Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

úterý 4. srpna 2020

Hilsneriáda živá i po 120 letech


Českobudějovické státní zastupitelství v minulých dnech přijalo podnět přezkumu soudu s Leopoldem Hilsnerem, který byl v roce 1900 v Písku odsouzen za vraždu Anežky Hrůzové v Polné na Jihlavsku k trestu smrti. Podnět podal advokát Lubomír Müller.
Vražda Anežky Hrůzové podle nacistického tisku (Der Sturm)

Soud v Písku podle Müllera před 120 lety jednal pod silným protižidovským tlakem. Tvrdí, že židovský mladík Hilsner, jemuž byl následně trest změněn na doživotí, právo na spravedlivý proces a případnou rehabilitaci. 

I přes nyní podaný podnět není jisté, zda se vraždou Anežky Hrůzové skutečně budou soudy opět zabývat. „Celou věc samozřejmě prostuduji a na základě toho rozhodnu. Ale určitě se záležitosti nebudu věnovat na úkor aktuálních věcí,“ řekl českobudějovický státní zástupce Josef Český. Bude nutno prostudovat dobové dokumenty ze soudního procesu v Písku, uložené v oblastní archivu v Třeboni. 

Aféra známá jako hilsneriáda se začala odvíjet od vraždy Anežky Hrůzové koncem března 1899 a zřejmě ještě neskončila. Zatčen byl tehdy dvaadvacetiletý žid Leopold Hilsner, který se živil potulkou a žebrotou. V Polné propukly protižidovské bouře, antisemitismus zachvátil nejen bulvární a radikální listy. V této atmosféře se konal v září 1899 v Kutné Hoře první proces, při němž by Hilsner odsouzen za spoluúčast na vraždě Hrůzové k trestu smrti. Rozsudek byl poté zrušen, ale v novém procesu u soudu v Písku v listopadu 1900 byl Hilsner znovu odsouzen, opět na základě nepřímých důkazů, k trestu smrti za spoluúčast na vraždě Hrůzové, a navíc na vraždě Marie Klímové, která zemřela v roce 1898 také v lese u Polné.

Proti pověrám o rituálních vraždách vystoupil tehdy profesor T. G. Masaryk, který tím vstoupil do podvědomí široké veřejnosti. Vydobyl si tím, společně s odsouzením pravosti rukopisů (Zelenohorský a královédvorský), pověst morálního vůdce českého národa. Jak ukázal čas, ani o jedné této kause, z nichž Masaryk později vytěžil nesmírnou popularitu, nelze dnes s určitostí říci, že Masaryk měl pravdu.  

Hilsner strávil ve vězení 19 let, v roce 1918 mu udělil poslední rakousko-uherský císař Karel I. milost. Vraždy Anežky Hrůzové brzy začali v Německu využívat nacisté při svých útocích proti židům.

Již v prosinci 1995 podal Petr Vašíček z Vídně u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně stížnost pro porušení zákona v Hilsnerově kauze. Dostal odpověď, že "nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že se Leopold Hilsner nedopustil zločinu". Tak se obrátil na ministerstvo spravedlnosti a tehdejší ministryně Vlasta Parkanová podle Vašíčkova sdělení de facto anulovala rozsudky soudů v Kutné Hoře a v Písku. Její rozhodnutí potvrdil 12. října 1999 dopisem ministr Otakar Motejl. Oba se shodli v tom, že definitivní rehabilitace je nyní věcí rakouských orgánů. V roce 2009 ale rakouské ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že rozsudek nad Hilsnerem zrušit nelze.


pondělí 3. srpna 2020

Pandemie podle báru TechtleMechtle. Zahradníček komentuje

3.8.2020; 11:58   - Po několika teplých suchých dnech se déšť zase přihlásil. Menší zemědělské závody v Čechách většinou stihly za minulý týden úrodu sklidit, velké společnosti, které čekají na techniku z Moravy a Slovenska, už můžou počítat ztráty, polehlé obilí chytá čerň a jiné houby a začíná prorůstat plevely.

 

Fotbalisté se připravují na nový ročník soutěží. Otázkou je, co bude dělat pandemie koronaviru, zda se budou soutěže hrát. Uplynulý ročník první ligy se kvůli jednomu nakaženému hráči Opavy nedohrál. Byl jen vyhlášen vítěz, jímž je Slávie Praha. Ovšem platí výsledky té nadstavbové části soutěže, podle níž jsou týmy přihlášeny do evropských soutěží. Nikdo nesestoupil, novými účastníky první ligy budou Pardubice a Brno.

 

Ve fotbale se točí velké peníze, a tak se ve všech klubech horečně přestupuje a posiluje. Pražské kluby a Plzeň prodávají za deseti- a stamiliony hráče do zahraničí a přetahují hráče z ostatních, méně bohatých, prvoligových klubů. Těm nezbývá než lovit posily ve druhých ligách domácích a zahraničních. Rozruch mezi fanatickými příznivci pražské Sparty vyvolaly mediální tahanice o slovenského fotbalistu Hancka. Je těžké pochopit, že takový problém dostane na pokraj zhroucení fanouška, který jen sleduje mediální zprávy o přestupech fotbalistů. Otázkou je, zda znovu nezasáhne vyšší moc v podobě koronavirové pandemie, která se začátkem srpna do českých zemí vrátila v největší síle, v jaké byla v polovině dubna. 

Roušky byly povinné při Španělské chřipce v roce 1918 (San Francisco)

Není možné se divit novému šíření nákazy. Lidé přestali dbát o hygienu, nemoc zlehčují. Pomáhají i media, která propagují cesty do zahraničí a různé alkoholické dýchánky typu Techtle Mechtle. Pomohla šíření pandemie i vláda, která místo ochrany zdraví občanů začala chránit ekonomiku, především zisky velkých podnikatelů. Podobná situace je i v ostatních zemích.

 

Lidé do zahraničí cestují a do hospod chodí méně než dříve, ale skoupili jízdní kola a vyjíždějí na kolech. Pro policii jsou cyklisté, kteří si daji 1-2 piva snadnou kořistí. Před takovými 40 lety bývaly restaurace obložené jízdními koly, chodit pěšky do hospody a po vypití několika piv a rumů pěšky z hospody nebylo na vesnicích i v městech na rovinách vůbec normální. Dnes pod vlivem alkoholu nesmí být chodec ani na chodníku, jinak má naději fouknout si do policejního přístroje, a v případě vyššího čísla na displeji mu mimo mastné pokuty hrozí převoz na záchytku.

 

V dolnosaském pohoří Harz jacísi podnikatelé postavili pro milovníky adrenalinu dráhu "Mezi korunami stromů." Na svahu několika set metrů dlouhém jsou mezi korunami, jako na slalomové dráze, postaveny lanovkové stožáry různých tvarů, ale spojeny nejsou lanem, nýbrž do různých oblouků stočenou rourou (asi 10 cm), po které jezdí vozíky. Zájemce o jízdu je nahoře zapnut do parašutistického postroje zavěšeného na vozíku nahoře. Potom je vypuštěn s kopce dolů. Rychlost vozíků je zřejmě něčím omezována, ale i tak to s odvážlivci v korunách stromů pěkně mává. Potěšení viset bezmocně na laně, bez možnosti jízdu ovlivnit, určitě není pro každého.

Josef Zahradníček


neděle 2. srpna 2020

Dunajská filharmonie v Pohoří na Šumavě

Vídeňský orchestr Dunajská filharmonie zahájil letošní dolnorakouské turné koncertem ve zbořeném kostele Panny Marie Dobré rady v Pohoří na Šumavě. Špičkový rakouský orchestr představil místopředseda Sdružení pohořských rodáků Erich Altmann.



 Po roce 1945 bylo obyvatelstva městečka Pohoří na Šumavě (Buchers) vyhnáno, oblast byla až do roku 1989 nepřístupná. Během této doby se většina budov zřítila. Kostel a fara  přežily, strop kostela se po pádu věže zřítil v roce 1999, fara byla zbořena později. 

"Přijeli jsme s novým programem letošního hudebního světa," řekl dirigent Mnsfeld Müssauer. Za krásného letního dne mezi zdmi zbořeného kostela hudebníci předvedli vrcholné umění. Nejdříve uvedli předehru k opeře Carmen od Georga Bizeta, což byl pod otevřeným nebem úžasný dojem. Následovaly skladby Čajkovského, Liszta, Strausse, Lehara, Smetany a dalších. Nechyběla ani lidová muzika, nechyběl ani potlesk.

Organizátor koncertu Erich Altmann přivítal mimo členů vídeňského orchestru i přítomné české hudebníky, dále starostu nedalekého lázeňského města Bad Grosspertholz a poslankyni dolnorakouského zemského parlamentu Margit Göll.

V první části koncertu byla sólistkou světově známá houslistka Kartica Illeney. Tato umělkyně v druhé části koncertu překvapila publikum hrou na hudební nástroj zvaný Theremin, který před 100 lety vynalezl ruský fyzik Leon Theremin. Rozloučila se skladbou Bylo, nebylo na Západě od Ennia Morricona.

Čistý výnos z koncertu bude použit na obnovu  pohořského kostela.  



sobota 25. července 2020

Na trh přichází nové modely traktorů Massey Ferguson

Výrobce traktorů a dalších zemědělských strojů Massey Ferguson přichází na trh se čtyřmi novými modely traktoru řady MF 8S o vákonech 205 až 265 PS. Výkon je uváděn v označení traktoru - poslední 3 číslice.

Zásluhou 24 cm mezery mezi kabinou a motorem se podařilo kabinu zbavit hluku a vibrací. Jedná se jednu z nejtišších kabin traktorů na trhu. Přitom objemem 3,4 m3 patří k nejprostornějším. Sedačka je automaticky odpružená, vyhřívaná a větraná. Je vybavena bočním tlumením. Klimatizace má 14 vývodů. Digitální přístrojová deska zobrazuje informace o funkcích traktoru. Loketní opěrka je vybavena elektronickým ovládáním traktoru. Jenom prsty řidiče lze ovládat všechny funkce traktoru včetně dvou hydraulických vývodů traktoru. Tento terminál slouží i jako mobilní telefon nebo tablet.

Traktor je poháněn šestiválcovým motorem AGCO Power o zdvihovém obsahu válců 7,4 litru. Motor nejlépe pracuje v nízkých otáčkách (1000 až 1500 otáček za minutu), což znamená nižší spotřebu nafty, nižší vibrace a nižší hluk. Prostor 24 cm mezi kabinou a motorem je využit pro čistič vzduchu.

Traktor je vybaven novou generací převodových skříní. Má automatické ovládání, ale i ruční za pomoci kláves. Řazení je plynulé sestrojené především pro polní práce při rychlosti 5 - 20 km/hod. Na silnici je nejvyšší rychlost 50 km/hod dosahována při 1500 otáčkách motoru. Při 1200 otáčkách je rychlost 40km/hod.

neděle 19. července 2020

Postupimská konference před 75 lety.

Před pětasedmdesáti lety, od 17. července 1945, se v Postupimi konala konference vítězných zemí nad Hitlerovým Německem. Bylo to poslední setkání Stalina, Churchila a Trumana. Konference měla určit klíčové podmínky pro chod světa v následujícím desetiletí. Důvodem konference bylo poválečné uspořádání Německa, aby mohlo alespoň částečně kompenzovat škody způsobené válkou, a vztahy s Hitlerovými spojenci (Rumunsko, Bulharsko, Finsko, Maďarsko, Slovensko, Itálie).
Na rozdíl od Teheránu a Jalty bylo tentokrát jednání komplikovanější. Velká Británie a Spojené státy se dostaly do nezáviděníhodné situace, protože místo předválečného zaostalého sovětského Ruska vyrostla vedle nich sovětská vojenská supervelmoc. Navíc největším problémem léta 1945 pro USA byla doposud neukončená válka s Japonskem. 

Churchil a Truman během konference se snažili Stalina donutit k ústupu z východní Evropy. Vyvíjet tlak na Stalina bylo jako prorážení zdi hlavou, naprosto zbytečné. Naopak Stalin prosazoval zájmy SSSR tvrdě a neústupně. Na Trumenovu poznámku, že USA mají smrtící zbraň, která předčí vše, co doposud bylo k zabíjení vymyšleno, Stalin vůbec nereagoval. Buď to považoval za lež a zastrašování, nebo byl o amerických zkouškách s atomovými bombami už dříve informován sovětskými zpravodajskými službami. 

Přestože Postupimská konference neskončila jednoznačnou dohodou, určila uspořádání Evropy až do počátku 90. let, kdy se Stalinem vytvořený východní blok včetně Sovětského svazu rozpadl.  



Mýtus o vyhlazení Lidic dostal vážnou trhlinu

Povraždění a vyhnaní obyvatelé zničené obce Lidice byli po válce žoviálním populistou Janem Masarykem nazýváni „naši svatí“. V tomto duchu byl budován lidický památník i nová obec pro přeživší. Nezměrná tragédie, která místní postihla, a étos, jejž kolem Lidic vytvořil exilový prezident Beneš, daly vzniknout mýtu, z nějž bylo vytěsněno vše, co se do něj nehodilo. Zapomenuta měla být jedna židovská obyvatelka Lidic udaná svou bytnou.

Pokud byla Židovka Štěpánka Mikešová v předvečer lidické tragédie udána svou českou bytnou – a archivní materiály tomu nasvědčují –, tato národovecká Benešova konstrukce se zhroutí. Zjištění, že „lidická žena“ Alžběta Doležalová 2. června 1942 na četnické stanici v Buštěhradě udala svou nájemnici Štěpánku Mikešovou, že zatajuje židovský původ, má údajně pro dnešní dobu stejně epochální význam jako spor o rukopisy pro 19. století. Lidice jsou zřejmě posledním českým národním mýtem, příběhem, v němž Češi jmenují jen nevinné oběti běsnícího nacistického režimu.

Štěpánka Mikešová se narodila v roce 1906 v rodině obchodníka Mořice Löwingera ve Ždánicích u Kyjova. V prosinci 1938 vystoupila z židovské obce, v únoru 1939 pojala za manžela úředníka z ministerstva zemědělství Františka Mikeše a v březnu se společně přestěhovali do Lidic, kde vystřídali několik podnájmů. S manželem se ještě téhož roku rozvedli, ale zřejmě šlo o fiktivní rozvod, který měl předejít propuštění Františka Mikeše ze státních služeb v důsledku jeho svazku s Židovkou.

František Mikeš však již 22. března 1942 zemřel v kladenské nemocnici. Jeho vdova byla 2. června 1942 odpoledne v Lidicích zatčena českými četníky, kteří ji po sepsání jejího majetku a dalších úředních procedurách předali téhož dne po 10. hodině večer kladenskému gestapu. Následně byla Štěpánka Mikešová deportována do Osvětimi, kde byla 17. srpna 1942 usmrcena.

V poválečných zmatcích Štěpánku Mikešovou v obnovovaných Lidicích nikdo nepostrádal, ani nepřipomínal. Vypadla z dějin natolik dokonale, že její jméno nebylo do současnosti zmíněno ani v lidickém památníku, jehož posláním je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejích občanů“.

V roce 2019 historik Vojtěch Kyncl hovořil v České televizi o zápisu Evžena Ressla z četnické stanice v Buštěhradě. Ressl napsal: "Dne 2. VI, 1942 odpoledne dostavila se na zdejší stanici Alžběta Doležalová, narozená 24.II.1904, manželka hutníka Josefa Doležala z Lidic čp. 93, která oznamovala, že u nich bydlící Štěpánka Mikešová jest židovského vyznání a dle nařízení německých úřadů se jako Židovka nehlásila. Poněvadž z policejních přihlášek nám bylo známo, že Mikešová jest římsko-katolického vyznání, odmítl jsem udání Doležalové jako pravdivé. Doležalová však na svém udání trvala, hrozila četníkům udáním na gestapu a dožadovala se zákroku proti Mikešové. Proto byl případ velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Vojtěchem Babbůrkem telefonicky ohlášen kladenskému gestapu, které si vyžádalo zjištění, zda byla Mikešová Židovkou..."

Četníci Ressl a Caba tedy u lidického starosty Františka Hejmy zjistili, že Mikešová skutečně byla Židovka, avšak byla pokřtěna v 9.2.1939 v Solivaru u Prešova, kde byla oddána s Františkem Mikešem, úředníkem ministerstva zemědělství. Když četníci Mikešovou zatkly a sepisovali její majetek, vztekala se a hrozila pěstí směrem k Lidicím a vyhrožovala, že se Lidicím a jejich obyvatelům pomstí, že na ni nikdy nezapomenou. Co Mikešová o Lidicích gestapu sdělila se asi nezjistí, ale mohl to být hlavní důvod, proč došlo k lidické tragédii.

Ressl po válce bez obav obvinil z udavačství Alžbětu Doležalovou, přestože věděl, že se z koncentračního tábora vrátila a mohla být s tímto obviněním konfrontována. Doležalová zemřela v prosinci 1946 a neexistuje žádný doklad, že by byla v této věci kdykoli vyslýchána, což se dá vysvětlit pouze tím, že se poválečné ministerstvo vnitra rozhodlo celý případ zamést pod koberec.

Zápis Evžena Ressla se dostává do pozice hodnověrného pramene, který nelze domněnkami vyvrátit. Pokud by si Ressl vymýšlel, hrozil by mu velmi vážný postih za křivou výpověď. Na základě podobných svědectví, navíc šlo o lidickou ženu jako symbolickou oběť nacizmu, se po válce běžně uděloval trest smrti. 

Proč se po válce nikdo z Lidických o Mikešové, ženě, která s nimi více než tři roky žila a byla zatčena jen týden před zkázou obce, ani slovem nezmínil? „Zatímco pro komunisty byly Lidice po válce symbolem úpadku prvorepublikového společenského řádu a zrady západních mocností, kterou ještě podpořili oba letci RAF z Lidic, jimž byla dávána spoluvina na vyhlazení obce, národovci jednoduše spatřují v Lidicích národnostně homogenní obec, kterou Němci vyhladili jen proto, že byla česká.“ uvádí Kyncl.

Vše nasvědčuje tomu, že Benešův národovecký mýtus Lidic se v budoucnosti zhroutí, že budeme muset najít nějaký jiný způsob, jak kauzu integrovat do českých dějin.

sobota 18. července 2020

Prší a korona neodchází. Zahradníček komentuje

18.7.2020; 14:46  - Prší a prší. Ve francouzském Nantes se dnes vzňala další slavná katedrála. Hasiči prý mají oheň pod kontrolou. Meteorologové dnes předpovídají déšť  na 30 dní dopředu. Medard už to letos opravdu hodně přehání. Mnohem horší než voda je pro lidi neustálé šero a studený vítr, to je  voda na mlýn depresím.
USA dnes
 Myslím, že už jsem o tom kdesi psal; teplý počátek letošního roku silně připomínal počátek povodňového roku 2002.  Jistá podoba letního počasí už nastala. Letos zatím povodně nehrozí, i když jeden nikdy neví, co počasí udělá. A stát bude vyplácet zemědělcům odškodnění za sucho. Snad ty peníze budou suché, přestože je všude vlhko.

Koronavirus se nevzdává. Po ústupu do předem připravených pozic znovu útočí. Čísla  o nakažených a mrtvých především v Americe a Asii jsou děsivá. Zatímco v českých končinách přibývají hrdinové, kteří tvrdí, že se nemoci nebojí, v USA nasadili roušky i donedávna největší rebelanti proti nařízení zdravotníků. Někteří tam lidé nosí roušky i v místech, kde široko daleko nikdo jiný není. U nás se  v šíření nákazy do čela korona-pelotonu dostává Morava, ta opěvovaná krásná zem. Koronovi vinný keř a trnková voda nevadí.

Korona však zamotal hlavy fotbalovým funkcionářům, kteří vloni vymysleli nástavbu 1. ligy a baráž o postup z 2. ligy. Jediným důvodem k zavedení těchto nesmyslů jsou peníze do kasy svazu. Korona u třech hráčů Karviné způsobil další přerušení soutěže. Dohrávat se tedy letos nebude podle starých pravidel, baráž odpadne, na podzim by mělo být v první lize 18 týmů. Pokud se kvůli pandemii vůbec bude hrát. Jistým novým účastníkem 1. ligy budou legrační Pardubice, které nemají na 1. ligu hřiště - začnou ho teprve stavět. Mnoho fotbalových příznivců jistě potěšila zpráva, že prvoligový fotbal se bude opět hrát v Brně. Moravské metropoli vrcholný fotbal chyběl jako sůl. Úpadek fotbalového Brna je stejná tragédie jako třeba v Německu úpadek HSV Hamburg. Liga v Brně bude rozhodně větším tahákem než liga v okresních městech v Čechách na Moravě a ve Slezsku.

Před  čtrnácti dny zemřel ve věku 97 let poslední předlistopadový generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš. Původně vyučený baťovec se  zásluhou komunistické legitimace dostal v roce 1950 do vysoké funkce předsedy MěNV Zlín (přejmenovaný na Gottwaldov) a od té doby se mimo studia vysoké politické školy v Moskvě držel křesel ve vládě a orgánech KSČ. V roce 1968 podporoval Dubčeka, ale po vpádu vojsk Varšavské smlouvy nenápadně obrátil kabát a stal se předsedou Kontrolní a revizní komise ÚV KSČ.

Nikdy jsem se s nevýrazným Milošem Jakešem nesetkal, ani jsem ho z dálky neviděl, přesto jsem si jeho jméno zapamatoval. Nejprve to bylo někdy na počátku 80. let, kdy se ve skladě výkupu objevila fůra granulovaného hnojiva šedé barvy bez názvu. Jednalo se o granulovaný (slepený vápencem) elektrárenský popílek. Chemické složení bylo tajné. Využití elektrárenského popílku jako hnojiva prý vymyslel Miloš Jakeš. Granule dlouho ležely na hromadě, protože byly pěkně slisované a nerozpadaly se, nepáchly, kdo šel kolem, vzal si hrstičku do květináče nebo zahrádky. Po čase byla hromada naložena a odvezena na skládku popílku. Zasáhli hygienici, kteří  kvůli obsahu škodlivých látek a zřejmě i kvůli radioaktivitě popílek nedovolili používat jako hnojivo. Miloš Jakeš se tedy vynálezcem nestal.

"Když jste si nestřelili, proč jste do Prahy jezdili?" zaslechl jsem v listopadu 1989 rozhovor v autobuse. Dotaz platil mladíkovi-milicionáři. "Jakeš nám to nedovolil," zněla odpověď. Bylo-li to tak, byl to Jakešův podíl na Něžné revoluci. Jakeš věděl - možná jen v podvědomí tušil - že síla komunistů v Evropě skončila. 

Komunistická moc v evropských zemích utrpěla největší ránu s příchodem Gorbačova do Kremlu. Gorbačov podrazil nohy především  Gustávu Husákovi, jehož víra v pomoc sovětských komunistů byla bezmezná. Gorbačov ovšem komunistům v Československu pomáhat vojensky ani jinak nechtěl, ten chtěl zastavit zbrojení a zachránit tím sovětskou ekonomiku. Proto v předvečer oslavy 70. výročí VŘSR delegace československých komunistů opustila Moskvu a Husák odstoupil z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Českoslovenští komunisté zůstali opuštěni, Kreml je pod křídly nechtěl a oni sami nevěděli jak dál. Hrozilo rozdělení strany. Všichni mluvili o perestrojce, ale Husákovo stále silné stranické křídlo se perestrojce gorbačovského typu zuby nehty bránilo. Reformám byl nakloněn Štrougal, čemuž tvrdé jádro strany zabránilo zvolením do čela strany neslaného nemastného Jakeše.

Česká media připomínala také sté výročí narození herečky Dany Medřické. Už několik týdnů mi web ČT nabízí film Ošklivá slečna s Medřickou a Hegrem. Oba tito obdivovaní herci  moje sympatie nikdy neměli. Nevím proč. Snad proto, že mi Medřická připomínala přísnou a povznesenou učitelku nebo doktorku, a Heger zase měl tolik rolí kladných hrdinů, až to bylo protivné.
Josef Zahradníček

středa 15. července 2020

Před 60 lety v Československu zvítězil socializmus

Rok 1960 přinesl amnestii, volby, novou ústavu a především nový název státu; z Československé republiky (ČSR) se stala Československá socialistická republika (ČSSR). Všude byla hesla: "Socializmus v Československu zvítězil."

Prezident Antonín Novotný
Podle komunistů skončil nesmiřitelný boj mezi třídami, což znamenalo, že definitivně bylo zlikvidované soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Jako poslední byl zlikvidován selský stav. Ještě v roce 1958 bylo uváděno 6.000 soukromých zemědělských závodů v výměrou větší než 15 ha půdy, na začátku roku 1960 už nebyl evidován ani jeden. Kolektivizace byla dovršena, mimo zůstalo jen menší počet malorolníků s výměrami půdy do 10 ha, kteří tuto činnost většinou vykonávali při jiném hlavním zaměstnání.

Bylo podle ÚV KSČ odstraněno vykořisťování člověka člověkem, tedy socializmus zvítězil stejně jako v SSSR. Československo stálo mezi zeměmi východního bloku na druhém místě, hned za Sovětským svazem, v jehož čele stál Nikita Chruščov, který vyhlásil program: "Doběhnout a předběhnout Ameriku!"

Aby komunistický režim předvedl, že je dost silný, že se už neobává vnitřních nepřátel, byli na svobodu propuštěni političtí vězni. Bylo na svobodu propuštěno 5 319 lidí. Mezi propuštěnými byl i budoucí prezident Gustáv Husák, kterého jako buržoazního nacionalistu jeho spolustraníci drželi za mřížemi téměř 10 let. Husák jim to zřejmě odpustil.

Před schválením nové ústavy bylo zlevněné některé zboží včetně potravin a bylo zavedeno bezplatné poskytování učebnic žákům a studentům. Obyvatelstva se dotkly změny územního uspořádání. Počet krajů se snížil z 19 na 10, počet okresů ze 179 na 75. Ubylo sice úřadů státní správy a sekretariátů KSČ, ale úředníci a funkcionáři jen přešli do nových center. Na změnu doplatilo obyvatelstvo venkova, protože se přetrhaly vazby na přirozená centra a prodloužily vzdálenosti na úřady.

Okázalým divadlem režimu byla prodloužená II. celostátní spartakiáda která se konala ve dnech 23. června až 3. července 1960. Na Strahově tehdy vystoupilo 750.000 cvičenců. Na spartakiádu povinně v rámci školní tělesné výchovy nacvičovali žáci a studenti všech škol a učilišť. Rovněž armáda připravovala masová vystoupení. Dobrovolní dospělí cvičenci byli v menšině. Celostátní spartakiádě předcházela vystoupení cvičenců na spartakiádách městských, okrskových, okresních a krajských. 

Na návrhu nové ústavy pracovala komise pod vedením ideologa KSČ Jiřího Hendrycha. V komisi byli mimo jiných i pozdější "dubčekovci" a disidenti Zdeněk Mlynář, Ota Šik, Zdeněk Jičínský a další. Přestože tehdejší vysocí slovenští politici tuto ústavu nadšeně vítali, byly to články ústavy týkající se Slovenska, které rozhodující mírou v roce 1968 vyvolaly zemětřesení v ÚV KSČ. Již jmenovaný Jiří Hendrych společně s předsedou Národního shromáždění Zdeňkem Firlingerem a generálním prokurátorem Janem Bartuškou trvali na zrušení slovenských národních orgánů (Slovenské národnej rady a Zboru poverníkov.) 

Bratislavští politici postupem času začali o uspořádání z roku 1960 hovořit jako o velkém ponížení Slovenska. Všechny slovenské orgány totiž přímo podléhaly Praze. Bratislava se stala jen krajským městem. Změnil se i státní znak Československa, na kterém Slovensko představovaly tři plamínky na Kriváni. Tradiční slovenský dvoj kříž zmizel.

Osudovým článkem ústavy byl článek č. 4, ustanovení o vedoucí úloze komunistické strany. I když jím byl jen legalizován skutečný stav v zemi, byl to i ve východním bloku unikát. Neměl ho v ústavě ani Sovětský svaz. Vyhlášení socializmu v Československu podrazilo i samotné komunisty, protože teoreticky dosáhli cíle a neměli co reformovat. Rovněž ukončení třídního boje bylo popřením základů komunistické strany. 

pondělí 13. července 2020

Následky divoké privatizace v pohraničí se prohlubují


Před rokem 1989 měly Loučovice na Lipensku své specifické postavení, byly hlavním regionálním zaměstnavatelem. Fungovaly zde dvě papírny a velký dřevozpracující závod. Bylo zde zhruba 1000 pracovních míst. Potom přišla násilná privatizace ODS.

Po roce 1989 byly loučovické papírny zprivatizovány. Noví majitelé byli neschopní, chod firem je nezajímal, šlo jim jen o rychlé zbohatnutí. Majitelé se proto změnili. To se několikrát opakovalo, až nebylo co rozkrádat. Propouštěli se lidé a omezoval provoz, až v roce 2010 papírny zanikly.  V krátkém čase přestala fungovat i pila. S odchodem stovek pracovníků zanikly i služby, které souvisí s většími průmyslovými provozy. Dnes jsou bývalé papírny srovnány se zemí a Loučovice čekají na spasení.

Na Lipensku zaniklo 4000 pracovních míst
Osud Loučovic je typický pro celé Lipensko. Zánik tisíců pracovních míst, stěhování celých rodin za prací mimo region a mladí po studiích se již nechtějí vracet, protože zde není práce a ve velkém městě je život jednodušší. Od poloviny devadesátých let tady zaniklo přes 4000 pracovních míst, přičemž za posledních 10 let to bylo 1500 pracovních míst.  

"Když na Ostravsku má několik desítek horníků problémy, tak je zemětřesení, bouří se odborové organizace a jedná o tom vláda a parlament. Vše pod drobnohledem médií. Když v příhraničí přijde o práci přes 4000 lidí, celá třetina obyvatel se odsud vystěhuje, je ticho na pěšině, nikoho to nezajímá," popsal situaci předseda jednoho spolku na Lipensku.

čtvrtek 9. července 2020

150 let Dráhy Františka Josefa (Vídeň-Plzeň)

Letos je 150. výročí zprovoznění celé železniční tratě z Vídně do Českých Budějovic, Plzně a Chebu. Jednalo se o západní větev Dráhy Františka Josefa. Východní část byla dostavěna v roce 1872. Dráha FJ měří celkem 710 km. 
354.1 Všudybylka
Někdy se uvádí, že Dráha FJ byla postavenqa kvůli rychlým přesunům armády, jako odezva na porážku rakouské armády u Hradce Králové v roce 1866. Není to pravda. Povolení k výstavbě bylo vydáno už v roce 1863. Žádost podalo koncorsium založené Janem Adolfem Schwarzenbergem, Ernstem Hoyos-Sprinzensteinem a Carlem Gundakerem von Suttner. Konsorcium využilo ochoty bankéře Rottschilda vložit finanční prostředky do staveb hlavních tratí. Dráha byla stavěna jako "uhelná." Hlavním důvodem  výstavby tedy byla přeprava uhlí z Plzeňska do vídeňské plynárny.

60 inženýrů vyměřovalo trať od roku 1863. Byl to nelehký úkol, který ztěžovalo jednání s majiteli pozemků, a také zájmy měst, obcí a velkých podnikatelů. Některá města si přála železnici až před radnicí, jiná o ní nechtěla ani slyšet. Znamenalo to zvyšování nákladů, třeba na stavby mostů. Rakouský stát stavitelům a provozovatelům dopravy odpustil daně během výstavby dráhy a na 10 let po zahájení provozu, pod podmínkou, že podél trati postaví telegrafní sloupy a budou zdarma přepravovat poštu a v nutných případech i armádu.
Nádraží České Velenice před rokem 2005
Stavba Dráhy FJ byla zahájena v roce 1867. Průměrně denně na stavbě pracovalo 14.300 dělníků včetně žen. Přesně uprostřed dráhy, nedaleko města Gmünd a u obcí Dolní Velenice, Cejle a Josefsko.byla postavena železniční křižovatka, železniční dílny, výtopna a velké nádraží. Nádraží Gmünd se  česky nazývalo Cmunt. V roce 1920 se Cmunt stal součástí Československa a po spojení s výše uvedenými vesnicemi,  v roce 1922, vzniklo město České Velenice.

U nádraží v Českých Budějovicích byla v roce 1882 až 1883 vystavěna nová výtopna s dvěma rotundami. Obě měly společnou administrativní budovu a dílnu. Rotunda I. patřila pod ředitelství Plzeň, Rotunda II. patřila pod ředitelství Steyer, později Linec, pod které patřila Dráha císařovny Alžběty (Linec-České Budějovice). 
Motorový vůz M 152 (vpravo) v Č. Budějovicích
Podél tratí byly postaveny domky pro strážce trati, kteří svěřené úseky hlídali, prováděli údržbu trati a v případě nějakého nebezpečí vlak zpomalovali nebo zastavovali. Brzy po zahájení provozu na Dráze Františka Josefa došlo v roce 1875 u města Schwarzenau k vykolejení vlaku se 14 vagóny, při něm zahynulo 10 lidí a 81 bylo těžce zraněno. Při vyšetřování nehody se zjistilo, že příčinou nehody byl chybějící kus kolejnice. Viník nalezen nebyl. Až po mnoha letech strážný trati, před smrtí, přiznal, že kolejnici odmontoval on, aby se mohl pochlubit zastavením vlaku a dostal od železniční společnosti odměnu. Bohužel byla mlha, strojvedoucí strážného signalizaci neviděl, takže došlo k neštěstí.

Na trati byl rušný provoz. Už za pět let po otevření trati jezdilo mezi Vídní a Chebem  110 lokomotiv, 450 osobních a 2083 nákladních vagónů. Při zahájení provozu v roce 1870 trvala cesta z Vídně do Plzně 13 hodin. Nákladní vlaky neměly průběžné brzdy, pouze některé vagóny měly ruční brzdy, které podle signálů z lokomotivy obsluhovali brzdaři sedící na vagónech.
Nádraží Borovany
V roce 1881 skončily daňové prázdniny a společnost KFJB přišla o zisk z akcií. Následoval úpadek. 1. května 1884 Dráhu Františka Josefa převzaly c.a k. Rakousko-uherské státní dráhy (k.u.k. St.B). Zestátnění dráhy bylo šťastným krokem, přineslo modernizaci, nové lokomotivy, nové vagóny a zrychlení provozu. Cesta rychlíkem z Vídně do Karlových Varů byla zkrácena na 8 hodin.

Po vzniku Československa v roce 1918 Československé státní dráhy převzaly od monarchie 13.032 km železničních tratí. Všechna jména, která by připomínala Rakousko-Uhersko, musela být odstraněna, na území Československa Dráha Františka Josefa ztratila jméno a dostala čísla, na rakouském území nese jméno císaře dodnes. Přes vytvoření státní hranice rychlíkové spojení mezi Vídní a Českými Budějovicemi bylo až do počátku 50. let minulého století, mezi Vídní, Českými Velenicemi a Prahou bylo až do roku 1992.
Nová Ves u Č. Budějovic: Nádražní budova z roku 1895
 Všechny režimy a územní změny byly přežity rakouskými parními lokomotivami řady 629, které u ČSD dostaly označení 354.1 a zajišťovaly tažení osobních vlaků, nazývaly se Všudybylky. Tyto lokomotivy patřily neodmyslitelně k trati České Velenice - České Budějovice. Jezdily zde od roku 1913 do roku 1975 (zrušení parního provozu). Téměř stejně dlouho jezdily dvounápravové osobní vozy označené Ci (s otevřenou nástupní plošinou a uličkou středem vozu) a vozy označené Ce (s krytou nástupní plošinou a uličkou podél stěny). Vozy měly II. třídu (1-2 kupé s čalouněnými lavicemi) a III. třídu (dřevěné lavice) a byly dveřmi rozdělené na kuřácké a nekuřácké oddělení.
Rychlíky z Českých Budějovic do Plzně tahaly hlavně lokomotivy 475 (Šlechtična), 555 (Němka), od roku 1958 lokomotivy 556 (Škokr).

V roce 1928 na méně využívaných (nočních) spojích na České Velenice začaly jezdit motorové vozy M 120.3 poháněné benzinovými motory Škoda (90 kW), které po válce, byly nahrazeny kopřivnickými M 131 s motory Tatra (114 kW). Některé motorové vozy byly ještě v 60. letech v zimě vytápěny železnými kamny na uhlí, která stála uprostřed vagónu. Přikládal průvodčí. Během války kvůli nedostatku benzinu a nafty byly v provozu jen parní lokomotivy. Začátkem 70. let byly staré vagóny s dřevěnými lavicemi nahrazovány východoněmeckými vagóny se sedačkami s koženkovým potahem. Po odstavení parních lokomotiv byly vlaky tahány motorovými lokomotivami různého typu včetně posunovacích. Na nočních spojích byly M131.1 nahrazovány motorovými vozy M 152 (Orchestrion), Po roce 1990 vozy M 272 (842).
E 650 RegioPanter
Provoz elektrických lokomotiv byl na trati z Českých Budějovic do Plzně zahájen v roce 1968, mezi Českými Budějovicemi a Českými Velenicemi začaly elektrické vlaky jezdit o 40 let později, v roce 2008. Od roku 2012 jezdí zde elektrické jednotky E 650 RegioPanter (1360kW). Rakouská část Dráhy FJ byla elektrizovaná v roce 1997.

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.