Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

středa 21. srpna 2019

21. srpen 1969 na jihu Čech



Nemohu napsat, že v první polovině roku v zemi byl nějaký odpor proti sovětské okupaci a Husákovu režimu. Tu a tam někdo udělal narážku na sověty, ale jinak každý si hleděl jen práce. Na oslavy vítězství čs. hokejistů nad SSSR komunisté reagovali odstraněním Dubčeka a zavedením tzv. pendrekového zákona. Mezi lidmi panoval jakýsi neznámý strach. Výměna lidí v čele KSČ  nevěstila nic dobrého. Alespoň pro lidi, kteří se nesmířili s okupací a zásluhou poslechu Svobodné Evropy měli trochu o politice potuchy.

Našli se tací (i nekomunisté), a nebylo jich málo, kteří silnými hlasy odsuzovali Pražské jaro, Palacha a souhlasili se sovětskou okupací. "Nedovolíme, aby deklasované živly za naše těžce vydělané dělnické peníze  rozvracely republiku."

Zřetelný odboj nebyl ani ve velkých městech. Bylo to někdy v polovině srpna 1969, vystupoval jsem po schodech z podchodu u Jindřišské ulice, když na chodníku kdosi vykřikl cosi o demokracii. Lidé se rozprchli, jako když střelí do vrabců! chodník byl okamžitě prázdný.

Od rána ve čtvrtek 21. srpna 1969 v Českých Budějovicích stály na výpadových silnicích hlídky Veřejné bezpečnosti a zastavovaly vozidla a pokutovaly hlavně ty řidiče, kteří jeli s rozsvícenými světly. Světla měla být vyjádřením protestu proti sovětské okupaci, jak v předcházejících dnech informovala Svobodná Evropa.

Hned po rozednění nastal rozruch ve slévárně Škoda, kde na vysokém komíně visel československý prapor. Celé dopoledne vedení závodu shánělo nějakého odvážného horolezce, který by vlajku odstranil.

V českobudějovických ulicích byl klid až do druhé hodiny, kdy hlídky VB uzavřely náměstí. Zřejmě na komunistických výborech byly obavy z demonstrace. Příslušníci VB nedokázali lidi směřující na náměstí zastavit. Kolem třetí hodiny přibyly skupiny milicionářů se samopaly. Milicionáři si museli vyslechnout spoustu nadávek. Pokud došlo k nějakým potyčkám, jednalo se o odvážné jednotlivce, se kterými si rozdráždění milicionáři poradili a předali je Veřejné bezpečnosti, která je odvážela do věznice. Skupiny lidí jen z bezpečné vzdálenosti přihlíželi.

 S jídlem narostla milicionářům chuť, a tak až do noci projížděli ulicemi na vetřieskách a koho potkali, toho zatkli. Zadržení byli bez výslechu vězněni tři týdny, potom bez jakéhokoli vysvětlení propuštěni.

Potom začala tuhá normalizace. Lidé uposlechli Husákových rad, po práci se ukryli v chatách, chalupách a zahrádkách. Ti, co socialistická letní sídla neměli, hojně využívali rekreaci ROH a jezdili k moři do Bulharska a NDR, ti zasloužilejší zaměstnanci směli i do Jugoslávie. Normalizační pohodička vládla až do Brežněvovy smrti v roce 1982. Normalizační režim ztratil moskevskou ochranu. Potom se začala hroutit ekonomika a došlo ke konfliktu Husákova vedení s Gorbačovem. Kůlem v plotě se stal Miloš Jakeš. (f)b

neděle 18. srpna 2019

19. srpna 1989 začal úprk občanů NDR na Západ

Maďarské demokratické fórum (MDF) uspořádalo 19. srpna 1989 tzv. Panevropský piknik, aby umožnilo delegacím z Rakouska a Maďarska společné setkání u vína, piva a klobás.

„Z ničehonic se ale vynořily i stovky občanů NDR a běžely do otevřené dřevěné brány,“ popisuje OÖN. „Pět maďarských pohraničníků, každý s deseti náboji v pistoli, upustilo na povel podplukovníka Árpáda Belly od zákroků.“ 

„Myší dírou“ u Sopronu prošlo na západ v několika vlnách ono odpoledne celkem asi 700 východních Němců. „Byl to nejmasovější útěk občanů NDR od výstavby berlínské zdi 13. srpna 1961,“ uvádí linecký deník. „Panevropský piknik“ podle něj urychlil zhroucení NDR a následně východního bloku. Jen dvanáct týdnů poté padla berlínská zeď.

V souvislostech list zmiňuje, že maďarská vláda se v roce 1989 projevovala reformně a umožnila svým občanům svobody, tehdy ve východním bloku jedinečné – mohli například cestovat a byly připuštěny nezávislé noviny. Od jara byla hraniční zařízení k Rakousku postupně demontována. Stále víc lidí v NDR o tom „chytilo vítr“ a v létě 1989 vyjeli v trabantech a wartburcích na Maďarsko v naději, že se odtud dostanou do Rakouska. Proto 700 občanům NDR se to povedlo při „pikniku“, nad nímž měli patronát Imre Pozsgay a Otto Habsburg. „V týdnech poté jich byly tisíce a 11. září Budapešť otevřela hranice definitivně. Jen v prvních třech dnech se přes Maďarsko vydalo do Rakouska na 15 000 občanů NDR.“

Tehdejší ministerský předseda Miklós Németh označil krátké otevření hranice 19. srpna za pokusný balonek, jak bude Sovětský svaz reagovat, zda může věřit ujištění Michaila Gorbačova z března, že nechce komunistický režim v Maďarsku držet u moci vojenskou silou. „Nebude žádný druhý rok 1956,“ řekl tehdy šéf Kremlu.

pátek 16. srpna 2019

Ekologové se v rozmnožování brouka stále zdokonalují

Jihočeský kraj podal správní žalobu na Správu Národního parku Šumava a na ministerstvo životního prostředí. Kraj tak využívá všech možných prostředků, aby zabránil dalšímu šíření kůrovce na Šumavě a dalšímu velkoplošnému umírání a usychání lesů, které jsou pro celý Jihočeský kraj tolik důležité. Zvláště v době celonárodní kůrovcové kalamity a vysychání krajiny je v lesích potřeba chránit každý jeden zelený strom. 

Je dobré si připomenout, že kraj svými kroky reaguje na změny spravování Národního parku Šumava, ke kterým dochází v souvislosti se špatnou novelou zákona o ochraně přírody. Proto je třeba vedení kraje v jeho aktivitách podpořit.

Stávající legislativa v ochraně přírody je z dílny ekologických aktivistů a ministerstva životního prostředí a že si ji nepřály šumavské obce, byli proti odborníci a lesníci, proti byl Plzeňský i Jihočeský kraj, byl proti Senát parlamentu ČR a vetem byl proti i prezident republiky. Důvodem změny zákona o ochraně přírody byly jen a pouze aktivistické snahy ponechat Národní park Šumava bezzásahovosti a kůrovci.

Národní parky se po celou historii ochrany přírody v ČR zřizovaly speciálními zákony pro jednotlivé parky. Snahy o zákon o Národním parku Šumava však zcela troskotaly. Aby ministr Brabec veden aktivisty mohl změnit péči o Šumavu, vyřešil to tím, že strčil všechny čtyři české národní parky do jednoho pytle a jejich správu zahrnul do jednoho společného zákona. Jinak by management na Šumavě ve prospěch kůrovce a proti lidem nezměnil.

Podle novely zákona o ochraně přírody nově neplatí v první a druhé zóně ustanovení zákona o lesích ve smyslu ochrany lesa proti kůrovci a ve smyslu povinné výsadby nových stromů. V překladu, to znamená, že když se v těchto zónách objeví kůrovec, je úplně na správci jestli kůrovcový strom zpracuje nebo ne. Pokud ne, nikdo ho nemůže postihnout. Novela zákona o ochraně přírody byla navíc schválena, aniž by byl znám způsob péče o konkrétní území, aniž by bylo známo plánovaná zonace národního parku. V případě NP Šumava zásady péče z nepochopitelných důvodů neexistují již šestým rokem. Správa Národního parku Šumava na státních pozemcích hospodaří bez známých pravidel, jak chce. To může být chápáno jako rozpor se směrnicemi EU Natura 2000, ale i s naší legislativou, do které byly tyto směrnice implementovány. Je to v zásadě celosvětový unikát, protože na světě asi neexistuje druhý národní park, který by tato oficiální pravidla péče neměl veřejně známa a schválena.

V době klimatických změn, v době kdy sužuje republiku kůrovec a hrozí další obrovská sucha v důsledku ztráty klimatické a vodohospodářské funkce lesů, je zapotřebí zachránit každý jeden zelený strom. A to i v národních parcích. Vláda jednou rukou emotivně a marketingově bojuje se suchem a kůrovcem a druhou rukou toho samého kůrovce zcela záměrně množí na Šumavě.
Zdroj: jcted - Jiří Mánek

pátek 2. srpna 2019

Umytá barva z mostu, železnice a auta. Zahradníček komentuje


2.8.2019; 13:54  - Jako obvykle začínám i první srpnový komentář úvahou o počasí. Je takové, jako už bylo mnohokrát ve více i méně dávné minulosti. Usadily se teploty na dlouhodobém průměru, ani srážky v červenci nevybočily. Přesto meteorologové stále straší lidi nějakými extrémy, vysokými teplotami, bouřkami, krupobití, záplavami i suchem. V zahraničí je to strašení ještě výraznější.
Ruční ovládání závor na železničních přejezdech

Když se předpověď povede - to často není - tak jsou meteorologové na koni. Omluvou může být, že letní počasí není všude stejné, vysoké červencové teploty lámaly rekordy na severozápadě republiky, v Německu, ve Francii. Bouřkové průtrže mračen zasáhly různá msta v alpských zemích, Rakousku, Švýcarsku. Rovněž krupobití. To jsou samozřejmě extrémní jevy, se kterými se musí počítat.

Včera se hrála další předkola nejvyšších evropských fotbalových soutěží. Ze třech českých týmů postoupila pouze Mladá Boleslav, Plzeň a Jablonec doma uhrály jen bezbrankové remízy a na hřištích soupeřů prohrály. Zbývá věřit v úspěch dvou pražských vykřičených klubů, Slávie a Sparty. Oba se tento týden náležitě vyplakaly. Slávii bylo za výtržnosti diváků uzavřeno hlediště na utkání s Liberce, což majitele Tvrdíka rozzlobilo, Sparta zase vyčítá rozhodčímu Hrubešovi, že ji v Českých Budějovicích poškodil, když jí za pomoci videorozhodčího neuznal gól a nařídil proti ní penaltu - prostě ji nenechal vyhrát. 

V Praze je veselo vždy nějak. Dva němečtí turisté sprejovými barvami počmárali jeden pilíř Karlova mostu. Památkáři uzavřeli s radnicí dohodu, že nápisy odstraní. Práce měla stát 40.000 Kč a měla trvat 14 dní. Nejdříve si restaurátoři chtěli vzít čas na výběr způsobu a chemikálií, kterými čmáranice odstraní. Nic se nedělo, až jednoho dne zrána se zjistilo, že kresby jsou pryč. Po několika dnech tápání, a snad hledání policií, se přihlásil jakýsi Miroslav Černý, který v noci nápis odstranil obyčejnou horkou vodou, a bezplatně. Památkáři zuří a hledají lupami chybičky, zbytky barvy a poškození mostu, aby neutrpěla jejich prestiž.

V letošním roce došlo na železničních přejezdech k mnoha tragédiím. Podle vyšetřování byli vždy na vině řidiči motorových vozidel. Čtyři mrtví na přejezdu v Černožicích sice vyprovokovaly veřejnost i politiky k úvahám o výstavbě chráněných přejezdů. To se dráze nelíbí, jedny závory prý přijdou na 10 milionů korun. Jedná se samozřejmě o automatické závory na elektřinu a hydrauliku. A tu se objevuje nápad, jestli by nebylo levnější vrátit se k hradlařům, kteří by na frekventovaných silnicích závory zase stáčeli ručně a dohlíželi na vozidla, jestli je nepoškozují.  Myslím, že postavit na přejezdu dvě ručně stáčené závory a přístřešek pro hradlaře by dráhu mnoho nestál. Za zkoušku by to asi stálo. Pokud vím, na přejezdech, kde závory jsou, a některé se ještě stáčejí ručně, k nehodám nedochází.

S železnicí souvisí  i diskuse okolo kamionové dopravy. Kamionová doprava se se stala velmi ziskovou záležitostí. Jinak by v České republice nemohlo být evidováno 95.000 kamionů. To už je pěkná armáda, se kterou dneska nikdo se neodváží bojovat. "Všichni chtějí zboží co nejrychleji, proto musí být kamiony." Železnice a menší nákladní auta typu Avie jsou z dopravy zboží vyřazovány. Co kamiony pod plachtami vozí, těžko odhadovat, ale údajně polovina nevozí nic, jezdí s prázdnem. Naopak některé jsou přetíženy a rozbíjení silnice dvojnásobně.  Zajímavé je, že v USA se podařilo nákladní dopravu včetně návěsů kamionů dostat na železnice, na kterých není skoro žádné místo pro osobní vlaky. Lidé musejí cestovat v osobních autech nebo autobusech. Osobní auto silnice nepoškozuje jako kamiony.

S osobními auty souvisí zpráva z jednoho rakouského města, které zavedlo v centru bezplatné časově omezené stání, které bude důkladně kontrolováno policií. Host do domu (do města), Bůh do domu. Hostinské, obchodníky a jiné živnostníky, a také starostu, už dlouho zlobila dlouhodobě parkující auta. Hrníček trpělivosti přetekl. "Chceme živé město, aby sem lidé přejíždějí na občerstvení a nákupy." říká starosta. "Když najdou náměstí a přilehlé ulice zaplněné auty, která tam parkují jen kvůli pohodlnosti lidí zde bydlících, nezastaví a jedou dál. Domácí lidé mají na dlouhodobé parkování dost místa na okraji města." Kdo si něco podobného dovede představit v českých městech? To by český maloměšťák as i nestrpěl a byla by defenestrace.
Josef Zahradníček


Prezidentský systém vlády



Zatímco parlamentní systém, aby mohl potlačit dědičnou moc panovníků, potlačil princip dělby moci, podstatou prezidentského systému je naopak důsledné oddělení moci zákonodárné od výkonné – dělba moci je pro tento systém určující a mnohem důležitější, než prezident, podle kterého se tento systém jmenuje.

Nyní je čas připomenout si již zmíněný britský model vlády z počátku 18. století. Autorům americké ústavy totiž nic nebránilo se k tomuto vládnímu modelu vrátit: jediná překážka nikým nevolený panovník jim odpadla; v jedné věci totiž měli jasno hned od počátku: v čele nového státu nebude stát žádný nevolený král, ale volený prezident, a tím odpadl důvod zbavovat hlavu státu vlivu na politiku. republikánském zřízení totiž žádný zásadní důvod pro zavedení parlamentního systému vlády neexistuje.

Porovnáme-li anglický nepsaný model vlády z počátku 18. století s prezidentským systémem zavedeným Ústavou USA na konci tohoto století, zjistíme, že se opravdu zásadně liší jen tím, že v anglickém modelu byl ztělesněním výkonné moci nikým nevolený král a v americkém systému je jím volený prezident. Zatímco v Anglii do počátku 18. století vykrystalizovala dělba moci přirozenou cestou, USA na konci 18. století nic nebránilo se k dělbě moci vrátit.

S návratem k dělbě moci odpadl důvod konstruovat kabinet, USA nepotřebovaly výkonný kabinet s dvojí legitimitou, USA nepotřebovaly dvojí exekutivu. Nejenže odpadl důvod požadovat, aby (prezidentovi) ministři byli členy parlamentu, ale dělba moci se naopak stala důvodem kumulaci funkcí výslovně zakázat, s tím odpadl i důvod pro jakékoli předčasné volby, a proto mohl být nastolen pevně časově ohraničený parlamentní i exekutivní mandát. Odpadl důvod v Ústavě řešit, kdo je komu odpovědný. Slovo odpovědnost se v Ústavě USA vůbec nevyskytuje prezident i kongresmani skládají přísahu a logicky se má za to, že pokud někdo přísahá, pak je i odpovědný za to, že přísahu dodrží; odpovědnost je něco samozřejmého, něco, co není třeba explicitně do ústavy zapisovat.

Ve výsledku tak americký prezident i Kongres jsou voleni na pevně dané období a je výslovně vyloučena kumulace vládních a parlamentních funkcí. Výkonnou moc ztělesňuje prezident a nikdo jiný, ministři jsou pouze prezidentovi úředníci, jím jmenovaní, jím kdykoli odvolatelní a jemu podřízení.  Někteří z nich musí projít schvalovací procedurou v Kongresu, jejím účelem však není eliminovat lidi nevhodné z politických důvodů, ale lidi z hledika svých schopností anebo morálky nekompetentní úřad zastávat.

Jedna zásadní odlišnost od volby českého, slovenského, ruského či francouzského prezidenta. Americký prezident není volen přímo lidem, ale je volen nepřímo, tzv. voliteli, kteří jsou voleni lidem jednotlivých států pouze za tímto jediným účelem a pro každou prezidentskou volbu zvlášť.

Pro prezidentský systém je charakteristické a klíčové to, že moc zákonodárná a moc výkonná vznikají nezávisle na sobě, nikoli to, jak a kým jsou ustanovovány.


Zdroj: Hlídací pes

čtvrtek 1. srpna 2019

Jak se jezdilo k moři do Jugoslávie


Před rokem 1989 se jezdilo k moři na čtrnáct dnů. To bylo pravidlo. Cesty na kratší dobu, jako je tomu dnes, třeba jen na prodloužený víkend, prakticky nepřicházely v úvahu. Cestovní kanceláře byly: Čedok, CKM, Sportturist, Autoturist, Rekrea, Slovakoturist.

Největší cestovní kanceláří v republice byla však Ústřední správa rekreační péče.  ROH, neboli Revoluční odborové hnutí mělo buďto kapacity v Jugoslávii nasmlouvané a pronajaté, nebo tam mělo přímo svoje střediska.

Nejvyšším stupněm rekreace byla výběrová rekreace. Podniky, úřady a jiné instituce dostávaly poukazy a ty se podle určitého klíče rozdělovaly mezi zaměstnance. Výběrová rekreace, měla tedy být pro nejlepší pracovníky, kteří v podniku pracovali dlouhá léta. V praxi to vypadalo tak, že nejlukrativnější pobyty si vybrali funkcionáři z ROH a z vedení podniku či úřadu, a teprve to, co zbylo, rozdali mezi řadové zaměstnance. Někteří zaměstnanci dostali poukazy zcela zadarmo. To záleželo jednak na tom, jak podnik prosperoval, a také na tom, jak bylo možné bezplatný poukaz před vedením ROH obhájit. Lidé je tedy získávali  k významnému životnímu jubileu nebo jako formu odměny v „soutěžích brigád socialistické práce“. Ostatní museli zaplatit třetinu až polovinu ceny, která ovšem byla i tak dotována. Z některých podniků na výběrovou rekreaci jezdili pořád stejní lidé, střední a starší generace z měst. Vesnické obyvatelstvo o pobyt u moře nestálo, využívalo dovolené k práci doma. Mezi dvacetiletými zaměstnanci se zasloužilý pracovník těžko nalezl.

Na hranicích států byly pravidlem prohlídky. Zejména pasová byla důsledná. Do autobusu nastoupil příslušník Pohraniční stráže, prohlédl pas, prohlédl tvář, zkontroloval každého jednotlivce. Po něm  nastoupili celníci, kteří vycvičeným okem si pak z autobusu vybrali několik lidí a jim zavazadla důkladně prověřili. Zejména zpáteční prohlídky zabraly mnoho času. Jugoslávie sloužila některým československým občanům jako cesta ke svobodě, běžně se stávalo, že při návratu jeden, dva lidé v autobusu chyběli.

Chorvaté každých čtrnáct dnů čekali na nový turnus z Československa. A odkupovali. Nebo měnili. Na plážích, na tržnicích, kde to šlo. Rekreanti, kteří přijeli vlastními vozy s Autoturistem, prodávali na konci pobytu spacáky, stany, nafukovací lehátka. Za to si nakoupili kožené kabelky, koňak César, rakiju, německé krémy, trička s nápisem. Nebo v licenci vyráběné značkové oblečení. Jugotextil chrlil na trh pro nás nedostupné světové sportovní značky.

Rekreace měly svůj řád. To nebylo vymyšleno v posledních dvaceti letech. Snídaně, obědy, večeře v pravidelných časech, balíčky v podobě řízku a chleba na výlety, víno a minerálka k hlavnímu chodu. Rekreanti tehdy nemuseli za nic doplácet.

Dnešní animátoři a trenéři fit programů v resortech by se divili, jak rozvinutý program zejména rekreace ROH nabízely. Kulturní a sportovní referenti se starali o vyžití v průběhu dne a po večerech. Půjčování sportovního náčiní, volejbalové či jiné turnaje, ranní rozcvičky, diskotéky, seznamovací večírky či „party na rozloučenou, programy pro děti, poznávací výlety na Plitvice, do Dubrovníku, do Splitu.
(stk)

pondělí 29. července 2019

Vznik moderních vládních systémů

Mateřskou zemí parlamentního systému vládnutí je Spojené království. Aniž bychom zabíhali do detailů, britský systém vlády se do začátku 18. století vyvinul zhruba tak, že zde na jedné straně stál král jako nositel výkonné moci a na druhé straně Parlament jako nositel zákonodárné moci. Parlament (primárně rozhodující hlavně o daních a tedy příjmech Koruny …) zákony vytvářel a král je vykonával, zpravidla prostřednictvím svých služebníků – ministrů. Tak byla přirozenou cestou zajištěna dělba moci. K tomuto modelu se později ještě vrátíme.

S postupným nástupem osvícenství začalo být přibližně od poloviny 18. století stále více vnímáno jako neúnosné, aby výkonnou mocí disponoval někdo, kdo nebyl nikým zvolen, svůj mandát zdědil a odvozuje jej pouze od Boha, a kdo se cítí pouze Bohu a nikoli lidu odpovědný – král. Proto začal být uplatňován požadavek, aby královi ministři byli členy Parlamentu a museli mít důvěru jeho Dolní sněmovny, tedy té, která je odpovědna lidu.)

Tím vzniká systém, kde král zůstává neodpovědný, ale výkonnou moc jeho jménem provádějí osoby, které jsou odpovědny parlamentu, jehož členové jsou zase odpovědni svým voličům – lidu; a protože ministři až na výjimky jsou sami členy Dolní sněmovny, jsou ve své roli poslanců svým voličům přímo odpovědni i oni. A prostřednictvím vlády, která se tak fakticky stává výborem parlamentu, Dolní sněmovna nepřímo kontroluje i krále. Na krále tak zbyla jen role zákulisního rádce a veřejného arbitra, jehož úkolem je pomáhat vytvářet stabilní vlády; do této role se však díky existenci většinového volebního systému a existenci politických stran dostává jen sporadicky – v praxi se totiž ještě nikdy nestalo, aby v Dolní sněmovně neexistovala politická většina schopná vygenerovat vládu.

Tímto způsobem tedy byla dělba moci, prakticky existující mezi nikým nevoleným a jen Bohu odpovědným králem, volenou Dolní sněmovnou a dědičnou šlechtou zasedající v Horní sněmovně obětována, aby mohla být bezbolestně potlačena dědičná moc – tak vznikl parlamentní systém vlády – je pro něj typické, že v něm dělba moci prakticky neexistuje.

Tento systém postupně převzala celá řada dalších zemí. Pokud šlo o republiky, ty často pouze nahradily dědičného monarchu parlamentem volenou hlavou státu a po americkém vzoru ji pojmenovaly prezident republiky. Protože ale prezidenti nebyli dědiční, ale byli voleni, byť zpravidla (a záměrně) jen nepřímo, mohla být jejich role političtější – stali se arbitry politického dění, moderátory vzniku vlád; tam, kde byl zaveden poměrný volební systém, který spolehlivě vede k častým politickým krizím, se tato prezidentská role stala o to výraznější.

V parlamentním systému vlády je středobodem státní moci parlament, na kterém je exekutiva existenčně plně závislá – dělba moci je potlačena a formalizována. Podstata parlamentního modelu vlády spočívá v tom, že:
1. vládu určuje hlava státu (prezident či panovník),
2. vláda je povinna podat demisi, ztratí-li důvěru parlamentu,
3. v případě vládní krize má hlava státu volbu mezi jmenováním nové vlády a rozpuštěním parlamentu.

Dílčí modifikace se týkají toho:
a) zda má na složení své vlády vliv premiér (nemusí mít vliv žádný, může členy navrhovat, může členy vlády fakticky určovat už bez prezidenta) a za jakých okolností může hlava státu vládu či člena vlády odvolat (zpravidla jde o proceduru zrcadlově obrácenou vůči jmenovací proceduře); tato omezení představují výjimku z obecného pravidla, že jmenování a odvolání premiéra a členů vlády je pravomocí hlavy státu;
b) zda je vláda povinna o důvěru parlament požádat a získat ji výslovně, tj. zda systém dovoluje tzv. úřednickou vládu (úřednická vláda sice získala svůj slangový název podle toho, že se zpravidla skládá z vysokých vládních úředníků – nepolitiků, ale její podstata spočívá v tom, že tato vláda o důvěru nežádá; předpokládá se, že důvěru má, protože jí parlament nevyslovil nedůvěru – kdyby tak učinil, musela by i úřednická vláda podat okamžitě demisi; režim úřednické vlády se využívá jako přechodný stav v dobách politických krizí, typicky před předčasnými parlamentními volbami);
c) zda členové vlády musí, smějí či nesmějí být členy parlamentu,
d) zda hlava státu smí rozpustit parlament, resp. jeho dolní komoru kdykoli, nebo je tato možnost nějak omezena či dokonce vyloučena, popř. podmíněna návrhem vlády,
e) nakolik se prezident smí či musí sám podílet na činnosti exekutivy (může být od ní být zcela oddělen a stát nad ní, může vládě předsedat fakticky, může vládě předsedat formálně (viz níže pasáž o nástupu poloprezidentského systému ve Francii), může mít právo účasti, jeho rozhodnutí anebo jejich část může podléhat kontrasignaci, apod.).
Zdroj: Hlídací pes 

pátek 26. července 2019

Jednaosmdesátiletý cestovatel

Pro jednaosmdesátiletého Rakušana Emmingera není problém sednout do auta a jet několik tisíc kilometrů daleko. Nedávno ho napadlo, že se podívá na Island. Sedl do auta (VW Tiquan) a jel. Bez navigace, bez mapy. 5.400 km absolvoval za 10 dní, včetně plavby na trajektu.

Z rakouského Lochenu (okres Branau) jel do Hamburgu, dál do Flensburgu a Hirtsals v Dánsku. Po třech dnech plavby včetně přistání na Faerských ostrovech se dostal na Island.

"Všude jezdím autem," říká Rakušan, který má místo jedné nohy protézu. O nohu přišel při dopravní nehodě. Cestovat po světě začal v 35 letech, ale v té době se musel v cestách omezovat, protože se mu nedostávalo peněz. Přesto navštívil Austrálii, Afriku, Rusko. Nepotřebuje luxus a velké pohodlí, pravidelně přespává v autě.

Při plánování dalších cest je Emminger opatrný. "Nevím, jak dlouho mi bude zdraví sloužit tak dobře jako nyní." Má problémy se sluchem, ale nestěžuje si. Letos chce navštívit ještě Řecko.

neděle 21. července 2019

Dnes je Remosce 65 let.

21. července 1964 byla Remosce zapsaná její ochranná známka. Jedná se o český vynález, kuchyňské zařízení, které vaří, peče, smaží, dusí . Obsluha Remosky je jednoduchá, zvládne ji každý, má nízkou spotřebu elektřiny a dlouhou životnost.

Do pečící mísy Remosky stačí dát příslušné suroviny, přiklopit topné víko a o nic dál se moc nestarat. Lze připravit nejrůznější zapečené pokrmy, brambory nebo těstoviny, škála jídel je ale široká: od zeleniny, přes maso až například po bábovku. Model Remosky sice prošel různými úpravami, ale podstata zařízení zůstává stále stejná - jednoduchá.

U zrodu Remosky byl nápad elektrotechnika Oldřicha Homuty, jenž v 50. letech navštívil Švédsko, kde ho zaujal elektrický hrnec, ve kterém se pouze dalo vařit. Po návratu domů spolu s dalšími dvěma kolegy vymysleli první typ Remosky. Vynález byl zpočátku nazván počátečními písmeny příjmení "otců konstruktérů" - HUT (Oldřich Homuta, Jindřich Uher a Antonín Tyburec), mísa se vyráběla se ve Zdicích. Ještě se moc nedařilo proniknout do českých domácností, které se potýkaly s nedostatkem financí. Později, v roce 1964, byla pečící mísa úředně pokřtěna a dostala jméno podle podniku Remos (Revize, Elektro, Montáže, Opravy, Servis), který Remosku začal vyrábět ve velkém. Remoska se vyráběla v Kostelci nad Černými lesy, kde se do roku 1991 vyrobilo zhruba 1,5 milionu kusů.

 Po roce 1989 Remoska měla na kahánku, produkce prudce klesla. Na trhu se totiž objevily jiné kuchyňské vychytávky, jako jsou například fritovací hrnce nebo mikrovlnné trouby. Obnova slávy remosky se datuje do roku 1994, kdy byla ve Frenštátu pod Radhoštěm založena společnost Remoska, s.r.o. Licenci na výrobu koupil technik Jiří Blažek vlastně náhodou, když se neúspěšně snažil pořídit náhradní díly ke staré remosce.

Češi v té době ještě silně prahli po západním zboží a vše "staré" z dob totality zatracovali. V roce 1999 firma získala licenci společnosti DuPont na použití teflonu. Díky tomuto spojení se "kouzelný kastrol z Beskyd" ocitl i v katalogu světoznámé značky.

Dosud bylo vyrobeno přes tři miliony Remosek, z nichž přibližně polovina šla na export, nejvíce do Velké Británie. Zde ji zpopularizovala lady Milena Grenfellová-Bainesová, která je jedním z dětí zachráněných sirem Nicholasem Wintonem.

sobota 20. července 2019

Rozmarné léto. Zahradníček komentuje


20.7.2019; 6:36  - Zatímco červen lámal teplotní rekordy, červenec se klimaticky příliš nepovedl.  Zásluhou studených severozápadních větrů byly teploty  skoro pořád pod dlouhodobým průměrem. Vodní srážky sice jsou v červenci průměrné, ale žádné velké vlhko v přírodě a na polích nelze pozorovat, srážkový dluh od počátku roku je velký. 
Pro sklizňové práce je vyschlá pevná půda ideální. Zatím. Doufejme že s ohlášenou vlnou veder nepřijdou povodně jako na jihu USA, kde předevčírem teploměr vystoupil na 107 F (41,6°C). Hovoří se všude o klimatických změnách a globálním oteplování,  na kterém se podílí lidská činnost. Domnívám se, že vědci přeceňují důležitost lidstva, že příčina klimatických změn na Zemi je ve vesmíru, kde dochází k nějakým kosmickým bouřím a výkyvům. Lidé mohou nepatrně ovlivnit jen prostředí ve kterém žijí, nikoli přírodní jevy, a už vůbec ne Vesmír.

Sucho na Zemi a menší úroda vyvolává pomalu nedostatek potravin. To vede ke zvyšování jejich ceny. Brambory, jejichž cena v minulosti se vždy pohybovala okolo 1 koruny za 1 kg, jsme na jaře mohli koupit za 20 korun a více. V obchodech docházela i cibule, která se ještě nedávno dala koupit za méně než 5 korun za 1 kg.

"Sleva" oznamoval nápis u přepravky s cibulí. Neodolal jsem. Koupil jsem jednu cibuli o váze 0,20 kg, za kterou jsem zaplatil 10 korun. Až při pohledu na účtenku jsem si uvědomil, že cibule je dražší než exotické ovoce. 54 korun za 1 kg tam stálo. Po slevě.  Prý pochází z Nového Zélandu. To je na jižní polokouli, tedy hodně daleko.

Žijeme sice v blahobytu, jaký tady nikdy nebyl, ale každý blahobyt jednou skončil. Takže, až tenhle blahobyt skončí, bude nás to asi moc bolet. Nad poměry vydělávají v Čechách a na Moravě i někteří fotbalisté. Milion korun za měsíc není vzácností. Přesto prchají do zahraničí, kde se mají ještě lépe. Tvrdíkovi ze Slávie uprchli dvě velké opory, obrovití tmaví stopeři, kteří především se podíleli na mistrovském titulu. Nový ročník prvoligové soutěže už se rozjel. Jak první kolo ukázalo, český technický, kombinační, chytrý fotbal je pořád víc nahrazován fyzickou zdatností, v obraně i v útoku začínají hrát prim dvoumetroví hráči. Všeobecné jsou hráči připravováni drilem okoukaným u stájí dostihových koní.

V úterý probíhala v Evropském parlamentu volba předsedy Evropské komise. Většina evropských medií, včetně ruských, dění ve Strasburgu uváděla celý den na prvních stránkách jako událost číslo jedna. Česká media to však nezajímalo, místo toho vzrušovala občany postižené závislostí na domácí žabomyší politice informacemi o Staňkovi a Hamáčkovi a Zemanovi. EU je pro české pisálky tabu. Podle toho vypadá vztah jednoduchých českých občanů k ostatnímu světu. Tito ubožáci z šedé masy, kteří nejsou schopni se rozhlédnou po světě, jsou zásluhou tupých a chamtivých novinářů snadnou kořistí populistů pirátských, okamurovských či zelených.

O zelených populistech, kteří pod rouškou ekologie chtějí vládnout a tyranizovat občany, nelze napsat nic dobrého, protože patří k největším ničitelům české krajiny. Zákaz likvidace dřeva napadeného kůrovcem způsobil už nyní miliardové škody v národních parcích, kam mířil, ale ve většině  českých lesů. A nejen českých. Kůrovec je létající brouk, který nerespektuje hranice národních parků, ani hranice států.
Josef Zahradníček

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.