Příchod Schwarzenbergů byl pro českou zemi požehnáním

 Poslední rozloučení země české s významnou polistopadovou osobností knížetem Karlem VII. ze Schwarzenbergu se uskuteční v pražské katedrále svatého Víta 9. prosince 2023. Nepůjde o státní pohřeb, ale skromnou rodinnou tryznu. Karel Schwarzenberg výrazně přispěl k zlepšení české politické pozice na mezinárodním poli. A to i navzdory nenávistným komunistickým a národoveckým lžím. Výčet zásluh schwarzenberského rodu je starší a rozsáhlejší.

Erb Schwarzenbergů v třeboňském zámku: Orel rvoucí hlavy Turků

V Koruně české se Schwarzenbergové objevili po skončení ničivé Třicetileté války. Jižní Čechy měly velké štěstí, že následníky mocných Rožmberků se stal právě Schwarzenberg, šlechtic z Dolních Franků, který jako lesník a příslušník moderní západoevropské podnikatelské šlechty na Třeboňsku objevil  podmínky pro podnikání v zemědělství a lesním a vodním hospodářství. Důvodem přesídlení, jak se někdy uvádí, také byly neuspořádané politické poměry v německých zemích. Jeho potomci se rychle sžili s českým prostředím, které nenásilným způsobem měnili a velebili. Stali se českými hospodáři a vlastenci, neboť pro ně, tak jako pro jihočeské sedláky, nebyl důležitý jazyk ani národ, ale země, na níž hospodařili a za kterou se jim vyplatilo i bojovat.

S novou šlechtou přišel i nový vítr. Sto let před příchodem Schwarzenbergů a dalších šlechticů ze zahraničí byl v Čechách jiný život šlechty. V 16. století šlechtici měli příjmy hlavně z práce poddaných, z těžby drahých kovů a z chovu ryb. Ani to na okázalý život, který šlechtici vedli, nestačilo. Neustálá potřeba předvádět lesk rodů za pomoci honosných hostin, oslav, honů apod. a za účasti co největšího množství hostů, panské pokladny drancovala. Nezbývalo než se zadlužovat, zastavovat a prodávat části panství. Vyšší šlechtici-magnáti si půjčovali peníze od šlechticů nižších, z nichž udělali své "služebníky." Služebníkem nebyla myšlena služba, ale výsada. Nižší šlechtici, rytíři, zemani i měšťané pánovi předali do úschovy peníze. To byla banka. Služebníci za to byli zváni na panské slavnosti, kde dělali kulisy. Všechny výdaje související s cestou a pobytem hradil pán. Když pán sestavoval pro krále vojsko posílali služebníci do něho svoje syny. Jednou ročně se služebník vydal pána pozdravit a vyzvednout úrok 5 procent. Vzal sebou syny a ubytovali se v hospodě v podzámčí. Po cestě se několik dní zotavovali a co nejvíce posilovali jídlem a pitím. Některý den se vydali na zámek pozdravit pána. Když nebyl doma, tím lépe. Vrátili se do hospody a pokračovali v obžerství. Na pánův účet, samozřejmě. Když se pán vrátil, byli pozváni k návštěvě. Pozdravili pána, dostali cedulku, na kterou jim pokladna vyplatila úrok. Tím okamžikem pro ně byl pánův účet v hospodě uzavřen.

Významným dnem pro jižní Čechy byl 2. duben 1620, kdy hrabě Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu podepsal s českým králem Ferdinandem III. Habsburským  smlouvu o koupi třeboňského panství, které se těžko vzpamatovávalo z ničivé třicetileté války. Ze 44 vesnic bylo 21 zcela prázdných a v ostatních  byla  sotva čtvrtina původního obyvatelstva. Z většiny budov byly ruiny a spáleniště. Zničená byla i spousta rybníků, jejichž hráze vojáci kvůli výlovům ryb prokopávali. Třeboňské panství po smrti Petra I. ze Švamberka v roce 1619 přešlo na České království. Když se na český trůn posadil Ferdinand III, dal  Třeboň roku 1637 do užívání svému švagrovi, polskému králi Vladislavovi. Po skončení (1648) války se Ferdinand III. rozhodl  třeboňské panství prodat. Koupil ho Schwarzenberg, jemuž Ferdinand III. dlužil za pomoc ve válce s Turky, a který měl peníze z prodeje svých statků na francouzsko-německé hranici. 25. listopadu 1661 do Třeboně přesídlil. Zároveň koupil i panství hlubocké.    

Schwarzenberg po příchodu musel v Čechách respektovat zaostalý český poddanský systém, který vyhovoval správám panství i poddaným, ale brzdil rozvoj země. K realizaci svých plánů na obnovení a zvelebení panství potřeboval pracovní síly, a ty na Třeboňsku nebyly. Dařilo se mu alespoň na opuštěné vesnické grunty lákat osídlence  z německých oblastí. Osídlenci přijímali česká jména po původních majitelích gruntů a postupně splynuly s českým obyvatelstvem kraje. To bylo jen polovičaté řešení, lidí na opravy dvorů bylo pořád málo. Už z Francie Schwarzenberg věděl, že zaměstnanec nebo námezdní dělník jsou pro podnikatele mnohem větším přínosem než nespolehlivý poddaný sedlák, který dělá všechno pro to, aby pro práci na svém gruntu ušetřil sebe i tažná zvířata a aby nemusel platit daně. Poddanský systém byl na schwarzenberských panstvích skoro formální, víc se spoléhali na vlastní zaměstnance, na provoz vlastních dvorů, na opravy rybníků a vodních toků, na výsadbu lesů, na stavby skláren, železáren, vápenek, pil a pivovarů. Na pracovištích se dbalo na disciplínu a pořádek a na slušné mzdy zaměstnanců. Od Schwarzenbergů téměř nikdo dobrovolně neodcházel, protože lepší pracovní podmínky by těžko našel. Říkalo se: "Kdo se u Schwarzenberga jen plotu drží, ten hladem nestrádá."

Stávka versus balíček

Učitelé, studenti i zaměstnanci velkých firem. Do pondělní stávky se podle odhadů odborů plánují v různé podobě zapojit statisíce zaměstnanců. 

Školské odbory předpovídají, že půjde o jeden z největších protestů v porevoluční historii.

Školní jídelny bez kuchařek, drahé vybavení bez ajťáků, postižené děti bez asistentů a vesnice bez škol. Toho se učitelé prý obávají. Co je zde k nechápání, páni profesoři a docenti? 130% průměrné mzdy?

Bude se rušit osm tisíc míst nepedagogických pracovníků, která jsou neobsazená. Nebude se to týkat žádných konkrétních lidí. Bude se to týkat míst, na kterých teď nikdo nepracuje, které si školy drží jako neobsazené a ty finanční prostředky, které od státu na ně dostávají, si přerozdělují v rámci svého rozpočtu. To je věc, kterou media ignorují. Pan ministr se to snaží vysvětlovat, ale odbory naskočily na vlnu protestu, neboť to je jejich povinnost.

Lékaři naopak nebudou stávkovat. Jen nebudou „dobrovolně“ chodit na přesčasy. 150 hodin mají už dávno odslouženo. Diví se ministr zdravotnictví radiodiagnostik MUDr. Vlastimil Válek (TOP 09).

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) vyhlásila na pondělí generální stávku – Den protestů za lepší budoucnost ČR. Protestující se sejdou na náměstí Jana Palacha v Praze, odkud ve 12:30 vyjdou směrem na Malostranské náměstí, kde kolem 13. hodiny přednesou zástupci jednotlivých odborů společné prohlášení. Cílem je vyjádřit nesouhlas s kroky vlády v oblasti důchodů, vysoké ceny energií, s dopady konsolidačního balíčku a upozornit na „zásadní zhoršení životní úrovně zaměstnanců a jejich rodin“.

Úředníci některých úřadů práce či úřadů sociální správy se chystají v pondělí 27. listopadu zapojit na celý den do stávky. Tyto úřady ale zůstanou otevřené. Část pracovníků úřadů práce, sociální správy, katastrálních úřadů či části finančních úřadů pak přeruší práci od 12:00 do 13:00.

Policejní a hasičské obory podpoří ostatní odborové organizace při pondělním protestu. Na uniformu či civilní oděv si příslušníci a zaměstnanci bezpečnostních služeb mohou připnout stuhy v barvě trikolory. Zda se zúčastní demonstrace, ponechávají odbory na jednotlivcích. Stávkovat hasiči a policisté ze zákona nemohou.

Stávku podpoří také 85 procent odborových organizací sdružených v Unii zaměstnanců obchodu, logistiky a služeb (UZO). Celkově jich je v UZO přibližně 150. Zaměstnanci budou mít na paži po celý den nasazenou žlutou pásku s nápisem Za lepší budoucnost ČR.

Ústavní soud zjistil nezákonné omezení valorizace důchodů

 Ústavní soud nařídil veřejné jednání o omezené valorizaci důchodů. Naplánoval jej na 10. ledna. Jako svědky předvolal ministra financí Zbyňka Stanjuru (ODS) a ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečku (KDU-ČSL).

Fialova vláda povýšila mariáš se státními penězi nad Ústavu a všechny zákony, pravděpodobně i nad Desatero boží. Zdá se, že nastává čas účtování.

Manželství je muž a žena

 

Dnes dopoledne bylo místopředsedovi ústavně-právního výboru Marku Bendovi předáno prohlášení 96 českých živnostníků, ve kterém vyjadřují jednoznačnou podporu manželství muže a ženy. Těchto 96 podepsaných prohlášení bude následně předáno premiérovi Petru Fialovi. Podepsaní živnostníci tímto reagují na dopis 66 korporací a firem, které vyzvaly premiéra k podpoře manželství osob stejného pohlaví. Čeští živnostníci poukazují na to, že nátlak nadnárodních firem na politiky je nepřípustný. Považují jejich lobbing za nefér jednání kvůli nevěrohodnosti dat uvedených při výpočtu a zejména proto, že vedení firem vytváří zdání, že mluví jménem velké skupiny lidí, což jim ve věcech morálky a svědomí nepřísluší.

Podle Miroslava Nováka, truhláře ze středních Čech, nejde o běžnou petici: „Každý ze signatářů musel dopis vytisknout, podepsat, přidat IČ a poslat zpět. Biologickou nemožnost, aby dvě osoby stejného pohlaví zplodily dítě, nám zdravý rozum brání označit za nerovnost“.

Co vás vedlo k tomu zorganizovat iniciativu, jež reaguje na dopis 66 korporací a firem, které vyzvaly premiéra k podpoře manželství osob stejného pohlaví?

Jsem přesvědčen, že nátlak nadnárodních firem na politiky je nepřípustný. Firmám nepřísluší vyjadřovat se k etickým otázkám tímto způsobem. Vedení firem vytváří zdání, že mluví jménem velké skupiny lidí. Způsob vyjádření, opírající se o finanční přínosy uzákonění „manželství pro všechny“, může být vnímán v době, kdy peníze v rozpočtu chybí, jako nátlak. Mimochodem, zběžně jsem prolistoval ekonomickou analýzu, na kterou se firmy odvolávají. Myslím, že by stálo za to, aby ji prošel nějaký solidní ekonom 

Druhý důvod pro naši iniciativu spočíval v tom, že jsem vnímal, že hlasy požadující „manželství pro všechny“ jsou velmi silné a že je správné, aby zazněl také druhý názor – hlas těch, pro které je manželství mezi mužem a ženou jednou ze základních hodnot. Máme rodiny a práci a na aktivismus mnoho času nezbývá… ale uvědomil jsem si, že k tomu, co se děje, již mlčet nemohu a je čas slušně ale jednoznačně vyjádřit náš názor.

Akci korporací a firem někteří přirovnávají k nechvalně známému dopisu pragováků z července 1968. Nešlo o vyjádření běžných zaměstnanců, ale psali ho členové závodní milice a předsedové komunistických stranických organizací. Vše ovšem bylo interpretováno jako výzva československého lidu k zásahu SSSR na obranu míru a socialismu. Spatřujete v tom určitou analogii?

Já to šéfům a jednatelům firem nezazlívám. Myslím, že i na mnohé z nich je vyvíjen obrovský tlak. Možná si ani neuvědomovali, že mluví za firmu ve věci, která jim nepřísluší. Myslím, že někteří jsou spíš „obětí“ lobbistů, kteří chodí do jejich firem.

Zvláště přes korporáty se dnes do českého prostředí prosazuje agenda, která starším ročníkům musí připomínat časy politruků, kteří v podnicích hlídají angažovanost pracovních kolektivů a provádí ideologická školení. Vracíme se do doby totality?

Jaká je atmosféra ve velkých firmách jako živnostník posoudit nedokážu. Překvapilo mne ale, že jsem se při sbírání podpisů setkal s mnoha lidmi, kteří tuto iniciativu vítali, s obsahem dopisu souhlasili, ale „raději“ nechtěli připojit svůj podpis. Je to pro mne těžko pochopitelné, měl jsem za to, že doba, kdy jsme se báli vyjádřit svůj názor, je dávno za námi. Nenazval bych to totalitou, ale vnímal jsem, že mnoho lidí se bojí, že by slušné vyjádření názoru, který je (bohužel) částí společnosti vnímán jako nemoderní, kontroverzní, nekorektní nebo netolerantní, pro ně mohlo mít nepříjemné důsledky.

Jak se v tomto prostředí mohou cítit věřící lidé, kteří jsou přímo či nepřímo nuceni hlásit se k ideologii, která odporuje jejich náboženskému přesvědčení? Nechceš se přizpůsobit? Tak nemáš v našem pracovním kolektivu co dělat.

Mluvil jsem s jedním kamarádem, který pracuje v Komerční bance, jejíž vedení podepsalo dopis, podporující „manželství pro všechny“. Napadlo mne, že by bylo fajn, kdyby zaměstnanci korporací, kteří v této věci nesdílejí názor svých zaměstnavatelů, také měli možnost formou podobné iniciativy vyjádřit svůj postoj. Pak jsem si ale uvědomil, že i když takových lidí není málo, pod podobný dopis by se podpisy asi sháněly velmi těžko…

Osobně jsem jako věřící zvyklý na to, že některé mé postoje a názory jsou jiné než názory běžné v sekulární společnosti. Mnozí zažíváme situace, kdy není úplně jednoduché jít proti proudu – někdo na pracovišti, jiný v širší rodině nebo mezi přáteli. Poctivě žít svoji víru nikdy nebylo a nebude snadné. Myslím ale, že křesťany v prvních staletích stála věrnost víře mnohem víc…

Co od své iniciativy očekáváte? Máte už nějaké ohlasy?

Mám spoustu ohlasů od bezva lidí, kteří se připojili k výzvě a do mailu připsali pár vět. A také nová přátelství. Mnoho lidí, které jsem často ani neznal, pomohlo a dalo o iniciativě vědět ve svém okolí, takže se dostala i k těm, které už bych já oslovit nedokázal. Už to je víc, než jsem čekal.

Přišly samozřejmě také nesouhlasné maily a rozhovory s lidmi, kteří na manželství mají jiný pohled. To je možná věc, kterou bych si přál a ke které bych rád alespoň trochu přispěl, protože mi v dnešní době velmi chybí, a to nejen u témat rodiny a manželství: umět přistupovat k jiným názorům s respektem, naslouchat druhé straně a zároveň dokázat jasně a racionálně formulovat své postoje. Nevést diskusi jako boj, ve kterém je třeba jakýmikoli prostředky porazit „protivníka“, nesnížit se k nálepkování a osobním útokům na oponenty. Bohužel, taková diskuse mnohdy velmi chybí.

Celé prohlášení živnostníků zde: https://dopis77.cz/wp-content/uploads/Dopis77_def.pdf

60 let od atentátu na J.F.Kennedyho

 Zatímco podle oficiální verze je vrahem amerického prezidenta Kennedyho osamělý střelec Lee Harvey Oswald, více než polovina Američanů věří, že 35. americký prezidenty byl obětí spiknutí. Podezírají mafii, zpravodajskou službu CIA, Kubánce včele s Fidelem Castrem a dokonce Kennedyho nástupce Lyndona Johnsona.

"Nikoho jsem nezabil," opakoval 2 dny Osvald, který byl 1,5 hodiny po atentátu zatčen v kině. Všechny stopy směřovaly k němu. Otisky jeho prstů se našly na pušce, ze které bylo stříleno. Osvald jako zaměstnanec skladu se školními potřebami měl možnost rychle opustit střechu a dostat se do kina. Vrah J.F.Kennedyho, bývalý námořník Osvald, byl před očima policistů zastřelen majitelem nočního klubu Jackem Rubym. 

Zvláštní vyšetřovací komise vyslechla 500 svědků, její záznamy zaplnily 20000 stran. Průběh atentátu se podařilo zrekonstruovat do posledního detailu, nepodařilo se objasnit to hlavní -  motiv atentátu. To je nekonečným důvodem dohadů o spiknutí.

Zdroj: Tisk v roce 1963

Právo na ochranu občana před Bartošovou digitalizací vzniká v senátu

 S návrhem zakotvit do Ústavy právo občana zůstat off-line přichází skupina 17 senátorů v čele s místopředsedou Jiřím Oberfalzerem a senátorkou Jitkou Chalánkovou. Součástí předloženého návrhu je také ústavní ochrana hotovostních plateb a ochrana spotřebitele.

„Návrh reaguje na dlouhodobou odbornou debatu i již dříve projednávaný návrh ústavní ochrany hotovosti (senátní tisk 277). Ten letos v únoru neprošel Senátem k dalšímu projednávání o pouhý jeden hlas. V aktuálním návrhu na tehdejší připomínky reagujeme a právo na hotovost ustavujeme jako součást širšího práva být osvobozen od povinného využívání digitálních prostředků,“ uvádí místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer

"Cílem návrhu je chránit velkou skupinu lidí, která odmítá z různých důvodů elektronizaci anebo jen některé její projevy. Pokud bude navržená ústavněprávní úprava přijata, stane se ostrovem pro elektronické neplavce. Předloha rovněž vytyčí hranici tohoto chráněného ostrova na ústavní úrovni a poskytne tak oběma stranám, elektronickým plavcům i neplavcům, základní míru jistoty, "říká Jitka Chalánková

Nikdo podle ní nesmí být zákonem nucen používat různé elektronické sítě a úložiště, včetně internetu, mobilu nebo platební karty. Stejně tak by občané měli zůstat chráněni před zřizováním datových schránek nebo plošnou elektronickou evidencí tržeb. Podle předkladatelů návrh ale současně obsahuje jasné vymezení situací a výjimek, kdy je elektronizace logická a žádoucí, například u elektronických obchodů.

Diskuze o ústavní ochraně občanů před povinným používáním digitálních technologií probíhá v celé Evropě a v tomto kontextu vnímá návrh jako zásadní pro odstartování debaty také v České republice.

Část horní komory již dříve vyzvala ministerstvo financí k účelnější ochraně hotovosti v zákoně o oběhu mincí a bankovek, ministerstvo však tuto výzvu nevyslyšelo.

„Je o další důvod, proč považujeme za nezbytné dát právu používat hotovost ústavní garanci. Obecně platí, že výčet lidských práv není vzhledem k vývoji společnosti konečný. O slovo se proto hlásí další generace lidských práv, které budou odpovídat digitálnímu světu a zaručí lidem svobodu před zbytečným usměrňováním a vnucováním moderních technologií. Navrhovaná úprava lidskou svobodu chrání, rozhodně ji nesvazuje. Nové technologie se ale mají do praxe prosazovat svou kvalitou, spolehlivostí a přitažlivostí, nikoli státním donucením,“ dodává senátorka za Prostějovsko

„Jsem zastáncem svobody volby a práva na soukromí každého občana. A s tím je právě zakotvení ochrany hotovosti v našem ústavním pořádku úzce spjato. Celosvětově vidíme tendence na omezení hotovostních plateb pod různými záminkami. Jsem přesvědčen, že pokud chceme zachovat svobodnou společnost, nesmíme těmto snahám podlehnout,“ říká senátor Zdeněk Hraba. „Zanesením tohoto práva do našeho ústavního pořádku jednak zajistíme, že hotovostní platby nebudou moci být v budoucnu občanům omezovány, ale vyšleme tím i jasnou zprávu, že si u nás ve středu Evropy stále vážíme svobody a soukromí. A to považuji v současné celosvětové situaci za důležité. Můžeme být jedni z prvních, kdo tak učiní, a tím být pro zbytek zemí inspirací,“ doplňuje senátor Hraba

Na půdě EU se v současnosti debatuje o právu na odpojení, které má chránit zaměstnance v jejich pracovním volnu a dát jim možnost odpojit se od telefonu nebo počítače. Návrh na ústavní zakotvení práva na hotovostní platby vzniká v Rakousku, Slovensko ho již schválilo. Právo na digitální integritu bylo zase na základě referenda zakotveno do kantonální Ústavy v Ženevě.

 O lepší ochranu práv před nucenou digitalizací usilují také spotřebitelské organizace a další nevládní organizace, které se zabývají ochranou lidských práv nebo digitálním vyloučením.

Účel a další argumenty na podporu zakotvení ústavních změn shrnují předkladatelé ve strukturované důvodové zprávě, která legislativní návrh doprovází. Pokud návrh projde Senátem, budou pro něj následně hledat podporu v Poslanecké sněmovně.

Převzato z The Epoch Times

Smrtí Karla není vymazaná krádež nazvaná LEX Schwarzenberg

 12. listopadu 2023 zemřel ve věku 85 let kníže Karel ze Schwarzenbergu, významný polistopadový politik (hradní kancléř, ministr zahraničí ČR). Vlastencům se po odchodu nezdolatelného protivníka nakrátko ulevilo, rozzuřilo je oznámení dalšího nesmiřitelného protivníka katolické církve, že oficiální rozloučení s Karlem Schwarzenbergem se bude konat 9. května v katedrále svatého Víta. Žádný církevní obřad, žádný Bílý lev od prezidenta ani rakev se zemřelým v hrobce nesmaže křivdu, kterou byla krádež veškerého schwarzenberského majetku. 

Dvacátého druhého února 1947 navrhl sociálně demokratický poslanec Blažej Vilím v Ústavodárném shromáždění, aby byl znárodněn veškerý schwarzenberský majetek na území Československé republiky, tedy „nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský (v to počítaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy a závazky), dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně veškerý provozní kapitál…“

Poválečná politická scéna Schwarzenbergy a jejich boj proti okupantům ocenila komunistickým způsobem. Poslanci všech stran horlili proti „nepřátelům jihočeských husitů“ (Schwarzenbergové se v Čechách objevili až 230 let po husitech) a volali po „nápravě historických křivd“. Skutečným důvodem k tažení proti Schwarzenbergům byl zbytek majetku, který jim ještě zůstal po pozemkové reformě v roce 1919, kdy byli připraveni o zemědělskou půdu. Jednalo se stavby, které zabavily v roce 1941 nacistické okupační orgány a které si v roce 1945 podle Benešových dekretů nezákonně přivlastnily československé úřady. Už na začátku srpna 1947 tento jediný zákon v historii, namířený proti jediné rodině, vyšel ve Sbírce zákonů a vstoupil v platnost. Prezident Beneš ho ochotně podepsal.

Lůza řičela nadšením. Hlasovat proti se nikdo neodvážil. Podpořily ho i pozdější oběti komunistické zvůle v čele s nadšenou národně-socialistickou poslankyní Miladou Horákovou. Stát vykradl i jeden z nejstarších penzijních fondů na světě, který Schwarzenbergové už v osmnáctém století založili pro tisíce svých zaměstnanců. Ti už nedostali nic. 

Je jisté, že současný parlament nebude o vrácení ukradeného majetku šlechtě jednat. Černá skvrna na českém státě zůstane do doby, až doroste nová generace politiků, která se zlodějskými metodami státu nebude souhlasit. 

Jsou dárky od Mikuláše nežádoucí?

  Poprvé v historii by neměl člověk převlečený za Mikuláše navštěvovat děti v mateřské škole v obci Plainfeld v Salcbursku. Podle zprávy listu Salzburger Nachrichten ho nechtějí jistí aktivisté do mateřské školy pustit. Mikuláš tradičně nosí biskupskou čepici s jasně viditelným křesťanským křížem. 

Právě ten kříž nekřesťanským aktivistům vadí. Uvádějí, že v současnosti je „rozmanitost víry“ a jsou „kulturní rozdíly“. Děti z nekatolických rodin se údajně muže v bílém hábitu, který 6. prosince přináší dětem v mateřských školách dárky, bojí.

Starostu obce Wolfganga Ganzenhubera (ÖVP), který je ve funkci již 14 let, toto zpráva překvapila: „Na obci si nikdo nestěžoval, ani na veřejnosti se proti Mikuláši neozval jediný hlas,“ řekl novinám. Naopak sdělil, že se na něj obrátili rozhořčení rodiče, kteří nechápali, proč se mnohaletý zvyk má zrušit. Učitelé by nejraději nechali děti vyjádřit, zda chtějí křesťanský zvyk Mikuláš s dárky dodržet.

Zpráva vyvolala rozhořčené procenty mezi dospělými čtenáři, kteří trvají na dodržování staré rakouské tradice. Stejná tradice je i v českých zemích, kde se ani komunistům nepodařilo Mikuláše zakázat. Bohužel přibývá v Evropě lidí ze zemí, kde je vyznávají různá agresivní náboženství, takže křesťané se ve jménu rozmanitost náboženství postupně dostávají do kouta.

První světová válka, tragédie novověku

 První světová válka byla největší tragédií Evropy za posledních dvě stě let. Byla to skutečná sebevražda Evropy; rána, ze které se již jako civilizace nevzpamatovala. Byla mnohem větší tragédií než Druhá světová válka.  První světová – na rozdíl od té druhé – byla vlastně zbytečná.

František Ferdinand d Este

Po sto letech (1815-1914) bezprecedentního nárůstu svobody, pokroku, hospodářského, kulturního a morálního rozvoje vedla ke čtyřem rokům a čtyřem měsícům jatek, po nichž přišly: komunismus, fašismus, nacismus. A po nich hodnotový relativismus, morální nihilismus a politický etatismus dneška. Tedy úpadek, ba až zánik západní civilizace.

Těsně po jejím skončení vítězové měli dojem, že za válku jednoznačně mohly Centrální mocnosti, především Německo. Později, hlavně v 30. letech 20. století, převládl názor, že Velká válka byla kolosální chybou, za kterou mohly všechny mocnosti spíše stejnoměrně.

To je názor mezi historiky v podstatě převládající dodnes: Srbsko bylo expanzionistické a irredentistické vůči Rakousku, velké Rakousko napadlo malé Srbsko, Rusko mělo imperiální ambice na Balkáně a panslavistickou touhu dostat pod svou hegemonii všechny slovanské národy, Německo bylo ovládnuté pangermánskou snahou o nadvládu nad celou kontinentální Evropou pod vedením megalomanského císaře, Francie usilovala vůči Německu o revanš za porážku 1870, Británie chtěla zabránit vzestupu nové mocnosti Německa a jeho snahy o zpochybnění britské námořní hegemonie, a Itálie chtěla Rakousku urvat jižní Tyrolsko, Istrii a Dalmácii.

Ti, kdo byli odchováni masarykovskou interpretací dějin je vysvětlení jednoduché: Rakousko byl žalář národů a Velká válka byl zápas demokracie s teokracií. Podle Benešovy inteligence se jednalo o boj slovanstva s germánstvím. 

Od samého začátku bylo jasné, že vrahové ze Sarajeva byli prodlouženou rukou srbské tajné služby, či přesněji řečeno, části srbské tajné služby a armády. Konkrétně organizace Ujedinjenje ili smrt (Sjednocení nebo smrt), zvané taky „Černá ruka“. Vedl ji plukovník generálního štábu Dragutin Dimitrijevič zvaný Apis (včela). Tato organizace byla maniakálním vražedným kultem. Zavraždili v roce 1903 brutálním způsobem vlastního srbského krále Alexandra I. Obrenoviče a jeho manželku Dragu.

Jejich ideologií byl pan-srbismus, snaha o vytvoření Velkého Srbska, jež by zahrnovalo nejen Srbsko, ale i Bosnu a Hercegovinu, velkou část Chorvatska, celou Černou Horu, Albánii, Makedonii, část Bulharska. Proto se pokusili i o dva atentáty na černohorského krále Nikolu I.; v roce 1910 dokonce na císaře Františka Jozefa. A v červnu 1914 nechali zavraždit následníka rakouského trůnu.

Rakousko na Srbsko nezaútočilo okamžitě, ale dalo mu desetibodové ultimátum. Srbsko jeden bod – žádost, aby rakouští vyšetřovatelé mohli vyšetřovat na srbském území osoby podezřelé z nařízení vraždy – odmítlo. Rakousko pak vyhlásilo Srbsku válku 28. července 1914, tedy přesně měsíc po sarajevské dvou-násobné vraždě.

 V červenci 1914 tedy Rakušané, Srbové i lidé dalších zemí věděli přesně, kdo jsou vrahové a kdo jsou jejich šéfové. Přesto je Srbsko v daném momentu vyšetřovat odmítlo. 

O chystané vraždě předem nevěděli ani srbský král Petr, ani korunní princ Alexandr. Věděl však o ní srbský premiér Nikola Pašič, kterému to krátce před ní sdělil major Tankosič, jeden ze spiklenců . A premiér Pašič, ačkoli s velkosrbskou ideou souhlasil, nechtěl ji realizovat za cenu vraždy státníka sousední země. Proto vydal rozkaz – což mu slouží ke cti – atentátníky zadržet a vraždu překazit. Ale nepovedlo se. Přesto věděl přesně, kdo tu vraždu nařídil, kdo byli šéfové Černé ruky. Srbská vláda byla loutkou vražedné, maniakální sekty.  Přesto se srbská vláda rozhodla vrahy krýt a nevydat k vyšetřování.

Jenže pak se do toho vložilo Rusko. Pod bizarní panslavistickou záminkou, že musí chránit malé slovanské pravoslavné národy na Balkáně proti každému – bez ohledu na to, zda vlády těch národů byly či nebyly vinny, a tudíž potrestání zasloužily či nezasloužily – začalo mobilizovat proti Rakousku (a Francie ho k tomu podněcovala).

Rakousko mělo za spojence Německo a Německo vyzvalo Rusko, aby proti Rakousku nemobilizovalo. Rusko odmítlo. Do války na straně Rakouska tak proti Rusku vstoupilo i Německo.  Německo mělo vůči Francii nehorázné požadavky, měla zůstat neutrální; a postoupit Německu dvě pevnosti (Verdun a Toul). Francie odmítla ultimátu vyhovět, takže Německo napadlo Francii. Ze strany Německa to byla jasná agrese. Velká Británie ohledně vstupu do války váhala. Kdyby Německo nenapadlo neutrální Belgii, která nikomu neublížila, tak by do války ani nevstoupila. Němci však na Francii udeřili přes neutrální Lucembursko a Belgii, které Německo nijak neohrožovaly. Británie do války vstoupila: na obranu práva mezinárodního i práva malých neutrálních národů nebýt kořistí mocností. Itálie chtěla kořist, tak napadla Rakousko…

To je trochu matoucí pro ty, kteří mají za to, že jedna celá strana (Dohoda, nebo Centrální mocnosti) byla v právu, zatímco celá druhá strana (Centrální mocnosti, nebo Dohoda) byla vinna. Ve skutečnosti agresoři i napadení byli na obou stranách.

 Británie a Francie byly demokracie, stejně tak Rakousko Itálie a Německo měly volené parlamenty. Rusko byla absolutistická monarchie s nulovou politickou svobodou, Srbsko bylo v moci vražedné sekty, Bulharsko bylo mírnou autokracií a Osmanská říše byla jednou nohou ve středověku.

Vražda Františka Ferdinanda a jeho manželky byla sprostou a neospravedlnitelnou vraždou. Ještě dnes se najdou lidé, kteří ji schvalují.  

Považovat Gavrila Prinčipa za hrdinu znamená považovat za hrdinu vraha. Princip se dopustil neobhajitelné dvounásobné vraždy, a svým činem spustil kaskádu událostí, jež vedly k největší evropské katastrofě za posledních dvě stě let.

Zdroj: Konzervativní noviny

Na Hrad se vrací přijatelná teplota

 Tradiční udělování státních vyznamenání během státního svátku 28. října provázela jedna příjemná novinka. Tou novinkou je, že mezi oceněnými nebyl žádný známý agent Státní bezpečnosti, ani jedna pokleslá hvězdička normalizační popkultury, ani jeden kontroverzní podnikatel s veksláckou minulostí a ani jeden zástupce dezinformační a proruské scény.

Mezi 62 oceněnými osobnostmi jsme viděli někdejší politiky, kteří se zasloužili o demokratickou transformaci země, statečné disidenty a nezpochybnitelně úspěšné akademiky a umělce. Dále vyznamenání obdrželi hrdinové, kteří v nedávné době zachraňovali životy, a také in memoriam letec britské RAF.

Antiliberální a dezinformační scénu prezident Pavel doslova rozlítil svým úvodním projevem, v němž zejména vystihl naše členství v Evropské unii.  „Společný evropský projekt není bez chyb, ale je to projekt, který má ty nejlepší motivace a cíle. My jsme jeho součástí a my také máme právo a všechny možnosti o něm spolurozhodovat. Není tu žádný Brusel, který rozhoduje o nás bez nás. Jsou to Slováci, Poláci, Holanďané, Dánové, Portugalci, Češi a všichni další, kteří společně rozhodují o naší společné Evropě.“ 

Bývalý prezident Václav Klaus při těchto slovech připomínal probuzeného kocoura, dával hlavu do dlaní a nakonec svému nástupci nezatleskal. Pavlův projev byl poněkud monotónní, ale všechno, co řekl, sedělo. A hlavně – po dvaceti letech vrátil na Pražský hrad důstojnou oslavu, ze které slušnému člověku nemusí být smutno nebo trapně. A to je to hlavní.