Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pondělí 11. února 2019

90 let od rekordních mrazů

Když 11. února 1929 v sedm hodin ráno se profesor Jaroslav Maňák vydal změřit teplotu vzduchu na meteorologické stanici ve Stecherově mlýně, mezi Českými Budějovicemi a Litvínovicemi, netušil jistě, že naměří mrazový rekord, který trvá do současnosti.
Nejdříve zjistil na rtuťovém teploměru teplotu -41.2 stupně Celsia. V tom okamžiku teploměr praskl. Další rtuťový teploměr nefungoval, Maňák však měl k dispozici ještě teploměr lihový.

Lihový teploměr ukazoval -42,2 °C. To je nejnižší teplota, která kdy na území českých zemí a Slovenska byla naměřena. Ve stejný den bylo na stanici u nádraží v Třeboni naměřeno -41,5°C, u Hospodářské školy v Novém Vrátě u Českých Budějovic -39,7°C, v Pelhřimově -37,1°C, v Písku -36,1°C. Na Slovensku byl mráz -41°C naměřen v obci Viglaš-Pstruža. Postupem času se vyrojily legendy až o padesátistupňových mrazech, například ve Vodňanech. Možné by to v některých mrazových kotlinách bylo, ale změřeno cejchovaným teploměrem to nebylo, takže se jednalo o subjektivní dojmy.

Mrazivé počasí bylo už od počátku roku 1929, ale silné mrazy, doplněné až metrovou vrstvou sněhu a hustou mlhou, začaly 20. ledna a skončily až v dubnu. V únoru 1929 osmkrát klesl teploměr pod -30°C, v březnu klesl několikrát pod -25°C. Ještě 7. dubna 1929 byl mráz -12°C.

Při těchto tuhých a nekonečných mrazech promrzly i nejsilnější zdi, místnosti nebylo možné vytopit, navíc brzy docházelo palivo. Kvůli velkému množství sněhu a mrazu vázla doprava, vagóny s uhlím se jen obtížně dostávaly k spotřebitelům. Naštěstí v té době byl téměř v každé obci a v každém podniku (na železnici) a úřadě nějaký bývalý ruský legionář, který měl ze Sibiře zkušenosti s podobnými mrazy a dovedl poradit jak se jim bránit.

Ve školách byly mimořádné prázdniny. Voda v řekách promrzla až na dno, takže umlkly vodní mlýny a turbiny vodních elektráren. Tragické následky zima 1929 zanechala v přírodě. Lesní a polní zvěř padala vyhladověním a žízní. Uhynula většina ptactva a byla zničena většina ovocných stromů.

pátek 8. února 2019

Král Šumavy slaví 95. narozeniny


V těchto dnech se za mořem, v Chicagu, dožil 95 let "Král Šumavy" Josef Hasil. Na svůj věk je v dobré tělesné i duševní kondici, snad doposud jezdí autem. Nelíbilo se mu, že kvůli řidičskému průkazu musel každý rok na lékařskou kontrolu, i když říká, že v USA je to formalita - hlavně že něco vidí a na něco reaguje.


 Josef Hasil žije v domku na předměstí, každou neděli zde chodí na českou bohoslužbu. Ze životem v Americe, kde má mnoho příbuzných a známých, je spokojen a nikdy neuvažoval, že by se přestěhoval zpět do Čech, i když na Šumavu a české lesy stále vzpomíná. Doma má pověšené dvě vlajky, americkou a českou (říká, že se cítí Američanem  i Čechoslovákem). Naposledy byl ve své rodné zemi v roce 1993, kdy ještě žilo několik příbuzných a známých. Vyznamenání od prezidenta Havla si příští rok kvůli onemocnění nemohl převzít, vykonal to za něho jeho synovec.


Paradoxem je, že Kalčík napsal a komunisté o Hasilovi natočili poměrně povedený film "Král Šumavy," jímž propagovali Pohraniční stráž. Ve filmu, který Hasil několikrát viděl, je spousta věcí nepravdivých, především to, že skutečného Krále Šumavy Josefa Hasila při převádění lidí přes hranici nikdy pohraničníci nedostali. Hasila mrzí, že v přestřelce s Pohraniční stráží jeden pohraničník zahynul. Hasil lituje i svého bratra, kterého zastřelili pohraničníci , i sto lidí, kteří se kvůli němu dostali do vězení.

Stoupenci komunistické diktatury mají i v roce 2019 své zástupce v Parlamentu České republiky, ti mají poslaneckou imunitu a mohou své zvrhlé názory hlásat, přestože tento parlament schválil zákon o zločinnosti obou totalit, ať to byla diktatura hnědá či rudá.

čtvrtek 7. února 2019

Místo zimy maso z uhynulých zvířat. Zahradníček komentuje


Zdá se, že v únoru paní Zima konečně zkrotila neposedné Mrazíky a přinutila je držet je v jejich jízdním pruhu, to je od nuly k minus deseti stupňům Celsia. Jak býk utržený ze řetězu vyřádil se Mráz minulý týden ve Spojených státech. Naštěstí mu ledový  dech na teploty pod -30°C stačil jen na tři dny.

Přiblížila se jarní část fotbalových soutěží. V pátek se začíná. Prvoligoví trenéři se těší na nějakou změnu na konci soutěže, kdy se soutěž má rozdělit a o titul mají hrát jen ti nejlepší z Prahy a okolí. Ztrácení bodů s chudými venkovskými kluby je totiž k vzteku. Když se nevyhrává na hřišti, musí to jít v zákulisí. I v minulosti se konaly změny, ale nakonec se vše vrátilo k zaběhlému systému. Dnes je ovšem všechno jinak, o úspěchu klubu rozhoduje velikost jeho kasy. Hráči a trenéři jsou v pozici dostihových koní. Hrají buď tam, kam je pošlou jejich chlebodárci, nebo kde lépe platí. Takže tento týden se Slovák Hamšík přesunul z Itálie do Číny, kde bude pobírat za rok plat 9 milionů eur, což je 234 milionů korun českých.

Přežili jsme i hradní ples pořádaný prezidentem Zemanem a jeho rodinou. Vstupné bylo pouhých 10.000 korun. To je správná cena pro Miloše Zemana, který se chlubí pobíráním důchodu ve výši 15.000 korun měsíčně. Prezident  se dokonce nechal vyfotografovat při tanci. Vloni se ples nepořádal, neboť prezident byl po volbách unaven.  Asi oslavami z dalšího zvolení.

Na plese vystoupila řada známých zpěváků, takže na charitu moc peněz ze vstupného asi nezbylo. Možná, že nějaká tisícovka zbyla i pro předsedu Autorského svazu Petra Jandu, kterého moc mrzí, že jeho skladby se nehrají, že je skládal zbytečně. Nevím, jestli už pochopil, že dechovka je také hudba a autoři mají nárok za svou práci brát od autorského svazu stejné částky jako autoři jiné hudby. Vím, že ho kdysi velice rozčílilo, když ho autoři dechovky přesvědčovali, že mají na kontě desetkrát a víckrát víc skladeb než on. Pochybuji o tom, že by se Jandovy skladby hrály za hranicemi včetně v USA, kde se skladby českých autorů dechovky běžně hrají, i když se to někdy sluchem pozná jen obtížně. Za mořem mají jiný rytmus.

V současném období česká a slovenská media profitují ze zpráv o polském mase z nutně poražených krav. Jedná se sice běžnou praxi, pro podnikatele v pohostinství je maso jako maso, hlavně že je zisk. Čím větší, tím lépe. Před rokem 1990 bylo maso z nutně poražených zvířat prodáváno asi za poloviční cenu v některých vybraných řeznických obchodech, kterým lid prostý český říkával "Zdechna."  Lidé věděli co kupují, ale zajímala je hlavně cena a možnost koupit neomezené množství. Před zahájením prodeje stávaly před těmito krámy dlouhé fronty, v nichž často převládali zákazníci se snědými obličeji. Protože se jednalo o období vlády komunistů a byl podpultový prodej samozřejmostí, měl řezník v zákulisí připravené "balíčky" levného masa z nutně poražených zvířat pro tehdejší funkcionářskou elitu z radnic a ředitelství podniků. Pokud řezníkovi maso zbylo, putovalo tajně do spřátelené restaurace a bylo prodáváno jako normální maso.

Dnes je doba trochu jiná, maso z nutně poražených zvířat se neprodává se slevou, ale zpracuje se do nejchutnějších a nejdražších uzenin. Dokonce, jak se ministr zemědělství zmínil, prodává se více než stonásobně zdražené jako argentinské maso v luxusních restauracích.
Josef Zahradníček


středa 6. února 2019

Felicia z 60. let má cenu víc než půl milionu korun

Ceny pojízdných Felicií z let 1959 až 1964 se pohybují výrazně nad hranicí půl milionu korun, spíše mezi 600 - 800 tisíci. Historie vozu Škoda Felicia začala už v roce 1956, kdy se společně s vozy Š-Oktavia a Tatra 603 jeho prototyp představil na Brněnské strojírenské výstavě. 
Seriová výroby začala v Kvasinách v létě roku 1958. První vozy byly vyrobeny před šedesáti  lety, v únoru 1959. První vůz ze seriové výroby Š-Felicia byl představen na Lipském veletrhu 1. března 1959. Motor o obsahu 1089 ccm a mnoho dalších dílů bylo společných se  Š-Spartak.
Postupem času došlo k několika změnám. V roce 1961 Felicie dostala silnější motor o obsahu 1221 ccm o výkonu 55 HP. Maximální rychlost byla 135 km. Š-Felicie se ovšem nekupovala kvůli rychlosti, ale kvůli elegantní karoserii. Byl to jediný kabriolet, který automobilka Škoda v druhé polovině 20. století vyráběla. Cena se pohybovala okolo 35 tisíc korun.

Produkce felicií skončila na jaře roku 1964. Za pět let vyjelo z Kvasin celkem 14 863 kusů automobilu s označením Felicia a Felicia Super.

pátek 1. února 2019

Americká zima láme rekordy

Současná zima, která postihla středozápad Spojených států láme rekordy. teploty klesají k -50°F (-46°C)  Něco takového ještě nikdo nezažil. Zamrzla velká jezera, elektrárny, plynovody. Spousta lidí už umrzlo. Tragická situace je na některých zemědělských farmách, kde zamrzla voda a zvířata trpí nejen zimou, ale i žízní.

V oblasti mezi Minnesotou a New Yorkem je silně omezen život. Jsou uzavřeny školy, nefungují poštovní služby, nefunguje letecká doprava. Kvůli brutálnímu počasí se zastavila práce v 18 podnicích General Motors, Fiat Chrysler, a Ford.Ve většině států postižených mrazovou vlůnou jsou uzavřeny všechny úřady, aby lidé nemuseli do mrazu vycházet.

Ve městech začaly problémy s vytápěním bytů, protože teplárny jsou přetížené, proto vyzvalo město Chicago obyvatelstvo, aby nepřetápělo byty a stáhlo topení na 63°F (17°C). Mráz způsobuje spoustu omrzlin a krvácení, mnoho lidí v mrazu našlo smrt. Mrtvoly čekají na pitevnách, kde se musí zjistit příčina úmrtí, zda mrtví nejsou obětí trestné činnosti. Silné mrazy vyvolávají u psychicky narušených jedinců další poruchy a agresivitu, v úkrytech pro bezdomovce musí být, a často zasahovat, policie.

čtvrtek 31. ledna 2019

Střed USA svírán arktickými mrazy

Americké vnitrozemí je v současnosti sužováno arktickou zimou. Teploty ani v poledne nestoupají nad -6°F (-21°C). Včera ve státě Illionos bylo v poledne -25°C. V dnešních ranních hodinách bylo v místech vystavených větru naměřen mráz až -55°C. Ve třech státech už byl vyhlášen katastrofální stav. Během středy je hlášeno umrznutí 33 lidí.
Vlak Amtrak na trase Chicago-Los Angeles

V Chicagu, hlavním městě státu Illionos, které se nalézá na břehu Michilegenského jezera bylo zřízeno 60 nových ubytovacích míst pro bezdomovce a všechny lidi, kteří se kvůli kolabující letecké, železniční, autobusové dopravě, taxislužbám ocitli na ulici, rovněž všechny policejní služebny poskytují lidem střechu nad hlavou. Během středy bylo zrušeno 3000 leteckých spojů, zastavila se i železniční doprava, pouze vlaky federální společnosti Amtrak jezdily bez většího zpoždění. Zájem o cestování však je minimální. V Iowě, Minnesotě a částech Wisconsinu a Illinois byly přerušeny poštovní služby.

Očekává se, že arktické mrazy budou do neděle ve státech Illionos, Indiana, Iowa, Kansas, Michigan, Minnesota, Missouri, Nebraska, Severní Dakota, Ohio, Jižní Dakota, a Wisconsin. Jedná se o vnitrozemské státy převážně s nadmořskou výškou do 400 m. Naopak ve vysokohorských státech na západě USA vládne příjemné zimní počasí s teplotami okolo bodu mrazu.

Mrazy jsou velmi nebezpečné pro lidi i zvířata. Provoz motorových vozidel je velmi omezen, pokud nemají auta zamrzlé pohonné hmoty a chladící kapaliny, je na oknech několikacentimetrová námraza, kterou nelze jednoduše odstranit. Lékaři varují lidi před vycházením na mráz a prudkým nadechnutím, kterým může mráz poškodit plíce.



středa 23. ledna 2019

Autobus jezdí bez řidiče


V severním Německu probíhají zkušební jízdy miniautobusu s automatickým řízením. Na volné silnici se elektrobus může pohybovat rychlostí až 45 km/hod, v městském provozu jezdí rychlostí 25 km/hod. Zatím je vozidlo v testovacím provozu, technici do jeho paměti zaznamenávají vjemy, se kterými se vozidlo může setkat, a jak má vozidlo na přijaté signály reagovat.

V minibusu je 11 sedadel a 4 místa k stání, ale zatím v něm jezdím jen několik techniků, kteří v případě potřeby můžou autobus zastavit. Autobus je naprogramován jen pro jízdu po určitých trasách. Poté, co bude zaškoleno dostatek operátorů, požádají ministerstvo hospodářství v Kielu o povolení k provozu autobusu po silnicích s běžným provozem a k dopravě osob.

Doprava tímto autobusem bude zpočátku zdarma, měla by jen doplňovat stávající hromadnou dopravu. Testování by mělo trvat do konce června 2020. Cena projektu je 4,4 milionů eur, přičemž spolkové ministerstvo dopravy projekt dotuje částkou 2,4 milionů eur.

sobota 19. ledna 2019

Rakušané se bojí nové železné opony

V dnešním NÖN vzpomíná dolnorakouský zemský poslanec Johann Hofbauer na život v rakouském příhraničí před pádem československé železné opony. Ze silnice, která vede mezi okresním městem Gmünd a obcí Neu Nagelberg, měli Rakušané jedinou možnost nahlédnout zblízka přes státní hranici. 
Most bývalé úzkokolejky, přes Lužnici, jako přechod pro pěší
Těsně u silnice bylo pole Velkovýkrmen Třeboň, na kterém Rakušané mohli spatřit při práci neznámé obrovské traktory (Kirovec K-700, Š-180), které svou velikostí a vzhledem připomínaly vojenské transportéry. A skutečně s armádou měly tyto traktor dost společného, protože vedle řidiče seděl voják (Pohraniční stráž), nebo stál nedaleko s nabitým samopalem. Pohraničník sice symbolicky hlídal rakouskou silnici, jestli se z ní na české pole nechce podhrabat imperialistický agent, ale hlavně hlídal toho traktoristu, aby ze zvědavosti nezajel se podívat do kapitalistické země, případně tam traktor i s pluhem neprodal. 

JOhann Hofbauer vzpomíná na své dětství, které prožil v obci Kleinpertholz u Heidenreichsteinu, kde měl obě babičky, které pocházely z Čech. Původně mluvily česky i německy a nevěděly vůbec, která řeč je jejich mateřská. Před  druhou světovou válkou navštěvovali své příbuzné v Čechách, kdykoli potřebovaly, po válce byla postavena železná opona a přes hranice nikdo nesměl. Česky se v Kleipertholzu mluvit přestalo. 
Johann Hofbauer: "Mezi okresem Gmünd a Československem byla hranice v délce 105 km, ale byly zde jen dva hraniční přechody, které bývaly otevřené jen několik hodin denně. Měl jsem spolupracovníka, který pocházel ze Švýcarska, a ten měl chuť podívat se do Československa. Museli jsme  nejdříve jet do Vídně na československé velvyslanectví pro vízum. Vizová kontrola trvala 10 minut, ale potom nám celníci prolezli auto do poslední skuliny. Podruhé jsem jel přes Československo do Drážďan na fotbalový turnaj, na kterém hrála Austria Vídeň a na který jeli jako diváci zaměstnanci firmy Agrana. Jeli jsme ve 20 autobusech. Na československo-východoněmecké hranici nám oznámili, že přes hranici může projet jen jeden autobus za hodinu. Poslední náš autobus se dostal přes hranici až druhý den po skončení fotbalového turnaje. Praha byla před rokem 1989 velmi pěkným městem, bohužel pobyt pro cizince tam byl organizovaný cestovními kancelářemi, k volnému pohybu nebyl ani čas. Stravování bylo v drahých restauracích určených pro cizince. Každý kontakt domácího obyvatelstva s cizinci byl sledován. Jeli-li lidé z Prahy do mít  v blízkosti státní hranice (Nové Hrady, České Velenice apod.)byli důkladně  kontrolováni."

4. prosince 1989 byla zrušena železná opona, byl konečně umožněn volný přechod hranice mezi Gm¨ndem a Českámi Velenicemi. Především pro obyvatelstvo Československa to byl neskutečný sen. Do Gmündu přijížděli lidé z z blízkého i dalekého českého vnitrozemí, spousta lidí přijíždělo z Prahy, aby prvně v životě spatřili sousední zemi.  Hofbauer vzpomíná: "V Gmündu, na rohu náměstí a Bahnhofstrasse, mě oslovil asi čtyřicetiletý muž s dotazem, jestli je skutečně v Rakousku. Byl to pro něj zázrak. Když jsme se šli podívat do Českých Velenic, které jsme znali jen ze zvuků reproduktorů tamního veřejného rozhlasu, jenž doléhal do oken našeho bytu ve třetím poschodí v Gmündu-Novém Městě, byli jsme překvapeni tehdejší neupraveností Velenic a téměř žádnými obchody. Ulice Čs. legií (Reichstrasse) od celnice k českovelenickému viaduktu byla snad bez oprav od roku 1918.  Od roku 1989 se moc změnilo, rozdíl mezi oběma městy se zmenšil.

Moje politická přeshraniční spolupráce začala s KDU-ČSL, nyní se mi dobře spolupracuje s českými lidovci i sociálními demokraty, nemám problém ani s komunisty. Stal jsem se prvním předsedou společnosti Euregio Silva Nortica a společně s Františkem Štanglem, starostou Nových Hradů, jsme udělali spoustu práce pro zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi. Podařilo se nám v okrese Gmünd otevřít 20 hraničních přechodů (každý starosta chtěl hraniční přechod), podařilo se prosadit elektrizaci železniční tratě České Velenice - České Budějovice, spolupracuji při přestavbě českobudějovického letiště a při zvětšování nabídek pro české žáky v rakouských školách.

Lidé mladší 40 let už si nedovedou ani představit železnou oponu, nevědí, co bylo na hranicích, a tak se nesnaží zachovat změny, které v uplynulých 30 letech na česko-rakouské státní hranici nastaly. V poslední době však mám hrůzu z toho, co se v České republice děje, kam může směřovat vývoj. Český radikalizmus a nacionalizmus mohou rázem všechno změnit, znovu můžou chodit podél hranice vojáci s nabitými samopaly.. Nacionalizmus není dobrý pro život v pohraničí. CHtěl bych, aby naše děti zde žili beze strachu.

Jsou však mezi jednotlivými městy a regiony nepochopitelné rozpory. Například se v rakouských obcích neprosadila výstavba společné gynekologické kliniky v blízkosti JIndřichova Hradce. To však neznamená, že prosperující města jako České Budějovice, Třeboň či Jindřichův Hradec nejsou pro Rakušany přitažlivé. Nevidím rozdíl ve vybavení nemocnice v Jindřichově Hradci v porovnání s podobnými zařízeními ve Waldviertelu."

středa 16. ledna 2019

50 let od upálení Jana Palacha


    Nejdříve se o sebevražedném pokusu objevila jen nepatrná zprávička. Smrt Jana Palacha je ještě dnes plná otazníků. Uspokojivých odpovědí se svět asi nikdy nedočká. 

    Čtvrtek 16. ledna 1969 byl docela všední obyčejný zimní den. Na prvních stránkách novin je objevila fotografie čerstvých novomanželů Evy Pillarové a Jaromíra Majera, kteří odjížděli na festival do Cannes.
    Země se smiřovala s "internacionální pomocí pěti zemí Varšavské smlouvy", politické orgány vytrvale vydávaly jedno jalové prohlášení za druhým, ale mimo Františka Kriegra a Františka Vodsloně se nikdo z politiků nedokázal proti sovětskému diktátu postavit. Na přání Moskvy byl zbaven funkce předsedy parlamentu Josef Smrkovský, jenž byl z vysoké funkce odstaven jako první z mužů jara 68. Oficiálním důvodem údajně byl požadavek Slováků, že podle parity musí funkci obsadit Slovák (Colotka).

    Průměrný občan si myslel své, nechtěl si připouštět depresi, která zemi po sovětské okupaci 21.srpna 1968 stále více svírala. Snažil se ignorovat přítomnost půl milionu sovětských vojáků a žit svým způsobem, vzpomínat na to nádherné jaro roku předchozího. Jak čas ukázal, chvilková posrpnová zatvrzelost se začala během krátké doby měnit na masové kutálení kuliček (Ze života hmyzu), neboli na zbabělý útěk do chat a chalup.

    Palachův čin veřejnost vzrušil a vyvolal řadu otázek. Kdo však předtím pozorně sledoval tisk, mohl tušit, že k nějaké tragické události dojde. Především mladí lidé nesli sovětskou okupaci mnohem hůře než generace starší. V prosinci 1968, měsíc před Palachovým činem, uveřejnil Mladý svět dopis pěti patnáctiletých chlapců:
    "Nechceme tyto vánoce prožívat v ponížení, cenzuře a nátlaku. Proto jsme se rozhodli, že se na Štědrý den polijeme benzinem a zapálíme. Je nám líto našich rodičů, kteří se o nás obětavě starají, ale ať jim zodpovědí politikové - kariéristé, kteří nejsou schopni zajistit nám slušnou budoucnost."

    Není jasné, jestli to bylo vážně myšleno, nebo to byla provokace československé nebo sovětské tajné bezpečnosti či výmysl redaktora. Pokud se jednalo o skutečný dopis, zda se redakci podařilo chlapce od činu odradit. Na vánoce 1968 ještě žádná lidská pochodeň nevzplála. Až 16. ledna se na Václavském náměstí student Jan Palach polil hořlavinou a zapálil.

    Palachovi vyměnili hořlavinu.

    Přestože obětavýmzásahem dispečera Dopravního podniku byl oheň okamžitě uhašen, student byl do nemocnice odvezen s těžkými popáleninami. Přes veškerou lékařskou péči Jan Palach skonal v neděli odpoledne. V údajném dopisu na rozloučenou svůj čin zdůvodnil jako protest proti cenzuře a proti šíření sovětsko-východoněmecké tiskoviny Zprávy.
    Krátce po Palachově smrti na veřejnost pronikly zpráva, že Palach byl součástí odbojové skupiny asi šesti lidí, kteří se postupnými sebevraždami rozhodli politické představitele země i obyvatelstvo probudit z letargie, se smiřováním se sovětskou okupací a s podřizování přáním okupantů. Palach si smrt vylosoval jako první. Ostatní měli následovat. (15.1.2008)

    úterý 15. ledna 2019

    Britské muzeum je nejstarší na světě


    První muzeum na světě bylo otevřeno před 260 lety, 15. ledna 1759. Základem jeho sbírek byla pozůstalost lékaře a vědce sira Hanse Sloana, který své sbírky odkázal královské koruně. 
    Sbírky sira Sloana obsahovaly 70 tisíc předmětů. Za dědictví odkázané britskému království si vymínil odměnu pro své dědice ve výši 20 tisíc liber. Král Jiří II. i parlament s přijetím sbírky souhlasili. Tím  bylo založeno Britské muzeum jako první stálá výstava na světě. Muzeum byla samostatná instituce, která nepatřila žádné osobě ani spolku. Pro uložení sbírek byl koupen palác knížete z Montagu. Sbírky pocházely především z Egypta, Řecka, Ameriky a jižní a východní Asie (Britská říše se chlubila tím, že v ní slunce nezapadá, pořád někde je den.) Denně muzeum navštěvovalo 5 tisíc lidí.

    Původní budova na uskladnění stále přibývajících sbírek nestačila, proto bylo postaveno muzeum nové. Neklasicistní budova muzea, podle návrhu architekta Roberta Smirka, byla dokončena v roce 1851. Byla ve své době největším stavbou Evropy. Poslední velkolepá úprava budovy byla provedena architektem Normanem Fosterem v roce 2010.

    Nejvzácnější částí Britského muzea jsou sbírky. Je vystavováno 8 milionů předmětů, které pocházejí z období 2 milionů let. Muzeum navštíví každý rok 6 milionů návštěvníků.

    Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.