Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

sobota 17. listopadu 2018

Leninovy sochy na Ukrajině


Problém zvaný Leninovy sochy zaměstnává už dlouhou dobu ukrajinská města a vesnice. Během sedmdesátileté éry Sovětského svazu bylo postaveno i na Ukrajině obrovské množství  Leninových soch. Po pádu komunizmu a rozpadu SSSR přestaly být sochy vůdce světového proletariátu žádoucí. Po pěti letech samostatné Ukrajiny vyšel zákon o odstraňování komunistických symbolů.
Odstranění Leninových soch nebylo a není tak jednoduché jako v České republice. Jednat bylo na Ukrajině hodně soch a hodně lidí, kteří Lenina obdivovali, jednak odstranění soch není jednoduchá práce, jež je také doprovázena složitými administrativními úkony.

 Otázkou je také, co s odstraněnými sochami, které mnohdy jsou dobrým uměleckým dílem významných sochařů. Na Západě sochy diktátorů a jiných zkrachovanců většinou koupí výstřední sběratelé. Na  Ukrajině zatím takových moc není. Odstraňování Leninových soch částečně urychlila ruská anexe Krymu a vojenské spory s Ruskem. Sochy jsou odstraňovány, ale zůstávají mohutné podstavce.

Na to jak využít podstavec po Leninově soše v parku přišli ve městě Hrinorivka, kde na něj umístili sochu Panny Marie se čtyřmi andělíčky. "Tím jsme přišli o pěkné místo k opíjení, dříve jsme všechno povinně i nepovinně oslavovali u Leninovy sochy," komentuje jeden z obyvatel města, "chlastat u sochy Panny Marie se nehodí."



čtvrtek 15. listopadu 2018

Amerika, jak ji neznáme: křesťané Amish


Amerika není jen Socha Svobody, Hollywood a Trump. Amerika  nás Evropany překvapuje všude, a řekl bych, že víc na venkově než ve velkých městech, kde se odlišnosti a výstřelky ztrácejí v davu běžných Američanů. 
Kdo se vydá vlakem na americký venkov, hlavně do států Ohio, Missouri, Indiana nebo Pensylvánie  setká se na nádražích a ve vlaku s cestujícími v podivných krojích. Jedná se o příslušníky náboženství, jimž se říká Amišové nebo také česky Amenité. Muži s dlouhými vousy na bradách, v černých sakách a širokých černých kloboucích, v létě slaměných, ženy v černých kabátech a jednobarevných (modrá, zelená, černá aj.) dlouhých  šatech mají na hlavách bílé čepce  nebo šátky. Černé oblečení a klobouky nosí i velmi malí chlapci. Amišové necestují v páru (muž se ženou), muži většinou osamoceně, ženy ve skupině. 
Amišové cestují vlakem protože odmítají auta a jinou moderní techniku, kterou užívá moderní lidstvo. Jedná se o křesťanskou větev novokřtěnců, kterou založil Jacob Ammann. Vycházejí z bible. Odmítají i elektřinu, televizi, internet a telefon. Odmítají službu v armádě a jakékoli násilí. Žena je zcela podřízena muži. Manželství s bezvěrcem nebo členem jiného náboženství se nepřipouští. Počty příslušníků této sekty se dost rychle zvyšují (v posledních dvaceti letech se zdvojnásobil), protože amišská rodina má průměrně 6,8 dětí, přičemž dětská úmrtnost překvapivě je daleko menší (zřejmě vliv zdravého prostředí a manuální práce) než průměrná americká. V šestnácti letech můžou dětí odejít z komunity a žít (ochutnat svět) jako ostatní lidé. Pokud se vrátí do sekty - což se většinou stane - jsou pokřtěni a musí se plně podrobit řádu.

Většina amišských rodin vlastní zemědělskou farmu, přičemž práce provádí ručně a za pomoci koní. Muži se starají o chod farmy, pracují na polích a ve stájích, ženy se starají o dům, domácnost, zahradu a vychovávají dětí, které však jsou od nejútlejšího dětství vedeny k manuální práci. Naftové motory používají jen pro pohon strojů (např. kombajny), které ovšem tahají koňmi. Přestože amišové mají jen základní vzdělání a hospodaří starým způsobem, mají zemědělství na vysoké úrovni. Místo osobních aut (při cestách na kratší vzdálenosti) používají kryté bryčky tažené koňmi.
Amišové platí daně jako ostatní občané, neplatí však sociální pojištění, protože o své příslušníky se náboženská komunita postará. Amišové zásadně odmítají jakoukoli pomoc od státu, všechna občanská vybavení včetně škol si zřizují a financují sami.

Zvláštní jsou církevní organizace, které se skládají z okrsků o průměrném počtu 75 členů, přičemž každý okrsek má voleného biskupa-kazatele a svá specifická náboženská pravidla. Bohoslužby se konají jednou za 14 dní v domech některého člena. Z náboženského hlediska amišové jsou často v kontaktu s dalším náboženstvím, se starou sektou mennonitů, jejíž příslušníci se od Amishů liší hlavně tím, že neodmítají novodobou techniku.
 Josef Zahradníček, Sláva Dobrý.



středa 14. listopadu 2018

Rekordního sucha se zřejmě dočkáme v příštích letech


Mírné zimy a horká léta, vyschlá půda a zatopené sklepy při krátkodobých průtržích mračen. Tak někteří  experti předpovídají budoucnost střední Evropy. Sáňky bude možné vidět jen v muzeu, lyžovat se bude snad jen na trávě, bez závlah klesnou výnosy polních plodin a zeleniny. Blesky občasných bouřek budou zapalovat domy, vichřice kácet lesy a strhávat střechy a povodně ničit silnice a mosty.
 
Scénáře některých odborníků jsou sice směšné, ale některé prameny uvádějí, že v posledních dvou letech se střední Evropa oteplila o 2 stupně Celsia. Globální oteplení je uváděno 1 stupeň Celsia. Rok 2018 ještě neskončil, ale nadprůměrné teploty, které jsou zaznamenávány od letošního března, naznačují, se bude jednat o rekordně teplý rok.

Přes všechno varování ze strany klimatologů, ekologů a neprospěchářské části veřejnosti je zřejmé, že lidstvo nezmění své chování, na což bude Země reagovat dalším oteplováním. Pokud dříve suchý rok přicházel jednou za deset let, očekává se, že sucho bude trápit Evropu každý druhý rok.

pondělí 12. listopadu 2018

Co slavit 17. listopadu?


Už samotný datum 17. listopad od počátku vyvolává jakýsi neklid. Samozřejmě také mezi těmi, kteří si nepřejí oslavovat den symbolizující zhroucení jejich světa ale těch je už o něco méně než v minulosti. Návrat před listopad by jistě nechtěl ani Andrej Babiš, v takové době by nemohl být miliardářem. Ovšem některým poslancům hnutí ANO nedá svátek spát. 
Jako alternativa však existuje pojetí 17. listopadu 1989 jako doby, kdy se začalo krást ve velkém. Místo startovní pistole se Václav Klaus ujal vypínače světel a u bohatých tombol zhasínal. "Krást můžete, ale nesmíte se nechat chytit." Pro ty, co později lup mohli směnit za miliony a miliardy je 17. listopad samozřejmě také důvod k oslavě, a oslavě velké, i když zcela jiný než pro ty kteří oslavují osvobození od vlády strany, kterou byli týráni. K ní ovšem většina polistopadových politiků a miliardářů patřila.

Obvyklými slovy politiků, nebylo všechno ideální“, se obyčejně dosáhne toho "aby se vlk nažral a koza zůstala celá." Přibývá lidí, kteří prohlašují, že se jedná o zbytečný svátek, že dnes je jiná doba a není co oslavovat.

Jestli se má něco oslavovat, tak je to třeba novým a lepším způsobem. Postaru se žít nedá. Snahy jinak pojmenovat změny, k nimž došlo po listopadu 1989, mimořádně zesílily po nástupu Nových pořádků“od roku 2013. Zvlášť velkou iniciativu projevovali poslanci Babišova ANO.
  V roce 2016 podala poslankyně Válková do novely zákona o zavedení dalších významných dnů pozměňující návrh, aby se svátek 17. listopadu přejmenoval na Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii“. Novela  neprošla jen proto, že ho Senát pak vrátil. V témže roce ovšem podal jiný poslanec ANO, Karel Rais návrh Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva“. Zákon se nepodařilo projednat, letos v září jej podal pan Rais znovu a získal pro něj další poslance napříč spektrem.

Oba návrhy, ten prof. Válkové i ten prof. Raise, mají společné dvě věci. Rozmělňují a zamlžují souvislost mezi 17. listopadem a politickými změnami v roce 1989, přičemž se vracejí k Mezinárodnímu dni studentstva, kterým komunistický režim se snažil dostat do pozadí události v roce 1939, protože nejdůležitějším listopadovým svátkem pro něj byla oslava VŘSR 7. listopadu 1917.

Zcela jiným problémem je, že 17. listopad už je dnes vykřičená značka, pod kterou chce prodávat kdekdo, od nejvyšších politiků, přes vlivné podnikatele, až po aktivisty ze všemožných neziskových organizací.  A za oslavy zaplatí občan.





neděle 11. listopadu 2018

100 let od skončení I. světové (Velké) války, rozpad habsburské monarchie


11. listopadu 1918 byla podpisem zástupců válčících stran oficiálně ukončena I. světová válka. Konečně skončil dlouhotrvající masakr, jenž lidstvu přinesl doposud nevídané utrpení. Mimo mrtvých, zmrzačených a nemocných vojáků přinesla válka nesmírnou bídu, na jejím konci byla i spousta vdov, sirotků a invalidů. 
Doposud se všeobecně tvrdí, že nejtěžší následky války dopadly na Německo, jemuž byly nařízeny potupné mírové podmínky, ve skutečnosti hlavním poraženým byla do malých ekonomik rozdělená rakousko-uherská monarchie, která se na rozdíl od jednotného Německa rozpadla.

Rakousko po válce ztratilo tyto území: Čechy, Morava, Slezsko, Halič, Jižní Tyrolsko, část Korutan, část Kraňska, Slovinsko, Bosna-Hercegovina, Dalmácie, Banát, Bukovina, Sedmihradsko. Uhry přišly především o Slovensko.  Rakousko ztratilo velká města: Praha, Brno, Opava, Krakov, Lvov, Černovic, Bratislava, Terst, Ljubjana, Záhřeb, Sarajevo a další.

Otázka mnohonárodního státu zaměstnávala rakouské politiky, včetně českých, už před válkou. Už tehdy bylo zřejmé, že svazek různých kultur nemůže dlouho existovat. Oficiální trhání Rakouska začala Praha, kde byl 28. října 1918 vyhlášen samostatný stát, Československá republika. Následovalo vytvoření Království Jugoslávie. Přestože oba nové státy hlásily, že jsou založeny jako útvary jednoho národa, ve skutečnosti se jednalo o státy s více národy. Jediným národním státem se vlastně stalo jen Maďarsko, které však přišlo o maďarské obyvatelstvo žijící na územích okolních nově vytvořených států. Mimo Maďarsko žilo více Maďarů než v samotném Maďarsku, pro které nezávislost na Vídni však byla nad všechny bolesti.

Osamocené alpské země se také zřekly Habsburků a založily republiku určenou pro lidi mluvící německy, nazvaly ji Deutsch-Österreich (Německé Rakousko). K tomuto státu se hlásilo obyvatelstvo německé národnosti v okolních nově vytvořených státech: V Československu, Itálii a Jugoslávii. 

Země bývalého Rakouska-Uherska byly jako následníci poraženého státu nuceny vítězům platit reparace. Původní záměr určit reparace podle velikosti země byl nahrazen jiným záhadným kriteriem, takže nejvíce bylo postiženo území nově vzniklé Rakouské republiky, která platila reparace o 55 procent vyšší než Československo, o 100 procent vyšší než Maďarsko a Polsko a třikrát vyšší než Jugoslávie. Zatímco poražené Německo po válce ztratilo jednu osminu předválečné velikosti, Rakousko-Uhersko přišlo o sedm osmin svého území.

Jak dopadla touha obyvatel čtyř německých provincií na území Československa, být součástí Deutsch-Österreich, je známo. Umlčela ji československá armáda. Zásluhou nerostného bohatství v pohraničních oblastech se za několik let Československo dostalo na vysokou hospodářskou úroveň, HDP v roce 1929 mělo o 50 procent vyšší než před válkou. Rakouská republika sice po monarchii zdědila univerzity, profesory, držitele Nobelových cen, dokonalé administrativní aparáty a spoustu divadel a umělců, ale hospodářsky se nad předválečnou úroveň do roku 1938 nedostala.

Hospodářské problémy nutily Rakušany hledět k Německu, které pod Hitlerovým vedením ekonomicky vzkvétalo. Obdiv k Německé říši a důraz Rakušanů na německý jazyk Hitlera přímo vyzývaly k anšlusu v roce 1938. Až dlouho po druhé světové válce (kancléř Bruno Kraiski v 70. letech) začalo Rakousko  vysokým tempem hospodářsky předhánět bývalé sousední země monarchie.




sobota 10. listopadu 2018

Princ Charles - 70 let

Příští středu oslaví britský princ Charles sedmdesáté narozeniny. Charles je znám svým dobrým vztahem k přírodě, pokud by se stal králem, byl by ve světě zřejmě prvním ekologickým sedlákem na trůně. Jeho matka Alžběta II. ani ve svých 92 letech neuvažuje o odchodu do penze nebo z tohoto světa. Nastoupit do práce ve věku, kdy Charlesovi současníci už jsou dávno v důchodu, jistě není ani pro něho příjemná představa. Řád monarchie je však neúprosný. 
Jak ten čas letí. V paměti se mihnou ještě obrázky ze slavné svatby  tmavovlasého mladíka s Dianou. Při nedávném sledování královské svatby Haryho a Megan jsem dlouho dumal, co za staršího člověka, co se tam tak pohybuje suverénně. Připomínal mi nějakého českého kostelníka či bohatšího sedláka. Nebyl to nikdo jiný než otec ženicha Charles.

Tento dlouhodobý čekatel na britský trůn skutečně se dobře cítí v gumových holinkách na skotských pastvínách a v lesích. Mimo zemědělství, přírodu a ekologii se Charles zajímá o moderní architekturu a je odhodlaným obhájcem Listiny lidských práv. Je také výborným malířem.

Oslavy Charlesových narozenin se v Buckinghamském paláci zúčastní mnoho herců a obdivovatelů Shakespearových děl. Že není CHarles  princem jen do "hezkého počasí", potvrzuje jeho činnost v různých společnostech  , které bojují za rovná sociální práva.

Jak plyne čas ztrácí vzhledem k věku princ Charles jako následník trůnu podporu pořád větší části britského obyvatelstva, které by po královně Alžbětě raději v čele britské monarchie vidělo rovnou prince Williama. Dědicem trůnu je ovšem Charles, a na tom mimo něho nikdo nic změnit nemůže, zvláště když. William prohlásil, že otce k ústupku nutit nebude.  



pátek 9. listopadu 2018

Soukromá zemědělská škola roste

První soukromá zemědělská škola byla společností AGRO 2000 před dvěma lety založena v Pozďatíně v kraji Vysočina. V současnosti školu navštěvuje 26 studentů prvního a druhého ročníku maturitního oboru. Zatím se vyučuje v pronajatých místnostech v Budišově a Vladislavi. Do konce roku by se mělo vyučování přesunout do Pozďatína, kde mimo výstavby školní budovy se dokončuje stavba školního statku. V plánu je stavba tělocvičny a internátu. Podle ředitelky školy Evy Novotné bude ve škole i tříletý učební obor. 
Společnost Agro 2000, která má hospodářské provozy téměř v celé České republice, založila zemědělskou školu na přání svých zaměstnanců, kteří poukazovali na to, že staří zemědělci odcházejí a místo nich se ujímají zemědělství vzdělaní teoretici, kteří o základních činnostech zemědělce nemají nejmenší znalosti. Zemědělské školy, které dříve byly v každém okrese, zanikly. Lidé v praxi, agronom, zootechnik, ekonom však tvoří základ zemědělství.

Žáci ve škole studují bezplatně, čtvrtina nejlepších dostává každé čtvrtletí stipendium 2.500 Kč. Když se ovšem zavážou pracovat v některé provozovně společnosti Agro 2000 mají nárok na závazkové stipendium, které jim bude vypláceno i během vysokoškolského studia, včetně zahraničního.

Studenty  sváží do školy školní autobus, protože jízdní řády veřejné dopravy nejsou nastaveny na potřeby obyvatelstva. Po zřízení internátu bude pro mimoškolní činnost nabídnuto studentům činnost v jezdectví, myslivosti a včelařství. Škola už nyní klade velký důraz na praxi přímo v provozech. Proto mimo prospěchového stipendia dostávají studenti stipendium i za to, jak se zapojí do práce na školním statku.

Na školu jsou přijímány děti z tradičních zemědělských rodin a děti s velkým zájmem o zemědělství a přírodu. Koho tato škola zajímá, bude si ji moci prohlédnout 12. prosince  2018.

pátek 2. listopadu 2018

Česká republika, východoevropský chudý stát s několika miliardáři


Z devadesátých let si pamatujeme vládnoucí dogma šířené převlečenými komunistickými ekonomy v čele s Václavem Klausem, že státní vlastnictví a zákonné regulace pocházejí od ďábla a že vše vyřeší trh a do vývoje volného trhu se nesmí zasahovat. Kdo si dovolil jakkoli oponovat, byl okamžitě označen za zpátečnického komunistu a vyštěkán z jakékoli diskuse.

Myšlenka absolutně volného trhu je sice líbivá, jenže k jejímu řádnému fungování jsou třeba tři základní předpoklady. Každý účastník trhu by měl mít:
1. zhruba stejnou velikost,
2. zhruba stejný přístup k informacím,
3.stejnou startovní čáru.

Mimo Václava Klause a jeho falangy se vědělo,  že minimálně dva poslední předpoklady splněny nebyly. Jakékoli námitky však byly přehlušeny  siláckými magor-teoriemi o tom, že právo na život v kapitalizmu mají jen ti nejodvážnější a neagresivnější lidé, kteří přemohou i právo.

Živnostenská banka, která by letos 4. listopadu slavila 150 let od založení, byla první velkou finanční institucí, kterou od počátku financoval výhradně český kapitál. Kromě londýnské pobočky měla dceru i v New Yorku na Wall Street, kde pracovalo více než 200 lidí. Od roku 1918 hrála roli klíčové banky nového státu, protože tehdejší političtí stratégové si uvědomovali, že budovat suverénní stát bez velkých bank v domácích rukou je v podstatě čiré zoufalství.

Dnes se Česká republika takovou bankou pyšnit nemůže. Němci, Francouzi, Britové, Skotové, Italové, Španělé, Dánové, Nizozemci, Belgičané, Švýcaři, Rakušané a další ano. Dokonce Poláci. Českou finanční sféru dnes z 99 procent vlastní cizí kapitál. Velké domácí banky Klaus a jeho pomocníci prodali za směšnou cenu do zahraničí.   Vzkázali českému obyvatelstvu: Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Živnostenskou banku tehdy získali Italové, její honosné sídlo v centru Prahy nyní koupili komunisté z Číny.

Stejně jako banky za Klausova vládnutí dopadly kampeličky, pojišťovny, penzijní fondy, plynárenství, vodárenství a většina uhelných dolů. Lodě (6) Čs. námořní plavby byly v podstatě darovány Viktoru Koženému. Telekomunikaci a trh rafinerií kompletně ovládli zahraniční hráči, nevznikl ani jeden velký domácí obchodní řetězec, v českých rukou nezůstala žádná velká stavební firma.  Zato máme více než 100 miliardářů, kteří téměř bez výjimky zbohatli při výprodeji českého státu.

Jsou sice u nás také velké společnosti, ale dividendy z České republiky rok co rok jdou na účty nizozemských, kyperských, švýcarských či lucemburských mateřských firem.

Je na čase, aby nová generace politiků začala více věřit  ve stát a jeho občany a konečně přestala státní majetek rozdávat, aby mohl být prodán do zahraničí.Bude se muset nejdříve objevit nový Alois Rašín, případně Jaroslav Preiss, a Česká republika bude mít opět vlastní banku banku s velkou pobočkou na Wall Street.

čtvrtek 1. listopadu 2018

Holocaust v SSSR


30. říjen je v Rusku dnem vzpomínek na oběti politických represí. Lidé minutou ticha uctívají lidi, kteří hromadně i jednotlivě umírali na popravištích a sibiřských koncentračních táborech. Rusové už nechtějí předstírat, že se v jejich zemi neprováděla genocida. Co se v Rusku stalo za vlády Lenina a Stalina lze nazvat "sovětským holocaustem."

Lenin v roce 1922
Existence sovětského státu byla od počátku postavena na bolševickém teroru. Nejdříve byly ničeny celé společenské vrstvy obyvatelstva a během takzvané Velké vlastenecké války, do roku 1945, více než 2,2 milionu lidí bylo vyhnáno z domovů.

Krvavou vládu sovětů odstartoval V.I.Lenin, který nechal popravovat zcela nevinné lidi, a to jen kvůli tomu, že patřili k politicky nevhodným sociálním skupinám. "Vůdce světového proletariátu" Lenin napsal: "Čím více zlikvidujeme příslušníků duchovenstva a buržoasie, tím lépe pro nás." Lenin a jeho přívrženci zahájili revoluci a teror poté, co byli přehlasováni v Ústavodárném shromáždění. Byli to bolševici, kdo rozpoutal v Rusku Občanskou válku, při které zahynuly 2 miliony lidí a stejné množství lidí uprchlo do zahraničí. Mezi těmito oběťmi Leninova násilí byla převážná část ruské inteligence, vědecká a kulturní elita země.

Ve jménu utopických komunistických teorií bylo zahájeno zatýkání a zabíjení nevinných lidí. Vraždění bylo zaštítěno vyhláškou Rady lidových komisařů, uzákoněnou 5. září 1918, o zahájení "boje proti kontrarevoluci."

Trockij
První politický proces se socialistickými revolucionáři zahájil v roce 1922 Dzeržinský, s jehož portrétem se lze stále na mnoha místech setkat. Začalo naprosto systematické vyvražďování lidí patřících k nevhodným sociálním skupinám ruského obyvatelstva. K represím výrazně přispěl i Trockij, z jehož hlavy vzešel nápad zřizovat koncentrační tábory tzv. "Gulagy." Jeho nápadu využíval především Leninův žák J.V.Stalin, jenž počet gulagů ještě rozmnožil a plnil je lidmi převážně nevinnými, kteří tam umírali hladem. To, co se za Stalina v Rusku dělo, bylo podle úmluvy OSN zcela jasným zločinem "genocidy."

Stalin se podepsal i na dalším utrpení ruského lidu a ničení země. Sovětskou armádu ochromil, když v létech 1937 až 1938 nechal popravit většinu důstojníků od majora nahoru. Rozvoj průmyslu potlačoval tím, že nechal uvěznit každého sedmého technika.

Zcela jasným úkazem genocidy je kolektivizace ruského venkova, který byl vystaven nejtěžším represím.Výsledkem byl nedostatek potravin a časté hladomory, které až do počátku 50. let (do Stalinovy smrti) zemi postihovaly.  Hladomor nebyl jen na Ukrajině, jak je už poměrně delší dobu svět informován, ale také v ruském Povolží, na Kazani, v celé západní Sibiři a také v Kazachstánu a v kavkazských republikách. Lidé měli takový hlad, že se rozšířil kanibalizmus. Stalinova "agrární politika" má na svědomí životy nejméně 6 milionů lidí. Mimo obětech na lidských životech a ekonomických škodách to byl strašný demografický a kulturní úpadek měst a vesnic, s jehož následky se Rusko potýká dodnes. 




úterý 30. října 2018

Ladislav Karel Feierabend, agrární politik, antikomunista.


Ministrem zemědělství byl  JUDr. Ladislav Karel Feierabend v nejtěžším období českých zemí. Stal se ministrem hned po obsazení pohraničního území Německou říší 4. října 1938, v době, kdy Druhá československá republika ztratila na 250 tisíc zemědělských závodů. To byl velký zásah do zásobování obyvatelstva potravinami, neboť Československo přišlo úrodné řepařské, zelinářské, vinařské a chmelařské oblasti na severu Čech a na jihu Moravy, a také o vyspělou živočišnou výrobu v dalších  pohraničních územích.

V době, kdy se Ladislav Karel Feierabend stal ministrem zemědělství, měl s organizaci zemědělství, především zemědělského obchodu, už bohaté zkušenosti. Pracoval v ústředí hospodářských družstev už od roku 1917. V té době už byl členem agrární strany. V roce 1930 se stal vrchním ředitelem Kooperativy (Ústředí HD), v roce 1934  se stal předsedou Československé obilní společnosti. Tak jako celá agrární strana ani Feierabend  nebyl oblíben hradním vládním křídlem.  Prosazovat obyčejnou agrární politiku proti vznešeným teoriím Masaryka a Beneše nebylo jednoduché.

Ještě před abdikací a útěkem do zahraničí prezident Beneš jmenoval Feierabenda ministrem zemědělství a spravedlnosti v druhorepublikové vládě generála Syrového. Obě funkce zastával i v Beranově vládě. V prvních dvou protektorátních vládách zastával jen funkci ministra zemědělství.

Když bylo prozrazeno jeho odbojové angažmá, uprchl do zahraničí a v Londýně se stal ministrem financí Šrámkova exilového kabinetu. V únoru pětačtyřicátého, kvůli nesouhlasu s  nastolenou Benešovou prosovětskou orientací, z exilové vlády odešel.

Ladislav Karel Feierabend byl jediným ministrem exilové vlády, který otevřeně protestoval proti snaze Sovětského svazu zařadit české země a Slovensko do sovětské zájmové sféry. Protestoval  rovněž proti záměrům československých komunistů využít války a poválečného chaosu v Evropě k získání absolutní moci v Československu.

Byl jedním z nemnoha jasnozřivých, kteří se dostali do opozice vůči tehdejšímu prosovětskému trendu prezidenta Edvarda Beneše, který standardní model demokracie nahradil Národní frontou. Feierabend  nesouhlasil s omezenim demokratických svobod a se zákazem Agrární strany, jejímž byl do roku 1938  členem.

Po komunistickém převratu 1948 odešel do exilu podruhé – kdyby tak neučinil, pravděpodobně by ho jako člena vedení prvorepublikové agrární strany a odpůrce poválečné oddanosti k SSSR čekalo zatčení, výslechy, mučení a dlouholetý žalář, pokud ne šibenice. Místem jeho druhého exilu byly Spojené státy; zemřel ve věku 78 let při rekreaci v Rakousku v roce 1969. V roce 1996 mu prezident Havel posmrtně udělil řád T.G. Masaryka

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.