Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

sobota 25. května 2024

Je atentát na Slovensku varováním nebo inspirací?

 Není to jen otázka pro slovenskou společnost, podobně vyhraněné diskuse jsou i v ČR nebo v Americe a v mnoha dalších zemích. V Německu se násilí ze sociálních sítí, médií a politických parlamentů dostalo do ulic již dávno. Útoky na politiky se množí, někteří skončili s nepříjemnými zraněními v nemocnici, jako například lídr evropské kandidátky kancléřovy sociální demokracie Mathias Ecke.

 Na volebních mítincích létaly dlažební kostky, stavidla nenávisti se proměňují ve fyzické vybíjení frustrace. Nikde zatím nepůsobí žádná ideologicky motivovaná organizovaná skupina, kromě některých klimaticky zaměřených útočníků. Násilí se jeví jako plošné, vedené proti všem stranám, útočníci jsou často staří frustrovaní lidé, vylučovaní za společnosti, nebo jako v případě Eckeho teenageři, jdoucí za dobrodružným výpadem proti establishmentu.  I Německo by jistě ocenilo, kdyby se na Slovensku podařilo najít cestu smíření, která by konkrétně naznačila, jak si s fenoménem politického násilí poradit, jak ho utlumit, omezit.

Každá ze soupeřících se stran bude tvrdit, že my nic, začali ti druzí, jak vidět i na dnešní situaci, kdy jako protiargument vyviňující se vládní koalice kolují po sítích předvolební videa, dosvědčující nenávistné a sprosté výpady dnešních lídrů, včetně dnes postřeleného Fica, vůči politickým soupeřům (i to je přece pokus označit viníka a shodit tíhu odpovědnosti ze sebe).

 Podstatnou otázkou není to, kdo dostane trest za zfanatizované vyhraněné prostředí, jehož přímým či vedlejším produktem mohl být i střílející útočník, protože tím největším trestem je už těžce poraněný premiér a trauma celé slovenské společnosti. Nejdůležitější je budoucnost, tedy otázka, co udělat pro to, aby se společnost z traumatu zvedla a aby se politické prostředí vymanilo z definice politiky jako „války vedené jinými prostředky“, která se – jak se ukazuje v dějinách i nyní – může právě proto zase proměnit ve skutečnou válku, v níž se bije a střílí do živých těl.

Dalo by se říct – neberte politiku tak vážně. Je to jenom politika, střet idejí, v demokracii se svět nezboří, když bude chvíli vládnout někdo, kdo si nemyslí, co my (viz Babiš, Trump, Kaczynski), chce to více tolerance, politické kultury. Fráze, které se říkají vždy, když se něco takového stane. Je v tom kus pravdy, ale ve frázi ji už dávno neslyšíme, je doslova otřelá, není skoro vidět a projde jedním uchem tam a druhým ven. Jak tedy jinak? Co udělat, aby se NĚCO stalo?!

Vlastně to současné Slovensko ukazuje velmi přesně: jít do sebe, stavět limity sobě, protože kde jinde chceme omezovat nenávist než tam, kde to známe nejlépe. Říká se, že slupka civilizace je tenká, snadno praská, ale hůře se obnovuje, praskliny však sledujeme pouze u druhých, a když civilizační krunýř rupne u nás samotných, je to většinou spravedlivé rozhořčení, obrana demokracie, právo na svobodu či nějaká podobná velká Idea. Podívat se na sebe jako na jiné, to je vcelku slušný začátek.

Ze sociálních sítí agresivní sprostota jen tak nevymizí, je to dáno konfrontačním nastavením sítí, které právě pro využití střetu vznikly, takže dezinformační stratégové nemuseli nic vymýšlet a pouze využili funkci jednoho nástroje. Platí přitom pravidlo, že dezinformaci na rozdíl od propagandy nejde o jinou pravdu, ale o znejistění, jež se pak snadno přelévá do veřejného prostoru a žene lidi k jednomu či druhému extrému. A tady začíná jít do tuhého: Když trávíte hodiny denně v hospodě páté cenové skupiny, nedá se čekat, že když z ní odejdete, jen tak bez následků přepnete do modu „slušné tolerantnosti“. Nesete si nejenom patos tohoto prostředí, ale i jeho étos, tedy „zničit nepřítele“. Ne hra se slovy a obrázky není jenom společenská zábava, která drží lidi zase u obrazovky, i když dnes už nemá podobu klasického televizoru, nýbrž placatého počítačového telefonu. Dokonce to není pouhá kanalizace sociálního hnusu, který by se jinak vyplavil jinde. Ten hnus si totiž vždy nějak neseme s sebou, což platí pro občany voliče stejně jako pro občany politiky.

Cenzura je v moderních společnostech vylučované a nebezpečné slovo, sugeruje zásah do našich práv na svobodné vyjádření, přitom autocenzurní zásahy děláme sami každý den v komunikaci s blízkými, na veřejnosti, v úřadě, v práci, cenzurujeme i své vidění a slyšení, když nechceme vidět a slyšet, není to složité. Civilizace je do velké míry právě tato autocenzura, ta nevyhovuje jen zaběhaným dohodnutým společenským pravidlům, tedy vnější cenzuře zvyku, ale i potřebě osobního přežití, omezování destruktivity vznikajících afektů, které se snadno chopí vlády nad lidmi a podobně. Není to nic samospásného a zázračného, otřepané „začít u sebe“, zase další fráze. Jenže kdo je dnes ve veřejném prostoru, který ho živí i vyživuje, opravdu schopen ubrat plyn, přestat surfovat na lechtivé a vypjaté emocionálně vlně, přestat si užívat čiré mediality, která pak opíjí i velmi zkušené lidi rohlíkem. A kolik lidí by najednou vmžiku přestalo být někým, kdyby neměli svou denní orwellovskou dávku nenávisti, zasypanou příslušným přívalem nadávek či lajků.

Politici, kteří hrají veřejnou roli, na niž společnost klade jistě vyšší nároky než nadávat těm, kteří s námi nesouhlasí, by se závazkem přísnější afektivní autocenzury mohli začít okamžitě. Efekt nepřijde hned, jistě se bude dál válčit (uvozovky už dávno nejsou na místě, válka se nám zalíbila, a její politický a vojenský smysl se rychle slévají), ale zkusit by se to mělo. I za cenu ztráty drajvu ve veřejném prostoru, který politikům dnes slouží jako pouhý mediální lapač: přivolá speciální novinářské jednotky, které provedou ohledání místa, rekognoskaci terénu, a přinese všem zprávu i o těch nejzoufalejších postojích a vyjádřeních. Vlastně čím zoufalejší, tím lépe lapač funguje. Politika hlavně nesmí být nuda, jinak se asi dnes vysílat nedá…

I po atentátu, stejně jako po volbách jsme každý generál. Dokážeme poradit, co měla udělat ochranka a co všichni ti, kdo mohli útoku zabránit. Umíme uklidnit veřejné debaty, mluvit o toleranci, smíření, o kultivované veřejné debatě. Ano, může to být vzácný okamžik relativního míru. Teď už jde jen o to udělat vše pro to, abychom takovým generálem zůstali i po atentátu. V politice i mimo ni – každý jeden z nás.


sobota 18. května 2024

Nové traktory Ursus C325

  Přestože závody URSUS Dobre Miasto a Lublin jsou v konkursu, ředitel závodu v Lublinu oznamuje, že se na trh brzy vrátí traktor Ursus C-325 ve zcela nové verzi. První nové traktory Ursus C-325 sjedou z montážní linky v létě.


Zásluhou souhlasu věřitelského výboru mohou závody v Lublinu a Dobrem Miastu legálně fungovat a pomáhat polským rolníkům.Na závod Ursus je prohlášen konkurz, ale správce podstaty dal souhlas k tomu, aby výroba pokračovala za běžných obchodních podmínek. Jedinou nevýhodou takové akce je, že není možné externí financování a vše se musí financovat z vlastního provozního kapitálu.

Koncem dubna nové traktory absolvovaly první jízdu, i když se nejednalo o stroje, který budou na trhu. Finální verze Ursus C-325 bude s největší pravděpodobností spotřebitelům doručena do 3 měsíců. V současné době se stále pracuje na finální verzi kapoty traktoru. 

Ursus C-325 bude vybaven tříválcovým motorem Perkins o výkonu 25 HP (17 kW). Traktor má pohon všech kol, posilovač řízení a zadní tříbodový závěs. Jeho cena by měla být 47.000 PLN (272.000 Kč).





pátek 17. května 2024

Kardinál Josef Beran, vězeň dvou totalit, zemřel před 55 lety

 Dnes je to 55 let, co ve ve Vatikánu (17. května 1969) zemřel kardinál Josef Beran. Člověk, kterého se komunistický režim bál i po smrti, a proto převezení ostatků do rodné vlasti nepovolil. Obával se, že by obřad vyvolal občanské nepokoje, možná ještě větší než při pohřbu Jana Palacha. Sám papež Pavel VI. nakonec zesnulému kardinálovi dopřál pocty být uložen v kryptě svatopetrské baziliky po boku papežů, nedaleko hrobu svatého Petra.

Josef Beran v koncentračním táboře.
Veřejné úcty ve své vlasti se dočkal Beran až po pádu komunistického režimu. Na pražském letišti zněly tehdy tóny písně Čechy krásné, Čechy mé. Stejné písně, jako doprovázela návrat kardinála Berana domů z koncentračního tábora. Kardinálovy ostatky doputovaly do české domoviny až téměř 50 let po jeho smrti, v dubnu roku 2018. Ostatky muže, který se nenechal zlomit žádným totalitním režimem, byly k věčnému odpočinku slavnostně uloženy v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. V roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam, v roce 1998 začal proces jeho blahořečení. 

Josef Beran se narodil v Plzni 29. prosince roku 1888 jako nejstarší z celkových sedmi dětí. Jeho otec Josef působil jako učitel a později ředitel měšťanské školy. Skromná mzda učitele v provinčním městě Rakouska-Uherska nemohla pokrýt všechny potřeby početné rodiny. Z těchto zkušeností pramenily výrazné Beranovy rysy – skromnost, nenáročnost, prostota a hluboké sociální cítění.

Po úspěšném absolvování gymnázia roku 1907 se Josef Beran vydal do Říma studovat kněžství. V roce 1912 se stal doktorem teologie. V Římě získal jistotu, že kněžské povolání je skutečně jeho posláním. "Jeho katolictví bylo opravdu neohraničené: třebaže byl vázán na dominikánský třetí řád, zachovával vždycky ráz neohraničenosti, a to je mimořádná ctnost. Je nutné to přiznat! Od redemptoristů přijímal ducha mravouky sv. Alfonse, od dominikánů kazatelský apoštolát, od jezuitů ducha vojenské kázně, od františkánů prostotu a pokoru,“ prohlásil o něm dominikánský kněz řádu dominikánů Jiří Maria Veselý.

Po návratu domů působil jako kaplan v Chyši na Karlovarsku, poté v Proseku u Prahy a po vypuknutí první světové války v Michli. Jeho pedagogické schopnosti, vnímavost vůči potřebám druhých lidí i obětavost jej v církevní hierarchii nesly stále výš. Stal se pedagogem a později také ředitelem Učitelského ústavu u sv. Anny na Novém Městě pražském, poté odešel do pražského semináře jako asistent pastorální teologie. 

V neklidných dobách, na počátku 30. let, kdy se nejen zde začaly projevovat první národnostní nepokoje mezi českými a sudetoněmeckými studenty, se Beran ujal pozice rektora pražského arcibiskupského kněžského semináře a nesl odpovědnost za formaci budoucích kněží. Dbal o to, aby byli pevného charakteru, víry a neotřesitelných morálních zásad.

Nacistická ideologie se Josefu Beranovi hluboce příčila a nepřekvapilo jej, že záhy po zřízení protektorátu se o něj začalo zajímat gestapo. Vědělo o jeho odporu k protektorátnímu zřízení, o jeho vlivu nejen na věřící lid, o tom, že poskytuje útěchu těm, jež zasáhl nacistický teror. Zatčen byl v červnu 1942, po atentátu na Heydricha. Až do jara 1946 byl vězněn v Terezíně a Dachau. 

V listopadu 1946 byl jmenován pražským arcibiskupem. V té době už řídili vládu komunisté, kteří církevní morálku nenáviděli. Střet arcibiskupa Berana s novým totalitním režimem na sebe nenechal dlouho čekat. Komunisté na církev nahlíželi jako na nebezpečného protivníka, jehož je třeba za každou cenu umlčet. To však nebylo pro Berana přijatelné. Požadoval respektování autonomie církve, obhajoval ideje demokracie, volal po dodržování občanských a lidských práv. „Nikdy, nikdy, nikdy nesvolím k dohodě, která směřuje proti zákonům Božím a církvi svaté. Prohlašuji zde slavnostně před Bohem a před národem, že nikdy neuzavřu dohodu, která by porušovala práva církve a jejich biskupů,“ pronesl před mohutným shromážděním ve strahovském klášterním kostele v předvečer svátku Božího Těla 18. června 1949. 

Druhého dne chrám svatého Víta obsadili členové Lidových milic a příslušníci Státní bezpečnosti. Beran se chystal přečíst svůj pastýřský list, avšak po prvních slovech začali přítomní pískat a bušit pěstmi do lavic. „Snad ještě platí zákony naší země, aby bohoslužby nebyly rušeny!“ ohradil se arcibiskup. Dav katolíků Berana doprovodil k Arcibiskupskému paláci. To byla jeho poslední chvíle na svobodě, odvedla jej StB a následujících 16 let nesměl vyjít na veřejnost. 

V lednu 1965 papež Pavel VI. jmenoval Josefa Berana kardinálem. Do Vatikánu jej komunisté pustili s podmínkou, že už se do Československa nevrátí. Po dlouhém váhání Beran souhlasil a tak do Vatikánu mohl odcestovat. Pražským arcibiskupem se stal František Tomášek.


úterý 14. května 2024

Zemřel Rudolf Kučera, bývalý výjimečný fotbalista

 Po dlouhé těžké nemoci zemřel v 84 letech bývalý fotbalitsa Dukly Praha a československé reprezentace Rudolf Kučera. Příběh obrovského talentu, který musel s fotbalem předčasně skončit, zvěčnil spisovatel Ota Pavel v povídce Haló, taxi!.


Přestože Kučerova kariéra netrvala ani pět let, fanoušci dodnes vzpomínají na jeho krásné góly či další parádní kousky. V dresu Dukly Praha se stal i nejlepším ligovým střelcem. Přispěl k jejímu triumfu na Americkém poháru v New Yorku  roce 1961, kde se stal nejlepším kanonýrem turnaje a Američanům přiblížil opomíjený evropský fotbal.

Kvůli operaci kolena přišel o mistrovství světa 1962 v Chile, kde československý tým získal stříbrné medaile. Za reprezentaci nakonec odehrál jen sedm utkání a dal tři góly, z toho dva Rakušanům ve vídeňském Prátru, kde před 90.000 diváky Československo vyhrálo 6:0. 

"Talent od pánaboha. Technicky dokonalý, před brankou klidný, často až drzý. Kdyby mu bylo dvacet v současné době, určitě by se o něj zajímaly Barcelona, Milán i Manchester," napsal o Kučerovi ve své vzpomínkové knize jeho bývalý spoluhráč z Dukly a později novinář Ivo Urban. "Na první pohled bylo každému jasné, že je to výjimečný fotbalista. Už ve 20 byl hotovým hráčem, přitom vypadal jako školáček," řekl o svém svěřenci trenér Dukly Jaroslav Vejvoda.

Osudový okamžik potkal rodáka ze slováckého Spytihněva v listopadu 1963, kdy ho na Julisce v utkání Poháru mistrů evropských zemí proti Górniku Zabrze zranil polský reprezentant Stanislaw Oslizlo. Kučeru odnesli z hřiště v bezvědomí na nosítkách. Prodělal těžký otřes mozku a několik měsíců se pak léčil a rehabilitoval, ale k vrcholovému fotbalu už se vrátit nemohl.

neděle 12. května 2024

Korespondenční volby jen za hranicemi ČR

 Lze předpokládat, že v blízké budoucnosti bude mít právo „korespondenční“ volby každý, až bude u Ústavního soudu úspěšně napadena diskriminace občanů, kteří dlouhodobě mimo ČR nepobývají. Bude to znamenat zdržení při sčítání, vícenáklady a nemalá rizika s tím spojená – v Rakousku, kde nedávno museli prezidentské volby opakovat, by mohli vyprávět; a ostatně i ve Spojených státech, kde korespondenční hlasování u asi menšinové, ale přesto podstatné části společnosti značně podlamuje důvěru ve férový průběh voleb.

Největší problém s touto vymožeností mám kvůli tomu, že neumíme zabránit, aby hlasující nehlasoval „demonstrativně“ (tak, aby bylo vidět, jak hlasoval), nebo aby někdo v jeho okolí neměl možnost pohlídat si, jak volil. Neboli: při korespondenční volbě neumíme nasimulovat povinnost jít při hlasování za plentu.

Pokud zastánci korespondenční volby argumentují, že přednost před tajným hlasováním mají mít rovné podmínky pro vykonávání volebního práva (ano, někteří voliči dočasně pobývající mimo republiku to mají skutečně výrazně náročnější), a že to není správné (mně přijde zcela přirozené, že občan pobývající dlouhodobě mimo ČR musí k uplatnění volebního práva vynaložit větší úsilí), nechť je umožnění korespondenční volby omezeno jen na ty státy, kde je opravdu velký problém dostavit se na místa, kde je prezenční hlasování umožněno (typicky Rusko , Čína, Austrálie, Indonésie, velké státy Ameriky a Afriky, a podobně…).

Umožnit korespondenční volby v zemích, jako je Slovensko, Rakousko, Německo, Velká Británie, Izrael, země BeNeLuxu, nebo obdobné státy, kde není problém dostavit se „za plentu“ na některou z expozitur zastupitelského úřadu, bude znamenat jasný krok směrem k tomu, aby později se stejným argumentem (stejné podmínky pro všechny) bylo zavedeno korespondenční hlasování pro všechny.

Prosím všechny, kdo budou o umožnění korespondenčního hlasování rozhodovat, a kteří ještě mohou ovlivnit podobu příslušného zákona, aby korespondenční volbu nepodpořili, nebo ji alespoň maximálně omezili, jako možnost v opravdu krajních případech.

Pokud máme zavést korespondenční hlasování, měli bychom zároveň zrušit povinné chození za plenty ve volebních místnostech – aby podmínky byly opravdu stejné pro všechny. A to, doufám, nechceme. Už to tu bylo, a mám na to nepěkné vzpomínky. Kdo chtěl jít tehdy při volbách za plentu a volit jinak, než kázala společenská objednávka nebo jeho okolí (nebo se voleb prostě jen nechtěl zúčastnit), musel projevit velkou dávku odvahy. A málokdo ji projevil…

pondělí 6. května 2024

V4 jako nová cesta na Východ

 V pořadu televize stála poslankyně Pošarová z SPD proti eurokomisařce Jourové a ministrovi pro evropské záležitosti Dvořákovi. Pošarová házela na Brusel jednu petardu za druhou. Nejsilnější ránou byl návrh, aby se předsedou Evropské komise stal Viktor Orbán. Pošarová navrhovala, abychom spolu s Polskem a Maďarskem a Slovenskem vystoupili z Unie a vytvořili vlastní EU, která bude mít podporu Ruské federace.

Situace je taková, že by se Pošarová mohla spojit s Orbánem a Ficem. Poláci, zdá se, jsou mimo, začínají chápat důležitost větší integrace do EU. Už mají V4 až po krk. Pochopí to někdo taky v ČR?

Pošarová tvrdila, že pokud bychom vystoupili z Unie, mohli bychom snadno vyřešit úplně všechno. Mohli bychom prý dokonce mít vlastní zákony. Uvedla, že jsme se stali v Unii kolonií Západu, který drancuje naše banky (Pokud jsou nějaké české.), průmysl i zemědělství. 

Migrace byla samostatným tématem nedělní debaty. Podle Pošarové bychom tím, že západním zemím pohrozíme vystoupením ze Schengenu, mohli Unii donutit, aby zabránila lodní přepravě uprchlíků ve Středozemním moři a aby dělala pořádně návratovou politiku. Něco podobného chtěla prosadit i současná italská premiérka Meloni. 

Kolik národoveckých proruských blábolů ještě měsíc do voleb budeme muset vyslechnou. Je to daň demokracii, v politice úchylný blábol není duševní choroba. 

středa 1. května 2024

Počátek samostatnosti české církevní provincie

 Počátek samostatnosti české církevní provincie, který si dnes připomínáme, se stal skutkem léta Páně 1344, když papež Kliment VI. vydal 30. dubna příslušnou bulu. Služebník služebníků Božích v oné době trvale dlel ve francouzském Avignonu, kde ho navštívil český král Jan Lucemburský se synem Karlem, z nichž obzvláště druhému leželo povýšení pražského biskupství na srdci.

Papežská listina kromě toho, že povznesla biskupský stolec v Praze, podřídila mu biskupství olomoucké a dále litomyšlské, které bylo listem nově zřízeno. Takto vymezená oblast byla tedy vyňata z pravomoci mohučského arcibiskupa, což nebyla maličkost, uvážíme-li, že předtím německý prelát formálně disponoval mocí korunovat českého krále. Byla tak odstraněna staletá diskriminace Českého království, které – ač zcela suverénní – nesmělo se dosud (narozdíl od království v Polsku či Uhrách) těšit ze svébytné církevní správy.

V bule bylo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství zdůvodněno pozoruhodným způsobem: argumentovalo se nejen značnou vzdáleností Mohuče od Prahy a Olomouce, ale také jazykovou odlišností Čech a Moravy oproti německým oblastem. Míněn tím musel být lid, nikoli klérus, poněvadž ten se univerzálně dorozumíval latinou. A takřka jedině kázání při mši probíhalo v národním jazyce (češtině), tudíž myšleno bylo v bule konkrétně na kázání. Diecézní kněží totiž pod vlivem Mohuče odmítali při promluvách překládat výroky Písma do češtiny – jenže právě po srozumitelných slovech Písma lid prahl, o čemž u nás svědčí vzestup žebravých řádů, které Mohuči nepodléhaly a kázaly jinak. Že přitom čeština byla ve 14. století připravena „nést“ Boží slovo, ukazuje první překlad celé Bible do češtiny, k němuž dal popud Karel IV.

Ve chvíli, kdy Karel u Klimenta VI. vymohl novou důstojnost pro českou církev, se ještě slavnou číslovkou honosit nemohl, neboť zatím nebyl ani císařem, ani králem. Hvězda jeho budoucího věhlasu už však vycházela: měl za sebou mj. úspěšnou správu Čech a Moravy, jimž se v hodnosti markraběte moravského věnoval s přestávkami od roku 1333. Na papeže měl štěstí – Pierre de Rosières, jenž přijal jméno Kliment VI., byl ve Francii Karlovým učitelem a viděl v něm budoucího císaře. Stávajícího císaře Ludvíka Bavora papežská kurie nesnesla (exkomunikován byl v dubnu 1343), a když do jeho tábora přešel mohučský metropolita Jindřich z Virneburgu, papež se pochopitelně nezdráhal odříznout Mohuč od peněz z českých zemí.

Když se po úspěšné misi otec se synem – Jan a Karel – vraceli do Prahy, doprovázel je z Avignonu Matyáš z Arrasu, na nějž čekal úkol přestavět románskou baziliku svatého Víta na Pražském hradě po vzoru francouzských katedrál, jejichž byl znalcem. U příležitosti položení základního kamene katedrály přijal pallium, tj. odznak úřadu metropolity a arcibiskupa, Arnošt z Pardubic. Ten se tím zapsal do národní historie jako první pražský arcibiskup a nutno dodat, že dostál své hodnosti.

Už současníci jej vykreslují coby muže schopného i skromného, pracovitého i nezištného. Přestože Arnošt miloval skvělé vystupování a stál v čele královské rady, ba v době královy nepřítomnosti jej mnohdy zastupoval, v soukromí zůstal asketou – na noc uléhal v žíněném rouchu na podlahu a spánek přerušoval modlitbami. Několikrát také projevil touhu vzdát se úřadu a uchýlit se do kláštera. Karel v něm našel blízkého důvěrníka a vzdělaného rádce: na studiích Arnošt strávil 14 let, zvláště v Padově a Boloni, a sám Petrarca ho označil za rozeného Athéňana. Po smrti papeže Inocence VI. (1362) byla prý dokonce přetřásána možnost, že by usedl na římský stolec. Zůstává příkladem dobrého biskupa např. tím, že si nepřál, aby kněžstvu byly svěřovány světské úkoly, jak bylo tehdy obvyklé, čímž zaměřoval duchovenstvo na péči o svěřený Boží lid.

20 let mnoho dobrého z EU, i něco špatného

 Evropská integrace kdysi zažívala svoje dobré časy a pro zúčastněné státy byla přínosem. My jsme se bohužel s touto dobou zcela minuli. Připojili jsme se ve chvíli, kdy už šlo všechno jenom z kopce.

Na 1. máje si připomínáme 20. výročí vstupu naší země do Evropské unie. Pro jedny je to jubileum hodné oslav, pro druhé černý den a velká většina z nás se bude pohybovat někde mezi těmito dvěma krajnostmi. Pro všechny je to ale příležitost k zamyšlení – nad současným stavem integrace, nad jejími klady a zápory a nad tím, nakolik naše někdejší očekávání byla naplněna.

Vstup do EU byl vnímán jako určité završení „návratu do Evropy“, jako vytoužené přijetí do elitního klubu, které nám přinese mezinárodní ukotvení, blahobyt a prestiž. Jestliže v jednom propagačním materiálu Špidlovy vlády byla Unie popisována jako „prostor míru, stability, prosperity a sociálních jistot“, patrně to odpovídalo představám, které v tu dobu v naší společnosti převládaly.

Problémem těchto představ nebylo ani tak, že by byly zcela odtržené od skutečnosti, ale spíše to, že se s touto skutečností časově minuly. Stále jsme měli před očima onen původní regionální hospodářský blok a jeho společný trh, tedy prostor volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Tento blok dlouhou dobu pro zúčastněné země a jejich ekonomiky sehrával pozitivní úlohu, a získal si proto velké renomé a přitažlivost pro okolní země. Nestačili jsme docenit, že v době naší přípravy na členství Evropská unie již přerůstala ve zcela odlišný druh uspořádání, kde se na společný trh nabaluje množství dalších aktivit a kdy ekonomickou stránku projektu zastiňují širší politické ambice.

Jako zlom ve vývoji integrace můžeme označit období působení Jacquesa Delorse v čele Evropské komise a hlavně Maastrichtskou smlouvu. Najednou jako by organizace přerostla svým zakladatelům přes hlavu a sama převzala otěže. V letech po Maastrichtu Unie začala bobtnat, její pravomoci a regulace přijatá na jejich základě se rozpínaly do všech stran, unijní instituce se dravě hnaly za další mocí a pohlížely na členské státy stále více svrchu. Dva nové velikášské projekty integračního procesu – společná měna euro a schengenský prostor – od počátku působily jako katalyzátory centralizace.

Velmi nešťastnou okolností spojenou s rozšířením Unie v roce 2004 bylo jeho provázání s projektem zásadních institucionálních reforem, který se zhmotnil v tzv. euroústavě, následně přetavené do Lisabonské smlouvy. Dotčené reformy, prosazené po mnohaleté anabázi koncem roku 2009, v souhrnu směřovaly k dalšímu výraznému posílení bruselského centra na úkor členských států, a tedy k prohloubení centralizačního nasměrování Unie.

V letech následujících po protlačení lisabonských změn se expanze Unie stávala více a více živelnou. Unijní regulace se rozrůstala a pokrývala nové oblasti a aspekty zcela bez ohledu na to, zda se týkaly skutečných problémů s přeshraničním významem, jež by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států. Bujely také unijní struktury (nové orgány, mechanismy, penězovody) a zvětšoval se objem financí, s nimiž EU hospodařila. Brusel vpadl do každodenní politiky a snažil se udávat směr bezmála ve všech klíčových záležitostech, přičemž běžně ignoroval meze své působnosti.

Druhým trendem byl zřetelný pohyb doleva. Přijímaná legislativa, nové legislativní návrhy a činnost Unie obecně byly ve vzrůstající míře poplatné levicovému pohledu na svět. Vedle původního těžkopádného státního paternalismu německo-francouzského střihu (s jeho přepjatým pečovatelstvím a ochranářstvím), který jsme znali už z dřívějška, se postupně stále více prosazoval program nové levice, tj. progresivismus, ve všech jeho rozměrech – tedy včetně genderové, antidiskriminační, multikulturní a environmentalistické agendy.

Zároveň v tomto období vypluly na povrch důsledky, které bezhlavá centralizace přináší. Nejprve přišla dluhová krize, poté krize migrační. Dvě vlajkové lodi Unie – euro a Schengen – tehdy tvrdě narazily na realitu a odhalily svou odvrácenou tvář. Tyto velké havárie ukázaly, že předimenzovaná integrace plodí stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků.

Krátký záchvěv naděje přineslo referendum ve Spojeném království v červnu 2016, ve kterém britští občané rozhodli o vystoupení své země z EU. Zpočátku se totiž mohlo zdát, že zúžená EU-27 po tomto šoku projde jistou sebereflexí. Řada komentátorů náhle požadovala hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti unijních činitelů. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti, opuštění centralistické linie, jakož i ambicí vytvářet společný státní útvar a unijní lid. Během tříleté neplodné diskuse se však vyjevilo, že nic z toho se nestane, že vůle k reformám chybí. Unie zůstala pevně ve vyjetých kolejích, tj. na svém centralistickém a levicovém kurzu.

Když už jsme se smiřovali s tím, že brexit bude další promarněnou příležitostí na změnu unijní politiky, přišla další rána v podobě Zeleného údělu neboli Green Dealu. Tento plán a postupně vznikající rozsáhlý soubor opatření EU si klade jako hlavní cíl, aby Unie do roku 2050 dosáhla tzv. klimatické neutrality, tedy nulových čistých emisí skleníkových plynů. Do tzv. „zelené transformace“ se podle představ Bruselu musejí zapojit všechna odvětví hospodářství a společnosti. Každý jeden z nás má změnit své myšlení, spotřební návyky a životní styl.

Green Deal se vymyká všemu, na co jsme doposud byli zvyklí, jak v boji proti změnám klimatu, tak v evropské integraci. Máme před sebou dalekosáhlý, revoluční program, který směřuje ke změně našeho ekonomického a společenského modelu – ke změně, která nemá být dána spontánním vývojem, nýbrž nařízena a uměle organizována shora.

Boj proti globálnímu oteplování představoval odedávna klíčový pilíř činnosti EU a Unie byla tahounem této agendy na mezinárodní scéně, v podobě Zeleného údělu však dochází ke kvalitativnímu posunu. Klimatický alarmismus v obzvlášť vyhrocené podobě se v Unii stává v podstatě státní ideologií. Té má být uzpůsoben celý právní řád, její postuláty mají prostupovat napříč odvětvími, k jejímu naplňování mají přispívat veškeré činnosti a politiky EU, je pro ni vyčleněna významná část unijního rozpočtu, školy ji mají vštěpovat dětem, její zpochybňování je vyloučeno.

Je zřejmé, že tato politika znamená definitivní rozchod EU se zdravým rozumem a základy ekonomického uvažování a že ohrožuje celou řadu stěžejních hodnot a zájmů, jako jsou předně svoboda, lidská důstojnost, prosperita, veřejné finance, svébytnost členských států i demokracie.

Na pozadí Green Dealu dále pokračuje všestranná expanze v mnoha dalších oblastech – včetně obrany, azylové a migrační politiky, sociálních věcí či sféry sdělovacích prostředků. Zrychluje se také posun doleva – významnými příklady z poslední doby jsou směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, Istanbulská úmluva, k níž Unie přistoupila v mezích svých pravomocí, směrnice o transparentnosti v odměňování nebo směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem; těžce ideologickým dokumentem je Evropský pilíř sociálních práv, který má potenciál přispět k rozpínání činnosti EU v oblasti sociální politiky a zároveň k prosazování programu nové levice. Graduje rovněž sebevědomí unijních představitelů a jejich nadřazený způsob jednání vůči členským státům, jehož nejvýraznějším projevem jsou dlouhodobě mocenské hry schovávané za ochranu právního státu.

V každém případě stav EU, který pozorujeme při dvacátém výročí vstupu je nanejvýš chmurný. Negativní prvky v konstrukci pomaastrichtské Unie, které nás znepokojovaly už v roce 2004, za léta našeho členství citelně zbytněly. Dvacet let jsme se sunuli po šikmé ploše dolů.

Domnívám se, že celkový obraz dobře vystihla senátorka Daniela Kovářová, když v červnu 2023 na plénu Senátu prohlásila: „EU se valí jako rozvodněná řeka – řeka, která se vylila z koryta, stala se neovladatelnou, zakalila se a působí ohromné škody. Už není tím regionálním hospodářským blokem, který usnadňoval vzájemný obchod mezi členskými státy a zajišťoval prosperitu. Už to není ta vysněná EU, do níž jsme vstupovali. Stala se těžkopádným všezahrnujícím a všeregulujícím kolosem, ve kterém pomýlená politika dominuje nad ekonomikou i společností a dusí je.“ Kovářová dodala, že „my na té řece leda plujeme s proudem. Neprojevujeme podstatnější snahu brzdit nebo se dostat ke břehu, natož abychom aspirovali na to, tu řeku znovu zkrotit. Neexistuje tady žádná sebevědomá, konzistentní, asertivní politika vůči Bruselu.“

Sám jsem nedávno v odlehčeném článku Evropská integrace v zrcadle našich pohádek hledal příměry pro naši dnešní situaci v některých klasických pohádkách (např. Hrnečku, vař! nebo Otesánek). Ve vážněji laděném zamyšlení EU jako společenství vyvlastněných vlastníků jsem potom přirovnal Unii k společenství vlastníků jednotek v domě, které se vymklo svému účelu a kontrole ze strany jednotlivých „vlastníků“ (členských států), jimž se nerozpakuje poroučet, a jejichž „jednotky“ (státy) svou činností postupně zabírá a vyvlastňuje.

Je paradoxní, že předseda vlády Petr Fiala – kdysi bystrý analytik a kritik evropské integrace – v rozhovoru pro ČTK začátkem roku 2023 vyslovil názor, že EU na pozadí války na Ukrajině prochází sebereflexí a mění se k lepšímu. Dokáže se prý „mnohem více shodnout v klíčových hodnotových věcech“.

Fialovu pohledu jsme oponovali s Petrem Hlávkou ve společném článku. Namítali jsme, že ve skutečnosti „se evropská integrace propadá do nejbídnějšího stavu v celých svých dějinách. Unijní orgány se vymkly kontrole. Integrace v jejich pojetí zmutovala do bezhlavé centralizace, všudypřítomné regulace a ideologizace. Prostor pro svébytnost národních států se tím neustále zužuje. Zhoubné levicové doktríny – zejména klimatický alarmismus, multikulturalismus a genderismus – ničí hospodářství, tradiční instituce i společenský řád. Státy jako Polsko nebo Maďarsko, které se těmto tlakům vzpírají, jsou tvrdě šikanovány. EU nikdy nebyla zájmům občana vzdálenější a nebezpečnější.“

Je zřejmé, že tímto způsobem Unie nemůže pokračovat dále. Zvláště zkušenost s Green Dealem by měla být budíčkem pro všechny, kdo dříve nestačili pochopit, jak nebezpečné je svěřit rozsáhlé pravomoci vzdáleným, nedosažitelným nadnárodním institucím mimo demokratickou kontrolu.

Ze slepé uličky, v níž jsme, vede jenom jedna cesta – zpět. Musíme se otočit čelem vzad a vrátit se na křižovatku, kde jsme sešli z cesty. Regionální integrační seskupení potřebujeme, ale jen takové, která zná svoje místo, a které se věnuje věcem, jež mu příslušejí. Evropská unie má smysl jedině jako hospodářský blok, který usnadňuje vzájemný obchod mezi členskými státy. K tomu byla vytvořena, v tom se kdysi osvědčila, na tom vybudovala svou značku. Čím usilovněji se snaží být něčím jiným – nadstátem, globálním hráčem –, tím více se z původního užitečného nástroje mění v kouli na noze. Potřebujeme organizaci, která je svým členům sluhou, ne pánem; která si hledí svého, a nemá ambice být ředitelem zeměkoule; která stojí nohama pevně na zemi, a nepodléhá módním ideologiím.

Řešení tkví jedině v hloubkové reformě právního a institucionálního rámce Unie, protože nynější problémy jsou v samotném jádru systému. Není myslitelný posun bez celkového přenastavení právního a institucionálního rámce Unie, které přinese rasantní ořezání pravomocí bruselského centra, změnu rozhodovacích postupů a posílení kontrolních mechanismů.

Jako možnou cestu pro nahrazení nynějšího centralistického, expanzivního modelu vidím systém flexibilní integrace založený na skromném povinném společném základu a volitelné nadstavbě (viz k tomu podrobnější úvahy Nástin možné zásadní přestavby Evropské unie – z pohledu právníka a Flexibilní vícerychlostní Unie à la carte.)

Zdroj: https://blog.idnes.cz/brichacek/dvacet-let-v-eu.Bg24041043 

sobota 27. dubna 2024

Rusko instaluje fašizmus

 Navenek Kreml propaguje hesla o odmítnutí fašismu, ale uvnitř státu je budování fašistického systému v Rusku v plném proudu. Je zřejmé, že existuje rozpor mezi deklarovanými hesly a jejich obsahem. Odtud pokusy legalizovat fašismus v Rusku na úrovni symbolů.


Minule selhal pokus o legalizaci Mannerheimova jména a památky ve městě, kde byl Mannerheim přinejmenším spolupachatelem vraždy více než milionu jeho obyvatel. Od té chvíle však uplynul čas, během této doby fašizace země výrazně pokročila, takže nový pokus - nyní s Iljinem.

Formálně se stát distancuje od toho, co se děje, prezentuje to jako jakousi soukromou veřejnou iniciativu a jako svého frontmana navrhuje naprosto odporného Dugina. Logika je jasná – pokud nápad tentokrát selže, pak to Duginově pověsti rozhodně neuškodí, protože prostě není kam jinam jít a vláda s tím nebude mít nic společného. Pokud tato myšlenka projde, pak bude možné pokročit vpřed se zřejmější účastí a přítomností státu.


úterý 23. dubna 2024

Biskupské zasedání

 139. setkání České biskupské konference se odehrává v krkonošském horském hotelu Erlebachova bouda pod vrcholem Malý Šišák (1440 m n. m.) a necelého půl kilometru od hranic s Polskem.

 Kromě biskupů se do rokování zapojí i apoštolský nuncius Jude Thaddeus Okolo a zástupci řeholníků arciopat Prokop Siostrzonek OSB a sestra Krista Chládková OP. Národní synodální tým plénu předloží zprávu, jež je určena pro říjnové zasedání synody ve Vatikánu; text bude předmětem diskuze a případně dojde k jeho schválení. Účastníci rozpravy se budou zaobírat také podněty z komisí a rad ČBK. Jejich společná mše svatá se uskuteční v úterý o šesté hodině večerní v kostele sv. Petra, jenž se nachází ve Špindlerově Mlýně.

Setkání českých a moravských biskupů dospěje k závěru ve středu.

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.