Papež Jan Pavel II. bez armády vítězil nad komunisty

 V roce 1978 se k překvapení mnoha polský kardinál Wojtyla stal papežem a přijal jméno Jan Pavel II. jako symbol toho, že chce pokračovat v reformním díle svých předchůdců Jana XIII. a Pavla VI. Stal se tak první neitalskou hlavou katolické církve od roku 1523. Jeho volba vyvolala zděšení v socialistických zemích a právem. On se na rozdíl od svých předchůdců a na základě vlastních negativních zkušeností rozhodl vzdát vstřícného přístupu ke komunistům, stál na straně pravdy a nekompromisně hájil práva katolické církve.

Papež Jan Pavel II. patří společně s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a britskou premiérkou Margaret Thatcherovou ke třem osobnostem, které nejvýznamněji přispěly k pádu komunistických režimů v Evropě. 

Tato trojice pochopila, že se zlem, kterým komunisté bezpochyby jsou, se nedělají kompromisy. Rudí totiž chápou mír a soužití s druhými tak, že jim druhá strana všechno odkývá a oni si budou moci dělat, co chtějí. Jakékoliv ústupky pak komunisté chápou jako slabost a povzbuzuje je to k větší agresivitě.

Jan Pavel II. zažil oba zločinecké režimy, nacistický a komunistický, na vlastní kůži a dobře věděl, že jakýkoliv kompromis s nimi není možný. To by totiž vedlo jen k prohlubování marx-leninského zla ve světě a krvavým diktaturám. Jen rozhodný odpor vůči komunistickému teroru nakonec vedl k vítězství.

V tom tkví odkaz polského papeže pro současnou dobu. Se zlem je třeba bojovat a ne mu ustupovat nebo dokonce před ním kapitulovat. To jej akorát povzbudí k ještě větší brutalitě. Duch však nakonec zvítězí nad hmotou, i když to dá zabrat. V této souvislosti stojí za připomenutí Stalinův výrok, kterým odmítl v roce 1945 účast Vatikánu na mírových jednáních o poválečném uspořádání Evropy, „kolik že to má papež divizí.“ Tehdejší Svatý Otec Pius XII. v roce 1953, kdy sovětský diktátor a masový vrah zemřel, k tomu dodal, „teď je uvidí.“

Stalin je dávno mrtev, Sovětský svaz se rozpadl, papežové a katolická církev existují dále. Inu v Bibli je psáno, „brány pekel ji nepřemohou.“ To platí, platilo a platit bude.

Zdroj

zlem.A250417_172053_p_zahranici_nef> 

Fotbal v rukou vědců

 Nová studie zjistila, že fotbalové týmy se pohybují, jako by byly jedna osoba, což nabízí nové pohledy na kolektivní chování.

Začněme u matematiky: Rychlé pohyby totiž nepodléhají Gaussovu rozdělení, na samém konci jeho křivky se objevuje takzvaný Lévyho pohyb vyznačující se rychlými chaotickými pohyby na blízkém místě následovanými větším odskokem. Pomocí tohoto modelu byla vysvětlena řada fyzikálních dějů, nicméně je aplikovatelný i pro živé bytosti, počínaje rojením bakterií a konče lovem smečky, kdy se její členové pohybují tímto způsobem.

Jak praví klasik: Pro živé organismy je to optimální strategie pro vyvážení využívání blízkých zdrojů s průzkumem nových příležitostí, když je distribuce zdrojů řídká a neznámá. Sledování fotbalových hráčů a jejich následné matematické zpracování ukazuje, že jejich taktika je stejná jako taktika živočichů hledajících nebo lovících potravu.

Výzkumníci Okinawa Institute of Science and Technology (OIST) použili data ze zápasu v nejvyšší japonské fotbalové lize J-League, která zahrnovala přesnou polohu každého hráče a míče s přesností na centimetry v průběhu celého zápasu. „Statistickými testy jsme zjistili, že hráči vykazovali Lévyho chůzi při lovu míče – podobně jako zvířata shánějící potravu. Jakmile získali míč, odchýlili se od Lévyho chůze, pravděpodobně kvůli omezením při interakci s míčem. Stejné chování jsme viděli i v centru týmu – průměrné pozici všech hráčů –, což naznačuje, že týmy jednají jako individuální agenti při snaze získat míč,“ vysvětluje Ivan Shpurov, první autor studie.

Míč je pro fotbalistu ekvivalentní nedostatkové potravě nebo štvané zvěři – je jen jeden a je žádoucí ho vlastnit, nicméně pro tento úkol se musí tým sjednotit stejně jako smečka. Zjištěním, že nejen jednotliví fotbalisté, ale i celé týmy optimalizují rovnováhu mezi průzkumem a využíváním, výzkumníci prokázali vysvětlovací schopnost Lévyho procházek a poskytli vhled do toho, jak my – a další zvířata lovící smečky – spolupracujeme na dosažení společných cílů.

„I když jsme dosud nezkoumali základní mechanismy týmové koherence, předchozí výzkum naznačil, že behaviorální spolupráce ve dvojicích je často spojena se zvýšenou mezimozkovou synchronií – zjištěním, že dva lidé mohou v podstatě spojit své mysli a vykonávat sdílenou činnost,“ říká jeden z autorů studie.

Nové zjištění, že také skupina jednotlivců se může spojit a kolektivně předvádět Lévyho chůzi, je důkazem takové synchronie a potenciálně naznačuje, že můžeme promítnout naše poznání za naše bezprostřední já do kolektivního já, které se může chovat jako jediný, integrovaný činitel. Jak říká profesor Froese: „Fotbalisté nejednají všichni přesně stejným způsobem, protože by to byla vysoce neefektivní taktika. Místo toho se jejich individuální akce vzájemně doplňují v reakci na hru, přičemž chování týmu se vynořuje z individuálního chování spoluhráčů.“

Tato kolektivní akce by také mohla naznačit, proč jsou týmové sporty tak populární. Vzhledem k univerzálnosti Lévyho procházek, která byla pozorována v 50 milionů let starých zkamenělých stopách mořských ježků stejně jako v pohybových vzorcích současných lovců a sběračů, je možné, že naše fascinace hrami, jako je fotbal, pramení z jejich ztvárnění velmi starých vzorců hledání potravy. Schopnost jednotlivců koordinovat a přizpůsobovat své chování tak, aby jednali jako jednotný činitel při sledování sdíleného cíle, by také mohla naznačovat, že základní principy spolupráce a efektivity s námi rezonují na primární úrovni.

Fotbal jako rituál primitivního lovu – to nezní špatně.

Zdroj: Ivan Shpurov, Tom Froese, Takashi Ikegami. Football as Foraging? Movements by Individual Players and Whole Teams Exhibit Lévy Walk Dynamics. Complexity, 2024; 2024 (1) DOI: 10.1155/cplx/3196780

87. narozeniny Petra Nárožného

 Dnes (14.4.2025) slaví 87. narozeniny Petr Nárožný, jeden z našich nejsvéráznějších herců. Přitom jím nikdy být nechtěl, dostal se k tomu dost složitě. Byl výborný diskutér a měl své názory a zásady.

"Asi tak před 40 lety se v Třeboni přede mnou motal na ulici do půli těla vysvlečený muž na nějakém archaickém, snad prvorepublikovém, bicyklu, na jakých tehdy jezdila většina místních obyvatel. Jeho bledá záda byla neobvyklá, ale jeho účes mi byl hodně povědomý a připomínal mi originálního herce Petra Nárožného, jenž o Jihočeších  tvrdil, že pocházejí ze Skotska, odkud byli vyhnáni pro nezřízenou lakotu" (stk). 

Květná neděle

 Zda skončíme v pekle, nezávisí na nás. To je základní, úhelný kámen celého křesťanství. My potřebujeme Kristovu oběť na kříži. Můžete se sebevíce mrzačit, od pekla vás to nezachrání. Ta pasáž z Matouše přece říká: sami se spasit nemůžete! Chcete z toho dělat popření sexuality? Dostanete se do hnusných patologií. Kristus naopak léčil. Proč uzdravil chromé, když si budou stejně muset utnout ruce a vytrhnout oči? Není lépe být pohřben v hloubi tmavé kobky, aby se člověk vyhnul peklu?

Ne, křesťanství je Kristus a Golgota, křesťanství je láska a svoboda, křesťanství je spása, křesťanství je uzdravení a radost. Budeme si poměřovat viny a zásluhy, budeme bloudit v labyrintu toho, kdo je lepší, horší, kdo si co zaslouží? Ale my všichni žijeme jen díky Bohu, který zemřel na kříži. A toto mystérium spásy začíná o Květné neděli. Kristus nejede do Jeruzaléma, abychom se zavřeli do kobek před vlastní tělesností, ale protože jediný způsob pro nás, jak rozkvétat, je láska. Proto přece uzdravoval. Proto vjíždí do Jeruzaléma: jede uzdravit celé lidstvo, celé tvorstvo, celý vesmír. A ne v tom, že nás zbaví rozkoše ze sexu a jídla. On není nenávistný destruktor, tyran, on je láska. On je Pravda. On ví, kdo jsme, on ví, co jsou naše možnosti, on nás miluje.

A bude umučen. Bude umučen těmi, kdo propadli patologii příkazů a zákazů, kdo mrtvolným popřením života ve jménu vlastní společenské moci drží lidi ve strachu z Božích trestů. Oni vidí třísku v oku bližního, ale trám ve svém vlastním ne, kážou o Bohu a obcházejí, na rozdíl od Samaritána, zraněného člověka na ulici, děkují Bohu, že nejsou tak špatní jako tamten celník, který se dokáže opravdu kát, a neomylně vědí, že musí nechat zavraždit Krista, který jim mate ovečky povídáním o tom, že sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu. Obílené hroby.

Ale co si počneme bez imaginárních vin, příkazů a zákazů, jak budeme měřit dobro a zlo? Jak budeme soudit a zachraňovat sami sebe před peklem a jiné do něj posílat? Co třeba pravda? Zabývat se tím, co se pravdivě děje v nás a kolem nás? Boccacciův realismus moc prostoru k mučení, kaceřování, terorizování peklem nedává, zato dává obrovský prostor k pochopení Kristovy oběti. Vždyť Kristus je Cesta, Pravda i Život. Co třeba skutečné plody různých pravidel, jednání, hodnot, institucí? Podle ovoce poznáte

Zdroj

Na Západ je stále cesta dlouhá

 Našimi skutečnými přáteli jsou Nizozemsko, Německo, Rakousko, Itálie, a také Polsko a Pobaltí. Tyto státy nám všestranně pomáhají. 

Je nepochopitelné, proč se současná vláda pevně neváže právě na západní Evropu, proč se nechce stát její součástí, proč se pořád dívá na východ a pošilhává po Ostbloku. Žilo by se nám tu mnohem lépe, kdybychom byli jako Rakousko, Bavorsko nebo Nizozemsko.

Bohužel v důsledku šíření nacionalismu a proti-integrační vlny směrem na západ hrozí ale krach i těchto spojenectví. Kdyby se například v Německu dostala v moci AfD, Česko přestane mít v Německu přátelskou zemi, naopak Evropa začne směřovat k nacionální nenávisti a rozkladu.

Skutečné přátele – zatím – budeme mít v Unii, na jejím západě. Dokud nás nacionalismus 19. století nepřipraví o všechny přátele. Porazit český nacionalizmus je dnes ještě nemožné, znamenalo by v první řadě zveřejnit historickou pravdu o minulosti českých zemí, a to se žádný historik neodváží. Pokud by se odvážíl, bude protizápadními vlastenci smeten, zničen.

EU je nyní společným nepřítelem Putina i Trumpa

 Takzvaná Evropa (přesněji Evropská unie) je, zejména v očích těch, kdo odmítají desítky let federalizaci EU, ten hnusný „černý pasažér“, který se vezl na výdajích USA. A prý je to od USA správné, když to euroskeptikům připomínají.

Možná to bylo dříve, v souvislosti s Obamou, Bushem nebo Bidenem.Ti viditelně stáli na naší straně. Trump a jeho lidé však viditelně stojí na straně Putinově, který už dvě desetiletí Rusko přesvědčuje, že Eurosojuz je jeho úhlavní nepřítel. Trump z nás dělá černého pasažéra jen proto, že je to v zájmu Putina, přesněji v zájmu našeho oslabení. Putin a Trump společně chtějí EU ekonomicky oslabit a třeba i vojensky zničit.

Viceprezident Vance to znovu zopakoval, že Rusko nebo Čína nejsou nebezpečím pro nikoho, tím nebezpečím je prý migrace. Za ta slova ho pochválil Putinův vyjednavač Dmitrijev. Ano, udělejte z migrace hlavní téma evropské politiky, vydávejte krajní pravici za nedemokraticky utlačovanou… a Putin to tu sežere brzy všechno. Ostatně AfD už v prevencích dohání CDU. A výdaje na obranu? Putin s Dmitrijevem se uprostřed řehotu budou plácat po stehnech: výdaje… to se povedlo, co?!

Čeho se naopak Trump nebo Putin bojí nejvíce? Federalizace EU. 

Zdroj

Nakonec je všechno jinak

 Spása může přijít i v posledních chvílích života. Sv. Dismas byl ukřižován spolu s Ježíšem a až na kříži tento lotr po pravici získal naději. Na jeho slova: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“, Ježíš odpověděl: „Amen, pravím Ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

Nejenže Dismas získal Ježíšův slib na Království nebeské, ale tento odsouzený zločinec se pro své obrácení stal i svatým. Až takovou změnu může přinést víra. A přesto, stejně jako kdysi v Jeruzalémě, i dnes je někdy tak těžké se na ni spolehnout.

Kolikrát propadáme v životě beznaději, depresím, chmurným myšlenkám? Jistě, realita nebývá vždy radostná. Radovat se v době hojnosti není žádná námaha. Udržet si radost i v dobách zlých, v dobách krizí osobních i společenských už naši duchovní investici vyžaduje. A to někdy trochu bolí. Musíme totiž přestat spoléhat na sebe, své ego a odevzdat se do náručí Pána.

Dnešní doba, která je na egu postavena, je k člověku vlastně krutá. Ze všech stran na něho křičí imperativy – Záleží na Tobě! Ty všechno dokážeš! Ty vše můžeš! Vezmi si to! – co si s tím má chudák počít?! Zvláště pro děti je to naprosto neřešitelný rébus. Není proto divu, že mezi dětmi a mladými roste počet případů velkých psychických problémů.

Nejsi na to sám

Lotr po pravici Dismas byl zločinec, který si svůj trest ukřižováním zasloužil. Cestu zločinu si vybral, vybralo si ji jeho ego. Na kříži, když vedle sebe viděl Ježíše, který se nijak neprovinil, a přesto přijal tak těžký trest, a to bez odporu, byl uchvácen Kristovou duchovní silou. Ta však nebyla z Ježíšova ega, byla z důvěry v nebeského Otce.

V době technického a vědeckého pokroku je pro velkou část lidstva asi nepochopitelné odevzdat svůj život někomu tak „neuchopitelnému“ jako je Bůh. „Přece nejsem blázen, abych věřil, že se o mě postará nějaký stařík s vousem.“, říká si řada smrtelníků. Pustit otěže svého hmotného života, odevzdat kontrolu nad ním tomu, kdo o něm ví neskonale víc než my, je vlastně permanentní dřina. A to zvláště v dobách nepříznivých.

Udělat si vše sám je prostě naše přirozenost. A ono to dlouho nějak jde. U někoho celý život. Jenže každý z nás jednou dojde až na konec své cesty, a najednou stojí před skutečností, kterou sám ve své moci mít nemůže. Dojde ke svému „kříži“, dojde ke smrti. Sv. Dismas k tomu došel na skutečném kříži. Jeho obrácení nebylo jen ze strachu ze smrti (tu si možná v mučivém umírání přál co nejdříve), jeho obrácení bylo pochopením, jakýmsi prozřením o smyslu bytí. Jeho příklad nám ukazuje, že i ten největší hříšník má na obrácení šanci, a to v každém okamžiku.

Svátek sv. Dismase se v římskokatolické církvi slaví 25. března. Uctíván je zvláště františkány (kapucíny), je patronem zločinců, odsouzených k smrti a zaměstnanců pohřební služby.

Když stát potřebuje o lidech mnoho vědět

 Nová vyhláška má zavést povinnost, aby internetoví poskytovatelé ukládali veškerý provoz (“které stránky kdo navštívil”, data retention). Ministerstvo vnitra zřejmě couvlo a samo svůj návrh stáhlo s tím, že za to můžou jacísi “anonymní úředníci”. Jistěže čestný a férový ministr Rakušan o takových zlovolných záměrech nic nevěděl! (To je sarkasmus, aby bylo jasno.)

Jiný šmírovací systém, tentokrát centralizovaná databáze eTurista, která má na jednom místě shromažďovat všechny informace o tom, kdy se kdo ubytoval a s kým, zatím vesele kráčí kupředu. Duchovním otcem eTuristy je přitom bývalý předseda Pirátů Ivan Bartoš, člověk, který sám sebe léta prezentoval jako liberála pečujícího o práva jednotlivců, a dlouholetý lídr strany založené na digitálních právech občanů. O moc větší podraz na vlastních voličích si už představit nedovedu, a nedostanou-li se Piráti v září do sněmovny, za tuto zradu na vlastních principech si to plně zaslouží. Jejich základním principem mělo být bránit rozrůstání Velkého Bratra, a ne stát se jeho oddaným sluhou. Pro takový podraz upřímně není slov.

Přitom k naplnění valné většiny svých legitimních účelů mohl být eTurista naprosto v klidu personálně anonymní: dorazili dva dospělí z Prahy s jedním dítětem, zůstali tři noci, a hotovo. Lokální daně a turistické poplatky nepotřebují být doprovázeny jménem a datem narození, a analýza pohybu lidí mezi lokalitami (která je celkem užitečná) také ne, tam úplně stačí obec trvalého bydliště a obec turistického pobytu.

Dodání konkrétních jmen a dalších osobních údajů do mixu, přesně v tradici Metternichovy tajné policie (která, pamatuju-li se dobře, tento druh povinnosti u nás zavedla poprvé), je čistý dárek policii a tajným službám. Inu, doba se změnila, dnešní Metternichové nenosí napudrovanou paruku, ale dredy.

Každý skutečný liberál, který si váží lidské svobody (zdráhám se to říci, ale libertas je latinsky svoboda, a je otázka, kolik těch dnešních vysokoškolských rychlokvašek to vůbec ještě ví) si musí, musí, musí být vědom toho, že silové složky státu jsou největším vnitřním ohrožením občanských svobod, a že se s nimi musí zacházet jako s ohněm: zatraceně opatrně. Podobně jako ten oheň, i ony jsou potřeba, ale zároveň plně platí, že jsou “dobrý sluha a zlý pán”, potenciální zdroj devastujícího požáru. Drtivá většina tyranských poměrů na světě je řízena lokálním ministerstvem vnitra, v komunistické ČSSR a předchozím Protektorátu to bylo nejinak. A k silovým složkám, jež mají typicky jako jediné moc používat násilí proti lidem, se přirozeně slétají ty panovačné typy, které po té moci nad ostatními touží. Všude na světě. To je normální, s tím se nedá nic dělat.

To znamená, že skutečný liberál musí vlastní policajty držet na uzdě, a rozhodně nesmí připustit, aby do legislativy prosazovali myšlenky typu “budeme sledovat a šmírovat celou republiku, abychom mezi nimi vyhmátli 0,01 procenta problémových jedinců”. Zrovna ten eTurista je naprosto absurdní systém, u kterého ani jeho obhájci netvrdí, že snad centrální archivaci jmen všech dovolenkářů vyvalujících se u Máchova jezera nutně potřebujeme k obraně proti Putinovi. Ale přesto jej náš stát tlačí.

Proč přesně? Budou naše tajné služby – které mají mít k eTuristovi přístup – zjišťovat, kdo byl kde s jakou milenkou, a pak ty lidi vydírat? No fuj.

Zdánlivě to vypadá jako skoro ta samá věc, ale není. Ta centralizovaná databáze je ke šmírování daleko výhodnější. Chce-li špicl zjistit, kde byl Jan Novák a s kým se tam asi mohl potkat, nemusí objíždět vzdálené lokality zjištěné vlastní špiclovací prací a nechávat si předkládat jmenné seznamy v zažloutlých sešitech, což by ho stálo čas, benzín, a ještě by tím vzbudil určitou pozornost. Teď mu bude stačit pár klepnutí do klávesnice ve vlastní klimatizované kanceláři, o kterých se navíc žádnej blbej civilista nedozví. Toť se ví, že taková centralizovaná databáze se bude perlustrovat 1000x více, než dříve ty papírové záznamy.

Taky se ta centralizovaná databáze dá hacknout a vykrást na dálku, což se ty papírové záznamy nedaly. Čím víc takových databází nacpaných osobními údaji lidí, tím pravděpodobnější, že dříve nebo později se k jedné z nich dostanou nepovolané osoby. V takové Argentině se podařilo odcizit celou databázi obyvatelstva. Jste si jistí, že u nás se to stát nemůže?

Války do Evropy patří

 Nedávný článek v deníku Financial Times to vyslovil nahlas: „Evropa musí omezit svůj sociální stát, aby mohla vybudovat stát válečný.“ Článek, jehož autorem je Janan Ganesh, popisuje skutečné dilema, kterému čelí liberální vedení v Evropě. Aby se evropské národy zbavily závislosti na americkém vojenském deštníku a mohly pokračovat v zamýšleném kurzu budování reálné evropské obrany, nemají jinou možnost než začít omezovat štědrý systém sociálního zabezpečení, který byl hlavním zdrojem evropského sebeuspokojení ve srovnání se sociálně mnohem nezajištěnějším systémem americkým.

Štědrý a rozsáhlý evropský systém „sociálního státu“ byl v jistém smyslu nepřímým darem americké velkorysosti, když se Amerika se svými masivními výdaji na obranu starala o bezpečnostní deštník, díky němuž se Evropa o obranu tolik starat nemusela a mohla si ušetřené peníze utrácet po svém. Ganesh bystře poznamenává, že…

Každý, komu je méně než 80 let a strávil svůj život v Evropě, může být omluven, že považuje obří sociální stát za přirozený způsob života. Ve skutečnosti byl produktem podivných historických okolností, které panovaly ve druhé polovině 20. století a které již nepanují. Jednou z nich byla implicitní americká dotace prostřednictvím NATO, která evropským vládám umožnila utratit určitou částku za máslo, která by jinak šla na zbraně. (Ačkoli na obojí se utratilo dost.) Dalším důvodem byla skutečnost, že během zlatého věku welfarismu měla Evropa jen malou konkurenci ze strany Číny nebo dokonce Indie, která se do světové ekonomiky zapojila až v 90. letech. „Sociální trh“ byl pěstován v bezpečném kokonu.

V jedné z nepředvídatelných ironií dějin čelí tak dnes hrozí, že progresivní levice bude muset začít demontovat jednu ze svých velkých trofejí – evropský sociální stát – v honbě za svým nejnovějším závazkem, totiž převzetím odpovědnosti za válku na Ukrajině a snahou bojovat proti Rusku.

Profesor Patrick Deneen k tématu na webu Postliberal Order vtipně poznamenává, že americký vojenský rozpočet se během času ve skutečnosti proměnil v určitou formu sociálního zabezpečení pro evropské národy. To byl důvod, proč si relativně nedynamická evropská ekonomika mohla přesto dovolit tak rozsáhlý sociální stát.

Vypadá to, že pokud Evropa hodlá nyní budovat svou obranyschopnost, jejím lídrům nezbude než začít přejímat některé aspekty amerického „kapitalistického systému“, které dosud odsuzovali a nad který se povyšovali.

A budou-li snahy DOGE o snížení nehospodárných amerických výdajů na obranu úspěšné, snížení deficitu může umožnit, nejen aby současné formy amerického sociálního zabezpečení (jako je sociální pojištění, Medicare a Medicaid) byly bezpečnější, ale aby se mohly rozvinout takové konzervativní iniciativy, jako je politika podpory manželství a dětí.

K nejhlubším ironiím měnícího se světového řádu patří to, že – jinými slovy: Přerozdělení břemene obrany mezi Amerikou a Evropou může přinést víc másla na chlebu, který jedí americké rodiny a umožnit globální přerozdělení sociálních statků.

Další klausovec opouští ODS

 Bývalý europoslanec Zahradil oznámil, že po téměř 34 letech opouští ODS. Prý si nerozumí s vedením strany. Oddechl si starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný. 

Zahradil, který svou vizáží, vystupováním a zřejmě i inteligencí dostal  v naší hospodě jméno večerníčkového Křemílka, patřil v české politice vedle Klause k tomu nejodpornějšímu. Ničitelé českého průmyslu, zemědělství a veškerého státního majetku, zastánci nejtvrdšího karabáče na český lid a obdivovatelé násilí a zbídačování prostého lidu doma i ve světě. 

Občan českých zemí si ještě oddechnout nemůže, neboť Zahradilovu antihumánní povahu se údajně pokoušejí využít různá nacistická seskupení. Nespí ani pátá východní kolona.