Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

sobota 9. října 2010

Vzpomínka na Šumavu (2)

Dokončení
Hostinec „U Krále Šumavy“, do kterého jsme se nahrnuli, vedl človíček s podobou boxera muší váhy, takový nepovedený Karel Effa, avšak s rutinou správného socialistického vrchního, jenž ovládal výborně tužku. To se ovšem zjistilo asi za hodinu, při placení. O tom, že pro zájezd žádné jídlo nebylo k dispozici, není třeba podrobněji se zmiňovat. Pouze pivo nevalné chuti a několik šálků kávy tvořily občerstvení. Spěchali jsme k cíli cesty, jímž byla Železná Ruda.

Dohady při placení nebraly konce, protože účastníci zájezdu chtěli zaplatit jen to, co vypili, nikoli co si hostinský vymyslel. Ten navíc začal být agresivní, neboť zásluhou vypitého alkoholu ho silnými hlasy podporovali správně silní domácí štamgasti. V tlačenici u dveří někdo hostinského uchopil u krku a přizvedl - snad aby si ho lépe prohlédl. V té době už venku před vchodem vrčel autobus, protože řidič předvídavě odešel dříve.

Když se v rukou některých místních obyvatel objevily sukovice, nezbývalo než hostinskému hodit stokorunu a rychle roztomilou hospůdku „U Krále Šumavy“ opustit. Opozdilci naskakovali už do rozjetého autobusu, protože v patách měli nejodhodlanější a nejhlučnější domorodce. Na stranu svých pánů se přidali i doposud mírumilovní psi. Zuřivý pokřik horalů a štěkot psů byl tvrzen bušením kamenů do zádě autobusu.

Lesy u Modravy jsme shlédli jen zdáli, Povydří prohlédli letmo, protože se stále silněji hlásil hlad. Teprve restaurace v Srní nám byla schopna poskytnout skromné občerstvení. Naší další cestu ovlivnili opět domácí obyvatelé, sedící v restauraci.

Byli jen tři a nepodobali se opilcům z Kvildy. Starší dobří pánové, téměř svátečně oblečení, se dali do hovoru a zajímali se o naši cestu. Velice se divili, když se dozvěděli, že podle mapy chceme ze Srní do Železné Rudy jet přes Sušici.

„Kam tam chcete jezdit takovou dálku, když tady odtud do Železné Rudy vede přímo silnice? Přes vojenský prostor můžete jet. To je poloviční vzdálenost.“

Po našich námitkách, že do vojenského prostoru nesmíme, následovaly jen pohrdavé úsměvy. „My tudy přece jezdíme běžně. To dneska nikdo už neobjíždí.“ Poradili nám návrat zpět a místo, kde odbočit vpravo.

Vzhledem k tomu, že už bylo odpoledne, a v Železné Rudě jsme měli do šesti hodin rezervovaný nocleh, rozhodli jsme se pro jízdu zkratkou. Pokud nebude možné projet, vrátíme se! Po několika stech metrech se na cestě objevila závora. Věc se zdála jasná - budeme se muset vrátit! U závory stálo několik vojáků, kteří po spatření autobusu ji zvedli. Projeli jsme bez zastavení, poručík u závory vzorně zasalutoval.

Přijeli jsme do lesa, prašná silnice se na chvíli změnila v lesní cestu. Několik rozcestí bez označení jakýmikoli směrovými tabulemi. Nikde ani človíček, pouze přibývalo primitivních vojenských zařízení, jako byly betonové rampy a různé přístřešky. Jak úzká cesta se postupně zhoršovala, poznamenána koly vojenských vozidel, přibývalo bláto, kola autobusu se stále častěji začínala protáčet. Několikrát jsme museli vystoupit a autobus z bláta vytlačit. Návrat nebyl možný, nebylo místo k otočení. Obrátit jsme nemohli ani u brodu přes potok, ze kterého jsme opět museli autobus vytlačit.

Čas plynul, oddechli jsme si, když se zase objevila pevná prašná silnice. Temný les skončil, objevila se hodně spustlá vesnice. Mezi neopravovanými domy byl jeden zachovalejší, který jevil známky života. Zastavili jsme u něj. Byl to hostinec, jehož hosté byli svým vzhledem podobní hostům na Kvildě. V pozdním odpoledni byl hostinec plný, alespoň podle hustoty cigaretového kouře se tak dalo usuzovat. Ani ti nejodvážnější a nejžíznivější účastníci zájezdu se nepokusili dostat dovnitř. Dozvěděli jsme se pouze, že vesnice se jmenuje Prášily a že do Železné Rudy už to není daleko.

Strastiplná cesta zdaleka nekončila, i když v dalším úseku silnice byla poměrně pevná. Asi po hodině jízdy se v dálce objevila závora přes silnici, což bylo znamení, že jsme na konci vojenského prostoru, na hlavní silnici a do Železné Rudy už to není daleko.

Kovová závora, která nám cestu přehrazovala, se tentokrát nezvedla. Dva vojáci se samopaly chtěli písemný doklad, povolení ke vstupu do vojenského prostoru. Marné bylo vysvětlování, že u Srní nás dovnitř pustili bez dokladu, a téměř s poctami. „Nezaujímá!“ zněla odpověď. Doporučili, abychom se otočili a vrátili tam, kde nás dovnitř pustili. Po dalším dohadování odešel jeden voják pro nějakého velitele stráže.

Uplynulo asi půl hodin, když přišel svobodník, který jako papoušek neustále opakoval, že chce vidět písemnou propustku do vojenského prostoru, jinak závoru nikdo zvednout nesmí. Nepomohly prosby ani narážky na vojenskou blbost. Na naši žádost zatelefonoval svému veliteli, poručíkovi, který asi po další půlhodině přišel, aby nám zopakoval, co jsme už předtím slyšeli nesčetněkrát. I on se nakonec nechal přesvědčit a zatelefonoval veliteli jednotky, do bytu.

Gazík s majorem přijel za dvě hodiny. Už se stmívalo. Krátce se seznámil s naším problémem a nařídil závoru zvednout. Zřejmě spěchal. Záležitost na dvě minuty, která se v běžném civilním životě vyřizuje telefonem. V našem případě byla vyřizována přes tři hodiny. Naštěstí lůžka v turistické ubytovně nám nikdo neobsadil, turistický ruch i v Železné Rudě živořil, hosté do míst, kde vládla armáda, ještě příliš nepřicházeli.
(M.Veselý,5.4.2009)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.