj o vysvobození mladých fotbalistů, které v jeskyni uvěznila  voda, která po lijácích vnikla dovnitř. Záchranáři z celého světa se tam sjíždějí, aby pomohli v situaci, na kterou ani um a technika jedenadvacátého století nestačí. Vydali se tam i dva čeští hasiči, kteří na jaře v pražské Tróji vytahovali z Vltavy zborcenou betonovou lávku .

Nebezpečí úrazu hrozí všude. V proslulém německém cirkusu Krone, který postavil stan v Dolnosaském Osnabrücku, se slon rozzlobil na diváky a vydal se do hlediště. Než se ho krotitelům podařilo zastavit, jednoho diváka zranil. Ostatním se podařilo utéci. Zranění naštěstí není vážné.

Cizokrajná zvířata by v mírném středoevropském pásmu asi neměla být. Nejen sloni. Nedávno ve Zvoli u Prahy utekla americká puma. V obci a okolí byl poplach, lidé měli strach. Za několik dní se pumu, která není zvyklá na pobyt ve volné přírodě, podařilo chytit. Pořád existuje spousta lidí, kteří si přejí do české přírody dostat šelmy, které byly už dávno vyhubeny. Jaký má smysl vracení do středověku, nikdo přesvědčivě nedovede vysvětlit. Ale různí přírodovědci a amatérští ochránci zvířat si vymohli na státu tolik peněz, že můžou škody způsobené šelmami hradit. Ty náhrady jsou směšné. Více peněz stát asi vynakládá na činnost aktivistů.

Na Slovensku medvědi nikdy vyhubeni nebyli, protože tam nebyly na hranicích drátěné ploty a medvědi tam mohli pronikat z Rumunska či Ukrajiny. Jeden medvěd předevčírem vylekal mladého cyklistu z Trenčína, který si vyjel po lesní cestě do vesnice Hrabovka. Kde se vzal, tu se vzal, předním se objevil asi dvoumetrový medvěd. Cyklista prchal, co to šlo. Z Trenčína na Moravu už to není daleko, takže i Valaši by měli být připraveni na návštěvy huňatých.

Od vyhnání 3 milionů Němců ze Sudet už uplynulo sedm desetiletí, přesto se nepodařilo pohraniční oblasti osídlit a uvést do stavu v jakém jsou vnitrozemské české oblasti. Pořád je to bezedná díra na peníze. Tento týden se mihla tiskem zprávička, že stát vloží do Karlovarského, Ústeckého a Severomoravského kraje 42 miliard korun. Podobné ohromné částky jdou do Sudet už 73 let. Pořád jsou to oblasti, v nichž osídlenci jsou ochotni žít jen v atraktivních místech, spousta obcí jen přežívá zásluhou státních podpor, chalupářů a chatařů. Tolik nás stojí pomsta Edvarda Beneše za to, že se mu němečtí kluci v Kožlanech posmívali. Zřejmě už tenkrát mu slušný život všech občanů byl cizí.
Josef Zahradníček

čtvrtek 28. června 2018

30. června 1934 Hitler zlikvidoval soukmenovce z SA, kteří mu vydláždili cestu k moci


Po vítězných volbách a nástupu nacistů k moci 30. ledna 1933 se v Německu vykrystalizoval problém zvaný SA. Ozbrojené jednotky pouličních rváčů byly náhle na obtíž i Hitlerovi. "Revoluce skončila," oznamovala nacistická vláda. S tím SA nesouhlasily, neboť by přišly o zaměstnání. "Žádné strachy kamarádi," uklidňoval své lidi setník Ernst Röhm, šéf SA, "revoluce, to jsme my,  a my jsme ještě neskončili!"
Jednotky SA

Vedle SA, které měly 500.000 mužů, a armády se 100.000 mužů se vzhůru drala Hitlerova osobní stráž zvaná SS, do jejíhož čela se dostali Himmler s Heydrichem. SS brzy obsadily vedoucí místa v  policejním aparátu. Zcela jinak se snažil dostat k moci Röhm. Nezajímaly ho žabomyší války o funkce a úřady, snil o branném národě, v němž nástrojem moci bude  sbor SA spojený s armádou. Tomuto sboru měl velet právě Röhm, který s návrhem oslovil Hitlera. Ten zpočátku byl ideji "lidového vojska" nakloněn, ale brzy pochopil, že by přišel o část své moci, že by se o ni měl s Röhmem dělit.

 Náhle se Hitler ocitl na křižovatce. K SA ho poutal sentiment vůči starým "spolubojovníkům," jimž vděčil i za vítězství ve volbách. K Röhmovi ho poutalo i staré veteránské kamarádství a společné bojové zážitky. Na druhé straně Hitler věděl, že žádná válka se nedá vyhrát bez řádné armády, a k té to měly blíž SS. Proto naléhal na Röhma, aby ustoupil od plánů na zajištění obrany země sborem SA. Ten sice slíbil ústup, ale jako rabijácký buřič zůstal věrný mentalitě starého bojovníka a nehodlal se podřídit uhlazeným paňákům, kteří se okolo Hitlera srotili. Röhm byl přesvědčen, že Hitlera, jako vždy v minulosti,  přesvědčí. Tentokrát neuspěl. Nepochopil, jak Hitlera zcela změnilo to, že se dostal k velké moci. Moc nad Německem Hitler upřednostnil před vším, i před starými kamarády.

 K tomu, aby se stal nejmocnějším, musel ovšem Hitler ještě zdědil nástupnictví po nemocném prezidentovi Hindenburgovi. Ten však s ním odmítl o čemkoli jednat. Hitler pojal podezření, že nebezpečí hrozí od lidí, na nichž stálo císařství, že ho může moci zbavit politická síla vytvořená z monarchistů, aristokracie, měšťanstva a armády. Potřeboval na své straně mít armádu, čímž získá i monarchisty. Bez armády se žádná válka nedá vést. Za letu od Hindenburga z Východního Pruska se Hitler rozhodl: musí získat armádu a zbavit se politického vlivu SA.

Hitlerových plánů obratně využívá Himmler a po přijetí jedné z nesčetných Heydrichových dezinformací volá 22. června 1934 do Mnichova, aby šéf  tamních SS uvedl jednotky SS do pohotovosti, neboť Röhm připravuje státní převrat. Nic takového se nedělo, ale zprávy se dostaly k Hitlerovi, který si každou nejasnou informaci vykládal jako spiknutí proti své osobě, komplot a zradu. Hitler se rozhodl Röhma zbavit politické moci, ještě nikoli ho fyzicky zničit, zlikvidovat, zastřelit.

28.června 1934 byl Hitler v Essenu na svatbě tamnímu župnímu vedoucímu Terbovenovi. Tam ho zastihlo Himmlerovo hlášení, že SA připravují povstání.  Dostane strach, že SA usilují o jeho funkci, jeho vůdcovství a jeho život. Vymyslí, jak dostat Röhma lstí. V telefonu mu vyčte, že muži SA někde v Porýní zmlátili cizího diplomata a vyzve Röhma, aby 30. června 1934 byl v 11 hodin do Bad Wiessee, kde mezi čtyřma očima spolu vše prodiskutují. Zároveň dává rozkaz armádě a SS, aby byly v pohotovosti. V sedm hodin ráno osobně Hitler, následován muži SS, vpadl do Röhmova penzionu a celé vedení SA včetně Röhma osobně nechal zatknout. Poté se vrátil do Mnichova a telefonoval do Berlína, aby Göring s Himmlerem zahájili akci proti pučistům SA. Tam jsou první mrtví. Oznámené příčiny smrti: "Sebevražda."  "Zastřelen při ozbrojeném odporu."  "Zastřelen při útěku." Hrdelní tresty bez řádného soudu byly něčím novým v Hitlerově dosavadním boji o moc. Po návratu do Berlína se sám Hitler vžil do role soudce - a hned toho nejvyššího - a začal vybírat zatčené příslušníky SA, včetně ještě nedávno nejbližších spolubojovníků, a určovat, kteří mají být popraveni, a jakým způsobem. Byli zavražděni, aniž se dozvěděli z jakého důvodu.

"Vzhledem k velkým zásluhám povyšuji SS na samostatnou organizaci v rámci NSDAP," další den oznámil Hitler ve svém výnosu. Veškerá závislost SS na SA byla zrušena. Himmler jako nejvyšší velitel SS byl podřízen přímo Hitlerovi. Zásadním poučením z událostí 30. června 1934 pro všechny členy NSDAP a bezpečnostních složek bylo zjištění, že z cynického Hitlera musejí mít strach.  Že bez jakékoli lítosti dokáže poslat na smrt i své nejbližší spolubojovníky. Dalším poučením bylo, že Hitlera nelze ovlivňovat a nesouhlasit s ním. Zúčtování s Röhmem a s jeho muži mělo také široké politické pozadí. Hitler při cestě vzhůru odešel od pouličních rváčů, spojil se s armádou a občanskými vrstvami. Už nebylo třeba dobývat moc, na řadě bylo  rozvíjení nastoleného systému, k jehož budování mělo být použito německé obyvatelstvo, kterému odměnou za poslušnost a disciplinu bude Hitlerem vybojován přístup k velkému majetku v zahraničí.





středa 27. června 2018

Poprava Milady Horákové jako zastrašení nespokojenců


Poprava Milady Horákové (*1901), uskutečněná před osmašedesáti lety, je dodnes doprovázena nejasnostmi. Jisté je, že se jednalo o zastrašovací akci komunistického režimu, kterou za spolupráce sovětských poradců (Zorin - viz foto níže) zrežírovala a připravila Státní bezpečnost.

V roce 1950 si komunistická strana nebyla svou vedoucí úlohou ještě příliš jistá. V československé veřejnosti, která byla silně nasáklá demokracií první republiky, to hned po únoru 1948 začínalo vřít. Místo očekávaného poválečného zlepšování životní úrovně, docházelo k opaku. Znárodněné československé hospodářství, i když bylo jedno z nejméně válkou postižených, upadalo, zásobování se vracelo do válečného režimu, lid začal veřejně říkat, „že to co nevidět musí prasknout.“ Vláda si přestávala vědět rady. To byla voda na mlýn Státní bezpečnosti, jejíž moc rostla ze dne na den. Ústavním činitelům nezbývalo než se přizpůsobovat.

Odstoupení z funkce a smrt prezidenta Beneše přispěly k podzemní popularitě bývalých národních socialistů, k nimž patřila i Horáková. Komunisté si zřejmě byli vědomi, jakou sílu má slovo "národ." Snadný způsob, jakým národní socialisté v roce 1945  pro své násilné akce získali nejbrutálnější skupiny obyvatelstva, byl hrozbou i pro komunisty, že by i oni mohli dopadnout stejně jako sudetští Němci nebo čeští agrárníci. Proto se rozhodli protivníka zastrašit a zahnat. Horáková si při napodobování odbojové činnosti Masaryka a Beneše nepřipustila, že při této intrikánské činnosti ji komunisté, s nimiž před únorem prakticky byla na jedné lodi, hodí přes palubu. A protože při odstraňování nespokojených příznivců neuspokojí bolševika nic víc než hrdelní tresty, musela jít na šibenici i Horáková.


Vlastní soudní proces s Miladou Horákovou byl důkladně připraven jako velké divadlo pro českou veřejnost i zahraničí. Hodně nepochopitelné je, že obžalovaná Horáková se před soudem přiznala k protistátní činnosti (kontaktům se západními rozvědkami) a po odsouzení odmítla požádat o milost. Snažila se hlásáním pravdy napodobit Mistra Jana Husa nebo byla k přiznání něčím donucena? Bylo známo, že obžalovaní se ve vazbě museli učit nepravdivé odpovědi na otázky soudců. Co vedlo dr. Horákovou k přiznání k činům, které kontrarozvědka nemohla zjistit, patrně už se nikdo nedozví.

Mimo Horákové byli 27.6.1950 popraveni historik a novinář Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Buchal a podnikatel Oldřich Pecl. Zmanipulovaný tribunál je všechny 8. června 1950 uznal vinnými z trestných činů velezrady a vyzvědačství.

úterý 26. června 2018

Rusové po 100 letech litují, že je čs. legionáři nechali na pospas bolševikům

Letos uplyne 100 let od vzniku Československa. 28. října 1918 české země opustily rakousko-uherskou monarchii a vydali se na samostatnou cestu. V Praze byla velká sláva, ale v Praze se nebojovalo za samostatný stát. Bojovalo se  za něj v Rusku. Na úžasné tažení československých legionářů po Rusku se po 100 letech vzpomíná v ruských medií. S odstupem času litují, že legionáři tehdy nedokázali  jít po nastoupené cestě a osvobozovat nadále jedno ruské město za druhým. Hodně Rusů věří tomu, že Čechoslováci tehdy mohli změnit ruské dějiny  dostat Rusko ze spárů bolševických vrahů.
Čechoslováci po dobytí Irkutsku pochodují městem
Zatímco 28. října 1918 v Praze ničili lidé rakouské orlice, v dalekém Čeljabinsku se konal pohřeb plukovníka Josefa Švece, který nepřenesl přes srdce zradu svých vojáků a spáchal sebevraždu. 

V červnu 1918 legionáři zahájili ofenzivu a dobyli Kurgan, Omsk a Samaru. Nejednalo se procházku, ale o tuhý boj. Padlo 1.500, zajato bylo 1.800 bolševických vojáků, bylo rozprášeno 7 pluků, legionáři získali 180 kulometů, 5.000 pušek, spoustu granátů, nábojů a zásob potravin.

Co legionáři těžce nesli, byli Češi mezi zajatými bolševiky. Trestali je jako zrádce. Velké štěstí měl bolševický komisař a velitel města Bugulmy Jaroslav Hašek. V případě zatčení by asi svět nepoznal osudy dobrého vojáka Švejka.

U Samary měly legie 26 mrtvých a 86 zraněných příslušníků. Padl zde i velitel 4. pluku Jan Gajer. Vítězné tažení ale začínalo. 29. června 1918 legionáři dobyli Pemzu, 5. července Ufu, 22, července Simbirk, 25. července Jekatěrinburg, 7. srpna Kazaň. Zde se jim podařilo ukořistit poluvinu ruské státní rezervy zlata. Následovalo dobytí Irkutska, Čeljabinsku, Samary a dalších měst v POvolží, na Urale, Sibiři a Dálném východě. 

Legie se prakticky zrodily za carského režimu. U jejich zrodu stál Radola Gajda, Stanislav Čeček, Karel Klapálek, muži, kteří později byli význavnými osobnostmi první československé republiky. Po ruské únorové revoluci  1917 československá jednotka nadále podporuje ruskou vládu. Po říjnové revoluci 1917, když bolševici uzavřeli mír s Rakouskem a Německem, však velení legií rozhodlo dostat se domů přes Vladivostok. Bolševici vědí, že Čechoslováci jsou dobře vyzbrojeni, proto žádají vydání veškerých zbraní. Toto za legionáře slíbil T. G. Masaryk, který v době revoluce pobýval v Rusku. V případě odevzdání zbraní měli legináři možnosti, buď zůstat v bolševickém vojsku, nebo vydání do Rakouska-Uherska. 

Čechoslováci odmítli vydat zbraně. Bolševici zuřili. Velitel rudých Semjon Aralov navrhoval přemluvat legionáře-dělníky, aby vytvořili uvnitř legií dělnické milice. Trockij ovšem vydal rozkaz: "Každého Čechoslováka, který bude ozbrojen, na místě zastřelit!"

Situace v Rusku je zásluhou občanské války méně přehledná. Na území osvobozeném legiemi vzniká Sibiřská republika, v jejímž čele je admirál Alexander Kolčak. Jejím hlavním městem je Omsk. Velitelé, na prvním místě generál Gajda, jsou na straně Kolčaka. S tím nesouhlasí levicově orientovaní legionáři, kteří jsou ovlivněni bolševickou propagandou, a šíří mezi legionáři výzvy k odmítání poslušnosti, nebojovat za Kolčaka, neplést se do ruských záležitostí, a jet pohodově do Vladivostoku "vlastním pořádkem." Vzpoura korunovaná Švecovou sebevraždou sice skončila, organizátoři byli zatčeni a uvězněni v pevnosti na poloostrově Garnostaj, ale předchozí bojové úspěchy byly ztraceny, protože během československé rebelie se bolševici ve městech, která ztratili, vraceli znovu k moci. V listopadu 1918 padla Sibiřská republika, protože Čechoslováci ji nebránili.

V listopadu 1918 svádí vojsko generála Gajdy poslední bitvu, v níž porazí vojska Kungura Bljuchera (pozdější sovětský maršál, jehož v roce 1938 nechal Stalin zastřelit). Do Permu vítězně přicházejí legionáři Anatolije Pepeljajeva a Sergeje Wojciechovského. (Wojciechovskeho, který má nehynoucí zásluhu na vzniku a prosperitu Československa, nechal prezident Beneš  v roce 1945 uvěznit. Zemřel ve vězení 7.4.1951)

7. ledna 1919 československý ministr obrany oznamuje, že legie byla zařazeny mezi řádnou československou armádu, a Československo se sovětským Ruskem není ve válečném stavu. Rozkaz k stažení z Ruska.  Vůdcové vzpoury byli převezeni k soudu do Prahy, ale k němu nedošlo, byli amnestováni prezidentem Masarykem. 27. ledna 1919 začalo postupné stahování československé armády na Rusi. Boj Čechoslováků za demokracii v Rusku skončil ve ztracenu. Bolševici tam zavedli diktaturu proletariátu. 15. ledna 1920 Čechoslováci vydali bolševikům admirála Kolčaka, jemuž po pádu Sibiřské republiky poskytli útočiště. Bolševici Kolčaka hned popravili.

Dodnes Rusové ve 22 městech udržují 55 pomníků padlých českých a slovenských legionářů. 

pátek 22. června 2018

Vítězné Rusko a zoufalé fotbalové velmoci. Zahradníček komentuje


Ve čtvrtek 21. června odpoledne teploměr atakoval +32 °C a v pátek poklesla teplota o 20 stupňů. +12°C je 22. června, v době nejkratší noci a nejdelšího dne. To je docela neobvyklé. Hlavně ta divoká změna ze dne na den.

V Rusku si naopak místní i přespolní diváci světového fotbalového šampionátu užívají v hledištích stadionů horkého léta. Zatím. Horko je také na hřištích. Někteří favorité, týmy fotbalových velmocí, se trápí. Zaměstnávání zahraničních fotbalistů v klubech anglických, španělských, německých, francouzských, italských sice dává tamním soutěžím lesk, ale poškozuje reprezentační týmy hostitelských zemí, protože v klubech jsou vychováváni hráči soupeřů.

Dnešní trápení Brazílie v utkání s Kostarikou ukončily dva góly v šestiminutovém prodloužení. Bylo to naprosto zasloužené vítězství Brazilců. Utkání bylo zdramatizované odvolanou penaltou, neuvěřitelná smůla se až do 90. minuty Brazilcům lepila na kopačky.
Při pohledu na to, jak současní brazilští hráči ovládají míč, se mi vloudily vzpomínky na brazilské fotbalové kouzelníky z padesátých a šedesátých let minulého století. Jména hráčů Pelé, Djalma Santos, Vavá, Amarildo, Didi, Garincha, Pepé, Gilmar, kteří zářili na šampionátech ve Švédsku a v Chile snad nikdy z paměti nezmizí stejně jako Rivelino či Jarzino ze šampionátu v roce 1966 v Anglii, i když tam Brazilci titul už neobhájili.

Po týdnu fotbalových bojů mám dojem, že už je znám první vítěz. Nejsou to fotbalisté, ale ruští organizátoři. Zatím se o žádných zásadních chybách nepsalo, mimo nějakého menšího požáru letadla s fotbalisty Saudské Arábie. Ale za to organizátoři tak velkého podniku nemůžou.
Pokud by vše probíhalo jako doposud, posunulo by se Rusko o velký kus na západ, i když o to Putin a vláda asi vůbec nestojí. Dá se však předpokládat velký zisk. Fotbal to jsou necenzurované informace o světě, ale ruská politika potřebuje poskytovat lidem jen takové informace, které jí vyhovují.

České politické divadlo tento týden připravilo jakousi Zemano-Babišovskou komedii o nové vládě. V budce nápovědy už sedí připraven komunista Filip, oponu a kulisy obhlíží Okamura. Jinak národovci pohrozili Merkelové a zabušili na svá prsa a zkřičeli, že jsou hrdi na své předky, kteří tak pěkně v pětačtyřicátém nakopali německým babkám. A Babiš vzdal cestu do Bruselu na významný summit s odůvodněním, že s ostatními hlasovat nechce, a proti také ne, aby si neudělal ostudu, a hlavně, aby si to nerozházel u svých voličů, kteří by mohli vystřízlivět z té Babišovy privatizace vlády. Pěšky jako za vozem. Možná také je uražen, že musel vrátit dotace na stavbu Čapího hnízda.

Josef Zahradníček

čtvrtek 21. června 2018

Vraždění a vyhánění bezbranných Zemanovi a Babišovi nevadí


Dne 19. června 1945 na místě zvaném Švédské šance u Přerova vojáci čs. armády zastavili vlak a zavraždili 265 cestujících – Mantáků (Karpatských Němců), Maďarů a Slováků, přičemž z toho bylo 120 žen a 74 dětí mladších 14 let. Jejich zločinem bylo, že mluvili německy.

Lidé, kteří brání poválečné období jako v rámci dobových možností obnovu čs. demokracie (ve skutečnosti se 3. republika vůči meziválečné Masarykově republice prudce vymezila), interpretují tento a jiné masakry civilistů jako excesy. V tomto případě se mělo jednat o čin zvrhlého velitele vražedné jednotky štábního kapitána Karola Pazúra, za války člena Hlinkovy gardy, který chtěl takto bojem proti německy mluvícím civilistům po válce zakrýt svou kolaborantskou minulost. Masakr na Švédských šancích se však nezrodil jen kvůli jednomu slovenskému důstojníkovi.

 Pazúr jednal v intencích oficiální poválečné čs. politiky. Skutečným vrahem je prezident Beneš, jenž dal pokyny k vylikvidování německé otázky. Edvard Beneš a Jan Masaryk svými londýnskými projevy během války mají už na svědomí Lidice a další oběti atentátu, jehož účelem nebylo nic jiného než Benešovo zviditelnění. Beneš po válce pomáhal jako hlava státu vytvářet atmosféru, ve které různí zvrhlí jedinci viděli příležitost jak uplatnit své násilnické sklony. Byla to příležitost pro komunisty, jak s podporou nekomunistických stran budovat nezákonnosti.

Pazúr byl důstojníkem Vojenského obranného zpravodajství (OBZ), které bylo ustaveno koncem války v SSSR pod dohledem NKVD a mělo za vedení Bedřicha Reicina a Karla Vaše dozor na všechny bezpečností složky státu.

 NKVD, proškolení komunističtí hrdlořezové žen a dětí, využili pro boj proti nekomunistickým silám, na prvním místě důstojníků armády, rovněž využívali služeb nacistických agentů a kolaborantů, jako byl právě Pazúr.

Na rozdíl od Edvarda Beneše, který skočil na špek komunistům, že jim jde v podstatě o blaho země, Miloš Zeman neskáče na špek nikomu nejde mu ani o tento stát ani o český národ, jímž z hloubi duše pohrdá , ale jen o svou osobní mstivost, která je zřejmě podepřená zájmy mafie, navázané na Rusko.

Není nejhorší Miloš Zeman, který si dělá absolutně, co chce, ale masa občansky zcela nesvéprávných lidí, která je ochotna věřit každému, kdo je proti politice Západu. A Zeman s Babišem na tom profitují. Pitomost je horší než zločin, tvrdil kdysi jeden zběhlý kněz a asi měl pravdu.

neděle 17. června 2018

Před 55 lety létala ve vesmíru Valentina Těreškovová

16. června 1963 do vesmírné lodi Vostok 6, připravené ke startu na Bajkonuru vstoupila Valentina Vladimirovna Tereškovová a za několik minut se stala první ženou světa, která  pohlížela na Zemi z Vesmíru.

Upoutaná ve vesmírné lodi, bez možnosti jakéhokoli pohybu, strávila sedmdesát hodin a čtyřicet jedna minut, přičemž čtyřiasedmdesátkrát oblétla planetu Země. 

V roce 2000 v Londýně za svůj výkon obdržela titul "Žena 20. století". Narodila se 6. března 1937 v obci Bolšoje Maslenikovo v Jaroslavské oblasti. 

Do školy začala chodit až po válce. Po základní škole musela pracovat v továrně. Měla však ambice vyšší, proto jednak korespondenčně studovala, jednak se prosadila v Komsomolu a stala se brzy profesionální funkcionářkou. Navíc ještě byla zapojena v leteckém oddíle jako pilotka a parašutistka. 

Když v roce 1962 vybírali adeptku na let do vesmíru, přihlásila se. Splňovala všechny podmínky včetně výšky do 170 cm a váhy do 70 kg, a tak byla vybrána ze čtyř set uchazeček. Do výběru zasáhl Nikita Chruščov, kterému na ní imponoval hlavně dělnický původ.

Teprve  za čas po skončení letu pro Těreškovovou nastaly kruté časy. Už nemohla dělat, co by chtěla. Byla ve zlaté kleci. Stala se vývozním artiklem Sovětského svazu. Musela s úsměvem cestovat po světě. Nejdříve zamířila do Československa, kde ji doprovázel tehdy ještě neznámý komunista Alexander Dubček. 

V listopadu 1963 se provdala za kosmonauta Nikolajeva, ze kterého se vyklubal despota a opilec. Brzy se s ním rozvedla, ale jejich dcera Jelena procházela důkladnými lékařskými prohlídkami - zjišťovalo se zda pobyt rodičů ve vesmíru nemá vliv na potomstvo. Jelena však je zdravá jako buk a je lékařkou. 

V současnosti Valentina Těreškovová žije dost v ústraní, jen občas chodí do divadla. Veřejně se angažuje jen při pomoci chudým, je patronkou dvou dětských domovů a ženského kláštera v Kolomi

sobota 16. června 2018

Zelená je tráva a kde se dobře žije. Zahradníček komentuje


Počasí a fotbal by v Zahradníčkových komentářích měly chybět jen výjimečně. Počasí bude vždy nějaké. Můj spolužák říkával "Lepší nějaké než žádné." Protože lidstvo v dohledné době počasí ovládat nedokáže, můžeme jen sledovat, co nám příroda nadělí.

Kdo je trpělivý, seno vždy nějak usuší. Dospěli jsme do doby, kdy seno suší jen moc málo lidí. Není také pro co. Dobytek se chová jen ve velkovýrobě, která ho většinou pase a na usušení sena má velkovýrobní techniku. Jen moc málo lidí na venkově se zabývá chovem hospodářských zvířat. Tu a tam ovce či kozy kvůli tomu, aby vypásly zahrady, a tu a tam králíci kvůli chutnému a zdravému masu. Jinak zahrady ovládly sekačky, které nejméně jednou za 14 dní holí a žehlí trávníky. Rukama se pracovat nechce, kosa či lištová sekačka jsou nástroje minulých století. Dnes je moderní trávu shrabat a vyhodit jako odpad. Někomu nestačí ani hrábě. Nevěřil jsem včera svým očím, když jsem viděl usilovně trávník zametat koštětem. Co kdyby tam nějaký kousek trávy shnil? Co kdyby tam zůstal nějaký pavouček a upletl tam kousek pavučiny? Nebo se tam usadil mravenec?Zřejmě není daleko doba, kdy přírodní trávu nahradí tráva umělá, jako je tomu na fotbalových hřištích. To bude pohoda.

Fotbal se nyní hraje v Rusku, nikoli na umělé trávě. Naštěstí. Původní šampionát šestnácti týmů se rozrostl na třicet dva a v budoucnu bude prý čtyřicet osm. Zřejmě je to byznys, o jakém se normálním smrtelníkům ani nesní. Televize a internet ovládly svět. Stovky televizních stanic, kterým se silné konkurenci podařilo získat vysílací práva, rády zaplatí. Bohatí se jim to vrátí v reklamě, kterou během šampionátu vysílají.

Fotbal se rozšířil po celém světě, do popředí se dostávají reprezentace zemí, kde v dobách, kdy Československo bylo pravidelným účastníkem šampionátu, se ještě "házely auty vidlema." Dnes v Rusku chybí Češi i Slováci. Chybí i další tradiční středoevropští účastníci jako Rakušané a Maďaři. Střední Evropu zastupují jen zástupci dalšího tradičního účastníka Jugoslávie, a sice v Rusku hraje Srbsko a Chorvatsko. Nechybí tam jen Střední Evropa, nejsou tam ani takové fotbalové velmoci jako Itálie, Nizozemí, Skotsko, Irsko a jihoamerické Chile.

V prvním utkání Rusko porazilo Saudskou Arábii vysoko 5:0, přestože odborníci, například Jozef Chovanec v televizním studiu, tipovali vítězství Saudské Arábie. Po utkání ovšem bylo ruské vítězství zlehčováno slabým výkonem arabského týmu. Myslím, že Rusové svou kvalitu potvrdí. 
Vsadil jsem na vítězství Portugalska, ale brzy po zahájení utkání jsem poznal, že jsem udělal chybu, když nejlepší hráč utkání Portugalec Ronaldo  šel kopat penaltu a dal gól. Podle lhostejných pohledů hráčů obou týmů jsem usoudil, že sousedé z Pyrenejského poloostrova, jako světová elita, to perfektně sehrají, aby se svět pobavil, protože Maroko a Irán naděje na postup ze skupiny nemají. Výsledek 3:3. 
Daleko zajímavější byla dnešní plichta Argentiny s Islandem. Fotbalisté ze země Maradony si ani s Messim, jehož fotbalové kvality jsou nejméně na Ronaldově úrovni, nedokázali poradit s fotbalovým trpaslíkem ze země, která má méně obyvatel než Brno. 1:1. Senzace.

Nejen o fotbal se lidé zajímají. Tento týden nějaká agentura zveřejnila seznam českých měst v pořadí podle toho, kde se žije nejlíp. Vyhrály Říčany, město pár kilometrů od Prahy, druhá je uvedena Praha, třetí Černošice, rovněž u Prahy, na čtvrtém a pátém místě jihočeská města Třeboň a Trhové Sviny. Takové tabulky vypovídají maximálně o duševním pohnutí autorů podobných průzkumů. V tomto případě si zřejmě vytáhli některá data z pověřených obecních úřadů, aniž se na místě přesvědčili o skutečnosti. V diskusích to pěkně schytali. Například čtenář z Brna byl hrozně rozčílen, že na 5. místě jsou Trhové Sviny, které nemají ani jednu univerzitu a nemocnici, a Brno je až na 16. místě.

Zajímavá  je zpráva, že kdosi ve Francii usiluje o to, aby pařížská bistra byla zapsána do seznamu kulturního dědictví UNESCO. Myslím, že o podobný zápis by se měly ucházet staré české hospody - věřím, že ještě nějaké jsou - protože české hospody bývalé II. a IV. cenové skupiny se ve světě nikde nenacházejí, a proto by měly být chráněny.
Josef Zahradníček

sobota 9. června 2018

Královna Alžběta II. oslavila 92. narozeniny

Téměř slunečná obloha dělala kulisu vojenské přehlídce k oslavě 92. narozenin britské královny Alžběty II. Královna, ve světlo-modrém kostýmu, jela v kočáru tentokrát sama, protože její manžel, princ Philip, byl nemocen a zůstal doma. Při spatření královny jedno oko nezůstalo suché. V 21 letech, v roce 1947, slíbila, že bude poctivě sloužit britskému království. Od té doby je pevným symbolem Velké Británie.

Královna sice měla narozeniny 21. dubna, ale britská armáda je oslavuje vždy druhou červnovou sobotu. Královnu Alžbětu II. v dalších kočárech doprovázeli princezna Anna, princ Charles, jeho syn Wiliam a poprvé také princ Andrew, který organizoval jízdu. V dalších kočárech jeli princ Harry s  Meghan. Na čerstvou vévodkyni ze Sussexu byly také upřeny zraky diváků. Měla na sobě růžové šaty od venezulsko-amerického módní návrhářky Caroline Herrera.

Okolo 11. hodiny začala královským povelem tradiční vojenská ppřehlídka. Nejprve zazněla britská hymna. Královnin kočár přijel před před pomník padlých královských vojáků. Potom začala vlastní přehlídka, při které vojenské kapely hrály pochody. Letošní přehlídka byla ve znamení Coldstreamovy gardy, jednoho z pěti královských pěších útvarů. Jedná se o nejstarší pluk britské armády. Vojáci tohoto pluku nosí černé mědvědí čepice. 


Vyvrcholením přehlídky bylo odpolední představení královského letectva. Nad Buckinghamským palácem proletěly také letouny akrobatické skupiny Red Arrows a zanechaly za sebou na téměř jasné obloze pruhy sytě modré, bílé a červené barvy. Přelet královská rodina sledovala z balkonu paláce a nejvíce si přehlídku patrně užívali královnini pravnuci, kteří vášnivě mávali. Královna se usmívala na děti, v dobrém rozmaru sledovala stíhací letouny a celkově působila vitálně. 

  
Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.