Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

úterý 15. ledna 2019

Britské muzeum je nejstarší na světě


První muzeum na světě bylo otevřeno před 260 lety, 15. ledna 1759. Základem jeho sbírek byla pozůstalost lékaře a vědce sira Hanse Sloana, který své sbírky odkázal královské koruně. 
Sbírky sira Sloana obsahovaly 70 tisíc předmětů. Za dědictví odkázané britskému království si vymínil odměnu pro své dědice ve výši 20 tisíc liber. Král Jiří II. i parlament s přijetím sbírky souhlasili. Tím  bylo založeno Britské muzeum jako první stálá výstava na světě. Muzeum byla samostatná instituce, která nepatřila žádné osobě ani spolku. Pro uložení sbírek byl koupen palác knížete z Montagu. Sbírky pocházely především z Egypta, Řecka, Ameriky a jižní a východní Asie (Britská říše se chlubila tím, že v ní slunce nezapadá, pořád někde je den.) Denně muzeum navštěvovalo 5 tisíc lidí.

Původní budova na uskladnění stále přibývajících sbírek nestačila, proto bylo postaveno muzeum nové. Neklasicistní budova muzea, podle návrhu architekta Roberta Smirka, byla dokončena v roce 1851. Byla ve své době největším stavbou Evropy. Poslední velkolepá úprava budovy byla provedena architektem Normanem Fosterem v roce 2010.

Nejvzácnější částí Britského muzea jsou sbírky. Je vystavováno 8 milionů předmětů, které pocházejí z období 2 milionů let. Muzeum navštíví každý rok 6 milionů návštěvníků.

neděle 13. ledna 2019

Neúspěšný atentát na premiéra


Od prvního atentátu v Československu uběhlo už sto let. Kolem druhé hodiny odpolední dne 8. ledna 1919 vycházel Dr. Karel Kramář, první ministerský předseda Československé republiky, ze své pracovny na Pražském hradě, když byl upozorněn poručíkem Schrödrem, že na chodbě na něho čeká ještě nějaký mladík. Ve chvíli, kdy se k němu Kramář přiblížil, vytáhl tento mladý muž revolver a dvakrát vystřelil.

První střela se minula cíle, druhá trefila Karla Kramáře do prsou. Šťastnou náhodou však zasáhla přezku šlí a kapsu, v níž měl Kramář peněženku a cvikr. Díky těmto okolnostem vyvázl Kramář bez jakéhokoli zranění.

Atentátníka, jímž byl sedmnáctiletý byl Alois Šťastný, písař na ministerstvu železnic, ihned odzbrojili přítomný malíř Langer s poručíkem Schrödrem. Zároveň přiběhli čtyři vojáci, kteří atentátníka odvedli do automobilu a odvezli na policejní direkci.

 Šťastný měl u sebe výtisk sociálně-demokratického deníku "Právo lidu," s článkem Josefa Stivína, ve kterém bylo vyhrožováno krutou smrtí každému, kdo by se jakkoli pokoušel zakročit proti fanatickému bolševickému buřiči Munovi, krejčovskému pomocníkovi z Prostějova, který předtím v Rusku zuřivě bojoval proti československým legionářům.

Nečekal jsem, že já, který ušel rakouské šibenici, budu prvý, po kom se bude u nás střílet.“ řekl krátce po atentátu Karel Kramář (1860-1937), jenž byl velkým odpůrcem ruských bolševiků. Nebyl to bohužel poslední bolševický atentát na prvorepublikové politiky.

sobota 12. ledna 2019

Rušení vesnických pošt je komplikované a nepřináší úspory

  • Česká pošta přehodnocuje záměr do konce roku 2025 zlikvidovat 2 500 vesnických poboček. Podle nového návrhu by mělo zmizet jen 1463 vesnických poštovních úřadů. Poštovní úřady jsou vzhledem k velmi omezené veřejné dopravě na venkově pro velkou část obyvatelstva obcí jedinými provozovnami, kde lze udržovat kontakt s ostatním světem.
    Podle jakéhosi projektu nazvaného "Partner" byly  vloni  zrušeny poštovní úřady ve155 obcích, přičemž poštovní služby byly převedeny na obecní úřady, prodejny a benzinové pumpy. Výsledkem je nespokojenost obecních úřadů, obyvatelstva, provozovatelů poštovních služeb  i samotné České pošty.

    Partneři České pošty mají provozovat všechny základní služby:
  • příjem a výdej listovních a balíkových zásilek
  • Příjem a výplatu peněžních poukázek
  • Vybrané bankovní služby
  • Výplatu důchodů
  • SIPO
  • Prodej známek, kolků apod.
  • Prodej novin a časopisů
  • Dobíjení SIM karet

  • Vzhledem k tomu, že provozovatelé poštovních služeb podle projektu Partner nejsou spokojeni s tím, že nemají z této činnosti očekávaný velký zisk (ČP hradí jen polovinu nákladů), obává se, celkem oprávněně, obyvatelstvo obcí, že  po kratším či delším čase provozovatelé služeb smlouvy z Českou poštou zruší a poštovní služby v obcích nebudou žádné. Konec poštovních služeb může přinést i onemocnění provozovatele.

    Protože ani Česká pošta na projektu Partner příliš nevydělala ani neuspořila, nabízí Obecním úřadům, že poštovní pobočky se nebudou rušit, když budou moci převzít některé povinnosti obcí, například výběr poplatků od obyvatelstva.

    Zatím Česká pošta oznámila, že rušení vesnických pošt utlumila a bude ho provádět jen po souhlasu obecních úřadů. Toto je zřejmě jen dočasné, protože městské tlaky na likvidaci vesnic jako trvale obydlených sídlišť trvale sílí. Soustavně bohatnoucí měšťanstvo silně láká venkovský prostor k ukládání peněz do pozemků a k budování letních sídel ve vylidněných vesnicích..




středa 26. prosince 2018

Milošu, ševče, drž se svého kopyta! Zahradníček komentuje


O politice jsem původně psát neměl v úmyslu, už vůbec ne o vánocích. Náhodou jsem vyslechl část prezidentova projevu a musím konstatovat, kdybych ho neslyšel, o nic bych nepřišel. Zeman se od roku 1989 nezměnil. Pořád je to ten Zeman, co nejraději poslouchá sám sebe. Jako by nechápal, že vesmír se netočí okolo něho. Pokud jako ekonom mluvil o ekonomice, v mnohém měl asi pravdu. Ostatnímu, především zahraniční politice nikdy nerozuměl, v tom dupe jako slon v nádobí. Přesto stále chce o zahraniční politice mluvit. Jinou možnost než v českých mediích už nemá, když chce kopnout do EU, která se s ním jako přítelem Východu vůbec nehodlá bavit.

Smutné vánoce měli na dole ČSM Stonava v Karviné, kde 20. prosince po výbuchu metanu 13 horníků už nevyfáralo, z toho bylo 12 Poláků. Co se tam stalo nikdo neví, a bude zřejmě trvat nějakou dobu, než se příčina zjistí. Zdá se, že výbuchu chtěli využít čeští i polští politici. Škoda lidských životů. Nemám však dojem, že by ti polští představitelé stejně plakali nad 30 lidmi kteří za 4 sváteční dny zahynuli na polských silnicích.

Před letošními vánocemi novináři objevili kreslíře Josefa Ladu, jeho obrázky s vánoční tematikou. Zjistili, že na všech obrázcích je sníh a hrusický kostel. Byl jsem se před časem na Hrusice podívat a byl jsem zklamán. Je to běžná středočeská obec ulicového typu, ve které i ten kopec s kostelem se ztrácí v šedé zástavbě. Josef Lada totiž na obrázcích svou rodnou obec změnil podle své fantazie. V době jeho mládí, na konci 19. století, mimo kostela na mírném vršíku, jistě tu a tam na návsi stála ještě roubená chalupa s doškovou střechou či chalupa s barokním štítem. To byl základ Ladových celých Hrusic, které se vytvořily v jeho paměti a které mistrovskou rukou přenášel na papír.

Nezjišťoval jsem, jaký je na Slovensku systém záchranné služby, domníval jsem se, že je podobný jako u nás. Překvapil mě proto článek o tom, že jedenadevadesátiletý lékař (promoval v roce 1955) Karol Mika z Banské Bystrice o svátcích jezdí za pacienty. Mladí lékaři prý o svátcích nechtějí sloužit, a když slouží jsou ve víceméně nestřízlivém stavu.

Zajímavá soutěž byla vyhlášena v USA; kdo vydrží jeden rok bez chytrého telefonu dostane 1 milion dolarů. Myslím, že v českých zemích by něco takového asi vyhlásit nikdo nemohl, protože  by tady za rok bylo nejméně milion nových milionářů, většinou ve věku nad 50 let. V USA dovedou dělat různé koniny. Tam je možné natáčet pořád grotesky, jak je dává život a ulice. Líbila se mi ta jejich dobrovolná disciplina. Policajta spatří člověk jen ve filmových groteskách, přesto všichni úzkostlivě dodržují zákony a předpisy. Je to něco pro oko Čecha nezvyklé.

Na počasí mi zbylo místo až na konec komentáře. Letošní slunovrat žádná sláva není, sychravé nepříjemné počasí, za noc na 23. prosince spadlo skoro 30 mm vody, která okolo silnic spláchla suché listí ze stromů, takže se ucpaly kanálové mříže. A bylo po suchu, na které se celý rok naříkalo. V některých sklepech a garážích byly mokré vánoce.
Josef Zahradníček

úterý 25. prosince 2018

80 let od smrti spisovatele Karla Čapka


Před 80. lety, na Boží hod vánoční, zemřel spisovatel a novinář Karel Čapek, znamenitý autor několika románů, divadelních her a povídek. Režisér a předseda PEN klubu.

Nic nechci a nic nepotřebuji. Co jsem chtěl, není. Co jsem potřeboval, bylo mi vzato. I Anglii jsem měl rád. Mr. Chamberlain mi ji vzal. ...“ Takhle vztekle odpověděl Karel Čapek britskému novináři, který mu po Mnichovu nabízel pobyt v Anglii.

Karel Čapek byl jakýmsi symbolem Masarykovy a Benešovy politiky. Jeho jméno zaručovalo Hradu podporu jednak  levicově orientovaných intelektuálů, jednak národně-obrozenecky tápající střední vrstvy veřejnosti. Čapek zřejmě byl jeden z těch, kteří v roce 1938 sázeli na to, že v Mnichově britská a francouzská vláda Hitlera zastraší.

Nelze se divit, že po Mnichovu byl Karel Čapek zdrcen, i když Mnichov s jeho smrtí přímo nesouvisí (zápal plic). Po propagační mobilizaci a Benešově abdikaci a úprku do zahraničí, se Čapkovi asi zdálo, že se zhroutil svět. Byl příliš zatažen do  planého filozofování, kterému dějiny ujely pod nohama už v roce 1933, když se Hitler stal německým kancléřem. Realita světa byla jiná, než si Čapek vysnil. Děsilo pak ho jistě - tak jako Beneše za hranicemi - že  Mnichov pro obyvatelstvo neznamená žádné mimořádné neštěstí. Lidé se přizpůsobili. Život šel dál, jako by se nic nestalo. Celkem nikomu v zemi nevadilo, že stát, jehož základem měl být vymyšlený česko-slovenský národ se sesypal. Vytyčily se nové hranice a jelo se dál.

Čapek se po Mnichovu snažil několika novinovými články vysvětlit, že Beneš a jeho pomocníci za rozbití Československa  nemůžou, že na vině je zrada Západu. Přiznat však, že důvodem k Mnichovské konferenci v roce 1938 nebyla zrada Velké Britanie a Francie, ale dlouhodobá dezinformační činnost Pražského hradu a ministerstva zahraničí, přehlížení, diskriminace a izolace českých Němců po roce 1918, to Čapek nedokázal.
 
Odkaz:

pondělí 24. prosince 2018

Vánoční písni "Tichá noc" (Stille Nacht) je dnes 200 let

Vánoční píseň "Tichá noc", která se už téměř 200 let zpívá po celém světě, nesložili žádní slavní autoři, nýbrž dva neznámí zbožní muži z vesnice Oberndorf u Salcburgu. Poprvé ji slyšeli účastníci půlnoční bohoslužby 24. prosince 1818 v tamním kostele sv. Mikuláše. Pokračování

sobota 22. prosince 2018

80 let od druhé Republiky česko-slovenské


Prosinec roku 1938 nebyl v českých zemích měsícem žádné velké slávy, nebyl ovšem ani měsícem velkého smutku. Bylo zřejmé, že odchodem kontroverzního prezidenta Beneše do zahraničí, návratem mobilizovaných vojáků domů, zvolením Emila Háchy novým prezidentem a jmenováním nové vlády v čele Rudolfem Beranem se situace v Československu zklidnila. 
Česko -Slovensko
Byla ještě spousta nevyřešených otázek. Bylo třeba ubytovat a zaměstnat uprchlíky ze Sudet. Jednalo se většinou o úředníky a četníky, kteří se do pohraničí vydali po roce 1918, a jejich rodiny. Život ve vnitrozemí však běžel, jako by nic nestalo. Lidé si užívali míru. Zvláště ve velkých městech bylo rušno, obchody, restaurace, divadla, kina, taneční sály praskaly ve švech.

Ve třicátých letech války ve světě české obyvatelstvo moc netrápily. Španělsko bylo daleko, Čína a Habeš ještě dál. Uspokojivé zpočátku byly i zprávy ze sousedního Rakouska, chválen byl kancléř Schuschnigg, který se vypořádal s nacistickými pučisty a vrahy kancléře Dullfusse.

Rakousko začalo zajímat i německého kancléře Adolfa Hitlera. Zasahování do rakouských a československých záležitostí Hitler zdůvodňoval ochranou lidí německé národnosti. Dostat se do Rakouska  a Československa nepotřebovali nacisté kvůli ekonomice těchto zemí, ta pro ně nebyla významná. Jednalo se jim o středoevropská strategická území, která jim měla vytvářet zázemí při agresích na východ, kde se chtěli zmocnit nerostného bohatství v jihozápadní Asii, které ovládaly Velká Británie a Francie.

V lednu 1938 v pražské Lucerně přednesl projev předseda Agrární strany a poslanec Rudolf Beran, ve kterém varoval před nebezpečím, které hrozí z Německa, a navrhoval jednání s Hitlerem, nikoli konfrontaci. Československo však v té době už bylo příliš posedlé přípravami na válku, kterou po boku západních velmocí mělo vítězně zdolat. Podle vzoru Francie se budovala  pohraniční opevnění.  Až vznikal dojem, že v Londýně a Paříži, se nemohou dočkat Benešovy žádosti o pomoc. Beneš odmítl s Hitlerem jednat a jako prostředníky vybral francouzskou a britskou vládu, které vyjednavačem určily lorda Runcimana.

Na počátku roku 1938, kdy Hitler začal na Schuschnigga vyvíjet nátlak, bylo Rakousko už osamělé. Na žádnou okolní zemi se nemohlo obrátit se žádostí o podporu. Italský fašistický diktátor Mussolini podporoval Hitlera, Maďarský diktátor Horthy zase podporoval Mussoliniho a Československo, které vzniklo a dlouho žilo na propagaci strachu z Vídně a Habsburka, odmítalo vše rakouské. 22. února 1938 si Hitler pozval Schuschnigga do Berchtesgadenu, kde na něm žádal připojení Rakouska k Německé říši. Schuschnigg odolal a rozhodl se na 13. března 1938 vyhlásit o "Anschlußu" referendum. Chtěl jím odradit Hitlera. Byl si jistý, že Rakušané proti ztrátě samostatnosti hlasovat nebudou. To tušil i Hitler, proto rakouské referendum nedopustil. Na údajné volání vůdce rakouských nacistů Seyß-Inquarta o pomoc 12. března 1938 v půl šesté ráno vpochodovalo asi 55.000 německých vojáků do Rakouska. Jásající davy pak na vídeňském Heldenplatzu vítaly Hitlera. Tím skončila Rakouská republika, rakouské země se staly součástí Německé říše.

Lord Runciman jednal během jara a léta 1938 v Československu i Německu a po vyslechnutí argumentů všech stran se přiklonil k názorům Henleinovým, že Němci v Československu nejsou rovnoprávnými občany, jak tvrdí československé úřady. To byla voda na Hitlerův mlýn. Svolal Mnichovskou konferenci. Skončila okleštěním Československa, kde postupně probíhala propagační mobilizace, odstoupil prezident Beneš a byly vytyčeny nové hranice státu nazvaného Česko-Slovensko.

Druhá Česko-slovenská republika prakticky skončila 14. března 1939, když Slovensko vyhlásilo samostatnost. Slovenští politici udělali to, co před více než rokem navrhoval Rudolf Beran. Sami se rozhodli jednat v Berlíně. Rozhodující krok však musel udělat premiér autonomní vlády Tiso. Udělal ho víceméně nedobrovolně. 

Před rokem, začátkem roku 1938, Hitler byl určitě víc ochoten jednat a ustupovat než po rakouském Anschlußu a Mnichovské dohodě, které ho vynesly do výšin, a při zřizování Protektorátu Čechy a Morava. Slováci přesto  vyjednali s Hitlerem mnohem větší politickou i hospodářskou samostatnost než byla v Protektorátu. Pouze ochranu Slovenska měla zajišťovat Německá říše. Samostatnost Slovensku zůstala do doby, než se přiblížila východní fronta a na Slovensku začali působit sovětští agenti a partyzáni. Těm se podařilo vyvolat povstání, k jehož potlačení slovenská vláda pozvala německou armádu.
 

čtvrtek 20. prosince 2018

Blázinec a jeden starý český film. Zahradníčkovy úvahy


Zima letos se nějak nechce do předpovědí meteorologů směstnat. Místo teplého a jasného počasí je už týden obloha jako tmavá deka a rtuť teploměru stále pod nulou. Nejen meteorologové předpovídají budoucnost. Na konci 21. století v českých krajích prý už nebude sníh vůbec padat. To snad většině současníků vadit nebude.
Plachta, Vítová, Pešek (1937)
Před pětasedmdesáti lety zemřel v psychiatrické léčebně v Bohnicích architekt Adolf Foehr. Zůstalo po něm v Praze a dalších velkých městech s německým obyvatelstvem mnoho zajímavých staveb. Foehr byl totiž Němec, dost podobný prezidentu Gottwaldovi, takže v českých podmínkách nemohl být slavný před válkou ani po válce. Významní lidé někdy pobývají v blázinci. Třeba spisovatel Ota Pavel nebo herec Vladimír Menšík to tam také znali.

Bohnický ústav kdysi poznal i jeden můj soused, který předtím dlouhá desetiletí se svými stížnostmi pravidelně procházel dveřmi nejedné významné pražské instituce včetně těch nejvyšších. V tehdejším Federálním shromáždění, u jeho předsedy E. Erbana, býval zřejmě velmi často. Soused často cestoval vlakem. Protože nikde trvale nepracoval, neměl peníze na jízdenky. Pracovat nikde nemohl kvůli mimořádné řečnické schopnosti. Když začal přesvědčivě mluvit o nesmyslech - měl velmi zvučný hlas - nebyl k zastavení ani k přehlušení. Stála jen práce. Nikdo s ním nedokázal pracovat,málokdo ho dokázal zaměstnat. K bezplatnému cestování vlakem si pořídil velkou modrou železničářskou čepici. V tehdejších dobách průvodčí své kolegy v uniformách nekontrolovali, protože při cestě do služby nebo ze služby měli volné jízdenky.  Jen se pozdravili. To vystihl můj soused a cestoval vlakem na modrou brigadýrku. Stačilo mu zasalutovat a průvodčí si ho nevšímal. Všiml si ho však revizor. Protože soused peníze na zaplacení pokuty neměl, vysadili ho z vlaku a pokutu vymáhali písemně. To se opakovalo zřejmě mnohokrát, protože kvůli nezaplaceným 6000 korun (tenkrát to byly velké peníze) ho Severozápadní dráha dala k soudu. Soud po vyslechnutí projevu obžalovaného rozhodl o umístění v bohnické léčebně. Tam zřejmě našel posluchače a mohl po čase zemřít podobně jako různé významné osoby.

V českém zemědělství začínají být obavy o nedostatek lidí v budoucnosti. Mladí lidé se do oboru, v němž se veškerá pracovní doba nedá trávit v klimatizované kanceláři, jaksi nehrnou. Rodinné zemědělství evropského typu, v němž grunty přecházejí z otců na syny, je v českých podmínkách dávno jevem prakticky neznámým. Tady se pouze prodávají a slučují společnosti. Na polích a ve stájích pracují námezdní dělníci ze zahraničí. Našim lidem namáhavou práci v zimě, vedru, prachu, blátu, hluku a nemilém pachu nikdo nedokáže řádně zaplatit. Proto o ni není zájem. Praxe je něco jiného než nereklamní fotografie traktorů a kombajnů s monitory a klávesnicemi. Doba, kdy i Pražané vyjížděli  za prací do vesniček střediskových, už se asi nikdy nevrátí.

V osmdesátých letech 20. století býval o práci v českém zemědělství  zájem jako snad nikdy předtím ani potom. Slušovické podnikání se stalo vzorem. Za dobře odvedenou práci - třeba zbytečnou - byl dobrý plat. A někdy mnohonásobně vyšší než plat městského úředníka či herce. O to, jak se tehdy nezasloužené peníze do zemědělství dostávaly a proč se zhroutil socializmus, měli asi stejné zásluhy ti herci jako vesničtí funkcionáři. Ať si to připustíme, nebo ne, vše špatné přicházelo z Východu.

O hercích a dalších umělcích se dozvídáme různě zajímavé věcí, ale zpravidla až po smrti. V době předvánoční a vánoční máme zase možnost vidět dobré staré filmy, nejen ohrané hloupé pohádky. Delší dobu jsem odolával filmu Jarčin profesor. Nemohl jsem si vzpomenou o čem film je, považoval jsem ho za jednu z tehdejší série vykřičených Žákových příhod, které se odehrávají ve středoškolských třídách a sborovnách. Nakonec jsem podlehl a na film se podíval. A film mě nečekaně zaujal. Hlavními postavami jsou sice Gustav Nezval jako nezaměstnaný doktor filozofie Karel Stržický a Hana Vítová jako nepříliš pilná studentka reálky Jarča Drhanová, ale pro mne je ve filmu hlavní postavou Jindřich Plachta jako věčný vysokoškolský student Petr. To je skutečný herecký koncert.

Tím, že se velká část filmu neodehrává v atelierech, přibližuje pěkně kulisu 30. let na venkově. Nenásilné hledání ztraceného času, řekl by Karel Čáslavský. Ve filmu je možné zahlédnou věci, které už dnes  těžko někdo uvidí, natož pohromadě. Ani v zemědělském muzeu nedokážou vytvořit takovou atmosféru selského dvora. Po prašné silnici s bíle natřenými kamennými patníky jede jednou kočár jindy bryčka, jindy nefalšovaný žebřinový vůz. Na poli dozrává žito, na louce jsou kopy sena. A což teprve ve dvoře statku jsou věci dnes už nevídané. Po dvoře pobíhají slepice, perličky, psi. Krávy je možné vidět ve stáji i zapřažené ve voze. Nechybí ani vůz s dřevěnou lejtou, do které se nalévá močůvka nálevkami vyrobenými z hrnců či velkých plechovek. Nechybí ani trakař, dřevěný kotouč na hnůj, putny na vodu, proutěné košíky na brambory, čtyřnohé stoličky používané při ručním dojení krav, plecháč na mléko, litinový hrnec na vaření brambor. Je málo starých filmů, které tak dokonale a citlivě přibližují starý venkov. Scéna v současném bytě téměř nemožná: Statkář vykuřuje doma doutníky, a nikdo ho kvůli tomu nekritizuje a nevyhání ven, a potom si lehne v botách na pohovku.

Zásluhu na přiblížení vesnického prostředí ve ffilmu Jarčin profesor má asi rodilý český Němec, režisér filmu Čeněk Šlégl. Ano, režisérem filmu byl ten nezapomenutelný hrabě Kocharowski z filmu Když Burián prášil, nebo gremiální rada Pěna z filmu U pokladny stál, či korvetní kapitán z filmu Ducháček to zařídí. Bohužel v Čechách se úspěchy neodpouštějí. Umělecké prostředí je závistivé a zlé. Po válce bylo Čeňku Šléglovi doživotně zakázáno vstoupit na jeviště či hrát ve filmu. Živil se jako dělník Uhelných skladů. Jen o trochu lépe dopadly i další filmové hvězdy třicátých let. Z hlavních postav filmu Jarčin profesor přežili poválečné řádění jen s malými odřeninami Ladislav Pešek a Jaroslav Marvan. Haně Vítové kolaborace dokázaná sice nebyla, ale mimo filmu Pytlákova schovanka hrát ve filmu už nemohla.

Bez ztráty kytičky po válce mohl v herecké činnosti pokračovat Jindřich Plachta. Ale úspěšně nepokračoval. Byl komunista, který věřil tomu, že komunizmus dokáže odstranit bídu a zajistit lidem spravedlnost a štěstí. Něco jiného byly sliby komunistů, něco jiného skutečnost, když se drali a v roce 1948 dostali k moci. To co komunisté, jimž kdysi Plachta věřil, provedli, to po roce 1948 citlivého a skromného herce a spisovatele Plachtu zničilo. Zkoušel hrát v propagandistických budovatelských filmech, ale ztratil tvář i bývalé obdivovatele. V roce 1951 zemřel ve věku 52 let. Že Plachta byl velký herec a měl ve 20. a 30. letech úspěch, dosvědčuje skutečnost, že se v žádném divadle moc dlouho neohřál. Vyhodili ho i Werich z Osvobozeného divadla i Burian ze svého divadla. Nebylo to kvůli Plachtově politické orientaci, Werich a Voskovec byli totiž kovanější levičáci než Plachta, a ani Burian neměl k lidu proletářskému odpor. Stačilo, když Plachta začal v hledišti sklízet větší potlesk než hlavní postavy. A nějaký důvod k vykopnutí se našel.
Josef Zahradníček

pondělí 17. prosince 2018

Rychlé šípy mají dnes narozeniny

Před osmdesáti lety, 17. prosince 1938 se na zadní stránce časopisu Mladý hlasatel objevil první díl kresleného seriálu o Rychlých šípech, od Jaroslava Foglara. V krátké době se pětičlenná skautská skupina v čele s neomylně čestným Mirkem Dušínem stala idolem většiny mládeže.

 Mladý hlasatel byl brzy po nacistické okupaci zastaven, přesto jeho staré výtisky kolovaly mezi mládeží ještě několik desetiletí po válce. Byly sice po válce, v roce 1968 a po roce 1989, snahy obnovit Mladého hlasatele nebo vydávat kreslené Rychlé šípy v samostatných sešitech či knihách, ale dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky. Už nikdy to nebudou ti dobří skauti Mirek Dušín, Jindra Hojer, Jarka Metelka, Červenáček a Rychlonožka a jejich zákeřný a zlý soupeř Bratrstvo kočičí pracky; Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš.

Pro dnešní počítačovou generaci mládeže už jejich příběhy a staré prostředí jsou asi nicneříkající. Nová vydání kreslených Rychlých šípů, která připravilo vydavatelství Albatros, sice jdou na odbyt, ale že by čestní Foglarovi hoši okouzlili mládež jako kdysi, lze pochybovat. Navíc se v napodobeninách původních Fischerových kreseb vyřádilo několik desítek kreslířů.

neděle 16. prosince 2018

Na zvýšení svých platů se shodli politici všech parlamentních stran


Prezident Miloš Zeman v pátek svým podpisem ztvrdil růst platů vrcholných politiků v příštím roce. Po Novém roce se jim zvýší platy.  Základní plat řadového poslance vzroste o 6 500 na 82 400 korun , prezident si polepší o 21 700 na 274 500 korun měsíčně. Schvalovací procedura proběhla bez zádrhelů. Zkrátka když jde o plnější vlastní kapsu, odhlasují zákonodárci cokoli. 
Termín „základní plat je jen na uklidnění veřejnosti, protože pouze základní plat nečerpá téměř nikdo.Zákonodárci totiž mají funkce ve vedení výborů, komisí, podvýborů či parlamentních delegací a za to se jim zaručuje plat vyšší o další tisíce. A pak tu ještě máme takzvané náhrady, které zákonodárci čerpají (a to velice pečlivě a důsledně) na ošatné, telefony, dopravu, právní analýzy, ubytování a tak dále. I zde se jedná o položky v řádu desetitisíců korun. Když se to pak všechno sečte, vyšplhá se u poslanců a senátorů příjem nejméně na 100 tisíc korun za měsíc. 
  
Platy ústavních činitelů přitom měly původně vzrůst skokově o 20 procent, nakonec, aby však příliš nenaštvali běžné občany, si zvýšili platy o 9 procent. Byla to jen záplata, protože už se těší na další zvyšování za rok.

Platy vrcholných státních představitelů prý navazují na průměrnou výši platů ve veřejném sektoru. Koeficient, kterým se tato částka násobí, se nemění.
Lze si logicky domyslet, když poslanci bezproblémově hlasují pro zvyšování platů ve školství, bezpečnosti, hasičů a jiných státních zaměstnanců, hlasují bezproblémově vlastně pro zvyšování svých platů. 


Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.