Fiala a Fico odmítli jít společnou cestou

 Letos snad poprvé od roku 1993 došlo k oficiální roztržce mezi českými a slovenskými politiky. Český premiér Petr Fiala odmítl tradiční formální přátelskou schůzku se slovenskou vládou vedenou premiérem Robertem Ficem. Důvodem sporu jsou rozdílné pohledy na ruskou agresi na Ukrajině. Pohledy v českých zemích? Jeden nabízí tento článek: 

Pro generace Čechů vyrůstající po roce 1945, byli Slováci vždycky samozřejmými příbuznými. Schopnost domluvit se podobnými jazyky budila pocit, že Češi a Slováci jsou prakticky tentýž národ s podobnými tradicemi, zvyky a vnímáním dějin. Masarykovi zakladatelé Republiky česko-slovenské dokonce vytvořili oficiální československý národ. Jenomže ono to nikdy nebylo tak, jak si čeští šovinisté představovali, Slováci vždy překvapili něčím, co Praha nechápala, i když rozpory nechtěla přiznat. 

První rozdíl je již v samotné existenci národa a jeho státnosti. Pro Čechy je stát s hlavním městem Prahou a hlavou státu na Hradě něco naprosto samozřejmého. Každý ví, že skoro 800 let existovalo české království a že jeden český král byl dokonce císařem Svaté říše římské. Je pro nás samozřejmé, že mluvíme a píšeme česky a nikdo nepochybuje o tom, že jak náš národ tak stát má právo na existenci, dokonce i hranice našeho státu jsou historické dané přírodními podmínkami. Ani v dobách, kdy byly české země součástí Habsburské říše nebo Třetí říše nebyly nikdy zpochybněny tradice českého státu, vždy se mluvilo česky, i když povinným úředním jazykem byla němčina.  

Jenomže Slovensko mělo hodně odlišnou historii. Uhry byly národnostně mnohem nepříznivějším prostředím než Rakousko, potlačování slovenského jazyka a samotné ideje slovenského národa probíhalo v rozměrech, který by si v Rakousku nikdo netroufl ani představit. Slováci před rokem 1939 nikdy neměli svůj stát a proto pro ně byla a je otázka slovenského národa, národního sebeurčení a slovenského státu mnohem silnější a cennější, než pro Čechy. Nutno uznat, že Slováci pro obohacení své historie dělali od roku 1918 vše možné i nemožné.

 A slovenská kultura je hodně maďarská kultura. Slovenská mentalita je de facto maďarská mentalita. Tam je jediný problém a to je jazyková bariéra. Kdyby nebylo Štefánika, bylo by asi dnes Slovensko součástí Maďarska, maďarština by tam byla úředním jazykem a byla by to politická bašta Viktora Orbána.

Vznik Československa po první světové válce znamenal pro Čechy obnovení jejich historické samostatné státnosti – ale pro Slováky to bylo nouzové řešení, jen změna hlavního města se udála, místo k Budapešti museli hledět ku Praze. Hranice Slovenska byly stanoveny uměle, bez ohledu na historické hranice a bez ohledu na etnické složení obyvatelstva. Proto je národnostní otázka na Slovensku stále živá. Zatímco Češi brali Československo za svůj stát, u Slováků tomu tak nebylo. Slováci dobře věděli, že Beneš z nich kvůli přehlasování českých Němců v roce 1918 udělal užitečné idioty. Slováci se necítili být rovnoprávným národem a měli silnou potřebu zdůraznit svou národnost, dosáhnout většího uznání a většího sebeurčení. Proti nadvládě Prahy byli bezmocní, vůdcové slovenského odporu Hlinka, Tuka, Tiso a další se už od roku 1918 marně snažili donutit Masaryka k splnění slibu a k vyhlášení autonomie Slovenska. Odpovědí byly soudní procesy a vězení. 

Společný stát se dlouho neudržel. 14. března 1939 Slovenský sněm jednomyslně schválil vyhlášení slovenské samostatnosti. Následoval hromadný úprk Čechů ze Slovenska, čeští učitelé, četníci, důstojníci, úředníci, odborníci všech oborů i podnikatelé, kteří všestranně zaostalé Slovensko (do roku 1918 uherská Horní země) dvacet let přetvářeli na hospodářsky vyspělou a kulturní zemi, se snažili zachránit alespoň holé životy. Spolu s nimi prchali i židé a cikáni.

Zatímco rok 1939 a rozpad Československa pro Čechy byl historické trauma, pro Slováky byl naopak vznik samostatného státu něčím úžasným. A jakkoliv se na tehdejší slovenské politiky díváme jako na zrádce a zločince, z hlediska slovenského sebeurčení to vypadá jinak. Pro Slováky dodnes jsou přátelské vztahy vlády Slovenské republiky s Třetí říší a zločiny proti lidskosti během druhé světové války něčím bezvýznamným, pro ně je nejdůležitější národní úspěch. 

Slovensko během války nebylo okupované Německem, vděk za Hitlerův slib ponechání historické národní samostatnosti byl velký. Spolupráce s Berlínem vycházela slovenské vládě až do léta 1944, kdy německé armády už byly nuceny ustupovat na všech frontách. Východní fronta v srpnu se blížila ke slovenské hranici, ve Varšavě vypuklo povstání, v Bukurešti došlo k státnímu převratu, Rumunsko vyhlásilo Německu válku. Připravovalo se svržení slovenské vlády, přičemž nebylo jasné, na kterou stranu se přikloní dobře vyzbrojená slovenská armáda. Sedm týdnů před započetím povstání Gustáv Husák tajným dopisem nabídl Stalinovi začlenění Slovenska mezi svazové republiky SSSR. Snad proto ze SSSR přicházely na Slovensko tisíce partyzánů, kteří ze slovenských dobrovolníků organizovali partyzánské skupiny. Stalin Husákův návrh odmítl, protože Beneš mu už dříve nabídl dokonalé přátelství celého bývalého Československa, včetně uranové rudy.

Partyzáni se živili terorem, vydíráním obyvatelstva a rabováním vesnic. 12. srpna 1944 v martinských kasárnách povraždili členy německé vojenské delegace vracející se z Rumunska. Slovenská vláda vyhlásila stanné právo a požádala o pomoc Německo. Povstání proti Tisově republice se změnilo v boj proti německé armádě, která během září a října 1944 sice povstání potlačila, ale na počátku příštího roku ustoupila.

Po skončení války a obnovení Československa se slovenským politikům podařilo uhájit některé ústřední slovenské orgány a založit slovenské strany. Velkou iniciativu přitom vyvíjel Gustáv Husák. Ze slovenských ministrů ve Firlingerově pražské vládě se při vyhánění Němců a znárodňování statků a velkostatků "vyznamenal" hlavně komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš. Ve volbách v květnu 1946 byla na Slovensku nejúspěšnější Demokratická strana těžící z podpory katolického obyvatelstva, která získala 62 procent hlasů. Celostátně však vyhráli komunisté a Gottwald se stal předsedou vlády.

Už od května 1945 působili na území Československa sovětští poradci, kteří podle pokynů z Moskvy ovlivňovali rozhodování československých politiků, soudních a bezpečnostních orgánů. Po pražském odsouzení a pověšení jedenácti významných komunistických funkcionářů včele s Rudolfem Slánským v roce 1952 došlo i na bratislavského komunistu Gustáva Husáka, který jako buržoasní nacionalista dostal u soudu trest doživotního vězení. V roce 1963 byl společně s dalšími politickými vězni propuštěn na svobodu.

V šedesátých letech industrializace Slovenska pokračovala velkým tempem. Slovensko se ekonomicky stávalo nezávislé na Praze. Skutečnost, že o toku peněz se rozhoduje v Praze rozpalovala slovenské komunisty včetně neúnavného nacionalisty Husáka, kteří znovu vytáhli prvorepublikový požadavek na autonomii Slovenska. S tím zásadně nesouhlasil prezident Antonín Novotný, který pamatoval, jak se v roce 1939 požadavky na autonomii Slovenska proměnily v rozbití státu. Slovenští komunisté využili situace, že Novotný si nepadl do oka s novým sovětským diktátorem Brežněvem, a poslali důvěřivého Alexandra Dubčeka, aby po ÚV KSČ v Praze rozházel Novotného špinavé prádlo. Povedlo se, Novotný odstoupil ze všech funkcí. 

Dalším historickým traumatem bylo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Okupace sovětskou armádou Čechům nic dobrého. nepřinesla. Ne tak Slovákům. Díky okupaci se prezidentem stal Gustáv Husák a vznikla federace. Gustáv Husák byl vidět každý den v televizi a byl na Slovensku vnímán jako úspěšný politik. Jako takový byl a je oceňován mnohými polistopadovými slovenskými nacionalisty dodnes. Čechům Husák příjemně vůbec nevoněl. Pro Slováky je jednoduše veledůležitá národní otázka, oceňují, co je pro ně dobré jako pro národ, pro Čechy, kteří v sobě stále mají zafixovaný selský původ, je nejdůležitější území, na němž žijí, dům, obec, stát. 

 Češi zdědili nepříjemné následky tlaku mocných států a okupaci svého území (Mnichov 1938, Moskva 1968), slovenské instinkty jsou naladěny jinak, rozpínavost Německa a Ruska jim pomohla k uplatnění  svérázného nacionalizmu. Putinova agrese vůči Ukrajině je v českých zemích vnímána jako pokus o pohlcení nejen Ukrajiny, ale i ostatních zemí ve střední Evropě. Češi se o svoji kotlinu, o svůj nepořádek, o svůj smrádek bojí. Taková reakce zřejmě u Slováků a jiných národů není v popředí, protože je netlačí historická trauma Bílé hory, Mnichovské dohody a roku 1968. Zdá se, že Slováci žijí v naprostém klidu, že žádná válka o území se jich bytostně netýká. 

Fialovy proměny. Pozdě, ale přece

 Petr Fiala za deset let prošel velkou proměnou. Konzervativní zůstává snad jen ve své víře a ve velmi rigidním způsobu oblékání (je schopen i na Ještěd vyrazit v saku a košili).

 Nejvíce je jeho politická proměna patrná ve vztahu k Evropské unii. Společenství, které před lety připadalo dnešnímu předsedovi vlády neschopné, brzdící a zbytečné, je najednou budoucností jeho i České republiky. Z euroskeptika se stal eurorealista, až euronadšenec. 

Jako by praktický a velmi konkrétní vhled do toků evropské moci premiéra přesvědčil o tom, že tato struktura je ve světě rozpadajícího se starého řádu životaschopná, rozhodně jiná, než když se díval na EU zvenku a neviděl, co, jak a proč se děje uvnitř. V neděli šedesátiletý politik a politolog si zřejmě uvědomil, že politika v Evropě je chápána a provozována v širších souvislostech, než domácí politika svázaná národovci do kozelce.

Pro Fialu je povinný pragmatismus, ale také posun k jinému názoru a ke změně postoje. Jako předseda vlády jistě má odpovědnost za celou republiku, ale v užším politickém smyslu upřednostňuje své velmi jasně vyhraněné voliče. Vypadá to jako pragmatické smíření s realitou, lze to ale také vnímat jako naprostou rezignaci na politiku ve smyslu přesvědčování většiny o tom, kam a proč vede správná cesta do budoucnosti. 

Z ideologického pravicového politika se v posledních letech stal  ochránce západních hodnot. 

50. Země živitelka 2024

 

Směr výstaviště České Budějovice

Zemědělská výstava pod názvem ZEMĚ ŽIVITELKA se koná ve dnech 22. až 27. srpna 2024 už po padesáté. Poprvé se konala v roce 1972. Zemědělské výstavy se zde pravidelně konaly od roku 1960, byly to výstavy krajské a okresní. Lze narazit i na starší záznamy o hospodářské výstavě v roce 1937, kterou navštívil prezident Beneš.

3. světová válka se blíží

 Situace na Ukrajině se stává stále více napjatou. Ruské vedení, včetně prezidenta Vladimira Putina, neustále hrozí použitím jaderných zbraní, což vzbuzuje obavy na celém světě. Putin dokonce dříve přesunul některé taktické jaderné zbraně do Běloruska, čímž zvýšil tlak na Západ a NATO.

Podle Josefa Krause, vedoucího oboru Bezpečnostní a strategická studia na Masarykově univerzitě, je riziko globálního konfliktu vyšší než kdykoliv předtím.

"Spojené státy a Západ jako takový silově, vojensky a mocensky světu stále dominují a jakýkoliv další vyzývatel, ať už je to Rusko, či Čínská lidová republika, jsou ještě daleko od toho, jakou moc Západ má. To minimálně po stránce technologické, ekonomické a další. To neznamená, že to za příkladem 10 let nemůže být jinak, ale v současné chvíli Spojené státy nemají globálního vyzývatele," 

Ruské hrozby jadernými zbraněmi jsou však více než jen prázdné řeči. Ostatně to tvrdí místopředseda ruské Bezpečnostní rady a bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv. Ten už tři roky podobnou rétorikou, která se dá de facto označit za »ruskou specialitku«, svět straší. Kreml však nikdy jeho slova oficiálně nepodpořil. Nicméně Medveděv nedávno světu oznámil, že když Rusové hovoří o použití jaderných zbraní na Ukrajině či v jiných zemích, nejde o zastrašovací taktiku. 

Velkoměsto se sluní, venkov se topí v bídě

 Podle Českého statistického úřadu přibývá materiálně deprivovaných lidí. Třetina lidí nemá na nábytek. Lidé nemají na jídlo, topení nebo nájem. Problém jsou podle statistiků ceny energií a bydlení, dokonce i pro vysokoškolsky vzdělané lidi.

Premiér z Brna jako tvůrce ohromného propadu české ekonomiky, platů a životní úrovně za povzbuzování prospěchářů z ODS poskakuje v pražském ringu, šermuje, nohama rukama bije imaginárního rivala hlava nehlava. Náš zasmušilý fialový borec muší váhy se svými moravsko-slezskými sekundanty se snaží podpásovými údery zlikvidovat český venkov. 

Chudý je ten, kdo nemůže:

+vyměnit opotřebovaný nábytek za nový.

+ uhradit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou mimo domov.

+ uhradit neočekávaný výdaj výši 14 100 Kč (údaj z roku 2023).

+ jíst maso nebo jeho vegetariánské náhražky každý druhý den.

+ dostatečně vytápět byt.

+ utratit malou částku pro sebe každý týden.

+ pravidelnou placenou volnočasovou aktivitu.

+ automobil.

+ hradit pravidelné platby spojené s bydlením.

+ pořízení nového oblečení.

+ setkávat se s přáteli a příbuznými jednou měsíčně.

+ připojení k internetu.

+ alespoň dva páry bot.

 Všechno toto člověk si zaslouží. Tragédií je, že se lidé dostávají do dluhových pastí třeba kvůli školním potřebám. 

ODS si zřejmě vydržuje dezinformátory, kteří na sociálních sítích a v diskusích urážejí chudé lidi. Podle nich leniví a nevzdělaní lidé z venkova všechny peníze prokouří a propijí, naopak lidé z velkoměst jsou všichni vzdělaní, pracovití, všeho schopní, a proto mají dostatek peněz na drahá tlustá auta a na válení na Kanárech..

Mnoho lidí vědělo jak zabránit střelbě na fakultě, jenom policie ne

 Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. Jsou pak v šoku, když se ukáže, že to někdy nefunguje. Například když ani všemocná věda nedokáže zabránit šíření covidu nebo když všemi prostředky vyzbrojená policie nestihne zastavit vraha na Filozofické fakultě.

Je těžké se smířit s tím, že systém nepočítá s náhodou, že ji neumíme zapracovat do rutinních postupů a že vyšetřovaní není dostatečně rychlé a policisté nezastaví zločince, který vzdor veškeré snaze nakonec zabíjí. Notoričtí nespokojenci budou navždy přesvědčeni o tom, že policejní systém funguje špatně, že policie dělá chyby. Stačilo se přece podívat do kamery na vrátnici, stačilo včas vyklidit fakultu… Jak jednoduché, viděli jsme to přece všichni ve filmu!

Od počátku si do vyšetřování zpětně promítáme závěrečný masakr, s nímž se mělo počítat. Mělo to přece dopadnout dobře, jako v těch báječných televizních detektivkách, kdy se vraha podaří zastavit a všichni obdivují, jak chytře a analyticky propracovaně policie funguje. Jenže detektivky, ty relativně dobré a nikoli falešně iluzivní, nabízejí jiný obraz policejní práce. Je plná omylů a špatných verzí, které se nakonec rozpletou s větším či menším úspěchem. Pod časovým tlakem roste i nebezpečí chyby, což se zřejmě stalo i při honbě na budoucího střelce z filozofické fakulty. Otázkou ale je, zda je to omyl vyšetřovatelů, špatná volba nebo chyba systému, který nelze ze systému zcela eliminovat. Ne, to není fatalismus, spíše přízemní reálný a praktický pohled na věc.

Všichni už dnes víme, jak bychom to my dělali správně, co a jak rychle by se mělo udělat. Příbuzní obětí, ale i novináři, kteří se převlékli za svědomí společnosti, zajímá už jen jméno toho, kdo lov na vraha tak strašlivě zpackal. Jako bychom pro klid vlastní duše potřebovali ukázat prstem a říct – ten, ten za to může! Vina musí mít jméno a obličej, aniž bychom uvažovali, kde a jaká je vlastně vina v tomto případě. Že obecnější odpovědnost nese ministr, šéf policie i velitel kriminálky, se zdá být samozřejmé. Odstoupí-li všichni, bude do budoucna jasno, jak vše udělat lépe a pečlivěji? Poběží kriminalisticky stroj konečně dobře, tedy přesně tak, jak všichni ve slepé modernistické víře očekáváme, tedy – dokonale?!

Očekávat se to nedá. Tak jako neexistuje dokonalý zločin, neexistuje ani dokonalé vyšetřování. Z tohoto faktu bychom měli vycházet i při hodnocení z dnešního pohledu příliš pomalého a děravého hledání střelce na FF. Hledáme „stíny v mlze“. Nic přesnějšího k celé bolestivé a smutné události se skoro ani říct nedá. Možná budeme vědět, jak lépe na tyto stíny svítit, jak rozfoukat mlhu, jak vyvolat kontrast, aby se zjevila realita, jistotu úspěchu však nebudeme mít nikdy. Systém ale nějak reagovat musí a jediná cesta, kterou zná, je brát každé ohrožení jako smrtelné a osudové. Jak se to například stalo nedávno na Václavském náměstí v Praze, kde se objevila dvě opuštěná zavazadla. Policie kvůli tomu zastavila provoz metra a tramvají, vyklidila prostor, a pak zjistila, že nebezpečí nehrozí.

Systém, který lze jen těžko zlepšit dalšími přesnými předpisy a metodickými popisy vyšetřovacích postupů, bude nyní preventivně přecitlivělý. Je a bude to jediný skutečně viditelný výsledek snahy o zdokonalování kriminalistického systému, z něhož se snažíme vypudit náhodu. Stíny v mlze zůstávají, a my se jich vzdor naději, že ihned uvidíme jasné kontury a detaily figur, budeme bát daleko více než předtím.

Maďarsko se ujalo předsednictví Rady EU

 Až do konce letošního roku Maďarsko vykonává rotující předsednictví Rady EU. To samozřejmě Budapešti nedává žádnou diktátorskou moc - EU a její instituce jsou mnohem mnohovrstevnatější a odolnější. Maďarské vládě to však dává klíčovou roli při předsedání zasedáním na nejvyšší úrovni a určování agendy těchto rozhodujících jednání.

A to je dost znepokojivé, vzhledem k tomu, že maďarská vláda přistupuje k demokracii a lidským právům v Maďarsku jako k ničení. Premiér Viktor Orbán a jeho vládnoucí strana Fidesz již 14 let "systematicky centralizují moc, vyprazdňují demokratické záruky a oslabují právní stát".

Orbán mění ústavu země podle svého rozmaru a vyhlásil několik výjimečných stavů, které mu umožňují vládnout pomocí dekretů, a obchází tak dokonce i parlament, který je nyní "gumovým razítkem". Vládnoucí strana dělá vše pro to, aby umlčela kritiky, útočí na nezávislé novináře, média a organizace občanské společnosti, včetně nejnověji protikorupční organizace Transparency International a skupiny investigativní žurnalistiky Átlátszó.

Neustále také očerňuje menšiny - migranty, LGBT a další -, aby vyvolala nenávist a vytvořila obětní beránky, kteří mají odvést pozornost lidí od jejich protidemokratického uchopení moci a od skutečnosti, že Maďarsko je pod vládou Fideszu nejzkorumpovanější zemí v EU a také nejchudší. Vydávají velké částky z peněz daňových poplatníků na celostátní mediální kampaně vyvolávající strach a dezinformace proti těmto skupinám - a také proti Evropské unii.

Minulý měsíc maďarští představitelé prozradili, že mottem maďarského půlročního předsednictví v Radě Evropské unie bude ohromující neoriginální heslo "Make Europe Great Again " neboli MEGA. Nevíme, na kterou éru evropských dějin tím maďarská vláda naráží, ale víme, že mnozí z nás, kteří jsme sledovali jejich zneužívání v posledních 14 letech, se MEGA-obávají toho, co přijde v příštích šesti měsících.

"Já tě mám opustit?" podivil se Vodička. "Ty neznáš Maďary, říkám ti to pořád. My musíme být opatrní. Já ho plácnu." (Osudy dobrého vojáka Švejka)

Vláda užitečných idiotů

 Vláda ČR se chová jako – přinejlepším – užitečný idiot, když například:

• předložila tzv. Istanbulskou úmluvu k ratifikaci Parlamentem;

• nepostavila se za manželství coby svazek jedné ženy a jednoho muže;

• naopak umožnila, či dokonce prosadila změnu Občanského zákoníku v domněle kompromisní variantě tzv. manželství pro všechny, která povzbuzuje k „zakázkové výrobě dětí“ prostřednictvím tzv. surogátního (náhradního) mateřství;

• trpí ve funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva paní Šimáčkovou Laurenčíkovou, která z posice státní úřednice působí jako aktivistka progresivní levice, např. pokusem o cenzurní zásah v případě knihy „Nevratné poškození“ americké autorky Abigail Shrierové;

• prosazuje novelu Občanského zákoníku, která má deklarovat zákaz fyzických trestů dětí (a tak znovu zvýšit a zostřit dohled státu nad rodinou), přičemž v minulosti tento návrh přicházel od takových politických osobností, jakými byli Džamila Stehlíková, Michael Kocáb či Anna Šabatová;

• hodlá dále zjednodušovat rozvodové řízení, přitom je zjevné, že čím snadnější rozvod, tím méně uváženě se do manželství vstupuje;

• umožňuje revizi Rámcových vzdělávacích programů, které jednoznačně směřují k ideologizaci školství současně s dalším snižováním laťky nároků na skutečné vzdělávání žáků a studentů;

• prosazuje kvóty pro ženy ve vedení soukromých podniků;

• prosazuje trend směřující k prolomení soukromí ve věci smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem stran dohodnutého platu;

• prosadila úpravu definice znásilnění do podoby, kterou by přivítala každá Putifarka.

Když toto vše dělá vláda, která sama sebe označuje za pravicovou, někdy dokonce konzervativní, co máme čekat od nějaké případné budoucí vlády progresivní levice? Rozdíl může být snad jen v tom, že současná vláda, nebo alespoň některé její složky, se (snad, doufáme…) za zmíněné kroky stydí. Vláda otevřeně progresivně levicová by se jimi naopak veřejně a nahlas chlubila. Takový rozdíl však není žádnou útěchou.

Zdroj: Konzervativní strana Jan Kubalčík

Západ pod tlakem imigrantů

 Od roku 1993 nám evropští vzdělanci naznačují, že jsme stát jednoho národa a že jsme tedy xenofobní, a proto vůbec mizerní Evropané. Toto s příchodem uprchlíků z Východu Evropy postupně končí. Východoevropští uprchlíci jsou vlastně požehnáním, jinak by český pracovní trh byl jistě obsazen lidmi odjinud.

Lidé přicházeli již dříve, dříve než vypukla krize a válka na Ukrajině. Desetitisíce a statisíce Ukrajinců, Moldavanů, Bělorusů, Rusů, Bulharů a dalších lidí z jihovýchodu u nás našlo práci a domov. 

Podle Českého statistického úřadu je nás prý už 11 milionů. V roce 1993, po rozdělení Československa. nás bylo 10,33 milionů. Připočítáme-li dnes k tomu všechny cizí „podnikatele“ bez trvalého pobytu a také všechny cizince pracující  přes různé agentury, nebude skutečných obyvatel na českém území mnoho   do 12 milionů chybět. To musí mít vliv na chod státu. A nejen na ekonomiku. 

Vývoj vypadá tak, že západní Evropa bude mít zcela jiné starosti než Evropa střední. Zatímco my dbáme na zachování starých křesťansko-židovských zásad, s nimiž větší část imigrantů u nás nemá problémy, západní část Evropské unie stále je ve snaze ctít listinu lidských práv nucena ustupovat cizím náboženským zvykům. Odpovědí na chování cizinců je zrod pravicového extrémizmu. V Meklenbursku byl v minulém měsíci mladým Němcem pobodán imigrant. Jako důvod útočník uvedl snahu zachránit Německo. 

V uplynulém týdnu se na statku u Lüneburgu tajně sešlo asi 50 pravicových extrémistů, aby  oslavovali Slunovrat způsobem, jakým ho ve 30. letech oslavovaly dětské organizace Hitlerjugend. Tentokrát dobře přestárlí a přerostlí dětští účastníci srazu přišli v napodobeninách nacistických krojů, s praporem, pochodněmi a červenými bubny. Zapálili velkou vatru, ve které stál upravený kříž, symbol bývalé hitlerovské organizace Lebensborn.

Rasové problémy trápí státy na západě Evropy víc než válka na Ukrajině. Výsledky voleb do Evropského parlamentu jsou varováním. Pravicový extrémizmus je na vzestupu především ve Francii, Německu, Rakousku a Nizozemsku, tedy ve státech, které od 60. let minulého století budovaly ekonomiky na levné práci Gastarbeiterů z nekřesťanských zemí. Zdá se, že se jim nabyté bohatství mstí. Nyní je tam přistěhovalců už tolik - a stále přibývají - že původnímu obyvatelstvu "přerůstají přes hlavy." Media i sociální sítě šíří strach z migrantů, což v Německu vyvolává vzpomínky na rasové zákony Třetí říše. 

Podobná situace včetně organizování národovců jistě čeká i Českou republiku. Doufejme, že s největší pravděpodobností přijdou vlny imigrantů z východu, a to nejen z Ukrajiny. Proč se jim tady tak líbí se bude zjišťovat až později. Měli bychom se však připravit. 

  Za monarchie i za První republiky se zde mluvilo běžně německy, po roce 1945 se děti musely učit ruštinu, nyní se musí učit mluvit anglicky a čert ví, co se budou za řeč učit po příští revoluci. Cizí jazyky se ujímají především ve velkých městech. Už dneska v Praze má mnoho lidí pocit, že by měli na krku nosit cedulku: "Mluvím česky, prosím slušného krajana o radu." Doufejme, že i zásluhou přílivu dalších křesťanských imigrantů z východu Evropy budou naši potomci ještě v roce 2050 slavit Velikonoce, nikoli Ramadán, jako dneska jsou nuceni slavit Francouzi a Němci.

V roce 2050 bude bílých Evropanů v západní Evropě, vzhledem k malé porodnosti a velké lenosti, možná ještě méně než 50 procent. A jak je jasné ze všech vědeckých prací o migraci a kultuře, že taková změna znamená celkovou změnu civilizace, společenského myšlení, směřování společnosti a jejích hodnot a názorů. Základním údajem bude však to, že většina imigrantů do Evropy budou muslimové. Tedy jiná náboženská víra, jiná kultura, jiné zvyky. Toto budou muset respektovat i současní pravicoví extrémisté.

My a oni. Češi jenom dobří, cizáci všichni špatní.

 

Ve volbách do Evropského parlamentu bývá volební účast v České republice nejnižší ze všech členských států Unie. Osmnáct procent v předminulých a šestadvacet v minulých volbách. V Belgii je volební účast přes osmdesát procent. Rozdíl mezi námi a Slovenskem, které ale přijalo euro a je třetím od konce, je jako zející propast. Do Senátu také volí málo voličů, ale to je až druhá komora, Evropský parlament je jediný přímo volený orgán Unie. Proč jsme, my v Česku, střídavě poslední a předposlední?

Odpovídá to zdejší převládající dikci: Brusel rozhodl…, to oni, tam, v Bruselu… My a oni. Zarytých odpůrců a příznivců je přitom skoro stejně. Vůči Unii převládá skepse a nalézání problémů i tam, kde nejsou. Nejednou jsme byli v tomto ohledu vnímáni jako programoví potížisté.

Jak tomu rozumět? Proč právě eurovolby naše voliče nezajímají? Pokládají je snad za nedůležité? Neztotožnili se dosud s myšlenkou institucionalizované evropské spolupráce? Nevěříme nikomu a ničemu za našimi hranicemi? Nejde snad o bytostnou nedůvěru ke světu kolem nás?

Zdá se, že to nějak souvisí s naší minulostí. A nejen tou nedávnou. Dovolím si tu předestřít obraz, kterým je širší plátno české historie. Přičemž přiznávám, že jsem inspirován myšlením filosofa Jana Patočky. A také, že je to pokus o pohled, jaký si akademičtí historikové zpravidla zapovídají.

Otázka nad takto „globálními“ českými dějinami zní: byli jsme, či jsme stále objektem, nebo subjektem svých dějin?

Mluvme v tomto smyslu o „velkých dějinách“, o „velkém češství“, podílejícím se na řešeních problémů evropských – jak o tom Patočka uvažuje v dichotomii k „dějinám malým“, k „češství malému“, provinčnímu, potýkajícímu se jen s vlastní sebezáchovou.

Přemysl Otakar II. již již sahal po císařské koruně. Karel IV. byl mimořádně aktivním, zdatným císařem Svaté říše římské národa německého, ale zároveň českým patriotem. Přinesli jsme do Evropy laické náboženství, husitství jako předzvěst reformace. Pak následovalo víc než století náboženské tolerance, jaká neměla v Evropě obdobu. Tehdy jsme se – jako třeba Komenský, ovšem už exulant – přímo zapojovali do řešení problémů nadnárodních, všelidských.

Tyto naše „velké dějiny“ se ocitají v krizi v době pobělohorské, která má svůj počátek v nešťastné, nezodpovědné vzpouře stavů, rebelii, která byla jen zprvu vedena ideály náboženské svobody. Končí zištnými válkami všech proti všem, a všeobecným vyčerpáním. Tečku za našimi velkými dějinami udělala jinak úctyhodná panovnice, císařovna Marie Terezie, když z pragmatických důvodů osekala zbytky české státnosti. Pak už jsme byli víceméně jen objektem dějů odehrávajících se na kontinentě bez nás.

Zaznamenáme v té době příliv šlechty z celé Evropy. V souvislosti s Bílou horou jsme si navykli nazývat ji nediferencovaně „kořistnickou“, přičemž o inkolát, vlastně o občanství, se u nás ucházely i významné evropské rody už před onou nešťastnou šarvátkou na Bílé hoře. Tato šlechta většinou nemluvila česky, byla orientována evropsky, světově.

Z Bílé hory jsme pro sebe učinili symbol sebelítosti, národního mučednictví. Důvod k nekonečnému odčiňování. Případně k pomstě. Vždyť pozemková reforma po první světové válce, ve svých intencích protiněmecká a protišlechtická, navodila situaci, ve které se agrární strana stala v průmyslové zemi na dvacet let rozhodující politickou silou. Tato reforma byla prováděna pod heslem „odčinit Bílou Horu“.

Za čtvrt století dokončil pozemkovou reformu komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš, a to pod stejným heslem: odčinit pobělohorskou potupu! Ve volbách v roce 1946 pak zvítězili komunisté překvapivě vysoko i proto, že je nečekaně volil půdou obdarovávaný venkov.

Proti Němcům a proti šlechtě – to jsou dva imperativy, spojující první a třetí republiku. Motiv Bílé hory, motiv poraženecký, hrál v tom podstatnou roli. Sebevědomí národa klesalo, až se zcela vytratilo. Ale stačilo to, abychom mimo národ postavili šlechtu, zbavili se Němců, a nakonec, aby mohl být, víceméně se souhlasem většiny obyvatel, nastolen komunistický režim.

Pobělohorská protireformace, jak ji prováděli mimořádně zdatní jezuité, kteří spíše než slovy působili krásou a vůní baroka, hudbou, sugescí obrazů, soch či náboženských poutí barokní českou krajinou, proběhla překvapivě rychle – v době kanonizačních snah, vrcholících v březnu 1729 svatořečením Jana Nepomuckého, jsme byli údajně nejbigotnějším katolickým národem v Evropě.

Devatenácté století je už ve znamení nacionalismu, který střídá příliš rychle, lehce, snadno nabytou víru katolickou předešlého věku. S vlnou romantismu přichází mohutné povzbuzení národního sebevědomí herderovskou apoteózou slovanství – panslovanství v čele s Ruskem. A hlavně s tezí, že nositelem národnosti je rodná řeč. S čímž pak souvisí logicky srozumitelný sociologický fakt, že se náš národ bude obrozovat zdola, z nižších sociálních vrstev, z inteligence venkovské, z učitelů a farářů. Dlouho bude v tomto procesu chybět bohatá obchodnická a průmyslová buržoazie.

Ale co hlavně chybí, to je entita politického národa, tvořeného zprvu šlechtou vázanou k evropským dějinám, s rozhledem po širším okolí, s živými styky přes hranice, zaměřenou k mezinárodní politice.

Zdroj: Knihovna Petra Pitharta