V roce 1945 byla, podle Košického vládního programu, obecní zastupitelstva nahrazena národními výbory, čímž měly být zrušeny samosprávné obce, v kasárenském systému všechno mělo podléhat centrálnímu řízení z Prahy. Místní národní výbor byl řízen ONV, nad ním byl KNV, atd.
V letech 1945 až 1948 městské a místní národní výbory ještě hodně připomínaly samostatné obce, tak jak fungovaly během německé okupace. Pouze místo protektorátních a německých orgánů dohlížely české orgány okresní a vyšší. Bydlení v obcích se však nadále rozlišovalo podle domovského práva, které oficiálně zaniklo až podle zákona č. 174/1948 Sb. ze dne 30.června 1948 platného od 1.ledna 1949. Zrušení domovského práva si, mimo už uvedenou centralizaci, vyžádaly více či méně násilné přesuny obyvatelstva (osidlování pohraničí, budovatelské akce, vyhánění Romů ze Slovenska do Čech aj.). Domovské bylo tak zažité, že ještě řadu let po jeho zrušení některé místní národní výbory u obyvatel obce uváděly domovskou příslušnost, i když už neměla žádný význam.
Právo na příslušnost osoby k určité obci začalo být prvně uplatňováno podle konskripčního patentu z roku 1804. Ten byl vydán především ke zpřesnění vojenských konskripcí. Nabýt domovskou příslušnost bylo podle konskripčního patentu možné vedle usazení i desetiletým pobytem v obci.
Zrušení poddanství patentem ze dne 7. září 1848 vedlo k zrušení příslušnosti obcí a jejích obyvatel k vrchnosti. Poté bylo třeba nově vymezit podmínky pro stanovení domovské příslušnosti obyvatelstva. Způsoby získání domovského práva uvádělo prozatímní obecní zřízení ze dne 17. března 1849. Domovská příslušnost se nabývala jednak narozením (manželské dítě nabývalo příslušnost rodičů, nemanželské příslušnost matky), dále provdáním se (manželka nabývala příslušnost svého manžela) a přijetím do obecního svazku (buď výslovně usnesením obecního zastupitelstva, nebo mlčky, pokud obec trpěla, aby občan, i když neměl platný domovský list, se zde nepřetržitě po dobu 4 let zdržoval). Domovskou příslušnost bylo možné získat v dané obci také přikázáním, a to v případě státních zaměstnanců, důstojníků, duchovních či veřejných učitelů.
Na jedné straně bylo domovské právo závazkem obce vůči svému občanu, na straně druhé bylo nástrojem jak se zbavit různých přivandrovalců a osob v obci nechtěných – obec domovské právo neudělila a poslala člověka tzv. postrkem do jeho domovské obce a na její náklady. Domovské právo osvědčoval tzv. domovský list a evidence se vedla v matrikách domovských příslušníků.
Domovská příslušnost občana k určité obci se prokazovala domovským listem, který byl považován za neplatný, pokud nebyl vyplněn v souladu s platnými právními předpisy. Podle nařízení min. vnitřních záležitostí ze dne 23. dubna 1850 č. 8143 bylo možné domovský list užít také jako cestovní doklad při cestách po území korunních zemí. Domovské právo představovalo právo nerušeného pobytu v obci a nárok na chudinské zaopatření. Domovské právo mohl využívat pouze rakouský státní příslušník a domovskou příslušnost mohl mít pouze k jedné obci. V případě, že osoba ztratila rakouské státní občanství, zároveň ztratila i domovské právo.
O získání domovského práva rozhodovala výlučně obec, a to v rámci výkonu samostatné působnosti. Proti jejímu rozhodnutí však nebylo možné se odvolat. Právní předpisy dělily občany z hlediska domovské příslušnosti na dvě skupiny. Vedle obecních příslušníků (Gemeidemitglieder), kteří nemohli být z domovské obce vyhoštěni a měli nárok na chudinské a vdovské zaopatření, žili v obci tzv. přespolní (Auswärgige), kteří se nemohli účastnit politického života obce, což především znamenalo, že neměli volební právo do obecních orgánů.
Za bezdomovce byly pokládány osoby, jejichž domovské právo nebylo prokazatelné. Tyto osoby byly přikázány obci, kde se zdržovaly. Zde s nimi muselo být nakládáno jako s osobami domovsky příslušnými po tu dobu, dokud nebylo jejich domovské právo zjištěno nebo dokud nezískaly domovské právo jinde. Obec byla povinna zajistit chudinskou péči nejen osobám domovsky příslušným, ale i osobám bez domovské příslušnosti, které na území obce onemocněly, a to po dobu nezbytného ošetřování.
S domovským právem se dalo – stejně jako s každým jiným právem – nakládat různě. Otázka jeho obnovení byla vyslovena hned po roce 1989, pro tehdejší rychlokvašenou politickou elitu to byla „španělská vesnice“, a tak o ní odmítla diskutovat.
Čas však ukázal, že by domovské právo mohla i v současnosti být užitečná věc. Zmodernizovaný institut domovského práva by určitě významně přispěl k omezení bezdomovectví, obce by se o své příslušníky postaraly lépe než vládní úřady. Nemuseli by představitelé státu uvažovat o koncentrácích pro ty chudé lidi, kteří vidí možnost života jen v Praze a velkých městech.
Začiatok konca všetkého bola revolúcia v r. 1989, kedy ľudia naivne s nadšením volali po páde socializmu. Ibaže s tým socializmom padli všetky výhody (právo na prácu, na bezplatné zdravotníctvo, školstvo), výdobytky, životné a sociálne istoty. A tí istí ľudia teraz nariekajú nad svojou budúcnosťou. Nuž, za hlúposť sa platí.
OdpovědětVymazatPred rokom 1989 tu bol zavedený úžasný a funkčný systém, ktorý každému zabezpečoval dôstojný život a v starobe zaručoval slušný dôchodok. Rodina bola základnou bunkou spoločnosti a ako taká bola štátom podporovaná (byty zadarmo, jasle, škôlky, mladomanželské pôžičky). Rodilo sa viac detí, ktoré v produktívnom veku pracovali, odvádzali a platili dane.
Po r. 1989, ako antikomunisti postupne rozkrádali štátne podniky a iný majetok štátu formou privatizácie a
pochybných reštitúcií, prišiel rozvrat celého systému. A slávne pravicové reformy nielen, že nič nevyriešili, ale štátnu sociálnu poisťovňu položili na kolená, ako aj celý systém.
Je to tu bordel ale komunisty ne,blábolíte nesmysly.
Vymazat