Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pátek 25. listopadu 2022

Listopadové události. Zahradníček komentuje

 25.11.2022; 6:57 - Nepříjemně sychravý je konec listopadu 2022. nepřízeň počasí doplňují politické a ekonomické problémy, a také nervozita mezi obyvatelstvem České republiky. Dnes ministerstvo vnitra oznámí jména lidí, kteří by se chtěli stát českým prezidentem. Ode dneška tedy zesílí nechutná předvolební kampaň, na povrch bude vyplouvat špína, o které veřejnost neví, ani nechce vědět.

Před 33 lety, 25. listopadu 1989, ještě mělo Rudé právo na titulní stránce heslo "Listopad, měsíc československo-sovětského přátelství". Toho dne byla na pražskou Letnou svolána protikomunistická demonstrace, na kterou přišli a přijely nejrůznější skupiny lidí, od disidentů, přes studenty, herce až k cikánům, zástupcům komunistické vlády a civilním příslušníkům bezpečnosti. Hovořilo se o jednom milionu lidí, postupem času se odhad snížil na 800 tisíc, skutečnost byla zřejmě ještě menší číslo.  Demonstraci přímým přenosem vysílala Československá televize. Ač organizátorům demonstrace šlo o předvedení jednotného postoje veřejnosti proti komunistickému režimu, už tehdy se objevily náznaky rozpolcenosti obyvatelstva,  především náznak rozdělení státu.

Včera měli Američané jeden ze svých největších svátků, Den díkůvzdání. Každý čtvrtý čtvrtek v listopadu si připomínají tento den v roce 1621, kdy evropští osídlenci oslavovali první úspěšnou sklizeň na americkém území. Tedy v USA je něco jako české dožínky a posvícení dohromady. Na amerických stolech včera ovšem nebyla česká husa, ale krocan. Čím větší, tím lepší.

Američany jsme si včera mohli připomenout i jinak, 24. listopadu 1945 byl zahájen odsun americké armády z Československa. Při slavnostním rozloučení v Praze, američtí velitelé neopomněli si postěžovat na to, jak těžký pro ně pobyt na českém území byl. Byla zde sice jazyková bariéra, ale ta nebylo tím nejhorším. Velkým problémem byl nacionalizmus, který pro občany USA je něčím naprosto neznámým. Čeští a slovenští osídlenci, kteří do pohraničí přicházeli, se americkým vojákům snažili dokazovat, že civilisté hovořící německým jazykem jsou poražení nepřátele a podle toho se s nimi má jednat bezohledně. Američtí velitelé při loučení sdělili, že na území západně od demarkační čáry Dolní Dvořiště, České Budějovice, Písek, Rokycany, Cheb splnili úkol, jímž bylo zajistit pořádek a předat dohled nad obsazeným územím československé armádě a československým úřadům. 

Josef Zahradníček


čtvrtek 24. listopadu 2022

Lež má někdy dlouhé nohy

 Proč zrovna české země byly drtivě postiženy chronickou národoveckou lží a z ní plynoucí nenávistí? "Němci rozpoutali válku, proto si zasloužili trest," ještě dnes vykřikují "stateční" čeští vlastenci.

V pořadu natočeném krátce po roce 1990 v Pohoří na Šumavě se ještě žijící rodáci z této obce vyjadřovali k vyhnání po roce 1945: "My jsme nebyli Němci, ale Rakušané. V roce 1918 jsme proti své vůli byli státní hranicí odříznuti od Rakouska, přišli jsme o obchodní a společenské kontakty se sousedními obcemi. Z české strany byl na nás už za První republiky vyvíjen nátlak, buď se počeštit, nebo vystěhovat. Přes veškerou diskriminaci z českého vnitrozemí (policisté, celníci a další úředníci byli jen Češi, školu a veškeré dění v obci jsme si museli financovat sami) Pohoří žilo rušným životem. Zabývali jsme se hlavně výrobou a barvením skla, chovem dobytka a prací v lese. Měli jsme své problémy spojené s tvrdým životem v horách. Veškerá politika nám mohla být ukradená. V roce 1938 jsme byli zase připojeni k Rakousku, které bylo součástí Třetí říše. Žádnou válku jsme nechtěli, ani nerozpoutali. Válka nás připravila o 76 mladých zdravých spoluobčanů, kteří na frontách zahynuli. Přestože jsme se proti Československu ničím neprovinili, byly jsme v letech 1945-1946 z našich domovů vyhnáni. Pocit nespravedlnosti a křivdy je horší než utrpení spojené s nedobrovolným opuštěním osady, kde naši předci žili a pracovali mnoho století, je horší než lítost nad ztrátou majetku, horší než problémy s hledáním nových domovů."

Vyhnanci by důvod k nenávisti Čechů mít tedy mohli, ale oni už vyhnání brali po létech brali spíš jako osud, poválečné poměry, které naštěstí už mají dávno za sebou. Ve spoustě Čechů, kteří se narodili dlouho po válce, však slovo Sudeťáci žene krev do očí. Proč? Za to, že jejich tátové a dědové se podíleli na rabování majetku českých Němců a za to, že potom nechali vysídlené oblasti zpustnout tak jako Pohoří na Šumavě? "Němci rozpoutali válku," zní z hrdel současných českých národovců, kteří zřejmě litují, že na Benešův rozkaz "Vylikvidujte je!" nemohli být při tom, mezi poválečnými partyzány, kteří vyháněli, týrali a zabíjeli lidi jen kvůli tomu, že mluvili německým jazykem.

O Pohoří na Šumavě už od 30. let minulého století do současnosti (Z původního městečka nezbylo nic než ruiny kostela a hřbitova.) jsou šířeny legendy,  že zde byli příbuzní Adolfa Hitlera, či dokonce, že se zde Adolf Hitler narodil. Obojí je nesmysl, protože bylo zjištěno, že otec Adolfa Hitlera si nechal se nechal ve 40 letech života přejmenovat ze jména Schickgluber (jméno jeho svobodné matky) na jméno Hitler, což bylo jméno nějakého vzdáleného příbuzného, jenž se jmenoval Hüttler. 

V Pohoří na Šumavě byli Hietlerové (Hitlerové) ve  čtyřech domech:Na čísle 4  byl Josef Hietler, jemuž se říkalo "Truhlář Hitler", na čp. 5 byl Johann Hietler nazývaný Horní Hitler, čp. 24 byla výnosná hospoda s tanečním sálem o velikosti 12x12 m, ve které byl hostinský a řezník Ignaz Hietler zvaný "Dolní Hitler." Jiný Ignaz Hietler na čísle 104 byl nznám jako "Cestář Hitler." 

Führer Adolf Hitler sice "rozpoutal válku," avšak české země o válce až do května 1945 věděli mnohem méně, než se ví dnes o válce na Ukrajině. Na rozdíl od jiných zemí, přes které fronty přešly a ve kterých německé vojenské a policejní složky zabily a týraly mnohem víc lidí než v protektorátu. Dnes však mezi novými generacemi obyvatel Francie, Beneluxu, Norska, Dánska, ale i Polska a pobaltských zemích žádná viditelná zášť vůči současným Němcům není. Na válku tam už jaksi zapomněli. (stk)



sobota 19. listopadu 2022

Od svatořečení Anežky Přemyslovny po Velkou českou Zlatou horečku. Zahradníček komentuje

 19.11.2022; 14:18  - Po neobvykle teplém počátku listopadu má podle předpovědí meteorologů náhle přijít nezvykle silná listopadová zima. Ohlásila se v noci z pátku na sobotu, kdy napadla vrstva sněhu okolo 5 cm a mírně mrzlo. Na silnicích je náhle nezvyklý klid, zbytečné jízdy autem musejí počkat na dobu, až budou silnice holé. 

Letošní oslavy 17. listopadu byly proti minulým rokům hodně klidné. I po 33 letech se dá vzpomínat na dobu tehdejší. V záplavě vzpomínek a komentářů o listopadu 1989 se vytratila jedna událost, která vlastně odstartovala Sametovou revoluci: 12. listopadu 1989 se 10.000 československých katolíků, kteří mimořádně dostali výjezdní povolení, vydalo  do Říma na svatořečení Anežky České papežem Janem Pavlem II. Byl to první velký politický ústupek komunistů, pro něž byla katolická církev jedním z hlavních nepřátel. 

Už od začátku roku 1989 bylo v Československu podivné ticho. Na jedné straně začaly demonstrace na Václaváku, kterým se dnes říká „Palachův týden“, ale v zásadě obyvatelstvo bralo politické události doma i v okolních zemích jako běžné nacvičené televizní inscenace. Jako by události v Sovětském svazu, v Polsku či v Maďarsku proběhly podle předem připravených plánů komunistů a Československa se vůbec netýkaly. Pravdou je, že v rámci tzv. východního bloku mělo Československo dobrou životní úroveň a většina obyvatelstva po změnách netoužila.

 Obyvatelstvo už umělo s komunistickým režimem celkem v klidu žít. Po trpkých zkušenostech lidí s následky roku 1948 a 1968 se očekávalo, že komunisté se s politickou i ekonomickou krizí vyrovnají podle polského či maďarského vzoru a obyvatelstvo se přizpůsobí. Zásadní československý rozdíl byl také mezi obyvateli větších měst a venkovem. Venkov, jenž neznal příliš panské choutky, netoužil po luxusním zboží ze Západu a po luxusní dovolené u moře na Bahamách nebo v Thajsku, si změny nepřál. Lidem na venkově stačilo v podstatě to, co bylo na trhu. Venkov v tomto byl zcela opakem Prahy a několika dalších velkých měst, kde se  před Tuzexem a podobnými prodejnami v kteroukoli denní dobu formovaly fronty na zboží ze Západu.

Různé skupiny, kterým se dnes říká disidenti, a také samotná KSČ, se domnívaly, že může dojít ke konfliktu. Po 33 letech dnes se na internetových fórech mnozí mladí diskutéři mylně domnívají, že před rokem 1989  komunistický režim byl slabý, neboť ho představovalo jen několik desítek komunistů ve vládě, proti nimiž byly tisíce  disidentů a 10 milionů nespokojených obyvatel. Mnozí lidé jsou dnes schopni tvrdit, že stačilo vyjít do ulic a vyzvat komunisty k odchodu. Skutečnost byla zcela jiná. 

Členů KSČ byly na 2 miliony, další 2 miliony byli rodinní příslušníci, kteří proti politice KSČ nebyli, protože rudým rodinám poskytovala značné výhody. Dále zde byl asi 1 milion bývalých kovaných komunistů, kteří kvůli chvilkovému poblouznění Dubčekem a nesouhlasu s okupací nebo z nějakých jiných malicherných důvodů přišli po roce 1968 o komunistickou legitimaci. Navíc zde byla spousta starších nestraníků z řad prvorepublikového proletariátu, jimž se za vlády komunistů značně zvýšila životní úroveň. Ti o návrat ke kapitalizmu rozhodně nestáli. Když se k tomu připočtou obvyklé 2-3 miliony lidí, kterým bylo jedno, kdo je u moci, zůstal sotva 1 milion lidí včetně několika set disidentů, kteří komunisty u moci mít nechtěli.

Pochybovači o tom, že změna režimu byl vlastně zázrak, by měli brát v úvahu skutečnost, že komunisté tehdy řídili všechno, členové KSČ zastávali všechny vedoucí funkce v podnicích, úřadech, školách, v městech, obcích, nejrůznějších institucích i v zájmových organizacích. Člen KSČ měl přednost při obsazování jakéhokoli místa, od generálních ředitelů po domovní důvěrníky. Členství v KSČ bylo prakticky povinné u všech příslušníků bezpečnosti a u velitelů v armádě (od generálů až po svobodníky). KSČ měla na svou obranu dobře vyzbrojené a vycvičené Lidové milice, což byla jakási obdoba SS v nacistickém Německu. 


Slavná studentská demonstrace nebyla organizována disidenty, ale vysokoškolskými svazáky, a za podpory ÚV SSM v čele jeho předsedou Mohoritou, členem ÚV KSČ.  Proč a jak to dopadlo na Národní třídě, je dodnes nerozluštěná otázka. Jasné však je, že v tom všem mělo prsty nedorozumění mezi komunistickými špičkami bezpečností. Víceméně pokus o převrat s účastí některých komunistů a StB pod pláštíkem studentské demonstrace se zvrhl. A pak už vše šlo samospádem. Poté, co StB vypustila fámu o smrti studenta Šmída, mezi disidenty vypukla obava, která se dnes zdá možná směšná; "Co kdyby někdo z hlouposti anebo nějaký provokatér začal věšet komunisty na lucerny.“ Takovou nenávist už tehdejší mladá generace neznala, ta lidi opustila za normalizace. K vyřizování účtu s komunisty bylo našlápnuto za Pražského jara v roce 1968, a komunisté za pomoci sovětské armády vyhráli. 

 Komunistický systém se v roce 1989 sesypal, protože neměl peníze, celý Sovětský svaz i Rada vzájemné hospodářské pomoci mlely z posledního. Pod hladinou zdánlivého klidu to vycítili lidé v celém východním bloku. A s Gorbačovem a pádem ekonomiky přišel zlom. V Československu se to čekalo nejméně. Pokud zde někdo byl na převrat připraven, tako to byli některé skupiny komunistů a ekonomů. Byla zde sice Charta 77, kterou oslavovala západní media, ale na  převzetí vlády od komunistů připraven nebyl nikdo.  Představy disidentů zřejmě byly takové, že nadále budou v dosavadní nelegální opozici, která společně se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky bude vydírat a komandovat komunistickou vládu.

Najednou to prasklo, komunisti, pro něž nebylo problémem demonstrace rozehnat a disidenty poslat za mříže. prozíravě ustoupili na celé čáře, lidově se tomu říká „mít více štěstí než rozumu“. Disidenti a chartisté začali tápat, neměli lidi do vlády natož do parlamentu a úřadů, nezbylo jim než se o místa dělit s komunisty a těmi, kteří budou mít zájem. Toho využila skupina ekonomů v čele s Klausem, kteří věděli o obrovském státním majetku, věděli, kde leží a kam pro něj sáhnout. Nejdříve však potřebovali získat moc a odstranit ty lidi, kteří státní majetek chtěli hájit, kteří propagovali postupnou privatizaci jen ztrátových podniků. Tunelářům státního majetku pomohli slovenští nacionalisté, kteří snahou o získání samostatnosti přinutili media, a tím veřejnost, věnovat se otázkám rozdělení Československa. Klaus, Čermák, Kočárník, Dyba, Macek, Dlouhý, Sokol  aj. se zasloužili o vyvolání české Zlaté horečky, při níž na úkor statisíců poctivých dělníků a zemědělců byly úspěšné  československé podniky zprivatizovány a levně prodávány zahraničním společnostem.  

Josef Zahradníček

středa 16. listopadu 2022

Kdo se bojí pravdy?

 Na výročí antisemitských násilností Křišťálové z noci 6. listopadu 1938 v Německu a v nacisty zabraném Rakousku a Sudetech vzpomněl letos jen málokdo. A nejspíš česká media nechtějí připomínat ostudný nedostatek lidskosti a solidarity vlád demokratických zemí.  Přiznává se tím to, že v židovské otázce Československo, včele s hradním intrikánem Benešem, sympatizovalo s nacisty a všemožně blokovalo a znemožňovalo příchod židovských uprchlíků z nacistického Německa, a  po anšlusu i z Rakouska.

Armáda České republiky dnes mluví s hrdostí o svých bojových tradicích, ale nikdy nenašla odvahu přiznat se a omluvit za nezákonné vraždění a násilné vyhánění německých civilistů v poválečném létě 1945.

Armáda neodsoudila naprosto zbytečné poválečné formování „partyzánských“ jednotek, vysílaných od poloviny května 1945 do pohraničí k týrání bezbranných lidí, k rozsévání strachu a zahánění stovek tisíc Němců do československých „koncentračních táborů“ –  v dochovaných českých mapách a dokumentech se sběrné tábory  pro české Němce tak oficiálně nazývaly..

Nějak nejsme pořád ochotni otevřít tragickou pravdu o tom, že tyto zločiny proti civilnímu obyvatelstvu plánovali generálové, kteří jinak v letech války proti nacismu prokázali velitelské schopnost. Generálové Ludvík Svoboda, Karel Klapálek, Bohumil Boček, Josef Bartík, Oldřich Španiel (a mnozí další) nepřestali být válečnými hrdiny – i když z poválečného období mají ruce potříšněné krví bezbranného civilního obyvatelstva.

České (i moravské a slezské) účelové zapomínání se přece už dávno stalo tradicí a nemilou součástí národní kultury. Profesionální armáda nové doby to ale nemá zapotřebí. Mohla by jít zbytku společnosti i celé politice příkladem ve vyrovnávání se se zamlčovanou částí minulosti. Středověký chorál „Ktož jsú Boží bojovníci“, který si dnes armáda dává hrát při slavnostních nástupech, odkazuje na husitskou tradici. Zapomíná na Husův odpor proti lži a jeho mnohokrát opakovaný biblický výrok „jen pravda vás vysvobodí“. Strach z českých komunistů, benešovců a jiných vlastenců by moderní armáda neměla předávat z generace na generaci.

neděle 13. listopadu 2022

Přímá volba prezidenta ČR je nepovedená napodobenina USA

 Na Pražském hradě, v křesle hlavy státu, usedalo od roku 1918 už 11 prezidentů. Z nich lidsky vyčnívali jen dva. T. G. Masaryk a Václav Havel se na Hrad dostali v různých dobách porevolučních. Oba se před volbou nějakým způsobem, i když velmi rozdílným, zasloužili o změnu politického systému v českých zemích. Prezidentský kandidát před tokem 2013 si nemusel předcházet veřejnost, nemusel si hrát na politika, který slibuje veřejnosti modré z nebe. Ani jeden z těchto dvou by se v současnosti asi na Hrad nedostal, ať by volba probíhala nepřímo parlamentem, nebo přímo občany. Morálkou se nedá zbohatnout ani udělat politická kariéra. 

První prezident Masaryk nic nenechal náhodě. Zřejmě už brzy po odchodu do zahraničí v roce 1915 si vyhodnotil, že jako ostřílený politik, dlouhodobý poslanec vídeňské Říšské rady, může po skončení války stát v čele českých zemí, ať budou součástí rakouské či nějaké jiné evropské federace. Chtěl být uznávanou důstojnou postavou, jakousi kombinací monarchy a prezidenta. To se mu později podařilo. Věděl, že pro politikovu oblíbenost je důležitý střídmý populizmus a noblesa, jeho zjev, postava, chování, vyjadřování. Podřídil tomu životosprávu i tělesnou kondici (v 65 letech se naučil jezdit na koni).  Byl si dobře vědom, že obyvatelstvo českých zemí je zvyklé uctívat stařičkého Františka Josefa, kterého proto chtěl napodobit. Nechtěl však působit jako japonský císař s napomádovaným dvořanstvem, který má postavení boha, ani jako nějaký splašený revolucionář s bambitkou.  Masaryk odmítal demonstrace: "Nepřijel jsem do Čech, abych se nechal komandovat ulicí." Chtěl, aby politické změny byly uskutečňovány bez změn ekonomických a sociálních, které by české země znevážily v zahraničí, uznával jen výsledky voleb.

Václav Havel byl stejně jako Masaryk prezidentem zvolen parlamentem krátce po převratu. Havel jako disident měl zkušenosti s politikou jiné než Masaryk. Rozhodně Havel neměl zkušenosti jako představitel nějaké oficiální politické strany. Jistě ho ani ve snu nenapadlo, že by byl zvolen až na Hrad. Měl za sebou krátkou dráhu spisovatele-dramatika a zaměstnance divadla, po roce 1968 byl normalizačním režimem zahnán do ústraní, takže využil možnosti k ilegálním kontaktům se zahraničím a za pomoci Listiny práv a svobod, kterou Husákův normalizační režim schválil (ale nedodržoval) kritizovat totalitní praktiky československé vlády. Od poloviny 70. let minulého století byl soustavně sledován Státní bezpečností a poté, co se stal mluvčím Charty 77, několikrát uvězněn. Havlovo jméno se nesmělo v mediích objevit, proto při listopadové revoluci89, nejméně polovina obyvatel slyšela o Havlovi poprvé v životě. Při demonstracích se projevil jako neohrožený řečník, takže se brzy objevily plakáty "Havel na Hrad". Na prezidenta ho navrhl režisér Miroslav Macháček. To Havel jistě nečekal, jeho jádro umělce a dramatika mělo z revolučních událostí spoustu námětů na divadelní hry.

Jako Havlovi protikandidáti se v prosinci 1989 objevili dva muži Pražského jara 1968; propagátor socializmu s lidskou tváří Alexander Dubček a kandidát na prezidenta Čestmír Císař, jenž byl při volbě v březnu 1968 ve Vladislavském sále poražený generálem Svobodou. Oba jako bývalí komunisté v roce 1989 neuspěli. Opětné odstavení těžce nesl především Dubček. Možná že Dubček jako zastánce federace, pokud by byl zvolen, by slovenským nacionalistům zabránil v rozbití státu. Protože příčiny Dubčekovy dálniční autonehody v září 1992 byly vysvětleny nepříliš přesvědčivě, lze se domnívat, že příčinou mohla být právě Dubčekova obhajoba společného federálního státu. Nebyla to první podezřelá smrt mezi slovenskými politiky.

Při současné volbě nerozhodují zásluhy o stát, ale agresivita a to, jak kterého kandidáta "neúplatná" media semelou. Volič pak dá hlas tomu, koho mu doporučí ta televize, kterou přednostně sleduje.

Televize má obrovskou moc. V USA ovlivňovala výsledky voleb dávno předtím, než v Československu bylo televizní vysílání dostupné pro Prahu a okolí. U nás televize poprvé zasáhla do parlamentních voleb až v roce 1990, volbu prezidenta výrazně pak ovlivnila až v roce 2013, když zásluhou Zemanovy podpásové agresivity byl poražen Karel Schwarzenberg, a tak ve druhém kole přímé volby byl občany zvolen Miloš Zeman. Televize pak českému obyvatelstvu přiblížila zvoleného prezidenta při hledání popelníčku a prohlídce českých klenotů.

Přechod na přímou volbu byl nešťastný. Teď musíme přetrpět několik týdnů divadelních výjevů ve stylu „kandidát navštívil sklárnu“ a „kandidát si umí uvařit čaj“. Věcný obsah se může na chvíli objevit v debatách, kde ale také půjde o předvedení hereckého výkonu, na který nakonec zaberou nejnižší pudy jednoduché voličské šedé masy. (stk)


Traktory roku oceněny

 Na mezinárodním veletrhu zemědělské techniky EIMA v italské Bologni byly uděleny ceny roku 2022. Ceny se od roku 1998, střídavě v Bologni a Hannoveruu, každoročně udělují ve 4 kategoriích. Nezávislá porota se skládá z 25 novinářů z různých evropských zemí. O ceny ve 4 kategoriích se ucházelo 16 traktorů od 13 ruzných výrobců.


Hlavní cenu jako TRAKTOR ROKU obdržel FENDT 728 VARIO. Jedná se traktor se šestiválcovým motorem AGCO Power o obsahu 7,5 litru a výkonu 283 koní. Traktor má nově vyvinutou převodovku, hydraulický a chladící systém a klimatizaci kabiny. Kola zadní i přední pohánějí samostatné hydromotory, přičemž je pohon kol regulován tak, aby byla zajištěna dokonalá přilnavost. 


V kategorii VŠESTRANNOST zvítězil traktor McCORMICK X6.414-DRIVE. Traktor je určen pro ty, kteří preferují všestrannost, výkon i pohodlí. Traktor pohání čtyřválcový šestnácti ventilový motor o objemu 4,5 litru a výkonu 155 koní. K traktoru je možné pořídit «Precision Steering Management» (PSM) systém, jímž traktor ovládán přes satelit.


Jako nejlepší SPECIÁLNÍ TRAKTOR byl oceněn NEW HOLLAND T4.120F DualCOMMAND. Traktor je doplňkem velkých traktorů tohoto výrobce. Porotu zaujalo zajímavé odpružení přední nápravy, nízká hladina hluku a obrazovka VIS.



V kategorii UDRŽITELNOST získal cenu traktor JCB FASTRAC 4220 iCON.ZVG. Spolehlivý traktor má příznivé provozní náklady a spotřebu, jeho provoz je efektivní, bezpečný a pohodlný. Robustně vypadající traktor  má šestiválcová motor o výkonu 235 koní, obě nápravy řiditelné, závěs o nosnosti 8 tun a rychlost 60km/h.




úterý 8. listopadu 2022

Zapomenutá VŘSR. Zahradníček komentuje

 8.11.2022; 8:31  - Včera bylo 7. listopadu, za mého mládí to býval v mediích slavný den. 7. listopadu  se slavíval začátek Velké říjnové revoluce. Mockrát jsem slyšel, proč se říjnová revoluce slaví až v listopadu, nikdy jsem si to tak dobře nezapamatoval, abych to dnes dovedl vysvětlit. Mám dojem, že to bylo kvůli nějaké změně kalendáře. Včera jsem na připomínku VŘSR nikde na internetu nenarazil. Tak se změnil za 33 let svět.

Vzpomněl jsem si včera na bývalé oslavy VŘSR, když jsem se při 21°C na slunci začal potit a musel jsem odložit teplou bundu. Jako voják jsem se jednoho 7. listopadu v polovině 60. let za sněhové vánice chvěl zimou na náměstí v Týně nad Vltavou a poslouchal mimo formálních projevů skandování tleskačů "At´ žije KSČ, ať žije Sovětský svaz, apod." Počasí soudruhům  na 7. listopadu obyčejně nepřálo. Když nepadával sníh, tak pršelo nebo byla mlha a hnusná sychravá zima.

7.listopadu bývala největší oslava VŘSR na Rudém náměstí v Moskvě, včetně vojenské přehlídky. V roce 1987 se na oslavu VŘSR do Moskvy vydala velká československá stranická a vládní delegace v čele "generálním tajemníkem ÚVKSČ a prezidentem republiky soudruhem Gustávem Husákem." Oslavy se českoslovenští soudruzi nezúčastnili, protože 6. listopadu večer se urazili a nečekaně vrátili do Prahy. Co se tam tenkrát stalo, to si lze jen domýšlet. Michail Gorbačov jim zřejmě oznámil, že má jiné úkoly než řešit potíže komunistů v Československu, že Brežněvovu doktrínu o omezené svrchovanosti států Varšavské smlouvy si Husák může strčit za klobouk. 

Sovětského chomoutu, jenž si v srpnu 1968 v Moskvě tak nadšeně navlékal, byl Husák potupně zbaven a nevěděl, co dělat dál. Československý těžký průmysl se ekonomicky začal hroutit, stranu a vládu začali otravovat zahraniční ekologové a domácí disidenti. Největší pohromou ovšem byl ten Gorbačov, který československé komunisty pod křídly Moskvy už nechtěl. Navíc obyvatelstvo si začalo hlasitě stěžovat na nedostatek zboží v obchodech. ÚV KSČ to vyřešil výměnou vedení, generálního tajemníka Husáka vystřídal Jakeš a předsedu vlády Štrougala vystřídal Adamec. To byl krok z bláta do louže. Komunisté běžní i funkcionáři pochopili, že vedoucí úloha strany jde do háje, ale rozhodli se dobře placená místa a funkce držet do posledního dechu. Vydrželo jim to ještě dva roky. A vyplatilo se, za dobré platy mají dnes dobré zásluhové důchody. Po 30 letech jim (3000 komunistických funkcionářů v důchodu) je chce ministr Jurečka omezit. Současná vláda shání drobečky od důchodců, ale sáhnout na  miliardy polistopadových zbohatlíků (převážně z komunistických hnízd), získané nepříliš poctivým způsobem při privatizaci, se neodváží. 

Pisálci v současných českých mediích jsou posedlí lednovou volbou prezidenta. Bohužel je v zemi  hodně lidí, kteří novinářské polopravdy a  agresivní komentáře hltají víc než je zdrávo. Ohaři jednou pronásledují Babiše, podruhé Pavla, potřetí Středulu, Nerudovou atd. Obyvatelstvo je umlčováno zvyšováním mezd, důchodů a jiných sociálních dávek. Všichni se pak diví nejvyšší inflaci v Evropě. Z ekonomů se staly hlasité plačky. Zdražuje se proto vesele, nafta je za 47.90 Kč/l. To občan pozná na místě, u pumpy. Co ho stojí elektřina a plyn, to neví, ceny nikde nejsou vyvěšené, dodavatelé mu to oznámí za rok, za dvě léta. Překvapení nemilé je téměř jisté. Zdražovat se chystá železnice a pošta. 

V ČR je v současnosti nejvíce lékařů v historii, pacienti téměř nepřibývají, přesto najít zubaře nebo jiného specialistu je nadlidský úkol. Na internetu lze najít nekonečné seznamy lékařů, kteří nabízejí léčebné úkony všeho druhu. Klasická klamavá reklama. Telefonní čísle, která uvádějí jsou zčásti nedobytná, zčásti na druhé straně sedí zdravotní sestra, která oznámí, že má objednávky nejméně na půl roku dopředu. Lepší to není, ani když se osobně do příslušné ordinace vydáte. Čekárna prázdná, myslíte, že máte štěstí, že vás vezmou. "Máme obsazeno. Zavolejte si za půl roku!" Termín za půl vám dát nemůže, protože neví, co za půl roku bude. Napřed musí vzít registrované pacienty. Doktoři se i za cenu prázdných čekáren rozhodli vymanit z dohledu pojišťoven a tahat nekřesťanské peníze přímo z pacientů. Při veškeré bídě komunistického režimu a zdravotnictví, se toto snad stát dříve nemohlo. Tenkrát doktoři měli nad sebou ZV KSČ, ROH, OV KSČ a výše. kde se ve jménu pracujícího lidu rozhodovalo o doktorských platech a kariérách.

Josef Zahradníček 


středa 2. listopadu 2022

Mladí lidé v ČR ctí zelenou ideologii, ale volí pravici

 Se stranami, které volí, se mladí lidé v ČR téměř neztotožňují. Jsou proevropští, chtějí se rovnat vrstevníkům na západě Evropy. takže přebírají levicové zelené ideologie. Volí však strany pravicové. Na rozdíl od vrstevníků v okolních zemích nemají informace o náboženství. 

Životní prostředí trápí Čechy, Moravany a Slezany ve věku 15 až 29 let nejvíce, hluboce znepokojuje 89 procent z nich. mladí se s otázkami klimatu setkávají na sociálních sítích, a protože se ve škole učili angličtinu, vidí, vybírají si, co ze světa jen to. o čem si myslí, že by je bezpracně vyneslo do výšin. Nezajímají je osobnosti, lidské vzory ve vědě, umění, sportu.

Značnou obavu mají mladí také ze sociální nespravedlnosti. Bojí se, jak moc jejich životní dráhu ovlivňuje prostředí, do kterého se narodili. Politika mladé příliš nezajímá, děsí je skutečnost, že jejich stanoviska jsou starším generacím k smíchu. Pouze 18 procent mladých lidí v ČR se ztotožňuje se stranou, kterou volili. Na Slovensku a v Polsku je to přitom skoro polovina. Málo také důvěřují vládě. Ve věku 15 až 18 let to jsou dvě třetiny dotazovaných, mezi 25 a 29 lety necelé tři čtvrtiny. Evropskou unii ale podporují, po vystoupení z ní touží jen 16 procent z nich. Výhodu spatřují především v zajištění dobrých ekonomických podmínek, v čemž podle nich stát naopak selhává. 

Na rozdíl od vrstevníků ze sousedních zemí mají také odmítavý vztah k náboženství. Bez vyznání je v ČR 73 procent mladých, průměr v Maďarsku, na Slovensku a v Polsku je přitom 42 procent. Mladí nevěřící  jsou většinou ve městech. Postoj k církvi se datuje od příchodu polo-marxisty Masaryka na Hrad v roce 1918. Masaryk se bál Habsburků, za podvody na konci války, součástí jeho strachu bylo i odmítnutí katolické víry, která byla oporou rakousko-uherské monarchie. Unikátní hrubý český ateizmus pak dokonale vybudovala komunistická protináboženská propaganda. Zdroj (průzkum STEM)

sobota 29. října 2022

Vyhlášení neutrality Rakousko slaví 26. října

 Okres Gmünd sousedící s jižními Čechami slaví letos 100 let svého trvání. Přitom se objevují články historiků a pamětníků na události, které okresní město, území okresu ovlivnily.

Anschluss 13.3.1938

Rakousko se v roce 1938 stalo první obětí Hitlerových plánů na ovládnutí světa. Při anšlusu  davy lidí nadšeně vítaly Hitlera a německé armády. Spousta nedočkavých mladých rakouských nacistů po záboru československého pohraničí 1. října 1938 vzala do rukou pušky a vydala se na hranici střílet po československých vojácích a četnících. Spousta Rakušanů se nadšeně stěhovala do Českých Velenic a dalších vitorazských obcí, z nichž uprchli čeští úředníci (četníci, železničáři, celníci, dělníci a j.) přemístěni sem po r. 1918. Vypukla válka, začaly přicházet úmrtní oznámení o mrtvých mladých rakouských mužích. Nadšení pro Hitlera a nacisty navíc rychle opadlo s nedostatkem potravin, oděvů, pohonných hmot a se stále novými zákazy, povinnostmi, kontingenty a policejními represemi. Záblesky svobody se v nacistické tmě objevily až při dopadu amerických bomb v březnu 1945. 

Před příchodem Rudé armády sice místní oddíly Hitlerjugend a Volkssturm začaly v Gmündu stavět barikády, ale uprchly, jakmile se Rusové v dálce objevili. Rudá armáda do města vpochodovala až 9. května 1945. Žádný boj ani žádné vítání se nekonaly, lidé se poschovávali nebo utekli z města. Nebáli se pronásledování za příslušnost k Německé říši, ale morálky ruských vojáků. Měli už informace z oblastí osvobozených Rudou armádou, že rudoarmějci plení obchody a zcela veřejně okrádají lidi na ulici a znásilňují. 

 Nacističtí funkcionáři města a okresních institucí většinou zmizeli. 11 příslušníků NSDAP z Gmündu spáchalo sebevraždu. V roce 1945 Gmündem prošlo okolo 100.000 válečných uprchlíků. První sovětští vojáci, kteří do města přišli, se proti očekávání chovali kulturně. Sovětská okupační správa jmenovala nové vedení města a okresu Gmünd. Sovětské velení velmi pomáhalo spoustě přicházejících lidí vyhnaných při divokém odsunu z jihočeského pohraničí, kde řádili Hobzovi partyzáni z Černovic. Byl naprostý nedostatek potravin a ubytovacích prostor. Během zimy zemřelo mnoho lidí na záškrt a na následky podvýživy.

Rakušané dávno už vystřízlivěli z hrdosti na příslušnost k Třetí říši, po válce si začali plně uvědomovat hrůzy uplynulých sedmi let. Sny o návratu před rok 1938 se uskutečnit nemohly. Nebyla zde už spoustou mladých mužů, kteří v německých uniformách zahynuli na frontách, chyběli židovští spoluobčané, které holokaust zahnal do plynu, chyběli sousedé a spolužáci, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Sotva se lidé nadechli, zjistili, že jedna diktatura byla vystřídána druhou. 

Koncem května 1945 byly České Velenice od Gmündu opět odtrženy, několik set rakouských dělníků bylo vyhnáno z českovelenických železničních dílen. Rovněž dalších 8 vitorazských obcí se vrátilo na území Československa. Obyvatelstvo těchto obcí většinou bylo vyhnáno do Rakouska. Poválečná bída byla v Rakousku větší než za války. 

 Vojáci první sovětské jednotky, která jako první do Gmündu přišla, byli morálně i kulturně na středoevropské výši. Byli však brzy vystřídáni nováčky, kteří už měli pověstnou "východní kulturu." Loupeže, vraždy a znásilnění najednou byly na denním pořádku. Nová ruská správa připomínala správu nacistickou. Spolupráce sovětů s rakouskými úřady skončila. Byli zatýkáni Rakušané, kteří mizeli beze stopy. 


Těžkou ránu česko-rakouským vztahům zasadil v roce 1948 pražský komunistický puč. Zatímco po roce 1945 lidé z Čech odcházeli do Rakouska nedobrovolně, po roce 1948 začali před komunisty prchat dobrovolně. Začala "Studená válka", Československo postavilo na rakouských hranicích Železnou oponu. Na území až 10 km širokém od státní hranice začala vládnou československá Pohraniční stráž. Nebezpečná pro pražskou vládu byla i waldviertelská úzkokolejná dráha z Gmündu do Litschau, která projížděla Českými Velenicemi. Československo zaplatilo Rakousku stavbu jiné tratě po rakouském území.   

Přestože Dolní Rakousy byly pod dohledem sovětské armády, pro československé komunisty to byla země nepřátelská. Přišel 20. květen 1955 a s ním konec okupačních zón včetně té sovětské. 26. října 1955 rakouský parlament (Nationalrat) vyhlásil neutralitu Rakouska. Tento den považují Rakušané za tak významný, že se stal státním svátkem.

Na rozdíl od rozkvétajícího Západního Německa, země "hospodářského zázraku", kde byly okupační zóny americká, britská a francouzská, se Rakousko potýkalo až do poloviny 60. let s poválečnou bídou. Ještě na jaře 1968 si Češi, kteří mohli poprvé vycestovat za hranice, v Rakousku připadali jako ve 30. letech. Všechno se jim tam zdálo staré, malé a chudé. Přes vlastní chudobu Rakušané poskytli přístřeší tisícům lidí, kteří po 21. srpnu 1968 z Československa prchali před sovětskou okupační armádou. Potom přišlo období vlády Bruna Kreiského, který rakouskou ekonomiku napumpoval izraelským kapitálem, a na konci 20. století Rakousko už patřilo k nejbohatším evropským zemím.

Obyvatele dolnorakouského okresního města Gmünd vzrušila sametová revoluce v Československu. 4. prosince 1989 padla železná opona. Tohoto dne začalo stříhání drátěných plotů, jimiž bylo Československo od Rakouska odděleno, na celnicích začal intenzivní provoz.

Dnes jsou Rakousko i Česká republika členy EU a Schengenského prostoru, přesto je hranice mezi oběma státy stále zřetelná. Příčinou byly koronavirus, čas od času uprchlíci z jihu nebo východu a ceny zboží v Rakousku, které zásluhou vysoké inflace v České republice není pro české občany dostupné.



pátek 28. října 2022

Slunce, mlha, hloupý mobil. Zahradníček komentuje

 28.10.2022; 10:00  - Mlha, bezvětří, poměrně teplo (+7C). Tak začíná pátek 28. října roku 2022. Den pracovního volna následuje po slunečném včerejšku, kdy teplota v poledne vylezla na rekordních +25C. Dnes si to slunce, podle meteorologů, chce zopakovat. To bude rej na silnicích. 28. října býval rej na silnicích už za vlády komunistů, kdy se lidé vydávali na více či méně vzdálené hřbitovy navštívit hroby svých předků. Mnozí chtějí zvládnou v nejkratším čase hroby vzdálené stovky kilometrů, někdy i v několika krajích. To musejí pořádně šlapat na plyn a vztekat se, že po okresních silnicích domácí řidiči nespěchají. 

Kvůli mlze bylo včera  večer v Uherském Hradišti odloženo o jednu hodinu utkání evropské Konferenční ligy mezi domácím Slováckem a německým Kölnem (Kolínem nad Rýnem). Po hodině se před zaplněným stadionem začalo hrát, ale mlha byla pořád jako mléko. Sotva bylo vidět do poloviny hřiště. Po šesti minutách gruzínský rozhodčí Kruašvili utkání přerušil a začalo jednání především mezi rozhodčími a zástupci UEFA. Čekalo se, ale mlha houstla. Trenér Kölnu Baumgart chtěl, aby se utkání sehrálo i v mlze. Běhal za rozhodčím a vyzýval ho, aby si protřel oči, neboť on vidí dobře. Odložit utkání na jiný termín německému týmu, který má nabitý program (hraje 2x v týdnu) vůbec nevyhovovalo.  Rozhodlo se šalamounsky, bude se hrát dnes ve 13:00 hodin.

Je pravdou, že ve fotbale se pohybují velké peníze, takže hra večer za umělého osvětlení je v evropských soutěžích samozřejmostí. Ovšem v době, kdy ceny elektřiny stoupají do závratných výšek, je pro laika noční svícení na fotbale nepochopitelným plýtváním. Prý to zaplatí televize, televizím to zaplatí reklama, reklamu zaplatí obchod a obchod vydělá na zvýšených cenách. Takže osvětlení fotbalových hřišť zaplatí nakonec obyčejný spotřebitel, zákazník, který si koupí dvojnásobně zdražený chleba. 

Účast Slovácka Uherské Hradiště v evropské soutěži je nedoceněným úspěchem. Okresní město s 25.000 obyvateli se ve fotbale postavilo vedle velkoměst jako je Köln s 1 milionem obyvatel. 

Zatímco příznivce fotbalu trápí počasí, příznivce politiky stále silněji trápí volba nového prezidenta. Čekám, že na Hradě bude sedět nějaký nicmunda (řekl to jinak), nechal se slyšet bývalý poslanec a kamarád dosavadního prezidenta František Čech, hudebník, zpěvák, bavič a malíř. Při pohlédnutí na seznam kandidátů (zatím asi neúplný) lze Čechovi, který o dalším působení v politice nechce ani slyšet, dát za pravdu. Nejsou osobnosti. Společnost je tak roztříštěná, že téměř nikdo nevyčnívá.

Je to paradox. Po listopadu 89 je období vlády komunistů odsuzováno jako období rovnostářství, kdy všichni museli jít v jednom šiku. Přesto tehdy bylo všeobecně známé nemalé množství osobností, které byly nad šedým průměrem, ať to byli politici, sportovci, vědci, herci, zpěváci, hudebníci a další umělci. V současnosti se úspěch neodpouští. Jakmile se něčí jméno objeví párkrát v mediích, velmi brzy se stane terčem útoku přemnožených novinářských hyen, kteří ho v krátké době dokážou znemožnit. Pisálkové si toho společně dokážou vymyslet tolik, že dostanou zcela nevinného člověka za mříže, naštěstí je trest smrti zrušen.

Postupně končí štvanice na Babiše, začaly štvanice na prezidentské kandidáty. Petr Pavel je obviňován z toho, že sloužil komunistům, Danuše Nerudová je obviňována z toho, že komunistům nesloužila, protože jí bylo 10 let. 

Revolverovým novinářům placeným mocnými politiky se snaží vyhýbat jakoby novinářský chameleon Oldřich Neff, který často dokáže napsat i rozumný článek. Tento týden mě o své inteligenci moc nepřesvědčil, když obhajoval návrh povinně mít v mobilním telefonu všechny průkazy a platební karty. Nesnáším ten čertovsky hloupý vynález, který je provokativně nazýván chytrým telefonem, který musím povinně mít kvůli tomu, abych se za pomoci SMS dostal k internetovému bankovnictví. Jinak to závaží nepotřebuji. Většinou ho někde zapomenu, když ho po několika dnech potřebuji, zjistím, že není nabitý. Představa, že bych kvůli občance a řidičáku musel za všech okolností a všude tahat jako zátěž mobilní telefon u mne vyvolává mdloby i záchvaty zuřivosti. Člověk vykonávající manuální práci nemá čas na sledování obrazovky. Současné karty založené v pouzdře nebo peněžence nezatěžují a jsou praktické. Když člověk ztratí kartičku stojí ho nová sto korun, když ztratí mobil, přijde o několik tisíc, které stál mobil a další tisíce za nový, plus poplatky za ztrátu karet. Navíc musí operátorům platit za všech okolností jako mourovatý. Pan Neff a mnozí poslanci to ovšem vidí jinak.

Josef Zahradníček


Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.