Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

neděle 17. ledna 2021

52 let od upálení Jana Palacha

 

Nejdříve se o sebevražedném pokusu objevila jen nepatrná zprávička. Smrt Jana Palacha je ještě dnes plná otazníků. Uspokojivých odpovědí se svět asi nikdy nedočká. 


Čtvrtek 16. ledna 1969 byl docela všední obyčejný zimní den. Na prvních stránkách novin je objevila fotografie čerstvých novomanželů Evy Pillarové a Jaromíra Majera, kteří odjížděli na festival do Cannes.
Země se smiřovala s "internacionální pomocí pěti zemí Varšavské smlouvy", politické orgány vytrvale vydávaly jedno jalové prohlášení za druhým, ale mimo Františka Kriegra a Františka Vodsloně se nikdo z politiků nedokázal proti sovětskému diktátu postavit. Na přání Moskvy byl zbaven funkce předsedy parlamentu Josef Smrkovský, jenž byl z vysoké funkce odstaven jako první z mužů jara 68. Oficiálním důvodem údajně byl požadavek Slováků, že podle parity musí funkci obsadit Slovák (Colotka).

Průměrný občan si myslel své, nechtěl si připouštět depresi, která zemi po sovětské okupaci 21.srpna 1968 stále více svírala. Snažil se ignorovat přítomnost půl milionu sovětských vojáků a žit svým způsobem, vzpomínat na to nádherné jaro roku předchozího. Jak čas ukázal, chvilková posrpnová zatvrzelost se začala během krátké doby měnit na masové kutálení kuliček (Ze života hmyzu), neboli na zbabělý útěk hovniválů do chat a chalup.


Palachův čin veřejnost vzrušil a vyvolal řadu otázek. Kdo však předtím pozorně sledoval tisk, mohl tušit, že k nějaké tragické události dojde. Především mladí lidé nesli sovětskou okupaci mnohem hůře než generace starší. V prosinci 1968, měsíc před Palachovým činem, uveřejnil Mladý svět dopis pěti patnáctiletých chlapců:
"Nechceme tyto vánoce prožívat v ponížení, cenzuře a nátlaku. Proto jsme se rozhodli, že se na Štědrý den polijeme benzinem a zapálíme. Je nám líto našich rodičů, kteří se o nás obětavě starají, ale ať jim zodpovědí politikové - kariéristé, kteří nejsou schopni zajistit nám slušnou budoucnost."

Není jasné, jestli to bylo vážně myšleno, nebo to byla provokace československé nebo sovětské tajné bezpečnosti či výmysl redaktora. Pokud se jednalo o skutečný dopis, není známo, jak se se redakci podařilo chlapce od činu odradit. Na vánoce 1968 ještě žádná lidská pochodeň nevzplála. Až 16. ledna se na Václavském náměstí student Jan Palach polil hořlavinou a zapálil.

Palachovi vyměnili hořlavinu.

Přestože obětavýmzásahem dispečera Dopravního podniku byl oheň okamžitě uhašen, student byl do nemocnice odvezen s těžkými popáleninami. Přes veškerou lékařskou péči Jan Palach skonal v neděli odpoledne. V údajném dopisu na rozloučenou svůj čin zdůvodnil jako protest proti cenzuře a proti šíření sovětsko-východoněmecké tiskoviny Zprávy.

Krátce po Palachově smrti na veřejnost pronikly zpráva, že Palach byl součástí odbojové skupiny asi šesti lidí, kteří se postupnými sebevraždami rozhodli politické představitele země i obyvatelstvo probudit z letargie, zabránit se smiřováním se sovětskou okupací a s podřizování se přáním okupantů. Palach si smrt vylosoval jako první. Ostatní měli následovat. 

neděle 10. ledna 2021

Konec "továrny na tituly"

 Získat za první republiky titul inženýra nebo doktora stálo nadané chudé lidi i bohatší poctivce spoustu času a úsilí. Kdo měl dostatek peněz nebo důvěrné kontakty se však k titulu dostal i bez námahy. Stačilo obrátit se na společnost Via, tzv. "továrnu na diplomy."

Policejní rada Alois Kinster, který řídil pátrací akce

Zájemců o koupě akademického titulu vždy bylo dost, několik set až tisíc občanů z celého Československa. Takový titul v 30. letech stál 5 až 10 tisíc korun. Společnost Via, která prodávala diplomy, vytvořila jakoby vysokoškolské prostředí a zájemce o diplom dokonce zkoušela. Kasař Josef Bečička ze Žižkova zkoušel z technických věd a proslulý podvodník Rudolf Načeradský zkoušel z věd právních. Jistý pan R. z Prahy, falešný karbaník, dostal titul inženýra za to, že na Bečičkovu otázku "jakou rychlost musí mít kolo, aby se zavařilo," odpověděl: "Rozdají se karty ještě jednou." A další inženýr byl na světě.   

Společnost Via vedená ředitelem Albertem Elsnerem, což byl Němec někde ze Slezska, a inženýrem Ježkem, bývalým ředitelem rozkradené Jindřišské záložny, sídlila nejdříve na Národní třídě, později v paláci Olympic ve Spálené ulici. Společnost se specializovala na výrobu falešných doktorských a inženýrských diplomů a šlechtických predikátů.

"Tak dlouho se se džbánem chodí pro vodu, až se ucho utrhne," říká se odedávna. Tenkrát, na začátku roku 1935, se ucho utrhlo zásluhou Scotland Yardu. Do Anglie přicestoval jakýsi Čech, jehož cestovní pas vypadal podezřele, pro policisty jasný falzifikát. Navíc tento muž měl u sebe diplom doktora bruselské univerzity vystavený v Praze. Z Anglie přišel na pražskou policii dotaz. Vyšetřování se ujalo Zpravodajské oddělení. Zpravodajové si prohlédli seznam lidí propuštěných z vězení. Moc práce jim to nedalo, stačilo jim, když narazili na jméno Načeradský, což byl mediálně už dostatečně známý podvodník zatčený před několika lety až Buenos Aires. V Načeradského bytě policisté spatřili na stěně zarámovaný diplom doktora práv, ale bez jména. Načeradský tvrdil, že je to jeho titul, jméno že vybledlo. Protože detektivové měli Načeradského životopis prostudovaný, věděli, že žádnou vysokou školu nestudoval.  Byl zatčen.

Životopis Rudolfa Načeradského je více než zajímavý. V Praze se mladý elegantní muž začal objevovat po roce 1918. Brzy byl v luxusních lokálech znám jako továrník Načeradský. Skutečně vlastnil ve Zdicích továrničku na výrobu galanterie a potřeb pro domácnost. Továrnička prosperovala, výrobky šly na odbyt, ale... Načeradský jezdil v nejdražším Mercedesu, kupoval suroviny na úvěry, půjčoval si peníze na směnky, ale se splácením si starosti nedělal. Uměl udělat dojem gentlemana, měl rétorické a přesvědčovací schopnosti, dokázal by snad z jalové krávy vytáhnout tele, možná i zlaté. Důvěřiví věřitelé procitli vždy, když už bylo pozdě. Následovaly žaloby, soud a Načeradského postihla exekuce majetku ve Zdicích (40.000 neprodejných žehliček, které se zdevastovanou továrničkou koupila Živnostenská záložna) a 30 měsíců těžkého žaláře. Hned po propuštění z pankráckého vězení začal Načeradský podnikat, tentokrát "po americku". Najal si ve starém vršovickém "Bazaru" velké haly, do kterých navozil všelijaké cenné zboží nakoupené na úvěr; nábytek, sochy, a hlavně šperky, vše v ceně několika milionů. Obchodníci oslněni vidinou velkého odbytu zboží ochotně Načeradskému dávali na dluh, i když už byl zásluhou novin všeobecně znám jako podvodník. Obchod se jmenoval Artia. Zboží šlo před vánocemi rychle na odbyt, brzy byl  "Vánoční magazín" téměř prázdný. Nebylo v něm moc zboží, ale ani Načeradský (33 let), který s tržbou, světlovlasou společnicí Annou Dvořákovou (31 let) a společníkem Valterem Hitschmannem odplul do Jižní Ameriky. Odtud podvedeným obchodníkům posílal pohlednice. Okradení pražští klenotníci zuřili. Dohodli se na společném postupu. Když s voláním o pomoc neuspěli u státní policie, najali soukromého detektiva. Ten Načeradského vypátral v Argentině, za dramatických okolností zatkl a předal argentinské policii. 17 měsíců pak strávil Načeradský v drsné argentinské věznici, než se ho detektivovi na náklady Načeradského pražských věřitelů  podařilo v říjnu 1929 dopravit do Prahy. Následoval soud, při němž došlo k nesrovnalostem a sporům mezi věřiteli, takže Načeradský za milionovou krádež dostal  jen 20 měsíců těžkého žaláře. Vězení ho nenapravilo, jako "král podvodníků" se na titulních stránkách pražských novin objevil znovu v roce 1935.   

Po prohlídce Načeradského bytu se policisté vydali na prohlídku kanceláří společnosti Via v paláci Olympic. Nalezli tam spoustu řádných doktorských a inženýrských diplomů, na nichž chyběla jen jména. Čtyři společníci byli zatčeni hned, na pátého, advokátního koncipienta pana N. museli čekat do večera, protože měl stání u několika pražských soudů. Společnost Via ovšem byla napojena na nějakou podobnou společnost v Bruselu, na kterou obvinění kausu pražských podvodných akademických titulů hodili. 

Vyšetřování v Praze nabralo jiný směr, než by logicky uvažující člověk očekával. Všichni zatčení z aféry "Továrna na diplomy" byli propuštěni. Někteří byli zcela zproštěni obžaloby, zbývající byli pro drobně delikty, které ani s případem nesouvisely, vyšetřováni na svobodě. Vyšetřovatelům se zřejmě jednalo o to (jak si domýšlel tehdejší tisk), aby kausa nebyla v novinách ještě víc nafouknutá a nebyly kompromitovány různé významné osoby, které kvůli ješitnosti si akademické tituly kupovaly. Pětice vyšetřovaných podvodníků hned po propuštění prohlásila, že připravuje žalobu na Zpravodajské oddělení policie.


Americké dojmy a slavná akce StB na Šumavě. Zahradníček komentuje

10.1.2021; 10:08  - První, celý, týden roku 2021 uběhl za dramatického nárůstu počtů nakažených lidí Covidem -19 v České republice a USA, navíc veřejnost je strašena a zneklidňována zprávami o mutacích koronaviru, jehož nové kmeny mají být nebezpečnějšími, než je "starý" čínský Covid-19.  Pěšky jako za vozem. Těm lidem v rakvích je to už jedno, na co zemřeli.

Fotbalisté se připravují na jarní část Fortuna-ligy, která začne už za týden. Bez diváků na tribunách. Do poloviny týdne si trenéři chválili, že není sníh a mohou trénovat tak jako v jiných ročních obdobích. To se změnilo, sníh zasypal ulice, domy i fotbalová hřiště. Sníh zasypal i hory a různé sjezdovky, kam přes zákaz vyrazily desetitisíce neposlušných lidí. Naše země je v divném režimu, vláda se zoufale drží Listiny práv a svobod a neodváží se násilně zasahovat, spoléhá na vzdělanost a dobrovolnou kázeň obyvatel. Tu mají a jsou ochotni dodržovat jen generace, které zažily dobu, kdy porušování discipliny bylo tvrdě trestáno. Navíc v 90. letech zde klausovci hlásáním, že vše staré je špatné, vyvolali válku generací.  Jak uvádí statistika EU, rozdělenou společnost na mladé a staré lze nalézt nejvíc v České republice a na Slovensku, částečně v Maďarsku. Podle současného chování velkého množství mladých lidí dokonce vzniká dojem, že pandemie je zde šířena záměrně, aby co nejvíc starých lidí zemřelo.

K trapné situaci došlo v americkém hlavním městě Washingtonu, kde dav tzv. Trumpových příznivců před konečnou volbou prezidenta vtrhl do Kapitolu a řádil tam. S tím Američané rozhodně nepočítali, ti v minulosti vždy odevzdali volební lístky a ostatní bylo starostí nově zvoleného prezidenta, lidé se čtyři roky se o Bílý dům moc nezajímali. Až se situace po pokusu o americkou defenestraci uklidní, půjde život dál jako dříve.  Předpovědi, že vpád do Kapitolu změní život v USA i na celém světě, mají stejnou váhu jako předpovědi po útoku na WTC v New Yorku v roce 2001. Zdá se, že větší důraz na letošní americké událost je přikládán v Evropě včetně České republiky, kde už se objevují předpovědi, že nová americká válka Severu proti Jihu je za dveřmi.

Mnohem více Američany trápí nezkrotitelná pandemie koronaviru Covid-19.  Nyní zde přibývá o 40 procent víc případů než před vánocemi. Snad se po inauguraci nového prezidenta Joe Bidena situace zlepší, skončí různé veřejná i tajná setkání politiků, oslavy vítězství i porážek, i rodinné návštěvy. Venku, na ulicích a v obchodech s potravinami zřejmě se moc lidí nenakazí, spatřit člověka bez roušky je téměř nemožné. Život bez roušek už si asi nedovede představit osobní železniční doprava. Roušku mají i kojenci i osamělí lidí, kolem nichž 500 m okolo nikdo není. Je zde však objímání, které k železniční dopravě patří, objímají se staří, mladší, nejmladší i děti, před nástupem do vlaku i po vystoupení.  I v USA platí zjištění českých hygieniků, že polovina lidí se nakazila v rodinách.

Cestování americkým rychlíkem je trochu jiné než českým. Na českém perónu dav lidí netrpělivě přešlapuje a čeká na příjezd vlaku, aby do něho nejbližšími dveřmi vpadl a každý zaujal nejlepší místo. Každá minuta zpoždění zvyšuje nervozitu. Rovněž při vystupování cestující stojí u dveří, aby rychle vystoupil, aby vlak se s ním nerozjel a neměl nepříjemnosti. V USA je to jinak. Včerejší můj zážitek je přímo ukázkový, jak se nastupuje do amerického mezistátního rychlíku. Dlouhý jednopatrový vlak přijel s hodinovým zpožděním, zastavil. Na perónu nebyla živá duše. Vypadá to podle prvního pohledu, že nikdo nastupovat nebude. Kterými dveřmi se vystupuje a nastupuje určují průvodčí, kteří před ně postaví stoličky. V dveřích se objevil první kufr, průvodčí ho odebírá a pomáhá cestujícímu vystoupit. Postupně vystupují další. Čekárna je zřejmě kvůli pandemii uzavřena, takže z parkoviště asi 50 m vzdáleného se začínají trousit lidé s kufry i bez kufrů. Asi dvacet lidí včetně doprovodu. Průměrně jeden cestující má dva kufry na kolečkách. Při vstupu na nástupiště dochází k prvnímu objímání lidí v rouškách, před vstupem do vagónu k dalšímu. Cestují lidé staří a studenti. Průvodčí, z 90 procent muži, kontrolují jízdenky, nosí kufry do dveří a pomáhají lidem nastoupit. Vlak s dvěma lokomotivami trpělivě čeká 10 a více minut. Jiný kraj, jiný mrav. U Českých drah je za zdržení vlaku mnohatisícová pokuta. Ta značně vzrostla od roku 1915, kdy na Švejkovi chtěli 20 korun, ale tenkrát ještě jezdili c.k. Rakousko-Uherské státní dráhy. Nedovedu si představit český rychlík, který čeká 10 minut, než se vrátí jedna cestující se psem, který měl potřebu vyvenčit se. V USA běžná událost, viděl jsem už několikrát.

 Nyní je omezen, prakticky zastaven, pohyb na česko-rakouských hranicích. Pohraničí. Pohraničí české je poznamenané vylidněním po roce 1945 a téměř čtyřicetiletou železnou oponou. Tou je poznamenané i rakouské příhraničí, dodnes tamní komunální i ostatní politici a novináři pláčou, že rakouské okresy u české hranice jsou odříznuté od zbytku země, že je na ně zapomínáno, že nemají dálnici, letiště, rychlodráhu, fabriky a bůhví co všechno.  Proto mladí lidé odtud utíkají. Před vánocemi lidová strana (OVP) uspořádala mezi mladými lidmi (14 až 34 let) v okrese Gmünd anketu, jestli uvažují o odstěhování. 80 procent lidí odpovědělo, že se v žádném případě dobrovolně odstěhovat nechystají, zbytek nebyl pevně rozhodnut, pouze někteří by kvůli vzdělání a různým velkoměstským vymoženostem bez problémů okres opustili.

V Rakousku, v jednom jezeře, byly na počátku 60. let minulého století nalezeny bedny s nacistickými dokumenty, které odhalily jména nacistických zločinců. Blížil se rok 1965, kdy měly být promlčeny válečné zločiny. Na Západě  po objevení nacistických dokumentů v Rakousku vypukla vlna odporu proti promlčení válečných zločinů. Přispět k této vlně se rozhodla i československá Státní bezpečnost. Vybrala si k tomu, podle rakouského vzoru, také jezera, Čertovo a Černé jezero na Šumavě.  

Nejdříve byla na počátku léta 1964 v Čertově jezeře údajně nalezena nějaká výbušnina. V mediích se objevily zprávy, že svazarmovští potápěči zahládli v jezerech nějaké předměty, což podle některých pamětníků by mohly být ukryté dokumenty gestapa. 13. července 1964 bylo území neprodyšně uzavřeno a potápěči bezpečnosti bez dlouhého hledání nalezli nějaké oplechované bedny, které za přítomnosti televize byly vytaženy, naloženy na auto a odvezeny do Prahy ke zkoumání. Co v nich bylo nalezeno hned oznámeno nebylo. Ministrem vnitra v té době byl Lubomír Štrougal. Později byly ukázány jen nějaké bezvýznamné doklady nacistické SD. 

Pravda o celé akci StB vyšla najevo až po listopadu 1989, podvod potvrdili lidé od StB. Bedny, ve kterých žádné dokumenty nacistů nebyly, byly vhozeny do Černého jezera několik dní před slavným vylovením. Byly vhozeny na mělké místo, aby je bylo možné snadno vylovit. Jediným úspěchem akce StB bylo, že televizní záběry z výlovu beden oblétly celý svět. Teprve po odvozu beden do Prahy se v archivech hledaly dokumenty, které by veřejnosti byly předloženy jako obsah nálezu z Čertova jezera. Bylo oznámeno, že nalezené dokumenty se zkoumají v přísném utajení. To trvalo tak dlouho, až se na událost zapomnělo.

Josef Zahradníček


sobota 9. ledna 2021

Polistopadový kolektivizmus se osvědčuje při šíření Covidu-19

 Sny komunistů o likvidaci všeho malého se plní až po roce 1989, v době, kdy už komunisté nejsou u moci. Následky se projevují i nyní, kdy na omezenosti a nelidskosti ekonomů profituje ten smrťák Covid-19. Ve velkých celcích se mu daří výborně, množí se a zabijí.

V těchto dnech v sousedním Polsku přišli aktivisté sdružující se v organizaci AgroUnie s požadavkem přímých plateb pro malé vesnické obchody provozované drobnými živnostníky.

Předseda AgroUnie  Kołodziejczyk říká, že vesnické obchody jsou nyní poraženy zásluhou špatné dotační politiky EU. Zvlášť v současné době pandemie Covid-19 se malé obchůdky dostaly do situace, kterou nejsou schopny přežít. Situace využívají městské supermarkety, aby se zmocnily veškerého obchodu s potravinami. Vesnické obchůdky žádné odškodnění zřejmě nedostanou.

Kołodziejczyk není spokojen ani s tím, že zemědělci, kteří i v době, kdy je život země ochromen pandemií, pracují denně za ztížených podmínek, za vyšších nákladů, zadlužují se, ale stále zásobují obyvatelstvo potravinami. Přesto se při kompenzaci ztrát způsobených pandemií s nimi vůbec nepočítá.

To, s čím se nyní potýká polský venkov, zažil český venkov už na konci minulého století, kdy vesnické obchůdky neodolaly nízkým cenám  zboží v obchodních řetězcích.

Československé znárodnění průmyslu po roce 1945 bylo politickým aktem, kterým se jen vyměnily kanály jimiž proudily peníze do eráru. Pro obyvatelstvo to  žádné větší změny nebyly.

Určitou tragédií už bylo násilné znárodnění malých živnosti po roce 1948: řemeslníci, holiči, obchody, hospody atd. byly převzaty různými městskými komunály, družstvy a nově vytvořenými  státními podniky. Provozovny v ulicích a na vesnicích ovšem zůstaly, z majitelů se většinou stali zaměstnanci, ale pro spotřebitele se mimo nedostatečného centrálního zásobování obchodů  téměř nic nezměnilo.  Pořád měli základní potraviny na dohled. Tyto malé obchody existovaly prakticky až do 90. let minulého století. 

Jestliže dříve každý den 1 auto přivezlo do vesnického obchůdku pečivo, 2. auto mléko, tak dnes každý den z vesnice do města 15-20 km vyjíždí za nákupem 50 aut. Pro stát je to výhodné, jenom z pohonných hmot od každého auta vybere daně 100 Kč, z jedné malé vesnice celkem 5.000 Kč za den. 

Je to pro erár příjemný zisk, co na tom, že i houfováním lidí v supermarketech se šíří pandemie a léčení 1 pacienta asi bude dražší než "chytře" vybraných 5.000. To ovšem ekonomy nezajímá. 

Ještě dříve než došlo v českých zemích k likvidaci malých vesnických obchůdků, byly zlikvidované malé vesnické školy. Právě školní mládež  je největším šiřitelem pandemie.  Určitě se vesnické děti dříve nakazí v městské škole, kde je několik set spolužáků, než v malé vesnické škole s 30 žáky. Koronavirus se nevyhýbá ani veřejné dopravě a zastávkám, kde děti musejí povinně trávit dlouhý čas. 

Centralizace školství nepřišla ze SSSR, to je originální dílo české. V jedné sovětské pobaltské republice platil před rokem 1990 zákon o tom, že vesnice musí udržovat školu, když je ve vesnici alespoň 6 dětí školou povinných. Nacisti byli v otázce vzdělání vesnických dětí ještě důkladnější; byly-li v osadě alespoň 3 děti, musel tam docházet učitel. Zdůvodnění: vesnické děti jsou cestou do městské školy unaveni a neprospívají.

Podle statistik hygienických stanic nejvíc lidí se nakazí v zaměstnání a na úřadech, některý den i víc než polovina případů.  Spousta lidí soustředěných v jedné budově, to je další z výsledků polistopadové kolektivizace. Před rokem 2000 se spousta úředních úkonů dala vyřídit na vesnickém obecním úřadě, kde mimo tajemníka návštěvník obyčejně nikoho jiného nepotkal. Chytří zákonodárci vymysleli "pověřené úřady", kde po několikahodinové cestě veřejnou dopravou, mezi pozitivními i negativními školáky, občan musí vysedět a vystát minuty a hodiny v čekárně zaplněné pozitivními i negativními žadateli. 

Samostatnou kapitolou by bylo zdravotnictví. Od zdravotníků v maskách, rukavicích a pláštěnkách pacient čeká nejvyšší stupeň hygieny. Tak jak to nyní ukazují media. O hygieně v čekárnách i ordinacích praktických lékařů  pacienti vědí své. V čekárnách na osahaných židlích vedle zdravých pacientů čekajících na povinné prohlídky sedí kašlající a prskající pacienti se zaslzenýma očima od horečky, v ordinaci se na luxusních čalouněných křeslech vystřídá za den několik desítek vysvlečených pacientů, stejně jako na zmačkaném prostěradle na lehátku. Lékař jen bůhví co píše a píše na počítači. Potom si omyje ruce a jde si kamsi odpočinout. Zvláštním úkazem jsou hygienická zařízení v čekárnách, zpravidla zavřená, klíč vydá na požádání sestra.  

To jsou jen náhodně vyjmenovaná podezření, proč si v České republice Covid-19 šíří nejintenzivněji na světě. Za to není odpovědná současná vláda, ale reformátoři země z let devadesátých. (stk)


sobota 2. ledna 2021

Od robota ke koláčům. Zahradníček komentuje


 Nový rok 2021 začíná rozpačitě skoro po všech stránkách. I to počasí se jaksi přizpůsobuje blbé náladě, jak říkával nebožtík Havel. Nebo je to obráceně? Lidé reagují na neslanou nemastnou zimu. Zima ovšem nikomu nic neodpustí, na to můžeme vzít jed. Je to tak zařízené, že zima ztráty v teplotě a srážkách z počátku roku obyčejně dohání na jaře a v létě. Pokud zásluhou lidské činnosti dochází na Zeměkouli ke klimatickým změnám, určitě se následky neprojeví hned, ale až po mnoha letech. 

Současné teploty okolo nuly nejsou vhodné pro pohyb plazů vyskytujících se ve středoevropské přírodě, natož plazů přivezených z tropů. Proto udivuje zpráva, že na zahradě nedaleko Prahy dvoumetrový chřestýš kousl do nohy malé dítě. Po hadovi se usilovně pátrá, lidé jsou vyzýváni, aby utěsnili dveře, okna a všechny otvory, aby se jim had nedostal do obydlí. Kam až jsme se dopracovali, když se necháme terorizovat pomatenci, kteří musí mít doma exotická zvířata?

Pražáci jsou skoro všeobecně ze zvířat, rostlin, a vlastně celé přírody, hodně vyjevení a jsou ochotni přivazovat se ke shnilým stromů a hájit život kdejaké potvůrky. Před několika dny pobíhal mezi domy na okraji Prahy divočák, před nímž lidé museli utíkat. Připomínalo to nedávno zemřelého režisér Menzela a jeho film "Slavnosti sněženek." Současný myslivec  též kance zastřelil. Vzhledem k pandemii myslivci zřejmě hostinu s jalovcovou omáčkou neměli, maso si zřejmě rozdělili, jak je obvyklé. Ale tentokrát v mediích vypukl rámus: "Proč muselo to nebohé zvíře zemřít, proč nebylo šetrně vráceno zpět do přírody."  Ti protestanti zřejmě netuší, kolik jedno divoké prase dokáže v krajině udělat škody. A v současné době, kdy jsou divočáci přemnoženi tak, že navštěvují i velkoměsta, jdou škody jimi způsobené do desítek milionů.

Pokud běhají v ulicích kanci nebo hadi, je to ještě dobré. Hůře by bylo, kdyby se vyplnila letní předpověď jedné mediální hvězdy, jistého profesora Flegra, že na konci roku budou na pražských ulicích ležet tisíce mrtvých lidí zabitých Covidem-19. Připomíná to jen starý názor, že vzdělání a inteligence spolu vždy nesouvisí. Takových morbidních předpovědí se objevuje stále dost. Pro někoho je počet mrtvých stále málo. "O člověka nemějte strach, lidí je na světě jako sra.ek," říkával poručík Hamáček z Černých baronů. 

Vzdělaný byl i spisovatel Karel Čapek, jehož divadelní hra R.U.R. přesně před 100 lety, poprvé diváci viděli na jevišti v neděli 2. ledna 1921. Sehráli ji ochotníci v Hradci Králové. V pražském Národním divadle byla představena až na konci ledna. Hra R.U.R. rychle pronikla do světa. Děj byl v období bouřlivého  rozvoje techniky přitažlivý. Hra dala světu slovo "robot." Vymyslel ho prý malíř Josef Čapek, bratr Karla Čapka.

S uplynulými vánocemi lze připomenout smrt Karla Čapka, který zemřel  na Boží hod vánoční před 82 lety. Zemřel na zápal plic, i když spousta lidí za příčinu jeho smrt pokládá znechucení životem. Čapkovi zabořenému do masarykovského filozofování se po Mnichovu zhroutil svět. Zklamala ho zbrklost prezidenta Beneše, ale hlavně lhostejnost běžných občanů republiky. Děsilo ho to, že život šel dál, jako by se nic nestalo. Vytyčily se nové hranice a každý si svou kuličku válel dál.

Spojené státy, kde kulminuje další vlna pandemie koronaviru, konečně vyřešili výměnu prezidentů. Donald Trump, jenž se prezidentského koryta drží už jen konečky prstů, je z Bílého domu vyháněn i vlastní stranou.

Trump měl značnou podporu na jihu Spojených států, hlavě v Texasu. Trumpa tedy podporovali i někteří čeští krajané. Podle minulého sčítání obyvatelstva  žilo v Texasu 170.000 Čechoameričanů. Jsou zde města Praha, Tábor a další. Obec se jménem Praha je snad v každém americkém státě. Podle zástupců krajanských spolků se však k českému původu hlásí v Texasu 750.000 lidí. K českému původu se mnozí Texasané hlásí a jsou na něj pyšní, ale český jazyk ovládá jen malé procento z nich. Protože hlavní fáze stěhování z českých zemí do Ameriky končila před 100 lety, současní nejstarší Čechoameričané si z jazyka svých prarodičů pamatují maximálně několik slov. Mnoho z nich se snaží doplnit češtinu v různých kurzech a školách. Na otázku, proč mladí na univerzitě studují češtinu, i když nemají český původ, pokrčí rameny. "Aby měli vzdělání." 

S tou češtinou a českými zvyky je to v USA  zajímavé. Kdo přijede z ČR do českého krajanského prostředí, najde jen málo z toho, co české země připomíná. Je zde proti českým poměrům především všechno hrozně velké. Na akci krajanů přijede 30.000 lidí!  Krajané už mají vlastní kulturu, vlastní tradice. Vývoj se v Evropě i USA ubíral různými směry. Je zde spousta hudebníků, v jejichž melodiích lze náznaky českých písní zaslechnout. Několik set lidí, možná tisíc, na ohromné louce tancuje Českou besedu. To je něco jako spartakiáda. Tanečníci jsou oblečeni v krojích, které by nikdo v Čechách a na Moravě nenašel. To je směs americké lidové tvořivosti podle podnětů ze všech zemí světa. Je obdivuhodné, že tyto kroje šijí a vyšívají Američanky ručně. A dobrovolně. Tak člověka někdy napadá, že přijde doba (snad pandemie někdy skončí), že do Čech se budou muset české lidové slavnosti dovážet z Ameriky. Kde se dnes v Čechách tancuje Beseda? 

Při krajanských akcích nechybí české koláče. Napečou jich tolik, že by zaplnily kamion Nejsou to takové současné české koláčky-jednohubky, ale pořádná kola, mazance okolo15 cm v průměru, naplněné marmeládami všech barev, tvarohem, makem a bůhví čím vším. Nádhera. Až člověku tečou sliny. Koláč je české slovo, které Američané dovedou dobře vyslovit, na krajanském koláčovém festivalu zní všude. 

Napsal jsem o tom, co bylo. Mám však dojem, že současná mizérie brzy neskončí, až někdy skončí, bude všechno jinak. Přestávka v dlouhodobě zaběhlém životě je už moc dlouhá, myšlení a chování lidí se rychle mění. Je proto třeba minulost zaznamenávat, dochází k výrazné výměně generací, na lepší minulost nezapomínat, vycházet z ní. Na předpovídání budoucnosti v roce 2021 a dál jsou jiní.

Josef Zahradníček 


pátek 1. ledna 2021

Očkování

 Žádná jiná z těch skvělých disciplín medicíny, jako je neurochirurgie či kardiochirurgie, nemění osud celé lidské populace jako očkování. Mění osud jednotlivých lidí, prodlouží jim život a to je skvělé, ale očkování výrazně ovlivnilo osud lidstva, a platí to dál.

Edward Jenner, který žil v letech 1749 až 1823, byl anglický vesnický lékař, který si všiml, že lidé po nakažení kravskými neštovicemi téměř nikdy neonemocní pravými neštovicemi. V r. 1796 naočkoval osmiletého Jamese Phippse hnisem z vřídku způsobeného kravskými neštovicemi, jimiž onemocněla dojička. Chlapec kravskými neštovicemi onemocněl, za šest týdnů se uzdravil. Jenner mu pak do rány v kůži vetřel infekční materiál od člověka nakaženého pravými neštovicemi. U chlapce ale nemoc nepropukla a právě tento pokus je považován za první skutečnou vakcinaci. 

Tady v Evropě byla epidemie pravých neštovic velmi silná v polovině 18. století a dokonce zabila i mnoho příslušníků panovnických a šlechtických rodů, včetně Habsburků a Schwarzenbergů. Schwarzenbergové byli vždy nesmírně pokrokoví, proto se nelze divit, že v Čechách byli u zavedení Jennerova očkování proti neštovicím. Kněžna Pavlína nechala očkovat svých deset dětí někdy v letech 1802–3. Už od roku 1805 byli očkováni touto vakcínou také zaměstnanci Schwarzenberských panství Třeboň, Krumlov a Protivín a jejich rodinní příslušníci. Průkopnicí očkování tedy byla u nás kněžna Pavlína ze Schwarzenbergu (zahynula při požáru na plese v Paříži).

Povinné očkování proti neštovicím u nás bylo zákonem zavedeno v roce 1919. Byla to reakce na šíření této nemoci po 1. světové válce. V zemích, kde očkování neprobíhalo, jenom ve 20. století zabily neštovice 300 až 400 milionů lidí. V roce 1980 WHO oznámila, že kmen pravých neštovic byl zlikvidován. Kéž by něco takového mohla brzy oznámit o zničení koronaviru Covid-19.

Nejrychlejší traktor jezdí po dálnici

 Stává se občas, že řidič traktoru zabloudí a dostane se na dálnici, kam mají traktory vjezd zakázán. Pokud  taková jízda neskončí nehodou, končí v některých zemích obyčejně velkou pokutou, někdy také jen domluvou policie. Tentokrát se jedná o traktor Hanomag Robust, který může po německých dálnicích dálnici bez obav jezdit legálně, neboť na to má úřední osvědčení od zkušebního technického ústavu (TÜV).


Hanomag Robust vyrobený v roce 1964 je jediným německým traktorem, který dosahuje rychlosti 105 km/hod. Jeho majitel Rudolf Wehner ho upravil tak, že s ním může jezdit po dálnicích.

Rudolf Wehner začal dlouhý šestiválcový traktor Hanomag Robust upravovat v roce 2009. Především upravil převodovku. Pětitunový traktor o obsahu 11 litrů má výkon 110k a dosahuje rychlosti 105 km/hod.

Důvodem, proč sedmdesátiletý pan Wehner rychlý traktor postavil, jsou setkání veteran-traktorů, kterých se už dlouho zúčastňuje. Trápilo ho, že na místa srazů ve vzdálenějších regionech se musel dlouhou dobu, i několik dní, přepravovat po vedlejších okresních silnicích. Tolik času neměl a atmosféry při setkání veteránů se také nechtěl vzdát. "Řekl jsem si, že to musím změnit, upravit traktor tak, abych se tam s ním dostal po dálnici." 

pondělí 28. prosince 2020

Stalin komunistům poslal Dědu Mráze

 28. prosince 1935 vyšel v moskevské Pravdě článek Pavla Postyševa, druhého nejmocnějšího muže Ukrajiny, s výzvou uspořádat v celém Sovětském svazu na Nový rok oslavy se stromkem a dárky pro děti. Bylo to v praxi jen obnovení oslav Nového roku, které jako buržoasní pozůstatek byly na konci 20, let zakázány. Postyšev článek napsal podle příkazu Josifa Stalina, s nímž osobně v Kremlu obsah článku projednával, přičemž ze zneužití bývalých zvyků obvinil Lva Trockého. Dlouho se Postyšev ze spolupráce se Stalinem netěšil. Na konci roku 1938 byl  zatčen, obviněn ze špionáže a v únoru 1939 ho Stalin nechal v Butyrce zastřelit.

Je známo, že bolševici hned po říjnové revoluci v roce 1917 Nový rok jako buržoasní svátek nezavrhli, ale oslavovali. Je zaznamenáno, že Vladimír I. Lenin s Naděždou Krupskou se na Nový rok 1917 sešli s nejvyššími představiteli strany bolševiků, pili mrkvový čaj a jedli žitné suchary.

V polovině 20. let se sovětští komunisté snažili dát Novému roku status všesovětského komunistického svátku. Byly svolávány masové oslavy v továrnách, kulturních domech a divadlech. Komunistické oslavy Nového roku se nesly ve znamení proticírkevních kampaní. Ve školách se hrála divadelní představení jako "Rudý stromek," "Komsomolcovi vánoce," "Večeře ateisty." Domácí oslavy Nového roku zatím zakázány nebyly.

V roce 1929 bylo v SSSR zakázáno slavit staré svátky, tedy i Nový rok. Byl zakázán prodej stromků a zahájena ostrá proticírkevní kampaň. "Už 1.930 let je svět oblbován pohádkou o narození Ježíše Krista," psal tehdy denník Izvěstija, "vymysleli ji vládnoucí bohatí tmáři, aby ponížili a mohli ještě víc utlačovat a vykořisťovat pracuájící lid." Vánoční strom byl nazýván "náboženským pozlátkem," "hloupostí" a "mravem popů."

Po zveřejnění Postyševova článku v Pravdě se v Sovětském svazu rozjela příprava na rehabilitaci Nového roku. Byla zahájena výroba vánočních ozdob (sněhové vločky, rudé hvězdy, ovoce, zvířátka, vzducholodě a obrázky vůdců říjnové revoluce)  na stromky a přípravy na velké oslavy Nového roku. Zásadní  novinkou na Nový rok byla nová postava štědrého dědečka, který obdarovává děti. Původní svatý Mikuláš byl vyloučen už po říjnové revoluci a nahrazen americkým Santa Klausem. Ten jako zástupce kapitalistů byl zakázán v roce 1929, i když ve velké části ruských domácností zůstal az do 40. let. Nový oficiální sovětský báječný stařík s bílými vousy, vysoké čepici a červeném kožichu dostal jméno "Děda Mráz." Novinkou byly i pompézní oslavy Nového roku v moskevském centrálním Gorkého parku a na různých náměstích.

 

neděle 27. prosince 2020

75 let od zahájení sériové výroby VW Brouk

 Dnes je to přesně 75 let, kdy z výrobní linky ve Wolfsburgu vyjela první sériově vyrobená limuzína Volkswagen. Čtvrtek 27. prosince 1945 byl prvním pracovním dnem po prvních poválečných vánočních svátcích. Jak se později ukázalo tohoto dne začala sériová výroba značky, které pak víc než 20 let vládla silnicím většiny zemí světa.

Wolfsburg 1945

Prvních 20.000 vyrobených civilních automobilů VW bylo určeno jako válečná reparace pro britskou vojenskou správu. Další vyrobené vozy dostávala Německá pošta, Červený kříž a státní instituce a úřady. Soukromé osoby si nový německý vůz mohly koupit až v druhé polovině roku 1946. O vůz nové koncepce byl mimořádný zájem, za 10 let, 5. srpna 1955, vyjel z výrobní linky ve Wolfsburgu už miliontý vůz VW. V roce 1963 už bylo vyrobeno 10 milionů vozů. V té době to byla nejrozšířenější značka automobilu na světě a nahradil kdysi nejrozšířenější Ford T.

Nacisté hned poté, co se zmocnili vlády nad Německem, chtěli předstihnou ve počtu automobilů celý ostatní svět, hlavně USA, kde si automobil kupovali i chudí lidé. Rovněž v Německu nacisté, především Hitler, si přáli mít lidový automobil, kterým by se nacistická propaganda prosadila. 17. ledna 1934 obdržel inženýr Ferdinand Porsche dopis se žádostí o zkonstruování automobilu, ve kterém by byly sedačky pro 4 lidi, automobil, který by dosahoval rychlosti 100 km za hodinu, zvládl stoupání 30 procent a bylo ho možné vyrábět v s různými nástavbami. Automobil nesměl stát víc než 1000 marek. 22. července 1934 dostal Porsche první objednávku na výrobu automobilu.

Konstruktér Ferdinand Porsche u svého vozu v roce 1937

V roce 1936 byly postaveny první tři prototypy vojenských automobilů Volkswagen, které Hitler pojmenoval KdF "Kraft durch Freude" (Silou k radosti). Z peněžních sbírek důvěřivého německého obyvatelstva, které toužilo mít lidový automobil, byla ve Fallerslebenu u Braunschweigu postavena "na zelené louce" nová továrna Volkswagen, později přejmenovaná na Wolfsburg. Místo předem dlouho ohlašované výroby 500.000 vozů VW ročně bylo ve Wolfsburgu vyrobeno jen několik desítek kusů, ale začaly se zde vyrábět vojenská vozidla, součástky pro letadla a munice.

Na konci války byl Wolfsburg  z větší části zničen bombardováním. Britská okupační správa však rychle zajistila opravu budova a před vánocemi se postarala o dokončení výrobních linek. Během roku 1946 bylo vyrobeno 10.000 vozů VW. V roce 1947 byly první vozy Volkswagen vyvezeny za hranice, a sice do Holandska. V roce 1949 přišly první velké zásilky vozů do USA. Američané dali autu jméno "Beetle." (Brouk) Toto označení převzaly i ostatní země, do nichž se VW dostával, včetně Německa (Käfer), i když výrobci ve Wolfsburgu tento název nesnášeli a vůz nadále označovali jako "Tip 1".

Na konci roku 1953 byl Volkswagen Brouk vyvážen do 88 zemí světa. Jeho úspěšná výroba a prodej jsou uváděny jako jeden z hlavních symbolů poválečného německého "hospodářského zázraku." V polovině 50. let se začaly měnit některé části vozu. Přišly výkonnější motory, 12 V elektrický systém, větší okna, ale základní tvar automobilu, který se na trhu mezi ostatními značkami jevil jako primitivní a zastaralý, zůstával. Pro zákazníky byla stále důležitá spolehlivost a nízká cena, i když pro Němce se v 50. letech Brouk stal symbolem blahobytu.

2008

V letech 1966 až 1967 končila poválečná recese, hlásil se konec hospodářského zázraku, objevila se první krize na trhu vozů VW Brouk. Ve Wolfsburgu se začali probouzet, vůz z poloviny 30. let byl tvarově i technicky zaostalý. Vzadu uložený vzduchem chlazený motor dosáhl svého vrcholu, při vyšších rychlostech stával se dokonce nebezpečný. Proto v roce 1974 z výrobní linky ve Wolfsburgu sjíždět přestal VW Brouk a by nahrazen vozem VW-Golf. 

Výroba Brouka však pokračovala v německém Emdenu. Poslední Brouk byl v Německu vyroben v roce 1978. Poté byla výroba přesunuta do Bruselu a do Brazílie a Mexika, odkud byl dovážen na německý trh. V JIžní Americe šel VW Brouk výborně na odbyt. Poslední originální Volkswagen Brouk byl vyroben v Mexiku dne 30. července 2003, tedy 69 let poté, co konstruktér vozu VW Brouk Ferdinand Porsche (rodák z Vratislavic u Jablonce) ukázal první model Hitlerovi. Celkem bylo od roku 1945 do roku 2003 vyrobeno 21,529.494 vozů Volkswagen Brouk.

Pokus obnovit starou slávu nevyšel. Byl sice zkonstruován a v mexickém Pueblu začal být vyráběn Brouk větší, silnější, pohodlnější a bezpečnější. Na trhu se ale neprosadil. Sen o novém kultovním automobilu skončil. Dvakrát nelze vstoupit do jedné řeky. V roce 2019 byla výroba Brouků definitivně ukončena.



sobota 26. prosince 2020

Výjimečný vánoční projev královny Alžběty II.

Britská královna Alžběta II. (94 let) se při svém tradičním vánočním projevu snažila povzbudit lidi, aby za nešťastné doby neztráceli naději, že brzy všechno trápení skončí. "Nikdo není sám," řekla, "jsem se všemi lidmi. Nezbývá nám než kvůli koronaviru kontakty s blízkými lidmi a přáteli omezit, odložit."


"Když patříte mezi dobré lidi, tak nejste sami, myslím na vás a modlím se za vás," řekla královna, která pak vyzdvihla a ocenila práci zdravotníků, záchranářů a také všech obětavých dobrovolníků, kteří projevili úctu k lidským životům.

Tentokrát se královna s manželem princem Philipem (99) nevydala na tradiční vánoční bohoslužbu ve východoanglickém Sandringhamu, kde královskou rodinu vždy vítaly tisíce příznivců. Letos o vánocích výjimečně se hluboce věřící královna zúčastnila jen malé soukromé bohoslužby ve windsorské hradní kapli

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.