Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

středa 17. října 2018

205 let od Bitvy národů u Lipska


 Bitva u Lipska vešla do historie nejen jako největší a nejkrvavější střetnutí dlouholetých napoleonských válek, ale i počtem účastníků Došlo k ní ve dnech 16.–19. října 1813 a nad francouzskou Napoleonovou armádou zde zvítězilo spojenecké vojsko Rakouska, Pruska a Ruska vedené maršálem Schwarzenbergem. 
Památník Bitvy národů postavený v roce 1913
Na jedné straně stál francouzský císař Napoleon Bonaparte se 177 500 francouzských, bavorských a saských vojáků a 700 děly, proti nim stál rakouský polní maršál Karel Filip Schwarzenberg s 257 000 rakouských, ruských, pruských a švédských vojáků šesté koalice s 916 děly.

Spojenecký plán pro 18. říjen 1813 vypracoval Schwarzenbergův náčelník štábu generál Radecký. Počítal se soustředným úderem šesti kolon. Zpočátku přálo štěstí Francouzům, ale během dne se všechno obrátilo.

 Ústup nařízený Napoleonem 19. října 1813  ve dvě hodiny ráno zprvu probíhal spořádaně, po poledni však vybuchly nálože pod jediným mostem přes řeku Halštrov a většina zadního voje zůstala odříznuta.

Podle vojenského statistika Gastona Bodarta stála Bitva národů  Francouze a jejich německé spojence  38 000 padlých a raněných (z toho 397 důstojníků padlých a 2456 raněných; ztráty mužstva jsou známy jen přibližně), 15 000 zajatých (dalších 15 000 padlo do zajetí v lipských nemocnicích) a 6100 dezertérů. Materiální ztráty činily 325 děl.

Ztráty spojenců: 53 774 padlých, raněných a nezvěstných, včetně 1792 důstojníků.  Z toho bylo 22 605 Rusů, 16 033 Prusů, 14 958 Rakušanů a 178 švédů.

V žádné z četných bitev napoleonských válek nepadlo tolik generálů jako u Lipska, kde jich položilo život celkem čtyřiadvacet: 15 francouzských, 8 ruských a 1 rakouský.

Naopleon byl po této bitvě přinucen rezignovat a odejít do vyhnanství na ostrov Elba.

 Před 105 lety vznikl na počest této významné události monumentální Památník bitvy národů.





sobota 13. října 2018

Polní hony budou velké maximálně 30 ha? Vlk se nažere, koza zůstane celá.


Desítky let odolávají velké zemědělské podniky tlakům na zmenšení polních lánů. Nyní se tato praxe má změnit. Zástupci soukromých zemědělců navrhli ministerstvu zemědělství snížení maximálních výměr honů na 30 ha.

Je známo, že ekologové se bijí za každý metr půdy zabraný pro dálnice, za kdejaký keř a za kdejakého cvrčka, ale k zločinům, které zemědělská velkovýroba páchá na krajině, mlčí. Záležitost nyní převzali politikové ODS, strany, která dokáže vynadat sama sobě. ODS od svého vzniku chrání velké firmy, tedy i zemědělské společnosti, na jejichž vzniku se při privatizaci socialistického zemědělství nejvíc podílela. Dodnes se čestný předseda ODS Klaus chlubí tím, že se mu zemědělskou velkovýrobu podařilo zachovat, že nedošlo k jejímu rozdrobení na malé soukromé závody, jako je tomu v jiných evropských zemích.

Uvedená povinnost totiž by zemědělcům měla nutit k pestřejším osevním postupům. Autoři návrhu tvrdí, že zmenšením polních honů na 30 ha se vytvoří překážky proti splachu půdy z polí. Při rozhlédnutí po krajině, hlavně po té zvlněné co v ČR převažuje, těžko už v současnosti lze konstatovat, že  hony nad 30 ha převažují. Je tedy zřejmé, že autoři návrhu pocházejí z nížin, kde není živočišná výroba včetně pastvin, a sledují své zájmy. Jde jim zřejmě o to omezit podnikání tamních velkých společností soustředěných pod křídly Agrární komory ČR. Vlk by se měl nažrat a koza zůstane celá.

Mezi třiceti- a padesátihektarovou plochou není na poli příliš rozdíl. Průměrná velikost farmy v zemích EU je 16,6 hektaru, přičemž se samozřejmě na takové ploše pěstuje více druhů plodin. V naší zemi je ale průměrná plocha půdy na farmu 130 hektarů (v praxi podle statistiky Felixe Holzmana), a samozřejmě je v ČR celá řada podniků, obhospodařujících mnoho set, ba mnoho tisíc hektarů najednou.

V usnesení výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny ČR z 5. září se doporučuje vládě, aby zavedla v nastávajícím programovém období EU v rámci aplikace Společné zemědělské politiky EU v ČR po roce 2020 nástroj redistributivní platby (zvýšené sazby dotace) právě na prvních 30 hektarů zemědělské půdy s cílem podpořit malé zemědělce.

Současné „velké širé rodné lány“ jsou podle některých odborníků příčinou, proč naše krajina nedokáže zadržovat vodu. Při zmenšení polních honů by prý půdy zadržela navíc 3 miliardy kubíků vody. Problém vodní eroze není ve velikosti honů, jak odborníci také tvrdí, ale v poloze pozemků a struktuře ornice. Protože o zemědělství zpravidla rozhodují lidé, kteří "o něm něco vědí", lze se dočkat i jiných "konin."

neděle 30. září 2018

Československo vzniklo na omylu zvaném podobné jazyky


Československo z velké části vzniklo na základě na základě omylu, neboli na základě představ, když národy hovoří podobnou řečí, že jsou si blízké všestranně. Následky takového omylu byly osudné pro celou Střední Evropu.

Jako účelová ideologie, jíž měli čeští politici ovládnout veřejné mínění a vyvolat spory s Vídní, v 19. století vznikly legendy o bratrství slovanských národů. Pro některé Čechy byl bratrem Rus, Polák, Srb, Chorvat, a samozřejmě Moravan, Slezan a také Slovák. Tím bylo zaděláno na spousty nepochopení. Čeští Němci, kteří tvořili dobrou třetinu obyvatelstva českých zemí, byli v podstatě součástí hospodářství a kultury Čechů, Moravanů a Slezanů, kdežto  Slováci byli  úplně jinde . "Když má na základech podobné řeči být vytvořen československý stát, chceme my na podobné řeči také svůj stát!" Chtěli tedy být součástí Rakouska nebo německé Výmarské republiky

Čeští Němci zásluhou intrik Edvarda Beneše v roce 1919 se však povinně stali nežádoucím národem Československa. Byli izolováni v pohraničních oblastech a Sudetech. Slováci a Rusíní byli použiti jako užiteční idioti. Dostali české úředníky, učitele, četníky, mohli za peníze z Prahy stavět silnice, železnice a školy, ale museli být vděčni a hlasovat pro pražské zájmy, tj. proti českým Němcům, s nimiž předtím Češi v jedné zemi žili téměř tisíc let.

Že Slováci mimořádný vděk Praze neprojevovali ukázalo se v roce 1939, kdy se osamostatnili poprvé, a především podruhé v roce 1992. Podobná řeč není to hlavní, co spojuje lidi.

Mnichovskou zradu si prezident Beneš objednal 16. září 1938 v Paříži


Dne 19. září 1938 Francie a Velká Británie předložily Československu požadavek, aby československé pohraniční území bylo postoupeno Německé říši. Prezident Beneš začal mluvit o zradě. Ta zrada možná přišla proto, že si ji objednal.
Mnichov 1938
 Dne 15. září 1938 prezident Beneš poslal do Paříže  ministra sociálních věcí Jaromíra Nečase, aby  v Paříži opatrně do francouzské vlády propašoval Benešův vzkaz, že Československo se svých pohraničních území vzdá, ovšem za podmínky, že  Francie s Velkou Británií mu na Hrad zašlou nátlaková ultimata. Jinak by prý Beneš tento svůj "tajný plán" před československou veřejností neobhájil. Za to aby mohl zůstat ve funkci prezidenta, byl ochoten vzdát se velké části československého území.

Nečesova mise je nejlépe zdokumentována v publikaci Jana Chocholinského " Mnichovská zrada nebo pražský krach." Uvádí, že československý velvyslanec ve Francii Štefan Osuský byl zděšený, když se o Benešově zradě dozvěděl, nepochopil to ani tehdy, když Daladier při zasedání francouzské vlády svým zhořčeným ministrům sdělil, že ultimáta si objednal sám Beneš. 

Nečasova mise se tak stala pro Francii a Velkou Británii vítanou záminkou, proč odmítnout vojenskou pomoc Československu. Hitler se ovšem nespokojil s tím, co mu tajně nabídl Beneš, ale zabral i území obývaná německým obyvatelstvem z poloviny, nebo dokonce jen sporadicky.

Aby Beneš dokonal svou neschopnost řešit problémy v zájmu občanů, odvolal mobilizaci a 5. října 1938 uprchl do Francie, přičemž na cestu dostal ze sovětského vyslanectví v Praze dar 12.000 dolarů.

Beneš nebyl vlastenec. Mnohem víc než o svůj uměle vytvořený politický česko-slovenský národ dbal Beneš o svou intrikánskou roli rádoby "světového politika". Utekl v nejhorší možné chvíli od zodpovědnosti uložené mu ústavou, a brzy dokonce odejel ze země jako soukromník - stal se vyučujícím profesorem na univerzitě v Chicagu. Bez starosti o vládu, parlament a všechny občany Československa, kteří mu důvěřovali a spoléhali, že jim zajistí ochranu. Opustil zodpovědnost ve chvíli, kdy měl posloužit ostatním jako příklad, a otevřel tak dokořán dveře Hitlerovi. Zhroucení obecné slušnosti, s nímž se potýká země do dneška, to je Benešovo dědictví.

Na cestě k Mnichovu

pátek 28. září 2018

Svatý Václave, vévodo české země ...

Svatý Václav se narodil kolem roku 907 jako starší syn Vratislava I. O Václavovu výchovu se starala zejména jeho babička svatá Ludmila, jež však na přání Drahomíry byla uškrcena.

Václav byl díky své křesťanské výchově a jeho dobročinným skutkům velmi oblíbený mezi chudými a utlačovanými. Když usedl na trůn, dráždila některé české šlechtice jeho mírová prozápadní politika. Tito šlechtici začali podporovat jeho bratra Boleslava, který velmi toužil po vládě.

 Postupem času se konflikt mezi bratry zvětšoval a vyvrcholil pozvání Václava na svěcení kostela do Boleslavi, kde byl Václav na popud Boleslava I. 28. září 929 nebo 935 zavražděn. Hned po jeho smrti se Boleslav ujal vlády. Ostatky svého bratra Václava nechal uložit v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kde zůstaly ve Svatováclavské kapli uložené dodnes. 

Od 10. století je kníže Václav uctíván jako světec. Nejprve tomu bylo v Čechách, později i v dalších zemích. Od druhé poloviny 11. století je svatý Václav chápán jako vládce a ochránce Českého státu. Svatováclavská úcta představovala jednu ze základních součástí přemyslovského a hlavně lucemburského pojetí královské moci. Silná byla svatováclavská tradice i v době husitské.

 Čeští panovníci včetně Karla IV.  byli bráni jen jako Václavovi zástupci. Karel IV. svatováclavský kult silně podporoval a zasvětil mu i české korunovační klenoty. Odtud i citace, s jejíž parafrází se setkáváme na dvacetikoruně: „Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ani budoucím.“ 

Po celá staletí odcházeli vojáci do bojů a válek s jistotou, že svatý Václav je s nimi. Svatý Václav býval vždy považován na národního světce, který v těžkých chvílích posiluje národní cítění. Při každé mimořádné události v české zemi se lidé při bohoslužbách obraceli s prosbami na svatého Václava, aby ochránil zemi českou. Svatý Václav je stále patronem České republiky a míru, ale i vinařů a sládků. Bývá zobrazován s korouhví, klasy a hrozny, někdy s orlem a holí.     

pondělí 24. září 2018

Vichřice přinesla chladný a smutný čas předvolební. Zahradníček komentuje


Při vzpomínce na minulý komentář, v němž jsem předpověděl, že nějaký kousek hurikánu nám Amerika určitě pošle, musím po včerejší vichřici pochválit své meteorologické předvídání. Není to v tomto případě žádná nadpřirozená schopnost, ale pouhá zkušenost. Počasí se u nás zhorší vždy po zprávách o amerických hurikánech.

Fičelo to včera pěkně. Práci s potrhaným vedením mají elektrikáři až nad hlavu. Rovněž železničáři poznali následky vichřice, což jsem jako cestující dnes poznal na vlastní kůži. Zpoždění všech vlaků Českých drah 40 až 70 minut. Tak to bylo na tabuli u jednotlivých vlaků, rozhlas upozorňoval, doba zpoždění se může změnit.  Toto dráha stoprocentně plnila, protože skutečné zpoždění bylo o 15 až 30 minut větší.

Železnice je pro cestování nejpohodlnější, ale také nejdražší. Nevýhodou jsou výluky a nucené přestupování do autobusu. Problémy mají dráhy i v zahraničí. Minulý týden ujel rakouským železničářům vagón, který si to namířil přes státní hranici do České republiky. Naštěstí se podařilo upozornit české kolegy, kteří vagón jedoucí rychlostí asi 15 km/ hod zastavili ještě před před českovelenickým nádražím. Jinak mohl způsobit velké neštěstí a škodu.

Dnešní fotbal jsem nedokoukal do konce. Plzeň se trápila v Jablonci. Mám dojem, podle toho co jsem před chvílí viděl, že Vrbovy trenérské dny v Plzni jsou sečteny. Ze slávy se ve fotbale věčně žít nedá. Možná majitel klubu ještě počká na výsledek utkání se Spartou. Ale vzhledem k rozjeté Spartě na jedné straně a plzeňské mizérii na straně druhé, stal by se zázrak, kdyby Viktorie uspěla. Kdo na Vrbovo místo přijde, nelze vůbec odhadnout.

Blíží se konec září a 80. výročí mobilizace a Mnichovské dohody. Národovci a komunisté budou zase plivat směrem k Paříži a Londýnu. Po válce má každý pěšák maršálskou hůl. A po osmdesáti letech od porážky každý nejméně dvě. První republika byla protihabsburská republika Masarykova. To byl vznešený symbol, napodobenina Franze Josefa, kterou ctili i sudetští Němci. Po odchodu Masaryka se země jen nezastavitelně řítila do rokle. 

Blíží se volby do obcí. U nás ve městě se chystají zaútočit komunisté, kteří nyní, když hrad i vládu mají v rukách Zeman a Babiš, ucítili příležitost. Podařilo se jim získat do svých řad lidi středního věku, kteří zásluhou svého proletářského původu se v osmdesátých letech bez problémů dostali ke vzdělání. Vzhledem ke složení voličů a jejich inteligenci nelze si dělat žádné iluze. Každý blahobyt a každá svoboda jednou skončí. Lidé si toho nedovedou vážit.
Josef Zahradníček

čtvrtek 20. září 2018

Užhorod stále vzpomíná na 1. československou republiku


"Tolik toho, co se u nás vybudovalo za 20 let Československa, neudělalo se zde za 1000 let před rokem 1919 ani za 80  let po roce 1939," říkají lidé v Zakarpatské Ukrajině. Československá minulost je v Užhorodu a dalších městech stále všudypřítomná. Přišli čeští, úředníci, učitelé, četníci, vojáci, inženýři, lékaři aj. Stavěly se nemocnice, školy, úřady, úřady, továrny, obchody, železnice, silnice, mosty atd.  Zaostalý kout země mezi Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Ukrajinou a Polskem byl Československem povýšen na prudce rozvíjející oblast. Lidé v hlavním městě Užhorodě vzpomínají, jsou hrdí a vděční, že mohli být součástí Československa (na rozdíl od velké části Slováků).

 Bohužel přišla v roce 1939 německá okupace Čech a Moravy, vyhlášení  Slovenské republiky a rozpad Československa. Zakarpatská Ukrajina se stala kořistí Maďarů. Po válce si ji přivlastnil Stalin a stala se součástí SSSR. Po pádu komunizmu a Sovětského svazu mnoho lidí v Zadokarpadsku si přálo obnovení předválečného Československa. Klaus a Mečiar si však nepřáli spojování zemí a lidí, ale rozdělování. Přišlo nové rozdělení Československa. Opět vznikla Slovenská republika, která Zakarpatskou Ukrajinu oddělila od Čech a Moravy.

O spojení Slovenska a Zakarpatska s českými zeměmi sice jednali během první světové války s Masarykem krajané z těchto zemí v USA, ale v říjnu 1918 bylo oficiálně připojeno jen Slovensko. Teprve 8. května 1919 se uskutečnilo v Užhorodu jednání zakarpatských politiků, ze kterého vzešel návrh na oficiální připojení země k Československu. Samosprávným územím Československa, s názvem Podkarpatská Rus, se Zakarpatsko stalo na základe smlouvy uzavřené na mezinárodní konferenci v St. Germaine 10. září 1919.

Rozloha Podkarpatské Rusi byla 12.635 km2, žilo v ní 604.000 obyvatel, nejvíc Rusíni, ale také Maďaři, Rumuni a Němci. 13 procent obyvatelstva tvořili Židé. Obyvatelstvo sice bylo nadané, ale zásluhou toho, že Maďaři zde dlouhá léta brzdili výstavbu škol a vzdělání, bylo v roce 1919 na Zakarpatsku až 60 procent lidí negramotných. Československo investovalo na Podkarpatské Rusi a Slovensku velké částky, což zřejmě bylo na úkor Sudet a pohraničních českých krajů.

Zakarpatská Ukrajina je hornatá krajina, polovina území je pokrytá lesy, v roce 1919 bylo zde 2.200 km2 orné půdy. Nejvyšší hory jsou přes 2.000 m vysoké (Pop Ivan 2.030 m). Všechna voda je sváděna do řeky Tisy. Z nerostného bohatství byla ceněna ložiska barevných kovů, kaolinu a soli. Nacházela se ve větším počtu ložiska ropy a minerálních pramenů.

Po rozpadu SSSR zůstala Zakarpatská Ukrajina součástí Ukrajiny, jejíž možnosti starat se o odlehlé chudé oblasti jsou omezené, a tak velká část Rusínů vyráží za prací do České republiky nebo Maďarska, kde si přijdou na mzdy třikrát až čtyřikrát vyšší než doma.





pátek 14. září 2018

Výročí Š - 1203, na Romy platí dechovka. Zahradníček komentuje


14.9.2018 - Deštivý pátek vybízí k napsání komentáře. Po několika dnech pálícího slunce se ochladilo a rozpršelo. V polovině září, a zvlášť po letošním extrémně suchém létu, je těžké vývoj počasí předvídat. Příroda má svá pravidla a dělá si, co sama uzná za vhodné, bez ohledu na hranice států a potentáty, kteří světu vládnou. Jeden hurikán se dnes přiblížil k střední Americe, jiný je ve východní Asii. Určitě během 14 dní něco ze svého řádění pošlou do Evropy.

Fotbalová reprezentace už má nového trenéra. Je jím Jaroslav Šilhavý, jehož Slávie propustila poté, co ji přivedl k mistrovskému titulu. Před léty ho vyhodilo i českobudějovické Dynamo, které dovedl na osmé místo v první lize. Rozumí fotbalu jako málokdo, ale prý je moc hodný na hráče. To by ani nevadilo, stačilo by, aby nebyl hodný na funkcionáře velkých pražských klubů, kteří mluví trenérům do práce víc než je zdrávo.

Dnes uplynulo 50 let ode dne, kdy ve stínu sovětské okupace byl 14. září 1968 na brněnském veletrhu poprvé představen dodávkový automobil Škoda 1203. Jeho vývoj trval od roku 1955, a tím, co v plánovaném hospodářství konstruktéři za 13 let vytvořili, nelze se příliš chlubit. Ale nic lepšího na českém trhu nebylo. Vyrábět dodávku Škoda 1203 začala Autoškoda Mladá Boleslav v roce 1968 ve vrchlabském závodě. Brzy je bylo vidět všude. Byly určené jako dodávkové vozy pro socialistické organizace, občanům se prodávat nesměly. Vyráběla se řada verzí: Dodávky, mikrobusy, sanitky, pohřebáky, valníky aj. Vše se slabým motorem necelých 1300 ccm. Uvezly 1000 kg nákladu nebo také 9 lidí. V roce 1981 byla výroba Škody 1203 přemístěna do Trnavy, kde tamní Kovopodnik byl přejmenován na Trnavské automobilové závody (TAZ). Tam upadající výroba pokračovala asi do roku 2008.

Vzpomínám, že už v roce 1969 se Škoda 1203 na jeden den objevila v závodě, kde jsem pracoval. Byla odněkud půjčená, protože GAZ, jediný vůz v závodě, byl nějak porouchaný a bylo třeba něco rychle přivézt. Nákupčí dělala starší žena, která když se s Škodou 1203 vrátila, oznamovala, že s tím krámem jela prvně a naposled, že už ji k tomu nikdo nedostane. Auto prý na každé křižovatce skákalo jako koza, pokud nechcíplo. Asi přeháněla, ale byla zvyklá na Gazíka, který snesl i nejhrubší zacházení.  Byl to rychlejší traktor, se kterým bez problémů u nás jezdil, kdo měl řidičák. Motor v Gazu o obsahu 2100ccm byla kopie amerického motoru Ford z roku 1932, a GAZ M69 se v Rusku v téměř nezměněné podobě vyráběl, hlavně pro armádu, od roku 1946.

Kdysi jsem se divil, proč do Waterloo v jižní Anglii nejezdí elektrické vlaky, proč tam jezdí motoráčky, takové červené Regiojety, ale s více vagóny, a proč se vedle kolejnic, na pražcích, válejí kolejnice náhradní. Železnice však má mnoho tváří, které znají jen velcí odborníci, což bývalý opravář a skladník není. O mnoho let později jsem zjistil, že se nejedná o motoráčky, ale o elektrické vlaky, které odebírají proud s těch ležících třetích kolejí, o kterých jsem myslel, že jsou náhradní. Vlaky metra tam tedy jezdí i na venkově. Anglie jako námořní a obchodní velmoc, a kolébka železnice, má různé odlišnosti.

K odstavci o americkém kontinentu přinutilo mě dění v českém Mostě, kde chtějí pro nepřizpůsobivé občany stavět vesnici, aby neobtěžovali usedlejší obyvatelstvo. V USA, konkrétně ve státě Mississippy, je možné najít postavené vesnice pro lidi, kteří se nechtějí přizpůsobit americkému způsobu života (nikoli americkému tempu, protože Američané ve skutečnosti spěchají pohodově, a za dost peněz). Viděl jsem v těch vesnicích převážně černochy. Vesnice připomínají tak trochu víc roztažené, neupravené a neoplocené nacistické koncentráky. Různé série nízkých baráků v řadách, všude  sloupy s dráty, ušlapané trávníky, tu a tam parkující auto, kluci na malých motorkách.

Nemyslím, že stavba ghett je to pravé ořechové, co do demokratického státu patří. Vypadá  to víc na něčí pokrytectví, snahu udělat z Mostu Potěmkinovu vesnici. Jistě jsou jiná řešení. Možná by stačilo v místech, kde Romové hulákají, pouštět hlasitou dechovku, kterou prý nemají rádi. Potom by si asi stěžovali Romové i občané ostatní, pro které není dechovka moderní hudba.
Josef Zahradníček

úterý 11. září 2018

Žida nelze bít ani bezdůvodně. Zahradníček komentuje


Moje pěst automaticky vylétla směrem k nosu toho neznámého muže. Naštěstí včas zastavila. Omlouvám se, že to byl žert. Nehnul snad ani brvou, jen řekl cosi o tom, že chápe výchovu lidí, kteří jeho předky trestali za úspěchy. A mluvil tím svým odporným omamným hlasem dál k jiným dvěma mužům, jako by se nic nestalo.

Myslel jsem, že jste antinacista? Řekl mi zezadu někdo, byl to muž kterého znám jen podle vidění. Měl pravdu, i když nevím, jak mě zná. Zastyděl jsem se a snažil nenápadně zmizet. Pokus o fyzické napadení. A před svědky. Určitě je někde kamera. Vždyť šlo jen o jednu starou pohlednici, jejíž pohyb se mě vůbec netýkal, nebyla moje, ani jsem ji nechtěl koupit. Nesnáším však podvodníky a nespravedlnost. Rozčílilo mě, že výborně zachovalou pohlednici z 19. století, které se prodávají nejméně za 400 korun, si od těch důvěřivých mužů vzal a ledabyle hodil mezi různé staré předměty na stole: "Ta nemá žádnou cenu, mám stejných hromadu, ale když vám překáží, tak si ji vezmu, ale jak říkám, je bezcenná, nemá cenu ani korunu, bude mi to jen zabírat místo."

Byl to včera pro mne smolný den. V autobusu mě obtěžovala nějaká pomatemá ženská. Nejdříve útočila na malé děti vracející se ze školy, které ji neodpovídaly, potom na mě. Odvrácená tvář zlevněné dopravy. Přišel jsem domů otrávený a žíznivý, chytil jsem ještě poslední minutu fotbalu. 1:5 s Ruskem. Asi se naši lekli tanků na březích Donu. Sborná není Viktorka, jak si sešívaní slávisti, na které trenér vsadil, asi mysleli. Od Východu jsme v poslední době utrpěli ostudné fotbalové porážky.

Prezident zahajoval školní rok, přiznal, že byl lenoch a nechtěl ráno vstávat. Ještě zapaloval vatru a přiznal, že ho bolí nohy. Nohy bolí leckoho, ale každý se neválí v posteli do poledne. To býval zvyk Adolfa Hitlera, a je to také zvyk umělců. A ještě se tím chlubí. Babiše na ně! Hrát v divadle od půl sedmé ráno!

Jsou všelijaké náhody. Když jsem dočetl rozhovor s malířem Jiřím Andrlem, který vyprávěl, jak jeho babičce vybouchly naložené okurky, přepnul jsem na jinou stránku, kde sdělovali, že právě v Praze uprostřed Evropské ulice explodoval kanál. Na Kroměřížsku vybouchla cisterna. Bouchá to, bouchá. Plyny jsou neřádi, co dovedou potrápit a nadělat paseku. Někdy i v břichu. Možná postihly včera i fotbalisty. Určitě jedna rána smetla trenéra fotbalistů, který nedobrovolně u reprezentace skončil. Žádná škoda.

Včera se sice ještě nakrátko vrátilo léto. Avšak vrátili se do měst dovolenkáři, a také bezdomovci a podobná individua, která už očekávají příchod zimy. Strážníci mají o zábavu postaráno.
Josef Zahradníček

sobota 1. září 2018

Marie Tumlířová, první česká zemědělská inženýrka


Členka prvorepublikové Republikánské strany venkovského a malorolnického lidu Marie Tumlířová, vesnická feministka, tak jako většina prvorepublikových politiků už dávno upadla v zapomnění. Po většinu svého života se tato vzdělaná žena zabývala zemědělstvím a venkovem, hlavně životem venkovských žen, ačkoli pocházela z městského prostředí.

Narodila se 9.6.1889 v Hradci Králové  jako jedno ze šesti děti v rodině JUDr. Matěje Kukly, advokáta v  Hradci Králové. Po ukončení základní školy se privátně doučovala cizím jazykům a roku 1909 složila státní zkoušku z francouzštiny. Maturovala až roku 1917. Hned potom zahájila studium na Českém vysokém učení technickém v Praze, obor zemědělské inženýrství. 28. června 1921 získala  jako první žena v českých zemích diplom zemědělské inženýrky a téhož roku získala po rigorózu na Univerzitě Karlově jako první žena v celé Evropě titul doktor technických věd.
Profesně se orientovala na drůbežnictví, v němž posléze dosáhla výborného ohlasu a uznání odborné veřejnosti. V roce 1921 byla přijata na ministerstvo školství a národní osvěty. Byla aktivní v četných spolcích jako Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen, Ústředí československých hospodyň, Ústředí odborů československých venkovských žen, Drůbežnická jednota nebo Zemědělská jednota. Byla členkou Národohospodářského odboru Masarykovy akademie práce.

Provdala se za statistika Bohuslava Tumlíře, jemuž rodiče koupili zbytkový statek v Předboji u Prahy, takže vystupovala jako manželka rolníka. Bylo to výhodné především  ve volbách, protože pro venkovského voliče je vždy přijatelnější člověk z lidu než s akademickými tituly. Do poslanecké sněmovny se Marie Tumlířová dostala jako náhradnice v roce 1934. Po volbách 1935 byla poslankyní do roku 1938. A byla poslankyní velmi aktivní.

V roce 1923 publikovala pod dívčím jménem Kuklová první větší československou sociologickou studii věnovanou venkovským ženám, především těm, které pracovaly v rodinných hospodářstvích. Jako první feministka vůbec v něm tematizuje rovněž otázku svobody (tento pojem se přitom v textu ani jedinkrát neobjeví) venkovské ženy. Hovořit o svobodě ženy v přetrvávajících patriarchálních poměrech českého (a ještě více slovenského venkova) vyžadovalo nejen odvahu, ale také schopnost formulovat, co je vlastně jejím obsahem. Autorka na jedné straně akceptuje zakotvení ženy ve stávajících poměrech, považuje je dokonce za přirozené, dané přírodou, současně je ovšem pokládá za problematické a za omezující ženinu svobodu, jež je pro ni jako pro feministku zásadní otázkou. Východisko z dilematu hledá v částečné finanční nezávislosti ženy na muži, ve vlastním výdělku, o jehož využití může samostatně rozhodovat.

Marie Tumlířová sledovala venkovské ženy systematicky i v době, kdy vykonávala poslanecký mandát. Své poznatky prezentovala formou brožur, přednášek a především článků v odborném, stranickém i ženském tisku. Všímala si nejen jejich práce a míry svobody, ale také hygienických podmínek, v nichž žily, životního stylu a zdravotních problémů, s nimiž se potýkaly. Jako poslankyně si vybrala práci v kulturním výboru, který považovala profesně za nejbližší. Podala množství návrhů na změny ve školství a vědě.

Během války se Marie Tumlířová stáhla z veřejného života a více se věnovala životu na statku v Předboji. Po roce 1945 jako bývalá členka zakázané agrární strany neměla možnost se do zemědělské politiky vrátit, ani netoužila spolupracovat s Benešovými a Gottwaldovými budovateli. V roce 1948 rodina Tumlířova tušila, že přijdou komunistické perzekuce a bude jí zabaven statek. Raději emigrovala. Marie Tumlířová se zapojila se do zahraničního protikomunistického odboje. Manžel Bohuslav Tumlíř se stal statistikem OSN, syn Bohuslav ekonomem a a dcera Maněna bioložkou.

Když zahájila československé vysílání rozhlasová stanice Svobodná Evropa, stala se v ní v roce 1951 Marie Tumlířová  redaktorkou zemědělského vysílání.  Posluchači ji znali pod jménem Maria Chaloupecká. Přispívala též do exilových časopisů (revue Novina) a angažovala se v exilových spolcích. Byla stálou členkou československé delegace porobených národů v Radě Evropy ve Štrasburku. Poté, co se jí v roce 1957 československá komunistická rozvědka dvakrát pokusila unést, zaměstnání ve Svobodné Evropě opustila a odešla na odpočinek. Dr. Ing. Marie Tumlířová zemřela v roce 1973 ve švýcarském Luganu.







Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.