3. světová válka se blíží

 Situace na Ukrajině se stává stále více napjatou. Ruské vedení, včetně prezidenta Vladimira Putina, neustále hrozí použitím jaderných zbraní, což vzbuzuje obavy na celém světě. Putin dokonce dříve přesunul některé taktické jaderné zbraně do Běloruska, čímž zvýšil tlak na Západ a NATO.

Podle Josefa Krause, vedoucího oboru Bezpečnostní a strategická studia na Masarykově univerzitě, je riziko globálního konfliktu vyšší než kdykoliv předtím.

"Spojené státy a Západ jako takový silově, vojensky a mocensky světu stále dominují a jakýkoliv další vyzývatel, ať už je to Rusko, či Čínská lidová republika, jsou ještě daleko od toho, jakou moc Západ má. To minimálně po stránce technologické, ekonomické a další. To neznamená, že to za příkladem 10 let nemůže být jinak, ale v současné chvíli Spojené státy nemají globálního vyzývatele," 

Ruské hrozby jadernými zbraněmi jsou však více než jen prázdné řeči. Ostatně to tvrdí místopředseda ruské Bezpečnostní rady a bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv. Ten už tři roky podobnou rétorikou, která se dá de facto označit za »ruskou specialitku«, svět straší. Kreml však nikdy jeho slova oficiálně nepodpořil. Nicméně Medveděv nedávno světu oznámil, že když Rusové hovoří o použití jaderných zbraní na Ukrajině či v jiných zemích, nejde o zastrašovací taktiku. 

Velkoměsto se sluní, venkov se topí v bídě

 Podle Českého statistického úřadu přibývá materiálně deprivovaných lidí. Třetina lidí nemá na nábytek. Lidé nemají na jídlo, topení nebo nájem. Problém jsou podle statistiků ceny energií a bydlení, dokonce i pro vysokoškolsky vzdělané lidi.

Premiér z Brna jako tvůrce ohromného propadu české ekonomiky, platů a životní úrovně za povzbuzování prospěchářů z ODS poskakuje v pražském ringu, šermuje, nohama rukama bije imaginárního rivala hlava nehlava. Náš zasmušilý fialový borec muší váhy se svými moravsko-slezskými sekundanty se snaží podpásovými údery zlikvidovat český venkov. 

Chudý je ten, kdo nemůže:

+vyměnit opotřebovaný nábytek za nový.

+ uhradit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov.

+ uhradit neočekávaný výdaj výši 14 100 Kč (údaj z roku 2023).

+ jíst maso nebo jeho vegetariánské náhražky každý druhý den.

+ dostatečně vytápět byt.

+ utratit malou částku pro sebe každý týden.

+ pravidelnou placenou volnočasovou aktivitu.

+ automobil.

+ hradit pravidelné platby spojené s bydlením.

+ pořízení nového oblečení.

+ setkávat se s přáteli a příbuznými jednou měsíčně.

+ připojení k internetu.

+ alespoň dva páry bot.

 Všechno toto člověk si zaslouží. Tragédií je, že se lidé dostávají do dluhových pastí třeba kvůli školním potřebám. 

ODS si zřejmě vydržuje dezinformátory, kteří na sociálních sítích a v diskusích urážejí chudé lidi. Podle nich leniví a nevzdělaní lidé z venkova všechny peníze prokouří a propijí, naopak lidé z velkoměst jsou všichni vzdělaní, pracovití, všeho schopní, a proto mají dostatek peněz na drahá tlustá auta a na válení na Kanárech..

Mnoho lidí vědělo jak zabránit střelbě na fakultě, jenom policie ne

 Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. Jsou pak v šoku, když se ukáže, že to někdy nefunguje. Například když ani všemocná věda nedokáže zabránit šíření covidu nebo když všemi prostředky vyzbrojená policie nestihne zastavit vraha na Filozofické fakultě.

Je těžké se smířit s tím, že systém nepočítá s náhodou, že ji neumíme zapracovat do rutinních postupů a že vyšetřovaní není dostatečně rychlé a policisté nezastaví zločince, který vzdor veškeré snaze nakonec zabíjí. Notoričtí nespokojenci budou navždy přesvědčeni o tom, že policejní systém funguje špatně, že policie dělá chyby. Stačilo se přece podívat do kamery na vrátnici, stačilo včas vyklidit fakultu… Jak jednoduché, viděli jsme to přece všichni ve filmu!

Od počátku si do vyšetřování zpětně promítáme závěrečný masakr, s nímž se mělo počítat. Mělo to přece dopadnout dobře, jako v těch báječných televizních detektivkách, kdy se vraha podaří zastavit a všichni obdivují, jak chytře a analyticky propracovaně policie funguje. Jenže detektivky, ty relativně dobré a nikoli falešně iluzivní, nabízejí jiný obraz policejní práce. Je plná omylů a špatných verzí, které se nakonec rozpletou s větším či menším úspěchem. Pod časovým tlakem roste i nebezpečí chyby, což se zřejmě stalo i při honbě na budoucího střelce z filozofické fakulty. Otázkou ale je, zda je to omyl vyšetřovatelů, špatná volba nebo chyba systému, který nelze ze systému zcela eliminovat. Ne, to není fatalismus, spíše přízemní reálný a praktický pohled na věc.

Všichni už dnes víme, jak bychom to my dělali správně, co a jak rychle by se mělo udělat. Příbuzní obětí, ale i novináři, kteří se převlékli za svědomí společnosti, zajímá už jen jméno toho, kdo lov na vraha tak strašlivě zpackal. Jako bychom pro klid vlastní duše potřebovali ukázat prstem a říct – ten, ten za to může! Vina musí mít jméno a obličej, aniž bychom uvažovali, kde a jaká je vlastně vina v tomto případě. Že obecnější odpovědnost nese ministr, šéf policie i velitel kriminálky, se zdá být samozřejmé. Odstoupí-li všichni, bude do budoucna jasno, jak vše udělat lépe a pečlivěji? Poběží kriminalisticky stroj konečně dobře, tedy přesně tak, jak všichni ve slepé modernistické víře očekáváme, tedy – dokonale?!

Očekávat se to nedá. Tak jako neexistuje dokonalý zločin, neexistuje ani dokonalé vyšetřování. Z tohoto faktu bychom měli vycházet i při hodnocení z dnešního pohledu příliš pomalého a děravého hledání střelce na FF. Hledáme „stíny v mlze“. Nic přesnějšího k celé bolestivé a smutné události se skoro ani říct nedá. Možná budeme vědět, jak lépe na tyto stíny svítit, jak rozfoukat mlhu, jak vyvolat kontrast, aby se zjevila realita, jistotu úspěchu však nebudeme mít nikdy. Systém ale nějak reagovat musí a jediná cesta, kterou zná, je brát každé ohrožení jako smrtelné a osudové. Jak se to například stalo nedávno na Václavském náměstí v Praze, kde se objevila dvě opuštěná zavazadla. Policie kvůli tomu zastavila provoz metra a tramvají, vyklidila prostor, a pak zjistila, že nebezpečí nehrozí.

Systém, který lze jen těžko zlepšit dalšími přesnými předpisy a metodickými popisy vyšetřovacích postupů, bude nyní preventivně přecitlivělý. Je a bude to jediný skutečně viditelný výsledek snahy o zdokonalování kriminalistického systému, z něhož se snažíme vypudit náhodu. Stíny v mlze zůstávají, a my se jich vzdor naději, že ihned uvidíme jasné kontury a detaily figur, budeme bát daleko více než předtím.

Maďarsko se ujalo předsednictví Rady EU

 Až do konce letošního roku Maďarsko vykonává rotující předsednictví Rady EU. To samozřejmě Budapešti nedává žádnou diktátorskou moc - EU a její instituce jsou mnohem mnohovrstevnatější a odolnější. Maďarské vládě to však dává klíčovou roli při předsedání zasedáním na nejvyšší úrovni a určování agendy těchto rozhodujících jednání.

A to je dost znepokojivé, vzhledem k tomu, že maďarská vláda přistupuje k demokracii a lidským právům v Maďarsku jako k ničení. Premiér Viktor Orbán a jeho vládnoucí strana Fidesz již 14 let "systematicky centralizují moc, vyprazdňují demokratické záruky a oslabují právní stát".

Orbán mění ústavu země podle svého rozmaru a vyhlásil několik výjimečných stavů, které mu umožňují vládnout pomocí dekretů, a obchází tak dokonce i parlament, který je nyní "gumovým razítkem". Vládnoucí strana dělá vše pro to, aby umlčela kritiky, útočí na nezávislé novináře, média a organizace občanské společnosti, včetně nejnověji protikorupční organizace Transparency International a skupiny investigativní žurnalistiky Átlátszó.

Neustále také očerňuje menšiny - migranty, LGBT a další -, aby vyvolala nenávist a vytvořila obětní beránky, kteří mají odvést pozornost lidí od jejich protidemokratického uchopení moci a od skutečnosti, že Maďarsko je pod vládou Fideszu nejzkorumpovanější zemí v EU a také nejchudší. Vydávají velké částky z peněz daňových poplatníků na celostátní mediální kampaně vyvolávající strach a dezinformace proti těmto skupinám - a také proti Evropské unii.

Minulý měsíc maďarští představitelé prozradili, že mottem maďarského půlročního předsednictví v Radě Evropské unie bude ohromující neoriginální heslo "Make Europe Great Again " neboli MEGA. Nevíme, na kterou éru evropských dějin tím maďarská vláda naráží, ale víme, že mnozí z nás, kteří jsme sledovali jejich zneužívání v posledních 14 letech, se MEGA-obávají toho, co přijde v příštích šesti měsících.

"Já tě mám opustit?" podivil se Vodička. "Ty neznáš Maďary, říkám ti to pořád. My musíme být opatrní. Já ho plácnu." (Osudy dobrého vojáka Švejka)

Vláda užitečných idiotů

 Vláda ČR se chová jako – přinejlepším – užitečný idiot, když například:

• předložila tzv. Istanbulskou úmluvu k ratifikaci Parlamentem;

• nepostavila se za manželství coby svazek jedné ženy a jednoho muže;

• naopak umožnila, či dokonce prosadila změnu Občanského zákoníku v domněle kompromisní variantě tzv. manželství pro všechny, která povzbuzuje k „zakázkové výrobě dětí“ prostřednictvím tzv. surogátního (náhradního) mateřství;

• trpí ve funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva paní Šimáčkovou Laurenčíkovou, která z posice státní úřednice působí jako aktivistka progresivní levice, např. pokusem o cenzurní zásah v případě knihy „Nevratné poškození“ americké autorky Abigail Shrierové;

• prosazuje novelu Občanského zákoníku, která má deklarovat zákaz fyzických trestů dětí (a tak znovu zvýšit a zostřit dohled státu nad rodinou), přičemž v minulosti tento návrh přicházel od takových politických osobností, jakými byli Džamila Stehlíková, Michael Kocáb či Anna Šabatová;

• hodlá dále zjednodušovat rozvodové řízení, přitom je zjevné, že čím snadnější rozvod, tím méně uváženě se do manželství vstupuje;

• umožňuje revizi Rámcových vzdělávacích programů, které jednoznačně směřují k ideologizaci školství současně s dalším snižováním laťky nároků na skutečné vzdělávání žáků a studentů;

• prosazuje kvóty pro ženy ve vedení soukromých podniků;

• prosazuje trend směřující k prolomení soukromí ve věci smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem stran dohodnutého platu;

• prosadila úpravu definice znásilnění do podoby, kterou by přivítala každá Putifarka.

Když toto vše dělá vláda, která sama sebe označuje za pravicovou, někdy dokonce konzervativní, co máme čekat od nějaké případné budoucí vlády progresivní levice? Rozdíl může být snad jen v tom, že současná vláda, nebo alespoň některé její složky, se (snad, doufáme…) za zmíněné kroky stydí. Vláda otevřeně progresivně levicová by se jimi naopak veřejně a nahlas chlubila. Takový rozdíl však není žádnou útěchou.

Zdroj: Konzervativní strana Jan Kubalčík

Západ pod tlakem imigrantů

 Od roku 1993 nám evropští vzdělanci naznačují, že jsme stát jednoho národa a že jsme tedy xenofobní, a proto vůbec mizerní Evropané. Toto s příchodem uprchlíků z Východu Evropy postupně končí. Východoevropští uprchlíci jsou vlastně požehnáním, jinak by český pracovní trh byl jistě obsazen lidmi odjinud.

Lidé přicházeli již dříve, dříve než vypukla krize a válka na Ukrajině. Desetitisíce a statisíce Ukrajinců, Moldavanů, Bělorusů, Rusů, Bulharů a dalších lidí z jihovýchodu u nás našlo práci a domov. 

Podle Českého statistického úřadu je nás prý už 11 milionů. V roce 1993, po rozdělení Československa. nás bylo 10,33 milionů. Připočítáme-li dnes k tomu všechny cizí „podnikatele“ bez trvalého pobytu a také všechny cizince pracující  přes různé agentury, nebude skutečných obyvatel na českém území mnoho   do 12 milionů chybět. To musí mít vliv na chod státu. A nejen na ekonomiku. 

Vývoj vypadá tak, že západní Evropa bude mít zcela jiné starosti než Evropa střední. Zatímco my dbáme na zachování starých křesťansko-židovských zásad, s nimiž větší část imigrantů u nás nemá problémy, západní část Evropské unie stále je ve snaze ctít listinu lidských práv nucena ustupovat cizím náboženským zvykům. Odpovědí na chování cizinců je zrod pravicového extrémizmu. V Meklenbursku byl v minulém měsíci mladým Němcem pobodán imigrant. Jako důvod útočník uvedl snahu zachránit Německo. 

V uplynulém týdnu se na statku u Lüneburgu tajně sešlo asi 50 pravicových extrémistů, aby  oslavovali Slunovrat způsobem, jakým ho ve 30. letech oslavovaly dětské organizace Hitlerjugend. Tentokrát dobře přestárlí a přerostlí dětští účastníci srazu přišli v napodobeninách nacistických krojů, s praporem, pochodněmi a červenými bubny. Zapálili velkou vatru, ve které stál upravený kříž, symbol bývalé hitlerovské organizace Lebensborn.

Rasové problémy trápí státy na západě Evropy víc než válka na Ukrajině. Výsledky voleb do Evropského parlamentu jsou varováním. Pravicový extrémizmus je na vzestupu především ve Francii, Německu, Rakousku a Nizozemsku, tedy ve státech, které od 60. let minulého století budovaly ekonomiky na levné práci Gastarbeiterů z nekřesťanských zemí. Zdá se, že se jim nabyté bohatství mstí. Nyní je tam přistěhovalců už tolik - a stále přibývají - že původnímu obyvatelstvu "přerůstají přes hlavy." Media i sociální sítě šíří strach z migrantů, což v Německu vyvolává vzpomínky na rasové zákony Třetí říše. 

Podobná situace včetně organizování národovců jistě čeká i Českou republiku. Doufejme, že s největší pravděpodobností přijdou vlny imigrantů z východu, a to nejen z Ukrajiny. Proč se jim tady tak líbí se bude zjišťovat až později. Měli bychom se však připravit. 

  Za monarchie i za První republiky se zde mluvilo běžně německy, po roce 1945 se děti musely učit ruštinu, nyní se musí učit mluvit anglicky a čert ví, co se budou za řeč učit po příští revoluci. Cizí jazyky se ujímají především ve velkých městech. Už dneska v Praze má mnoho lidí pocit, že by měli na krku nosit cedulku: "Mluvím česky, prosím slušného krajana o radu." Doufejme, že i zásluhou přílivu dalších křesťanských imigrantů z východu Evropy budou naši potomci ještě v roce 2050 slavit Velikonoce, nikoli Ramadán, jako dneska jsou nuceni slavit Francouzi a Němci.

V roce 2050 bude bílých Evropanů v západní Evropě, vzhledem k malé porodnosti a velké lenosti, možná ještě méně než 50 procent. A jak je jasné ze všech vědeckých prací o migraci a kultuře, že taková změna znamená celkovou změnu civilizace, společenského myšlení, směřování společnosti a jejích hodnot a názorů. Základním údajem bude však to, že většina imigrantů do Evropy budou muslimové. Tedy jiná náboženská víra, jiná kultura, jiné zvyky. Toto budou muset respektovat i současní pravicoví extrémisté.

My a oni. Češi jenom dobří, cizáci všichni špatní.

 

Ve volbách do Evropského parlamentu bývá volební účast v České republice nejnižší ze všech členských států Unie. Osmnáct procent v předminulých a šestadvacet v minulých volbách. V Belgii je volební účast přes osmdesát procent. Rozdíl mezi námi a Slovenskem, které ale přijalo euro a je třetím od konce, je jako zející propast. Do Senátu také volí málo voličů, ale to je až druhá komora, Evropský parlament je jediný přímo volený orgán Unie. Proč jsme, my v Česku, střídavě poslední a předposlední?

Odpovídá to zdejší převládající dikci: Brusel rozhodl…, to oni, tam, v Bruselu… My a oni. Zarytých odpůrců a příznivců je přitom skoro stejně. Vůči Unii převládá skepse a nalézání problémů i tam, kde nejsou. Nejednou jsme byli v tomto ohledu vnímáni jako programoví potížisté.

Jak tomu rozumět? Proč právě eurovolby naše voliče nezajímají? Pokládají je snad za nedůležité? Neztotožnili se dosud s myšlenkou institucionalizované evropské spolupráce? Nevěříme nikomu a ničemu za našimi hranicemi? Nejde snad o bytostnou nedůvěru ke světu kolem nás?

Zdá se, že to nějak souvisí s naší minulostí. A nejen tou nedávnou. Dovolím si tu předestřít obraz, kterým je širší plátno české historie. Přičemž přiznávám, že jsem inspirován myšlením filosofa Jana Patočky. A také, že je to pokus o pohled, jaký si akademičtí historikové zpravidla zapovídají.

Otázka nad takto „globálními“ českými dějinami zní: byli jsme, či jsme stále objektem, nebo subjektem svých dějin?

Mluvme v tomto smyslu o „velkých dějinách“, o „velkém češství“, podílejícím se na řešeních problémů evropských – jak o tom Patočka uvažuje v dichotomii k „dějinám malým“, k „češství malému“, provinčnímu, potýkajícímu se jen s vlastní sebezáchovou.

Přemysl Otakar II. již již sahal po císařské koruně. Karel IV. byl mimořádně aktivním, zdatným císařem Svaté říše římské národa německého, ale zároveň českým patriotem. Přinesli jsme do Evropy laické náboženství, husitství jako předzvěst reformace. Pak následovalo víc než století náboženské tolerance, jaká neměla v Evropě obdobu. Tehdy jsme se – jako třeba Komenský, ovšem už exulant – přímo zapojovali do řešení problémů nadnárodních, všelidských.

Tyto naše „velké dějiny“ se ocitají v krizi v době pobělohorské, která má svůj počátek v nešťastné, nezodpovědné vzpouře stavů, rebelii, která byla jen zprvu vedena ideály náboženské svobody. Končí zištnými válkami všech proti všem, a všeobecným vyčerpáním. Tečku za našimi velkými dějinami udělala jinak úctyhodná panovnice, císařovna Marie Terezie, když z pragmatických důvodů osekala zbytky české státnosti. Pak už jsme byli víceméně jen objektem dějů odehrávajících se na kontinentě bez nás.

Zaznamenáme v té době příliv šlechty z celé Evropy. V souvislosti s Bílou horou jsme si navykli nazývat ji nediferencovaně „kořistnickou“, přičemž o inkolát, vlastně o občanství, se u nás ucházely i významné evropské rody už před onou nešťastnou šarvátkou na Bílé hoře. Tato šlechta většinou nemluvila česky, byla orientována evropsky, světově.

Z Bílé hory jsme pro sebe učinili symbol sebelítosti, národního mučednictví. Důvod k nekonečnému odčiňování. Případně k pomstě. Vždyť pozemková reforma po první světové válce, ve svých intencích protiněmecká a protišlechtická, navodila situaci, ve které se agrární strana stala v průmyslové zemi na dvacet let rozhodující politickou silou. Tato reforma byla prováděna pod heslem „odčinit Bílou Horu“.

Za čtvrt století dokončil pozemkovou reformu komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš, a to pod stejným heslem: odčinit pobělohorskou potupu! Ve volbách v roce 1946 pak zvítězili komunisté překvapivě vysoko i proto, že je nečekaně volil půdou obdarovávaný venkov.

Proti Němcům a proti šlechtě – to jsou dva imperativy, spojující první a třetí republiku. Motiv Bílé hory, motiv poraženecký, hrál v tom podstatnou roli. Sebevědomí národa klesalo, až se zcela vytratilo. Ale stačilo to, abychom mimo národ postavili šlechtu, zbavili se Němců, a nakonec, aby mohl být, víceméně se souhlasem většiny obyvatel, nastolen komunistický režim.

Pobělohorská protireformace, jak ji prováděli mimořádně zdatní jezuité, kteří spíše než slovy působili krásou a vůní baroka, hudbou, sugescí obrazů, soch či náboženských poutí barokní českou krajinou, proběhla překvapivě rychle – v době kanonizačních snah, vrcholících v březnu 1729 svatořečením Jana Nepomuckého, jsme byli údajně nejbigotnějším katolickým národem v Evropě.

Devatenácté století je už ve znamení nacionalismu, který střídá příliš rychle, lehce, snadno nabytou víru katolickou předešlého věku. S vlnou romantismu přichází mohutné povzbuzení národního sebevědomí herderovskou apoteózou slovanství – panslovanství v čele s Ruskem. A hlavně s tezí, že nositelem národnosti je rodná řeč. S čímž pak souvisí logicky srozumitelný sociologický fakt, že se náš národ bude obrozovat zdola, z nižších sociálních vrstev, z inteligence venkovské, z učitelů a farářů. Dlouho bude v tomto procesu chybět bohatá obchodnická a průmyslová buržoazie.

Ale co hlavně chybí, to je entita politického národa, tvořeného zprvu šlechtou vázanou k evropským dějinám, s rozhledem po širším okolí, s živými styky přes hranice, zaměřenou k mezinárodní politice.

Zdroj: Knihovna Petra Pitharta

Cirkvi nevadí státní hranice ani národnosti

 Od 1. října 2024 převezme v dolnorakouském Gmündu obě farnosti (sv. Štěpán a Nové Město) a farnost v nedalekém Díetmannsu český kněz Tomáš Vyhnálek. Mimu služby v Rakousku bude mít bohoslužby v českých farnostech České Velenice, Krabonoš a v Suchdol nad Lužnicí.

Kostel Srdce Páně v Gmündu-Novém Městě

Ve stejný den převezme slovenský kněz Martin Talnagi dolnorakouské farnosti Hoheneich, Waldenstein, Kirchberg, Süßenbach a Weißenalbern.

Tomáš Vyhnálek, rodák ze Znojma, na kněze byl vysvěcen v Polsku, poté vystudoval filozofii na UK v Praze a teologii v Římě. Po několika letech služby ve Vídni a v západní Sahaře se vrací do českých a rakouských pohraničních oblastí.

Kostel Anežky české v Českých Velenicích

Martina Talnagi se v roce 1978 narodil ve východoslovenských Michalovcích.  Dvaasedmdesátiletý Herbert Weissensteiner, Talnagiho předchůdce na farách Hoheneich, Waldenstein, Kirchberg, Süßenbach a Weißenalbern byl původním povoláním klinický psycholog a na kněze byl vysvěcen v roce 2015, bude zde nadále bydlet a pomáhat.

Patří katedrála arcibiskupovi nebo prezidentovi?

 Církvi stále náleží legitimní očekávání, že právní vztahy k pražské katedrále svatého Víta budou nějakým rozumným způsobem vypořádány.

Včera byl svátek Božího těla a katolíci mají velkou slávu, ale také pěkný problém. Je to pro ně – pro nás – jedna z nejvýznamnějších kultovních událostí, uspořádá se slavnostní bohoslužba a po ní eucharistické procesí, v němž je svátostný Kristus slavnostně nesen ulicemi města, protože tam je také jeho domov, nejen za kostelními zdmi, kde by ho jako v muzeu ráda uchovávala neznalost jedněch a zbabělost druhých.

V Praze se již léta slavnostní mše slouží v katedrále, sídelním kostele pražského arcibiskupa a eucharistický průvod prochází Hradčanským náměstím, družičky cukrují dlažbu okvětními lístky, lidé padají na kolena před Jedním a Trojím božstvím v podobě Chleba a když byl ještě u barnabitů Karmel, otevíraly se jeho brány a na malou chvilku bylo možné spatřit mlčenlivé vládkyně města. Pro malou a bezvýznamnou katolickou bublinu je to prostě událost, sjíždí se na ni lidé z celé Prahy a okolí.

V Praze se již léta slavnostní mše slouží v katedrále, sídelním kostele pražského arcibiskupa, ale letos ne, letos tomu tak nebylo, arcibiskup se musel uchýlit do exilu ke strahovskému opatovi, protože na Pražském hradě se sešli bafuňáři NATO a prezidentův diář má před arcibiskupovým přednost.

Bylo by tomu jinak, kdyby katedrála patřila církvi?

A může ještě církvi patřit, když se církevní restituce vyřešily jednou pro vždy před dvanácti lety? V roce 2012 byl přijat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který respektoval politickou dohodu, že se katedrála vracet nebude. Vyjádřením toho je § 18 odst. 10 zákona, podle nějž se katedrála nevydává.

Je tomu skutečně tak?

Není.

Ustanovení § 18 odst. 10 zákona stanoví, že na vyčtené nemovitosti se tento zákon „nevztahuje“. Jinými slovy Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha a další nemovitosti nejsou předmětem zákonné úpravy podle tohoto zákona.

Zákonodárce tak zvolil odlišnou techniku, než ve vztahu k věcem, jejichž vydání si nepřál. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona výslovně uvádí, které věci nelze vydat. V případě překážky vydání podle § 8 odst. 1 se jedná o věci, které jsou předmětem majetkového vyrovnání, ale o kterých zákonodárce rozhodl, že se nebudou vydávat. Pokud by chtěl zákonodárce pouze vyloučit katedrálu a přilehlé nemovitosti z naturální restituce, měl postupovat obdobným způsobem jako v § 8 odst. 1. Technika, kterou zvolil, je ale zcela opačná: komentované ustanovení katedrálu a další nemovitosti vylučuje z věcné působnosti zákona.

Co to znamená? Předně lze dovodit, že ve vztahu ke Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha dosud nedošlo k majetkovému vyrovnání. Jestliže Ústavní soud mnohokrát zdůrazňoval, že „je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona“ (např. stanovisko Pl. ÚS-st. 22/05, 13/2006 Sb.), a současně poukazoval na povinnost přijmout „zvláštní právní předpis, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, 242/2010 Sb., 132/2010 USn.), můžeme mít za to, že otázka katedrály je prozatím ponechána zákonodárcem jako otevřená. Zda usiluje o její vyřešení zvláštním zákonem, není známo – mlčí i důvodová zpráva.

A tento stav trvá dodnes. Církvi stále náleží legitimní očekávání, že právní vztahy ke katedrále budou nějakým rozumným způsobem vypořádány. Takže ano, katedrála stále ještě církvi patřit může.

Ve studiu se sešli tři bývalí premiéři

 Nejvýraznější postavou  byl Mirek Topolánek. Občas si užíval své typické plácání a provokování.  Topolánek by se do politiky naopak asi klidně vrátil, ale prý by musel mít podporu ve volbách přes 50 procent. Prý by si Babiš a Fiala měli dát pusu a najít to, co společnost sjednocuje, ukázat cestu dopředu. Obojí je dost nerealistické (ODS si možná dá s ANO pusu, ale jinými ústy a s jiným směřováním, než by chtěl pan Topolánek).

Jako realitu popisoval české vysoké školství. Mluvil o žebříčcích, o tom, že ve vládě jsou samí akademici, kteří si svůj rybník nevypustí. Ale mluvil také o dotační ekonomice, o drogové závislosti lidí na okamžité spotřebě a nutnosti probudit se z tohoto marasmu, což prý bude velmi bolestné.

Mnohem střízlivější byl pan Rusnok. Připomeňme, že v současnosti pracuje pro rodinu Kellnerových, asi nejbohatší lidi v Česku. O to překvapivější bylo jeho prohlášení, že je třeba postupovat krok po kroku od nejpalčivějšího problému, a tím je podle něj problém, že byly sníženy daně bohatým. A představte si, že Topolánek souhlasil. Ten pravičák Topolánek byl pro. Jen polohlasem.

Rusnok naopak u tohoto tématu mluvil s jasnou naléhavostí a setrvalostí. Vracel se k němu. Zejména šlo o téma snížení daní během rušení superhrubé mzdy. Ale tématem bylo i danění nejbohatších. Tam varoval nikoli před tím, že nám v důsledku danění bohatí utečou, že dojde k těm či oněm fatálním škodám na ekonomice, ale před tím, že pro záchranu rozpočtu danění bohatých nebude stačit, bude třeba více zdanit i střední třídu.

Topolánek využíval mnoho námětů k vyvolání beznaděje. Např. se rozohňoval nad tím, jak mnoho máme obcí a jak snadné by bylo tohle napravit. Technicky ovšem, ne politicky. Když data České televize ukázala, že jasná většina obyvatel chce zeštíhlení státu a vyhazování úředníků, Topolánek reagoval tím, že to chtějí jen potud, pokud se nebude týkat jich.

Navíc je jasné, a bylo to zmíněno hned na začátku pořadu, že politici sami mají vliv na to, co lidé chtějí a myslí, a že v tom politici selhávají. Ostatně téměř každý politik u nás mluví o tzv. národních zájmech. Co to vlastně je? Floskule, manipulace s lidmi, odvádění od problémů, které neschopní politici nedovedou řešit.

Abychom na tom byli lépe, měli jsme moderní, fungující ekonomiku a hodně peněz na veřejné služby, jako jsou zdravotnictví nebo vzdělání, jistě by bylo dobré, kdyby naše vědecké instituce se nestaraly o prodej zastaralých produktů a zisk, ale produkovaly potřebné inovace.