Na období první republiky se ještě dnes často vzpomíná s nostalgií a jako zlatou éru ho zhlédnutí prvorepublikových společenských filmových komedií dodnes vnímají i generace, které ho osobně nezažily. Není ovšem zlato vše, co se třpytí. Dobře si žilo sotva horních deset tisíc lidí, pro zbytek obyvatelstva nebyla první republika růžovým sadem.
Když se při listopadovém převratu 1989 začalo mluvit, že se život vrátí do stejných kolejí, jako byl v meziválečném Československu, spousta Čechů-nekomunistů, kteří toto období zažili, nebyla nadšena. Slováci první republiku veřejně odmítali.
Na lidi po roce 1918 doléhala bída. Běžným jevem byli tuláci, vandráci, žebráci. První republika byla jakési uměle vytvořené pozlátko, lidé byli vládním tiskem přesvědčováni, že je pro ně lepší být v samostatném státě, bez císaře a vlády ve Vídni, než mít plný talíř a žít bezstarostně. Žilo se hůře než před první válkou. Ale o tom se nesmělo psát a mluvit, protože platil zákon o ochraně republiky. Cenzurou bal chráněn byl i prezident Masaryk. Dvacet let po válce se pod vlivem hradní propagandy prvorepublikoví vlastenci bili v prsa, slzeli dojetím i bušili v hospodách do stolů, když vyřvávali, jak se jim podařilo zvítězit nad Habsburky, zničit to prohnilé Rakousko a odčinit Bílou horu.
Se současným konzumním stylem se první republika nedá srovnávat. Pokud ve třicátých letech děti venku běhaly naboso, nikomu to nepřipadalo divné. Když si někdo našetřil na nový oblek, tak to byla investice na celý život.
Obecně se tedy žilo skromněji, aniž by to byl důvod k nespokojenosti. V jednotlivých společenských vrstvách i krajích však v životní úrovni panovaly propastné rozdíly. Zcela jiný životní styl měla rodina pražského úředníka, zcela jinak žili drobní zemědělci na Vysočině, v jižních Čechách, na východním Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Manželky z měšťanských rodin zpravidla nepracovaly, na domácí práce měly služky.
Tvrdý život byl stále na venkově, kde sice se vždy něco k snědku našlo, ale jednoduchá strava (mléko, tvaroh, vejce, brambory, hrách, zelí) byla zaplacena tvrdou každodenní prací. Děti musely pracovat od 7-8 let, velmi často na úkor školního vyučování. Když v rodině sedláka nebo chalupníka bylo k obědu maso jednou týdně, dalo se hovořit o nadprůměrné životní úrovni.
Dělnické rodiny byly početné a byly odkázány hlavně na plat hlavy rodiny. Pokud mzda muže nestačila, nastupovaly do mizerně placené práce manželky i povyrostlé děti. Rodiny ve městech i na venkově převážně žily v jedné místnosti, kde bývala jen kamna, stůl, lavice u stěn a jedna postel. Děti spávaly na lavicích, různých policích, nebo na podlaze.
Když v polovině 20. let byla naděje na zlepšení životní úrovně, přišla hospodářská krize a hromadně se propouštělo z práce. V roce 1933 už zůstal bez zaměstnání celý milion lidí. Mnozí dělníci byli odkázáni na tzv. žebračenky, které fungovaly jako poukázky na jídlo. Nejhorší situace byla na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Zásluhou státem řízené diskriminace začali také velmi chudnout čeští Němci.
Mladí lidé (Němci i Češi) z širokého českého příhraničí objevili dobře placenou práci v Německu. Každou neděli odpoledne se plnily vlaky směřující k německým hranicím. Nacistické Německo české Němce moc neokouzlilo, jejich snem byl návrat k rakouské monarchii, ale Německá říše byla pro sudetské Němce menším zlem než nevlídné Československo. Vítězství SdP v československých parlamentních volbách 1935 jistě vyprovokovalo Hitlera k úvahám, že čeští Němci mu jako užiteční idioti pomohou otevřít cestu na východ.
Žádné komentáře:
Okomentovat