Spisovatel venkova Václav Prokůpek

 Byl a zůstává v úctě český spisovatel křesťanského názoru Václav Prokůpek, od jehož úmrtí uplynulo už 22. května půlstoletí († 1974 v Brně). Rodák z Čech, narozen 11. července 1902 v Dolním Lochově u Jičína, ukázal se jako plodný mluvčí literatury našeho venkova. 

Kdo je čtenářského rodu, ten jistě ví, že byl pokračovatelem vlastenecké trojice – Baar, Klostermann a Rais, i oblíbených lidových pisatelek Pittnerové a Javořické, z dávnějších Al. Dostála. Něco podrobněji o zvěčnělém jubilantovi: Jeho pisatelský um se projevil ve 20. letech kratšími prózami a poezií, když jeho nadání rostlo. Nejvíce z toho díla vyšlo v Novině, nakladatelství agrárníků. Kritika jej označila za ruralistu, což je láska k venkovu a jeho lidu. Uveďme i ty, co psali obdobně: Knap, Křelina, Lazecký, Svatoš, Koudelák ad. Z Prokůpkových prací asi nejvíce zaujal nedokončený román Žitný dvojklas, který přispěl k autorovu věznění v 50. letech. Pozoruhodné je též vypravování o koních – pro dospělé Baba, pro mládež Naše hříbátka. Obojí je doplněno skvělými ilustracemi Vojtěcha Sedláčka. Jeho tvorba se rozvíjela už na Moravě, kde žil i s rodinou. Tady se účastnil Moravského  kola spisovatelů, zlikvidovaného v roce 1948.

 Dnes se s autorovým dílem nesetkáváme, ač jsme po listopadu 1989 slýchali sliby, že knihy jeho i příbuzných autorů budou vydávány. Snad zbývá doplnit, že pokud budeme mít štěstí, najdeme jeho díla v antikvariátech. Pisatel si myslí, že je to ochuzení čtenářů, když se nám podbízí čtivo pochybné úrovně. – Nekrvavý mučedníku Václave Prokůpku, platils utrpením za své dílo i za neohrožené postoje: přimlouvej se za náš národ v dnešních časech u Hospodina!

katolickenoviny.cz

Svatý Václav lidu českému vždy pomohl

 Svatý Václav byl křesťan, proto je to křesťanský světec. Jako na křesťanského světce bylo na něho v den jeho smrti 28. září vždy vzpomínáno. V průběhu mnoha století se v době válek a přírodních katastrof k němu jako k patronu českému katolíci svými modlitbami obraceli o pomoc. Jeho jméno, legendy o něm a lidová důvěra v něho však byly za různých režimů upravovány a politicky zneužívány. 

Po vzniku republiky v roce 1918 se pokus sv. Václava jako světce katolické církve, ke které se hlásil nepřátelský panovnický rod habsburský, nahradit Janem Husem se vydařil nepatrně. Lidé si víru a svatého Václava vzít nenechali ani Masarykem. Za nacistické okupace byl svatý Václav vydáván za starodávného přítele německých zemí, tedy jeho uctívání bylo podporováno. Za vlády komunistů byl právě kvůli mírovým kompromisům svatý Václav zavržen a pošpiněn. Byl zrušen i jeho svátek 28. září. Po listopadu 1989 byl svátek svatého Václava obnoven, nikoli kvůli tomu, že se jedná o křesťanského světce, alo o jakýsi symbol státnosti. V květnu 2000, když se v parlamentu diskutovalo o státních svátcích, pravil všeznalý Zeman, že slavit svatováclavský svátek jako Den české státnosti by bylo symbolem „servility a kolaborace“

K čemu je dobrá státnost, když lidé potřebují pomoc? Žijeme v iluzích o státní suverenitě a reálnou funkci státu přehlížíme. No, nejsou doktoři, nejsou místa ve školách, pracovníci u soudů stávkují, není bezprostřední účinná pomoc pro oběti katastrof, ale hlavně že máme suverenitu. Kdyby to tu celé spadlo, nevadí, pomůžeme si přece sbírkami v rauši z konání dobra.

Politika naděje

 Liberalismus, tento politický chameleon, se mění podle barvy doby. A tak by to mělo být. A také musí. Mění se i dnes. Americký prezident narozený v roce 1942 opouští scénu a my se loučíme s posledním z generace, která se inspirovala Franklinem Rooseveltem. Bidenova generace babyboomu, k níž patřím i já, dala Americe Medicare, Head Start, občanská práva a s pomocí lidí jako Václav Havel vítězství nad sovětským impériem. Pochodeň, jak se říká, nyní přebírá nová generace. Nová demokratická kandidátka se narodila v roce 1964 a její životní příběh dcery jamajského ekonoma a jihoindické výzkumnice rakoviny, kteří se seznámili na Berkeley, ztělesňuje liberální revoluci inkluze, která začala v 60. letech minulého století.

Jsou-li právě toto výzvy, které dějiny kladou před příští generaci liberálů, co se mohou naučit od osobnosti studené války, jakou byl Václav Havel? Havel hluboce přemýšlel o naději, protože poznal, jaké to je žít bez ní. Nikdo nás nemůže o naději naučit víc než člověk, který byl uvězněn.

Přednáška na jeho počest by ho měla oslavovat, ale měla by se také třináct let po jeho smrti ptát: co z jeho odkazu zůstalo? Jeho země – Československo – už neexistuje. Za jeho působení se rozdělila na dvě části. Havel nevytvořil žádnou politickou stranu, která by pokračovala v jeho práci, a ocitl se podobně jako prezident Macron ve Francii bez politické mašinérie, která by jeho myšlenky prosazovala. Přelstil ho Václav Klaus, který ho přelstil jako premiér a vystřídal ho v prezidentské funkci. Na konci Havlova působení už byli jeho lidé unaveni Havlovými moralizujícími přednáškami. Po jeho smrti v roce 2011 bylo možné napsat jeho politický epitaf jako příběh selhání – šlechetný, tragický nebo prostě jen hloupý – záleží na vašem vkusu.

Havel chtěl svůj region nezvratně ukotvit v západní demokratické tradici, ale ukázalo se, že autoritářské politické dědictví Polska je zakořeněné hlouběji, než si hrdinové Solidarnośći vůbec dokázali představit, a v Maďarsku už 14 let vládne Viktor Orbán, který svou zemi vytrvale vrací zpět k autoritářskému dědictví Jánose Kádára. Jednostranná neliberální demokracie vládne také v Srbsku, na Slovensku a v Albánii.

Ke cti Václava Havla slouží, že to předvídal. Již v roce 2005 viděl, jak se ve východní Evropě zakořeňuje nový typ režimu: „mafiánský kapitalismus, mafiánská demokracie“, politická moc, ekonomická moc, mediální a kulturní moc, to vše v jedné hromadě kontrolované vládnoucí stranou. Havel tedy s bolestnou jasnozřivostí věděl, že dějiny nebyly k jeho nadějím přívětivé, a svůj vliv nešetřil ironií. Po projevu k představitelům největších světových korporací v Paříži,  v němž kritizoval „jejich bezohlednost, rostoucí uniformitu světa, všudypřítomnou diktaturu reklamy a zisku“, mu tleskali vestoje, protože, jak jízlivě říkal, chtěli ukázat svou širokou mysl, a tak vlastně nejelegantnějším způsobem, jaký si lze představit, podkopali jeho myšlenky. Pokud tedy věděl, že ho chválí, jen aby ho ignorovali, proč tedy ještě četl svůj projev?

Havel byl jedinečný, praktikující politik, který byl zároveň umělcem a dramatikem. Díky svému citu pro jazyk jako umělec bojoval proti tomu, aby se nechal uchvátit rétorikou, kterou byl nucen jako prezident přijmout. Byl si velmi dobře vědom toho, jak sám říkal, že žádný člověk nemůže „nikdy uchvátit ani svět, ani sebe, ani žádnou část světa. To ho však vede k tomu, aby se o to neustále pokoušel. … definovat se stále přesněji“. Tato intelektuální pokora ho vedla k odporu vůči akademickému formalismu a dogmatismu. Byl člověkem, který chápal, že liberální přesvědčení musí svádět boj s vlastními rozpory. Řekl bych, že byl příznačně imunní vůči přetrvávajícímu sebeuspokojení liberalismu, jeho názoru, že jeho vlastní centristický přístup je jedinou racionální politikou a že ve světě fanatických extrémů zůstávají liberálové jedinými „dospělými v místnosti“.

Havel nás také neustále nutí znovu se zamyslet nad samotnými základy politiky: nad tím, jak je manipulován a udržován souhlas ovládaných.

„Moc bezmocných“, text, který napsal v roce 1977, je známý svým obrazem zelináře, který si na brambory a fazole dává oficiální nápis ‚Proletáři všech zemi, spojte se‘. Zelinář ve skutečnosti nevěří, že se dělníci světa sjednotí, a nevěří, že žije v dělnickém státě zasvěceném jeho blahu. Chová se, „jako by“ věřil, ale ve skutečnosti nevěří ani slovu.

Havlův postřeh zde připomíná základní přesvědčení liberalismu, které poprvé vyjádřil John Locke ve svém eseji o toleranci z roku 1689:

„Taková je povaha rozumu, že jej nelze k víře v cokoli přinutit vnějším násilím.“

Právě to může být nejsilnějším zdrojem naděje v dnešním světě.

V době, kdy se zdá, že demokracie je obležena falešnými informacemi, lží a manipulací, stojí za to, si připomenout Havlovo a Lockovo základní přesvědčení: nelze člověka nutit, aby něčemu věřil, pokud ví, že to není pravda. Můžete ho donutit, aby vyslovil heslo, můžete ho donutit, aby si ho dal na brambory, ale nemůžete ho donutit, aby mu skutečně uvěřil, aby ho přijal do svého nitra a vyjádřil ho jako přesvědčení, jako by bylo jeho vlastní. Vnitřní pevnost individuálního úsudku je konečnou hranicí moci všech politických systémů, autoritářských i demokratických. Autoritářské systémy – Putinovo Rusko, Siova Čína – vědí, že přežití režimu nezávisí na souhlasu, ale na úsilí věčně bdící politické policie. Občané těchto míst s tím souhlasí, dokud existuje určitá míra svobody v zákoutích intimního rodinného života, ale nezatěžují se otázkou, zda jim režim říká pravdu, protože vědí, že ne. Jak pochopil Havel, stačí, aby se zelinář jednoho rána rozhodl, že už nebude dávat na brambory slogan, a objeví se první trhlina v budově totalitní společnosti.

Diktátoři v noci nespí dobře, protože to vědí. Jakmile se donucovací režimy začnou hroutit, obyvatelstvo může ztratit trpělivost s překvapivou rychlostí. Samotná rychlost, s jakou se celá říše, která držela v zajetí stovky milionů lidí, v letech 1989 až 1991 rozpadla, potvrdila, jak slabý se režim stává, když jeho poddaní přestanou věřit tomu, co říká.

Kniha Moc bezmocných se nezabývá pouze logikou nátlaku autoritářských režimů. Je také aktivním výslechem současného demokratického souhlasu. Náš souhlas je obléhán hesly, manipulací a falešnými informacemi. V určitém okamžiku však demokratický souhlas stojí a padá na svědectví našich vlastních očí a uší. Jelikož souhlas závisí na přesvědčování a z něj plynoucí svobodné víře, existují hranice manipulace, falešných zpráv a lží. Havel byl svědkem toho, že režimy – a politici –, které žijí ze lží, jimi dříve či později umírají.

Havlův život a dílo potvrzují myšlenku, že žít ve svobodě znamená převzít odpovědnost za svá přesvědčení, testovat je na základě toho, co nám říkají naše smysly a zkušenosti, a zavrhnout ta, která v tomto testu neuspějí. Když říkal, že bychom se měli snažit „žít v pravdě“, měl na mysli právě toto. Bez odpovědnosti za pravdu nemůže být v politice naděje.

Naděje na co? Na to nelze dát jedinou odpověď, protože ve svobodné společnosti musí být naděje stejně rozmanitá jako naše zoufalství. Existují však naděje, které by mohly být univerzální: že máme budoucnost, ať už si ji představujeme jakkoli odlišně, že budeme pokračovat v demokratickém experimentu, ať už budeme jakkoli srdnatě diskutovat o tom, jaká by demokracie měla být; že život našich dětí bude stejně bohatý a plný výzev a vzrušení, jako byl ten náš; že se nezničíme válkami vnitřními nebo vnějšími. To by mohly být naděje, které všichni sdílíme.

Jsou to naděje právě proto, že jsou sice možné, ale nemají žádné záruky. Jejich naplnění závisí na tom, že v ně doufáme, a má-li naše naděje něco znamenat, zavazuje nás k tomu, abychom jednali tak, aby se naplnily. Naděje bez závazku jednat je prázdná rétorika. Naděje je naším pokusem převzít odpovědnost za budoucnost.

Naděje, které jsem zmínil, jsou konzervativní: že si můžeme udržet to, co máme. Nejsou to sny o proměně, jen sny o tom, že se vyhneme nejhoršímu: válce, vyhlazení a zániku. Naděje liberála jsou vždy přizpůsobeny tomu, co je možné, udržení toho, co máme, a snaze zaručit, aby to mohli sdílet i ostatní.

Chceme-li si tedy udržet naděje, budeme se muset zříci těch, které jsou vznešené, transformativní, vizionářské, ale nemožné, zříci se, jinými slovy, onoho starého snu o sekularizující křesťanské eschatologii, přinášející ráj a vykoupení zde na zemi. Liberalismus je antirevoluční víra, která akceptuje, že v politice nejde o vykoupení, spásu nebo osvobození, jen o to, aby náš skutečně existující svět byl snesitelnější a spravedlivější pro více lidí.

Zřeknutí se marných nadějí nám pomůže, ale nedovede nás až tam. V politice se totiž stejně jako v životě potýkáme s problémem, že jsme, pokud jde o budoucnost, bezprizorní. Úspěchy společenských věd 20. století nám daly určitou víru v plánování, předvídání a prognózování. Ale naše historická zkušenost, právě z tohoto století, nám říká, že nás určitě překvapí a vyděsí to, co nám dějiny dají.

Havel pochopil, že naděje je nezávislá na předpovědi, prognóze nebo výpočtu. Všechny tyto nástroje mu mohou pomoci – neměl v těle ani jednu antivědeckou, antiintelektuální kost – ale země, v níž žil, prožila příliš mnoho radikálních změn – 1938, 1948, 1968, 1989 – na to, aby věřil, že politika může být někdy něčím jiným než sázkou na naději. Tato sázka měla podobu víry v morálku činu. Jak řekl jednomu novináři v roce 1986:

„Naděje rozhodně není totéž co optimismus. Není to přesvědčení, že něco dopadne dobře, ale jistota, že něco má smysl, ať už to dopadne jakkoli.“

Tváří v tvář radikální nejistotě dějin se liberální politika může řídit pouze úsudkem o tom, „co má smysl“, co je správné udělat nyní, i když si nemůžeme být jisti, jaké všechny důsledky to bude mít v budoucnu. Jak upozornil Loren Goldman, Havel se shoduje s Kantovým výrokem, že „můžeme doufat, pokud děláme to, co máme“. To staví kompas morálního úsudku do středu liberální politiky. I když před námi v politice stojí volba mezi menším a větším zlem, je nezbytné uchopit zlo ve volbě a pochopit morální charakter volby, kterou musíme učinit. Havel říká, že nelze mít politiku naděje, pokud není vedena neochvějným morálním přesvědčením o liberální trojici spravedlnosti, inkluze a svobody. To, co dává jeho odpovědi autoritu, je samozřejmě jeho vlastní život. Vydržel ve vězení bez naděje, že ho to dovede, jak se stalo, k prezidentství svobodného Československa. Proto mu nasloucháme, jako bychom měli naslouchat každému, kdo zaplatil cenu za to, čemu věří.

Potřebujeme naději, která se odmítá nechat zastrašit tím nejhorším, co by se mohlo stát. Být nadějí vyžaduje mít na paměti, že bychom stále měli nahromaděnou zásobu lidského poznání a nástroje, které nám dává. Jsme marnotratní lidé, plýtváme se svými znalostmi a stále ztrácíme nebo zapomínáme, co lidé poznali, ale nemůžeme to ztratit všechno. Jsme vynalézavý druh a můžeme se spolehnout, že naše vynalézavost obnoví znalosti a nástroje, které nás vyhrabou z problémů. Mohli bychom však být ve velmi špatném stavu: plazit se po jaderné havárii, být pomláceni válkou nebo bojovat o dech s hořící přírodou. Potřebujeme tedy naději dostatečně pevnou, dokonce dostatečně ironickou, abychom mohli skutečně žít v budoucnosti, která nám v současnosti působí noční můry.

Místo víry v pokrok, která kdysi tak sebevědomě podporovala liberální víru, se dnes liberální naděje musí opřít o víru v minulost, totiž že lidský projekt je srozumitelný. Náš příběh, navzdory tomu, co řekl Shakespeare, nebyl příběhem hluku a vzteku, který nic neznamená. Dějiny jsou nepřetržitým, nikdy neukončeným bojem o ovládnutí sebe sama, o udržení našich nejhorších instinktů pod kontrolou institucí a hodnot. Některé úspěchy těch, kteří šli před námi, jsou inspirující, některé nahánějí strach, ale jak dobro, tak zlo jsou pro nás srozumitelné, i když si význam našeho dědictví každý den vykládáme jinak. Minulost není posvátná ani svatá. Je to dědictví tragické, protože obsahuje tolik bezdůvodného barbarství. Je to však také příběh našeho srdcervoucího úsilí osvobodit se od osudové přitažlivosti. Mít naději do budoucna znamená držet se této víry, že minulost pro nás zůstává srozumitelná jako průvodce, inspirace a varování.

Tato představa o srozumitelnosti minulosti podporuje klíčovou představu o budoucnosti, představu, že nám nabízí posmrtný život. Jedná se o světský posmrtný život, nikoliv ten v nebi, ale ten zde na zemi. Jak tvrdil Samuel Scheffler, v přítomnosti chápeme sami sebe jako posmrtný život těch, kteří odešli před námi. Věřili, že si je budeme pamatovat, a měli pravdu. My jsme si na ně skutečně vzpomněli a snažili jsme se pokračovat v tom, co dělali oni. Protože naši předkové vkládali své naděje do nás, je rozumné, abychom i my vkládali své naděje do těch, kteří přijdou po nás.

Naděje je víra v budoucnost založená na víře v minulost. Je to víra, že budoucnost se od nás bude učit a že bychom jim měli podat co nejlepší zprávu o životě, který jsme prožili, abychom jim ji mohli předat. Tento řetězec srozumitelných vzájemných závazků napříč generacemi vytváří a udržuje naději.

Naděje je tedy ctnost, která uzavírá pascalovskou sázku o čas: že pro nás bude existovat život po životě a že lidský projekt, který jsme zdědili, stojí za to předat další generaci a těm, které přijdou po ní.

Ke všem prvkům oživeného liberalismu 21. století, které jsem nastínil na začátku této přednášky, bych na závěr přidal ještě jeden prvek: odůvodněnou důvěru, že bude existovat posmrtný život, v němž se naše naděje mohou naplnit. Dodal bych, že v době, kdy jedna generace ustupuje druhé, by přednáška Havlova jména měla končit připomenutím toho, co z něj udělalo inspiraci: člověka naděje v době temnoty.

Michael Grant Ignatieff je kanadský historik, spisovatel, politik, bývalý předseda Liberální strany a vůdce loajální opozice Jejího Veličenstva.

Fiala a Fico odmítli jít společnou cestou

 Letos snad poprvé od roku 1993 došlo k oficiální roztržce mezi českými a slovenskými politiky. Český premiér Petr Fiala odmítl tradiční formální přátelskou schůzku se slovenskou vládou vedenou premiérem Robertem Ficem. Důvodem sporu jsou rozdílné pohledy na ruskou agresi na Ukrajině. Pohledy v českých zemích? Jeden nabízí tento článek: 

Pro generace Čechů vyrůstající po roce 1945, byli Slováci vždycky samozřejmými příbuznými. Schopnost domluvit se podobnými jazyky budila pocit, že Češi a Slováci jsou prakticky tentýž národ s podobnými tradicemi, zvyky a vnímáním dějin. Masarykovi zakladatelé Republiky česko-slovenské dokonce vytvořili oficiální československý národ. Jenomže ono to nikdy nebylo tak, jak si čeští šovinisté představovali, Slováci vždy překvapili něčím, co Praha nechápala, i když rozpory nechtěla přiznat. 

První rozdíl je již v samotné existenci národa a jeho státnosti. Pro Čechy je stát s hlavním městem Prahou a hlavou státu na Hradě něco naprosto samozřejmého. Každý ví, že skoro 800 let existovalo české království a že jeden český král byl dokonce císařem Svaté říše římské. Je pro nás samozřejmé, že mluvíme a píšeme česky a nikdo nepochybuje o tom, že jak náš národ tak stát má právo na existenci, dokonce i hranice našeho státu jsou historické dané přírodními podmínkami. Ani v dobách, kdy byly české země součástí Habsburské říše nebo Třetí říše nebyly nikdy zpochybněny tradice českého státu, vždy se mluvilo česky, i když povinným úředním jazykem byla němčina.  

Jenomže Slovensko mělo hodně odlišnou historii. Uhry byly národnostně mnohem nepříznivějším prostředím než Rakousko, potlačování slovenského jazyka a samotné ideje slovenského národa probíhalo v rozměrech, který by si v Rakousku nikdo netroufl ani představit. Slováci před rokem 1939 nikdy neměli svůj stát a proto pro ně byla a je otázka slovenského národa, národního sebeurčení a slovenského státu mnohem silnější a cennější, než pro Čechy. Nutno uznat, že Slováci pro obohacení své historie dělali od roku 1918 vše možné i nemožné.

 A slovenská kultura je hodně maďarská kultura. Slovenská mentalita je de facto maďarská mentalita. Tam je jediný problém a to je jazyková bariéra. Kdyby nebylo Štefánika, bylo by asi dnes Slovensko součástí Maďarska, maďarština by tam byla úředním jazykem a byla by to politická bašta Viktora Orbána.

Vznik Československa po první světové válce znamenal pro Čechy obnovení jejich historické samostatné státnosti – ale pro Slováky to bylo nouzové řešení, jen změna hlavního města se udála, místo k Budapešti museli hledět ku Praze. Hranice Slovenska byly stanoveny uměle, bez ohledu na historické hranice a bez ohledu na etnické složení obyvatelstva. Proto je národnostní otázka na Slovensku stále živá. Zatímco Češi brali Československo za svůj stát, u Slováků tomu tak nebylo. Slováci dobře věděli, že Beneš z nich kvůli přehlasování českých Němců v roce 1918 udělal užitečné idioty. Slováci se necítili být rovnoprávným národem a měli silnou potřebu zdůraznit svou národnost, dosáhnout většího uznání a většího sebeurčení. Proti nadvládě Prahy byli bezmocní, vůdcové slovenského odporu Hlinka, Tuka, Tiso a další se už od roku 1918 marně snažili donutit Masaryka k splnění slibu a k vyhlášení autonomie Slovenska. Odpovědí byly soudní procesy a vězení. 

Společný stát se dlouho neudržel. 14. března 1939 Slovenský sněm jednomyslně schválil vyhlášení slovenské samostatnosti. Následoval hromadný úprk Čechů ze Slovenska, čeští učitelé, četníci, důstojníci, úředníci, odborníci všech oborů i podnikatelé, kteří všestranně zaostalé Slovensko (do roku 1918 uherská Horní země) dvacet let přetvářeli na hospodářsky vyspělou a kulturní zemi, se snažili zachránit alespoň holé životy. Spolu s nimi prchali i židé a cikáni.

Zatímco rok 1939 a rozpad Československa pro Čechy byl historické trauma, pro Slováky byl naopak vznik samostatného státu něčím úžasným. A jakkoliv se na tehdejší slovenské politiky díváme jako na zrádce a zločince, z hlediska slovenského sebeurčení to vypadá jinak. Pro Slováky dodnes jsou přátelské vztahy vlády Slovenské republiky s Třetí říší a zločiny proti lidskosti během druhé světové války něčím bezvýznamným, pro ně je nejdůležitější národní úspěch. 

Slovensko během války nebylo okupované Německem, vděk za Hitlerův slib ponechání historické národní samostatnosti byl velký. Spolupráce s Berlínem vycházela slovenské vládě až do léta 1944, kdy německé armády už byly nuceny ustupovat na všech frontách. Východní fronta v srpnu se blížila ke slovenské hranici, ve Varšavě vypuklo povstání, v Bukurešti došlo k státnímu převratu, Rumunsko vyhlásilo Německu válku. Připravovalo se svržení slovenské vlády, přičemž nebylo jasné, na kterou stranu se přikloní dobře vyzbrojená slovenská armáda. Sedm týdnů před započetím povstání Gustáv Husák tajným dopisem nabídl Stalinovi začlenění Slovenska mezi svazové republiky SSSR. Snad proto ze SSSR přicházely na Slovensko tisíce partyzánů, kteří ze slovenských dobrovolníků organizovali partyzánské skupiny. Stalin Husákův návrh odmítl, protože Beneš mu už dříve nabídl dokonalé přátelství celého bývalého Československa, včetně uranové rudy.

Partyzáni se živili terorem, vydíráním obyvatelstva a rabováním vesnic. 12. srpna 1944 v martinských kasárnách povraždili členy německé vojenské delegace vracející se z Rumunska. Slovenská vláda vyhlásila stanné právo a požádala o pomoc Německo. Povstání proti Tisově republice se změnilo v boj proti německé armádě, která během září a října 1944 sice povstání potlačila, ale na počátku příštího roku ustoupila.

Po skončení války a obnovení Československa se slovenským politikům podařilo uhájit některé ústřední slovenské orgány a založit slovenské strany. Velkou iniciativu přitom vyvíjel Gustáv Husák. Ze slovenských ministrů ve Firlingerově pražské vládě se při vyhánění Němců a znárodňování statků a velkostatků "vyznamenal" hlavně komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš. Ve volbách v květnu 1946 byla na Slovensku nejúspěšnější Demokratická strana těžící z podpory katolického obyvatelstva, která získala 62 procent hlasů. Celostátně však vyhráli komunisté a Gottwald se stal předsedou vlády.

Už od května 1945 působili na území Československa sovětští poradci, kteří podle pokynů z Moskvy ovlivňovali rozhodování československých politiků, soudních a bezpečnostních orgánů. Po pražském odsouzení a pověšení jedenácti významných komunistických funkcionářů včele s Rudolfem Slánským v roce 1952 došlo i na bratislavského komunistu Gustáva Husáka, který jako buržoasní nacionalista dostal u soudu trest doživotního vězení. V roce 1963 byl společně s dalšími politickými vězni propuštěn na svobodu.

V šedesátých letech industrializace Slovenska pokračovala velkým tempem. Slovensko se ekonomicky stávalo nezávislé na Praze. Skutečnost, že o toku peněz se rozhoduje v Praze rozpalovala slovenské komunisty včetně neúnavného nacionalisty Husáka, kteří znovu vytáhli prvorepublikový požadavek na autonomii Slovenska. S tím zásadně nesouhlasil prezident Antonín Novotný, který pamatoval, jak se v roce 1939 požadavky na autonomii Slovenska proměnily v rozbití státu. Slovenští komunisté využili situace, že Novotný si nepadl do oka s novým sovětským diktátorem Brežněvem, a poslali důvěřivého Alexandra Dubčeka, aby po ÚV KSČ v Praze rozházel Novotného špinavé prádlo. Povedlo se, Novotný odstoupil ze všech funkcí. 

Dalším historickým traumatem bylo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Okupace sovětskou armádou Čechům nic dobrého. nepřinesla. Ne tak Slovákům. Po srpnové okupaci vznikla federace, nejmocnějším politikem se stal Gustáv Husák, jenž byl viděn každý den v televizi, přičemž na Slovensku byl vnímán jako úspěšný politik. Jako takový byl a je oceňován mnohými polistopadovými slovenskými nacionalisty dodnes. Čechům Husák příjemně vůbec nevoněl. Pro Slováky je jednoduše veledůležitá národní otázka, oceňují, co je pro ně dobré jako pro národ, pro Čechy, kteří v sobě stále mají zafixovaný selský původ, je nejdůležitější území, na němž žijí, dům, obec, stát. 

 Češi zdědili nepříjemné následky tlaku mocných států a okupaci svého území (Mnichov 1938, Moskva 1968), slovenské instinkty jsou naladěny jinak, rozpínavost Německa a Ruska jim pomohla k uplatnění  svérázného nacionalizmu. Putinova agrese vůči Ukrajině je v českých zemích vnímána jako pokus o pohlcení nejen Ukrajiny, ale i ostatních zemí ve střední Evropě. Češi se o svoji kotlinu, o svůj nepořádek, o svůj smrádek bojí. Taková reakce zřejmě u Slováků a jiných národů není v popředí, protože je netlačí historická trauma Bílé hory, Mnichovské dohody a roku 1968. Zdá se, že Slováci žijí v naprostém klidu, že žádná válka o území se jich bytostně netýká. 

Fialovy proměny. Pozdě, ale přece

 Petr Fiala za deset let prošel velkou proměnou. Konzervativní zůstává snad jen ve své víře a ve velmi rigidním způsobu oblékání (je schopen i na Ještěd vyrazit v saku a košili).

 Nejvíce je jeho politická proměna patrná ve vztahu k Evropské unii. Společenství, které před lety připadalo dnešnímu předsedovi vlády neschopné, brzdící a zbytečné, je najednou budoucností jeho i České republiky. Z euroskeptika se stal eurorealista, až euronadšenec. 

Jako by praktický a velmi konkrétní vhled do toků evropské moci premiéra přesvědčil o tom, že tato struktura je ve světě rozpadajícího se starého řádu životaschopná, rozhodně jiná, než když se díval na EU zvenku a neviděl, co, jak a proč se děje uvnitř. V neděli šedesátiletý politik a politolog si zřejmě uvědomil, že politika v Evropě je chápána a provozována v širších souvislostech, než domácí politika svázaná národovci do kozelce.

Pro Fialu je povinný pragmatismus, ale také posun k jinému názoru a ke změně postoje. Jako předseda vlády jistě má odpovědnost za celou republiku, ale v užším politickém smyslu upřednostňuje své velmi jasně vyhraněné voliče. Vypadá to jako pragmatické smíření s realitou, lze to ale také vnímat jako naprostou rezignaci na politiku ve smyslu přesvědčování většiny o tom, kam a proč vede správná cesta do budoucnosti. 

Z ideologického pravicového politika se v posledních letech stal  ochránce západních hodnot. 

50. Země živitelka 2024

 

Směr výstaviště České Budějovice

Zemědělská výstava pod názvem ZEMĚ ŽIVITELKA se koná ve dnech 22. až 27. srpna 2024 už po padesáté. Poprvé se konala v roce 1972. Zemědělské výstavy se zde pravidelně konaly od roku 1960, byly to výstavy krajské a okresní. Lze narazit i na starší záznamy o hospodářské výstavě v roce 1937, kterou navštívil prezident Beneš.

3. světová válka se blíží

 Situace na Ukrajině se stává stále více napjatou. Ruské vedení, včetně prezidenta Vladimira Putina, neustále hrozí použitím jaderných zbraní, což vzbuzuje obavy na celém světě. Putin dokonce dříve přesunul některé taktické jaderné zbraně do Běloruska, čímž zvýšil tlak na Západ a NATO.

Podle Josefa Krause, vedoucího oboru Bezpečnostní a strategická studia na Masarykově univerzitě, je riziko globálního konfliktu vyšší než kdykoliv předtím.

"Spojené státy a Západ jako takový silově, vojensky a mocensky světu stále dominují a jakýkoliv další vyzývatel, ať už je to Rusko, či Čínská lidová republika, jsou ještě daleko od toho, jakou moc Západ má. To minimálně po stránce technologické, ekonomické a další. To neznamená, že to za příkladem 10 let nemůže být jinak, ale v současné chvíli Spojené státy nemají globálního vyzývatele," 

Ruské hrozby jadernými zbraněmi jsou však více než jen prázdné řeči. Ostatně to tvrdí místopředseda ruské Bezpečnostní rady a bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv. Ten už tři roky podobnou rétorikou, která se dá de facto označit za »ruskou specialitku«, svět straší. Kreml však nikdy jeho slova oficiálně nepodpořil. Nicméně Medveděv nedávno světu oznámil, že když Rusové hovoří o použití jaderných zbraní na Ukrajině či v jiných zemích, nejde o zastrašovací taktiku. 

Velkoměsto se sluní, venkov se topí v bídě

 Podle Českého statistického úřadu přibývá materiálně deprivovaných lidí. Třetina lidí nemá na nábytek. Lidé nemají na jídlo, topení nebo nájem. Problém jsou podle statistiků ceny energií a bydlení, dokonce i pro vysokoškolsky vzdělané lidi.

Premiér z Brna jako tvůrce ohromného propadu české ekonomiky, platů a životní úrovně za povzbuzování prospěchářů z ODS poskakuje v pražském ringu, šermuje, nohama rukama bije imaginárního rivala hlava nehlava. Náš zasmušilý fialový borec muší váhy se svými moravsko-slezskými sekundanty se snaží podpásovými údery zlikvidovat český venkov. 

Chudý je ten, kdo nemůže:

+vyměnit opotřebovaný nábytek za nový.

+ uhradit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov.

+ uhradit neočekávaný výdaj výši 14 100 Kč (údaj z roku 2023).

+ jíst maso nebo jeho vegetariánské náhražky každý druhý den.

+ dostatečně vytápět byt.

+ utratit malou částku pro sebe každý týden.

+ pravidelnou placenou volnočasovou aktivitu.

+ automobil.

+ hradit pravidelné platby spojené s bydlením.

+ pořízení nového oblečení.

+ setkávat se s přáteli a příbuznými jednou měsíčně.

+ připojení k internetu.

+ alespoň dva páry bot.

 Všechno toto člověk si zaslouží. Tragédií je, že se lidé dostávají do dluhových pastí třeba kvůli školním potřebám. 

ODS si zřejmě vydržuje dezinformátory, kteří na sociálních sítích a v diskusích urážejí chudé lidi. Podle nich leniví a nevzdělaní lidé z venkova všechny peníze prokouří a propijí, naopak lidé z velkoměst jsou všichni vzdělaní, pracovití, všeho schopní, a proto mají dostatek peněz na drahá tlustá auta a na válení na Kanárech..

Mnoho lidí vědělo jak zabránit střelbě na fakultě, jenom policie ne

 Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. Jsou pak v šoku, když se ukáže, že to někdy nefunguje. Například když ani všemocná věda nedokáže zabránit šíření covidu nebo když všemi prostředky vyzbrojená policie nestihne zastavit vraha na Filozofické fakultě.

Je těžké se smířit s tím, že systém nepočítá s náhodou, že ji neumíme zapracovat do rutinních postupů a že vyšetřovaní není dostatečně rychlé a policisté nezastaví zločince, který vzdor veškeré snaze nakonec zabíjí. Notoričtí nespokojenci budou navždy přesvědčeni o tom, že policejní systém funguje špatně, že policie dělá chyby. Stačilo se přece podívat do kamery na vrátnici, stačilo včas vyklidit fakultu… Jak jednoduché, viděli jsme to přece všichni ve filmu!

Od počátku si do vyšetřování zpětně promítáme závěrečný masakr, s nímž se mělo počítat. Mělo to přece dopadnout dobře, jako v těch báječných televizních detektivkách, kdy se vraha podaří zastavit a všichni obdivují, jak chytře a analyticky propracovaně policie funguje. Jenže detektivky, ty relativně dobré a nikoli falešně iluzivní, nabízejí jiný obraz policejní práce. Je plná omylů a špatných verzí, které se nakonec rozpletou s větším či menším úspěchem. Pod časovým tlakem roste i nebezpečí chyby, což se zřejmě stalo i při honbě na budoucího střelce z filozofické fakulty. Otázkou ale je, zda je to omyl vyšetřovatelů, špatná volba nebo chyba systému, který nelze ze systému zcela eliminovat. Ne, to není fatalismus, spíše přízemní reálný a praktický pohled na věc.

Všichni už dnes víme, jak bychom to my dělali správně, co a jak rychle by se mělo udělat. Příbuzní obětí, ale i novináři, kteří se převlékli za svědomí společnosti, zajímá už jen jméno toho, kdo lov na vraha tak strašlivě zpackal. Jako bychom pro klid vlastní duše potřebovali ukázat prstem a říct – ten, ten za to může! Vina musí mít jméno a obličej, aniž bychom uvažovali, kde a jaká je vlastně vina v tomto případě. Že obecnější odpovědnost nese ministr, šéf policie i velitel kriminálky, se zdá být samozřejmé. Odstoupí-li všichni, bude do budoucna jasno, jak vše udělat lépe a pečlivěji? Poběží kriminalisticky stroj konečně dobře, tedy přesně tak, jak všichni ve slepé modernistické víře očekáváme, tedy – dokonale?!

Očekávat se to nedá. Tak jako neexistuje dokonalý zločin, neexistuje ani dokonalé vyšetřování. Z tohoto faktu bychom měli vycházet i při hodnocení z dnešního pohledu příliš pomalého a děravého hledání střelce na FF. Hledáme „stíny v mlze“. Nic přesnějšího k celé bolestivé a smutné události se skoro ani říct nedá. Možná budeme vědět, jak lépe na tyto stíny svítit, jak rozfoukat mlhu, jak vyvolat kontrast, aby se zjevila realita, jistotu úspěchu však nebudeme mít nikdy. Systém ale nějak reagovat musí a jediná cesta, kterou zná, je brát každé ohrožení jako smrtelné a osudové. Jak se to například stalo nedávno na Václavském náměstí v Praze, kde se objevila dvě opuštěná zavazadla. Policie kvůli tomu zastavila provoz metra a tramvají, vyklidila prostor, a pak zjistila, že nebezpečí nehrozí.

Systém, který lze jen těžko zlepšit dalšími přesnými předpisy a metodickými popisy vyšetřovacích postupů, bude nyní preventivně přecitlivělý. Je a bude to jediný skutečně viditelný výsledek snahy o zdokonalování kriminalistického systému, z něhož se snažíme vypudit náhodu. Stíny v mlze zůstávají, a my se jich vzdor naději, že ihned uvidíme jasné kontury a detaily figur, budeme bát daleko více než předtím.

Maďarsko se ujalo předsednictví Rady EU

 Až do konce letošního roku Maďarsko vykonává rotující předsednictví Rady EU. To samozřejmě Budapešti nedává žádnou diktátorskou moc - EU a její instituce jsou mnohem mnohovrstevnatější a odolnější. Maďarské vládě to však dává klíčovou roli při předsedání zasedáním na nejvyšší úrovni a určování agendy těchto rozhodujících jednání.

A to je dost znepokojivé, vzhledem k tomu, že maďarská vláda přistupuje k demokracii a lidským právům v Maďarsku jako k ničení. Premiér Viktor Orbán a jeho vládnoucí strana Fidesz již 14 let "systematicky centralizují moc, vyprazdňují demokratické záruky a oslabují právní stát".

Orbán mění ústavu země podle svého rozmaru a vyhlásil několik výjimečných stavů, které mu umožňují vládnout pomocí dekretů, a obchází tak dokonce i parlament, který je nyní "gumovým razítkem". Vládnoucí strana dělá vše pro to, aby umlčela kritiky, útočí na nezávislé novináře, média a organizace občanské společnosti, včetně nejnověji protikorupční organizace Transparency International a skupiny investigativní žurnalistiky Átlátszó.

Neustále také očerňuje menšiny - migranty, LGBT a další -, aby vyvolala nenávist a vytvořila obětní beránky, kteří mají odvést pozornost lidí od jejich protidemokratického uchopení moci a od skutečnosti, že Maďarsko je pod vládou Fideszu nejzkorumpovanější zemí v EU a také nejchudší. Vydávají velké částky z peněz daňových poplatníků na celostátní mediální kampaně vyvolávající strach a dezinformace proti těmto skupinám - a také proti Evropské unii.

Minulý měsíc maďarští představitelé prozradili, že mottem maďarského půlročního předsednictví v Radě Evropské unie bude ohromující neoriginální heslo "Make Europe Great Again " neboli MEGA. Nevíme, na kterou éru evropských dějin tím maďarská vláda naráží, ale víme, že mnozí z nás, kteří jsme sledovali jejich zneužívání v posledních 14 letech, se MEGA-obávají toho, co přijde v příštích šesti měsících.

"Já tě mám opustit?" podivil se Vodička. "Ty neznáš Maďary, říkám ti to pořád. My musíme být opatrní. Já ho plácnu." (Osudy dobrého vojáka Švejka)